Ročník 2000‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Naposledy k rigorizaci důkazů Boží existence

Roman Cardal

Pokud se ještě vyskytují čtenáři, kteří mají trpělivost sledovat celý průběh diskuse na téma „rigorizace důkazů Boží existence“, pak si patrně při čtení posledního příspěvku S. Sousedíka oddechli, protože na obzoru se objevil kýžený závěr strastiplné výměny názorů. Poté co S. Sousedík předložil několik dalších námitek proti, jak říká „údajné“ rigorizaci Boží existence, vyjádřil ke konci svého příspěvku přání nevstupovat více do diskuse na dané téma. Já jsem bohužel nemohl na Sousedíkovu kritiku včas zareagovat, neboť v době, kdy se uzavíralo minulé číslo Distance, jsem si dopřával prázdninového odpočinku. Snad se čtenáři nebudou zlobit, když se tedy ještě naposledy k problému vyjádřím.

Na rozdíl od S. Sousedíka si vůbec nemyslím, že diskuse mezi námi dospěla do takové fáze, aby mohla být tak urychleně ukončena. Naopak, právě nyní by měla nabrat na obrátkách a zaměřit se na problémy, které byly S. Sousedíkem načaty, ale nikdy nevyřešeny. Navíc se v posledním příspěvku S. Sousedík snažil vyvolat dojem se svou kritikou vskutku spokojeného myslitele, který odchází z kolbiště poté, co zdecimovanému soupeři ještě udělil pár dobrých rad do života. Intelektuální výkon mého oponenta byl pro mne tentokrát tak hlubokým zklamáním, že se nebudu moci zdržet poněkud ostřejší kritiky.

Protože nemáme k dispozici příspěvek mého oponenta, pokusím se v kostce připomenout, o co vlastně náš spor vedeme. Vše začalo sérií článků, které jsem na téma „rigorizace důkazů Boží existence“ v časopise Distance publikoval. S. Sousedík společně s P. Dvořákem vzápětí kriticky reagovali na mé řešení a předložili svou antirigorizační pozici. Následná diskuse se odvíjela ve dvou směrech: logicko-noetický aspekt problému se stal předmětem sporu mezi J. Fuchsem a P. Dvořákem, zatímco my se S. Sousedíkem jsme se věnovali ontologickým problémům přítomným v programu rigorizace. J. Fuchsovi se podařilo s obvyklou elegancí obhájit program rigorizace na úrovni logicko-noetické. Stejně tak ani já si nejsem vědom, že bych na námitky S. Sousedíka věcně neodpověděl. Jelikož tím zpočátku velice razantně působící kritika obou oponentů značně utrpěla a začalo se ukazovat, že jejich reakce byla unáhlená, protože překvapivě málo promyšlená, pokusil se S. Sousedík zachránit tezi o nemožnosti rigorizace alespoň dílčím úspěchem v diskusi se mnou. Nevidím jiný důvod, který by se mohl skrývat za tak polohotovým příspěvkem, jakým byl onen poslední mého oponenta.

S. Sousedík se soustředil především na problém tzv. příčin per se . Již ve své první kritice poukazoval společně s P. Dvořákem na údajnou nekonzistenci, s níž jsem tento pojem do důkazů zakomponoval. Nebyl spokojen především s tím, že jsem obhajoval simultánní závislost činnosti per se subordinovaných příčin na činnostech příčin nadřazených. Příklad hole vržené Janovou rukou měl zpochybnit nutnost odhalení první příčiny na základě analýzy per se kauzálního řetězce.1 Ani moje další intervence, v níž jsem se zaměřil na osvětlení zastávané simultánnosti působení per se subordinovaných příčin, se nesetkalo se souhlasem mého oponenta, protože mi bylo vyčteno přijetí dnes již nepřípustného kosmologického modelu příčinné závislosti.2 Když jsem odmítl interpretovat příklad vztahu mezi činností Janovy ruky amezi působením drcení semene ze strany Janem vržené hole jako příklad per accidens kauzální vazby, byl jsem upozorněn na nesimultánnost působení obou příčin, takže prý právě proto jde o „stejný typ závislosti, jakým závisí činnost dospělého syna na minulé plodivé činnosti jeho (případně již zesnulého) otce“, v čemž se projevuje „typická závislost per accidens“.3 Při mém odmítnutí oponentova názoru jsem vycházel z definice per accidens příčin, kterou S. Sousedík ve své první kritice předložil. Tam doslovně píše:

„pohyb kamene, o němž je řeč v našem příkladu, je však závislý i na jiných příčinách, než je hůl a ruka: je závislý např. i na Janovu otci, a to v tom smyslu, že kdyby otec nebyl býval kdysi Jana zplodil, nemohl by on nyní vykonávat svou činnost. Jan je závislý na svém otci co do své existence, nikoli však co do své činnosti, která může probíhat na otci nezávisle (dokonce i po jeho smrti). V takovém případě říkáme, že je příčina závislá na předchozí per acidens .“ 4 Domníval jsem se, že S. Sousedík pochopí mylnost své domněnky, neboť per accidens příčina nepůsobí závislost v činnosti jiné podřazené příčiny, nýbrž pouze její dependenci v existenci, zatímco kinetická energie hole, která má za následek drcení semene, na činnosti Janovy ruky, byť byla v momentě působení účinku již neexistující (minulá), závisí. Proto jde o per se příčinnou vazbu. Sousedík zdůrazňoval nesoučasnost (nesimultánnost) působení příčiny (Janovy ruky) s činností podřazené příčiny (drcení semene holí) a v tom viděl dostatečný důvod k prohlášení příčinného vztahu za případkový. Nedokázal vnímat, že závislost v činnosti podřazené příčiny na působení příčiny nadřazené zůstává, ikdyž nadřazená příčina již nepůsobí, zcela nezávislá na časovém průběhu kauzálního řetězce. Tato indiference vzájemné závislosti činností příčin vůči času mě vedla k pokusu osvětlit smysl termínu „současný“. Když čas nemění závislostní poměry mezi působením subordinovaných příčin, nemá smysl se na něj odvolávat v případě Janem vržené hole. Řečená simultánnost chce jenom vyjádřit, že při analyzování zkoumaného kauzálního řetězce musíme uvažovat všechny subordinované příčiny najednou , tj. současně, i kdyby se jejich působení rozkládala do období miliónů let. Kauzalita je definována závislostí, a ne časem.

S. Sousedík se stále tváří, že nechápe. Dokonce ve svém posledním příspěvku vyjadřuje určité uspokojení, protože jsem prý vzal kritiku oponentů vážně a snažil jsem se pod jejím tlakem původní verzi důkazů upravit. Plnosti spokojenosti mého oponenta jsem ale přeci jenom neučinil zcela zadost, neboť mým pokusům schází nutná přesnost a některé mé omyly prý ani nebyly korigovány.

V první řadě se S. Sousedík vrací k inkriminované per se kauzalitě a připomíná, že její analýzou nejsem schopen uspět při odhalování Boží existence. Naopak se dočítáme, že „proti tomu jsme s P. Dvořákem ukázali, že existují řady příčin, jejichž členy jsou podle uvedené Cardalovy charakteristiky podřazeny per se , jejichž prvním členem však není Bůh.(5) Je-li tomu tak, není to, co Cardal čtenářům Distance předložil, platný (a tím méně »rigorizovaný«) důkaz Boží existence“.6 Umím si představit, že čas S. Sousedíka je vzácný, protože se věnuje mnoha záslužným aktivitám. Tentokrát ho ale měl asi opravdu příliš málo, protože patrně nedočetl můj příspěvek, na nějž reaguje, až do konce. Je dokonce velmi podezřelé, že přehlédl zásadní argumentaci, kterou jsem tam předložil. Proto se mi zdá opravdu nepochopitelné, že můj oponent vůbec mohl nyní citovaná slova napsat.7 Právě to, „co s P. Dvořákem ukázali“, jsem zpochybnil. S. Sousedík nám společně s P. Dvořákem předložili kontradiktorní „řešení“ problému, a když je na to upozorním, vůbec to neberou v úvahu a s bohorovným klidem trvají na svém. Můj oponent se asi musel cítit ve veliké tísni, když nepříjemnou námitku „vyřešil“ jejím přehlédnutím! Kdyby se s ní konfrontoval, musel by dokázat neexistenci změny na úrovni Janovy ruky, anebo obhájit nezávislost změny na per se příčině. Věřím, že se do takového podniku S. Sousedíkovi moc nechtělo! Když pomyslíme, že se právě zaobíráme stěžejní ontologickou námitkou oponentů proti rigorizaci Boží existence, nemusíme si dělat velké iluze o její platnosti.

Příspěvek S. Sousedíka mi ale vytýká i další omyly, kterých jsem se měl údajně dopustit pod tlakem jeho kritiky. Předně prý nechápe, co myslím pojmem „simultánnosti“, o němž jsem se již zmínil. Opakuji, že jím naznačuji irelevantnost času při analýze závislostních vztahů mezi činnostmi per se podřazených příčin. Tyto závislosti jsou v analýze dány najednou, tj. současně a i analyzovaný účinek závisí nyní (současně) na všech předchozích příčinách nezávisle na jejich nynější existenci či neexistenci. Sousedík čtenářům sděluje, že „Cardal se konečně pokouší upravit svůj původní důkaz tak, že rezignuje na to, co dříve tvrdil, a připouští, že členy řady příčin závislých na sobě per se můžou působit i nesoučasně. Jaký je ale potom - můžeme se ptát - rozdíl mezi kauzální závislostí per se per accidens ?“8 Dříve než odpovím na tuto otázku, chci upozornit na bezprostředně navazující text, který obsahuje natolik „zdrcující“ „kritiku“, že bude dobré čtenářům tuto pasáž připomenout. Myšlenkový lapsus Sousedíka zde dosahuje svého vrcholu a odhaluje pravou hodnotu jeho antirigorizačního nasazení. Čteme tedy: „Cardal vysvětluje, že o tom, o jaký typ kauzální závislosti jde, »rozhoduje přímost či nepřímost závislosti účinků na příčinách«. Z jeho dalšího výkladu pak plyne, že je podle něho účinek závislý na příčině přímo, čili per se, když působení příčiny vede nutně k vyvolání onoho účinku. To, bohužel, není příliš jasné vysvětlení. Jeho nejasnost se dále ještě stupňuje příkladem, jímž se je Cardal pokouší ilustrovat: vrhne-li Jan hůl, která při pádu narazí na kámen a rozdrtí pod ním ležící semeno, závisí prý rozdrcení semene na činnosti Janovy ruky kauzalitou per se, čili - jak nám Cardal vysvětlil - nutně. Ale zdá se přece, že rozdrcení semene není nutným účinkem Janovy ruky: vždyť kdyby během letu hole náhodou zavál větřík, mohla vržená hůl dopadnout jinam. O jaké »nutnosti« tu Cardal vlastně mluví? Jeho pokus vysvětlit nově rozdíl mezi kauzalitou per se a per accidens se mi zdá velmi nejasný. Přitom by měla být průvodním znakem každé dobré (a tím spíše »rigorizované «) argumentace přece právě jasnost!“ 9

U filosofie neznalých čtenářů snad může způsob Sousedíkovy reakce vyvolat dojem, že ten Cardal asi přeci jenom argumentaci nezvládl a dopustil se závažných omylů, které byly naším předním znalcem filosofie nemilosrdně demaskovány, a to v zájmu věci samé. Přemýšlivější pozorovatel diskuse ale patrně zpozorní a všimne si, s jakou snadností se Sousedík snaží deklasovat rigorizační program. Budu tedy muset obnažit chatrnost jeho námitek.

K otázce po rozdílu mezi příčinností per se per accidens nutno podotknout, že Sousedíkovo hodnocení mých reflexí nemá opodstatnění. Prý jsem nejasně vymezil oba druhy kauzality poté, co jsem musel rezignovat na svá předchozí tvrzení. Problém je v tom, že žádná rezignace se nekonala a to, co Sousedík nazývá rezignací, byl pokus o hlubší uchopení problému. Vždyť na nutnosti současné závislosti mezi působením per se podřazených příčin i nadále trvám, protože Sousedík nijak neprokázal, že bych se měl svého názoru vzdát!

Jaký je tedy rozdíl mezi per se per accidens kauzalitou? Příklady, které jsem v mém minulém článku předložil, prý také nejsou jasné. Opravdu nejsou? Anebo se spíše někomu nechce problém promyslet, aby nemusel uznat, že jeho kritika postrádá na významu? Stanovil jsem jako kritérium rozlišení přímost či nepřímost závislosti účinků na působení příčin auvedené příklady pro per accidens kauzalitu byly vztah mezi rozhodnutím vůle pro půst a smyslovým vjemem lákavé dobroty, dále pak vztah mezi pohybem Janovy ruky a jeho srdeční činností.10 Pro per se příčinnou závislost jsem nárokoval nutnou propojenost příčin, takže na působení jedné příčiny nutně následuje účinek, což, jak již po několikáté znovu opakuji, neimplikuje žádné časové určení (kauzalita není definována časovými vztahy). Co se na tom zdá Sousedíkovi nejasné, to opravdu nechápu. Zpochybňuje mé tvrzení tím, že uvádí „falsifikační“ protipříklad: hůl vržená Janovou rukou by prý mohla být odchýlena ze své dráhy náhodně zavanuvším větrem, takže by už nedopadla na kámen, ale jinam, a to by prý nevedlo k rozdrcení semene, jež se nalézá pod kamenem. Mezi činností Janovy ruky a finálním účinkem (drcení semene) tak prý není žádný nutný vztah a kritérium rozlišování příčin na per se a per accidens není správné.

Nevím, jestli si S. Sousedík chtěl zažertovat, ale jím vymyšlený „zpochybňující“ příklad tomu nasvědčuje. Mám za to, že takovýto způsob „argumentace“ nemá v naší diskusi místo, a to nejen proto, že je špatný amíří zcela mimo problém, ale také proto, že není podložen ani náznakově nějakou hlubší kritickou reflexí. Uvádění „protipříkladů“, které mají zlikvidovat protivníkovy teze, se tak podobá střílení od boku. Výsledky pak také tomu odpovídají.

Jak může „náhodné“ zavanutí větru zpochybnit nutnost závislostní vazby mezi činností Janovy ruky a finálním efektem? Jenom proto, že vítr zavál „náhodně“, tj. pro nás nepředvídatelně, takže drcení semene se nebude konat a nemůže být pro nedostatek nutnosti vyvozeno z působení Janovy ruky? Vítr způsobí odchýlení hole z dráhy vypočitatelné na základě znalosti údajů o kinetické energii hole v momentě opouštění Janovy dlaně, tzn. že působí zcela novou změnu (odchýlení dráhy předmětu), a z toho plyne, že pro novou změnu je třeba hledat nové příčiny ležící mimo linii, na níž působí Janova ruka. Hůl samozřejmě dopadne jinam, než by bylo možné vypočítat z počátečních informací o stavu kinetické energie předmětu. Není mi ale vůbec jasné, co tohle všechno má společného s filosofií!? Kdyby S. Sousedíkovi byl vlastní kritický pohled na věci, uvědomil by si, že nehraje vůbec roli, kam hůl dopadne a kde vyvolá svůj účinek, protože pokud dopadne „jinam“, analýza kauzálního řetězce se počíná od tohoto účinku, kterým by v tomto případě nebylo drcením semene. Důležité je, že je zde vůbec nějaký (lhostejno jaký) účinek, od nějž se filosofická reflexe začíná odvíjet. Jak může někoho napadnout zpochybnit nutnost závislostní vazby mezi působením příčin jenom proto, že do kauzálního řetězce může vstoupit nějaký náhodný, tj. námi nepředvídatelný faktor? Filosof přeci nic nepředvídá, nepostupuje ve své analýze od příčin k účinkům (tam by ho skutečně mohlo překvapit něco nepředvídatelného), nýbrž naopak od účinků k příčinám , kde každá změna má nutně nějakou per se příčinu. Není nutné znepokojovat čtenáře možností „náhodných větrů“, protože filosof se o ně jednoduše nestará. Kdyby mu šlo o fenomenologické znázornění metafyzické argumentace, pak by se snad začal zajímat i o vítr a jeho působení by ho už nepřivedlo k Janově ruce. Vítr totiž vyvolal novou změnu (odchýlení dráhy tělesa) a na počátku nové změny stojínový kauzální řetězec (vítr - pohyb dalších vzdušných mas - měnící se teplota - působení slunce atd., ale i tady je nutnost aper se závislost!).

Trošku se stydím psát o těchto věcech - nikdy jsem si nepředstavoval, že by se v ontologické argumentaci mělo hovořit o „náhodných větrech“. Stáhnout problém z metafyzické roviny na rovinu fenomenickou a ztratit jistotu jenom proto, že by mohl zavát „náhodný vítr“, se mi zdá opravdu úsměvné! Ostatně chápavý čtenář pochopil, že ani Sousedíkův příklad nezpochybňuje přímou a nutnou per se vazbu mezi příčinami, jenom ji směruje jinam, což nehraje žádnou roli, protože o směru kauzálního řetězce se nerozhoduje apriorně (jak činí Sousedík), ale aposteriorně. Navíc, argumentace musí být ontologická, tj. bez dezorientujících smyslových konkretizací. Každý účinek závisí per se (nutně a přímo) na nějaké příčině, a pokud tato příčina sama podléhá změně (což platí pro všechny hmotné činitele), kauzální per se řetězec pokračuje nutně dále (i když nevím, jak ho fenomenicky popsat) až k poslední nutné a dostatečné podmínce všech změn (první příčina - Bůh). Jak se to tedy má s rozdílem mezi per se a per accidens příčinností? Účinek nezávisí na per accidens příčině nutně a přímo, protože aby daný účinek mohl povstat, musí se aktivovat jiná příčina, na níž diskutovaný účinek nutně a přímo závisí. Zohledněno příkladem: srdeční činnost působí sice stále, ale k tomu, aby Jan mohl rukou hnout, se musí aktivovat jiná příčina, která neleží na kauzální linii, v níž působí Janova srdeční činnost. Jednodušeji to vysvětlit neumím. Obávám se, že nejasnost, kterou jsem prý zatížil pokusy o vysvětlení rozdílu mezi per se a per accidens kauzalitou, není na mé straně.

Neontologický přístup kproblému tlačí Sousedíka do fenomenologické perspektivy. Tím si lze vysvětlit i jeho další výtku, kterou mi ve svém minulém příspěvku adresoval. Pokud by prý platila Tomášova argumentace, v níž se Akvinský skutečně opírá o per se kauzální vztahy, pak nelze platnost jednoho speciálního případu přenést na případ všech eficientních příčin. Ani tato „kritika“ nemá smysl, i ona byla zformulována s nedostatečným filosofickým nadhledem. Metafyzická argumentace se nestará o konkrétní příklady, protože prostě platí ve všech případech - jak ostatně potvrdil i Sousedíkův „protipříklad“, pro nějž nutná per se závislost platí také. Oponent musí vyvrátit tvrzení, podle nějž každá změna závisí nutně a přímo na nějaké per se příčině . Představitelnými „protipříklady“ to asi nepůjde.

Tím jsem odpověděl na kritiku S. Sousedíka. Chce opravdu i nadále trvat na svém rozhodnutí neúčastnit se více diskuse?

Ani já bych už nerad odpovídal na nepromyšlené kritiky. Dokud se proto Sousedík k problému nepostaví kritičtěji, nemá opravdu smysl pokračovat dále. S. Sousedík mě odkazuje na jiné autority (Kenny, Mackie, Yandell), sám ale uhýbá před samostatným rozborem mých námitek. V této souvislosti chci připomenout, že časopis Distance zde není pro to, aby kopíroval názory jiných, byť geniálních myslitelů, ale aby vytvářel prostor pro jejich kritické prověřování a případné rozvíjení. S. Sousedíkem citované knihy mohou být jistě velmi zajímavé, to však ještě nikoho neopravňuje k přehlížení argumentů svého oponenta.

Antirigorizační tažení S. Sousedíka a P. Dvořáka zatím ztroskotává. Jsem zklamán strategií oponentů, která se snaží vyvolávat dojem nadřazenosti jejich hlediska a v momentě, kdy se onen dojem začíná rozplývat, ustupují z diskuse. Filosofie je náročná disciplína a zmýlit se není žádnou hanbou. Utéci z nepříznivě se vyvíjející diskuse mi ale čestné nepřipadá.

POZNÁMKY:

  1. Text oponentů zní následně: „Zdá se totiž, že nějaká příčina může být závislá na jiné co do počátku svého pohybu (tj. per accidens ) a že dík tomuto pohybu vyvolá pak po uplynutí určitého časového intervalu bez působení nějaké další příčiny(na níž by byla tato její činnost per se závislá) nějaký účinek. Přibližme si tento abstraktní výklad příkladem. Předpokládejme, že Jan, místo aby kámen holí posunoval, hůl vymrští do vzduchu. Hůl přeruší kontakt s rukou, letí několik vteřin a zasáhne při svém pádu kámen, který rozdrtí pod ním klíčící semeno. Zde máme konečnou řadu dvou příčin (kámen, hůl), z nichž jedna závisí na druhé per se. První člen této dvojčlenné řady, hůl, není však podle Cardalových předpokladů závislý co do své činnosti na žádné předchozí příčině per se, protože činnost Janovy ruky není podle předpokladu s činností hole současná. Hůl přesto není onen Činitel s velkým »Č« (jak bychom podle Cardala očekávali), protože závisí per accidens na jiných příčinách“ (S. Sousedík, P. Dvořák, Problém dokazování Boží existence. Distance č. 2/1999, str. 63).
  2. Srov. S. Sousedík, Ještě k Cardalově „rigorizaci“ prvních dvou Tomášových důkazů Boží existence. Distance č. 3/1999, str. 64. Ve stejném článku autor nepřijímá mou argumentaci, v níž jsem se snažil prokázat, že to, co Sousedík považuje za per accidens příčinnou vazbu, je ve skutečnosti vazbou per se . Důvod odmítnutí spatřuje Sousedík ve faktu, že vyvolaný efekt (drcené semeno) závisí na již minulém, neexistujícím působení příčiny.
  3. Ibid., str. 64.
  4. S. Sousedík, P. Dvořák, Problém dokazování Boží existence , loc. cit., str. 62.
  5. Viz oponenty zkonstruovaný protipříklad hole vržené Janovou rukou.
  6. S. Sousedík, Ještě jednou k domnělé „rigorizaci“ důkazu Boží existence . Distance č. 3/2000, str. 45.
  7. Můj text zněl: „Stejně tak nemohu souhlasit s tvrzením, že daná situace (viz příklad vržené hole) nevede k odhalení první Příčiny nazývané Bohem. S. Sousedík si myslí, že nanejvýše dospíváme k odhalení nyní již minulé činnosti Janovy ruky, ale odtud už žádnou další příčinu nemůžeme vyvodit. Jeho předpoklady by ho však měly přivést k právě opačnému závěru. Jestliže totiž poukazuje na fakt, že v momentě vyvolání účinku se příčina v činnosti již nenachází, uznává tím existenci změny na úrovni samotné příčiny. Přechod z působení do nepůsobení či z tohoto působení do jiného působení není ničím jiným než změnou v samotné příčině. A shodneme se jistě na tom, že každá změna z titulu přítomnosti pasivní možnosti implikuje příčinnou závislost. S. Sousedík tedy svým pojetím příčiny uznává její měnlivost a tedy závislost. Proto nemohu souhlasit s tvrzenou nemožností překročit intermediální příčinu (zde Janovu ruku) směrem k Bohu“ (R. Cardal, Problém per se příčinnosti . Distance č. 2/2000, str. 68-69). Následuje předjímání a řešení možné námitky.
  8. S. Sousedík, Ještě jednou k domnělé „rigorizaci“ důkazu Boží existence , loc. cit., str. 46. Ptá-li se S. Sousedík na to, co myslím termínem „zesoučasnění již minulých působení příčin“, nemohu než ho znovu odkázat na svůj minulý příspěvek. Tam jsem zastával následovné: „Tento konkrétní, zkušenostně percipovaný účinek nezávisí na působení různých příčin,nakolik jsou minulé , nýbrž nakolik vyvolávají tuto změnu (drcení semena) zde a nyní . Vždyť přeci hovořit o již neexistujících působeních příčin má smysl pouze ve vztahu k nyní probíhající změně . Když působily v minulosti, nešlo ještě o příčiny této nyní vznikající změny, ale o příčiny specifikované jinými, bezprostředně vyvolanými změnami. Protonyní probíhající změna zesoučasňuje všechna již minulá působení příčin“ (R. Cardal, Problém per se příčinnosti , loc. cit., str. 66). Sousedík vůbec nebere v úvahu tento text a nepodrobuje jej kritice. V zásadě nechápe, že činnost nějaké příčiny může být závislá na nějaké jiné, již neexistující příčině. Vede ho k tomu Aristotelem a scholastiky uváděný příklad generační činnosti již zemřelého otce ve vztahu k současné činnosti jeho syna. Jenže zde se oponent dopustil zásadní chyby: činnost syna jistě není pod vlivem generační činnosti již zemřelého otce, to ale neznamená, že neexistují činnosti jsoucen, které by byly závislé na již neexistujících působeních příčin! Zvolíme nějaký názorný a jednoduchý příklad: mějme sérii koulí, jenž do sebe postupně narážejí. Kinetická energie je předávána postupně z jedné koule na druhou, takže když první koule předaly svou energii a zastavily se, pohyb se propaguje dále, aniž by první příčiny (koule) byly v činnosti. A přesto na nich právě probíhající změna závisí, a to tak, že činnosti koulí, současnou změnu vyvolávající, odvisí na již vyhaslých činnostech jiných koulí! S. Sousedík nepromyšleně aplikoval scholastické pojetí per accidenskauzality na všechny nesimultánně působící příčiny, což je evidentně mylné. Z toho ovšem také plyne Sousedíkova neschopnost pochopit, co myslím „simultánním působením příčin“, anebo inkriminovaným „zesoučasněním“. Jelikož působení některých příčin závisí již na minulých činnostech jiných příčin, lze naprosto korektně hovořit o simultánním působení příčin, neboť, jak bylo právě vysvětleno, nyní probíhající změna rozhodně nezávisí na minulém působení jiných příčin, nakolik jsou minulá, nýbrž nakolik jsou relativní k nyní probíhající změně. Mohu tedy nanejvýš uznat, že jsem měl v původním textu o rigorizaci důkazů Boží existence termín „simultánní působení příčin“ hlouběji osvětlit, ale to nebylo v intencích základního výkladu problému nutné. Když tak to za mě mohli učinit mí oponenti. Kdyby reflektovali problém kritičtěji, doplnili by bez problémů scházející výklad. Oni ale kritiku přehnali, bezmyšlenkovitě aplikovali vzoreček o per accidens příčinách a zastávali názor, že ani důkaz, ani jeho rigorizaci nelze touto cestou provést. To se jim také stalo osudné - jejich kritika selhává, i když bude těžké, aby si to sami před sebou přiznali. K celému problému se ještě v textu vyjádřím.
  9. Ibid., str. 46.
  10. Srov. R. Cardal, Problém per se příčinnosti , loc. cit., str. 68-69.