Ročník 2001‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Široká duše Ruska

Roman Joch

Rusko i nadále vnímá Západ jako svého hlavního geostrategického protivníka. Přitom myšlenka, že by Západ připravoval to, o co se pokusili Napoleon a Hitler, tj. frontální útok proti Matičce Rusi, je absurdní. Západ skutečně nepřipravuje žádnou agresi vůči Rusku, neboť lidé Západu chtějí obchodovat, prosperovat a bohatnout, nikoli zemřít v nukleární válce.

Ruské politické elity nejsou hloupé a vědí to. Přesto považují Západ za svého hlavního geostrategického protivníka. A vytvářejí proti němu strategické partnerství s komunistickou Čínou.

Přitom právě Čína představuje potenciální ohrožení Ruska. Čína je dynamicky se rozvíjející zemí s impresivním tempem hospodářského růstu, a zároveň s naprosto bezohlednou a cynickou vládní klikou, která je v zájmu svého udržení umoci schopna jakkoli kruté represe. Příští století bude svědkem vzestupu Číny jako velmoci. Čína má všechno, co pro dosažení statutu velmoci potřebuje - má lidi, má rozvíjející se ekonomiku, získává zbraně (moderní raketové a nukleární technologie čínští špioni ukradli v USA), má vůli. Čína jako velmoc bude mít nejspíš tendenci expandovat. Tomu nasvědčují i demografické důvody: Čína je přelidněná; a kombinace čínské vládní politiky, podle níž má mít jedna rodina (maximálně) jedno dítě, a tradičního čínského bizarního přesvědčení, že holčičky jsou z nějakého důvodu méně hodnotné než chlapci, vede k tomu, že mnohé holčičky jsou po narození zabíjeny, aby se rodině ještě směl narodit chlapec. To vede k demografické nerovnováze, knadbytku mužůjedináčků, kteří budou mít nedostatek nevěst a své uplatnění naleznou nejspíš v armádě. To je další faktor, který posílí čínský expanzionismus. A kam bude tato expanzivnost směřovat?

Jedna oblast sousedící s Čínou je velice logickou volbou - a tou je Sibiř. Rozsáhlé, řídce osídlené a na nerostné suroviny bohaté území je jako stvořené pro přelidněnou, expanzivní Čínu s rozvíjející se ekonomikou. Jinými slovy, z geopolitického hlediska je téměř jisté, že v příštím století se zájmy Číny zkříží se zájmy Ruska a Čína se pro Rusko stane vážnou hrozbou.

Toto ruské politické elity vědí, přesto však s Čínou navazují strategické partnerství proti Západu, dodávají Číně moderní vojenské technologie a napomáhají jejímu zbrojnímu programu. Vědí, že Čína je potenciálním ohrožením Ruska, a přesto jí pomáhají; zároveň vědí, že Západ nemá vůči Rusku agresivní plány, a přesto jej považují za svého hlavního protivníka a navazují proti němu strategické partnerství s Čínou. Jak lze vysvětlit tuto ruskou iracionalitu - iracionalitu dokonce i v případě velice chytrých a jinak racionálně uvažujících lidí, kteří tvoří ruské politické elity?

Důvodem pro to je fakt, že Rusové uvažují pouze mocensky. Západ je nyní silnější než Rusko, a proto je nutně nahlížen jako nepřítel, bez ohledu na to, jak benevolentní by vůči Rusku byl. Tím, že je Západ silnější než Rusko, je v očích Rusů nutně protivníkem; jeho politika vůči Rusku je pro toto vnímání naprosto irelevantní: ať dělá, co dělá, vždy bude nahlížen jako protivník.

Proč Rusko není schopno snést, aby někdo jiný byl silnější než ono, i kdyby hrozbou Rusku nebyl?

Domnívám se, že odpověď na tuto otázku je hluboce zakořeněná v ruské duši, je to odpověď mystická, týká se nahlížení existenciální role ruského státu v dějinách, a je v posledku dána rozdíly mezi západním a východním křesťanstvem.

Základem západní křesťanské politické filosofie je dílo sv. Augustina De Civitate Dei (O obci Boží). Napsal je jako odpověď na časté dotazy svých vzdělaných pohanských přátel, kteří se ho ptali na začátku 5. století, v době úpadku Římské říše, jak si křesťané vlastně představují budoucnost. Římská říše byla rozsáhlým civilizačním dílem, které - podle názoru antických pohanů i v důsledku křesťanské subverze - právě končilo, a to mnohým lidem připadalo jako zánik veškeré civilizace. Co v této situaci mohou křesťané nabídnout?

Sv. Augustin ve svém monumentálním díle postavil do kontrastu obec Boží a obec pozemskou. Nejzazší cíl člověka - spása - leží mimo tento svět. Království Boží není z tohoto světa. Hlavním smyslem života člověka je vztahovat se k Bohu a jeho cílem je dosažení spásy. K tomu člověku nedopomáhá stát, jenž je sice přirozenou, potřebnou a nutnou institucí v důsledku nedokonalé lidské přirozenosti (dědičného hříchu), ale institucí naprosto světskou, lidskou, vůbec ne sakrální. Ke spáse - nejzazšímu cíli života člověka - mu dopomáhá Církev. Od státu toho člověk nemá příliš očekávat. V otázce nejvyššího cíle člověka je stát nekompetentní. Vzhledem k tomu, že království Boží není z tohoto světa, vzhledem k nedokonalosti člověka, žádný ráj nebude nikdy na zemi ustaven. Utopie je z principu (z lidské přirozenosti) nemožná. Světská moc a světské události mají v životě člověka omezený význam. A Církev - tedy instituce, která již vztah k transcendentálnímu cíli lidského života má - se státem být provázána nemusí. Naopak, vzhledem ke své důležitosti a misi má být na světské moci nezávislá. Jinými slovy, sv. Augustin zde nastínil nezávislost a svobodu Církve od světské moci. Tato koncepce se stala předobrazem středověké západokřesťanské společnosti, v níž byly moc světská a moc duchovní od sebe odděleny, což je rys příznačný pouze pro západní civilizaci. Ve všech ostatních civilizacích byly moc světská a moc duchovní propojeny mnohem více.

Oddělení moci duchovní od moci státní a její nezávislost byly předpokladem přijetí a ustavení ideálu svobody. Moc duchovní se týká sféry mínění, názorů, přesvědčení, svědomí, víry atd. Ale pouze je-li tato sféra vyčleněna z domény státu, lze uvažovat o jakékoli svobodě svědomí, mínění, projevu, intelektuální či náboženské svobodě. Jinými slovy, nezávislost duchovní moci - reprezentované Církví - na světské moci státu a zároveň pluralitní a decentralizovaný charakter světské moci ve středověké Evropě byly nezbytným předpokladem nastolení všech našich dnešních svobod.

Tím, že v Augustinově koncepci nelze od moci světské v těch nejzávažnějších záležitostech života člověka příliš očekávat, a tím, že moc duchovní má být na moci světské nezávislá, osudy civilizace - v tomto případě západní křesťanské civilizace - zákonitě nestojí a nepadají s osudy žádného konkrétního státu. Nejsou vázané na vznik, štěstí, trvání či zánik žádného konkrétního státu. Státy vznikají a zanikají, jsou nahrazovány státy jinými, ale civilizace přetrvává dál.

Tato Augustinova koncepce však ve východokřesťanské civilizaci uplatněna nebyla. Pro Byzanc a následně i pro Rusko byl vždy příznačný cézaropapismus. Byzantský císař a později ruský car nebyli nahlíženi pouze jako ochránci církve (jak tomu bylo u západních panovníků), nýbrž jako její správci a jako zástupci Boží na zemi (což byl titul, jenž na Západě patřil papežům, nikoli císařům). Východní (pravoslavná, ortodoxní) církev nebyla na státu nezávislá, nýbrž mu byla vždy podřízena. V tomto modelu však nebyl

V tomto modelu však nebyl možný vznik svobody ve věcech vědomí a svědomí. Na Západě nejdřív byla státní autorita ochránkyní duchovní moci na státu nezávislé čili ochránkyní Církve, která duchovní moc představovala, a dnes je ochránkyní nezávislosti občanů ve věcech svědomí, intelektu a vědomí, tedy intelektuální a náboženské svobody obyvatel Západu. Avšak v důsledku toho, že státní autorita Východu byla nikoli pouze ochránkyní duchovních záležitostí, nýbrž přímo jejich správkyní, žádný prostor pro svobodu svědomí a myšlení vzniknout nemohl: pokud vám stát vaše mínění a přesvědčení nechrání, nýbrž přímo spravuje, ve věcech ducha svobodní nejste. Individuální svoboda je tedy koncept typicky a pouze západní; žádná jiná civilizace - tedy ani východní - jej nechápe.

Navíc přímý úkol státu spravovat moc duchovní vedl k tomu, že osudy konkrétního státu začaly být nahlíženy jako identické s osudy civilizace. Stát dostává konkrétní civilizační poslání v dějinách (jaké na Západě dostala pouze Církev, později církve). Stát se stává nositelem smyslu dějin. Spravedlnost, správnost či civilizace mimo stát - nebo dokonce proti státu - jsou nemyslitelné; je nemyslitelné zvažovat dějinnou správnost bez vztahu ke státu.

Mnich Filofej ze Pskova napsal caru Ivanu III. (Velikému) v druhé polovině 15. století (po pádu Cařihradu a jeho dobytí Turky v roce 1453): „Církev prvního Říma padla v důsledku bezbožné hereze Apollinara. Brány druhého Říma v Konstantinopoli rozmetali Ismaelité. Dnes svatá apoštolská církev třetího Říma v Tvé říši září slávou křesťanské víry celému světu. Věz, ó, zbožný care, že všechny říše pravověrných křesťanů se sloučily do Tvé vlastní. Ty jsi jediným vládce vesmíru, jediným carem všech křesťanů. Dle prorockých knih všechny křesťanské říše mají svůj konec a sloučí se do jedné říše, té našeho gosudara, tj. do Ruské říše. Dva Římy padly, ale třetí vytrvá, a čtvrtého již nebude.“

Moskva je tedy v ruském chápání třetím Římem; ruský stát je definitivním ztělesněním východního křesťanstva, tedy pravé víry a správné civilizace. Tento stát je od civilizace neoddělitelný. Má se zasloužit o její expanzi v dějinách a poté o přivedení všech jejích příslušníků pod jednu - tu svou - vládu. Je tady nastíněn jasný mandát ke světovládě.

Stejný model později převzali bolševici, pouze jej naplnili jiným obsahem. Ale ať už jde o pravoslavné křesťanstvo a cara jakožto jediného autokrata v roli jeho správce, anebo o marx-leninismus a sovětský stát jakožto nástroj globální komunistické revoluce, jež se má vyvážet do všech zemí světa, zvítězit a celý svět si podmanit, anebo o sekularizovanou, nacionalistickou a neo-imperialistickou variantu amalgámu obou, v níž centrální roli hraje mystická Matička Rus, jež spasí celý svět, jedno je jisté: nelze se smířit s tím, že nějaká jiná mocnost či civilizace bude silnější než tato ruská. Nanejvýš se lze smířit s tím, že Rusko bude minimálně tak silné, jako kdokoli jiný - že bude existovat několik rovnocenných mocností, z nichž jednou by bylo Rusko. Samozřejmě optimální by bylo, kdyby Rusko bylo nejsilnější. Ale pokud má ruský stát posvátnou civilizační misi v dějinách, nelze připustit, aby cokoli jiné bylo mocnější. A pokud je náhodou nějakým dějinným „nedopatřením“ jiná mocnost či civilizace mocnější než Rusko, je nutné usilovně pracovat na rozdrobení její moci a vrácení běhu světa do „normálu“. A to je i důvod, proč je pro Rusko skutečnost mocnějšího Západu nepřijatelná, i když by se Západ k Rusku choval jakkoli vstřícně.

Jenomže, nemá-li Západ vlastně šanci na opětování svého vstřícného postoje ze strany Ruska, nahlíží-li Rusko Západ jako svého protivníka z důvodu jeho větší moci bez ohledu na to, zda se Západ chová k Rusku přátelsky, anebo nepřátelsky, pak je vstřícný přístup Západu vůči Rusku chybou. Jinými slovy, současná, již deset let panující západní politika vůči Rusku je mylná. Ať už je Západ k Rusku jakkoli vlídný, vstřícný a štědrý, přátelství Ruska si nezíská a ostří jeho nepřátelství neotupí. Západ by měl vlastně pouze jednu „šanci“ na to, aby jej Rusko „vzalo na milost“ - a to ztratit svou současnou sílu a mocenskou nadřazenost. Jenomže Západ je jedinou civilizací svobody v dějinách; jedinou civilizací, jež objevila, ctí a rozšiřuje ideál a realitu svobody občanů. Proto by byl den, kdy by nějaká jiná mocnost či civilizace nabyla evidentní mocenské převahy nad Západem, posledním dnem jeho svobody a svobody jeho obyvatel. A vlastně zánikem svobody na této planetě. Jinými slovy, má-li zůstat zachována svoboda obyvatel Západu, a tedy svoboda na této planetě, žádná jiná mocnost nesmí nad Západem nabýt převahy. Maximálně s ním smí dosáhnout mocenské parity, jak tomu bylo např. za studené války.

Pokud Západ nebude chtít spáchat sebevraždu - nerezignuje na svou současnou sílu, Rusko jej bude vždy nahlížet buď jako protivníka (pokud bude Západ silnější než Rusko), anebo jako protihráče (pokud Rusko dosáhne parity se Západem). Z tohoto důvodu byla vstřícná západní politika vůči Rusku zásadně mylná: nedává valný smysl chovat se přátelsky k někomu, kdo je mým nepřítelem, ať dělám, co dělám.

Naopak, správná západní politika vůči Rusku měla a má být politikou vnějšího tlaku a konfrontace; politikou cukru a biče, jejíž pomocí by se pozitivní chování kremelských carů stimulovalo a negativní inhibovalo.