Ročník 2001‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Pojem v TILu a v Tomistické filosofii – díl 2.

David Černý

II.I. Tomistická nauka o pojmu

Tradiční logika rozlišuje tři operace rozumu a korelativně k tomu tři oblasti zájmu logiky jakožto vědy o správném myšlení v jeho objektivním a formálním aspektu.9 Rozlišuje se první operace intelektu ( intelligentia indivisibilium ), kterou zachycujeme esence věcí; odpovídá jí nauka o jednoduchém postřehu ( simplex apprehensio ) a pojmech ( conceptus ); druhou operací lidského intelektu ( compositio vel divisio ) je korelantní nauka o soudu ( iudicio ), a konečně nauka o úsudku ( discursus ) vychází z třetí operace, kterou se rozum dostává od pravdivosti premis k pravdivosti závěru. Filosofie peripateticko- tomistické provenience tvoří organicky propojený celek, v němž mají jednotlivé filosofické nauky metodologickou prioritu před jinými, které jsou v tomto smyslu závislými. Logika nestojí v tomto organickém řádu separovaně, ale obsahově i rezultačně závisí na výsledcích noetiky a ontologie. Zatímco moderní autoři od dob německého matematika a logika Gottloba Frega (1848 - 1925) zdůrazňují nezávislost logiky a matematiky na myšlení, jeho obsazích, průběhu a vztahu k realitě - tj. vyzdvihují formálnostlogických kalkulů, neredukuje tomistická filosofie logiku na pouhé řetězce formálních znaků tvořících (nekonečnou) množinu vyplývající z n-tice bezesporných axiomů. Ostatně - Fregův program formálního zachycení všech podstatných zákonů aritmetiky ztroskotal ještě za Fregeho života v důsledku logického paradoxu, nazvaného podle jeho „objevitele“ Russellův paradox (1902); mnohem ambicióznější program formalizace matematiky, který razil německý matematik David Hilbert, se ukázal neuskutečnitelným vdůsledku metalogických prací K. Gödela ( Über formal unentscheidbare Sätze der Principia Mathematica und verwandter Systeme , 1931): redukovat logiku a matematiku na pouhou syntaxi není možné. Proto se stále více logiků a matematiků zabývá sémantikou těchto oborů a mnoho analytických filosofů by asi podepsalo tezi, že ontologie poskytuje logice potřebný materiál a solidní teoretické zázemí (příkladem může u nás být např. prof. Pavel Materna a tzv. intensionální platonismus charakteristický pro TIL)10.

Noetika jako nauka o hodnotě lidského poznání dokazuje (vyjdeme-li pro účely tohoto textu s konstatovanou apodiktickou objektivní platností principu sporu)11, že bezesporné myšlení je možné jen za předpokladu asimilace poznávaných objektů lidským myšlením, které ze své podstaty specifickým způsobem uchopuje poznávaná jsoucna. Pokud by totiž mezi myšlením a věcí stál zprostředkující článek (např. význam jazykového termínu chápaný jako platónské abstraktní jsoucno), musel by být sám nejdříve poznán jakožto jiný od myšlení a jeho obsahů; takové poznání vede k regresu in infinitum a je tudíž sporné (ipso facto nemožné). Bezprostředním uchopením esence jsoucen je jednoduchý postřeh.

Definice. (Simplex apprehensio)

Jednoduchý postřeh je akt lidského intelektu, jímž uchopuje nějaké esence, aniž o nich něco tvrdí nebo popírá.

Simplex apprehensio definitur: actus, quo intellectus aliquam essentiam cognoscit, quin quidquam de ea affirmet vel neget; qua cognitione producitur conceptus. 12

Aristoteles ve svém spise O duši (De an. III 6, 430 a 26) nazývá jednoduchou aprehenci „indivisibilium intelligentia“ , což převzal i Tomáš Akvinský, který hovoří o jednoduchém postřehu např. v In Perih. I lect. 3 n. 3 : „Oportet intelligere quod una duarum operationum intellectus est indivisibilium intelligentia: in quantum scil. intellectus intelligit absolute cuiusque rei quidditatem sive essentiam per seipsam, puta quid est homo, vel quid album vel quid aliud huiusmodi“, nebo ve Spir. creat. a. 9 ad 6 či In Anal. post. I 1 lect. 1 n. 4 . Termínu simplex apprehensio užívá Andělský doktor v Malo 16, 6 ad 1 in contr. : „Angelus per semplicem apprehensionem subiecti cognoscit esse vel non esse, sicut et nos componendo et dividendo.“ Jestliže myslíme např. „člověk“, „živočich rozumový“ atd., konáme akt jednoduchého postřehu. Materiálním objektemjednoduchého postřehu je jsoucno v celé své složité, bohaté a mnohovrstevné skutečnosti; jako takové je určitelným pozadím poznání, z něhož může intelekt získávat další znaky. Co však per se primo spadá pod intelektuální poznání a je jím zachyceno jako jeho vlastní objekt, je esence, která je takto formálním objektem jednoduché aprehence. Ponechme stranou další možná dělení objektu aprehence; důležitým důsledkem objektivity lidského poznání ve smyslu asimilace poznávaného s poznávajícím je to, že jednoduchá aprehence produkuje v mysli nové jsoucno jako svůj opus - je jím pojem, který se realizuje v lidské mysli jakožto základní a dále nerozložitelná jednotka myšlení.

Definice. (Conceptus)1314

Pojem neboli idea je to myslí a v mysli vyjádřené, čím poznáváme či pojímáme věc.

Conceptus seu idea est illud a mente et in mente expressum, quo intelligimus seu concipimus rem.

Pojem chápeme ve smyslu subjektivním jako jsoucno, které je produktem aktu jednoduchého postřehu v tom smyslu, že je mentální entitou vedle mnohých dalších. Pojmy takto nahlížené jsou jednotkami myšlení, ve kterých myšlení probíhá a ve svých průbězích je již předpokládá. Maritain definuje pojem jako to, co intelekt produkuje či vyjadřuje sám v sobě a v čem zachycuje nebo postřehuje nějakou věc.15 Přitom, jak Maritainova definice naznačuje, je nutné rozlišit dvě důležité roviny pohledu na pojmy: jejich subjektivní aobjektivní aspekt. Chápemeli pojem jako mentální entitu mezi jinými entitami mysli (pocity, vjemy atd.), zaměřujeme se na něj jakožto na celek, v jeho celostním aspektu: pojem jakožto mentální jsoucno ( ens rationis ). Tradice hovoří také o pojmu formálním ( subiectivum, proprie dictum ) v opozici k pojmu objektivnímu (obiectivum, analogice dictum), kterým je samotná věc bezprostředně postřehnutá intelektem ( id quod per se primo intelligitur ), zatímco pojem subjektivní je id, in quo . Třebaže tradice hovoří o pojmu subjektivním a pojmu objektivním, nejedná se o dva různé pojmy, ale o dva různé pohledy na tentýž pojem. Činný rozum, který provádí akt jednoduché aprehence a zachyceje tak esence jsoucen, „odhlíží“ od individuálních známek svých jednotlivých předmětů, a proto je objektivní pojem jakožto jsoucno zpřítomněné intelektu ve stavu univerzality, která se v samotných jednotlivinách nerealizuje a je determinována právě recipujícím intelektem. Logika nezajímají (na rozdíl od psychologa) pojmy v subjektivních aspektech, ale jejich objektivní aspekty.

V mnohých moderních učebnicích logiky je možné dočíst se o tom, že tradiční logika je zatížena psychologismem (pojem jako mentální představa), ze kterého našel cestu až německý matematik, logik afilosof Gottlob Frege. Jeden vážný nedostatek těchto tvrzení spočívá v neupřesnění pojmu „tradiční“; nejčastěji se tím myslí Port-Royalská (1662) tradice, která navázala na descartovský racionalismus a ve svém výkladu logiky ovlivnila např. Kanta či Hegela. Středověká logika, tomistická logika a její mohutné rozvinutí v současnosti (často v kritické opozici proti analytické filosofii) jako by neexistovala, či nestála za řeč. Srovnejme, co si pod psychologistickou koncepcí představuje český logik prof. Pavel Materna, s tím, co tomisté skutečně říkají! Materna ve své knize Svět pojmů a logika nazývá psychologisticky orientovaným pojetím pojmů takové, které spojuje pojmy s mentálními procesy, a vznáší tři námitky:

1. Ptá se, jaký je rozdíl mezi pojmem a představou. Jestli je pojem ztotožněn se smyslovou představou, nedá se vysvětlit poznání abstraktních předmětů, např. všech matematických jsoucen, která jsou smysly nevnímatelná a dokonce i nepředstavitelná! Myslím si, že tomisticky orientovaný logik by s Maternou vřele souhlasil a dodal by, že přesně to tvrdí i on: pojem je totiž skutečně něco naprosto odlišného od smyslových představ. Jsou to tomisté, kteří zdůrazňují podstatný rozdíl mezi poznáním smyslovým (jednotlivé, konkrétní a obsahově měnlivé) a rozumovým, pojmovým, které je obecné, abstraktní a obsahově stálé.

2. Materna dále připomíná Bolzanovu námitku, že smyslová představa je subjektivní, a proto se subjekt od subjektu liší; smysluplná komunikace mezi lidmi by tak asi byla nemožná, natož vědecká logika. Opět: tomisté neztotožňují pojem se smyslovou představou. Přesto se zde na chvilku zastavme. Tomisté učí, že objektivním aspektem pojmu je nějaké jsoucno, zachycené pojmem pod nějakým inteligibilním aspektem. Mohlo by se zdát, že ač pojem není smyslová představa, Bolzanově námitce tomisté neunikají, protože každý člověk může zachycovat jednotlivá jsoucna pod různými inteligibilními aspekty. Tomáš Akvinský může být zachycen pod pojmem „autor Summa contra gentiles“, ale také „muž, který zemřel cestou na koncil v Lyonu“, či „muž, který se stal členem dominikánského řádu a byl vězněn svými bratry“. Pokud bereme vážně noetický rezultát realismu, tj. že je to samo jsoucno, které je rozumu pojmem představeno, nemůžeme redukovat obsah pojmu na pouhou množinu výrazů, kterými je pojem tvořen (tak chápal obsah pojmu Bolzano, proto pro něj pojmy „učený syn neučeného otce“ a „neučený syn učeného otce“ mají stejný obsah, {}tj. učený, syn, ne, otec). Obsah pojmu je tvořen jednak znaky, které jsou ve slovní reprezentaci pojmu explicitně vyjádřeny, ale také je tvořen rozsáhlou strukturou implikovaných znaků, které pocházejí z poznaného objektu. Tyto virtuální znaky nejsou sice explicitně aktualizovány, ale již aktualizované nutně doprovázejí a mohou být vyjádřeny. Pojmy „autor Summa contra gentiles“ a „muž, který zemřel cestou na koncil v Lyonu“ mají v obsahu jiný poměr aktuálních avirtuálních znaků, přesto dávají poznat jediného člověka, Tomáše Akvinského.

3. Třetí námitka vychází z toho, že není možné představit si obecninu - opět je to teze, kterou by každý tomista podepsal.

Reálné objekty (budeme-li se pro účely tohoto textu držet pouze senzibilních substancí) se skládají z potenciálního konstitutivního ( id quo ) principu ( materia prima ) a formy, která je tím, čím je materia prima konstituována jakožto jsoucno a rovněž jakožto „něco“ ( hoc aliquid ). Forma vstupuje do konstituce esence a je také principem inteligibility každého jsoucna, proto se označuje synonymy jako forma intellecta seu intelligibilis, forma imaginabilis seu imaginata, forma exemplaris seu idealis . Lidský intelekt je schopen prostřednictvím abstrakce uchopovat právě esence (termín esence a forma můžeme v tomto kontextu užívat zaměnitelně), proto je forma objektem poznání ( obiectum formale ), a jelikož forma konstituuje esenci, jsou intelektu zpřítomněné formy jakožto obsahy pojmů přidělitelné všem jedincům, spadajících pod daný pojem. Formy jsou v individuích přítomny jako individuální a jednoduché, teprve prostřednictvím abstrakce se rozkládají do znaků ( notae ) a nabývají stavu univerzality. Mluvíme-li o pojmovém obsahu, přecházíme od objektu jednoduché aprehence přímo k objektu zpřítomněnému mysli, který jako takový je možné rozložit do znaků a navíc je přidělitelný mnohým individuím (což u formy není možné, protože formy jsou individuální akaždá forma konstituuje v „tak-bytí“ jednotlivá jsoucna i s jejich diferencemi). Vezměme termín „pes“, jehož smyslem je pojem PES. Jeho obsah pochází z reálných objektů, a je v nich realizovatelný alespoň v tom smyslu, že když vyhradíme jako znak pojmového obsahu PES např. „živočich“, musí tento znak odpovídat nějakému inteligibilnímu aspektu reálných psů - tj. např. nositelů senzibilních kvalit. Do konstituce pojmového obsahu tedy vstupují dva faktory: za prvé ontologická struktura jednotlivých jsoucen - forma jakožto princip inteligibility - a za druhé lidský intelekt, který abstrahuje od individuálních diferencí jsoucen. Že znaková struktura pojmového obsahu musí vycházet ze strany recipujícího intelektu, je zřejmé z následující úvahy: principy jsoucna nejsou jsoucna, protože každé jsoucno je (v ontologickém pohledu) konstituováno esencí a existencí. Pokud by např. esence sama byla jsoucnem, musela by být konstituována esencí a existencí, a nastartuje se nekonečný regres in infinitum , který hypotézu prvků jsoucna jakožto jsoucen spolehlivě falzifikuje. Nyní zkusme chápat esenci realizovanou v jednotlivých jsoucnech jakožto množinu znaků; potom ovšem sama množina musí být jsoucnem, a jsme znovu na startovní čáře nekonečného regresu. Závěr: znaková struktura pojmového obsahu pochází z recipujícího subjektu a do reálných jsoucen ji nelze promítat. Pojmový obsah můžeme nyní definovat:

Definice. (Comprehensio conceptus)16

Obsah pojmu je komplex znaků, které pojem konstituují.

Comprehensio conceptus est complexio notarum, quae conceptum constituunt.

Obecný pojem můžeme charakterizovat jako přidělitelný mnohým, tj. kromě obsahu se u pojmů definuje jejich rozsah:

Definice. (Extensio conceptus)17

Rozsah pojmu je komplex všech objektů, jejichž obrazem pojem je.

Extensio est complexio omnium obiectorum, quorum imago est conceptus.

Již na tomto místě bych chtěl zvýraznit zásadní odlišnost předložené definice rozsahu pojmu od nominalistického extenzionálního modelu významu. Podle této koncepce jsou významem jmenných frází individua, vět pravdivostní hodnoty a významem predikátu je funkce přiřazující individuím pravdivostní hodnoty, což je totéž jako podmnožina množiny universa diskursu. (Funkce se vmoderní matematice chápou jako množiny uspořádaných n-tic; funkce přiřazující prvkům universa diskursu U pravdivostní hodnoty vlastně rozděluje Una dvě disjunktní podmnožiny A - obsahuje prvky, kterým je přiřazena hodnota Verum, a B, které obsahuje ostatní prvky.) Pokud budeme chápat význam jako entitu označenou jazykovým výrazem (a můžeme říci, že významem v naší sémantické koncepci rozumíme ve shodě s Maternou Fregův smysl, tj. vztah jazykových výrazů a pojmů je dán jazykovou konvencí!), je významem pojem a per se primo jeho obsah. Extenze pojmu je specifikována přidělitelností pojmového obsahu podřazeným jsoucnům, nikoli však vice versa ; není proto možné rozumět extenzi pojmu jako množině podřazených individuí - není to množina, které se obsah přiděluje, ale jednotlivá jsoucna - obsah se přiděluje distributivně.

III.ZÁVĚREČNÉ ZHODNOCENÍ

Pokusme se v závěrečné části kriticky porovnat obě koncepce pojmu s jejich filosofickým pozadím, jednu pocházející z díla českého logika a filosofa Pavla Tichého, rozvíjenou dále Pavlem Maternou (transparentní intenzionální logika); a tomistickou filosofickou soustavu, jejíž vznik se vlastně datuje od dob geniálního řeckého filosofa Aristotela, vrcholného rozmachu dosáhla v rozsáhlém a hlubokém díle středověkého filosofa a teologa Tomáše Akvinského a je konzistentně rozvíjena dodnes.

Při prvním pohledu na definici jednoduché aprehence a trivializace se zdá, že mají mnoho společných vlastností a v rámci lidského poznání stejnou funkci. Jednoduchá aprehence je akt, jímž intelekt chopuje nějakou věc, aniž o ní něco soudí či popírá18; trivializace je charakterizována jako bezprostřední uchopení objektu, bezprostřední identifikace: jestliže je objekt Xkonstruován trivializací oX, pak to znamená, že je tento objekt identifikován bez nutnosti užití jiných konstrukcí.19 Jak trivializace, tak jednoduchý postřeh mají v řádu poznání jednoznačnou funkci - uchopení či identifikaci objektu poznání. Akt jednoduché aprehence vykonává činný intelekt (etymologicky z intus legere ), který abstrahuje od individuálních známek jednotlivých jsoucen konstituovaných esencí jakožto jejich principem identity a inteligibility. Mezi objektem aintelektem nestojí žádný zprostředkující článek - přejdeme-li od jednoduchého postřehu k jeho opusu , pojmu, můžeme ve shodě s tradicí říci, že pojem je signum quo .20 Například fotografie, na které je znázorněna nějaká blízká osoba, pokud je poznaná, dává poukaz na někoho jiného. Taková znamení, která se nejdříve poznávají, aby dala poznat jiné, budeme nazývat instrumentální. 21Instrumentální znamení je signum quod . Z předchozího výkladu o povaze pojmů je jasné, že pojem nemůže být instrumentálním znamením - pak by totiž platily všechny námitky, které proti takové koncepci, jakožto psychologistické, vznesl prof. Materna. Pojem je přirozené znamení, jehož signifikativní funkce je dána samotnou povahou jeho obsahu - poznaného jsoucna, a jako takový dává poznat primárně objekt, až sekundárně (druhá intence) reflexí rozumu nad svými vlastními poznávacími úkony, sám sebe. Pojem je signum quo .

Platí to samé pro trivializaci? Bohužel nikoli, a musím říci, že podle mého názoru se již zde ohlašuje rozpor, který diskvalifikuje nejen chápáni trivializace jako bezprostřední identifikace objektu, ale samotné pojetí pojmu jako entity generované uzavřenou konstrukcí. Materna přiznává, že pojmy mají gnoseologickou hodnotu - slouží k uchopování, k identifikaci objektů, k jejich poznávání. Nechť tedy trivializace je bezprostřední identifikace jsoucna; je signum quo , nebo signum quod ? Materna v kapitole o pojmech své práce Concepts and Objects charakterizuje spor nominalistů a realistů jako spor o objektivní povahu pojmů - pro nominalisty jsou pojmy pouze jazykové, max. subjektivní (konceptualismus) entity, zatímco realismus přiznává pojmům platonskou povahu, tj. jsou to jsoucna sui generis mimo prostor a čas, sloužící naší orientaci ve světě.22 Ponecháme-li stranou možnost „umírněně-realistického“ (osobně bych nazval Maternův postoj jako ultrarealismus) řešení, objevuje se na obzoru regres in infinitum , který hypotézu trivializace jako platonské entity falzifikuje, protože z výše uvedeného jasně vyplývá, že trivializace je signum quod . Má-li trivializace bezprostředně identifikovat objekt, musí ji intelekt jakožto jsoucno jiné od identifikovaného objektu nejdříve poznat. Nyní mohou nastat dvě možnosti: buď se trivializace poznává nezprostředkovaně jednoduchou aprehencí - pak sice regres nenastává, ale připouští se do hry tomistické chápání pojmů -, a nebo se trivializace poznává zprostředkovaně, třeba opět trivializací, jistě však nějakou konstrukcí. Jenže tu je nutné jakožto jinou od identifikovaného objektu poznat... Regres je evidentní. Protože Materna vyvracení prostřednictvím regresu in infinitum uznává jako falzifikační proceduru, musí (uzná-li premisy) společně se mnou konstatovat, že se hypotéza vysvětlující poznání, identifikaci objektů a orientaci ve světě prostřednictvím platonsky chápaných jsoucen vnitřní nekonzistencí hroutí a jeipso facto falzifikována.

Bohužel to samé platí pro samotné pojmy. Vzpomeňme si, že v TIL jsou pojmy konstruovány jako třídy ekvivalence (tj. třídy rozkladu množiny všech pojmů relací ekvivalence na dané množině). Pojem řádu n je funkce konstruovaná konstrukcí λcλd [oQuidn c d] (kde c, d mají jako definiční obor *n.) Např. pojem* (tj. uzavřená konstrukce) oKočka generuje pojem (množinu!) [oKočka, λw[oKočka w], λwλt oKočkawt, λw1 [oKočka w1]....] . Všechny složky pojmu jsou platónské entity a samotný pojem je platónská entita - nastává stejný regres, jako v případě trivializace.

Rozsah pojmu C’ je rozsah pojmu* C, tj. objekt konstruovaný konstrukcí C. Jestliže je C pojem*, který konstruuje ατω−objekt, pak rozsahem pojmu C v daném možném světě W a časovém okamžiku T je hodnota intenze ve W a T. Je patrné, že ve zmíněném chápání extenze (rozsahu) pojmu u Materny a v rámci tomistické filosofie jsou minimálně dvě podstatné odchylky. Především v kontextu tomistické ontologie není možné formulovat teorii nahých individuí a na nich založenou koncepci možných světů jako dynamických (v čase) bezesporných způsobů distribuce netriviálních vlastností mezi individui univerza diskursu. Chápat rozsah pojmu jako objekt, který je hodnotou intenze v daném W a T, není proto v důsledku esencialistického pojetí jsoucen v rámci tomistické logiky přípustné. Další důležitá odchylka je vtom, že tomisté chápou extenzi pojmu jakožto odvozenou od jeho obsahu (obsah pojmu se distributivně přiděluje podřazeným jednotlivinám, a teprve tím konstituuje rozsah; rozsah je tedy oblast přidělitelnosti obsahu, nikoli množina individuí). Jestliže rozsahem pojmu Kočka je pro Maternu množina jedinců konstruovaná příslušnou uzavřenou konstrukcí, pak pro tomisticky orientovaného logika je toto tvrzení nepřípustné: rozsah je specifikován přidělitelností pojmového obsahu individuím, a teprve tato možnost přidělování specifikuje rozsah. Není mi jasné, jaký pojmový obsah by chtěl Materna, který se prohlašuje za realistu, přidělovat reálným jsoucnům - vždyť obsahem pojmů jsou pro něj zase pojmy! Vezmeme si jednoduchou větu, např.:

Pavel je člověk

kterou budeme analyzovat takto: P(avel)/ι, č(lověk)/(οι)τω

λwλt [ο Čtwο P],

tj. propozice, která je vyjádřená výše uvedenou větou, konstruuje pravdivostní hodnotu Verum v těch světech a časových okamžicích, v nichž je Pavel členem množiny konstruované konstrukcí oČtw, v ostatních konstruuje Falsum. Trivializace oP představuje bezprostřední identifikaci objektu (předpokládejme pro tento příklad, že nenastává regres), což by mohlo být ve shodě s tomistickou koncepcí, podle níž je subjektem soudu reálný objekt - Petr. Problém nastává v případě, budeme-li se zamýšlet nad smyslem predikace, tj. nad tím, co predikátem o poznaném subjektu vyjadřujeme. Podle Materny konstruuje v tomto případě predikát množinu individuí vzávislosti na možných světech a časových okamžicích, přičemž v některých Wa T je Petr členem uvedené množiny a v některých není. Jinými slovy, obsah predikátu se žádným způsobem nevztahuje k subjektu a v tomto ohledu (jen v tomto) je možné Maternovu koncepci označit jako nominalistickou. Podle tomistické identitní teorie predikace se obsah predikátu vztahuje k subjektu v aspektu jeho identity. Co je subjektem, jaký je význam tohoto slova?23 Klasicky se rozlišují tři významy: v logickém smyslu je subjektem rozuměn subjekt predikace, o němž se vypovídají různé obsahy pojmů a sám není o ničem vypovídán;24 v ontologickém smyslu je subjektem substance, v níž inherují různé akcidenty;25 a nakonec je subjektem v tom nejvlastnějším smyslu materia prima .26 Je jasné, že mezi všemi významy je vzájemný vztah, takže např. subjekt predikace je podle realistické teorie pojmů současně substancí, tj. subjektem vyznačujícím se inseitou, v němž mohou inherovat jsoucna tradicí nazývaná akcidenty. Subjektem soudu: „Petr je člověk“ je reálný jedinec, ve své jedinečné individualitě určený esencí - a právě esence (individuální) je obsahem obecniny „člověk“ (jakožto specifická). Uvedený soud je pravdivý právě proto, že obsah predikátu (komplex znaků) se nějakým způsobem realizuje v Petrovi, že Petr je skutečně člověkem - jednotlivé znaky pojmového obsahu predikátu vyjadřují jednotlivé inteligibilní aspekty reálného nositele. Rozsahem predikátu „člověk“ je sice množina podřazených individuí, ale tato množina je specifikována přidělitelností obsahu pojmu reálným nositelům, kteří svou ontologickou strukturou předcházejí jak formaci obsahu pojmu, tak i jeho rozsahu. Věta: „Petr je člověk“ tedy není pravdivá proto, že jedinec Petr spadá do množiny konstruované významem predikátu, ale proto, že se obsah tohoto pojmu v reálném jedinci zpřítomněném singulárním pojmem jako subjektem soudu realizuje. Není mi moc jasné, jak Materna odůvodní příslušnost reálného jedince Petra do nějaké množiny, když vůbec neuvažuje ontologickou strukturu jsoucen, a dokonce tvrdí, že každá netriviální vlastnost je pro individuum nahodilá.

Uvažme další kontroverzní aspekt TILu, a to teorii možných světů, která spočívá na bezespornosti pojmu čirých ( sheer ) či nahých ( bare ) individuí. Připomeňme si, že Materna zastává sémantiku možných světů, ve které je universum diskursu sdíleno všemi možnými světy (neexistují možná individua), a žádné individuum nemá netriviální vlastnosti nutně, tj. Materna není přítel individuového esencialismu. Jaký uvádí argument na podporu svých tvrzení o nenutné přináležitosti netriviálních vlastností individuím (tj. takových vlastností, které nejsou empirické apro jejichž přiznání individuu nemusíme podnikat empirická zkoumání)? Pavel Tichý definuje nahé individuum tak, že „být nahým individuem“ neznamená, že individuum aktuálně postrádá vlastnosti, ale že žádné netriviální vlastnosti, které má, ho nekonstituují.27 Argument na podporu teorie nahých individuí by se dal nazvat argumentem z epistemologie: Materna říká, že jestliže chceme zkoumat, zda mají individua určitou vlastnost, musíme předem vědět, jaká individua testujeme - ana to nelze uplatnit zkušenost (z důvodu nekonečného regresu), takže všechna individua jsou dána a priori a jako taková jsou nahá.28 Na první pohled mi v reflexi ontologické problematiky individuí (která je v současné analytické filosofii hodně diskutována), chybí základní distinkce mezi kategoriální a transcendentální perspektivou, bez které se žádná ontologická traktace neobejde. Maternovo soustředění na kategoriální rovinu reflexe by se mu ukázalo jako osudné v případě jiných jsoucen, než jsou uvažované materiální substance. Pokud ponecháme problém zmíněné distinkce stranou, zdá se mi přesto Maternův argument nedostatečným. Představme si, že reálný jedinec Petr je nositelem vlastnosti „být znalec anglického jazyka“. Ustanovuje uvedená vlastnost identitu Petra? Jak se to vezme: v širším ohledu je Petr nositelem uvedené vlastnosti (akcidentu), a v tomto smyslu patří k jeho široce pojaté identitě; není však její nutnou složkou - substance může přijímat různé akcidentální formy, může procházet změnou, a přesto zůstat stejnou substancí. Petr může přijímat různá akcidentální určení, a přesto zůstat identickým sám se sebou - takováto identita se dokonce ukazuje jako podmínka změny. Ve všech změnách proto zůstává Petr člověkem - tj. v průběhu všech mutací mu můžeme pravdivě přidělit obsah predikátu „člověk“, a právě tento obsah, který pochází z esence Petra a všech lidských jedinců nakolik jsou lidmi, patří Petrovi nutně a zakládá jeho identitu vužším smyslu, identitu esenciálně určené substance. Není možné, aby Petr byl člověkem v jednom možném světě (tj. spadal do třídy lidí) a v druhém člověkem nebyl, a přesto byl identickým individuem. Jestliže nás u třídy individuí universa diskursu zajímá vlastnost „být znalcem anglického jazyka“, tak sice musíme uplatnit empirické zkoumání, ale to přece neznamená, že upadáme do regresu - daná individua jsou identická svou esencí (v tomto případě „člověk“), a tato esence je formálním předmětem jednoduché aprehence - mezi ní a poznávajícím subjektem neexistuje žádný zprostředkující článek a k regresu nedochází. Navíc nutnost esenciálních určení přidělitelných daným individuím není záležitostí čistě empirickou, ale je rezultátem transcendentální (neempirické) metafyzické reflexe. Ostatně - kdyby individua nezůstala identická v průběhu všech distribucí vlastností, nebyli by uvedené distribuce distribucemi mezi identickými individui, ale identita individuí by se měnila distribucí od distribuce; to by Materna jistě nepřijal. Jenže jak by obhájil tezi, že Petr je v aktuálním W a T člověkem a v jiném W a T člověkem není, a přesto je sám se sebou (esenciálně) identickým?

Petr Kolář ve své práci Clothing bare individuals představuje jiný způsob zpochybnění teorie nahých individuí, který se mi zdá jako přesvědčivý. Začněme definicí:

F je triviální vlastnost ↔df všechna individua mají F nutně.

Triviální vlastnost je tedy např. „být identický sám se sebou“; tj. taková, která patří každému individuu nezávisle na empirickém zkoumání, a priori . Já bych spíše řekl, že v tomto duchu je triviální vlastností každého jsoucna „skládat se zesence a existence jako konstitutivních principů“, protože identitu předchází esence - jsoucno by těžko mohlo být identické samo se sebou, pokud by nebylo esenciálně určeným „něčím“. Následující definice říká, že nahá individua mají pouze triviální vlastnosti:

x je nahé ↔df F (Fx → F je triviální)

„Být nahým individuem“ tedy znamená „mít pouze triviální vlastnosti“. A co samotná vlastnost F = „mít pouze triviální vlastnosti“? Je triviální, nebo není triviální? Uvažme první možnost. Jestliže vlastnost F je triviální, pak všechna individua musí nutně mít pouze triviální vlastnosti, čímž se popírá apodiktický poznatek o existenci změny - a to ipso facto znamená spor; vlastnost F nemůže být triviální. A je-li netriviální, pak to znamená, že všechny vlastnosti individua jsou triviální a zároveň že jedna z nich, F, není triviální - a to je opět spor. Pokud budeme chápat individua ve smyslu výše uvedených definic, pak neexistuje něco takového jako nahá individua.

Pavel Tichý se ve svém článku Existence and God dotkl problematiky existence, kterou Aristoteles a později filosofové ovlivnění Kantem nepovažují za plnohodnotný predikát prvního řádu, tj. predikát přidělující se individuím. Tichý dochází k závěru, že existence je vlastnost, ale nikoli vlastnost individuí, ale úřadů, které mohou být individui obsazovány: „Existence je zcela dobrá vlastnost, avšak vlastnost nabývaná ne individui, ale úřady, které mohou být naplněny individui.“29 Proč individuím nemůžeme konzistentně predikovat existenci? Kdyby existence byla vlastnost individuí, byla by podle Tichého veškerá atribuce obsahu uvedeného predikátu tautologicky pravdivá: “Pokud by existence byla vlastnost připisovaná individuím, mohla by být tím, co míníme, pouze skutečnost, že zkoumané individuum je opravdu jedním z individuí, která jsou. Ale protože je kterékoli individuum triviálně jedním z individuí, která jsou, byla by všechna přisuzování atributu existence tautologicky pravdivá.“30 Stejné stanovisko zastává i Pavel Materna, který se ve svém příspěvku Existují abstraktní (ideální) entity? zabývá problematikou existence a dospívá (na základě úplně stejného argumentu jako Tichý; vzpomeňme si, že pro Maternu jsou individua dána a priori ), k stejnému závěru jako Tichý: „...existence je predikát vztahující se k intenzím a vypovídaný o dané intenzi pravdivě tehdy, jestliže tato intenze je v aktuálním světě v daném okamžiku obsazená.“31

Již zmíněné nerozlišování distinkce mezi kategoriální a transcendentální úrovní ontologické reflexe se projevilo i v tomto případě, a to především ve dvou bodech. Zaprvé je existence rovnou (nesprávně) reprezentována jako empirická vlastnost individuí; a za druhé se existence zaměňuje s jiným pojmem, totiž z výskytem. V transcendentální reflexi podmínek, inteligibility a bezespornosti apodiktického poznatku změny se ukazují mody existence jako východisko ze zdánlivého konfliktu mezi principem sporu a zkušenostním datem - při změně se totiž zdá, že vznikající povstává u ničeho a zanikající padá do nicoty, totálně anihiluje. 32 První poznatek, který můžeme z analýzy změny vytěžit, spočívá ve falzifikaci Russellova existenciálního monismu - existence je jakožto přidělitelná jsoucnům možným, ideálním, rozumovým, reálným atd. predikátem analogickým. Kdy byla existence predikátem univokálním, dostali bychom se do sporu s existencí změny; žádné jsoucno by nemohlo vznikat, ani zanikat (přecházet mezi různými modalitami existence). Navíc se v transcendentální reflexi ukazuje existence nikoli jako vlastnost (existence nemůže být jsoucnem!), ale spolu s esencí jako konstitutivní princip samotného jsoucna, jako jeho vnitřní složka. Je-li tomu tak, pak přisuzování existence není tautologicky pravdivé, a navíc, chápeme-li existenci v patřičných ontologických souvislostech, tvoří existence reálný konstitutivní princip všech jsoucen. Jestliže Materna říká, že všechna individua jsou dána a priori , tak popírá možnost změny - identitu individua totiž zakládá esence a esenciální predikáty - a protože jsme odmítli hypotézu nahých individuí, upadá do sporu; změna je apodiktický poznatek. Z těchto stručných poznámek rovněž vyplývá, že zaměňování existence s výskytem není správné - mnohá jsoucna mohou existovat a existují, aniž bychom je mohli popsat objektivně-lokalizující deskripcí; Maternu ke konfúzi existence a výskytu nejspíše strhlo jeho kategoriální zaměření na materiální substance.

Uvažujme dále. Tichý specifikuje existenci jako predikát úřadů, který o nich vypovídá neprázdnost, tj. že jsou ve Wa T obsazeny nějakým individuem. Úřady se modelují jako parciální funkce ze světů-časů do množiny individuí. A jaký je ontologický statut úřadů? Jsou to jsoucna, a nebo je to nicota, popření jsoucna? S druhým členem dichotomie by Materna jistě nesouhlasil, a protože úřad je něco, co poznáváme v jeho určitosti, je nepochybně jsoucnem - a jako takovému mu musíme přidělit existenci (připomeňme, že v transcendentální perspektivě se ukazuje existence jako konstitutivní princip všechjsoucen, nejen materiálních substancí). Připusťme, že existence je genus úřadů, nikoli individuí. Říci, že určité individuum v aktuálním světě existuje, tedy znamená říci, že obsazuje nějaký úřad. Ale chceme-li tento úřad specifikovat jako jsoucno, jako ne-nicotu, musíme vypovědět existenci o nějakém meta-úřadu, který obsazuje úřad, který obsazuje naše individuum. Vytváření meta-úřadů vede do nekonečného regresu, a není proto podle mého názoru smysluplnou explikací možnosti predikace obsahu predikátu existence o úřadech.

Tichého a Maternova transparentní intenzionální logika obsahuje mnoho dalších zajímavých aspektů, které pro nedostatek místa nemohu více rozvíjet; nastal čas na závěrečné zhodnocení. TIL je nesmírně zajímavým a nepochybně významným příspěvkem dvou českých logiků. Při čtení všech článků a knih, které autoři napsali, jsem se však utvrdil v přesvědčení, že ontologie je vytvářena víceméně podle potřeb logiky (a přitom by to mělo být v jistém smyslu naopak), a tudíž neodpovídá skutečnosti, tak jak se do ní dá proniknout prostřednictvím metafyzické analýzy zkušenostních dat. Vtom vidím slabinu TIL - tam, kde by měla filosofická diskuse začít, tam, kde by měly autoři začít své ontologické teze dokazovat (protože rozhodují v TILu o mnohém), se žádného hlubšího vysvětlení nedočkáme.

POZNÁMKY:

  1. J. Gredt: Elementa philosophiae Aristotelico-thomisticae, Volumen I. Logica. Philosophia naturalis, Herder, Barcelona 1958.
  2. Tomáš Akvinský používal termín pojem ( conceptus ) velmi zřídka jako synonymum s výrazy conceptio, idea či verbum mentis . Srovnej B. Mondin: Dizionario Enciclopedico del Pensiero di san Tommaso D'Aquino.
  3. J. Gredt: Elementa philosophiae Aristotelico-thomisticae, Volumen I. Logica. Philosophia naturalis, Herder, Barcelona 1958.
  4. Il concetto (o idea) č pertanto ciň che l'intelletto (o la ragione) produce o esprime in se stesso, e in cui percepisce o apprende una cosa . in: Maritain J.: Logica minore. Elementi di filosofia; Milano 1990.
  5. J. Gredt: Elementa philosophiae Aristotelico-thomisticae, Volumen I. Logica. Philosophia naturalis, Herder, Barcelona 1958.
  6. J. Gredt: Elementa philosophiae Aristotelico-thomisticae, Volumen I. Logica. Philosophia naturalis, Herder, Barcelona 1958.
  7. Semplice apprensione e: „l'atto mediante il quale l'intelligenza coglie o percepisce qualche cosa senza affermare o negare nulla della stessa.“ in: J. Maritain: Logica Minore. Elementi di Filosofia, Milano 1990.
  8. „... 'possessing trivialization' could be conceived of as an 'immediate identification': notice that if X is constructed by oX then it means that X is identified without the use of any other construction.“ in: P. Materna: Concepts and Objects, Acta Philosophica Fennica 63., Helsinky 1998.
  9. Signum est id, quod potentiae cognoscitivae repraesentat aliquid a se, tamquam vices eius gerens. Signum aliud estnaturale, quod repraesentat ex naturae instituto, aliud arbitrarium seu ad placitum, quod repraesentat ex arbitraria institutione. in: J. Gredt: Elementa philosophiae Aristotelico-thomisticae, Volumen I. Logica. Philosophia naturalis, Herder, Barcelona 1958.
  10. Signum instrumentale ets, quod mediante praevia notitia sui repraesentat aliud a se. in: ibid.
  11. Materna po zdůvodnění svého názoru, že predikát existence pojmům nenáleží, říká: „Thus we will not apply the existence predicate to concepts . Instead, we accept the objectivistic way of speaking and claim that concepts are objective, i. e., not created, invented by our mind, but discovered with the aim to use them for the purpose of our orientation in the world.“ in: P. Materna: Concepts and Objects, Acta Philosophica Fennica 63., Helsinky 1998.
  12. F. Selvaggi: Filosofia del mondo. Cosmologia filosofica; Universita Gregoriana Editrice, Roma 1985.
  13. Aristoteles: Metafyzika, VII, 3, 1028 b 36-37.
  14. Ibid.: 1029 a 1-2 a b 1-2.
  15. Ibid.: 1029 a 10-27.
  16. Tichý píše: „Etna as such is a bare individual. It is bare not in sense of actually lacking properties, but in sense that no non-trivial property it happens to instantiate is constitutive of it.“ P. Tichý: The F oundations of Fre ge's Logic; Walter deGruyter, Berlin-New York.
  17. Materna doslova říká: „Investigating any individual for its properties we must know which individual is tested, otherwise there is nothing to which the respective properties could be ascribed. But to know which individual it is we cannot apply experience (an infinite regress!) - the latter is needed only for deciding what sort of individualit is, i. e., which properties it possesses. So individuals are given a priori , they are really 'naked', not in sense that they might lack every non-trivial property - they are always given together with some such properties - but that they only happen to be bearers of such properties.“ P. Materna: Concepts and Objects; Acta Philosophica Fennica 63, Helsinki 1998.
  18. P. Tichý: Existence a Bůh; in: O čem mluvíme? Vybrané stati k logice a sémantice, Filosofia, Praha 1996.
  19. Ibid.
  20. Materna P.: Existují abstraktní (ideální) entity?, in: J. Nosek, J. Stachová (eds).:Realismus ve vědě a filosofii, Filosofia, Praha 1995.
  21. R. Cardal: Rigorizovaný důkaz Boží existence - díl 1.; Distance 3/1998.

LITERATURA:

  • Aquinas T.: Opera Omnia cum hypertextibus in CD-ROM, R. Busa ed., Milano 1992.
  • Aquinas T.: Selected Writings; Penguin Books, 1998.
  • Barzaghi G.: Lambiente logico della razionalita in S. Tommaso d Aquino; in: Divus Thomas. Certezza e verita. Temi di logica e di critica della conoscenza, Edizioni Studio Domenicano, Bologna 1993.
  • Berka K.: Does Logic Need Some Ontological Foundations?; in: T. Childers (ed.): The Logica Yearbook, Filosofia, Praha 1998.
  • Burgoa L. V. : Il „separato“ come condizione e come oggetto della metafisica; in: Divus Thomas. Indagini teoretiche sulla materia e la forma, Edizioni Studio Domenicano, Bologna 1993.
  • Cardal, R.: Rigorizovaný důkaz Boží existence - díl 1.; Distance 3/1998.
  • Cavalcoli G.: Limmaterialita nel conoscere. Verita e conoscenza in S. Tommaso; in: Divus Thomas. Indagini teoretiche sulla materia e la forma, Edizioni Studio Domenicano, Bologna 1993.
  • Duží M.: Propositional Attitudes & Synonymous Expressions; in: T. Childers, P. Kolář, V. Svoboda (eds.): Logica 96. Proceedings of the 10th International Symposium, Filosofia, Praha 1997.
  • Duží M.: Propositional/Notional Attitudes and the Problem of Polymorphism; in: T. Childers (ed.): The Logica Yearbook 1998, Filosofia, Praha 1999.
  • Fuchs J.: Filosofie. 2. Kritický problém pravdy; Krystal OP, Praha 1995.
  • Fuchs J.: Filosofie. 3. Návrat k esenci; Krystal OP, Praha 1996.
  • Fuchs J.: Filosofie. Úvod do filosofie 1. Filosofická logika; Krystal OP, Praha 1999.
  • Fuchs J.: Objekt pojmu u P. Materny; in: Distance. Revue pro kritické myšlení, č.2 1999.
  • Gredt J.: Elementa philosophiae Aristotelico-Thomisticae; Volumen I: Logica. Philosophia Naturalis, Herder, Barcelona 1958.
  • Jespersen B.: Singular Propositional Constructions; in: T. Childers (ed.): The Logica Yearbook 1999, Filosofia, Praha 2000.
  • Kolář P.: Argumenty filosofické logiky, Filosofia, Praha 1999.
  • Kolář P.: Clothing Bare Individuals; : O. Majer (ed.): Topics in Conceptual Analysis and Modelling, Filosofia, Praha 2000.
  • Maritain J.: Logica minore. Elementi di filosofia; Milano 1990.
  • Materna P, Duží M.: Non-reasonable Sentences; in: T. Childers, O. Majer (eds.): Logica 94. Proceedings of the 8th International Symposium, Filosofia, Praha 1994.
  • Materna P.: Are Wooden Tables Necessarily Wooden? A Plea for Intensional Essentialism; zatím nepublikovaný rukopis.
  • Materna P.: Bolzano a Frege o pojmu; in: Filosofický časopis, ročník 46, č. 6 1998.
  • Materna P.: Concepts and Objects; Acta Philosophica Fennica 63, Helsinky 1998.
  • Materna P.: Empirical Concepts; in: : O. Majer (ed.): Topics in Conceptual Analysis and Modelling, Filosofia, Praha 2000.
  • Materna P.: Existují abstraktní (ideální) entity?, in: J. Nosek, J. Stachová (eds).:Realismus ve vědě a filosofii, Filosofia, Praha 1995.
  • Materna P.: How Many Concept Are There?; in: T. Childers, P. Kolář, V. Svoboda (eds.): Logica 96. Proceedings of the 10th International Symposium, Filosofia, Praha 1997.
  • Materna P.: Pragmatic Meaning; in: T. Childers (ed.): The Logica Yearbook, Filosofia, Praha 1998.
  • Materna P.: Simple Concepts and Simple Expressions; in: T. Childers (ed.): The Logica Yearbook 1999, Filosofia, Praha 2000.
  • Materna P.: Svět pojmů a logika, Filosofia, Praha 2000.
  • Materna P.: Teorie pojmů: bolzanovská a množinová tradice. in: Filosofický časopis, ročník 45, č. 4 1997.
  • Materna P.: Two Notions of Concept; in: O. Majer (ed.): Topics in Conceptual Analysis and Modelling, Filosofia, Praha 2000.
  • Palomaki J.: On Constructing Complex Numbers in Transparent Intensional Logic; in: T. Childers,
  • P. Kolář, V. Svoboda (eds.): Logica 95. Proceedings of the 9th International Symposium, Filosofia, Praha 1996.
  • Palomaki J.: Tichý and Brouwer on Constructions; in: T. Childers (ed.): The Logica Yearbook 1998, Filosofia, Praha 1999.
  • Peregrin J.: Constructions and Concepts; in: T. Childers, J. Palomäki (eds.): Between Words and Worlds, Filosofia, Praha 2000.
  • Peregrin J.: Doing Worlds with Words. Formal Semantics without Formal Metaphysics; Kluwer Academic Publishers, Netherland 1995.
  • Peregrin J.: Logika ve filosofii, filosofie v logice. Historický úvod do analytické filosofie; Herrmann a synové, Praha 1992.
  • Peregrin J.: Úvod do teoretické sémantiky. Principy formálního modelování významu; Karolinum, Praha 1998.
  • Peregrin J.: Význam a struktura; Oikoymenh, Praha 1999.
  • Sanguineti J. J.: Logica e gnoseologia; Urbaniana University Press, Roma 1983.
  • Selvaggi F.: Filosofia del mondo. Cosmologia filosofica; Universita Gregoriana Editrice, Roma 1985.
  • Slouka S. F.: Vyhněme se úskalím formalismu; in: Distance. Revue pro kritické myšlení, č.2 1999.
  • Svoboda V.: On the Meaning of Different Theories of Meaning; : O. Majer (ed.): Topics in Conceptual Analysis and Modelling, Filosofia, Praha 2000.
  • Svoboda V.: Where Do All the Individuals Go?; in: T. Childers, J. Palomäki (eds.): Between Words and Worlds, Filosofia, Praha 2000.
  • Wolenski J.: How To Speak About Possible Worlds?; in: T. Childers (ed.): The Logica Yearbook 1998, Filosofia, Praha 1999.