Ročník 2000‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Konec sporu o pravdu

Jiří Fuchs

JIŘÍ FUCHS

Podobně jako bylo vhodné ukončit v minulém čísle diskusi s P. Dvořákem o noetické nutnosti, protože se „subjektivně“ vyčerpala, je inyní čas uzavřít ze stejného důvodu spor o pravdu. Prof. Sousedík už jen opakuje své teze a nereaguje na důvody, jimiž je vyvracím. Mohl bych své námitky beze změny zopakovat, aniž bych tím porušil logiku diskuse. Nezbývá tedy, než abych celou diskusi shrnul.

Prof. Sousedík učinil pokus o výklad korespondenční teorie pravdy, přizpůsobený prostředí moderní logiky a analytické filosofie. Výsledek? Korespondence (v realismu definiens pravdy) se prý realizuje jen v oblasti singulárních soudů. To znamená, že obecné (a partikulární) soudy neobsahují korespondenci. Sousedík zřejmě pokládá toto své řešení za významné (text uplatňuje i při jiných příležitostech), ale podle mého názoru je nejen rozporné, ale svými důsledky pro filosofii, vědu i běžné myšlení bohužel zcela destruktivní. Neboť vyhání z obecného myšlení jeho hlavní hodnotu.

V původním textu uvádí Sousedík pro svou negativní tezi o obecných soudech argument, který je postaven na spojitosti soudu a znalosti způsobu jeho verifikace. Ve své kritice jsem ukazoval, že argument je chybný, že nedokazuje, co má dokazovat. Dále jsem namítal proti jeho bezprostřednímu předpokladu, tj. nutné spojitosti „rozumění“ soudu a znalosti jeho verifikace. Přitom jsem se zkraje snažil vysvětlit, že celý argument je sestrojen v posunuté perspektivě neobratného vykládání samotné korespondence ve smyslu shody soudu s věcí či výroku s faktem. K tomu jsem chtěl využít podnětu, který v tomto bodě skýtá i Sousedíkem uvedená Fregova námitka.

Nyní, při pohledu na celou diskusi vidím, že pro ni samu nebylo rozvržení mé kritiky nejšťastnější, že jsem toho nahrnul příliš mnoho. Sousedík totiž ve svých replikách rozčlenil téma do tří bodů, dvě třetiny svého úsilí věnoval této vysvětlující, předřazené partii a k reflexi mnou zpochybněné hodnoty argumentu, sestrojeného pro hlavní tezi, se vůbec nedostal. Teď už ovšem musím tříbodovou normu zachovat (čtenář si jistě také zvykl).

První sporný bod se týká způsobu realizace pravdy. Sledujme logiku diskuse. V předchozím čísle (str. 49) Sousedík píše: „Náleží-li predikátem vyjádřená vlastnost reálnému subjektu, ... shoduje se výrok s faktem a je tedy pravdivý. Totéž platí ovšem i naopak... Je patrno, že tvrzení ozásadním rozdílu mezi interiorizační a exteriorizační verzí korespondenční nauky spočívá na pouhé fikci: obě verze jsou totiž ekvivalentní.“ Tím se Sousedík domníval ukázat (jak předeslal na str. 48), že mezi oběma verzemi není věcného rozdílu.

V témže čísle píši: „Sousedík se pokouší dokazovat, že mezi oběma verzemi není věcný rozdíl. Důkaz spočívá v tvrzení ekvivalence obou verzí: je-li exteriorizační modus shody, je i interiorizační a naopak. Já tento fakt ekvivalence uznávám, ale nedomnívám se, že dokazuje to, co mělo být dokázáno.“ Následují důvody, které dokazují, že exteriorizační řešení (shoda soudu a objektu) se věcně liší od interiorizačního (shoda predikátu se subjektem).

Sousedík tomu ale porozuměl tak (srov. jeho příspěvek v tomto čísle), že uznávám obě pojetí za ekvivalentní, tj. se stejnou pravdivostní hodnotou - takže i jeho exteriorizační pojetí je také pravdivé. Jestliže jsem ale v uvedeném textu dokazoval, že obě řešení (exteriorizační a interiorizační) jsou věcně různá a jen jedno je pravdivé, jak může Sousedík uvedený text interpretovat v opačném smyslu - jako bych uznal ekvivalenci obou pojetí?

Sousedík zřejmě vyšel z mého výroku „Já tento fakt ekvivalence uznávám“. Jenže, co jsem uznal? Ekvivalenci dvojího pojetí - řešení problému způsobu realizace pravdy? Nikoli! Celý kontext, celé argumentační nasazení mluví proti. Uznal jsem pouze ekvivalenci modů shody, a sice v tomto smyslu: realizuje-li se jeden, je realizován idruhý. Nazval jsem to ekvivalencí výskytovou, kde členové korelují, a připomínal jsem, že např. koreláty lidské přirozenosti (rozum-vůle-smysly) se kvůli výskytové ekvivalenci také ještě neztotožňují. Na to Sousedík nereagoval. Dám tedy příklad z jeho světa.

Ve svém původním textu Sousedík píše, že „znalost verifikace je znalost něčeho od znalosti smyslu výroku odlišného, co nicméně tuto znalost na způsob jakéhosi propria nutně provází“. Tak přesně takový poměr je mezi realizací pravdy jako shody predikátu se subjektem (jímž primárně myslíme objekt) a mezi odvozenou shodou takto již pravdivého soudu s objektem (faktem), která pravdu kategorického soudu nedefinuje. Tato shoda vyplývá z autentické. Nastala proto, že se primárně realizovala shoda v soudu samotném. Jen doufám, že nikdo nebude tvrdit, že jsem právě uznal, že znalost verifikace je propriem soudu. Kdybych lépe zvážil, jaké interpretační možnosti skýtá mé vyjádření, formuloval bych předmět ekvivalence pečlivěji. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že mě zde prof. Sousedík jen zkoušel, řekněme z druhů sofismatu. Zda mají taková logická cvičení význam, nechť posoudí čtenář sám.

Druhým sporným bodem je Fregova námitka regresu. Po celou diskusi jsem byl přesvědčen, že si s ní Sousedík neví rady, že ji dobře nechápe. Nyní to zcela jednoznačně potvrdil. Přitom je v námitce impuls k revizi v tradici (nejen v moderní filosofii) ustáleného exteriorizačního výkladu pravdy jako shody soudu s věcí. Sousedík ho bohužel nezachytil, protože nevidí, v čem zde vlastně regres spočívá. V diskusním zaujetí hájí exteriorizační pojetí realizace pravdy neudržitelnou „věcnou identizací“ s interiorizačním pojetím, a tím si zakrývá důvod regresu.

Jak tedy Sousedík imputuje regres mému interiorizačnímu pojetí? „Abychom zjistili, je-li výrok pravdivý, museli bychom zkoumat, zda je pravda, že jeho predikát respektuje identitu subjektu ... a hra by mohla začít nanovo - do nekonečna.“ V takovém pojetí se ale regres falšuje pouhou mechanikou odůvodňování, kde u každého soudu se lze (z vnějšku) ptát na důvod, realizovaný také soudem - do nekonečna(?). Co ale nutí klást otázky po pravdivosti soudů? Řeknete, kritická potřeba. Pak si noeticky vyjasněte, zda se poslední odůvodnění skutečně rozplývá v nastavování premis do nekonečna. Co když ale kritickou potřebu nemáme (řešíme realizaci pravdy na obecné úrovni a sem spadá i předkritické myšlení) a spokojíme se s intuicí či evidencí pravdy? Pak žádný „vnitřní tlak“ nenastává a regres se nekoná.

Kdo ale koncipuje výklad pravdy, neřeší problém její dokazatelnosti, jejího odůvodňování, jak zde podsouvá Sousedíkova interpretace Fregovy námitky. Smysluplná námitka, která poukazuje na regres, bývá také jiná, nečiní postup do nekonečna závislým na nahodilostech, např. na kritické potřebě. Postihuje v daném výkladu nešikovnost, která sama (bez jiného, vnějšího podnětu) startuje postup do nekonečna - z vnitřního ustrojení výkladu. Když např. vymezuji esenci tak neobratně, že jí jakožto principu jsoucna přiznám to, co patří jsoucnu jakožto jsoucnu, např. existenci, pak vzniká regres. Esence jakožto jsoucno pak musí mít zase esenci, o níž platí totéž - do nekonečna. Technika regresu se tedy uplatňuje tam, kde nějaká koncepce svou povahou (bez vnějšího motivu) implikuje nastavování.

V takovém nevýhodném postavení se ocitá exteriorizační výklad pravdy jako shody soudu svěcí. Právě proto, že je shoda takto situována mimo soud, že není poznána soudem samým, vzniká za nezrušitelného (noeticky verifikovaného) předpokladu poznání pravdy nutnost, abychom zde pro její poznání kladli vždy nový soud. Této nutnosti kladení vždy nového soudu však uniká interiorizační koncepce pravdy, neboť zde je shoda realizována v soudu samém a v něm je i poznána. (Už je jasné, proč se liší výklady způsobu realizace pravdy i kvalitativně?) Perspektiva případného odůvodňování (do nekonečna?), s níž operuje Sousedík, je vzhledem k samotné koncepci způsobu realizace pravdy vnější, nahodilá a problémově zcela neadekvátní. Prozrazuje chybné chápání samotného regresu jakožto účinné techniky vyvracení.

K poslednímu bodu jen krátce. Problém spojitosti soudu a znalosti způsobu jeho verifikace má v naší diskusi dvojí postavení. Uvažovali jsme ho jednak o sobě (zda je spojitost nutná, či ne), ale pro Sousedíkovu hlavní tezi bylo důležitější, že postulovaná nutná spojitost sloužila k destruktivnímu odepsání korespondence tzv. generálních výroků.

Pokud jde o samotnou spojitost, obávám se, že k jejímu dokázání nestačí popisy triviálních příkladů. Navíc by bylo potřeba vzít vážně námitku regresu, který tu také hrozí, a ne se utíkat k imperativu. Tady také zůstal dluh, a to nikoli na mé straně. I kdybych však uznal, že znalost verifikace je propriem soudu, přesto je odtud velice až nepřeklenutelně daleko k rozhodování o přítomnosti či absenci korespondence soudu z verifikační perspektivy a podle výrokových spojek vní přítomných.

Filosofové často podléhají pokušení rozhodovat o ontologických danostech podle specifických vlastností našeho poznání. Jako Platón reifikuje obecniny a Coreth promítá do esenciality konečných jsoucen negativitu, tak i Sousedík rozhoduje o ontologické realizaci pravdy v lidském myšlení podle způsobu její verifikace. V původní reflexi Sousedíkova textu jsem dokazoval, že takový skok je nepřijatelný, nutně končil pádem. Na to Sousedík neměl odpověď. To však je pro celý jeho reduktivní koncept korespondence klíčové.

Jeho závěrečné tvrzení, že se pravdivé generální výroky neshodují s žádným „generálním faktem“, v kontextu naší diskuse prozrazuje značné manko a zásadní nejasnosti vtématu pravdy. Zuvedených (nezneškodněných) důvodů na tom musím trvat.

Uznáme-li např. soud „Každý člověk je živočich“ za pravdivý, pak se ptejme: Jsou v rozsahu obecniny „člověk“ zavzati reální lidští jedinci? Jestliže ano, pak se ptejme, zda predikát vystihuje to, co je v nich uskutečněno. Jestliže ano, pak se vsoudu realizuje korespondence čili hodnota pravdy bez ohledu na to, zda se nějaký výrok shoduje s nějakým generálním faktem a zda je logická, noetická či ontologická situace případných verifikací taková či onaká. Ta je totiž pro samotnou realizaci pravdy a pro poznání způsobu této realizace irelevantní.