Ročník 2000‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Ukončení diskuse

Petr Dvořák

Na stránkách Distance probíhala a probíhá kritická diskuse nad textem výkladu (prvních dvou) cest sv. Tomáše Akvinského, který v sérii článků v témže časopise uveřejnil Roman Cardal. Domnívám se, že hodnota této diskuse spočívá především v tom, že tematicky přesahuje otázky spojené s jednou partikulární formulací důkazu Boží existence. Vcentru pozornosti se totiž ocitla jak sama možnost podat důkaz Boží existence určitého typu, tak logické a mimologické předpoklady takového dokazování.

Pro čtenářovu orientaci zopakujme, že kontroverzním bodem diskuse se mimo jiné stala povaha či charakter modality příslušející z důkazu vyvozenému závěru, tj. existenčnímu tvrzení „Bůh existuje“. Na Cardalovu obranu se postavil Jiří Fuchs s názorem, že modalitu (zde nutnost), o kterou se obecně v tomto typu dokazování Boží existence jedná, a o kterou tudíž Cardalovi v jeho interpretaci Tomášových cest od počátku šlo, hovoří-li o „jištění principem sporu“, je tzv. nutnost noetická. Fuchs se domnívá, že mnou v minulém příspěvku podaná klasifikace logické nekonzistence je na uvedený problém druhu modality závěru neaplikovatelná a tak řečeno s řešením problému mimoběžná.

Nyní bych rád vyslovil své stanovisko k poslednímu kritickému příspěvku Jiřího Fuchse a ke stavu diskuse v této chvíli. Dovolte nejprve osobní poznámu: Pociťuji radost nad úžasným Božím darem možnosti hledat a nalézat pravdu v dialogu s diskusním partnerem a vím, že užívání argumentů ad hominem či ironizujících hodnocení způsobů filosofování mého partnera by tuto radost zkalilo a nesporný příspěvek mého zkušenějšího partnera k tomuto objevování zbytečně znevážilo. Nyní však již k jádru diskusního příspěvku Jiřího Fuchse, k pojmu noetické nutnosti. Nakolik R. Cardalovi od počátku šlo v jeho „rigorizovaném“ důkaze o tuto noetickou nutnost tak, jak ji J. Fuchs vysvětluje, nedokážu posoudit. Každopádně se Cardalův výchozí text zdá být otevřený různým interpretacím. Výrazy jako „formalizace“, „rigorizace“ a jejich deriváty jsou buď přímo užívané ve formálních vědách (logika, matematika), nebo přinejmenším toto zdání navozují. Proto pohled či výklad Cardalova textu z hlediska formální a především filosofické logiky, který jsme spolu s profesorem Sousedíkem zvolili, se nám jevil jako nejpřirozenější. Vintencích tohoto pohledu se odvíjela i moje následná analýza druhu nekonzistence, který je slabší než nekonzistence logická a o níž se z logicko-pragmatického (nikoli noetického) hlediska opírá alespoň jedna premisa Cardalova Tomášem inspirovaného důkazu. Připomenu závěr svých zkoumání: z čistě logického hlediska je empirická premisa, jež konstatuje existenci změny či kauzálních vztahů, kontingentní. Tím je jasné, že důkaz obsahující takovou premisu nebude deduktivní důkaz, který platí, jak logikové říkají, „ve všech možných světech“, ale kandidát na „slabší“ deduktivní důkaz, který platí v aktuálním světě (a některých dalších, nikoliv však ve všech). Pokud se někomu nelíbí řeč o možných světech, lze příslušný „slabší“ důkaz charakterizovat tak, že ne všechny jeho premisy jsou logicky nutné. Záměrně uvádím výraz „kandidát na deduktivní důkaz“, protože v celé předchozí diskusi jsem mlčky předpokládal, že Cardalův důkaz (první a druhá cesta) je též správně sestaven z formálního hlediska. O tom, zda je, či není, by nám umožnila rozhodnout právě formalizace v příslušném logickém systému. Cardal sice o formalizaci hovoří, ale tento výraz užívá v jiném, (pro mne enigmatickém) smyslu, než se běžně v logice užívá, protože žádnou logickou formalizaci (tj. překlad do formálního logického jazyka určitého systému) neprovádí.

Jiří Fuchs mě vyzývá, abych vysvětlil, proč má cenu mluvit o tom, že Cardalův důkaz je „slabší“ než deduktivní důkaz s logicky nutnými premisami. Z hlediska toho, zdali je ve skutečnosti (v aktuálním světě) závěr pravdivý, či nepravdivý, jsou opravdu (za předpokladu formální správnosti) oba důkazy rovnocenné. Vtom má Jiří Fuchs nesporně pravdu. Nicméně přinejmenším od středověku do dneška existuje dlouhá tradice dokazování Boží existence inspirovaná aristotelskou metodologií vědy, v rámci níž filosofové – jmenovitě například Jan Duns Scotus ( 1308) – rozdíl mezi těmito typy důkazů považovali za zásadní. Aristotelés se domníval, že věda je o obecném a nutném. Těmito striktními metodologickými požadavky na vědeckost však neprojde důkaz, který nemá všechny premisy logicky nutné. Vtomto smyslu hovořím o důkaze „slabším“. Jak všobecně známo, sv. Tomáš si tohoto rozdílu byl velmi dobře vědom, a proto své cesty nenazýval důkazy. Cardalovu výslovnou snahu Tomášovy cesty posílit či „zrigorizovat“ jsem tedy zcela přirozeně interpretoval jako intenci povznést důkaz na vědeckou rovinu v aristotelském smyslu. Nechť si čtenář laskavě opětovně přečte úvody Cardalových článků, kde charakterizuje svůj program, a nechť sám posoudí, nakolik je moje interpretace oprávněná.

Nechť dále nezaujatý čtenář posoudí, zda je moje analýza empirické premisy („experimentální konstatace“) v důkaze (existence změny, kauzalita) ve smyslu určitého typu pragmatické nekonzistence relevantní. Domnívám se, že je velmi relevantní z hlediska toho, abychom vysvětlili, proč jsme určitým způsobem „nuceni“ připsat v aktuálním světě empirické premise konstatující změnu pravdivostní hodnotu pravda, v čem spočívá spornost tvrdit opak či jak chápat ono „jištění principem sporu“. Jak jsem se výše snažil ukázat, zdali má z logického hlediska premisa kontingentní, či nutný status, je nanejvýš relevantní pro to, abychom určili, zda se jedná o důkaz slabší, či silnější (ve výše zmíněném smyslu). Pokud této premise upírám logicky nutný status (a já jej upírám), tj. popírám, že negace této premisy sama o sobě obsahuje spor, jsem povinen vysvětlit, v čem jiném spočívá „nutná pravdivost“ této premisy, totiž nemožnost v aktuálním světě při vypovídání čitvrzení této premisy (všimněme si, jak nám tu – až teprve v tuto chvíli – vstupuje do hry pragmatický prvek) této premise přisoudit jinou pravdivostní hodnotu než hodnotu pravda. Domnívám se, že jádro našeho sporu s Jiřím Fuchsem je mimo jiné i v tom, že on by patrně nepřijal můj předpoklad, že nositel pravdivostní hodnoty (propozice, výrok) má pravdivostní hodnotu nezávisle na aktu tvrzení. Já samozřejmě uznávám, že v kterémkoli možném světě, kdy je nějakým člověkem tvrzeno, že existuje změna, nemůže být toto tvrzení v tomto světě nepravdivé (ve smyslu pragmatické nekonzistence). Ale domnívám se, že propozice „existuje změna“ má pravdivostní hodnotu i v možném světě, kde není nikým tvrzena (kde ji buď nikdo z lidí netvrdí, nebo ani tvrdit nemůže, protože v tomto světě žádný člověk neexistuje). Vmožném světě, ve kterém neexistuje změna, má tato propozice pravdivostní hodnotu nepravda. Proto není logicky nutná, tj. pravdivá ve všech možných světech. Navíc, kpragmatické nekonzistenci při popírání, že neexistuje změna, nedochází vždy. Představme si svět, ve kterém existuje pouze neměnný Bůh. Tento Bůh pak může tvrdit (myslet), že změna neexistuje, a přesto k žádné nekonzistenci nedochází. Takže i když nepřijmeme předpoklad o nezávislosti pravdivostní hodnoty propozice či výroku na aktu tvrzení (či obecně nějakém propozičním postoji), přesto není pravda, že propozice „změna existuje“ je nutně pravdivá (ve smyslu pragmatické nekonzistence).

Odlišnost výchozích filosoficko-logických předpokladů a přístupu se projevuje i v tom, jaký vztah jsem zaujal a zaujímám k Fuchsově noetické nutnosti. Logika ve standardním současném pofregovském pojetí se snaží vyhnout nánosu psychologismu, tj. chápání logických entit, jejich vlastností a vztahů v závislosti na činnosti mysli. Tímto prizmatem také nahlížím logickou stránku Cardalových důkazů (svůj poslední příspěvek do diskuse jsem ne bez důvodu nazval „Logika důkazu Boží existence“). Noetická nutnost a nutná pravdivost tak, jak ji s užitím psychologismu vysvětluje J. Fuchs, tedy není logická kategorie v dnešním chápání logiky a jako taková logika nezajímá. (Cardalovy formulace jako „rigorizace“ či „formalizace“ vzbuzovaly dojem, že se mu především jedná o logickou stránku důkazu a nikoliv jen o (pro mne) málo zajímavou subjektivní přesvědčivost). Fuchsův výklad je založen na metodologicky i obsahově jiném pojetí logiky, které důsledně psychologismus od svébytné logické problematiky neodlišuje a staví na předpokladech, které (přinejmenším zatím) nemám důvod přijmout (identitní teorie predikace, klasifikace všech výroků na subjekt-predikátové aj.). Naopak, znám pro mne dosud přesvědčivé důvody, proč je nepřijímat. Důvod, proč jsem v souvislosti s noetickou nutností hovořil o obdobě pragmatické nekonzistence, je ten, že právě tato pragmatická nekonzistence je nutnou podmínkou, podmínkou sine qua nonnoetické nutnosti empirické premisy o existenci změny či kauzality. Nyní mám na mysli noetickou nutnost v tom smyslu, jak ji vykládá J. Fuchs. Jistota jako subjektivní stav mysli (a nic jiného Fuchsova noetická nutnost není) má základ v objektivních pragmaticko-logických faktech. Moje klasifikace druhů nekonzistence sledovala též cíl upozornit partnery v diskusi, aby neužívali výrazy jako „spor“, „odporovat si“, „vyvracet se“ vágním a víceznačným způsobem, aby nesměšovali metaforické či analogické užití výrazu „spor“ a výrazů příbuzných (spor tvrzení s fakty, odporovat skutečnosti) a doslovné užití (spor mezi jednotlivými výroky či propozicemi a spor mezi vnitřními složkami jednoho výroku). Tímto upřesňujícím výkladem považuji naši diskusi s Jiřím Fuchsem (a Romanem Cardalem), alespoň v záležitosti noetické nutnosti, za ukončenou.