Ročník 2000‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Problém pravdy

Jiří Fuchs

Na moji kritiku ( Komplikace s korespondenční teorií, Distance 2/2000) odpovídá prof. Sousedík v předchozím článku přehledně ve třech bodech, které zároveň představují rozdílná stanoviska, jež v problémech zastáváme. Protože tyto body sporu sledují i logiku diskuse, projdu jimi ve stejném pořadí. Pokusím se na nich objasnit, proč přes Sousedíkovo dovysvětlení stále považuji jeho pojetí pravdy za mylné. První bod se týká rozlišení exteriorizačního a interiorizačního výkladu realizace pravdy. Sousedík tvrdí, že mezi nimi není věcný rozdíl. To budeme vzápětí zkoumat. Předtím však Sousedík (v poznámce) upozorňuje na určité nejasnosti v mé Filosofické logice , které s výkladem způsobu realizace pravdy souvisejí. Začnu tedy odtud.

Můj oponent se pozastavuje nad tím, že jednou vymezuji kategorický soud jako spojení dvou pojmů (2. vyd., str. 99) a podruhé tvrdím, že predikát se primárně týká reálného objektu (ibid., str. 105). Sousedík to sice přímo neříká, ale kontext jeho poznámky naznačuje, že oba výroky pokládá za neslučitelné. Tak se to také na první pohled jeví: predikát se v soudu bytostně vztahuje buď k pojmu, nebo k extramentálnímu jsoucnu, které není myšlenkovým aktem. (Nechme stranou problém soudů o myšlenkových aktech.) Jak tedy mohu tvrdit jednou to a podruhé ono?

Přiznám se, že mě tato námitka u Sousedíka trochu překvapila, neboť se s železnou pravidelností ozývala na mém kursu, a sice od těch účastníků, kteří evidentně vyšli zprostředí určeného spíše nominalistickou kulturou. Sousedík je však zkušený realista a ví daleko lépe než já, že scholastici rozlišují signum quod signum quo . Noetická povaha pojmu je pak v jedině smysluplném, realistickém výkladu určena tak, že pojem není to, co primárně poznáváme, nýbrž to, čím přímo poznáváme objekt. Jinak se noeticky odrovnáme – zrušíme poznání a můžeme se pak dožadovat pozornosti třeba nietzscheovskými duchaplnostmi o tom, že poznání je k tomu, aby nepoznávalo.

Poněvadž je tedy subjekt pojem, který nezaclání, ale primárně prezentuje objekt, týká se vztahování predikátu k logickému subjektu přímo reálného objektu. Pak je možné bezrozporně tvrdit, že kategorický soud je spojením dvou pojmů a že predikát se vztažením k subjektu vztahuje přímo k objektu. Povahu pojmu, k němuž se vztahuje predikát (a z níž plyne slučitelnost obou výroků, citovaných z mé Logiky ) jsem zdůrazňoval i ve své kritice. Můj oponent tomu ale buď nevěnoval pozornost, nebo si danou konsekvenci nevyvodil.

Kdo tedy trvá na Sousedíkově námitce neslučitelnosti obou výroků, musí chápat pojem jako signum quod , jako to, co prvně poznáváme a k čemu primárně vztahujeme predikát. To však nejen není nutné, ale dokonce je to i noeticky nemožné. Proto se Sousedík mýlí, když se domnívá, že jsem opustil (zřejmě kvůli konzistenci) svůj původní názor. Dál trvám na definici soudu jako spojení dvou pojmů a nemyslím, že to odporuje mému výkladu pravdy v soudu, kde tvrdím, že predikát se vztahuje přímo k objektu. Bezrozpornost se tu ukáže zdůrazněním povahy pojmu, (instrumentu, jímž přímo poznáváme objekt), takže subjekt nepřekáží, ale zprostředkovává vztažení predikátu k objektu.

Rád uznávám, že má Sousedík lepší paměť (skutečně si na náš rozhovor nevzpomínám), ale po jeho námitce už si moc nedovedu představit jeho chápání kategorického soudu. Na jedné straně (v poznámce) odmítá pojetí kategorického soudu ve smyslu spojení svou pojmů jako mylné, což je vzhledem k tradici odvážné, ale proč ne. Na druhé straně při vlastním výkladu (v textu) tvrdí, že „subjekt singulárního výroku (myšleného...) poukazuje zřejmě k reálnému subjektu“. Poukazujeli však k jinému, pak je myšleným subjektem pojem. Objekt snad nepoukazuje sám k sobě. Možná se případná diskuse vyvine tak, že bude žádoucí, aby Sousedík sám vyložil, jak on rozumí povaze kategorického soudu. Z negace mé definice to vypadá tak, jako by chápal kategorický soud jako vztažení predikátu k extramentálnímu objektu. Pak by ovšem soud nebyl imanentním myšlenkovým aktem, byl by vztahem myšlení k existujícím i neexistujícím, pravda by byla shodným vztahem mezi vztahem predikátu a objektu a objektem ana obzoru by se rýsovala řada dalších pozoruhodností. Ale nepředbíhejme.

V Sousedíkově poznámce zbývá ještě výtka, že ve svém výkladu pravdy v soudu nedefinuji „identitu subjektu“ atermín „respektovat“, když tvrdím, že soud obsahuje pravdu, jestliže predikát respektuje identitu subjektu. „Respektovat“ zde znamená „nechat subjekt být“. Nestačí, že. Tak tedy: přidělovat mu to, co mu nějak patří, a odnímat mu nepatřičné. Nebo jinak: predikát respektuje identitu subjektu tehdy a jen tehdy, když mu přiděluje ta určení, která jakožto objekt má, a odnímá mu ta, která nemá. A poněvadž jde často o takové logické subjekty, které jsou ontologicky substancemi, přecházím nenápadně k „šířeji pojaté identitě“, aniž bych tím páchal nějakou pokoutnost. Identita substance jakožto jsoucna je dána jeho esencí. Ale jsou tu i akcidenty. Patří substanci jinak než její esence, ale z hlediska pravdivého přidělování lze oblast všech určení substance pojmout jako její identitu v širším smyslu, kde protějškem je identita v užším smyslu, daná toliko esencí substance. Myslel jsem, že je to zřejmé bez rozsáhlého (pozitivistického) rozepisování, ale asi jsem se mýlil.

Nyní tedy k prvnímu spornému bodu. Já spatřuji v představě pravdy jako shody soudu s objektem vstupní, základní chybu úvahy o pravdě kategorických soudů. Vpr otějšku ktéto „exteriorizační verzi“ tvrdím, že pravda-korespondence se realizuje uvnitř soudu (interiorizační modus). Sousedík se pokouší dokazovat, že mezi oběma „verzemi“ není věcný rozdíl. Důkaz spočívá v tvrzení ekvivalence obou verzí: je-li exteriorizační modus shody, je i interiorizační a naopak. Já tento fakt ekvivalence uznávám, ale nedomnívám se, že dokazuje to, co mělo být dokázáno.

Shodneme se jistě na tom, že dvě navrhovaná řešení se věcně liší, když jako odpověď na problém uvádějí dvě reálně odlišná jsoucna. Včem spočívá náš problém? Votázce, jež se ptá, v jakém vztahu spočívá ta shoda, která definuje pravdu kategorického soudu. Exteriorizační řešení odpovídá: ve vztahu soudu a objektu. Interiorizační odpovídá: ve vztahu predikátu k subjektu. Dokázal Sousedík svou ekvivalencí skutečně, že tu jde o reálně identické vztahy? Jeho ekvivalence je toliko nutnou, nikoli postačující podmínkou reálné identity logicky rozlišených členů. Sousedík tedy dokázal pouhou korelaci exteriorizačního a interiorizačního modu, ne však jejich identitu. Jinak bychom podle jeho logiky mohli např. vyvozovat reálnou identitu rozumu a vůle, které v rámci lidské přirozenosti také korelují, takže lze u nich spatřit výskytovou ekvivalenci.

Že je shodný vztah soudu a věci různý od shodného vztahu predikátu a subjektu (věci), plyne např. z toho, že oba vztahy mají reálně odlišné subjekty vztahu (toho, co se vztahuje). Lze také dedukovat: exteriorizační modus shody obsahuje důvod regresu, interiorizační neobsahuje, ergo . První premisu jsem vysvětlil ve své kritice a ještě se k ní vrátím při Fregově námitce. Takže obě „verze“ se liší i kvalitativně – jakožto obsahy odpovědí na otázku po způsobu realizace pravdy kategorického soudu. Jen jedna je pravdivá. Proto se Sousedík mýlí, když se domnívá, že teze o zásadním rozdílu obou verzí spočívá na fikci.

Kategorický soud je díky své struktuře uzpůsoben pro imanentní realizaci korespondence. Je pravdivý, nikoli díky nějakému vnějšímu vztahu, jehož je pouhým členem, ale proto, že shodu obsahuje. Exteriorizační koncepce je o sobě mylná, neboť má destruktivní důsledky – regres snásledným znemožněním poznání pravdy. Ani zmíněnou ekvivalencí se nevrací do hry jako alternativa, jako rovnocenný pohled na tutéž shodu. Protože vztažení predikátu odpovídá subjektu, je soud pravdivý. Pak se v jiném pohledu můžeme na takto ustavený pravdivý soud podívat jako na akt myšlení a říci, že se shoduje s realitou. Ale v této odvozené, analogické shodě jeho pravda nespočívá, neboť je už dána zmíněnou konstitucí pravdivého soudu. Ta spočívá v odpovídajícím vztažení predikátu. Toto vztažení není adekvátní proto, že se soud shoduje s realitou, jak by mohla sugerovat uvedená ekvivalence, ale naopak: shoda soudu s realitou je následná, nekonstituuje pravdivý soud jakožto pravdivý.

Tento spor je zajímavý i z hlediska přístupu a uchopení problému. Domnívám se, že můj oponent nedocenil hloubku problému a zůstal na povrchu. O tom svědčí i volba premisy nezdařeného důkazu. Kdyby nám šlo o praktické rozlišování soudů, o kritérium identifikace těch přijatelných, pak by bylo celkem jedno, jestli se s věcí shoduje soud, či predikát, je-li pravda uvnitř soudu, či vně. Je-li tu nějaká z těchto shod, je soud přijatelný, netřeba se tím dál zabývat. Ekvivalence to ostatně garantuje.

Ale spor ozpůsob realizace pravdy vkategorickém soudu je přece jiný, hlubší, není vyčerpán potřebou praktické orientace. Je to spor ontologický, neboť jde o přirozeně daný způsob realizace hlavní hodnoty myšlení, který můžeme jen odhalovat a nikoli pragmaticky upravovat. Ontologie lidského myšlení nezávisí na naší vynalézavosti, v nížinách „jazykových her“ či pohrávání si s jazykem. Tato pravda zůstává v prostoru moderní logiky hrubě nedoceněna. Nadto má tento teoretický problém noetickou souvislost, jak ukazují i reflexe kolem Fregovy námitky. Noetická verifikace pravdy vyžaduje smysluplné, ne jakékoli určení způsobu realizace pravdy.

Také oponentův přístup ktématu je poněkud mimoběžný. Vzpomeňme: „... nepříliš důvěryhodný mluvčí ... jablko rozkrojíme ... fakt, díky němuž můžeme rozhodnout pravdivostní hodnotu výroku.“ Copak o toto jde? Musí se každá reflexe pravdy, každý problém, který se jí týká, zredukovat na způsob verifikace? Zde se přece mělo jednat o způsobu realizace pravdy a ne o tom, jak se o ní přesvědčíme. Způsob realizace pravdy je ontologicky (přirozeně) dán a nezávisí na naší metodologicko-verifikační vynalézavosti, je vzhledem k našim aktivitám přesažný. Způsob verifikace je logická technika, která jakožto uvědoměná (ne jakožto použitá) nevnáší světlo do otázky ontologické danosti pravdy v soudu. Adekvátní ontologické zkoumání zde začíná: „Mějme pravdivý soud...“, nikoli otázkou, zda je pravdivý.

Sousedík říká, že současní filosofové dávají přednost tomu, mluvit o shodě výroku s faktem, a že jim to umožňuje zahrnout i složené výroky. K tomu pár poznámek. Doufám, že v tom Sousedík nespatřuje přednost současných filosofů před autory novoscholastických kompendií. Sám totiž přišel na to, že korespondence patří jen singulárním výrokům. Dále, reflexe realizace pravdy by snad neměla být striktně vedena apriorně jednotným, intuitivně založeným modelem shody myšlení a reality, který by směroval výklad k univokální realizaci. Zdá se být naopak prozíravějším, když se přihlíží k rozmanitosti myšlenkových struktur. Pak může být odhalen primární analogát (shoda v kategorickém soudu) a u dalších výroků lze mluvit o pravdě-shodě toliko v nevlastním smyslu. Dále by mě zajímalo, kteří novoscholastici definovali adekvaci jako shodu predikátu se subjektem. Sám jsem se setkal (kromě jediného náznaku) s obecně zaběhnutým „shoda soudu s věcí“. Ale můj záběr je daleko skromnější než Sousedíkův. Konečně poslední poznámka. Jestliže současní filosofové dávají něčemu přednost, pak vzhledem ke stavu současné filosofie je to spíš důvod ke střehu. Konformismus ve filosofii se nikdy nevyplácel, ale dnes je přímo smrtící.

Než přistoupím k druhému bodu sporu, dovolím si oddechovou odbočku. Často dnes slýcháme, jak jsou diskuse, zvláště filosofů s opačnými názory, zbytečné, neplodné, konfliktotvorné. Taková zkušenost dobře odpovídá radikálně (nikoli metodicky) skeptickému intelektuálnímu klimatu, vněmž se nedaří kritickému tříbení: jak si totiž může být kritik jistý svou pravdou, aby mohl kritizovat jiné, že? Ajak si vůbec může být někdo něčím jistý? Vtakovém prostředí se výborně daří nerušené polyfonii (či spíše kakofonii) nekritizovatelných rozkladů a také ovšem přecitlivělosti a urážlivosti jejich levně sebevědomých autorů – to když přece jen někdo podlehne přirozenému zájmu o pravdu a dovolí si je zpochybnit. Případné vyvracení omylů (třeba i korektní) je tu hned vnímáno jako osobní napadání, vyslovení pochybnosti jako fundamentalistická agrese a trvání na určitých argumentovaných pravdách jako nekomunikativní zaslepenost podobného ražení.

Jestliže ale zrušíme skeptické zakletí apodstoupíme rizika kritické diskuse, můžeme dospět k odlišné zkušenosti. Stačí, když se k věcnému zájmu připojí trocha invence a partneři se drží tématu. Pak se mohou dostavit i podmínky rehabilitace kritických diskusí. Zvláště, když jsou účastníci nuceni pod kritickým tlakem partnera znovu promýšlet a vyjasňovat (korigovat) své pozice a argumenty. Tehdy mohou objevovat nové pravdy a souvislosti, k nimž by jinak ani nedospěli. I když se partneři nakonec stejně nedohodnou, nelze říci, že diskuse byla zbytečná. Byla totiž plodná. K něčemu takovému dochází (jak si aspoň namlouvám) i v této diskusi o dvojí shodě. Pojďme tedy k dalším objevům.

Jedná se o Fregovu námitku a způsob, jakým na ni Sousedík reaguje. Já jsem jej kritizoval, Sousedík se snaží ukázat, že jsem se mýlil, když jsem tvrdil, že Fregovu námitku nepochopil. Přitom ještě doznívá předchozí spor o totožnosti či různosti exteriorizační a interiorizační korespondence. Sousedík tu totiž ještě jednou odůvodňuje svou tezi o totožnosti obou modů (srov. text za jeho citací Fregovy námitky). Toto odůvodnění ale přímo potvrzuje, co jsem před chvíli tvrdil o Sousedíkově nedostatečném, povrchovém uchopení problému. Spor o způsob realizace pravdy je totiž ontologický, nezávislý na tom, jakým způsobem se o pravdě jednotlivých soudů přesvědčujeme. Pravda se přece v našem myšlení realizuje nezávisle na tom, zda jsme o ní přesvědčeni. Realizuje se adekvátním vztažením predikátu bez ohledu na to, zda ji jako takovou v soudu poznáváme, zda umíme rozhodnout o pravdivostní hodnotě daného soudu, zda se o jeho pravdivosti mýlíme. Soud je pravdivý proto, že obsahuje korespondenci, ne proto, že jsme o ní ujištěni. Danost pravdy v soudu předchází její verifikaci.

Sousedík však v otázce o způsobu danosti pravdy ulpívá na verifikačním aspektu: „Mám-li rozhodnout, je-li výrok ... pravdivý ... a je jedno, řeknu-li...“ Ano, jde-li o verifikaci soudu, je skutečně lhostejné, zda se pravda realizuje tak či onak. Ale z toho vůbec neplyne, že jsou oba navrhované mody reálně totožné. Problém je totiž jinde – v ontologické, nikoli verifikační perspektivě. Indiference obou modů (korelátů) v aspektu verifikačním ještě nic nevypovídá o způsobu realizace pravdy. A právě o něj ve sporu o exteriorizační či interiorizační modus šlo.

Nyní k Fregově námitce. Pro větší přehlednost prosím čtenáře, aby si ji našel v Sousedíkově textu. Námitka má evidentně dvě části. Jsou to vlastně dvě různé námitky s podobnou logikou. Druhá část začíná větou: „Ztroskotává ale i každý jiný pokus...“ O tuto část také Sousedík svou citaci rozšířil. Atato druhá část možná zpochybňuje, zasahuje obě „verze“ korespondenční teorie, jak říká Sousedík. Vjeho původním (mnou kritizovaném) textu však byla citována jen první Fregova námitka a ta interiorizační koncepci pravdy nezpochybňuje. Těží totiž z jistého důvodu (z neobsaženosti shody v původním pravdivém soudu), který v interiorizačním pojetí není. Exteriorizační koncepci však první námitka vyvrací a v tom se se Sousedíkem zásadně rozcházíme. Při různých příležitostech jsem několikrát odůvodňoval interiorizační pojetí právě kontrastem s exteriorizačním. Pojetí pravdy jako shody soudu s věcí totiž zabíhá do pasti, kterou, jak se zdá, postihl i Frege. On se totiž také koncentruje na shodu „druhého sledu“, i když mluví o shodě představy a něčeho skutečného, zatímco má jít o shodu soudu a objektu.

V čem tedy past spočívá? Vexteriorizačním modelu soud pravdu neobsahuje, je pouze členem shodného vztahu s objektem. Aktualizuji soud, nemyslím ještě jeho pravdu – ta podle sledované hypotézy leží mimo daný soud. Vzniká tedy potřeba poznat pravdu soudu – jeho shodu s věcí. Toto poznání se může realizovat jen novým myšlenkovým aktem. Čeho se má tento akt týkat? Zcela jistě soudu (1). Bude mít tedy reflexivní povahu. Netýká se však soudu (1) jako takového, ale jakožto shodného s věcí. Reflexivní akt tedy přiděluje soudu kvalitu shody. (Může také konstatovat fakt shody soudu a věci.) Takový akt je v riskatním postavení. Může přidělovat, co soud nemá (konstatovat, co není), čili může být pravdivý, nebo mylný. A to je soud. Proto se mýlí Sousedík, jak dále uvidíme, když tvrdí, že „shodu výroku s faktem jsme s to postihovat nepropozičním způsobem“. Exteriorizační hypotéza tedy implikuje nový akt myšlení, který je nutný pro poznání pravdy a má charakter soudu.

K poznání pravdy soudu (1) je tedy nutný soud (2): Soud (1) se shoduje s věcí (příp. mezi soudem (1) a věcí existuje shoda). Soud (2) však má být také pravdivý. Včem spočívá jeho pravda? Podle exteriorizačního pojetí zase ve shodě soudu (2) s objektem – zde se shodou (1). Tato shoda (2) (pravda soudu (2)) je zase extra poznání, které zprostředkovává soud (2). K jejímu poznání je nutný soud (3), o jehož pravdivosti nás však může informovat jen soud (4)... Tento regres falzifikuje exteriorizační pojetí, které Sousedík zastává, a v tomto smyslu lze myslím rozumět i Fregově první námitce.

Ve svém původním textu reagoval Sousedík na uvedenou námitku (a uvedena byla právě jen ona, ne druhá část citátu) rozlišením esenciální úrovně definování pravdy a verifikační úrovně poznání pravdy. Ve své kritice jsem poukazoval na nedostatečnost takového řešení (první) námitky a popravdě řečeno jsem se v duchu podivoval, jak může Sousedík reagovat tak mimoběžně. Nyní po přidání druhé části námitky už snad trochu Sousedíkově odpovědi rozumím. Myslím, že reaguje spíše na tuto část, která podle něho zpochybňuje jakoukoli verzi korespondenční teorie.

Druhá Fregova námitka míří na jakékoli definování pravdy. Korespondenční teorii odmítá potud, pokud tato obsahuje definici pravdy. Jestliže to zároveň znamená negaci hodnoty korespondence v lidském myšlení, pak se námitka ruší noetickou autodestrukcí. Jestliže to znamená jen formálně logické hrátky s definovatelností, pak námitka není zase až tak zajímavá. Sama logika námitky je ale dost zmatená.

Mluví o obecných znacích definované pravdy, o jejich aplikaci na jednotlivý příklad, opravdě této aplikace aokruhu. Ojakém kruhu však Frege mluví? Chce-li jím diskvalifikovat samotné definování pravdy (a taková je zřejmě intence námitky – viz poslední věta textu), musí se kruh vyskytovat v obecné rovině samotného definování – na úrovni definičních znaků. Frege však spatřuje kruh při „aplikaci definice“ čili v subsumci, v identifikaci členů rozsahu definovaného pojmu. Pak se nejedná o definiční kruh a teze nedefinovatelnosti tím dokázána není.

O jaký kruh se tedy jedná? A je to vůbec kruh? Námitka svou strukturou připomíná původní námitku o shodě soudu a věci: je pravda, že soud je pravdivý? Je pravda, že soud se shoduje s věcí (první námitka), že konkrétní soud obsahuje znaky obecné definice pravdy (druhá námitka)? Vprvém případě z toho byl regres, v druhém kruh? Co jiného znamená otázka po pravdě subsumování jednotlivého případu pod definovaný pojem než otázku, zda člen rozsahu realizuje definovaný obsah? Vnašem případě to znamená, zda tento pravdivý soud realizuje shodu myšlení s realitou – obsah definice pravdy. A jsme u první námitky: k poznání shody-pravdy soudu buď musíme užít nový soud, nebo nikoli. Musíme tehdy, je-li shoda mezi soudem a věcí, neobsahuje- li soud shodu – a to je problém exteriorizačního pojetí. Interiorizační pojetí však k poznání shody-pravdy daného soudu nepotřebuje nový soud. Shodapravda soudu je tu poznána vztažením predikátu – v pravdivém soudu samém. Proto realizace pravdy svou povahou (nutně) nevyžaduje nový soud k tomu, aby byla poznána.

Nyní mohu svou vlastní reflexi Fregovy námitky kompletovat. První i druhá část (obě námitky) úspěšně zpochybnily exteriorizační pojetí. Zdálo se, že druhá zasáhla i interiorizační. Ale to bylo spíše jen verbální zpochybnění. Samotný smysl námitky (postihl-li jsem jej správně) interiorizační pojetí nezasáhl.

Jak se vyrovnává s Fregovými námitkami Sousedík? Především je konečně zřejmé, proč Sousedík ve své odpovědi operuje esenciální definicí pravdy. Reaguje tím na druhou část Fregovy námitky, kterou v původním textu neuvedl, a činí tak svou odpověď tematicky adekvátnější. Jinak jí ale moc nerozumím. Jeho „úsudek modu ponens “ sice kopíruje strukturu druhé námitky (definiční), ale není mi jasné, proč a zda vůbec v něm nastává regres. U první námitky to bylo zřejmé. Předpoklad poznávání pravdy nutil při neobratném určování shody k zavedení vždy nového soudu. Co ale tady nutí verifikovat druhou premisu než snad z hlediska regresu určitého modelu banální fakt pouhého nastavování premis do nekonečna v pokusu o absolutní zdůvodnění? Pak to není defekt definování pravdy či korespondenční teorie jako takové. Ale možná mi tu něco uniká.

V Sousedíkově reflexi Fregovy námitky je však patrná určitá nevyjasněnost. Vr eplice říká, že ve svém původním textu upozornil, že esenciální definice pravdy není potřebná k rozhodnutí pravdy výroku. Vpůvodním textu však čteme něco jiného. Sousedík v něm říká (prý v souhlasu s Fregem), že esenciální definice pravdy nestačí k rozhodnutí pravdivostní hodnoty výroku. To jsou však dvě dost odlišné výpovědi o vztahu definice pravdy a rozhodování pravdivostní hodnoty. První reaguje na tezi: definice je potřebná k rozhodování, druhá reaguje na výtku, že definice nestačí k rozhodování. První říká, že není nutnou, druhá, že není postačující podmínkou. Tato divergence Sousedíkova „řešení“ Fregovy námitky prozrazuje potíže s její interpretací azdá se potvrzovat mé přesvědčení, že Sousedík Frega původně nepochopil.

Když nyní (po mém upozornění?) Sousedík reaguje i na první část Fregova textu prostým tvrzením, že shodu výroku s faktem můžeme postihovat nepropozičním způsobem (tedy bez soudu), pak se sice snaží uniknout regresu, ale způsobem, který zase prozrazuje, že dost dobře nechápe důvod a nevyhnutelnost regresu. Výše jsem ukázal, že exteriorizační výklad pravdy spolu s rozumně neodstranitelným předpokladem poznání pravdy nutí k zavádění vždy nového soudu. Této nepříjemné (diskvalifikující) implikaci nelze uniknout pouhou odvolávkou na scholastickou tradici. Tzv. perspicientia může snad být použita v interiorizační koncepci, kde vztažení predikátu je autorem soudu obvykle kladeno jako adekvátní, korespondující se subjektem. Ale vytěsnění shody ze soudu už toto scholastické dovysvětlení neumožňuje.

Když pak Sousedík tvrdí, že poznáním pravdy jako shody nemusí být postižen vztah (jímž pravda je), ale jen něco, co jej provází, pak se uchyluje k temnému, sotva srozumitelnému pokusu o řešení. Poznat pravdu – a to je zde neprominutelná podmínka smysluplnosti jakéhokoli výkladu – znamená poznat nějak (aspoň minimálně), čím pravda je. Je však shodou. Nelze tedy snít o poznání pravdy mimo jakékoli poznání shodného vztahu – byť jej neumíme vyjádřit. Ostatně Sousedíkův únik „k něčemu, co vztah provází“ regresu neuniká. I tento epifenomén totiž může být poznán pravdivě, či mylně – a tedy soudem. Krom toho je tato Sousedíkova „záchrana“ exteriorizačního modelu pravdy jako shody výroku s faktem zcela dogmatická – vše je tu na úrovni nedokazovaných tvrzení. To k ujištění o smysluplnosti obhajované pozice nestačí a Sousedík jistě ví, že prostým kladením antitezí Fregovu námitku také ještě nevyřešil.

Podobnou dogmatičností ale trpí i hlavní, vlastní Sousedíkova teze o platnosti korespondence toliko v singulárních soudech. Budeme v třetím bodu mimo jiné sledovat, zda na moji kritiku této své významné pozice reaguje Sousedík nějakým dokazováním, nebo zda jen vysvětluje, co si o generálních soudech myslí. Třetí sporný bod obsahuje vlastní hypotézu s negativistickým závěrem: obecné a částečné kategorické soudy neobsahují korespondenci. Ve své kritice jsem se snažil ukázat, že hypotéza má špatné předpoklady a chatrné odůvodnění.

Vzdáleným předpokladem negativního závěru o tzv. generálních soudech byla představa o pravdě jako shodě výroku s faktem (soudu s objektem). Tato představa se znovu ukázala být mylnou, když se Sousedík marně snažil přiblížit jí pravdě o realizaci pravdy identifikací exteriorizačního a interiorizačního modu.

Bližší předpoklad, který daleko výrazněji určuje celou Sousedíkovu úvahu, spočívá v domněnce, podle níž „porozumění smyslu výroku je vždy nutně provázeno znalostí příslušného verifikačního postupu“. Tato domněnka o propriálním charakteru znalosti verifikace figuruje v celé hypotéze jako pouhý postulát, ačkoli zásadně určuje její směr, originalitu i kvalitu. Poněvadž byla pouze kladena a navíc i vágně formulována a nejasně použita, nevěnoval jsem se jí ve své kritice důkladněji, nerozebíral jsem ji, ačkoli by za důkladnější analýzu a prověřování nepříjemnými kontrapříklady stála. Jen jsem poukázal na to, že také končí v regresu. Sousedík sice v odpovědi výslovně netvrdí, že reaguje na moji námitku regresu, jen jakoby mimochodem dovysvětluje, ale co z toho vzešlo?!

Znalost postupu prý nežádá větnou formulaci, a pokud se k ní přece jen snížíme, děje se tak prý nikoli výrokem, ale imperativní větou. Ato se podívejme. Že by tudy vedl únik z nepříjemného regresu? Ten klíčový postulát by opravdu potřeboval, aby se na něm pořádně zapracovalo. Tak především: Ve své námitce regresu ( Distance 2/2000, str. 46-7) soustřeďuji pozornost na znalost verifikačního postupu jako na kvalitu myšlení. Sousedík však vysvětluje, že tuto znalost lze mít bez větné formulace. To je ovšem irelevantní a já to klidně uznám, neboť regres spatřuji v rovině myšlení (nikoli v nížině jazykového vyjádření), a sice v tom, že sledovaná znalost je také soud.

Možná bychom si ušetřili mnohé okliky a nedorozumění, kdybychom se přestali tak úzkostlivě vázat na terminologický úzus moderní logiky (podmíněný empiristicko- nominalistickými předsudky) a mluvili skutečně omyšlení, když myslíme myšlení, a nikoli o jeho jazykových výrazech. Nebo se snad myšlení od nich neliší? Nebo je konformismus tak neodolatelný?

Podstatné pro Sousedíkův pokus o únik z regresu je, že on se domnívá, že sledovaná znalost není vyjadřitelná výrokem, ale imperativem: „...muselo by se tak stát nikoli výrokem ... nýbrž nějakou imperativní větou“. Znalost verifikace tedy spočívá v imperativu, např. v myšlence „rozkroj jablko a podívej se“. Tento imperativ je tedy nutným doprovodem rozumění nějakému výroku? Divné, že? Nebylo by naše vědomí nesnesitelně přehlceno imperativy? Ale to není všechno.

Sousedík je ve snaze uniknout regresu veden k tvrzení, že znalost verifikačního postupu se nerealizuje soudem (či soudy) – to, zdá se, vrhá postulát do regresu. Ale vyloučení soudu ze znalosti verifikace je evidentně zkratové a svědkem této nepříznivé klasifikace není nikdo jiný než Sousedík sám. Ve svém původním textu totiž v intenci svého postulátu přiřazuje k soudu (1) Všichni chlapci jsou modroocí soud (2) O každém žáku je pravda, že je-li to chlapec, pak je modrooký. A že neuhádnete, co píše o tomto výroku? Na místě, které je pro celou hypotézu nejdůležitější, v bodě jejího posledního odůvodnění ( Filosofický časopis 47/4, str. 534), čteme: „...neshoduje se ani žádný empirický fakt s výrokem (1). To vyplývá z našeho poznatku, že výrok (2) jen blíže vysvětluje, jak verifikovat výrok (1), tj. jak dospět k poznání faktu, s nímž se výrok (1) shoduje.“

Jestliže tedy výrok vysvětluje způsob verifikace, pak znalost tohoto způsobu se realizuje soudem. Svyloučením soudu ze znalosti verifikačního postupu a s instalováním povinného imperativu to tedy Sousedík v tísni evidentně přehnal. Po pravdě řečeno, stačilo stlačit modalitu do polohy může-nemusí. Kdyby soud nebyl nutný k realizaci znalosti, kdyby mohl být občas nahrazen imperativem, byl by regres možná zastaven. Ale ani tato šance netrvá dlouho – hypotéza s verifikačním postulátem se hroutí na všech stranách.

Jak se totiž má imperativ ke znalosti verifikace? Je snad její primární, ne-li dokonce výlučnou realizací? To jistě ne. Znalost je adekvátní a jako taková je nesena riskantním aktem, který také mohl verifikační postup zfalšovat, minout, nevystihnout. Znalost je pravdivým vyjádřením, ale není v reflexi verifikačního postupu jejím nutným důsledkem. Reflexe mohla být i mylná. Akt, který může být pravdivý či mylný, je však soud – nikoli imperativ. Proto není imperativ primární, či dokonce jedinou realizací znalosti verifikace.

Postupme k vlastní tezi o generálních výrocích. Sousedík v ní upírá obecným a částečným soudům hodnotu korespondence a tvrdí, že platnost této negace lze nejlépe nahlédnout na příkladu. Já se příkladu nebráním, ostatně lze na něm předvést Sousedíkův omyl. Ale na úrovni kritického myšlení bych čekal víc. Platnost teze bych raději „nejlépe nahlédl“ na základě nesporně pravdivých premis, nikoli na příkladu. Sousedík však ve své odpovědi na dokazování zcela rezignoval. Vpůvodním textu (str. 534) přičinil argument, ale ten jsem (odpusťte neskromnost) rozebral tak, že z něj nic nezbylo. Nebo snad ano? Pak bylo především třeba obhájit jej. Vždyť s ním stála a padala platnost celého Sousedíkova omezení korespondence na singulární soudy! Sousedík však místo apologie svého argumentu předkládá pouhý příklad, který je nadto (jak hned uvidíme) mimo problém.

Z hlediska požadavků kritického myšlení tedy nemůže být Sousedíkova rozhodující teze hodnocena jinak než jako dogmatické tvrzení. Příklad s jablky pak neobjasňuje platnost Sousedíkovy hypotézy, ale naopak dobře ukazuje, jak došlo k vyšinutí celé úvahy do falešné perspektivy. Sousedík mluví při srovnání singulárního a partikulárního výroku o tom, že noetik (že by já?) je neodolatelně sváděn jejich gramatickou stejností k tomu, že mají i stejné pravdivostní podmínky. Takové psychologické působivosti mohou být vhodným vysvětlujícím doplňkem. Lze je tedy regulérně uvádět, až když je něco o sporné věci dokázáno. Sousedík však zatím nedokázal, co bylo třeba. Může tedy být, že jsem podlehl neodolatelnému pokušení, ale může také být, že se Sousedík velice mýlí, pokud jde o pravdivost partikulárních a univerzálních soudů.

Podle Sousedíkovy formulace se spor týká pravdivostních podmínek. Co se jimi rozumí? Sousedík je definuje dokonce v mých termínech: „...oba soudy jsou pravdivé, respektuje-li vztažení predikátu šířeji pojatou identitu subjektu.“ Nyní však dochází k osudnému zlomu. Sousedík přichází s problémem: u soudu Některá jablka na míse jsou červivá nelze určit jeho subjekt. Tento problém pokládá za tak vážný, že navrhuje: přestaňme hledat subjekt partikulárního soudu a podívejme se na způsob jeho verifikace. To přivádí do hry složený výrok (3) ( A je červivé, nebo B je červivé... ) a objev je na světě: partikulární soud je jen zkratkou, která reprezentuje složený výrok.

Kde je chyba? Vposunutí porblému. Co mělo být zkoumáno? Sousedík to výše říká sám: meze korespondenční teorie, čili zda partikulární (a obecné) soudy obsahují korespondenci. Vdaném případě, zda predikát „červivý“ respektuje identitu nějakého jablka na míse. Jestliže ano, realizuje se v soudu korespondence. Daný soud je Sousedíkem vybrán jako příklad pravdivého soudu. To znamená, že aspoň jedno jablko realizuje obsah predikátu – je červivé. Jinak by nešlo o příklad pravdivého soudu. Tím je problém vyřešen: partikulární soud obsahuje korespondenci.

Co však zkoumá Sousedík? Najednou ho zajímá přesná identifikace v rozsahu subjektu – která jablka jsou vlastně červivá? Proč ho to ale v kontextu daného problému zajímá? Není to pro pravdu soudů lhostejné? Nevidí Sousedík, že se problém týká realizace shody a nikoli našeho poznání této shody (kde navíc také není u partikulárních soudů nutná přesná kvantifikace členů rozsahu subjektu pravdivého soudu)? V jeho termínech: jde o podmínky realizace pravdy v soudu, nikoli o podmínky našeho poznání pravdy soudu. Nebo snad Sousedík nerozlišuje pravdu soudu a jistotu o pravdě soudu? Soud zůstává pravdivým, tj. obsahuje korespondenci, i když někdo (třeba tváří v tvář nevěrohodnému svědkovi) neví, která jablka jsou červivá. Proto poukaz na tuto nevědomost do daného problému nic nepřináší, fakt korespondence soudu tím nezpochybňuje.

Aby tedy Sousedík dosáhl prosazení své verifikační perspektivy, aby mohl povýšit složené výroky a odtud odvysvětlit pravdu obecných a partikulárních soudů, musel posunout celý problém – od ontologického aspektu, v němž povaha myšlení určuje modus realizace pravdy knoetickému aspektu, v němž jde o to, jak poznáváme pravdu.

Ale ani v noetickém aspektu není Sousedík přesvědčivý. Mohu zcela jistě vědět, že někteří lidé jsou učitelé, že tedy soud o nich je pravdivý, a přesto nejsem schopen přesně určit, koho všeho se predikát týká. Dále není pravda, že „v případě výroku (1) nelze říci, které jablko je jeho subjektem“. Autor výroku (kladeného jako pravdivý) ví, o které jablko se jedná, neví to jen recipient či čtenář výroku.

Sousedík tuší nepatřičnost svého posunu problému, a proto se vyrovnává s možností pravdivosti výroku nezávisle na nás. Kdybychom prý tuto možnost připustili, dostali bychom se do sporu s „naším předpokladem“, že výroku rozumíme, víme-li, jak jej verifikovat. Ale to by nebylo žádné neštěstí! Jednak ten předpoklad Sousedík i po mém zpochybnění stále klade jako pouhý postulát, a hlavně: už samo jeho užití zde představuje posunutí problému. Neboť korespondence (o jejíž modus realizace běží) se realizuje v soudu nezávisle na tom, zda víme, jak jej verifikovat, i nezávisle na tom, zda vůbec víme, že je pravdivý. A jen o tuto realizaci byl spor, ne o způsobech ujišťování se o pravdě!

Když tedy Sousedík přehodil výhybku k verifikaci a rezignoval ’na hledání subjektu partikulárního soudu’, zmařil problém a následně se uvedl do omylu o pravdě tzv. generálních soudů. Ve své kritice jsem podrobně upozorňoval na nevhodnost posunu tématu do verifikační perspektivy, na protismyslnost odvozování absence korespondence ze struktury jiného soudu atd. Na tuto kritiku Sousedík nereagoval a znovu jen opakoval svůj neadekvátní postup přes verifikaci. Proto zde mohu bezezbytku odkázat na svou předchozí kritiku tohoto postupu. Až na ni Sousedík odpoví, můžeme zkoumat, zda je možné, aby způsob verifikace determinoval ontologicky danou povahu kategorických soudů aurčoval fakt i způsob realizace hodnoty korespondence.

Celkový dojem? Zdá se mi, že v Sousedíkově reflexi pravdy rezonují představy o myšlení, které jsou dost vzdáleny realismu. Především realismus obecnin mluví ve prospěch původnosti, neodvozenosti obecných kategorických soudů. Pro ontologickou „předemdanost“ myšlenkových struktur ovšem není moc pochopení v prostředí, kde se vlivem nominalistického předtížení redukuje logické zkoumání na jazyk a o realitě myšlení se rozhoduje ex post s konvencionalistickou libovůlí. Přiznám se, že mě tato závislost na filosoficky problematických arbitrech moderní logiky u ontologie znalého realisty trochu překvapuje.