Ročník 2001‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Euthanasie

Roman Joch

Rozhodnutí Holanďanů legalizovat v jejich zemi donedávna zakázanou, leč často praktikovanou a široce tolerovanou euthanasii, se setkalo se širokým souhlasem liberální, sekularizované veřejnosti. Přesto je rozhodnutím velmi neblahým, patří k těm, která probouzejí ze spánku démony. Hilaire Belloc napsal ve 30. letech o nastupujících nacistech v Německu, že celá Evropa se těm klaunům hlasitě směje, a přitom si nevšímá, že tam za ostnatými dráty jsou lidé, kteří mlčí, a v jejich očích vůbec není smích. Nyní je pro nás Bellocův postřeh banální, leč ve své době byl temně prorocký. Dnes se některým může zdát aktivní ukončování života smrtelně nemocných, kteří umírají v nesmírných bolestech a sami si přejí zemřít, jako humánní čin. Tito lidé si však neuvědomují, že se jedná o vykročení na šikmý, kluzký svah, který strmě vede do propasti; na jejím dně na nás budou mlčky hledět temné, hluboké oči těch, kterým do smíchu vůbec nebude.

Na první pohled není v otázce euthanasie většího rozdílu, než mezi stanoviskem liberálním a stanoviskem křesťanským: to první je pro, to druhé proti. A rovněž i jednotlivé argumentace jsou si na hony vzdáleny. Liberální pohled na člověka akcentuje jeho práva. Práva jednotlivce, jsou tím podstatným, co liberály zajímá. A od práv člověka se odvíjí liberální názor, že jednotlivec je suverénním pánem svého života. Má si svůj život žít tak, jak se mu jen zlíbí - pokud neubližuje nikomu dalšímu. Pokud shledá svůj dosavadní život jako dobře, příjemně či užitečně strávený, a nyní ve stáří a nemocích již trpí a nemůže si užívat žádných slastí, proč by se života nesměl dobrovolně vzdát? Proč by měl povinně trpět? Život je jeho majetkem a právem, tudíž právem je i jeho ukončení. Kdo je oprávněn nutit člověka žít i proti jeho vůli? - ptá se rozhořčeně liberál.

V křesťanském pohledu je člověk dítětem Božím. Jeho život - stejně jako všechno stvořené - je darem Božím. Striktně vzato, člověk není vlastníkem svého života; je pouze jeho správcem. Život člověka nepatří člověku, nýbrž Bohu. Z toho, jak jej spravuje, se bude člověk Bohu zodpovídat. Mluvit o nějakých právech člověka vůči Bohu je absurdní. Člověk má vůči Bohu nikoli práva, nýbrž povinnosti, neboť za všechno, co má a co existuje, vděčí Bohu. Bůh je Bohem spravedlivým, milosrdným a milujícím. Člověk plní své povinnosti vůči Bohu tím, že se rovněž snaží být spravedlivý, milosrdný, milující své bližní. Slouží Bohu tím, že slouží jim. Oni jsou pro nás požehnáním nejen proto, že jsou zdrojem naší radosti, ale i tím, že jim můžeme sloužit. Člověk slouží bližnímu, když mu pomáhá v nouzi, utrpení a bolesti. Ale i bezmocný trpící člověk slouží svým bližním - tím, že jim poskytuje příležitost projevovat skutky milosrdenství a lásky ke své osobě. Člověk má stále činit to, co je správné, a proto něco jako „život nehodný žití“ neexistuje. Sebevražda je tedy velkým mravním zlem - je odmítnutím dalších příležitostí činit to, co je správné a sloužit svým bližním (a sloužit Bohu obecně), a zároveň je urážkou Stvořitele - je odmítnutím jeho daru života.

Celá věc je ale složitější. Liberálové mají totiž pravdu v tom, že za určitých okolností je svoboda vyšší hodnotou než život. Ale křesťané mají rozhodně pravdu v tom, že těmi okolnostmi nejsou ani sebevražda, ani euthanasie. Vzít či položit život je přípustné tehdy, pokud se tak jedná při dosahování morálních nebo správných cílů, při nichž odebrání či ztráta života nejsou cílem samy o sobě (to je neobhajitelné), nýbrž pouze prostředkem (za určitých okolností nezbytným) k dosažení onoho kýženého spravedlivého cíle.

Jak to? Západní civilizace vždy zastávala názor, že biologické přežívání za každou cenu není nejvyšší hodnotou; že existují i hodnoty vyšší, pro které je správné vlastní život riskovat a případně i obětovat. Přežít za každou cenu není nutně hodnotou. Hodnotou je činit to, co je správné. A pokud nás v důsledku správného konání potká fyzický či biologický zánik (který však, jak křesťané vědí, není zánikem definitivním), nuže co - staň se. Rozhodně však riziko smrti není dostatečnou výmluvou na uhýbání před tím, co je správné, dobré a morální. Z tohoto důvodu je rovněž pacifismus - rozumímeli jím principiální odmítnutí používat sílu či násilí pro dosahování jakýchkoli cílů - nutně postojem nemorálním. To proto, že je principiálním odmítnutím vystoupit na ochranu a obranu nevinných trpících, byť by na nich nespravedliví agresoři páchali křivdy do nebe volající. Pacifismus je projevem netečnosti k lidskému utrpení a k bezpráví.

Přežít za každou cenu není nutně morální volbou. Představme si modelovou situaci „Polsko 1. září 1939“. Svobodná země je napadena totalitní říší. Pokud bychom považovali právo na život - či život samotný - za hodnotu vyšší než svoboda, pak morální volbou by evidentně byla kapitulace a následná kolaborace - tj. ten postup, který by si vyžádal nejmenší počet lidských ztrát, nejméně životů. Jinými slovy, je-li život vždy nadřazen svobodě, pak ztráta svobody za cenu zachování životů mnoha lidí není až tak velkou ztrátou. To ale západní politická tradice a morální filosofie vždy odmítaly. O tom vyprávějí Thermopyly a Salamina 480 před Kristem, Poitiers 732, Lepanto 1571, Normandie 1944 či Budapešť 1956. Obrana spravedlivého a svobodného politického řádu před nespravedlivými tyranskými agresory je vyšší hodnotou než pouhé přežívání za cenu podrobení se a rezignace na spravedlnost a svobodu.

Jiným příkladem je nasazení a případně obětování vlastního života při pokusech o pomoc bližnímu, o jeho záchranu. Když bližní tone, není mravně ušlechtilou volbou nečinně přihlížet, až utone - s odůvodněním, že při pokusu o záchranu můžeme utonout oba, a tudíž imperativem je vlastní přežití. Nikoli, mravně ušlechtilý je právě pokus o onu záchranu, ať již dopadne jakkoli.

Doposud jsme ale mluvili o obětování svého života za něco, co je správné. A důrazně musíme konstatovat, že euthanasie tento charakter nemá. Euthanasie je svou povahou asistovaná sebevražda . Co se týče záměru pacienta, je to sebevražda, akt lékaře je zabití.

Morální rozdíl mezi sebevraždou a obětováním vlastního života je nesmírný. Upozornil na něj britský liberální myslitel a křesťanský apologeta Gilbert Keith Chesterton ve své knize Ortodoxie . Člověk, který obětuje svůj život za správnou věc - například za obranu svobody nebo při pomoci trpícím - si života cení, cení si ho nesmírně. V jeho chápání je život dobrem a svět stojí za to, aby v něm člověk žil. Boží stvoření je dobré, Bůh stvořil svět dobře. Právě proto, že život je plný dobra, člověk riskuje a případně i ztrácí svůj život při pokusech zachránit to, co je na něm hodnotné. Kdyby svoboda nebyla tak vznešená, nikdo by za ni nebojoval. Kdyby byl člověk nehodným červem, nikdo by nezachraňoval člověka tonoucího.

Vyznává však tento náhled na svět a život i sebevrah? Ani náhodou! Chesterton říká, že zatímco vrah zabíjí jednoho konkrétního člověka, sebevrah tím, že zabíjí sebe, jakoby v sobě zabíjel všechny lidi, celý svět. Dává tím najevo, že nikdo z existujících lidí, žádný z ušlechtilých ideálů, nic z toho, co existuje, mu nestojí za to, aby žil. Tím, že si bere život, zabíjí všechno. Je naštván na celý svět a nenávidí ho. Pohrdá celým Božím stvořením a považuje ho za zlé. V jeho vnímání Bůh není Bohem, ale ďáblem. Sebevražda je tedy z morálního hlediska protipólem oběti - není oslavou Božího stvoření, ale jeho odvržením. A jako taková je mravním zlem.

I když je tedy svoboda nadřazena životu v mnoha ohledech, neznamená to, že je správné vzdávat se života z malicherných důvodů. Pokud svůj život obětujeme při obraně či záchraně toho, co je správné, konáme ušlechtile. Když se však zabíjíme proto, že jsme plní zloby vůči všem ostatním, a tedy zabitím sebe chceme skoncovat i se všemi ostatními, konáme špatně. Navíc, kdo páchá sebevraždu, uplatňuje sice svou svobodu - ale uplatňuje ji naposled. Tím, že se zabije, navždy svou svobodu ruší. Je to akt svobody nejen proti dalšímu životu, nýbrž i proti jakékoli další svobodě. A ten, kdo někomu druhému při sebevraždě pomáhá, pomáhá mu při něčem, co není pouze mravně špatné, ale navíc člověku navždy bere jeho svobodu.

Asistovaná sebevražda je tedy nepřípustná nejen z důvodu mravní špatnosti, nýbrž i z důvodu svobody - je něčím, co vezme druhému člověku jakoukoli možnost jeho svobody další. V liberální, sekulární společnosti je argument mravní špatnosti pro zákaz nějaké praktiky málo přesvědčivý. Ale argument ztráty svobody je přesvědčivý dostatečně. Nikdo nemá právo vykonávat aktivity, které povedou ke ztrátě svobody nějakého jiného člověka. Asistence při sebevraždě ke ztrátě svobody jiného člověka vede. Eo ipso asistence při sebevraždě je v liberální společnosti nepřípustná. Ztoho plyne, že euthanasie by měla být i nadále nelegální akriminalizována. Ato nejen z morálních, nýbrž i z liberálních důvodů.

Euthanasie je dále dehonestací lékařského povolání. V logice tohoto poslání je lidem pomáhat, ne je zabíjet. Lékař má být lékařem, nikoli katem. Vopačném případě je z něho Dr. Mengele. Lékaři by tedy měli být těmi prvními, kdo by měl proti legalizaci euthanasie protestovat. V zájmu zachování své reputace a důstojnosti své profese.

A konečně, legalizace euthanasie je vykročením na šikmý, kluzký svah; je jenom prvním krokem v řadě dalších, jež budou nepochybně následovat. Euthanasie je nyní definována jako zabití umírajících, trpících bolestmi, na jejich vlastní přání. Časem se však pod tento název začnou zařazovat - a bohužel se budou taky vykonávat - i jiné praktiky. Například zabití kterýchkoli pacientů na jejich vlastní přání (tedy i těch, kteří netrpí či neumírají). Anebo zabití umírajících pacientů, kterých se nikdo na jejich názor ptát nebude, protože budou považováni za tzv. beznadějné případy. Anebo - třetí, konečná možnost (Endlösung, Endstation) - prosté zabíjení lidí, kteří budou někým jiným z toho či onoho důvodu označeni za beznadějné. Mimochodem, tento poslední případ jsme tady již jednou měli. Odehrával se na místech s dětsky nevinnými jmény - jmény jako z dětské říkanky. Osvětim, Majdanek, Treblinka.