Ročník 2000‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Bída genocentrické a memocentrické interpretace člověka

Roman Joch

ANEB PÁNOVÉ, JSTE ŽABAŘI: NA HITLERA A STALINA NEMÁTE!

Můj kolega David Černý skvělým způsobem vyvrátil „vědeckou“ metodologii, již používají pánové Zrzavý a spol., a tudíž ukázal, že (za prvé) jejich myšlení je vnitřně rozporné, a (proto za druhé) jejich závěry visí ve vzduchu, a tudíž v žádném případě nemají šanci být pravdivé, byť jen náhodou (natož cíleně). Já se pokusím tento soud přiblížit na konkrétních příkladech jejich teorií všemocnosti genů či tzv. memů.

Předpokládám, že všichni alespoň v hrubých rysech tušíte, co hlásá Darwinova teorie evoluce. Podle ní se živočišné druhy vyvíjejí jeden z druhého na základě tzv. přírodního výběru. Laicky řečeno: živočichové žijí v nehostinném, přírodním světě, v němž navíc někteří z nich jsou potravou druhých. Ten živočich, který nabude nějakou komparativní výhodu (např. genetickou mutací), jež mu umožní v dané situaci lépe shánět potravu, rozmnožovat se a nestát se potravou druhých, tuto výhodu předá svému potomstvu, které se pak v dané lokalitě a následných populacích rozmnoží více, než ti členové daného druhu (nebo ostatních druhů), kteří onu komparativní výhodu (ať už jí je roh, zuby, zbarvení atd.) nemají. Tímto způsobem se buď dané potomstvo rozšíří na úkor potomstva jiného v rámci téhož druhu (evoluce a přírodní výběr působící v rámci jednoho druhu), nebo na úkor jiných druhů (přírodní výběr mezi druhy), nebo může dokonce vzniknout druh nový (evoluce druhů).

Celé je to založeno na následujícím mechanismu: nehostinné přírodní prostředí vytváří tlak na živočichy a jejich potomstva a ten vede k přežití těch, kdo jsou nejadaptibilnější, tedy nejzpůsobilejší a nejživotaschopnější v daných podmínkách. Evoluce má tedy pokrokový charakter - vede ke vzniku kvalitnějších a „sofistikovanějších“ druhů (a tedy i jedinců).

Nyní vyslovím komentář, který v této studii dokazovat explicitně nebudu, pouze nechám na čtenářích, zda mi věřit budou, nebo nikoli: domnívám se, že v principu je možné, aby daný evoluční mechanismus působil v určité míře v rámci jednoho živočišného druhu; je téměř nemožné, aby tímto mechanismem vznikaly druhy nové; a je naprosto jisté, že tímto mechanismem se nemohl z nějakého jiného, nižšího živočišného druhu vyvinout člověk (tedy bytost s rozumem a svobodnu vůlí).

A nyní k Dawkinsově (a Zrzavého) teorii: modifikuje Darwinovu evoluční teorii v tom smyslu, že za jednotkou evoluce nepokládá populace živočichů nebo jednotlivé živočichy, nýbrž jejich geny. Ty usilují o své rozšíření ve světě a k tomu účelu „využívají“ své přechodné nositele - jedince. Jedinci jsou pouhými vyjádřeními genů. Když tento model přijmeme, pochopíme, proč tzv. altruismus je pouhou strategií genů o přežití, rozmnožení se a rozšíření. To, co se nám předtím zdálo být vnitrodruhovým altruismem, je nyní pouhá sobecká strategie genů: obětuje-li se někdo pro své pokrevní příbuzné, není to projevem jeho altruismu, nýbrž je to něco, co je pro jeho geny výhodné; je pro ně výhodné, aby raději zemřel on, a přežilo více exemplářů s těmi samými geny. Jinými slovy, obětování se jedince není jeho svobodným ušlechtilým rozhodnutím, nýbrž konáním, kněmuž je neodolatelně puzen svými geny, neboť v jeho důsledku v populaci zůstane zachováno více jedinců s týmiž geny (i když onen jedinec, jenž se obětuje za druhé, zahyne). Stejným způsobem lze vysvětlit, proč nezabíjíme babičky: na první pohled by se nám mohlo zdát, že ženy po menopauze je již výhodné zabít (neboť pokud jde o rozmnožování - tedy rozšiřování genů - jsou už k ničemu, ale potravu přitom spotřebovávají), nicméně „chyba lávky“: jsou dobré k tomu, aby se nám staraly o vnoučata - a tak zajišťovaly dobré předpoklady pro další šíření našich genů.

V čem je problém tohoto „uvažování“? Poukazem na jeho evidentní absurditu neuspějeme - stoupenci genetické determinace lidského jednání by nám odpověděli, že jsme nedostatečně sofistikovaní, nedostatečně vědečtí, nedostatečně vzdělaní. Pokusme se proto s ním naložit vědecky.

Za prvé, na empirické úrovni. Tato teorie vůbec není s to vysvětlit častou ochotu lidí k sebezničení v situacích, kdy to přežití jejich genů nepomůže. Např. člověk, který zachraňuje cizího tonoucího, svým genům vůbec nepomůže (naopak, ohrozí je, neboť sám může utonout, čímž znemožní jakoukoli další reprodukci svých genů; naopak, zachráněním cizince umožní jeho rozmnožování, tzn. v populaci sníží zastoupení svých genů, a zvýší zastoupení jeho genů). Stoupenci genetického determinismu lidského chování by sice mohli argumentovat, že tímto chováním člověk prospívá svému živočišnímu druhu jakožto druhu, ale stoupenci genu jakožto základní jednotky evoluce právě toto popírají: podle nich se evoluce nevztahuje na druhy, nýbrž na geny.

Podobným příkladem byl Maxmilián Kolbe, dalším příkladem jsou aktivní muslimští fanatikové, kteří riskují životy své a svých rodin v důsledku svého přesvědčení - z hlediska teorie „sobeckých genů“ jejich chování nelze nijak vysvětlit.

Druhým typem empirické námitky je poukaz na snahu současné západní populace mít co nejméně dětí. I když nějak by možná šlo v rámci této teorie vysvětlit, proč někteří lidé chtějí mít spíše méně dětí než více - argumentem, že rodiče zajistí menšímu počtu dětí lepší podmínky, než by byli schopni zajistit počtu většímu, atak jim v populaci pomohou dosáhnout dominantnějšího postavení - ale co preference mnoha žen (a mužů) v současné západní společnosti nemít děti vůbec žádné!? To je naprosto nevysvětlitelné z hlediska teorie sobeckých genů, a přitom je to silný trend současné západní populace!

Jinými slovy, tomu, co autoři vydávají za vědeckou teorii opříčinách motivace lidského konání, jakž takž empiricky odpovídá chování některých vrstev současné západní společnosti (nikoli však všech!), ale již nikoli chování společnosti minulé či tradicionalistických společností nezápadních.

My však nemusíme hledat praktické, empirické námitky vůči této teorii, neboť jsme schopni přímo ukázat, že je nutně mylná. A mylná je proto, že si zároveň činí nárok být pravdivou, a zároveň pravdivou - podle své vlastní logiky - být nemůže. Jak to?

Tato teorie pojímá člověka čistě jako materiální entitu, jejíž veškeré konání, smýšlení či projevy jsou materiálně (konkrétně geneticky) determinovány. Je-li ale člověk pouze shlukem atomů a jejich interakcí, pak všechny jeho názory jsou právě takto materiálně determinovány - jsou to kauzálně podmíněné projevy jeho genofondu a reakcí s materiálním prostředím, v němž žije. V tomto případě ale veškeré názory, které člověk zastává, zastávat musí, neboť žije pouze ve světě fyzikální kauzální determinace. Jinými slovy, nemůže zjistit, zda jsou jeho názory pravdivé, nebo nikoli.

To je však v rozporu s tím, že pravda je dostupnou kvalitou lidského poznání, jak o tom v Distanci opakovaně - nejvíce snad Jiří Fuchs - pojednáváme. Jinými slovy, jeli pravda skutečnou kvalitou lidského poznání, musí mu být v principu dostupná, a tedy jakýkoli deterministický model člověka je nutně nepravdivý.

Konkrétně: tito stoupenci genetické (tj. materiální) determinace člověka nám svůj model člověka předkládají jako pravdivý. Ale jak na tu pravdu přišli, když implikací jejich modelu je to, že člověk není s to zjistit, co je pravda - tj. v principu není s to poznávat realitu takovou, jaká je? V jejich teorii je nutně rozpor: říkají nám, že vědecký - tj. objektivně správný - názor na člověka je ten jejich. Zároveň podle tohoto obrazu je člověk determinovanou bytostí, determinovanou ke svým pocitům, náladám, názorům, teoriím, skutkům, činnostem. Tedy bytostí v principu neschopnou s jistotou oddělit pravdu aomyl. Takže je-li obsah jejich teorie pravdivý (člověk není s to poznat pravdu), pak nutně nemáme žádnou jistotu, že i ta jejich teorie je pravdivá - a tedy jí nemusíme věnovat žádnou pozornost. To proto, že je pouhým plácáním se intelektuálních nedochůdčat na irelevantním písečku - a jakékoli jejich nároky na skutečné poznání či vědeckost jím můžeme upřít s tím odůvodněním, že oni sami si je zakazují v důsledku svých vlastních tvrzení.

Tím bychom mohli jejich bizarní teorii odbít a přestat se jí věnovat, kdyby otázka materiálně-deterministického modelu člověka nebyla natolik fascinující. Při práci na jedné své, delší dobu připravované knize jsem se dostal i k otázce řešení morálního problému jaderné války - tedy násilné smrti velikého počtu lidí. A v rámci této práce jsem narazil i na jeden zajímavý esej C. S. Lewise, který míří přímo k jádru věci - tj. k faktu, že člověk není pouze materiální entitou, že smrtí těla jeho existence nutně končit nemusí; že člověk je bytostí zároveň i duchovní povahy, a tedy schopnou poznání pravdy, včetně pravdy o tom, co je dobré a správné (a naopak, mylné a špatné). Obsah tohoto eseje C. S. Lewise: On Living in an Atomic Age („O životě v atomovém věku“), z roku 1948, nyní stručně převyprávím.

Na často mu pokládaný dotaz, jak mají lidé žít v atomovém věku, Lewis odpovídá, že stejně, jako v minulosti lidé žili v době moru či vikingských nájezdů, nebo jako i dnes žijí v době rakoviny či dopravních nehod. Jinými slovy, nezveličujme novost naší situace. Každý z nás, i všichni naši nejbližší, jsme byli odsouzeni k smrti dávno před vynálezem atomové bomby: a značná část z nás zemře nepříjemným způsobem (na rozdíl od našich předků máme jednu výhodu - anestetika). Takže ve světě, v němž je smrt jistotou, je absurdní přeceňovat jeden vynález další možnosti smrti. Pokud tedy na nás dopadne atomová bomba, ať nás najde dělat všechny ty rozumné věci - modlit se, pracovat, číst si, poslouchat hudbu, hrát si s dětmi, sportovat, bavit se s přáteli - jen ne se třást strachy a myslet na bombu. Může zničit naše těla (to může i mikrob), ale nemusí ovládat naše mysli.

Někdo může namítnout, že to, co ho trápí, není smrt - ani předčasná smrt -, nýbrž možnost, že atomová bomba totálně zničí civilizaci.

Lewis odpovídá: a co byl váš názor na konečný osud civilizace předtím, než byla atomová bomba vynalezena? V co vyústí veškeré lidské snažení? Odpověď je známá všem lidem, kteří vědí alespoň něco z vědy: totiž celý ten příběh tak či onak vyústí v nicotu. Nejen naše zeměkoule, ale i slunce, celá vesmírná soustava směřují ke svému konci. Příroda je potápějící se lodí. V dlouhodobé perspektivě nepřeje životu. Pokud je příroda vším, co existuje - jinými slovy, neexistuje Bůh ani žádný život jiného druhu mimo přírodu - pak všechno skončí v podobě vesmíru, z něhož se život vytratil bez možnosti návratu. Dokonce nezbude ani nikdo, kdo by si jej pamatoval. Atomové bomby sice mohou zkrátit dobu trvání života, ale i kdyby bez nich trval miliardy let, je to nekonečně krátké období ve srovnání s oceány mrtvého času, jež je předcházely a budou po něm následovat.

Takže důležitou otázkou není, zda atomová bomba zničí civilizaci, nýbrž zda je „příroda“ - to, co zkoumají přírodní vědy - vším, co existuje. Pokud je odpovědí na druhou otázku ano , pak se ta první redukuje pouze na dotaz, zda nevyhnutelná frustrace všech lidských aktivit bude trochu urychlena naším vlastním konáním, místo aby nastala ve svém přirozeném čase.

Tedy otázka, jíž bychom se měli skutečně zabývat, je ta druhá. A pro začátek předpokládejme, že příroda je vším, co existuje. Nic nikdy neexistovalo a ani existovat nebude, než bezvýznamná hra atomů v času a prostoru. Jakousi malou náhodou z ní vzešly věci, jako jsme my - vědomé bytosti, jež vědí, že jejich vlastní vědomí je náhodným výsledkem celého nesmyslného procesu, a tudíž ono samo je nesmyslné, i když nám se zdá být důležité. V této situaci existují tři možnosti, jak se může člověk zachovat.

Za prvé, spáchat sebevraždu. Příroda mi slepě a náhodně dala vědomí, jež mě trápí, neboť požaduje smysl a hodnoty ve světě, který je postrádá. Naštěstí mám možnost zbavit se tohoto nevítaného daru. Nenechám nadále ze sebe dělat blázna.

Za druhé, užívat si, jak jen to půjde. Vesmír je nesmyslný, ale když už jsme tu, utrhněme si, co se dá. Naneštěstí, existuje pouze málo toho, co si lze utrhnout - pouze ty nejhrubší smyslové požitky. Nemůžete milovat dívku - leda v tom nejnižším animálním smyslu -, pokud víte (a stále si připomínáte), že krása její osoby i jejího charakteru jsou momentálním a náhodným produktem srážek atomů, a vaše vlastní reakce nejsou ničím jiným než psychickým vyzařováním vašich genů. Obdobně nemůžete mít požitek z hudby, pokud si pamatujete, že je to jen chvění vzduchu, na něž tak iracionálně reaguje váš nervový systém. Jinými slovy, jak se budete dostávat od chladné smyslovosti kteplu anadšení radosti, budete nuceni si uvědomovat beznadějný nesoulad mezi vašimi vlastními emocemi a světem, v němž skutečně žijete.

Za třetí, můžete se světu postavit. Můžete si říci: ať je iracionální, já nebudu. Ať je nelítostný, já budu mít slitování. Jakkoli kuriózním způsobem jsem vznikl, teď, když už jsem tu, budu žít podle lidských hodnot. Vím, že vesmír nakonec nade mnou zvítězí, ale já nepůjdu ke dnu bez boje. K čertu s vesmírem!

Většina z nás si vybírá tu či onu kombinaci druhého a třetího postoje. Ale oba ztroskotávají na té samé skále - nesouladu mezi naším vlastním srdcem a přírodou. Ani ve třetím postoji, jenž onen nesoulad přijímá od samého počátku, to nebude fungovat. Stavíme v něm totiž naše vlastní lidské standardy proti idiotismu vesmíru. Tedy o našich vlastních standardech mluvíme, jako kdyby byly vně vesmíru, jenž je s nimi v kontrastu; jako bychom mohli vesmír posuzovat standardy půjčenými z jiného zdroje . Ale pokud je příroda - systém času, prostoru a hmoty - jedinou věcí, jež existuje (jak předpokládáme), pak samozřejmě nemůže existovat žádný jiný zdroj standardů. Všechno musí být nesmyslným výsledkem slepých sil. Takže samotný základ, na němž bychom se mohli postavit přírodě, se nám drolí pod nohama. Jsouli standardy odvozeny znesmyslného vesmíru, rovněž musí být nesmyslné.

Veškerý materialismus nás vede k beznadějnému nesouladu mezi tím, co naše mysli tvrdí, že jsou, atím, co skutečně musí být, pokud je materialismus pravdivý. Tvrdí, že jsou duchem; tj. rozumem, jenž poznává skutečnost a má svobodnou vůli. Ale pokud je materialismus pravdivý, mysli musí být pouze uspořádáními atomů v naší lebce v iracionální kauzalitě. Nikdy nemyslíme myšlenku, protože je pravdivá, nýbrž pouze proto, že slepá příroda nás nutí si ji myslet. Nikdy nekonáme skutek proto, že je správný, nýbrž pouze proto, že slepá příroda nás nutí ho konat. Až když si uvědomíme tento absurdní závěr, jsme ochotni popřát sluchu hlasu, jenž nám šeptá: „Ale co když jsme duchové? Co když nejsme výhonky přírody?“

Neboť materialistický závěr je skutečně neuvěřitelný. Protože poznáváme-li přírodu pouze tak, že věříme svým smyslům, a když nás takto poznaná příroda prostřednictvím přírodních věd učí, že naše mysli jsou pouze náhodnými uspořádáními atomů, pak je zde někde omyl: neboť kdyby tomu tak bylo, pak i samotné vědy budou náhodnými uspořádáními atomů, a my bychom neměli žádný důvod jim věřit. Existuje pouze jedna možnost, jak uniknout z této slepé uličky. Tím, že přijmeme, že jsme skutečně duchy, volními a racionálními bytostmi, v současnosti obývajícími iracionální vesmír, z něhož odvozeni nejsme. Jsme zde cizinci, kteří pocházejí odjinud. Příroda není jedinou věcí, jež existuje. Existuje i „druhý svět“, a z něho pocházíme. A to vysvětluje, proč se zde necítíme jako doma. Kdybychom byli pouze přírodními tvory, a tento svět byl jediným světem, jak bychom mohli zjistit, že jeho zákony jsou tak strašné nebo tak směšné? Neexistuje-li nikde nic přímé, jak jsme mohli zjistit, že příroda je tak křivá?

Ale co je pak příroda, a jak jsme se octli uvězněni v systému, jenž je nám tak cizí? Když si uvědomíme, že příroda není vším, odpověď bude celkem přijatelná. Ta hrozná věc není naší Matkou, pouze sestrou - ona a my máme společného Stvořitele. Nejsme zde jako vězni, nýbrž jako kolonisté. Příroda, v níž jsou prvky zla, je stejně jako my - i když odlišným způsobem - Stvořiteli odcizená; i když v ní, stejně jako v nás, záblesky staré krásy zůstávají. Ale nemáme je zbožňovat, nýbrž máme mít z nich potěšení. Příroda nás ale nemá co učit. Naším úkolem je žít podle našich vlastních zákonů, nikoli podle jejích. A součástí našeho duchovního zákona je nikdy nepostavit přežití na první místo, dokonce ani ne přežití našeho druhu. Rozhodně se musíme učit chápat, že přežití člověka na Zemi - natožpak našeho národa, kultury či třídy -, nestojí za to, pokud je není možné dosáhnout prostřednictvím ctihodných a milosrdných prostředků.

Tato oběť není až tak velká, jak se zdá. Nic není více schopno zničit druh či národ než odhodlání přežít za každou cenu. Ti, jimž jde o něco více než o zachování civilizace, jsou těmi jedinými lidmi, kteří mají vůbec naději civilizaci zachovat. Ti, kdo si přejí Nebe, nejlépe slouží Zemi. Ti, kdo milují člověka méně než Boha, činí pro člověka nejvíce - uzavírá C. S. Lewis svůj esej.

Zkusme si celou věc opět zrekapitulovat a upozornit na argumenty pro naše pojednání relevantní. Pokud je člověk čistě materiální entitou, nejenže nemůže nic s jistotou poznávat, ale celá přírodní „věda“ je vnitřně rozporná. Podle ní totiž poznáváme realitu (čistě materiální) pouze empiricky, tj. prostřednictvím svých smyslů. A takto poznaná příroda nás prostřednictvím přírodních věd učí, že naše mysli jsou pouze uspořádáními atomů a jejich kauzálních (tudíž determinovaných) interakcí. Je-li tomu tak, pak i samotné poznání, jemuž nás přírodní vědy naučily, je důsledkem těchto uspořádání atomů a jejich interakcí. Čili je něčím, kčemu jsem fyzikálními zákony determinováni. Pak ale nemáme žádný důvod jim věřit, neboť je to něco, čeho pravdivost si nemůžeme ověřit vzhledem k tomu, že jsme k tomu determinováni. Jinými slovy, „věda“ nás učí, že jí nemůžeme věřit.

Tomu se lze vyhnout pouze jediným způsobem: vzít vážně fakt, že má-li být člověk schopen cokoli poznávat skutečně, nemůže být materiálně determinovanou bytostí. Naopak, musí být volní, racionální bytostí, nikoli pouze materiální, nýbrž iduchovní. Z toho ale plyne, že každý materialistický a deterministický model člověka je nutně nepravdivý; je redukcionistický (navíc i vnitřně rozporný, jak jsme viděli).

A to platí pro všechny materialistické modely - Darwinovu evoluci, podle níž se člověk vyvinul z nižších druhů, marxistický dialektický materialismus, nacistický rasovo- evolucionistický materialismus, i Dawkinsův a Zrzavého genocentrismus.

Z Lewisova eseje plyne i další závěr: vzhledem k tomu, že nejsme pouze materiálními, přírodními bytostmi (jsme bytostmi přírodními a materiálními, ale i duchovními; žijeme v tomto světě hmoty, času a prostoru, ale svou myslí, svým vědomím, svým rozumem, svou pamětí jej zároveň přesahujeme a vztahujeme se ktranscendentální Pravdě), normy našeho správného chování nejsou odvozeny z tohoto přírodního, materiálního světa, nýbrž právě z poznání Pravdy, jež má duchovní charakter. Tedy jakákoli snaha odvozovat či vysvětlovat normy geneticky je nutně nesprávná a pasé. Lewis se správně ptá: jak to, že se v tomto světě necítíme dobře? Jak to, že nám častokrát připadá tak strašně krutý? Kdybychom byli čistě přírodními tvory, nepoznali bychom nic jiného než svět přírodních zákonů, a ty by nám musely připadat jako normální, přirozené. Ale my je shledáváme jako kruté - jako kruté shledáváme to, že malé dítě zemře na leukémii, že matka mladých dětí zemře na AIDS po transfuzi infikované krve, že otec rodiny zemře při přírodní katastrofě. Z hlediska přírody jsou to normální, zákonité procesy. My je shledáváme jako kruté. Evidentně tedy měřítko pro jejich posuzování nemáme odvozeno z přírody, neboť pak bychom nikdy nemohli nabýt dojmu o jejich krutosti. (To neplatí pouze pro shledávání přírody krutou, ale i směšnou: sex, krom toho, že je příjemný, je sám o sobě - když si člověk uvědomí, co se přitom vlastně děje - směšný. Jak nám může připadat něco, co je z hlediska přírody přirozené, zároveň jako směšné?)

Takže hodnoty nejsou odvozeny z přírody a hmoty, genocentrická interpretace je absurdní, a až po uvědomění si tohoto nastává skutečný problém: problém rozpoznání toho, co jsou vskutku správné hodnoty, co by měl člověk jakožto člověk v jednotlivých situacích správně činit. To je úkol etiky, a k tomu nám fyzika, chemie, biologie, genetika nic říci nemohou. Až oblast rozumového - tedy nehmotného, duchovního - zkoumání nám může určit, co máme správně činit a nečinit, zda máme babičky zabíjet či nezabíjet, zda máme riskovat své životy pro nějaké cíle - a pokud ano, tak pro jaké; zda za určitých okolností je správné riskovat (např. v atomové válce) anihilaci vlastní osoby, vlastní rodiny, vlastní společnosti, vlastní civilizace, vlastního živočišného druhu při pokusu ubránit něco, co je objektivně správné a ušlechtilé, proti něčemu, co je neméně objektivně zlé. Toto je skutečná věda, jež se zabývá tím nejdůležitějším v lidském životě - a nikoli redukcionistické, vnitřně rozporné kvičení přírodních pseudovědců.

Zatím jsme poukazovali pouze na mylnost, vnitřní rozpornost a celkovou absurdnost genocentrické (jakož i všech materialistických) interpretace člověka. Dříve než ukážeme její případné politické negativní konsekvence, podívejme se na ni pomocí sesterské teorie memů. Jak má genocentrická interpretace ambici vysvětlovat jednání člověka, tak memocentrická interpretace aspiruje na vysvětlení jeho mínění.

Podle genocentrické interpretace je gen základní jednotkou lidské reality a člověk je pouze jeho vyjádřením a nosičem. Podle memocentrické interpretace je základní jednotkou mínění mem a člověk je pouze jeho hostitelem. Mem má člověka, a nikoli opačně - je nesprávné říci, že člověk má mem. (Stejně jako u genů: gen vytvořil člověka, používá ho ke své replikaci a šíření; tedy říci, že člověk má gen, je nepřesné). Přitom mem je označením pro jakýkoli názor, mínění, teorii, myšlenku, sumu informací. Memem může být recept na vaření, stejně tak jako báseň nebo i ideologie. Jednotlivé memy jsou ve svém šíření a propagaci nestejně úspěšné: mem, podle něhož hynutí dobytka způsobovaly čarodějnice, byl vytěsněn memem životaschopnějším (tj. schopnějším infikovat více lidských nositelů), podle něhož hynutí dobytka způsobují virové a bakteriální nákazy. Mem, podle něhož má v Německu vládnout nacistický Führer , byl nahrazen memem, podle něhož mají mít v Německu demokracii. Analogicky mohl Zrzavý Davidu Černému a Pavlu Majerákovi odpovědět, že mem křesťanství byl úspěšnější než malárie, neboť infikoval více než miliardu lidí. Jak lze na lidské konání podle zastánců těchto teorií pohlížet jako na replikaci, šíření a boj o přežití sobeckých genů, tak lze na lidské myšlení pohlížet jako na replikaci, šíření a boj opřežití sobeckých memů.

Nádhera, že? Problémy tohoto přístupu jsou, doufám, pro čtenáře Distance hned přímo patrné. Teorie memů programově rezignuje na pravdu - mem jako mem, všechny memy jsou si rovny, nelze říci, že jeden je legitimnější než druhý. Přitom každý z nich je sobecký v tom smyslu, že se chce šířit atedy infikovat co nejvíce hlav. Efektivním prostředkem zvyšování procenta hlav, jež sdílejí jeden mem, je fyzická likvidace hlav, jež hostí mem konkurenční. Co lze z hlediska teorie memů proti tomu namítnout? Nic - lze jen konstatovat, že je to efektivní. To samé samozřejmě platí rovněž pro sobecké geny: proč by se jejich zastoupení v populaci nemělo zvyšovat likvidací nositelů genů konkurenčních? Vždyť gen nemusí dosahovat zvyšování svého zastoupení v genofondu jen tím, že bude pudit svého přenašeče (tj. člověka) rozmnožovat se ostošest, ale i tím, že ho bude pudit jeho nepříbuzné ostošest zabíjet.

Fyzická eliminace nositelů konkurenčních genů či memů je z hlediska jejich teorií naprosto košer. To je problém všech materialistických, deterministických modelů člověka: tím, že mu upírají svobodnou vůli, přisuzují jakémukoli jeho jednání nutnost, a tím mu berou nejen možnost mravního, ctnostného či ušlechtilého jednání, ale plně exkulpují i konání zločinné, zlé a bestiální. Je to jen prostě jiný typ jednání.

Když k materialistickému modelu člověka přidáte model evoluce, postoupíte na cestě do pekel o krok dál: teď již nejde pouze o konstatování faktů o konání bez vynášení soudů o jeho dobru a zlu; evoluční model je nutně založen na myšlence nutného pokroku! Tedy evolucí nutně dostáváme vyšší kvalitu! Takže evoluce vlastně vede k větší dokonalosti. Jinými slovy, všechno, co slouží a spolupracuje s evolucí, založené na přírodním výběru, založeném na vzájemném boji o přežití druhů (Darwin), ras (Hitler), tříd (Lenin), genů či memů (Dawkins, Zrzavý) vede z vědeckého hlediska k vyšší, nové kvalitě, a tedy je to vlastně dobré . Jinými slovy, efektivní eliminace konkurenční populace v rámci druhu, konkurenčního druhu, konkurenční třídy, konkurenčního národa, konkurenčního genu či memu dokazuje vyšší kvalitu té populace, druhu, třídy, národa, genu, memu, které své konkurenty eliminovaly. Tím posloužily pokroku, neboť zemi zalidnil vyšší, dokonalejší druh, národ, třída atd. A je vlastně správné, aby takovýto vnitro- či mezidruhový, mezitřídní, mezirasový, mezigenový a mezimemový boj nastával a pokračoval, neboť právě boj je nástrojem eliminace slabších, tedy méně dokonalých, méně hodnotných - nástrojem zkvalitňování, nástrojem pokroku. Žádná hodnotová neutralita, žádné „vědecké“ konstatování faktů - nýbrž hodnocení, že bojem, eliminací slabších jdou věci správným směrem.

Jinými slovy, Hitler, Lenin a Stalin svůj evolučně-materialistický model člověka dovedli k jeho logickým etickým a politickým důsledkům - a to jak v teorii, tak především i v praxi! Jsou jen dvě možnosti - buď Dawkins a Zrzavý si ty samé důsledky neuvědomují - a pak intelektuálně nesahají Hitlerovi a Stalinovi ani po kolena. Anebo si je uvědomují - ale pak nemají odvahu je vyslovit nahlas. V obou případech pro ně platí: pánové, jste žabaři - na Hitlera a Stalina nemáte!