Ročník 2000‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Češi a Němci

Josef Jakeš

Pilnou prací publicistů se stále více zamlžuje obraz česko-německého soužití v dobách první republiky a jeho hořkého konce. Z té mlhy vystupuje, napodiv, podivná karikatura, kreslená se sebemrskačskou horlivostí, že tím ubližovaným, hodným Fridolínem byli právě Němci. Je to způsobeno dílem obecně pokleslým historickým povědomím, dílem působením německé propagandy. Jsou tím postiženi zejména příslušníci mladších generací - to má na svědomí škola -, kteří odvážně spekulují bez základních znalostí fakt a pramenů. Pokouším se proto nejčastěji tradované mylné skutečnosti uvést do patřičných historických a příčinných souvislostí. Problematice se věnuji již dávno a mám tu výhodu, že valnou část argumentů stavím na své osobní zkušenosti a prožitcích

PREHISTORIE

Kořeny vztahu napětí na této frontě sahají až do počátku minulého století, ale já začnu až soumrakem Rakouska-Uherska. Když totiž Vídeň poznala, že válku nevyhraje, a byla poplašena rostoucím snažením národů své monarchie o vymanění se z jejího područí, rozhodla se připravit plán federalizace říše. Jak tento plán počítal s řešením v zemích Koruny české? Měly být rozděleny na část německou a německo- českou. Ty měly mít hranice libovolně stanovené podle německého přání, ato tak, že by vněmecké části zůstala i čistě česká osídlení. V německé části měla být úředním jazykem výhradně němčina, školy měly být jen německé, stejně tak jako časopisy, divadla a všechny státní a kulturní instituce vůbec. Ta druhá část měla mít rovněž jako úřední řeč němčinu, čeština měla být povolena pouze ve vnějším styku. Byl to výplod vídeňských ultranacionálů ve spolupráci se sršatými odpůrci všeho českého - politickými vůdci Němců z Čech, Moravy a Slezska. Česká koruna tvořila vyvážený celek, a to hospodářsky i komunikačně, a dvě politické entity v tomto prostoru by nebyly, žádná sama o sobě, schopny jakéhokoli života, natož rozvoje. (Nakonec to potvrdilo i zřízení Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939.) Do německé části měla být zahrnuta i některá města, např. Brno, Olomouc, Jihlava a tzv. „německé jazykové ostrovy“ v jejich okolí. A to ještě nemluvím o hrubém národnostním násilí, jemuž měl být vydán celý český národ.

Jaká byla situace Němců v českých zemích? Nikdy netvořili národ. Byl to konglomerát etnicky zcela rozdílných entit, jako pozůstatek po postupné kolonizaci, kdy v dobách přemyslovských a později před- a pobělohorských přicházeli osadníci z různých německých zemí (Saska, Durynska, Bavorska, Porýní atd.). Proto se krajově velmi výrazně lišili nejen tradicí a kroji, nýbrž také jazykem. Jejich dialekty byly tak rozdílné, že se navzájem ani nedomluvili. Vím to ze své zkušenosti z první republiky i z protektorátu. Mezi obecným lidem - českým i německým - byla nesnášnlivost malá až žádná. Výjimku ovšem tvořila větší města. Šovinismus pěstovaly převážně „vyšší vrstvy“ - inteligence a bohužel četní židé. Považovali Čechy za „Karystüdenvolk“, národ karystýd (Momsen), tedy němě sloužící jako podpěry pro cíle německého „Herrenvolku“, který se považoval za národ „nadlidí“. Proto naši Němci považovali za urážku své „národní cti“, kdyby se měli naučit nebo dokonce mluvit česky. Podle toho se chovali a jednali.

ZAČÁTEK HISTORIE

Československá republika byla 28. října 1918 vyhlášena v hranicích historických, pokud jde o České země. Slovensko mělo historickou hranici jen s Moravou aTěšínskem, severní hranice se vprůběhu staletí různě měnila. Jižní a východní hranice neexistovaly, území slovenských stolic (žup) probíhalo vesměs z Uherské nížiny ke Karpatům. Hranice se proto musely vytvořit zcela nově s vědomím, že Slovensko obsáhne značné zmaďarizované oblasti. To jen pro úplnost.

Soustředím se na poměry v Českých zemích. Ve druhé polovině října 1918 se sešli němečtí poslanci Říšské rady, zvolení v Českých zemích a odhlasovali zřízení „Deutschböhmen“, Německých Čech, jež se měly stát součástí „Deutschösterreich“, Německého Rakouska, které chtěli vídeňští nacionálové připojit k Německu. 29. října 1918 zřídili zemská hejtmanství v Chebu, Liberci a Opavě a další hejtmanství v některých střediskových městech. (Zemským hejtmanem v Liberci byl např. sociálnědemokratický předák Josef Saliger.) Všechna tato hejtmanství podřídili nové vládě Rakouské republiky, ovládané sociálními demokraty. Mladá republika na to odpověděla vysláním vojska a četnictva. Podle svědectví /sudeto/německého historika Salomona nenarazila československá moc na žádný odpor.1 Tvrzení „Němci byli v Československu drženi vojenskou silou a jejich právo na sebeurčení bylo - za cenu lidských obětí - českými vojáky a četníky pošlapáno“2 je hrubě zavádějící. Autor má zřejmě na mysli události ze dnů 3.- 4. března 1919, kdy již byly poměry v republice vcelku stabilizovány. K tomuto datu se sešly dvě významné události: volby do rakouského parlamentu a československá měnová reforma. Tato reforma, zvaná Rašínova, spočívala v kolkování rakouských bankovek, nekolkované ztratily platnost. Bylo totiž nezbytné ochránit československou měnu opuštěním měny rakouské a ustavit měnu vlastní, korunu československou. ZRakouska aMaďarska se do republiky valily rakouské inflační peníze a hrozily zničit její labilní hospodářství. Pro hladký průběh byly těsně uzavřeny hranice a tak zamezeno přísunu dalšího oběživa. Toto opatření vzbudilo u našich Němců odpor a agitovali pro pořádání protestních akcí. Jejich heslem bylo sice „protest proti odepření sebeurčení“, ale také proti „mezinárodnímu právu odporujícím“ hospodářským opatřením. Ta první část směřovala proti tomu, že byla znemožněna účast na rakouských volbách, ta druhá proti měnové reformě. Rozvášněné davy napadaly vojáky a četníky kameny, kusy kovu i střelnými zbraněmi - mezi demobilizovanými vojáky jich bylo stále ještě dost - a drancovaly úřady. V sebeobraně stříleli i naši, leckdy bez rozkazu velitele. Nelze zapomenout, že prakticky všichni vojáci a většina četníků prošli frontami první světové války a měli zažitý reflex sebezáchovy. Nejhorší incidenty se odehrály v Kadani, Chebu a Moravském Šternberku, za oběť jim padlo 54 obětí.3 Přesto ještě na jaře 1919 proběhly i ve zněmčeném území volby do obecních zastupitelstev. Do parlamentních voleb v roce 1920 postavily i německé strany své kandidáty. Opustily zcela odmítavé stanovisko, zaujaté při odmítnutí svých poslanců Říšské rady vstoupit do Revolučního národního shromáždění a vyslat svého člena do vlády. Ve volbách získali němečtí sociální demokraté 31 mandátů, ostatní strany dohromady 39, takže ve třísetčlenném národním shromáždění zasedalo 70 poslanců německých. Při zahajovacím zasedání sice němečtí poslanci protestovali, hlučeli a házeli smrduté bomby,4 ale zakrátko se poměry v parlamentu uklidnily. Konečně v roce 1926 opustili němečtí křesťanští sociálové a německý Svaz rolníků pasivní rezistenci a vyslali do vlády své ministry. Později vytlačila křesťanské sociály sociální demokracie, ale až do roku 1935 byli členy vlády vždy dva, od roku 1935 do roku 1938 pak tři Němci.

Neuškodí zabývat se statistickými čísly. Tedy nejprve počty obyvatelstva. Podle úředního sčítání bylo obyvatelstvo rozvrstveno takto: V Čechách 67,19% Čechů, Němců 32,38%, v Moravskoslezské zemi 74,08% Čechů a 22,90% Němců, na Slovensku Slováků a Čechů 67,48%, Němců 3,01%, Maďarů 6,75%, ostatek Rusíni, Židé, Ukrajinci a cikáni, na Podkarpatské Rusi bylo Rusů (Rusínů a Ukrajinců) 62,32%, Maďarů 17,35%, Židů národností 13,33%.5

Asi tři a půl milionu Němců mělo vČSR 3.400 obecných škol, 400 škol měšťanských, 100 škol středních, 237 odborných, 1 univerzitu a 2 techniky. Dále vlastní rozhlasový vysílač a 12% vysílacího času na českých stanicích, 17 stálých divadel, 63 deníků, 177 městských osvětových sborů apočet německých knihoven vzrostl ze 458 v roce 1910 na 3484 v roce 1934.6 Do německých škol chodilo více než 98% německých dětí.7 Do českých škol chodily jen tam, kde jich bylo příliš málo pro zřízení německé školy, ale převážně je tam posílali rodiče, aby se naučili česky. Do českého gymnázia v Českých Budějovicích, jež jsem navštěvoval, chodilo několik Němců, ačkoliv ve městě bylo také gymnázium německé. Státní úřady měly přirozeně vnitřní úřadování české, ale německá podání vyřizovaly buď dvojjazyčně (to zřídka), nebo německy. Státní úředníci asoudci, vysílaní do pohraničí, skládali povinné zkoušky z němčiny. Ta se vlastně povinně učila na všech školách. Naproti tomu absolventi německých škol, kde byla povinná čeština, ji pro rezistenci učitelů uměli mizerně nebo daleko častěji vůbec ne. Přesto byl poměr Čechů a Němců ve státních a veřejných službách mírně ve prospěch těch druhých.8 Bylo-li ve městě 20% Němců, měli nárok na česko-německé nápisy na uličních tabulkách a na dvojjazyčné vyhlášky. V obcích především německých úřadovaly obecní úřady jen německy, neměly většinou nikoho, kdo by byl mocen českého jazyka - zdůvodů prve uvedených. Také parlamentní protokoly otiskovaly projevy poslanců z řad národnostních menšin v jejich mateřštině, ovšem s připojením českého překladu pro poslance ostatní. Ve vídeňské Říšské radě starého mocnářství sice mohli Neněmci pronášet řeči ve své mateřštině, ty však nebyly vůbec protokolovány, protože se protokolovaly jen projevy pronesené v němčině. 9

Proti faktům lze těžko argumentovat nepodloženými emotivními nápady. Československo bylo totiž celým demokratickým světem uznáváno za stát, který - spolu sFinskem - nejdokonaleji vyřešil problémy svých jazykových menšin, lépe než Švýcarsko.

LÉTA TŘICÁTÁ

Zvířené vášně se usazovaly. Jednak valná většina Němců vůbec necítila žádný útlak a silně působil rozdíl hospodářské situace u nás a v sousedním Rakousku a Německu. Československé finance byly reformou konsolidovány a obnova válkou zničeného hospodářství rychle pokračovala. V obou sousedních zemích byla nesmírná inflace (byly vydávány i stomilionové bankovky), ohromná nezaměstnanost a bída o všechno. To byl asi hlavní důvod, proč naši Němci přestali toužit přes hranice, když jim nic nechybělo.

Hospodářské poměry se začaly měnit, když vypukla v roce 1929 světová hospodářská krize. Nezaměstnanost postihla daleko tvrději průmyslový sever, tedy zněmčené kraje, zatímco zemědělštější české oblasti byly na tom sice zle, přesto relativně lépe. Sociální neklid vyvolal neklid národnostní. Situace se v tomto směru zhoršovala, když po puči v roce 1932 v Německu Hitler získal nejen moc, ale i mohutné finanční zdroje od průmyslníků a bankéřů. Prudký rozvoj zbrojního a vůbec válečného průmyslu, stavba strategických dálnic, zřízení vojensky organizovaných pracovních útvarů, povinnost bohatých zaměstnávat služebné, šoféry, zahradníky a další personál v domácnostech dále snižovala nezaměstnanost. Významnou okolností bylo i povolání statisíců mužů do armády, oddílů SS aSA. Bylo to všechno na komando, německý národ to ve své většině uvítal spolu se zásadou „děla, ne máslo“ a spokojil se s margarinem. Nebylo to na velký blahobyt, největší bídu to však odstranilo. Začalo zase toužení přes hranice, znovu se objevila irredenta. Projevovalo se to tak silně, že vláda musela v říjnu 1933 sáhnout k rozpuštění Německé nacionální strany aNěmecké nacionálně socialistické strany dělnické, odnože strany Hitlerovy. Na jejich místo hned nastoupila Henleinova Sudetendeutsche Heimatfront, která se před volbami v roce 1935 přejmenovala na Sudetendeutsche Partei - SdP. Ta ve volbách získala z celkového počtu odevzdaných hlasů 15,2% a 44 mandáty, němečtí sociální demokraté 13,6% a 11 mandátů, německý Svaz rolníků 1,7% a 5 mandátů a němečtí křesťanští sociálové 2% a 6 mandátů. Henleinovce předčila ve volbách jen agrární strana se ziskem 45 mandátů, ovšem procent měla jen 14,3. Její kandidát Jan Malypetr sestavil vládu, v níž byli zastoupení tři ministři z aktivistických německých stran. Henleinovci sice zaujali místa v lavicích, ale tvořili destruktivní opozici. Při rekonstrukci vlády v červenci 1937 pozval nový premiér Milan Hodža opět tři zástupce německých aktivistických stran, a to Franze Spinu (profesora slavistiky na německé univerzitě) ze Svazu zemědělců, Ludwiga Czecha ze sociální demokracie a Erwina Zajicka za křesťanské sociály.

HENLEIN NA KONI

Činnost henleinovců se stále více orientovala na stupňování národnostních požadavků v režii Berlína. Svým radikalismem získávala stále více stoupenců. V březnu 1938 se rozpustil Svaz zemědělců a křesťanští sociálové a splynuli s henleinovci. 23. března vystoupil z vlády Franz Spina a 24. března i Erwin Zajicek, Ludwig Czech pak 11. dubna. Na sjezdu henleinovců 23. a 24. dubna byla vyhlášeny „karlovarské požadavky“, z nichž nejpodstatnější byly: vytvoření uzavřeného německého území v českém a moravském pohraničí, plná samospráva tohoto území, uznání německé jazykové skupiny v ČSR za právnickou osobu a svobodné hlásání „německého nacionálního socialismu“, tedy nacismu.

K prvnímu měření sil došlo dne 21. května, na nějž byly vypsány obecní volby v celé republice. Podle spolehlivých zpráv měly být volby příležitostí k vyvolání nepokojů. Současně byly zaznamenány přesuny a soustřeďování německé armády podél československých hranic. Společná hranice s Německem po anšlusu Rakouska 15. března 1938 se táhla od Ostravy přes Aš až k Bratislavě. Vláda na to reagovala vyhlášením částečné mobilizace a obsadila vojskem pohraničí, zejména nově vybudovaná opevnění. Zabránila tak provedení německých úmyslů. Volby proběhly v klidu a henleinovci získali v těchto posledních svobodných volbách 92,6% všech německých hlasů, o nepatrné zbytky se podělili sociální demokrati s komunisty. Hodžova vláda zesílila politiku pokusů o uspokojování henleinovců různými ústupky, např. nahražení některých českých hejtmanů a vedoucích jiných úřadů německými. Byla připravena, aprezident s ní, zřejmě i k dalším ústupkům. Jednání však nevedla k ničemu, za každým ústupkem následovala vždy řada dalších požadavků.

NA CESTĚ K MNICHOVU

Horečná jednání probíhala i na mezinárodní úrovni. Malá dohoda byla vlastně ustavena na obranu proti maďarské irredentě, proti Německu nemohla být účinná. Nadto vládl Jugoslávii princ regent Pavel, obdivovatel fašismu, Rumunsko bylo vojensky slabé. Francie, hlavní garant poversailleského pořádku a náš hlavní spojenec, procházela těžkou politickou krizí. Se Sověty jsme měli smlouvu o vzájemné pomoci, ale ta byla vázána na pomoc Francie. S Anglií jsme neměli žádný smluvní vztah, spoléhalo se na to, že jsme chráněni jejím spojenectvím s Francií. A právě tato nespojenecká Anglie se chopila iniciativy. Premiér Chamberlain k nám poslal „pozorovatele“ lorda Runcimana, který měl situaci „nestranně“ posoudit a navrhnout řešení. Stařičký lord se pohyboval téměř výlučně v henleinovských kruzích a doporučil Chamberlainovi řešit česko-německý problém podle mapy, nakreslené při jeho návštěvě u knížete Hohenloha na Červeném Hrádku.

Běh událostí uspíšil Hitler. Ve svém hysterickém projevu na sjezdu nacistické strany v Norimberku 12. září 1938 otevřeně hrozil, že nevyhoví-li ČSR požadavkům henleinovců, musí počítat s řešením vojenským. Ostatně plán přepadení ČSR „Fall Grün“ byl hotov již na jaře 1938. Německým rozhlasem vysílaný projev byl signálem k uspořádání velkých demonstrací ve zněmčelých městech, které se neobešly bez násilností vůči Čechům a německým aktivistům. Vláda odpověděla vyhlášením stanného práva. Henlein uprchl do Německa avyzval své stoupence, aby ho následovali a vytvořili „Freikorpsy“, ozbrojené skupiny teroristů. Uposlechly ho tisíce a po vyzbrojení se tito Němci vraceli a vraždili četníky, příslušníky finanční stráže ačeské civilisty. Chamberlein se vypravil 15. září za Hitlerem do Obersalzberku, „aby poznal jeho skutečné úmysly“. Poté se dohodl s francouzským premiérem Daladierem, že Hitlerovi vyhoví. Obě mocnosti pak vyvinuly na Prahu nejhrubší nátlak, aby Hitlerovy požadavky beze zbytku splnila. Na noční schůzi 21. září pak vláda za účasti prezidenta Beneše vyslovila ochotu podmínky přijmout a podílet se na jednání o modalitách příslušné smlouvy. Proti hlasovali jen lidovečtí ministři Šrámek a Dostálek aministr za Národní sjednocení Ježek.

Hned nazítří proběhly v Praze ohromné spontánní demonstrace, které smetly Hodžovu vládu. Do čela nové vlády byl postaven „hrdina od Zborova, nový jednooký Žižka“, generál Syrový. Byla vyhlášena obecná mobilizace, obsazeno pohraničí a aktivovány pevnosti. Armáda však měla přísný rozkaz nevystupovat zbrojně proti německým civilistům, pokud nebude sama napadena. Freikorpsy však vraždily dál. Skutečné důvody, proč se mobilizovalo, nejsou dodnes zcela jasné. Snad se počítalo, že tváří v tvář válečnému konfliktu se část generality postaví proti Hitlerovi - ostatně některé archivní dokumenty by svědčily o tom, že podobné akce byly připravovány.10 Doufání, že se tak přinutí Francie, aby vystoupila na naši obranu, bylo za daného stavu liché. Měla sama se sebou dost starostí. Proti pomoci Československu vydal svaz francouzských socialistických učitelů heslo: „Raději žít jako ovce než zemřít jako lev.“ Měli si toho později užít dosyta. O Angli byla již řeč. Stalin na veřejnosti halasně sliboval pomoc, neměl ovšem možnost jejího technického provedení, nesousedil s námi. Nadto se při konkrétním jednání schovával za klauzuli o současném zásahu Francie. Jedině jugoslávský lid byl ochoten pomoci. Probíhaly ohromné manifestace požadující pomoc Československu a hlásily se tisíce dobrovolníků. Marně.

Hitler stupňoval požadavky a hrozil, nedostane-li naše pohraničí dobrovolně, napadne a obsadí celé Československo.

MNICHOV

Chamberlain s Daladierem se vypravili 29. září za Hitlerem do Mnichova, kam byl pozván také Mussolini. V ranních hodinách 30. září pak tito čtyři výtečníci podepsali tzv. „Mnichovskou dohodu“. Československý velvyslanec v Berlíně Masný nebyl k jednání připuštěn a text „dohody“ mu byl předán subalterním úředníkem s tím, aby se československá vláda podle „dohody“ zařídila. Podmínky odstoupení pohraničí byly, že je opustí vojsko a zanechá tam výzbroj opevnění, dále je ve třech etapách opustí bezpečnostní a celní orgány. První pásmo obsadila německá armáda hned 1. října, poslední pak 10. října. Syrový podal demisi vlády 10. října a hned ustavil novou, úřednickou. Dne 5. října odstoupil prezident Beneš a odešel do emigrace.

Co však obyčejní lidé, Češi usedlí v pohraničí? Na čtvrt milionu jich bylo vyhnáno z domovů a na jejich místo přišli Němci z Říše. Stovky Čechů bylo odvlečeno do žalářů, kde byli týdny a měsíce týráni. Mezi nimi bylo i 47 českých a německých katolických kněží, kteří byli podezřelí jako „odpůrci“ záboru a 16 z nich přišlo o život.11 V záboru zůstalo více než 450 tisíc Čechů, celé velké čistě české oblasti, např. velká část Chodska a rozsáhlé oblasti na Severní Moravě a ve Slezsku.

Nezůstalo však jen u německého záboru. Již 1. října zabralo Polsko Těšínsko a na základě vídeňské arbitráže ministrů zahraničí Německa Ribbentropa aItálie Ciana byla podstatná část jižního Slovenska a celá Podkarpatská Rus přiřčeny Maďarsku a také hned obsazeny. To pro úplnost obrazu.

Logickým vyústěním Mnichova byl další zábor, a to jak říkal Hitler „Resttschechei“ azřízení Protektorátu Čechy a Morava. Na německou misku vah dějinné spravedlnosti přibývaly těžší atěžší prohřešky. Sedmnáctý listopad a zavření českých vysokých škol, totální nasazování, koncentráky, hromadné vraždy, Frankův plán na „konečné řešení české otázky“ poněmčením přizpůsobivých a vystěhováním nepoddajných na Sibiř. Němci přinesli do civilního života princip kolektivní viny . Dotud byl uplatňován pouze při válečných akcích, když třeba v okupované vesnici někdo hodil na německého vojáka kámen, vypálili Němci vesnici. V protektorátu stačilo, že náhodou někdo bydlel nebo byl tam, kde se odehrálo něco Němcům nepříjemného, a mohl být jen proto žalářován, mučen, nebo dokonce bez soudu popraven. Ale stačilo také, aby se narodil rasově nesprávným rodičům a tato jeho vina - ať byl Žid, žid nebo cikán - byla jako součást kolektivního provinění příslušností ke skupině nežádoucích obyvatel automaticky trestána mučednickou smrtí.

PO OSVOBOZENÍ

Vzpomenuté akty kolektivního násilí nahromadily u mnohých Čechů pocit a posléze i přesvědčení, že vším tím jsou vinni všichni Němci, zvláště ti naši. Ti po sražení Říše na kolena se přirozeně obávali věcí příštích. Oto, aby byly zlé, se postarala propagandistická mašinérie československého Goebbelse Václava Kopeckého. Jméno „němec“ se muselo psát s malým „n“ a němčina jako jazyk byla zrušena a psát se o ní smělo, a to jen bylo-li to nezbytné, jen jako o „rakouštině“ či „švýcarštině“, což bylo absurdní, až směšné.

Podnikaly se však také kroky v dalších oblastech života. Veškerý německý majetek byl konfiskován a byli na něj dosazeni národní správci. Na domy, menší usedlosti a živnosti je jmenovaly národní výbory, na velkostatky ministerstvo zemědělství a na průmyslové podniky a doly ministerstvo průmyslu. Drobné majetky byly prodávány národním správcům, velkostatky byly zestátněny a průmyslové podniky posléze znárodněny. Konfiskace se netýkala rakouských státních příslušníků, ti nebyli považováni za „němce“. Kromě majetku německého byl konfiskován prezidentskými dekrety také majetek „Maďarů, zrádců a kolaborantů“, s nímž bylo nakládáno stejně.

Němci, zůstalí v Praze, byli vystěhováni ze svých bytů a soustředěni částečně ve školách, ale z velké části na strahovském sletovém stadionu. Ti ze škol byli nasazováni na práce na odklízení barikád a opravy a úklid ulic. Je ovšem dlužno přiznat, že se s nimi nezacházelo zrovna moc lidsky, spíše naopak. Vostatních velkých městech, s výjimkou Brna a Ústí nad Labem, nedošlo k významnějším excesům. V pohraničí, zejména v americkou armádou obsazeném území, zůstali zatím Němci nerušeně ve svých domovech. Museli nosit na rukávech bílé pásky, nesměli navštěvovat veřejné místnosti a vzdalovat se bez povolení národního výboru dále než 5 km od bydliště. Dostávali potravinové lístky, ale takové, jaké byly dříve určeny Židům, tj. snížené dávky bez masa. Jiné to bylo na východ od americko-sovětské demarkační čáry. Tam vládly dlouhý čas Revoluční gardy. Tvořily se převážně až po skončení povstání, převážně z dělníků, kteří opustili soustruhy a frézy ve zbrojních fabrikách. Tam do poslední chvíle pracovali pro vítězství Říše ve dvanáctihodinových směnách za zvláštní příděly potravin, ale hlavně cigaret a rumu a za rekreaci nadace Reinharda Heidricha, organizované sociálními demokraty (Heis, Evžen Erban) vedené Národní odborovou ústřednou zaměstnaneckou. Ministr vnitra pověřil Revoluční gardy pořádkovou službou, a i když byly v červnu formálně rozpuštěny, svémocně pokračovaly v činnosti, dokud nebyly nahraženy pravidelnou policií, přejmenovanou na Sbor národní bezpečnosti. SNB vznikl spojením policie a četnictva a byl doplněn právě Revolučními gardisty, z nichž se vytvořil Pohotovostní pluk SNB. Gardisté chodili buď v civilu, nebo v ukořistěných pískových uniformách Rommelova Afrikakorpsu a na rukávě nosili bílou pásku s rudými iniciálami RG. V době své slávy pořádali gardisti jakési „spanilé jízdy“ do pohraničí, kde kořistili německý majetek, ale také vyháněli z příhraničních obcí Němce přes hranice do sovětského okupačního pásma v Německu. V oněch krajinách nebylo ještě dlouho bezpečno, a to ani poté, když začaly fungovat pravidelné bezpečnostní složky. Před koncem války školili nacisté z řad domorodců záškodníky pro individuální teror a vybavili je zbraněmi a výbušninami. Dali jim jméno Wehrwolf=Vlkodlak. Ti dílem zůstali doma, dílem utekli do Německa, a protože nebylo možno hranice bezpečně chránit, vraceli se na naše území. Obojí pak prováděli teror a diverzní činnost.

ODSUN

Myšlenka odsunu Němců zČSR nebyla zcela nová. Již v době jednání s henleinovci v roce 1938 uvažoval prezident Beneš, že by ČSR postoupila část svého území Německu, které by za to přijalo určitý podíl našich Němců, kteří by se museli nuceně vystěhovat. Odsun Němců se dostal na pořad i v Londýně, ale myšlenka nenalezla pochopení zejména u Angličanů, zatímco Stalin ji naopak přivítal. O odsunu se jednalo také na Jaltě, leč bez konkrétního závěru. 12

S realizací záměru se započalo velice brzy po osvobození a je jí možno rozdělit na čtyři etapy.

1. Dobrovolně odcházeli začátkem května 1945 a těsně po osvobození nacističtí pohlaváři a jejich rodiny. Již od dubna odsunovaly německé úřady do Říše tzv. „národní hosty“, Němce, které k nám přestěhovaly z východních zemí a posléze ze Slezska, které ustupující armáda evakuovala před frontou. Ještě během léta odešlo do Rakouska a Bavorska dobrovolně značné množství rodin.

2. Tzv. „divoký odsun“, vlastně vyhánění, probíhal kvůli nekontrolované iniciativě revolučních gard těsně na konci války a v prvních letních měsících. Směřoval výhradně do sovětského okupačního pásma. Pro nás neradostným mementem se stal 29. květen 1945. Toho dne v Brně soustředili několik tisíc Němců - prý až 30.000 - všeho věku a pohlaví a druhý den je vyslali pěšky do Rakouska. Doprovázeli je Revoluční gardisté zbrněnské Zbrojovky, kde do poslední chvíle pracovali pro vítězství Říše. Pro tuto jejich akci se vžilo jméno „Brněnský pochod smrti“. Cestou zahynulo několik set vyháněných, jen v Pohořelicích bylo do společného hrobu pohřbeno 890 mrtvých.13

3. První fázi organizovaného odsunu prováděly národní výbory a transporty směřovaly výhradně do sovětského okupačního pásma, kde je vojenské úřady přijímaly. Je více než pravděpodobné, že za touto akcí stálo naše ministerstvo vnitra.

4. Poslední fáze proběhla po Postupimské konferenci, konané v červenci 1945. Ta prakticky uznala kolektivní vinu Němců, když konstatovala, „že německý lid již začal pykat za své strašlivé zločiny, jichž se dopustil“. Ve XIII. kapitole Postupimské dohody se praví: „Konference dospěla k této dohodě o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska. Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stranách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun (v originále »any transfer«), musí být prováděn spořádaně a lidsky. Zároveň byly vlády Polska, Československa a Maďarska žádány, aby zastavily další vyhánění (v originále »expulsion «). O rozhodnutí vysídlit Němce z ČSR byla naše vláda informována a nemusila v té věci rozhodovat o principu, nýbrž o způsobu, jak toto usnesení tří velmocí realizovat. Proto také neexistuje žádný prezidentský dekret, kterým by se nařizoval odsun Němců z československého území.14 Další odsun byl zastaven. Spojenecká kontrolní rada pro Německo pak stanovila, že odsun má být dokončen do července 1946 a jednotlivá okupační pásma měla přijmout: sovětské 750.000 osob a americké 1.750.000 osob. První odsunový transport podle Postupimské dohody byl do amerického pásma vypraven 26. ledna 1946 z Mariánských Lázní. Avšak i v mezidobí pokračoval odsun do sovětského pásma. Nakonec přijalo americké pásmo dva miliony a sovětské 800.000 odsunutých. Do Rakouska prý přešlo přibližně 200.000 Němců z ČSR, ale značná část z nich byla odtud opět vysídlena do Německa.15 V ČSR zůstali jen příslušníci smíšených rodin, specialisté, zvláště v průmyslu a část tzv. antifašistů. I ti však byli z velké části později odsunováni do Německé demokratické republiky, aby tam „posílili” uvědomělost tamní dělnické třídy.

Shoda nepanuje dosud - a pro nedostatek seriózních podkladů asi nikdy panovat nebude - o počtech Němců, kteří zemřeli v souvislosti s odsunem. Landsmanšaft žongluje se statistikami. V roce 1938 bylo v ČSR 3.337.000 Němců. Podle nepřesných údajů bylo odsunuto 2.921.000 a vČSR jich zůstalo v roce 1950 ještě 250.000 a je třeba přičíst ještě oněch asi 200.000 dobrovolně odešlých do Rakouska a nějaký počet do Bavorska. Přesto Landsmanšaft vyčísluje ztráty při odsunu - mrtvé a nezvěstné - na 267.000 osob.16 V tomto počtu jsou ovšem zahrnuty další, mimoodsunové faktory, jako nízká natalita a velký úbytek hlavně mužů za války, ale i nacistická likvidace Židů, kteří se při sčítání lidu hlásili jako Němci. Zkrátka, je to pouhá účelová hra s libovolně zvolenými čísly, z nichž se není možno dobrat skutečného stavu. Jaroslav Kučera např. uvádí, že 200.000 odsunutých Němců, kteří Landsmanšaftu „statisticky chyběji“, se podařilo v archivech bývalé NDR zjistit jako odsunuté do sovětského okupačného pásma.17 Za reálné považuje číslo obětí asi 25-27 tisíc. Ani to však není důvod k hrdosti, i když nešlo ve větší míře o usmrcené. Valnou většinu tvořili lidé staří a nemocní, kteří nepřežili vytržení z domácího prostředí, život ve sběrných táborech aútrapy transportů v nákladních vagonech.

ZÁVĚR

Klidné soužití Čechů a Němců bylo narušeno již za Rakouska pyšnou představou, že Němci jsou nadlidé a němčina je jediný kulturní jazyk, takže by pro Němce bylo ponížením a urážkou, kdyby se měli učit česky. Proto mocensky udržovali v Českých zemích němčinu jako úřední jazyk a všemožně bránili vzniku českých škol v oblasti, již považovali za „národní držbu“ - Nationaler Besitzstand. Němečtí podnikatelé nutili své české zaměstanance pod hrozbou propuštění z práce, aby posílali své děti do německých škol, a tak soustavně germanizovali zejména průmyslové oblasti.

Území, které považovali za tuto svou „národní držbu“, chtěli po pádu Rakouska odtrhnout od Českých zemí a připojit je k Německému Rakousku, případně přímo k Německu. V roce 1919 vyvolali krvavé nepokoje. Zatímco německé strany středu se konstruktivně zapojily do vlády, pravicové strany a dlouho i sociální demokrati byli v ostré opozici. Tito druzí opozici - z hlediska národnostního ovšem jen formálně - opustili až v roce 1929 vstupem do vlády, z níž s pomocí českých soudruhů vytlačili křesťanské sociály. Požadavkem pravé i levé opozice bylo, aby Němci v ČSR byli uznáni za národ a tak jim přiznána kolektivní právní identita se všemi náležitostmi, včetně práva na německé „uzavřené území“ se státním jazykem německým. Neuvážené a zcela chybné je tvrzení, že „Němci byli v ČSR občany druhé kategorie“.18 Myslím, že jsem to spolehlivě vysvětlil.

S nástupem Hitlera k moci a spolupůsobením hospodářské krize se u značné části tehdejších našich Němců projevila tendence považovat se za součást německého národa a chutě stát se jeho součástí v Říši. Nastala doba politického vydírání, které vyústilo v dravou irredentu, až skončilo násilnostmi a vraždami. Hesly dne se staly: „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“ - jeden národ, jedna říše, jeden vůdce - a „Wir wollen Heim ins Reich“ - chceme domů do Říše. Západní velmoci pak v Mnichově darovaly ohromný kus ČSR Hitlerovi. Všichni, nebo aspoň velká většina našich Němců, s radostí a nadšením odvrhla československé státní občanství a přijala občanství říšské.

Za protektorátu je následovali i Němci v něm zbylí. Stali se opět privilegovanou vrstvou, jíž byli vydáni všanc všichni Češi, kteří nebyli občany, nýbrž jen „příslušníky“ Protektorátu Čechy a Morava „pod ochranou Velkoněmecké Říše“. Tak se s nimi také zacházelo, neměli žádná práva, jen povinnosti robotit pro válečné úsilí doma i ve fabrikách v Říši. Nebyli si po celou dobu jisti ani osobní svobodou, ani životem. Němci proti celému národu uplatňovali princip kolektivní viny.

I po porážce Německa byli všichni Němci u nás stále jeho státními občany. Jimi konstituovaný princip kolektivní viny se obrátil proti nim. Byl proti nim uplatňován, Bohu budiž žalováno, namnoze nepřiměřeně, až nelidsky. Zasloužily se o to zejména Revoluční gardy. Ti, kdo od Němců opravdu trpěli, zvláště osvobození političtí vězňové a koncentráčníci, se násilných akcí neúčastnili, spíše je odsuzovali, jako většina slušných lidí v národě. Odsun německých státních příslušníků do Německa byl legalizován postupimskými dohodami. Že to nebyla žádná humánní akce, není možno zapírat.

Stále se ohřívá otázka tzv. Benešových dekretů. Tyto dekrety prezidenta republiky neměly nic společného s odsunem. Ty, které se vztahovaly na Němce, se týkaly pouze konfiskace majetku „Němců, Maďarů, kolaborantů a zrádců“. Výtěžek konfiskací měl sloužit pro náhradu škod, vzniklých nacistickou okupací a jejími následky. Kdyby se tedy mělo jednat o neplatnosti konfiskačních dekretů, muselo by se současně jednat o náhradě válečných škod, způsobených Československu a jeho občanům, a to nejen majetkových. Vždyť bez Mnichova a války by nebylo ani čtyřicetileté komunistické nadvlády u nás.

POZNÁMKY:

  1. Dieter Salomon, Vom Zerfall der Donaumonarchie zum Ende des Zweiten Weltkrieges (1919-1945). In: 10 Beiträge, Tausende Jahre deutsch-tschechischen Nachbarschaft. Institutum bohemicum, München 1990, str. 178.
  2. Roman Joch, O nacionalismu a tzv. právu národů na sebeurčení . Distance, roč. 2, č. 3, s. 29.
  3. Jaroslav Valenta, Německo-sudetoněmecké vztahy v literatuře posledních let . In Češi a Němci - ztracené dějiny, Nadace Bernarda Bolzana, Praha 1995, str. 97 a Dieter Salomon, op. cit., str. 179.
  4. Ferdinand Seibt, Německo a Češi . Akademia, Praha 1996, str. 262.
  5. Pekař - Klik, Dějiny československé . Historický klub, Praha 1937, str. 159.
  6. Katalog „Výstava Češi - Němci - sousedství“. Kruh občanů ČR vyhnaných z pohraničí, Praha 1998.
  7. Jaroslav Valenta, op. cit., str. 106.
  8. Ferdinand Seibt, op. cit., str. 263.
  9. Jaroslav Valenta, op. cit., str. 107.
  10. Ferdinand Seibt, op. cit., str. 316.
  11. Ferdinand Seibt, ibid., str. 319.
  12. Ernst Nittner, Die Vertreibung der Sudetendetschend das Ende der deutsch - tschechischen Nachbarschaft in den böhmischen Ländern 1945-1946 . In: 10 Beiträge..., ed. cit., str. 203.
  13. Walter Saller, Brněnský pochod smrti . In Češi a Němci cestou dialogu, Nadace Bernarda Bolzana, Praha 1996.
  14. Jaroslav Šedivý, Historii lze vykládat, nikoliv měnit . Lidové noviny, 9. 6. 1995, str. 17.
  15. Ferdinand Seibt, op. cit., str. 335.
  16. Dieter Salomon, op. cit., str. 209n.
  17. Jaroslav Kučera, poznámka č. 13 k citovanému článku Jaroslava Valenty (v pozn. 3).
  18. Roman Joch, op. cit., str. 30.