Ročník 2001‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Ještě jedna apologie tradice

Michal Semín

MICHAL SEMÍN

Odpověď mého přítele Jiřího Fuchse je bohužel chaotická a nekonzistentní. Budu se přidržovat jeho námitek v tom sledu, v kterém je uvádí, i když to možná sníží přehlednost naší diskuse. Proto bude dobré, aby případný čtenář našeho rozhovoru současně sledoval oba texty.

Nejprve mne Jiří Fuchs upozorňuje, že jsem nepochopil jeho námitku. Prý jsem měl ze slov „protestantský princip vlastního výběru“ poznat, že tím má na mysli výběr biskupů, a ne nauky. V zápětí i tuto druhou, i když nejprve nevyslovenou výtku naukovou rozvádí v dalších odstavcích své repliky. Zkoumejme nejprve první část Jiřího teze. Uvádí ji sice hned v úvodu svého článku, podrobněji ji rozvádí až v jeho závěru. Hovoří zde o „svévolné instalaci biskupů“, na jiném místě pak tvrdí, že Lefebvre vysvětil „svoje“ biskupy. Předpokládám tedy, že zvolenými pojmy chce dokázat, že ačkoli je možné v dostatečně odůvodněných případech s postoji a činy jednotlivých papežů nesouhlasit, nikdy není dovolené a správné vyjádřit svůj nesouhlas svěcením biskupů proti vůli papeže. Nevím, zda Jiří Fuchs četl některý z kanonicko-právních analýz daného problému, a nechci tím zatěžovat ani čtenáře tohoto časopisu. Pokud je však v čtenářských řadách Distance zájem o podrobnější rozklad této problematiky, doporučuji obrátit se na vydavatele s žádostí o moji adresu či telefonní číslo. Rád případným zájemcům tyto rozbory zprostředkuji. Pro naši současnou potřebu stačí jen několik základních informací. Svěcení biskupů proti vůli papeže je trestáno exkomunikací latae sententiae teprve od 50. let tohoto století na základě změny v církevním kodexu učiněné Piem XII. v souvislosti se založením komunisty ovládané Patriotické asociace v Číně. Do té doby se za tento čin ukládal trest suspenze, čímž lze mimo jiné doložit, že se nejedná o čin s automatickým následkem schismatu. Ani kodex z roku 1983 však netvrdí, že trest exkomunikace vyplývá automaticky z každého papežem neschváleného biskupského svěcení. Trest je aplikovatelný pouze za splnění určitých podmínek (viz kánon 1323, 1324).

Ve své první replice jsem uváděl příklad alexandrijského patriarchy sv. Athanasia. I ten světil a instaloval biskupy věrné víře apoštolů, neboť neuznával jurisdikci biskupů ariánského smýšlení, přestože ti byli do svých úřadů uváděni patriarchou oficiálně potvrzeným papežem Liberiem. Takto sv. Athanasius jednal v situaci, kdy byl za svoje postoje papežem „exkomunikován“. Sv. Athanasius byl však přesvědčen o neplatnosti této exkomunikace, a proto jednal výše uvedeným způsobem proti vůli tehdejšího papeže. Z Fuchsova principiálního odmítnutí dovolenosti svěcení biskupů proti vůli papeže by vyplývalo, že také sv. Athanasius nejednal v církevním duchu. Pak je ale s podivem, že církev jeho jednání neodsoudila, naopak jej vyzdvihla na katolický oltář, aby tak poukázala na jeho příkladnou věrnost katolické víře. Dodávám již jen jedinou zajímavou poznámku, totiž že, na rozdíl od sv. Athanasia, Mons. Lefebvre žádné biskupy neinstaloval (Kněžské bratrstvo sv. Pia X. si je vědomo toho, že nemá přímo delegovanou jurisdikci), pouze vysvětil čtyři biskupy za účelem udílení svátostí v obřadech nepostižených pokoncilními liturgickými změnami.

Další nekonzistence Fuchsova článku spočívá v tvrzení, že se „instalováním principu vlastního výběru zjevených pravd“ a „porušením jednoty s Petrovým nástupcem“ nedostávají stoupenci FSSPX mimo hranice Církve. Jaké podmínky mu ještě scházejí k formulování závěru, že je FSSPX přinejmenším v pozici schismatu? Vždyť instalace „principu vlastního výběru zjevených pravd“ má původ v naukovém omylu, není pouze disciplinární neposlušností. Pokud by Fuchsem jmenované podmínky byly ve skutečnosti naplněny, pak by bylo opravdu zapotřebí pohlížet na FSSPX jako na organizaci stojící vně katolické církve. Patrně si ale Jiří nedostatečně pozorně přečetl moji původní repliku, jejíž větší část se zabývá doložením tvrzení, že princip, podle kterého se FSSPX řídí, není stanoven tímto bratrstvem svévolně, ale katolickou církví. Na tento můj výklad však Fuchs překvapivě nereaguje očekávaným vyvrácením, přestože to patří k jeho nejoblíbenějším činnostem. FSSPX se řídí učitelským úřadem církve, mimořádným i řádným. Věří a vyznává vše, co katolická církev k věření předložila a co v budoucnu ještě případně předloží. Pokud Jan Pavel II. nebo někdo z jeho nástupců vyhlásí v Církvi dnes diskutované dogma o Panně Marii Spoluvykupitelce, FSSPX přijme tuto nauku jako závaznou. Pokud je mi však známo, Církev po 2. vatikánském koncilu nic naukově nesvázala (snad jen s výjimkou papežova výnosu o nemožnosti svěcení žen), a proto se od katolíků očekává, že budou věrni věrouce definované v době před koncilem. Fuchs hovoří o jakési „nastavenosti k herezi“ a „potenciálním naukovém defektu“, to je ale v případě FSSPX stejně tak možné, jako v případě Jiřího Fuchse či kohokoliv jiného. Vzhledem k tomu, že měřítko pro hodnocení pravosti nauky, které FSSPX užívá, má původ v katolické církvi, která toto pravidlo závazně definovala, považuji to za spíše nepravděpodobné.

Další důležitou námitkou Jiřího Fuchse vůči mému postoji je osvojení si „parmenidovského extrému“. Tady mne Jiří vyučuje, aniž by dobře rozuměl tématu, o kterém hovoří. Je mi potěšením souhlasit s ním v poznání, že existují v oblasti náboženského života také stránky proměnlivé. Jsem upozorňován na rozdíl mezi statičností metafyzických pravd a proměnlivostí akcidentů. Nemohl bych to říci lépe. V čem však s Jiřím nesouhlasím, je v tom, jak s tímto pravdivým zjištěním zachází. Zdá se mi, že alespoň ve svém článku nečiní potřebné rozlišení, že považuje každou změnu v akcidentech za vhodnou a dovolenou. Stačí, když je taková změna podepřena nějakým výnosem Svatého stolce, a otázka její vhodnosti je uzavřena. Opět bych mohl uvést mnoho příkladů z dějin Církve, kdy se některá opatření církevních úřadů setkala s takovým oprávněným odporem ze strany věřících, že od nich bylo upuštěno. Spíše se však zaměřím na jiný a podstatnější aspekt tohoto problému. Bůh stvořil vše ke své chvále. Vše, co stvořil, je zaměřeno k Němu jako Původci a Cíli, vše mu má sloužit. Tedy jak metafyzické pravdy, tak Fuchsem zmiňované akcidenty. Bůh stvořil svět jako celek a akcidenty mají být harmonicky podřízeny tomu, co určují, a to vzhledem k cíli celého stvoření. K ilustraci nám může posloužit diskuse o vhodnosti liturgických změn po 2. vatikánském koncilu. Předpokládám, že se mnou můj oponent souhlasí v názoru, že liturgie podléhá vývoji a že tedy nepatří, alespoň výlučně, do říše metafyzických pravd. Přestože liturgická forma prochází změnami, je vždy na místě se ptát, zda se jedná o změnu správným směrem. Jak hodnotit oprávněnost liturgických změn? Katolík je bude hodnotit na základě jejich poměru k dokonalosti vyjádření těch metafyzických pravd, které se vztahují k oběti mše svaté. Liturgie je stručně řečeno způsob zacházení s Eucharistií v obou jejích aspektech - svátosti i oběti. Církev má pečovat o to, aby tento způsob (slova, gesta, symbolika), pokud možno jednoznačně, věřícímu zprostředkoval pravdy víry (lex orandi, lex credendi). Pokud liturgické změny vedou k zamlžení či potlačení specificky katolických obsahů (smírná oběť, rozdíl mezi svátostným a všeobecným kněžstvím, reálná přítomnost lidství i božství Ježíše Krista v Nejsvětější Svátosti) za současného posílení specificky protestantských důrazů (bohoslužba jako hostina, kněz jako pouhý předsedající, podíl žen na službě u oltáře, manipulace s Eucharistií osobami, jejichž ruce nebyly pro tento účel svěceny), pak je nelze považovat z katolického hlediska za vhodné. Liturgické změny mohou být potřebné za toho předpokladu, když zdokonalí a prohloubí úctu k Nejsvětější svátosti, když posílí vědomí o obětním charakteru mše svaté, když posílí identitu kněze jednajícího „in persona Christi“. Liturgické změny po koncilu však míří spíše opačným směrem. Pokud se Jiří Fuchs domnívá, že je tomu naopak, budu rád, když mi zřetelně doloží, jak vzrostla úcta k Nejsvětější svátosti zavedením přijímání na ruku či jak se posílila identita obětujícího kněze podílem žen na svátostném kněžství prostřednictvím služby u oltáře. Je absurdní, že to, co Církev ještě před několika lety považovala za naprosto vyloučené s poukazem na kontinuitu tradice, považují dnes mnozí její představitelé za pokrok.

Fuchsovo lehkovážně zařazení akcidentů do pozice druhořadosti vykazuje zcela nedostatečné povědomí o jejich důležitosti ve vztahu k neproměnnému, ke kterému se přiřazují. Změna akcidentů může totiž přispět ke špatnému chápání metafyzických pravd, které Fuchsovi neprávem stačí k výkladu pojmu „tradice“. Tomuto problému věnuje značnou pozornost také sv. Pius X. ve své encyklice proti modernismu Pascendi dominici gregis : „Snaží se také zchytrale zničit sílu a změnit povahu tradice, aby ji zbavili vážnosti a hodnoty. Pro katolíka však vždy bude platit autorita II. nicejského koncilu, který odsoudil ty, „kteří se odvažují opovrhovati církevními tradicemi a vymýšlet kdejaké novoty nebo chytře a zločině vyvracet cokoli z oprávněnýchtradic katolické církve.“ Stejně platí vyznání IV. konstantinopolského koncilu: „Prohlašujeme, že budeme zachovávat a střežit pravidla, které byly katolické a apoštolské církvi odkázány od svatých a slavných apoštolů, od pravověrných všeobecných koncilů, jakož i od koncilů místních či od kteréhokoli z Otců, mluvčích to Boha a učitelů.“ Proto římští velekněží Pius IV. a IX. se rozhodli k vyznání víry: „Uznáváme a pevně přijímáme všechny apoštolské a církevní tradice, jakož i ostatní pravidla a ustanovení téže církve.“

Všimněme si toho, že zde tvoří metafyzické pravdy a akcidenty jeden celek a že zde nedochází k jejich násilnému roztržení, kterého se dopouští Fuchs.

Jiří si svou situaci ještě dále komplikuje tím, že za příklad proměnlivého uvádí ekumenismus. Má pravdu v tom, že Církev dosud žádnou koherentní a dogmatizovanou koncepci ekumenismu nepředložila a že se ekumenická praxe řídí spíše pastoračními ohledy. Z toho však neplyne vhodnost a dovolenost této praxe. Fuchs tvrdí: „Nebylo-li například v určité době vhodné přemýšlet o ekumenismu, neznamená to nevhodnost metafyzickou či dogmatickou.“ Myslím, že se oba shodneme na tom, že sjednocení křesťanů je možné pouze návratem či obrácením nekatolíků ke katolické církvi. Jednota ve víře, svátostech a autoritě je to, co by Fuchs označil jako metafyzickou pravdu. Prostředky, které chce Církev volit k dosažení tohoto cíle, by asi považoval za akcidenty, tedy za proměnlivé, měnící se podle situačního hlediska. Je ale pak oprávněné se ptát, zda volené prostředky k danému cíli vedou a pokud ne, pak je třeba volit prostředky jiné. Když hodnotí Pius XI. v encyklice Mortalium animos ekumenické hnutí a možnost katolické participace na tomto sjednocovacím procesu, nehovoří o tom, že se jedná o prostředek nevhodný vzhledem k době, ale principiálně. Odvolává se přitom na slova Písma svatého: „Přichází- li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu, ani ho nepozdravujte.“ (2 Jan 10) Dnes je však poměrně časté, že se se schválením nejvyšších církevních úřadů zvou protestatští kazatelé do katolických chrámů, aby kázali katolickým věřícím. Dva tisíce let trvající odmítavý postoj Církve k ekumenismu stvrzují také všechny církevně schválené mravouky a tradice církevního práva. Církev považovala aktivní účast katolíků na nekatolických obřadech za nedovolenou a na každého, kdo takto smýšlel a jednal, pohlížela s presumpcí viny. To, čeho jsme dnes běžně svědky v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů i mimo něj, bylo v souvislé tradici Církve trestáno automatickou exkomunikací.

Jiří Fuchs mne podezírá z toho, že „interpretuji k horšímu“. Jistě to sám nečiní, a proto předpokládám, že se jeho ekumenický obzor radostně rozšíří působením právě jmenovaného kardinála Waltera Kaspera v čele Papežské rady pro jednotu křesťanů. Jiří Fuchs kdysi o tomto teologovi napsal velice zajímavou stať, která byla do té míry kritická, až se nemohu ubránit dojmu, že si pomohl „interpretací k horšímu“. Ale dost jízlivosti. Jeho kniha, která je předmětem Fuchsovy kritiky, vychází obsahově nezměněna v reedicích. Kasper po vydání dokumentu Dominus Iesus prohlásil, že z jeho dílny by takový dokument nikdy nevzešel a že jej nehodlá ve své činnosti na poli ekumenismu aplikovat. Vzhledem k tomu, že Jan Pavel II. nedávno prohlásil, že „ekumenismus je cesta církve“, což může předznamenat posílení významu Papežské komise pro jednotu křesťanů v rámci kurie, máme se na co těšit. Ale to už zase asi „interpretuji k horšímu“.

Je škoda, že Jiří Fuchs kritizuje můj článek v Reportu, aniž pro svoje odmítnutí uvede jediné věcně podložené zdůvodnění. Pravděpodobně jej úsměvné zjištění, že jsou protestanté po třech desetiletích „ekumenického dialogu“ překvapeni přesvědčením katolíků o nepravém charakteru protestantských „církví“, příliš neznepokojuje. Také nevím, proč se domnívá, že ekumenismus nebyl vhodný dříve a dnes je. Z čeho tak usuzuje? Výroky Pia XI. a ostatních papežů z doby před koncilem, kteří se k ekumenickému hnutí stavěli odmítavě, k Fuchsovu tvrzení žádné oprávnění nedávají. Proto očekávám, že se Jiří Fuchs postaví na obranu ekumenismu statečněji než dosud. Je-li ekumenismus orientací katolickou a spáse duší prospěšnou, měl by vyvinout větší úsilí při jeho propagaci. Nestačí pouze odmítat výtky „lefebvristů“, Fuchs by měl přiložit ruku k ekumenickému dílu a v jednotě s papežem jej prosazovat a uskutečňovat. V praxi by to však znamenalo podporovat slovy i účastí taková shromáždění, která se opakovaně konají v pražské katedrále sv. Víta (viz článek v lednovém Reportu). V něm se totiž nedělo nic, co by se již předtím nestalo za aktivní účasti Svatého otce na hrobě sv. Petra, v samotném středu katolického světa. I zde vypouštěli šamanové polyteistických kultů svoje modlitby k přírodním živlům, jinými slovy, v prostředí pro katolíka z nejúctyhodnějších praktikovali modloslužbu. O takových kultech hovoří jasným jazykem Žalm 95: „Všechna božstva národů jsou démoni.“ či 1 Kor 10,20: „Co obětují pohani, obětují zlým duchům, a ne Bohu.“ V 2. listě Korinťanům také čteme: „Nespolčujte se s nevěřícími! Neboť co mají společného spravedlnost s nepravostí? Nebo co mají společného světlo se tmou? A jaká shoda mezi Kristem a Belialem? Nebo jaké dělení mezi věřícím a nevěřícím? A jak lze srovnati chrám Boží s modlami?“ Škoda, že se sv. Pavel nemohl poradit s Jiřím Fuchsem o rozdílu mezi metafyzickou pravdou a časným řádem. Jistě by ve svém dopise korintské obci přičinil dovětek, že se jedná o dobově podmíněný příkaz, který další generace již nezavazuje. Je s podivem, že právě kritik novověké a moderní filosofie Jiří Fuchs implicitně tvrdí, že by právě na sklonku století, ve kterém katolická církev utrpěla takové ztráty svými vnějšími i vnitřními nepřáteli jednajícími pod vlivem světonázoru, který Fuchs oprávněně a často brilantně odhaluje v jeho omylech, měl platit pravý opak slov sv. Pavla. To, co sv. Pavel odsuzuje, je právě onen duch Assisi, o který se Jiří Fuchs potřebuje argumentačně opřít, aby mne mohl plísnit z předpojatosti.

Pokud by se Jiřího námitky neměly argumentačně pozvednout z roviny podezírání ze zaujatosti do roviny věcné a vyvážené argumentace, není asi rozumné v diskusi na toto téma pokračovat.