Ročník 2001‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Filosofie nestraší, ale bolí...

Jana Petrová

Páni Filosofové,

odpusťte mé malé „fušování do vašeho řemesla“, slibuji, bude to jen výjimečně. Zároveň vás prosím o shovívavost k mému ne zcela odbornému slovníku, nechápejte tedy, můžete-li, ony pojmy příliš striktně...

Tak nějak jsem vždycky žila v hluboké úctě k této scientiae scientiarum, v obdivu k tolik chytrým mužům*), v úžasu nad zázrakem přemýšlení a pochopení, někdy pod vlivem skutečného či pomyslně padajícího jablka na tu kterou hlavu, jejíž majitel pak třeba po úmorném, vysilujícím třeštění a bezesných nocích mohl začít jásat „heuréka“. A nebo i bez „zázraků“,obdivovala jsem, jak z poklidného sledování přírody, z tekoucí vody v řece se může zrodit okřídlená věta „pantha rei“.

Když však po „platonickém obdivu“ přišlo či mělo přijít hlubší ponoření do jednotlivých směrů, epoch a disciplín této vědy, můj obdiv se rozplynul. Tolik škol i nezařaditelných lidí, kdo se v tom má vyznat? Kde je ona moudrost, když jedni tvrdošíjně popírají druhé, druzí zase ty první, třetí nesouhlasí ani s jedněmi a ti další se zase přou s těmi předešlými, kteří se ale, dávno „pod drnem“, nemohou bránit. Jak se orientovat v předkládaném zmatku? Kde je ta pravda, k níž snad má filosofování člověka dovést? Kde je moudrost, kterou tahle věda - alespoň podle názvu - slibuje. K čemu je znát metafyziku nebo dialektiku, monády či řečové hry? Tyto a mnohé další otázky se míhaly hlavou během školského přehledu filosofie, zodpovězeny však nebyly, naopak, předestřený obraz připomínal dílo avantgardních umělců - najdi si v tom, co sedí tobě, o ostatní se nestarej, to se třeba líbí jinému. Na určitou dobu tedy pro mne zůstala filosofie vědou ne příliš zajímavou pro utváření pohledu na svět a dění, nepotřebnou v praktických, osobních záležitostech, ba dokonce i v teologických otázkách. Při snaze o poctivý přístup k jmenovaným sférám jsem však postupně docházela k tomu, že bez filosofie to až tak jednoduše nepůjde, že potřebuji rozumět základním pojmům a chápat alespoň některá východiska a metody nejdůležitějších směrů. A tak znovu návrat skoro do školy. Logika, noetika, metafyzika, kosmologie, antropologie, etika, theodicea... novotomismus, positivismus, existencionalismus, pragmatismus, marxismus a k tomu „fůra“ cizích slov, která sice člověk občas používá nebo alespoň zaslechne, ale dál už nic. Nerozumím. Končí legrace, strašák do zelí aneb konec filosofie. Nebo začátek? A vlastně proč ne! Problémy problémů nejen na moji ubohou hlavu... A teď otázka otázek, z čeho budu vycházet já?! Má pro mne vůbec cenu zabývat se úvahami o objektivitě pravdy, když mě daleko více zajímají konkrétní problémy, od kterých jsou (nebo snad nejsou?) úvahy o pravdě na hony vzdáleny? Jenže i když uznám, že se jim nemohu věnovat jako vy, páni Filosofové (ne proto, že by mě nezajímaly, ale spíš proto, že můj potenciál časový i rozumový na tyto úvahy nestačí), nemohu se vyhnout tomu, chci-li být poněkud důslednější a mít názory podložené, abych se k nějakému, tedy ne úplně jen tak nějakému, ale tomu nejlepšímu, východisku připojila. Ne, že bych neměla sklony zůstat eklektičkou (na většině směrů přeci něco je, nebo ne?) a myslet si, že jsem nad věcí, že tyhle úvahy tolik nepotřebuji, protože - co mi brání zaujmout to správné stanovisko? Ale co když tento svobodný způsob myšlení skutečně vede k tomu, že jednou to bude tak a podruhé zase onak, nebo přímo opačně? Ne, to opravdu není ta důslednost, po které jsem toužila. Dívám se kolem sebe a vidím, jak jsou slučovány věci, které dle mé přirozené logiky slučitelné nejsou, a docházím k tomu, že zde „něco“ chybí, protože jinak by snad k těmto „podivnostem“ nemohlo docházet. Ono „něco“ pak oklikou nacházím zde - ve vědě, která (byť v omezenosti dané lidstvím jako takovým) klade a zodpovídá ty nejzákladnější otázky lidského života, potažmo nabízí cestu k pravdě, k možnosti jejího objektivního poznání. V tom je její význam pro praxi. Chci se tedy snažit nalézt pozici, ze které bude možné klást ony nejdůležitější otázky a odpovídat na ně s přesností a logickou jasností, východisko, které bude bezrozporné. Proč? Z úvah o bezrozporné pravdě bude možná bolet hlava, ale když člověk své myšlení udrží neúprosnou logikou a pak uzří.... - pochopí, že nabídku takové cesty odmítnout nelze. Zdá se, že není jiný způsob jak budovat životní postoje bez častého - někdy velmi nenápadného, skrytého, ale téměř normálního účelového pojetí - jednou tak a podruhé zase onak. Cesta k základům není sice tak nápadná a vtíravá jako jiné, ale nepřijmout ji může v konečném důsledku znamenat mnohé životní či situační paradoxy, kterým se mnozí podivují, ale málokdo je ochoten je identifikovat a hledat jádro problému. Je to škoda, protože tak složité a nepřístupné to zase není. Jde snad s kutečně „jen a jen“ o to - nebát se bolesti a začít myslet.

Jen tak dál, (nejen) páni Filosofové!

*) Nejsem feministka - uznávám, že obzory i rozměry myšlení vyplývající z povahy ženství činí z filosofie vědu pro ženy obecně málo přístupnou. Výjimky samozřejmě jsou, ale potvrzují pravidlo.