Ročník 2001‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

O spravedlivém společenském řádu

Radomír Malý

Každý z nás, kdo prošel komunistickou školou, učil se tzv. „správné marxisticko- leninské periodizaci dějin“: Po prvotně pospolném řádu přišlo otrokářství, potom feudalismus, následně kapitalismus a po něm socialismus, jenž měl vyústit do komunismu, úplného ráje na zemi, kde každý bude dostávat mzdu ne podle míry práce, ale podle svých potřeb. Platit za práci - to už nebude nutné, protože každý občan, odchovaný socialismem, projeví takovou míru uvědomělosti, že se sám chopí své pracovní povinnosti dobrovolně a s nadšením.

Tato utopie by za jiných okolností pro svoji hloupou naivitu dobře posloužila k pobavení na kabaretu, jak dokazují tehdy kolující vtipy, např. ten z Rádia Jerevan : „Dostali jsme dotaz: Budou v komunismu peníze? Odpovídáme: Dogmatikové tvrdí, že nikoliv, revizionisté učí, že ano. Správná marxisticko-leninská odpověď však zní: Pro někoho budou, pro někoho ne.“ Jenže legrace musí skončit tam, kde se jedná o životy lidí. A komunistická ideologie jich má na svědomí kolem stovky milionů.

Bolševická historiografie předpokládala, že následný společenský řád byl vždycky „pokrokovější“ než předchozí, neboť lidstvo směřuje ke „stále lepším zítřkům“. „Pokrokovější“ znamenalo v jejich terminologii zároveň také spravedlivější a mravnější. Těmto schématům (spíše blábolům) věří stále příznivci levice na celém světě. Krach komunistického systému je nepoučil, k vysvětlení ihned použijí myšlenkového zkratu, že tento socialismus a la Stalin nebo Brežněv nebyl ještě tím pravým, na ten teprve čekáme a připravujeme ho (my levičáci). Tak učili v 60. letech ideologický mluvčí mladé studentské levice Herbert Marcusse, legendární studentský vůdce Rudi Dutschke aj. V podstatě jde nadále o komunistickou ideologii, která se snaží nenést vinu za zločiny světového marxisticko-leninského impéria. Je to pokus stejně průhledný jako nebezpečný. Tím nebezpečnější, že mu nahrávají i novodobí fundamentalističtí teoretikové ekonomie volného trhu a obhájci kapitalismu bez přívlastků. Ukážeme si, že ve své podstatě vycházejí ze stejné klasifikace dějin jako Marx.

Nutno poznamenat, že Marx a Engels nebyli vůbec ve své periodizaci dějin originální. Už Hegel, z něhož Marx filozoficky vycházel, ji používal s tím rozdílem, že liberální kapitalismus pokládal za vrcholné vzepětí lidského umu, i když sám nebyl liberálem ani demokratem a obdivoval autoritativní nacionalistický stát, jak dosvědčuje jeho „Fenomenologie ducha“ . Klasifikaci dějin se naučil od historika Rankeho, částečně také od Treitschkeho a Lagarda, k jejichž pracím se uchyloval i Marx. Osvícenská utopie o „zlatém věku rozumu“ z toho zaznívá zcela nepokrytě a Marx to také nekamufluje. Protahuje pouze konečné vyústění této neustálé přímočaré, byť nesnadné cesty lidstva směrem k pokroku a k dokonalému společenskému řádu ještě od kapitalismu kus dál - k socialismu a komunismu.

V čem je problém? V tom, že socialismus (komunismus) není tím konečným cílem na cestě k vybudování ráje na zemi? Nikoliv, tento evidentní nesmysl je až druhotný a jeho vyvracení by se minulo účinkem, kdybychom nevyvrátili hned ten počáteční osvícenský nonsens o neustálém vývoji lidstva směrem k lepší společenské formaci a spravedlivějšímu uspořádání světa, hlásaný tak vehementně v 18. století Condorcetem i Montesquiem (zvláště v jeho „Duchu zákonů“ ), v 19. století potom A. Comtem a jeho pozitivistickými následovníky. Ta teze o neustálém vývoji lidstva směrem k lepšímu a lepšímu, na jehož vrcholu stojí ten nejdokonalejší systém, je úplně celá falešná, tu je nutno vyvrátit fakty! Chtít jenom popřít, že socialismus byl lepší než kapitalismus a jinak ponechat tuto v podstatě osvícenskou periodizaci dějin beze změny, znamená useknout sani hlavu, která jí zase naroste, zatímco je třeba zasadit jí ránu přímo do srdce. Rozebereme si proto klady a zápory jednotlivých společenskoekonomických formací.

OD HORDY K ŘÁDU

Vypůjčil jsem si název této kapitoly od vynikajícího italského spisovatele a teoretika Igina Giordaniho, který napsal knihu pod tímto titulem, v níž dokazuje, že nelze tak striktně oddělovat od sebe prvotně pospolnou a otrokářskou formaci. Místo „prvotně pospolné“ je třeba spíše hovořit o kmenové formaci, která ovšem v některých případech vyústila ve stát, v jiných nikoliv. Jak dokazují archeologové, otrokářství zde bylo už v době, kdy žádný stát neexistoval, protože váleční zajatci byli vždycky buď zabíjeni, nebo využíváni jako pracovní síla bez jakýchkoliv práv. To celé zahrnuje Comte pod název „mytologické období“, neboť animistický (pohanský) mýtus byl jeho vůdčí ideologií.

Otroctví bylo ekonomickou nutností tehdejší doby. Bez otrocké práce nemohly existovat ani Egyptská či Římská říše, ani jednotlivé městské státy v Řecku, ani kmenové svazy Římu nepřátelských barbarů. Muži, pokud nepočítáme ty, kteří zastávali vyšší státní či kmenové funkce, bojovali, obchodovali nebo se věnovali rolnictví či řemeslu, ženy pečovaly o děti a domácnost. Nebylo nikoho, kdo by dělal těžké, nebezpečné a špinavé práce v kamenolomech, dolech nebo v domácnostech při výkopech základů pro dům apod., kdo by vykonával ponižující služebné práce v domácnostech, dílnách i v institucích. Tak vzniklo otroctví jako jakési donucení jisté skupiny lidí k pracím, které by dobrovolně na sebe nikdo nebyl ochoten vzít. Otroky se stávali váleční zajatci nebo dlužníci, případně i trestanci, člověk narozený otrokům byl automaticky také otrokem.

Nemorálnost otroctví spočívala v tom, že otrok nebyl považován za člověka. Majitel ho mohl kdykoliv zabít či zmrzačit, když zestárnul, byl v lepším případě vyhnán, v horším zabit. V Římě často sloužili staří nebo nemocní či vzpurní otroci za potravu dravým rybám. Tento stav nezlepšila ani četná krvavá povstání otroků. Změnu přinesl v Římské říši teprve císař Konstantin, který roku 313 udělil ediktem milánským svobodu křesťanům. Krátce nato následoval zákon, který zakazoval otroky zabíjet nebo mrzačit, otrok se stal člověkem stejné hodnoty jako otrokář, který v případě otrokova stáří či nemoci měl dokonce povinnost se o něj postarat. To mělo svůj podklad v nauce Kristově. Už židovský národ měl - na rozdíl od pohanských národů - zakázáno otroky zabíjet, naopak v milostivém roce museli otrokáři všechny otroky propustit na svobodu. Už zde je tedy prokázána mravní převaha zjeveného náboženství nad náboženstvím čistě přirozeným. V Novém zákoně potom píše sv. Pavel pokřtěnému otrokáři Filemonovi, jemuž uprchl otrok: „Snad proto odešel od tebe na krátký čas, abys ho dostal zpět na věky, ne již jako otroka, nýbrž více než otroka, jako bratra, který je zvláště milý mně, aoč více tobě, jako člověk i jako křesťan!“ (Filem 16). A na jiném místě apoštol národů říká: „Tu není žid ani pohan, otrok ani pán, muž ani žena, neboť všichni jste jeden v Kristu Ježíši...“(Gal 3,28).

Genialitu této Pavlovy strategie snad nejlépe vystihl biblista a biskup Keppler: „Jde o první manifest za zrušení otroctví ne násilím, ale křesťanskou láskou.“ Pavel pochopil, že zrušení otroctví nenastane, dokud alespoň určitá část obyvatelstva nepřijme za svou zásadu, že otrok je člověk se stejným právem na život aosobní důstojnost jako svobodný občan. Dokud nedojde ke změně smýšlení v tomto směru, jsou všechny revoluce otroků jenom zbytečným krveproléváním.

Křesťanský císař Konstantin uplatnil tento Pavlův novozákonní princip v legislativní praxi. A nešlo jen o otroky. Konstantin zakázal i kruté způsoby poprav (křižování), podstatně zmírnil mučení při vyšetřování zločinů, zakázal potraty a zabíjení narozených dětí, jejichž život byl ponecháván na vůli otce (zásada „Suscipe pater!“ , kdy novorozeně kladli otci k nohám, zvedl-li je, bylo přijato, když nezvedl, bylo usmrceno), zpřísnil monogamní manželství v tom smyslu, že muž nesměl jednoduše svou ženu zapudit, kdykoliv se mu zlíbilo, zavedl právo azylu v kostele atd. Tato humanizace veřejného života se kodifikovala spolu s christianizací iukeltských, germánských a slovanských populací, které v době stěhování národů zalidnily Evropu. Tak došlo k nahrazení otrokářské formace lenním neboli feudálním řádem, který v mravním ohledu znamenal nebývalou změnu. Otroctví zaniklo jednoduše tím, že otrok přestal být pouhou věcí, která mohla být podle potřeby kdykoliv zlikvidována a stal se člověkem s právem na život, osobní nedotknutelnost a majetek. Z otroků se stali služebníci na panském sídle, kteří byli svým způsobem chápáni jako členové rodiny. Poddaní sedláci, kteří dostali od vrchnosti pronajatou půdu, byli povinni odvádět dávky a pracovat v případě potřeby na vrchnostenských statcích (robota).

Je nepochybné, že feudální řád měl ke spravedlnosti daleko. Příslušník služebného personálu nebo poddaný rolník si nebyli s vrchností rovni před zákonem, rovněž mluvit o rovnosti šancí ve startu do života je nesmyslné, nevolník nemohl zcela svobodně rozhodovat o budoucnosti své ani svých dětí. Podle katolické nauky nebude nikdy na zemi dokonalá spravedlnost, neboť člověk je narušen dědičným hříchem. Vlivem a mocí křesťanské zjevené pravdy se otrok stal člověkem s právem na život a dalšími právy z toho vyplývajícími, právo na život dostaly i nenarozené a čerstvě narozené děti. Nad tím vším bděla autorita Božího zákona, tradovaná Církví, která sama musela i v křesťanském středověku svádět s vladaři tuhý zápas o svoji nezávislost na světské moci a o to, aby mohla pod zorným úhlem věčnosti i korunovaným hlavám naprosto legálně připomenout slova sv. Jana Křtitele: „Není ti dovoleno...“. Právě tento stav považoval evangelík František Palacký za „štěstí pro národy“. Církev chránila chatrč proti hradu ruku v ruce s bojem za nezávislost na světské moci, jak vidíme na příkladu našeho biskupa sv. Vojtěcha, který bojoval proti reliktům otroctví, nebo později arcibiskupa Jana z Jenštejna, jenž bránil u poddaných sedláků právo odúmrti (ponechání polnosti nejbližším příbuzným v případě úmrtí hospodáře bez přímých dědiců, nikoli její převzetí vrchností). Opravdovým sociálním dobrodiním, které Církev pro nevolníky vydobyla, byl nedělní a sváteční klid od práce, realizace práva na dostatečný odpočinek. Církev také vychovala celou řadu vládců a feudálních pánů, kteří byli opravdovými otci i ochránci poddaných: u nás kníže sv. Václav a mnohem později císař Karel IV., ze šlechty potom sv. Zdislava, v Uhrách král sv. Štěpán, v Německu císař sv. Jindřich II. nebo šlechtična sv. Alžběta Durynská, ve Francii král sv. Ludvík IX. aj. Mnoho panovníků i šlechticů horlivě podporovalo charitu. Nelze také zapomenout - což se mimochodem téměř nepublikuje - že vrchnost neměla vůči nevolníkům jenom práva, ale také povinnosti. V případě nájezdu nepřátel musel feudální pán své poddané vojskem bránit, při živelných katastrofách je musel živit ze svých sýpek apod.

Feudalismus tedy znamenal v pravém slova smyslu pokrok proti předchozímu otrokářství. Pokrok v oblasti lidských práv. Právo na život každého člověka, který se neprovinil kriminálním deliktem, se poprvé stalo skutečností petrifikovanou zákonem. Horda, v níž bylo možno zabíjet otroky i nemluvňata a přinášet lidské oběti pohanským bohům (u starých Germánů), díky radikalitě Kristovy radostné zvěsti o spáse pominula, aby uvolnila místo řádu.

KAPITALISMUS POKROKEM?

Feudalismus nebyl, jak je výše řečeno, sociálně spravedlivým společenským řádem. Proti předchozímu otrokářství však představoval morální skok dopředu, jaký nenacházíme v žádné jiné civilizaci. Šlo o čistě lidské zřízení, které - jako ostatně všechno pouze lidské - se časem přežije a potřebuje korekci. Feudalismus se vyvíjel. Nikoli však k lepšímu, ale naopak. Macchiavelistická renezance a protestantská reformace zbavily Církev mravní autority, kterou získala po těžkých bojích v 11. a 12. století. Protestantské i katolické vlády v 16. - 18. století považovaly Církev za prodlouženou ruku vrchnosti či státu - u protestantů je to samozřejmé, u katolíků jsou tyto tendence jasně viditelné v galikánských článcích francouzského krále Ludvíka XIV. a v tzv. Placetu regium Ferdinanda III. Habsburského vRakousku. Panovník ašlechta měli stále větší slovo při nominaci biskupů na úkor papežova přání, proto se vyššími církevními hodnostáři stávali v naprosté většině lidé vzešlí ze šlechtického, ne-li přímo panovnického prostředí, kteří byli pouhými převodovými pákami režimu. Mnozí neměli ani víru, jak se dá usuzovat u olomouckého biskupa Karla II. z Lichtenštejna a Kastelkornu v 17. století, který nechvalně vstoupil do českých dějin jako Pilát, vydávající světskému soudci Bobligovi z Edelstadtu k upálení šumperského děkana Christopha Lautnera, jenž správně a podle nauky Církve vystoupil proti čarodějnickým procesům na Jesenicku. Signifikantní je, že tento biskup Lichtenštejn v Květné zahradě v Kroměříži nechal instalovat spoustu soch - ale ani jednu s křesťanským nebo biblickým motivem. Všechno jen samá antika, některé skulptury jsou dokonce erotického charakteru. Takový církevní hodnostář těžko mohl být obráncem poddaných proti vrchnosti z hlediska autority Božího zákona. Proto si také vrchnost v této době počínala vůči poddaným čím dál bezohledněji. Bylo zřejmé, že feudalismus tohoto typu je už přežitkem, neboť v něm chybí původní autorita Božího zákona tradovaná na státu nezávislou Církví.

Věda a technika zároveň dělaly velké pokroky. Dosavadní nevolnický systém, znemožňující poddaným svobodně se stěhovat za pracovními příležitostmi, nebyl udržitelný natrvalo. Současně se šířilo bezbožecké osvícenství, které slibovalo realizovat osvobození člověka od Boha, od krále i od vrchnosti. Zde se dostáváme k dalšímu historickému mýtu, jenž hlásá, že nositelem prvotních kapitalistických vztahů a osvícenské ideologie zároveň bylo měšťanstvo. Nikoliv, právě naopak šlechta! Paradoxně to byli feudálové, kdo zakládali první manufaktury a továrny, nejmarkantnějším příkladem mohou být hrabata Salmové, zakladatelé železáren vBlansku. Jak ve Francii, tak vRakousku i jinde velebila šlechta Voltairea a osvícenské bezbožectví stejně horlivě, jako rozvíjela první průmyslovou výrobu. Šlechtičtí rádci, a nikoli měšťanští (ti vůbec neexistovali, císaře Josefa II. prosadili patent o zrušení nevolnictví roku 1781. Osvícenství se ovšem pro šlechtu ukázalo být džinem vypuštěným z láhve, iniciativu ve Velké francouzské revoluci nakonec převzalo měšťanstvo spolu s lumpenproletariátem a nemálo urozených hlav, předtím nadšeně pějících chvalozpěvy Voltaireovi a Diderotovi, válelo se pod gilotinou, pokud se jim nepodařilo zavčas emigrovat.

Kapitalismus, těsně spjatý s ideologií osvícenství a později liberalismu, přinesl uvolnění poddaného venkovana od nejrůznějších dávek a robotních povinností a učinil ho osobně svobodným smožností rozhodovat bez souhlasu vrchnosti, kam se odstěhuje, jakou práci si zvolí nebo jestli pošle děti na studia. Jenže toto plus - vynucené ekonomickými, a nikoli mravními důvody - se ukázalo být pro mnoho domkářů a chalupníků (nikoliv sedláků, ti neměli důvod se stěhovat) velkým minusem. I když dosud žili bídně a byli sužováni nejrůznějšími nadměrnými požadavky vrchnosti, jejich skromné hospodářství jim dávalo alespoň tu jistotu, že nebudou hladovět. Zlákáni sliby vysokých výdělků všechno opouštěli a vydávali se do měst do továren, kde si někteří sice polepšili, ne však všichni, neboť neexistoval zákon o minimální mzdě, takže jejich výdělek mnohdy nestačil ani na nejnutnější stravu. Ještě horší situace nastala, když o práci přišli. Nemohli platit ani skromný podnájem, ztratili střechu nad hlavou askončili na žebrotě. Podobný osud čekal často i řemeslníky, dosud chráněné příslušnými cechy s pevně danými pravidly. Kapitalismus ekonomicky likvidoval cechovní sdružení a nutil dosavadní cechovní řemeslníky, kteří neměli dostatek peněz na založení vlastní živnosti, hledat si zaměstnání v továrně, kde mnohé z nich čekal tentýž osud jako přistěhovalce z venkova. Tak vznikal hladovějící proletariát, smutný produkt začínajícího kapitalismu.

Teoretikové kapitalismu (Smith, Riccardo aj.) tvrdili už v minulém století, že tento systém je založen na svobodné smlouvě dvou svéprávných osob: kupujícího a prodávajícího, dárce práce a jejího příjemce. Toto základní dogma kapitalismu by ovšem platilo, kdyby se skutečně jednalo o smlouvu dvou rovnoprávných subjektů. V případě dárce a příjemce práce v dobách nastupujícího kapitalismu to však byla absolutní iluze, ne-li přímo podvod. Majitel podniku už tím, že nějaký majetek vlastnil, měl totiž vždycky obrovskou výhodu proti tomu, kdo nic nevlastnil a byl odkázán pouze na práci svých rukou. Pokud nechtěl umřít hlady, nezbývalo mu, aby se nechal zaměstnat za takovou mzdu, která téměř nestačila k obživě. Železný zákon zisku za každou cenu vedl začínající kapitalisty, ať šlechtické nebo měšťanské, ktvrdému abezohlednému vykořisťování. To umožnilo osvícenství tím, že odstranilo Boží autoritu tradovanou Církví, státní reglementací byl (na rozdíl od začínajícího feudalismu) potlačen její hlas, opa kující se sv. Janem Křtitelem: „Není ti dovoleno...“. Prvotní kapitalisté si mohli dovolit vůči zaměstnancům i to, o čem se feudálům ani nesnilo: vyhodit na hodinu člověka z práce z čistě hospodářských důvodů a ponechat ho jeho osudu - jestli zemřel i s rodinou hlady, nemuselo kapitalistu vůbec zajímat. Feudál měl povinnost postarat se o poddaného v případě hladu, liberálně kapitalistická svoboda se však této zodpovědnosti zbavila a byla vlastně tím, co výstižně charakterizoval historik Carlyle slovy: „Liberální svoboda je pro některé svobodou umírat hlady a pro jiné svobodou hnít.“

Základní rozdíl mezi začínajícím feudalismem a začínajícím kapitalismem je v tom, že feudalismus byl ve svých začátcích nerozlučně spojen s christianizací evropských národů, eo ipso s etickými postuláty křesťanství, a proto znamenal po mravní stránce obrovský pokrok. Naproti tomu kapitalismus se ve své rané fázi kloubil s osvícenskou dechristianizací, a proto nepřinesl v etické rovině žádný pokrok, spíše naopak. Počátky kapitalismu jsou nedílně spojeny s Velkou francouzskou revolucí a jejím terorem proti křesťanům. Na její hesla volnosti, rovnosti a bratrství se v 19. století odvolávali liberálové všech odstínů - bez ohledu na statisíce povražděných katolíků, k jejich základním požadavkům patřila i svoboda kapitalistického podnikání. V této souvislosti neobstojí ani argument o odlišném vývoji v anglosaské oblasti. Je pravda, že v USA otcové zakladatelé na rozdíl od vůdců Francouzské revoluce ctili křesťanství, proto americká revoluce neskončila v krveprolití a la jakobínská diktatura. Rovněž je pravda, že Anglie prošla pozvolným vývojem bez revolučního krveprolití ke klasickému parlamentarismu 19. století. Nelze však zapomínat, že v tomto protestantském prostředí měly své pozice síly organizovaného naturalismu a deistický světový názor, který vylučoval ze života společnosti Boží zjevení, postuloval osvícenský náboženský synkretismus a sním spojený náboženský a mravní relativismus, ospravedlňující tvrdé kapitalistické vykořisťování a lhostejnost vůči hladovění druhých. Proto byla bezohlednost počátečního kapitalismu v anglosaském prostředí stejná jako v evropských zemích.

JAKÉ JE KŘESŤANSKÉ ŘEŠENÍ?

Pauperizace širokých vrstev obyvatelstva v rané fázi kapitalismu vedla ke vzniku marxistického socialismu a komunismu, slibujícího odstranění kapitalistického vykořisťování. Bylo by ovšem omylem domnívat se, že Marx zásadně odmítal kapitalismus. Naopak, ve svém Kapitálu ho velmi chválí, jak je pokrokový ve srovnání s feudalismem. Socialistická revoluce musí přijít, až se naplní její čas, do té doby se prostě musí oběti kapitalistické exploatace se svým údělem smířit.

Socialismus, založený na podvodné tezi o „vládě většiny nad menšinou“ a „zespolečenštění výrobních prostředků“, nebyl ve své podstatě ničím jiným než státně oktrojovaným kapitalismem. Pod lživým tvrzením o státním nebo družstevním vlastnictví výrobních prostředků se ve skutečnosti skrývalo jejich vlastnictví (ukradené) v rukou úzké vrstvy lidí, vydávajících se za „předvoj dělnické třídy“. V podnicích byli občané přinuceni pracovat nikoli ekonomickým, nýbrž státně politickým tlakem. Kdo neměl v dokladech razítko o trvalém pracovním poměru, byl trestán jako příživník.

Kapitalismus od svých počátků v 18. století prošel vývojem. Proletariát se nesmířil se svým postavením. Systematickým tlakem, provázeným někdy i násilnými akcemi, si vybojoval výrazné změny k lepšímu, k nimž docházelo už od konce 19. století a které byly pevně zakotveny v legislativě: minimální mzdu, maximální pracovní dobu, starobní a nemocenské pojištění, rodinné přídavky atd. Tak se stalo, že kapitalismus zvláště druhé poloviny 20. století již zdaleka nebyl tím, čím kapitalismus přelomu 18. a 19. století, neboť dostal legislativní limity, omezující bezohledný egoismus na minimum. Odstranění kapitalistické bezohlednosti sliboval naopak socialismus, jenž se k ní ale znovu navrátil navzdory sociálním zákonům, identickým s vyspělými kapitalistickými zeměmi. Konkrétní příklady: V carském Rusku před první světovou válkou nikdo neumíral hlady, i když život negramotných mužiků na venkově byl značně primitivní. Naproti tomu v Sovětském svazu mezi dvěma světovými válkami byla smrt hladem častým jevem, nota bene když bestiální komunistický režim dokonce úmyslně vyvolával masový hladomor jako prostředek politické represe. Mzdy v průmyslu mezi oběma válkami nikdy nedosáhly úrovně z roku 1913. Tato adalší fakta dokumentuje Solženicyn v „Souostroví Gulag“ . Masovým hladomorem prošla i Čína v 60. letech během Maova „velkého skoku“, později Etiopie za komunistické vlády plukovníka Mengista, v nedávných letech Severní Korea aj. Východoevropské komunistické země měly po válce také svůj hladovějící proletariát: rodiny politických vězňů, „rozkulačené“ a násilím vystěhované rolníky, odmítající vstoupit do družstva, vyvlastněné živnostníky, kteří nechtěli dobrovolně odevzdat státu svoji dílnu či obchod atd. Kapitalismus, korigovaný účinným zákonodárstvím ve prospěch zaměstnanců, se ukázal podstatně lepším a lidštějším ekonomickým systémem než socialismus, který se nakonec sám stal obětí své nepřizpůsobivosti.

Kapitalismus projevil svou převahu nad socialismem díky tomu, že se přizpůsobil nutnosti výrazně omezit svoji počáteční bezohlednost spojenou s jednostrannou orientací na zisk. Proto současné hlasy volající po odbourání sociálního zákonodárství jsou často vnímány jako výzvy k návratu zpět, ke tvrdému kapitalismu na počátku této ekonomické formace. Nebezpečí těchto pokusů v kontextu globalizace je docela reálné, neboť komunismus padl. Tudíž kapitalismus, který byl předtím nucen dbát na co nejlepší fazónu a dokazovat komunismu své vyšší a humánnější kvality, dnes po jeho zániku tuto potřebu nemá. Tvrzení, že kapitalistické státy s dobře zorganizovaným sociálním zákonodárstvím se neosvědčily a hospodářsky upadají, je zavádějící. Jeho zastánci z řad žurnalistů se odvolávají na příklad Švédska, které skutečně zašlo až příliš daleko a neúměrné daňové zatížení ve prospěch sociální politiky retardovalo ekonomický růst. Nicméně zeměmi s nejvyšší životní úrovní v Evropě a zároveň s nejlepšími ukazateli ekonomického růstu jsou Norsko a Švýcarsko, tedy státy s vysokým stupněm sociálního zabezpečení, které ani nejsou členy EU, a dokonce si zakládají na tom, že jimi nejsou.

Obavy z návratu k tvrdému kapitalismu rané fáze s jeho osvícensko-liberální lhostejností k osudu druhých jsou naprosto reálné tváří v tvář ekonomické politice vyspělých zemí, mezinárodních finančních institucí a OSN. Hlad a bída v rozvojovém světě jsou sice důsledkem místních zkorumpovaných režimů, ty by se však dlouho neudržely, kdyby je vyspělý svět nepodporoval finančně nebo i vojensky. Krom toho je antihumánní a zvrhlé, jestliže vyspělý svět podmiňuje jakoukoliv účinnou ekonomickou pomoc změnou populační politiky, zejména zavedením antikoncepce a legalizací interrupce.

Tady má svoji skvělou příležitost křesťanství. I když Církev v 19. století již nehrála stejnou roli, jako v počátcích feudalismu, přesto se i ona částečně podílela svojí sociální naukou na omezení raně kapitalistické tvrdosti a bezohlednosti. Proto je jejím posláním reagovat na podobné nebezpečí i dnes. Zde je také třeba si povšimnout argumentu užívaného často proti Církvi: na sociální problémy prý reagovala dosti pozdě, sociální encyklika Lva XIII. „Rerum novarum“ vyšla až v roce 1891, zatímco Marxův Manifest komunistické strany už roku 1848, čímž údajně ztratila katolická církev dělnickou třídu. Důvod, proč Církev ztratila dělnictvo, je jiný. Církev reagovala na vzniklou situaci už počátkem 19. století, svědčí o tom mimo jiné kázání sv. Klementa Marii Hofbauera ve Vídni, práce francouzských teoretiků Fréderica Ozanama či Alberta Muna, v Německu potom velkolepé dílo biskupa Wilhelma von Kettelera, faktického zakladatele odborového hnutí a kněze Adolfa Kolpinga, iniciátora tzv. Kolpingových rodin, v Anglii iniciativa kardinála Edwarda Manninga ve prospěch dělnictva a jeho protest proti bezohlednému vykořisťování aj. To všechno se dělo paralelně s Marxem, nebo dokonce ještě před ním. Katolicky orientovaná strana Centrum prosadila v 80. letech v Německu významné sociální zákony: ochranu při práci, minimální mzdu, starobní a invalidní pojištění a další. Na základě těchto již dlouhou dobu trvajících katolických aktivit mohl Lev XIII. napsat svoji pověstnou sociální encykliku. Zastánců dělnictva v řadách katolických osobností včetně vysokého kléru bylo tedy dost, příčinou odpadu dělnictva od křesťanství nebylo proto „sociální zaspání“ Církve. Problémem byla víra, přesněji odpad od víry, který zasáhl i jistou část duchovenstva, včetně vysokého. Je známým faktem, že v Rakousku Marie Terezie a Josefa II. a ve Francii Ludvíka XV. - tedy dvou ekonomicky nejsilnějších katolických zemích - se těžko stal biskupem někdo, kdo nebyl členem zednářské lóže, jak dokumentuje už E. Winter ve svém díle Josefinismus . Prokazatelnými zednáři, kteří se tím navzdory papežské exkomunikaci netajili, byli u nás litoměřičtí biskupové F. Kindermann a J. Hurdálek. Vypovídá to o jejich víře. O tom, jak vypadala víra značné části francouzského episkopátu svědčí skutečnost, že za Velké francouzské revoluce se drtivá většina biskupů přihlásila k nábožensky indiferentní Deklaraci práv člověka a občana. Za vlády jakobínské diktatury jich mnoho emigrovalo - a sice do protestantské Anglie, kde žili životem světských feudálů. Nehledali útočiště v katolické zemi. Někteří dokonce přímo odpadli, jako Talleyrand nebo pověstný Gobel, jenž vydal pařížskou katedrálu jakobínům, aby z ní udělali „svatyni rozumu“. Jen třetina episkopátu zůstala se svými věřícími jako dobří pastýři neopouštějící své stádo a podstoupila mučednickou smrt. Toto smutné dědictví církevních hodnostářů bez víry nesla s sebou Církev celé 19. století. Oni nesmýšleli jako křesťané. Nejenže byli lhostejní k hladovění druhých, ale ve funkci zaměstnavatelů se mnohdy chovali stejně bezohledně jako ostatní. Často také dávali najevo, že stojí na straně majetných a mocných, nikoli nemajetných a ukřivděných, což krásně dokládá Léon Bloy ve svém spise Krev chudého . Je snad náhodou, že papežskou encykliku Rerum novarum , nad níž vyjádřila nelibost i rakousko-uherská vláda, zavřela většina biskupů této země do trezoru a neuznala za vhodné seznámit s ní ani duchovenstvo? Ztráta víry u celé řady těch, kteří ji na prvém místě měli slovem i skutkem hlásat, a nikoli pozdní reakce na problematiku, byla pohoršením, které zablokovalo cestu k víře velkému počtu dělnictva.

V dnešní situaci globalizace, kdy opět vzniká nový společenský řád, který - jak se žel rýsuje zcela reálně - bude kombinací socialismu a raného kapitalismu ve světovém měřítku, je opět zapotřebí nesouhlasné reakce Církve, nového hlasu Jana Křtitele „Není ti dovoleno...“. Konkrétně: Není ti dovoleno shromažďovat bohatství světa jen pro sebe, zatímco miliarda lidí hladoví, podporovat režimy, jež okrádají své občany a nechávají je umírat hlady, napomáhat vraždění nenarozených, starých a nepotřebných a vnucovat nadnárodní reglementací tato zla celému světu. Jen tímto odvážným a vytrvalým hlásáním je schopna současná Církev změnit mentalitu lidí tak, jako ji změnila na sklonku starověku a úsvitu středověku. Jenže tehdy měla Církev pevnou a jasně formulovanou víru. Bez ní to není schopna dokázat. A já si dovolím zeptat se trochu provokativně: Má Církev tuto potřebnou víru dnes? Nemá mezi zodpovědnými osobami příliš mnoho takových, které se místo hlásání Evangelia přizpůsobují tomuto světu se všemi jeho zvrácenostmi?