Ročník 2000‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Tři poznámky ke korespondenční teorii pravdy

Stanislav Sousedík

Pokusil jsem se před časem obhájit adekvační čili – jak se dnes častěji říká – korespondenční teorii pravdy. Můj výklad zveřejněný ve Filosofickém časopise AV ČR (č. 47, 1999, str. 531-544) vyvolal pochybnosti Jiřího Fuchse. Domnívám se, že se jeho kritika zakládá na nedorozumění, a pokusím se jeho pochybnosti rozptýlit. Povaha námětu s sebou nese fakt, že pro většinu čtenářů Distance nebude můj výklad zajímavý. Ty z nich, kteří mu přece chtějí věnovat pozornost, prosím, aby přihlédli i k mé výše uvedené stati. Její nepatrně upravená verze je nyní k dispozici i ve sborníku Hledání pravdy o pravdě(Studie teologické fakulty Jihočeské univerzity 13, Trinitas, Svitavy 2000, str. 13-28).

Fuchs soudí, že korespondenční teorii pravdy lze chápat dvojím, zásadně odlišným způsobem. Podle výkladu „interiorizačního“ – jak jej nazývá Fuchs – spočívá pravda kategorického soudu ve shodě predikátu se subjektem, a soud toho typu je tedy pravdivý právě tehdy, když „vztažení predikátu (kladné-záporné) respektuje šířeji pojatou identitu subjektu, když mu přiděluje, co mu patří, a odnímá, co mu nepatří“1. Jedná se o výklad, ke kterému se Fuchs sám přiklání. Proti němu staví výklad „exteriorizační“, podle něhož pravda spočívá nikoli ve shodě predikátu se subjektem, nýbrž ve shodě celého výroku s faktem. Tento výklad, jehož jsem se ve své uvedené stati přidržel já, je podle Fuchsova mínění nesprávný, a to prý proto, že neumožňuje vyrovnat se s Fregovou námitkou proti korespondenční teorii a vede nadto k „šokujícímu“ závěru, že totiž pomocí této teorie nelze vysvětlit pravdivost generálních výroků.

Proti těmto tvrzením se pokusím ukázat: 1) že mezi oběma Fuchsem rozlišenými verzemi korespondenční teorie není věcného rozdílu; 2) že jsem správně ukázal, proč se Fregova námitka míjí účinkem; 3) že mé přesvědčení o tom, že pravdivost generálních výroků nelze vyložit jejich shodou s jediným faktem, spočívá na zcela jiných základech, než jaké uvedl Fuchs.

Co se týče prvního bodu, poprosím čtenáře, aby si spolu se mnou představil, že před námi leží na míse jablko, o němž nějaký nepříliš důvěryhodný mluvčí poznamenává: „Toto jablko je červivé.“ Výroku rozumíme, a víme tudíž, jak rozhodnout o jeho pravdivostní hodnotě. provést verifikaci můžeme např. tak, že jablko rozkrojíme a podíváme se, jak vypadá uvnitř. Červivost, kterou eventuálně spatříme, je fakt, díky němuž můžeme rozhodnout, zda je onen výrok pravdivý, či nikoliv.

Podívejme se nyní na tento příklad blíže. Subjekt singulárního výroku (myšleného nebo navenek projeveného) poukazuje zřejmě kreálnému subjektu, v našem případě k jablku. Predikát vyjadřuje vlastnost, kterou toto jablko (podle mluvčího) má mít. Fakt – v našem příkladě zrakem zjištěná, existující červivost – je jakýsi reálný stav subjektu (jablka), díky němuž predikátem vyjádřená vlastnost tomuto subjektu náleží. Náleží-li predikátem vyjádřená vlastnost reálnému subjektu – čili „respektuje-li identitu subjektu“, podle Fuchsovy terminologie – shoduje se výrok s faktem, a je tedy pravdivý. Totéž platí ovšem i naopak: Shoduje-li se výrok s faktem (a je-li tedy pravdivý), náleží predikátem vyjádřená vlastnost reálnému subjektu. Je patrno, že tvrzení o zásadním rozdílu mezi „interiorizační“ a „exteriorizační“ verzí korespondenční nauky spočívá na pouhé fikci: obě verze jsou totiž ekvivalentní. Ve starších kompendiích novoscholastické filosofie (kde se jednávalo víceméně jen o výrocích predikativních)2 bývalo obvyklé definovat adekvaci jako shodu predikátu se subjektem. Současní filosofové, hovoří-li o korespondenční teorii, dávají přednost tomu, mluvit o shodě výroku s faktem. Umožňuje jim to zahrnout do úvahy nejen výroky predikativní, ale i složené.

Nyní k druhému bodu: Při svém výkladu korespondenční teorie jsem se mimo jiné pokusil odpovědět na známou námitku, kterou proti této teorii formuloval ve stati Der Gedanke (1918) G. Frege. Vsouvislosti s tím jsem ve své práci citoval i čtyři věty, které z této stati pocházejí. J. Fuchs se sympatickou upřímností přiznává, že Fregův text nezná, cítí nicméně potřebu mi na základě oněch čtyř mnou citovaných vět vytknout, že jsem Frega nepochopil a na jeho námitku neodpověděl. Abych naši diskusi postavil na pevnější textovou základnu, uvedu nejprve nejzávažnější část Fregovy argumentace (ve vlastním překladu):

Pravda nepřipouští žádné více nebo méně. Nebo snad přece? Nemůžeme předpokládat, že je tu pravda, když dojde ke shodě alespoň v nějakém ohledu? Ovšem ve kterém? Co bychom pak ale museli dělat, abychom rozhodli, zda je něco pravda? Museli bychom zkoumat, zda je pravda, že se nějaká představa a něco skutečného po určité stránce shodují. Ale tím bychom stáli před otázkou téhož druhu a hra by mohla začít nanovo. A tak pokus vysvětlit pravdu jako shodu ztroskotává. Ztroskotává ale i každý jiný pokus definovat ono „být pravdivý“. V definici bychom totiž museli udat nějaké známky definovaného. A při aplikaci na jednotlivý příklad by pak záleželo na tom, zda je pravda, že se tyto známky na tento příklad hodí. Tak bychom se točili v kruhu. To nasvědčuje tomu, že je obsah slova „pravdivý“ zcela jedinečný a nedefinovatelný. 3

Z uvedeného je patrno, že se Fregova námitka vztahuje jak na „exteriorizační“, tak i na „interiorizační“ verzi korespondenční teorie. Však mezi nimi ani žádného věcného rozdílu není! Mám-li rozhodnout, je-li výrok Toto jablko je červivé pravdivý, musím jej totiž na každý pád nějak srovnat s tím, co uvidím, když jablko rozkrojím, a je jedno, řeknu-li, že s tím srovnávám celý výrok, nebo vyjádřím- li to tak, že srovnám predikát se subjektem.

Znamená to tedy, že je Fregova námitka platná? Domnívám se, že nikoli. Přečteme-li si pozorně uvedený úryvek, shledáme, že si Frege rozhodnutí o pravdivostní hodnotě výroku představuje na způsob jakéhosi úsudku typu modu ponens:

Jestliže se výrok shoduje s faktem (jestliže „predikát respektuje identitu subjektu“), je výrok pravdivý. Avšak: výrok Toto jablko je červivé splňuje tuto podmínku. Tudíž je tento výrok pravdivý.

Nyní vidíme dobře, že abychom mohli podle Frega rozhodnout pravdivost výroku Toto jablko je červivé , museli bychom nejprve verifikovat druhou premisu. To by ale právě nastartovalo regressus in infinitum . Je však takový regressus opravdu nutný? Není tomu spíše tak, že se Frege ve své úvaze dopouští chyby? Upozornil jsem ve své stati, že zjištění, že je pravdivost výroku nějakým vztahem, náleží do rámce esenciální definice pravdivosti, že však k tomu, abychom rozhodli, zda je určitý výrok pravdivý, tuto definici nepotřebujeme. Rozhodnout, zda je jablko červivé, nebo ne, dokáže i dítě, které ještě ani neví, co slovo „vztah“ znamená. Shodu výroku s faktem jsme totiž s to postihovat nepropozičním způsobem (tj. poznáním, při němž nedochází k formulaci výroku a jímž nemusí být postižen sám vztah, nýbrž jen něco, co jej provází). Scholastická tradice nazývala tento typ poznání „perspicientia“ a řadila jej do rámce prvního úkonu rozumu. Jsem přesvědčen, že uvedené skutečnosti mají pro posouzení závažnosti Fregovy námitky zásadní význam.

Nakonec k třetímu bodu, totiž k otázce generálních výroků. Zde především musím upozornit, že J. Fuchs nekritizoval moji tezi, že pravdivost výroků spojených pomocí spojek nelze vysvětlit pomocí korespondenční teorie. Vykládám si tuto skutečnost tak, že v tomto bodu mé přesvědčení sdílí. Je-li tomu tak, je předmětem jen to, kam až sahá kompetence korespondenční teorie, čili kde jsou její meze. Je tato teorie aplikovatelná kromě singulárních výroků i na výroky generální (jak tvrdí Fuchs), či je třeba pravdivost generálních výroků spolu s pravdivostí výroků složených vysvětlit jinak (což zastávám já)?

Abychom věc mohli rozhodnout, musíme ještě něco předeslat k problému smyslu singulárních výroků. Ve své stati jsem uvedl, že porozumění smyslu výroku je vždy nutně provázeno znalostí příslušného verifikačního postupu. K tomu na vysvětlenou dodávám: znalost tohoto postupu mohu mít, aniž bych ji větně formuloval. Pokud bych si ji však z nějakého důvodu formulovat přál, muselo by se tak stát nikoli výrokem (jak se mylně domnívá Fuchs), nýbrž nějakou imperativní větou. Tak k pochopení smyslu výroku Toto jablko je červivé by bylo možno vyjádřit onu znalost např. větou „rozkroj je a podívej se“.

Přistupme nyní k výrokům generálním. Platnost mé teze, že na takové výroky korespondenční teorii aplikovat nejde, lze nejsnáze nahlédnout na příkladu výroků partikulárních. Představme si, že před námi na míse leží tři jablka (nazvěme je A, B, C) a že nám nepříliš důvěryhodný známý řekne:

(1) Některá jablka na míse jsou červivá.

Výrok (1) se svou gramatickou formou shoduje se singulárním výrokem

(2) Toto jablko je červivé.

Výroky (1) i (2) jsou po gramatické stránce S-P výroky a tato skutečnost našeho noetika neodolatelně svádí k představě, že oba výroky mají i stejné pravdivostní podmínky, tj. že jsou oba pravdivé, „respektuje-li vztažení predikátu šířeji pojatou identitu subjektu“. Potíž je v tom, že v případě výroku (1) nelze říci, které jablko je jeho subjektem, jehož „šířeji pojatou identitu“ má predikát „respektovat“. Jsou jím všechna tři jablka? Možná, ale může jich být i méně, stačilo by i jedno. Které ze tří to však je? Snad bychom nicméně mohli připustit, že nevíme, co je subjektem výroku (1), ale trvat na tom, že je ten výrok pravdivý nezávisle na nás? To bychom se dostali do sporu s naším předpokladem, že výroku rozumíme (= výrok má pro nás smysl) pouze tehdy, vímeli, jak jej verifikovat.

Východisko z nesnází nalezneme, přestaneme-li hledat subjekt partikulárního výroku a podíváme-li se, jak takový výrok verifikujeme. Při verifikaci výroku (1) bychom postupovali zřejmě tak, že bychom naše tři jablka postupně rozkrajovali a zkoumali, jak vypadají uvnitř. To však znamená, že bychom vlastně verifikovali složený výrok

(3) A je červivé nebo B je červivé nebo C je červivé.

Pravdivostní hodnotu takovéhoto výroku již zjistit umíme. Singulární výroky v něm obsažené bychom verifikovali podle noetikova návodu (zjišťovali bychom, zda predikát „respektuje šířeji pojatou identitu subjektu“), o pravdivosti celého výroku bychom pak rozhodli na základě konvencí stanoveného významu spojky nebo . Pokud bychom chtěli verifikovat výrok (1) jako S-P výrok, zjistili bychom, že to není možné. Má-li výrok (1) přece jen smysl, má jej díky tomu, že je jakousi zkratkou za výrok (3). Jedná se o zkratku v jistém smyslu šalebnou, protože její vnější gramatická podoba je shodná se strukturou výroku singulárního, což zastírá skutečnost, že se jedná o zkratku reprezentující výrok složený. Pravdivost složených výroků nelze však vysvětlit korespondenční teorií. Co tu bylo řečeno o výrocích partikulárních, platí mutatis mutandis o všech generálních výrocích. Zde čtenáře odkazuji na svou stať, Fuchsem kritizovanou.

Shrnuji: Znalost verifikačního postupu u singulárních výroků nemusíme větně formulovat; pokud tak učiníme, formulujeme větu imperativní povahy (nikoliv výrok). Ugenerálních výroků nás zkoumání jejich pravdivostních podmínek vede k závěru, že jsou tyto výroky jakýmisi zkratkami za jiné výroky, jejichž pravdivost závisí na pravdivosti singulárních výroků v nich obsažených a na významu výrokových spojek. Je-li tomu tak, nelze ovšem pravdivost generálních výroků objasnit pomocí korespondenční teorie.

Poznámky:

  1. Podrobnější výklad podává J. Fuchs ve svém spisu Úvod do filosofie. 1. Filosofická logika , Praha 1993. Zde se můžeme dočíst, že „ztotožnění či rozrůznění dvou pojmů je nejvlastnějším momentem, konstituantou kategorického soudu“ (str. 95). O několik stránek dál však autor zase tvrdí, že „predikát se primárně týká reálného objektu... jím tedy poznávám a určuji reálné jsoucno samo, nikolu svůj pojem“ (str. 102). Mám, jak se zdá, lepší paměť než J. Fuchs a tak připojím osobní vzpomínku: Když jsem se s ním kdysi v osmdesátých letech setkal poprvé, tvrdil, že soud spočívá v ztotožnění nebo rozrůznění dvou pojmů. Moje upozornění na nepřijatelnost takového pojetí přijal tehdy J. Fuchs sice nedůvěřivě, uznal však, že se „věc musí promyslet“. Jsem rád, že si ji vskutku promyslel a svůj původní názor opustil. Zbytkem onoho staršího názoru je nicméně uvedený citát z Filosofické logiky . Také rozrůznění „exteriorizačního“ a „interiorizačního“ výkladu pravdy odráží zřejmě reminiscence na Fuchsovu vlastní myšlenkovou cestu. Soud je podle Fuchse pravdivý, „respektuje-li predikát identitu subjektu“ (op. cit., str. 102). Tato „identita subjektu“, jež se v dalším nenápadně promění v šířeji pojatou identitu subjektu, zůstává u Fuchse nedefinována. Nepřekvapuje pak, že ani se vztahem respektovati tomu není lépe.
  2. „Predikativní“ je latinský ekvivalent řeckého „kategorický“.
  3. G. Frege, Der Gedanke. Logische Untersuchungen (ed. G. Patzig). Göttingen 41993, str. 32.