Ročník 2001‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Ještě o pravdě

Jiří Fuchs

Redakční kolega D. Černý mi přenechal první poznámku prof. Sousedíka z jeho příspěvku, neboť ta v jednom bodě navazuje na diskusi o pravdě, kterou jsme s prof. Sousedíkem na stránkách Distance (2/3, 3/3, 4/3) vedli. Poznámka se týká porovnání tzv. exteriorizačního a interiorizačního pojetí pravdy a lze v ní zaznamenat jistý posun v Sousedíkově chápání. Naše stanoviska se jím bohužel nijak nesblížila, ale vznikla příležitost k nové reflexi Sousedíkovy pozice. Ta je podle mého názoru zatížena několika omyly. Kdyby se je podařilo rozptýlit, odblokovaly by se Sousedíkovy, jinak velmi potřebné úvahy o pravdě směrem k rychlému opuštění negativizující, pro realistu nepřijatelná teze, podle níž obecné a partikulární kategorické soudy nemohou realizovat korespondenci - jakožto definiens pravdy.

Sousedíkova poznámka skýtá i speciální podnět. Autor v ní totiž fakticky tvrdí opak toho, co zastával v diskusi se mnou. Najednou evidentně počítá s věcnou růzností exteriorizačního a interiorizačního výkladu pravdy, zatímco v reakci na mou kritiku trval na jejich věcné totožnosti. Co na tom? Prostě opravil názor. Nevím, jestli to také tak vidí, ale dovolím si v této souvislosti upozornit na úskalí předčasných jistot.

Prof. Sousedík se na klíčových místech diskuse spokojil se stručnými odstavečky, v nichž někdy odvedl smysl mých námitek někam jinam, někdy na ně vůbec nereagoval, ale vždy zakončil v modu jistoty - v domnění, že diskutované problémy vysvětlil, že už není třeba se k nim vracet. Ve vší úctě mu chci nabídnout tuto zkušenost: mnozí z těch, kdo diskusi sledovali s vhledem do problému, zdaleka nepokládali jeho výklady za vysvětlení sporných bodů. Shodli se spíše na tom, že by bylo třeba důkladnějších rozborů a přesvědčivějšího zneškodnění námitek, aby bylo posléze možné nárokovat jistoty jím předkládaných závěrů.

Když tedy prof. Sousedík vyslovuje domněnku, že D. Černý psal článek, aniž znal jeho vysvětlení v Distanci, musím podotknout, že D. Černý psal svůj článek také v reakci na ona domnělá vysvětlení. Prostě ho neuspokojila.

Ať tedy následující kritický rozbor mimo jiné poslouží i k nahlédnutí, že to, co prof. Sousedík předložil v diskusi se mnou jako jistý závěr (věcná totožnost exteriorizačního a interiorizačního pojetí pravdy), je nyní popřeno samotným jeho výkladem ve zmíněné poznámce k článku D. Černého. To by mohl být podnět k přezkoumání dalších jistot, které pokládám eufemisticky řečeno za nedorozumění.

1. PROBLÉMOVÝ KONTEXT

Připomenu stručně kontext celého sporu. Sousedík vyložil pravdu jako korespondenci tak, že její realizaci zúžil na singulární soudy. Ve své kritice jsem jednak poukazoval na Sousedíkův špatný přístup k problému. Problém se totiž týká obecného způsobu realizace pravdy v lidském myšlení, a ten nezávisí na tom, jak jednotlivé pravdivé soudy verifikujeme. Způsob uskutečňování pravdy je ontologicky daný, souvisí s obecnou povahou kategorických soudů, a vyžaduje proto ontologickou analýzu myšlení. Sousedík tu však ve vazbě na stereotypy analytické filosofie imputuje noetické hledisko.

Ačkoliv v obecném problémovém rozvrhu zdůrazňuji metodickou prioritu noetiky, v tomto speciálním ontologickém problému je speciální noetický záměr (verifikace daného soudu) nadbytečný a irelevantní. Však nám také rozkrojení červivého jablka nic neříká o tom, zda se pravda soudu o něm realizuje uvnitř soudu, nebo vně. Tato metodická disproporce pak Sousedíkovi umožnila ontologickou dezinterpretaci pravdy. Rozhodoval totiž o pravdě obecného soudu „Všichni chlapci ve třídě jsou modroocí“ z pozice reformulace moderní logiky: „O každém žáku je pravda, že je-li to chlapec, pak je modrooký.“

Tento verifikační výrok ovšem obsahuje spojkový výraz „jestliže-pak“, jemuž v realitě nic neodpovídá. Porovnání logické struktury soudů a ontologické struktury objektů pak u Sousedíka rozhoduje o korespondenci. Taková konstrukce by se ale dala očekávat spíše od filosofujícího specialisty (jakým je moderní logik), než od realistického filosofa. Ten totiž do korespondence nezahrnuje čistě logické aspekty myšlení, jakými jsou obecnost či spojování soudů.

Ale i mnozí filosofové ve svých úvahách o pravdě propadli návyku, v němž kladou definující korespondenci mezi soud a objekt (výrok - fakt). Tímto exteriorizačním pojetím je problém logické pravdy postaven do falešné perspektivy, a z toho pocházejí i mylné závěry o její realizaci. Ve své kritice jsem se snažil ukázat, proč je exteriorizační představa o způsobu realizace pravdy kategorického soudu neadekvátní. Vytkl jsem jí regres. Sousedík výtku odmítl a v poznámce k textu D. Černého ujišťuje, že vysvětlil, proč regres nevzniká - není důvod to prý opakovat. Obávám se, že tu také jde o jednu z předčasných Sousedíkových jistot.

Proč tvrdím, že exteriorizační výklad končí v regresu? Jestliže definujeme pravdu jako shodu a výkladově ji situujeme mimo samotný pravdivý soud, pak platí, že tím samým soudem pravdu nepoznáváme. Neboť poznání shodného vztahu předpokládá poznání jeho členů. Jedním z nich má být podle exteriorizačního pojetí daný kategorický soud. Ale žádný takový soud nereflektuje svou individuální určitost. Pravdivý soud tedy neobsahuje svou shodu s realitou, nepoznáváme jím pravdu. Poznání pravdy soudu v exteriorizačním modelu vyžaduje nový akt poznání. Jaký bude jeho předmět? Pravda daného soudu, čili shoda. Jaká shoda? Podle exteriorizačního výkladu shoda soudu s jím poznaným objektem. Jakým aktem tuto shodu postihneme? Konstatací: shoda 1 existuje, či mezi soudem 1 a jeho objektem je shoda. Můžeme se v identifikaci pravdivostní hodnoty sledovaného soudu také mýlit. Nový akt poznání je tedy také soudem. Ten však má být také pravdivý, takže se má podle exteriorizačního výkladu shodovat se shodou 1. Sám je však jen členem své shody se shodou 1. K poznání jeho pravdivosti je tedy třeba nový akt poznání - jaký asi? Že by soud 3?

Tento regres tedy vzniká nešikovným výkladovým vypuzením shody ze samotného soudu, a přináší zdrcující důsledek - nemožnost poznat pravdu. To ale žádný vykladač pravdy neustojí. Proto je nutné v bezrozporném myšlení uznat, že exteriorizační koncepce způsobu realizace pravdy kategorického soudu je mylná.

Jak Sousedík vysvětluje, že tu regres nevzniká? Snad na základě analýzy mého výkladu regresu, v němž by odhalil nějakou chybu, imputaci? Nebo na základě nějaké analýzy stavu, který nastolilo exteriorizační vynětí pravdy ze soudu? Nikoliv. Spokojuje se s dogmatickým tvrzením, že k poznání pravdy soudu není potřeba poznat shodu, tj. vztah, v němž spočívá pravdivost soudu, ale „něco, co jej (vztah) provází“ (Dist 3/3, 50). To se prý děje prvním aktem rozumu, nikoli soudem, což je zase jen tvrzeno. Takové je Sousedíkovo vysvětlení nepřítomnosti regresu v exteriorizačním pojetí. O něm nyní v poznámce čteme, že už „není důvodu to znovu opakovat“.

To opravdu není. Zato však existují vážné důvody k hlubšímu promýšlení námitky regresu exteriorizačního pojetí. Neboť je zřejmé, že Sousedíkova dogmatická tvrzení nejsou žádným vysvětlením. Poznání pravdy spíše zatemňují a v kontextu vypadají jako úhybný, málo zdařilý manévr před nepříjemnou námitkou.

K poznání pravdy soudu nemusíme tuto pravdu poznat? To je odvážné tvrzení, zvláště když ho doprovází „vysvětlení“ typu: ...k rozhodnutí o pravdivosti výroku nepotřebujeme definici pravdy..., dítě také neví, co slovo vztah znamená... (tamtéž). Snad není potřeba rozebírat, že taková zdůvodnění jsou mimo problém identifikace soudu jakožto pravdivého. Sousedík operuje záhadným propriem („něco, co shodu provází“), z něhož má být zřejmě usouzeno, že soud je pravdivý, že se shoda uskutečnila. Co by to jen mohlo být? Ale i kdyby... Jakožto proprium je dáno esencí shody, která má být mimo soud - takže problém regresu zůstává.

Krom toho takové nastavování identifikace pravdy soudu jenom zmnožuje akty poznání o usouzení z jiného na jiné. To ovšem vzdaluje akt poznání pravdy od prostého postřehu, jímž chtěl Sousedík uniknout regresu, který je dán potřebou nového soudu. Jistě by se tedy našlo dost důvodů, pro které je žádoucí se k problému regresu exteriorizační koncepce pravdy vrátit.

2. POMĚR EXTERIORIZAČNÍ A INTERIORIZAČNÍ KONCEPCE

Výklad způsobu uskutečnění pravdy kategorického soudu je tedy třeba situovat do soudu samotného. Soud je pravdivý, když predikát respektuje identitu subjektu. Pravda soudu pak může být poznána samotným aktem vztažení predikátu k subjektu. Důvod regresu se tu nevyskytuje. Toto interiorizační pojetí není zasaženo ani zmiňovanou námitkou, kterou Frege vytvořil v reakci na exteriorizační koncepci.

Aby Sousedík tuto přednost interiorizačního pojetí zpochybnil, postavil nejprve tezi věcné totožnosti exteriorizační a interiorizační koncepce (Dist 3/3, 48-50). Jako důvod uvedl skutečnost korelace interní a externí shody: respektuje-li P identitu S, shoduje se soud s objektem a naopak. To je možné uznat, ale upozornil jsem, že koexistence korelátů neruší jejich reálnou různost, leč marně. Sousedík na základě pouhého faktu korelace různých vztahů (predikát - subjekt a soud - objekt) tvrdil ekvivalenci (=stejnou pravdivostní hodnotu) interiorizačního a exteriorizačního pojetí (Dist 4/3, 88).

To je ovšem matení předmětů, záměna různých tezí. Sousedík tu nerozlišil ekvivalenci soudů: „V soudu A predikát respektuje identitu svého subjektu“ - „Soud A se shoduje s objektem, který vyjadřuje“ (či obecně: „je-li interiorizační shoda, je i exteriorizační a naopak“) od protichůdnosti soudů: „shoda, v níž obecně spočívá pravda soudu, je ve vztahu P k S“ - „shoda v níž obecně spočívá pravda soudu, je ve vztahu soudu a jeho objektu“. Ekvivalenci, která je dána korelací dvou různých shod, Sousedík konfuzně podsunul exteriorizačnímu a interiorizačnímu výkladu realizace pravdy.

Na tomto omylu setrvává i v poznámce k Černého textu, když tvrdí, že „...výrok vyjadřující exteriorizační pojetí pravdy je s výrokem vyjadřujícím její pojetí interiorizační... ekvivalentní...“. Uvedené výroky však dávají různou odpověď na otázku, jak se realizuje pravda kategorického soudu. Jako závěry - řešení daného problému se vylučují, takže nemohou mít stejnou pravdivostní hodnotu, nejsou ekvivalentní.

Sousedíkovi tu sice ještě přetrvává zmíněná konfuze. Ale diskusní zaujetí už opadlo a Sousedík mezitím přešel k rozumnějšímu určení poměru obou pojetí: uznává (nikoli sice ve formulaci, ale de facto) jejich různost, a to hned v následující větě. V ní čteme: „... pravdivost singulárního výroku není obecně vzato vztah predikátu k subjektu, nýbrž ...“ To je onen ohlašovaný posun v Sousedíkově chápání. Není-li tedy pravda ve shodě predikátu se subjektem, není interiorizační koncepce pravdivá, neboť tvrdí opak. Pak ale není ekvivalentní s exteriorizační koncepcí, neboť tu klade Sousedík jako pravdivou. Nyní už by se tedy Sousedík dostal do rozporu, kdyby dál trval na své původní tezi o věcné totožnosti interiorizační a exteriorizační pozice.

V celkovém kontextu nám ale toto překonání jednoho omylu moc nepomohlo, neboť Sousedík nyní pozice vyhrocuje. Moje kritika zpochybnila exteriorizační koncepci, Sousedík ji nyní v kontrastu k interiorizační upřednostňuje. Důvod, který uvádí, je ale slabý. Zakládá se totiž na dezinterpretaci subjektu soudu. Jen díky ní může vyvolávat dojem, že interiorizační koncepce postrádá podstatný aspekt pravdy - vztah subjektu k tomu, co reálně existuje - který naopak obsahuje exteriorizační koncepce, takže je třeba jí dát přednost.

Jak ale mohl Sousedík celou dobu uznávat ekvivalenci obou koncepcí (či jak on říká verzí) shody poznání s realitou, když nevidí, že subjektem soudu - to, čemu se přiděluje predikát - je reálně existující jsoucno samé? Jen proto bylo možné mluvit o ekvivalentní shodě s realitou - nikoli s pojmem subjektu.

Takže ujasněme si: v pravdivém soudu „Tony Blair je zdráv“ se přiděluje predikát reálnému jedinci, nebo pojmu „Tony Blair“? Zcela jistě reálnému jedinci. V opačném případě následuje noetický kolaps. Pak ale onen požadovaný vztah „toho, co míníme subjektem k tomu, co reálně existuje“ není nějaký nový, k pravdě potřebný vztah, který by interiorizačním pojetí nebyl obsažen, zatímco v exteriorizačním byl. Lukáš Novák v tomto čísle precizně vysvětluje, jak je třeba v konzistentní reflexi pravdy chápat subjekt kategorického soudu.

Sousedík tedy musel subjekt soudu protismyslně zesubjektivizovat, když chtěl najít důvod pro preferenci exteriorizační koncepce. Když dál tvrdí, že v soudu „Jan je zraněn“ zraněnost Jana tvrdím, ale Janovu existenci netvrdím, nýbrž pouze předpokládám, pak nechápu, jaký v tom je problém. Příklad s Blairem ho nijak nevyjasňuje. Uvedené predikáty má samozřejmě smysl přidělovat s nárokem na pravdu, jen když oni jedinci existují. Však jsou také soudem kladeni jako existující s takovým stavem, který vyjadřuje predikát. Ten totiž v pravdivém soudu neobsahuje jen to, co Sousedík vidí v explicitním vyjádření soudu. Nebo si snad myslí, že když s nárokem na pravdu řeknu „Blair je zdráv“, že myslím, že Blair je prostě vždycky zdráv? Nikoliv, přiděluji mu, že je zdráv v určitém čase - a jen s touto specifikací předkládám predikát jako odpovídající danému jedinci. Kde je tedy problém, když myslíme autentickou realizaci pravdy v soudu a neustrneme při její explikaci u neurčitých výrazů? Ohlašuje se tu pouze pseudoproblém, daný vytrvalým blouděním reflexe pravdy v nížinách jazyka. Navzdory úzu moderní logiky je filosoficky zřejmé, že problémy pravdy musí být primárně kladeny a řešeny na úrovni myšlení. V červnových Perspektivách Sousedík dobře poukazuje na kantovská předznamenání v myšlení K. Říhy, která falšují filosofování recipovaných existencialistů. Stálo by za úvahu, zda v základech jím recipované perspektivy moderní logiky neleží příbuzné, neméně závažné omyly o myšlení. Logické nasazení je nezbytné, imponuje vědeckou fazónou a je kontrastem k existencialistickému vyprávění, ale ke kvalitnímu filosofování nestačí. Ve hře je i pravda premis, a tu může v konfrontaci s novověkou filosofií základně poskytnout jen noetika. Bez ní se i aristotelici, jsouli vnímavější k problémům, snadno zapletou s principiálními omyly novověké filosofie, které rovnoměrně determinují oba převládající proudy filosofie 20. století - ne jen jeden. Dá se rozumět obecné Sousedíkově intenci: obohatit aristotelsky fundované myšlení problematikou, tematizacemi či poznatky z okruhu moderní logiky a analytické filosofie. Stejně tak lze integrovat motivy a postřehy personalistů, byť ne v aspektech formálně-logické vytříbenosti, nýbrž spíše v perspektivě antropologických záběrů. Ale pro obě varianty „otevírání se“ platí zlaté pravidlo: jen s noetickým (potažmo ontologickým) filtrem! Jinak se končí v naivitách moderních teologů.