Ročník 2001‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Rozhovor učedníka s mistrem. Dialog o dialogu

Josef Freimann

Tento dialog o dialogu se skutečně odehrál. Pochvalné poznámky o revue Distance nás přesvědčily o jeho vysoké úrovni a vhodnosti pro naše čtenáře. Obsah byl kvůli anonymitě a zdůraznění věcné stránky diskutovaného problému nepatrně upraven. (Pozn. red.)

Učedník: Vážený Mistře, Vaše přednáška na mě měla takový dopad, že jsem se poté zúčastnil ještě několika přednášek dalších, sVámi myšlenkově spřízněných osobností. Musím však konstatovat, že některé názory, které během těchto intelektuálních seancí zazněly, ve mně vyvolaly určité pochybnosti, protože se do značné míry lišily od těch mých. Netroufám si vůbec tvrdit, že by se dotyčné osobnosti zvučných jmen mýlily, neboť jejich erudice v dané problematice vysoko přesahuje moje skrovné znalosti. To ale nikterak nedostačuje k ukonejšení nejistot, které se v hloubi mé hledající duše po oněch přednáškách vynořily. Po několika trýznivých dnech a nocích, v nichž jsem se marně snažil překonat vlastní nevědomost a nalézt odpovědi na palčivé otázky, odhodlal jsem se konečně ke kroku, od nějž by mě jindy jistě odradil můj vrozený ostych. Rozhodl jsem se Vás oslovit, neboť vím, že vzhledem ke své intelektuální orientaci (i schopnosti) i vzhledem k osobním známostem jste velmi pravděpodobně schopen zodpovědět následující otázku, která mne napadla při dodatečné reflexi zmiňovaných přednášek: Neměly by naše obecně uznávané intelektuální autority (k nimž bezpochyby patříte i Vy) zájem obhájit své myšlenkové pozice na stránkách revue Distance , která by podle vlastních slov takový počin jen uvítala? Myslím, že by to bylo šlechetné i zajímavé, a já osobně, a jistě i jiní, bychom se rádi stali svědky kvalitní rozumné diskuse inteligentních lidí (myslím, že Distance k tomu vytváří dobré prostředí). To je asi tak vše, čím jsem si vás dovolil zdržet. Snad to není zdržení velké - z charakteru dotazu totiž plyne, že nevyžaduje nutně odpověď, a po pravdě řečeno i já sám ho chápu spíše jako možnou inspiraci pro Vás a pro Vaše kolegy. Přeji vše dobré a mnoho síly k práci.

Mistr: Milý bratře, díky za inspiraci, avšak čas. Distance patří k těm, od nichž bych se spíše distancoval, a to nejen já. Mám pocit, že naše myšlení a myšlení lidí okolo Distance jsou natolik mimoběžná a že spolu nemáme vůbec společný jazyk - a tak každý náš příspěvek by nutně zvyšoval nedorozumění, a protože jsou to většinou chlapci psaví (někdy až na hranici grafomanie, mám pocit), zapletli bychom se do nekonečných polemik, na které nemáme čas ni chuť. Mezináboženský dialog nám momentálně připadá schůdnější, prospěšnější a zajímavější než tento druh intrakatolického ekumenismu. Už název a celý charakter časopisu na mě dělá dojem, že jim jde o polemiku (od polemos, boj), nikoliv o skutečný dialog, předpokládající vstřícné naslouchání, spíše o snahu odlišné názory „vyvrátit“, než jim porozumět. Tato mentalita v církvi převládala od Tridentu po II.Vatikánum a zavedla ji do situace, kterou Pavel VI. charakterizoval jako největší tragédii: odcizení a propast mezi církví a světem, jemuž měla být kvasem, světlem etc. Východisko z této slepé uličky pak naznačuje první věta Gaudium et spes a ostatně celý tento dokument.

Učedník: Vážený Mistře, neobyčejně si považuji skutečnosti, že jste si našel čas odpovědět mi na dotaz. Patrně jste ale netušil, že jsem individuum nadprůměrně intelektuálně-reaktivní a že využiji příležitosti, která se mi už nikdy nemusí naskytnout.

Tedy k věci.

„Časopis Distance patří k těm, od nichž bychom se raději distancovali.“ Pokud je „distancováním se“ míněno: „S takovými se nebudeme bavit“ čili „nepublikování“, je to samozřejmě čistě Vaše věc. Nicméně nejasnost vyjádření nabízí i druhou interpretaci: „Nestojí nám za pozornost“. V případě, že je tato druhá varianta přesnější (a pouze tehdy), dovolil bych si uvést jeden moudrý citát:

„Dva postoje, rozšířené v naší době, překážejí tomu, aby se opravdu poctivý a oboustranně obohacující dialog mezi významnými duchovními směry naplno rozvinul. Zaprvé je to fundamentalismus, neschopnost kriticky poodstoupit od sebe sama a bez předsudků se otevřít pravdě, která ke mně může promluvit i ústy druhého, který ‘s námi nechodí‚ (srv. Lk 9,49). Chceme-li překonat pokušení obou extrémních úskalí, fundamentalismu i synkretismu, musíme si vážit sebe i druhého, ale zejména nám musí záležet na pravdě.“ (T. Halík v úvodu ke knize Zenová meditace ).

Když se dnes kdekdo zamýšlí nad (údajnou) statičností tomistické racionální metafyziky a jejími dopady nebo když T. Halík publikuje stať s názvem „Proč nejsem ctitelem Václava Klause“ , je vše v pořádku. Když někdo píše články ve stylu „Proč nejsem ctitelem filosofie pana Heideggera, Patočky nebo Halíka“, je označen za člověka neschopného dialogu, za zpátečníka, který se snaží vrátit církev před II. Vaticanum, který svými sklony k polemice brání pozitivnímu vztahu mezi církví a světem a od něhož je třeba se pokud možno distancovat. Je to spravedlivé? Není něco pravdy na slovech šéfredaktora Distance J. Fuchse, když píše: „(Naši uznávaní intelektuálové) se sice verbálně hlásí ke kritickému myšlení, často se vyslovují s despektem o dogmatismu tradičního katolického myšlení (mnohdy právem), o neschopnosti vidět složitost problémů a problematičnost ustálených pozic. Ale jejich vlastní myšlení zůstává těmito požadavky uplatňovanými na druhé nezasaženo“ (D 4/98)?

Právě proto, že fandíte např. mezináboženskému dialogu, měli byste přímo vítat každou seriózní snahu o oponenturu. Vždyť (mj.) na filosofických a (potažmo) teologických premisách závisí způsob, jakým bude veden, i jeho cíl; na nich závisí, zda bude nejen „schůdný“ a „zajímavý“, ale i „prospěšný“. Dále bych si dovolil připomenout, že mezináboženský dialog není zdaleka jediným polem, na kterém se Vy nebo Vaši „od Distance distancovaní“ kolegové angažujete. Nebo snad mezi vámi nejsou kazatelé, profesoři přednášející na různých fakultách, osobně i „neosobně“ ovlivňující názory a postoje mnoha lidí a reprezentující církev před veřejností? Další pádné důvody pro to, aby se nad ono distancování se od výhrad těch, kteří „s vámi nechodí“, pověsil malý otazníček.

Píšete, že vaše a „distanční“ myšlení jsou (ve velké míře) mimoběžná. V tomto bodě mi nezbývá než souhlasit. Vypovídá to však něco o kvalitě „distančního“ myšlení? Z kontextu i z logiky věci vyplývá, že dle Vašeho mínění tím, kdo je „mimo“, jsou „oni“ (kdyby tomu tak nebylo, Vaše tendence k distancování se by neměla opodstatnění). Zde už ale se souhlasem váhám. Nikdy jsem totiž z Vašeho okruhu neslyšel ani nečetl nějaké hlubší (filosofické) zdůvodnění tohoto přesvědčení - což samozřejmě neznamená, že neexistuje. Můj dotaz byl položen v naději, že se s takovým zdůvodněním seznámím, protože jinak nevím, kde ho hledat. Proč za vysvětlení nepovažuji (asi stejně jako Vy) Vaši odpověď, snad vyplyne z celého tohoto textu.

„Nemáme s nimi vůbec společný jazyk.“ Co v takovém případě radí II. Vaticanum? „Úcta a láska se musí vztahovat také na ty, kdo ve věcech sociálních, politických nebo náboženských smýšlejí a jednají jinak než my. Čím důvěrněji se totiž, s dobrotou a láskou, seznámíme s jejich způsobem myšlení, tím snadněji budeme moci začít s nimi rozhovor.“ ( Gaudium et spes /GS/ 28)

„A tak každý náš příspěvek by nutně zvyšoval nedorozumění.“ Že by se zrovna takové osobnosti musely takhle podceňovat, to si nemyslím.

Dále si dovoluji upozornit, že sice v některých aspektech opravdu nemáte společný jazyk, avšak témata ano - přinejmenším ta, ke kterým se Distance v souvislosti s mysliteli Vašeho okruhu vyjadřovala. Např. T. Halík, jehož si Distance „vzala na paškál“ již několikrát, sám píše, že „nesmíme mít malé mínění o pravdě, chceme-li vstoupit do duchovního dialogu. Kdyby na pravdě nezáleželo, kdyby pravda byly nepoznatelná, anebo kdyby ‘každý měl svou pravdu‚, a toto by bylo to jediné, co bychom mohli o pravdě říci, proč bychom pak ještě vedli dialog?“ (Úvod ke knize Zenová meditace ). I o tom je Distance - jak vidno, našly by se i zásadní shody.

„Už název a celý charakter časopisu na nás dělá dojem, že jim jde o polemiku (od polemos, boj), nikoli o skutečný dialog.“ Obávám se, že zde došlo k „drobné“ záměně prostředku a cíle. Ale pravděpodobně byste měli výhrady i vůči polemice-prostředku. Jenže: cožpak dotyčné autority samy nesčetněkrát na stránkách tisku i před televizními kamerami nepolemizovaly („nebojovaly“) s těmi, kdo chtějí církev vrhnout o sto let zpět, kdo se ze strachu před světem schovávají za strnulý systém „pravd“ a zvyků, kdo nepružností svého myšlení brání dialogu církve a světa? Vždyť i Vaše odpověď je taková malá polemika! Z toho, že se občas nebo často polemizovalo „ošklivě“, zkrátka neplyne, že se polemizovat nemá. Určitě se nezlobíte na sv. Pavla, že velmi ostře polemizoval s židokřesťany, kteří trvali na dodržování Zákona. A svým bílým krvinkám také jistě nevyčítáte, že polemizují (bojují) s buňkami bacilů. Nemůže být, že existují i ideové bacily?

Rovněž nechápu, proč je polemika něco jiného než „skutečný dialog“. Proč by v ní nemělo jít o snahu naslouchat a porozumět? I boj může být veden čestně. Možná by se to dalo formulovat i takto: čím více čestných bojů pomocí argumentů, tím méně bojů pomocí zbraní. Když si totiž silnější přestane myslet, že by měl své (třeba rasistické) názory prověřovat a případně měnit, je to špatné.

Píšete, že máte dojem, že v Distanci jde o snahu „odlišné názory vyvrátit“. Dovolte, prosím, zlomyslnou otázku: A daří se? Ale zpět k oné snaze. Odvoláváte se na první větu dokumentu Gaudium et spes . V ní se říká: “Není opravdu nic lidského, co by nenašlo v srdci Kristových učedníků odezvu. „Říká se, že mýlit se je lidské. Není stejně tak lidské z omylů pomáhat? Co je pak špatného na tom, když se tomuto úsilí někdo přiměřeným způsobem (třeba dobrou polemikou) věnuje? Osobně nijak netoužím být nositelem omylů a Vám nebo komukoliv jinému bych byl vždy vděčný za jakoukoliv neznásilňující iniciativu v prevenci nebo léčbě takového stavu. (Také mohu dosvědčit, že podstoupit vyvrácení vlastních názorů není nic hrozného, dá se to přežít.)“ A z těchto sobeckých důvodů mi dost vadí, když Vy nebo kdokoliv jiný oprávněnost takového počínání torpédujete - paradoxně ve jménu lásky a úcty.

Tvrdím, že polemika není jedinou, ale je regulérní a v některých situacích i nejplodnější formou dialogu, a pokud byste mi to chtěl vyvrátit (třeba proto, abych v budoucnu „nekazil“ vztah církve a světa), musel byste se mnou - polemizovat. Své názory totiž, asi stejně jako Vy, neměním bezdůvodně.

Nicméně Vás musím i trochu uklidnit. „Chlapci z Distance“ dokáží vystoupit i na obranu těch, které některý jejich kolega kritizoval (D 2/98). Také se snaží k vyvracení vybírat z obsáhlé množiny „odlišných názorů“ pouze ty, u kterých je to možné, oprávněné a potřebné. Jak se jim výběr daří, nechť posoudí jejich čtenář sám; osobně si myslím, že vcelku dobře. A když se jim to nezdaří, umějí to uznat - že se tak možná neděje tak často, jak by si někdo přál, může být způsobeno pouze onou snahou dobře vybírat, nikoli postranními motivy.

Kromě toho, polemika a vyvracení nejsou výlučnou náplní Distance. A i v „polemikách“ se velmi často jedná pouze o upozornění, že se ten či onen názor vyvrací sám. Řečeno slovy J. Fuchse:

„Připomeňme zásadní pravdu: každý negativista nutně implicitně nárokuje všechny popírané hodnoty myšlení - jistotu, pravdu, objektivitu, obecnost, reálný invariant daný identitou inteligibilního objektu. Neboť jsou spoludány povahou myšlení, takže na nich jakožto myslící také neprominutelně participuje. Protože tedy z arogantních negací postmodernistů čouhají rozpory všemi směry, nelze se než podivovat tomu, jak je postmoderní paradigma přitažlivé a úspěšné.“ (Filosofie V, str. 26)

Konkrétní ilustrace: na jedné ze svých nedávných přednášek o díle sv. Augustina jeden Váš kolega, pokud si dobře vzpomínám, pronesl v jedné souvislosti malou poznámku, že „pravda není nějaká adekvace“. Snad se příliš nepletu, když ji pokládám za výraz jeho nesouhlasu s adekvačním (korespondenčním), „aristotelsko-tomistickým“ pojetím pravdy (neuváděl, že má na mysli „Pravdu“). Jenže: při pronášení takové věty automaticky předpokládal a doufal, že pravdivě, tj. adekvátně postihuje, co pravda je, resp. není. Tedy popíral to, co předpokládal a na co spoléhal. Tomu se říká sebevyvrácení sporem a znamená to, že v tomto bodě nemá pravdu (ale nezoufejme, P/p?/ravda má jeho; alespoň to tvrdí naši filosofové).

A dále jedna důležitá poznámka: Otázka „o co jim jde, proč to vlastně dělají?“ je sice zajímavá, ale svým způsobem zcela podružná a pouze doplňující - a mnohdy zavádějící. I kdybychom totiž motiv pro např. vedení polemiky určili správně (což je ovšem vždy ošemetné!), vůbec z toho nemůžeme s jistotou usuzovat o její kvalitě. Když zpěvák zpívá z lásky k Bohu, neznamená to, že zpívá krásně, a naopak. A podobně je sice důležitá, ale až druhořadá otázka, zda něco napomáhá dialogu nebo ne.

Myslím, že publikování v Distanci není snadné, a z Vašeho odmítání plyne, že to víte. Ale má jednu velkou výhodu: případná kritika by byla „ušita na míru“. Osobně jsem se nikde nesetkal s tak poctivou snahou oponentovy názory znát a pochopit a s takovou pečlivostí při odůvodňování svých výhrad. Prostě je příliš nesprávné domnívat se, že „jim“ nejde o naslouchání a porozumění. Mám silný a odůvodněný pocit, že se hlásí o slovo právě proto, že naslouchají a rozumí až příliš dobře.

Jinde by člověk mohl dopadnout hůř. Jeho názory by možná byly zařazeny do několika prefabrikovaných škatulek s názvy typu „černobílé vidění“, „mentalita ghetta“, „jednostranný racionalismus“ nebo „strnulé předkoncilní myšlení“ a poté (za nadšeného potlesku diváků) vysvětleny a zároveň vyvráceny (nebo, přesněji řečeno, smeteny ze stolu) prefabrikovanými spojeními typu „strach ze složitého, měnícího se světa“ nebo „strach z jiného, odlišného“. Je to jistě jen hypotéza, ale snad souhlasíte s tím, že by se to v našem prostředí stát mohlo.

V GS 4 čteme: „Aby církev splnila tento úkol (pokračování v Kristově díle), musí neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia.“

Celou ideu Distance, zvláště filosoficky zaměřených článků, by asi bylo možno vyjádřit následovně: existují určité neodůvodněné a rozporuplné filosofické předsudky (o člověku, o světě, o poznání atd.), které zmenšují dispozici nekřesťanů i křesťanů k přinejmenším plnému přijetí Kristova díla a k pokračování v něm, protože ono samo předpokládá určitý „filosofický rámec“, který se pak nutně s takovými předsudky „mydlí“. Uveďme příklad: GS 15 formuluje jeden z aspektů takového evangelijního filosofického rámce: „(Člověk) vždycky hledal a nacházel hlubší pravdu; jeho inteligence není omezena pouze na smyslové jevy, nýbrž je schopna s opravdovou jistotou postihnout rozumové jádro skutečnosti, i když je následkem hříchu zčásti zatemněna a oslabena.“ Kolik, i křesťanských, novověkých filosofů a teologů by takové tvrzení podepsalo a v praxi nepopíralo? Když jsou navíc, říká Distance, tyto předsudky filosoficky falzifikovatelné, je dobré se od nich distancovat - a to právě v zájmu dialogu evangelia (církve) s lidmi.

Jinak se totiž nevyhnutelně stane (a stává), že se citovaná věta v praxi upraví takto: „Aby církev splnila tento úkol, musí neustále zkoumat znamení doby a v jejich světle vykládat evangelium“, a z „přizpůsobeného kázání zjeveného slova“ (GS 44) se vyklube „kázání přizpůsobeného zjeveného slova“. O dopadu takových předsudků se zmiňoval v r. 1908 ve svém klasickém díle Ortodoxie (1993, s.27) i G. K. Chesterton: „Rozum potřebuje obranu. Celý moderní svět je v boji proti rozumu a věž se již kymácí. Byli bychom na omylu, kdybychom ukvapeně tvrdili, že neexistuje pokora typická pro naši dobu. Existuje: ale je prakticky jedovatější než nejvýstřednější pokořování asketů. Neboť stará pokora nutila člověka pochybovat o jeho úsilí, což ho mohlo přimět k tomu, aby pracoval houževnatěji. Nová pokora naopak nutí člověka pochybovat o jeho cílech, což bude mít za následek, že se přestaneme namáhat vůbec.“ Dá se říct, že Distance v tomto ohledu pokračuje v chestertonovské tradici ve stejně (nebo ještě více) problematickém intelektuálním prostředí.

Moderní věřící, vyučovaní moderními učiteli církve, už nevědí (v horším případě to vědí naprosto přesně), co z křesťanství ještě „platí“, která dogmata byla jako historicky podmíněné formulky „vypuštěna“, zda nebyla na a po II. vatikánském koncilu v rámci aggiornamenta zrušena vůbec, zda není poslušnost vůči pastýřům nebo Římu chápána jako urážka důstojnosti laiků nebo svébytnosti místních církví. Žijí pak své křesťanství jaksi opatrně, „nefanaticky“, „svobodně“ (hlavně nelpět jako farizeové na liteře, instituci a tradici), „nepelagiánsky“ (hlavně nespoléhat na „chození do kostela“ a ctnostný život), „s otevřeností“ (protože kromě uzavřenosti už dnes nic nepřijatelného neexistuje), „skromně“ (aby si snad někdo nemyslel, že si myslí, že k Bohu vede jen ta jejich cesta) a „pokorně“ (aby si snad někdo nemyslel, že tu svoji cestu považují za nejlepší). A myslitelé z Kocourkova (např. Medard Mehl) povzbuzují: „Ano, ano, jedině tak oslovíme dnešního člověka. Jedině víra tak nějak problematická pro věřícího je pro nevěřícího přitažlivá.“ Když se pak kocourkovských věřících někdo zeptá, co říkají tomu, že spolubratr z města X. považuje jejich víru za nejlepší, volají sborově: „Cože, někdo říká, že naše víra je ta nejlepší? To je ale špatný věřící, fuj!“ (A ti pokrokovější přidávají: „A jak je hloupě zatvrzelý! Takový blud říkat, že existují bludy! Umlčte toho nebezpečného netolerantního mizeru! Nebo mu alespoň nenaslouchejte, vždyť neumí naslouchat!“).

Stejně jako M. Mehl někdy přemýšlím „Kam kráčí (taková nepolemická) církev“, protože jeho „diagnóza doby“ (jak zní podtitul) je, obávám se, zároveň i symptomem. Věřím, že kráčí do nebeské slávy, ale troufám si hádat, že z ní takto moc dobré kvasnice nebudou.

Ilustrujme dopad určitých předpojetí i jinak. GS 43 vyzývá: „(Laici) ať spíše sami jednají na vlastní odpovědnost ve světle křesťanské moudrosti a s pozorným zřetelem k nauce učitelského úřadu církve.“ Distance tvrdí, a zkušenost dosvědčuje, že nereflektovaně přebírané a do důsledků uplatněné (nejen) filosofické předsudky vedou k „nekřesťanské nemoudrosti“ a z „pozorného zřetele“ k učitelskému úřadu církve se stává „nepozorný despekt“. (I když, nehleďme na věci černobíle, má to i svá „pozitiva“: Dnešní znalci církevních poměrů zřejmě umí s jejich pomocí /i když hypotézu o šestém smyslu také nemůžeme zavrhnout/ naprosto neomylně rozlišit to, co je „z Ducha svatého“ /podivuhodnou shodou okolností se to většinou shoduje s jejich osobními preferencemi/, od toho, co je výplodem reakčních konzervativních sil; jiní zase dokáží přesně rozlišit, co má v dnešní době ještě cenu a co ne; aj.)

Vezměme třeba reakci na deklaraci Dominus Iesus. V pořadu o Fóru 2000 prof. Halík např. na otázku, co si o ní myslí, řekl, že ho sice „nenadchla“, ale ani „nezastrašila“. Ti, kdo si věci rádi domýšlejí k horšímu (např. já), to nemohou chápat jinak než: „Je mi celkem fuk, co se tam píše, pojedu si dál podle svého. Jsem sice služebníkem církve, ale zda budu brát ohled na to, co říká ústy magisteria, si rozhodnu sám.“ Velice se mu líbilo „vyvážené“ prohlášení biskupa Kaspera. Pokud jsem slyšel dobře, stojí v něm něco v tomto smyslu: „Ano, je tam sice napsáno to a to, ale nemá to tak být čteno.“ To je ten „pozorný zřetel“? To není prohlášení „vyvážené“ - to je prohlášení svévolné a k svévoli nabádající. Co kdyby někdo vystoupil s následujícím prohlášením: „Ano, II. Vaticanum mluví o dialogu s jinými náboženstvími, ale tomu nelze takto doslova rozumět, to musí být čteno jinak?“ Umím si docela dobře představit ten rámus. (Srovnání nekulhá, dokument DI sice nemá tutéž závaznost jako dokumenty II. v. k., ale to, co připomíná, ano.)

A co ona „křesťanská moudrost‘? Když biskup Ganda ze Sierra Leone vyprávěl v televizi o tom, že všechna náboženství jsou stejně dobrá, uvedl s okouzlujícím úsměvem jako důvod fakt, že „Bůh je přece jeden! A má rád všechny lidi!“. Zajímavý úsudek. Polehčující okolností je pokorné přiznání pana biskupa, že „není teologem“; přitěžující okolností je, že každý biskup má být tak trochu teologem. Anavíc to může důvěřivé posluchače utvrdit v mylném názoru, že zdravý rozum je výsadou teologů. Potěšilo mne, že pražský arcibiskup je na tom o něco lépe.

Dále píšete: „Tato mentalita v církvi převládala od Tridentu po II.Vatikánum a zavedla ji do situace, kterou Pavel VI. charakterizoval jako největší tragédii: odcizení a propast mezi církví a světem, jemuž měla být kvasem, světlem etc.“ Nepamatuji se sice, jaká mentalita tehdy převládala, ale líbí se mi, jak jste se dokázal odvolat-neodvolat na Pavla VI. Skoro to vypadá, jako by Vaše a jeho lokalizace místa, „kde je zakopaný pes“, byly naprosto totožné. Jednou si od Pavla VI. něco přečtu, abych zjistil, jestli je to tak.

Ale ještě k té propasti: proč se musí katolíkům neustále promývat duše apely, ze kterých člověk takřka nezadržitelně spěje k závěru, že je zde „hodný“ svět, který s otevřenou náručí čeká na přijetí Kristovy zvěsti, a „zlí“ (nevěrohodní, polemizující) křesťané, kteří tomu brání? Skoro to někdy vypadá, že církev, přesněji řečeno její konzervativnější „fundamentalistická“ část, je přímo, nebo „větší oklikou“ odpovědná za všechna zla (nejen) západní civilizace, téměř včetně II. sv. války. Proč si z neustálých jemných náznaků katolík dosti snadno (a s úlevou?) dovodí, že „přílišná“ („naivní“, nekritická) důslednost ve víře je projevem nedospělácké rigidity bránící úspěšné evangelizaci? Pokud to není záměr, a asi není, přimlouval bych se v tomto směru za trochu opatrnější a vyváženější rétoriku - právě proto, že kritika pýchy, netolerance, uzavřenosti a rigidity ve vlastních řadách je věc velice chvályhodná, je důležité, aby jejím adresátům nebyl dáván důvod k intuitivní (ale zčásti oprávněné) rezistenci vůči ní.

„Jsou to většinou chlapci psaví (někdy až na hranici grafomanie, mám pocit).“ Oté grafomanii by se jistě dalo uvažovat - stejně jako o grafomanii sv. Augustina, sv. Tomáše nebo Chestertona. Zajímavější je ona patrná tendence k psychologizování, jež se u našich intelektuálů velmi citelně projevuje a které si všímá J. Fuchs: „Narušený vztah k pravdě se.projevuje i ve způsobu, jakým se přistupuje k ‚těm s mentalitou ghetta‘. Jak to, že se tak bezproblémově přistupuje k oponentům, kteří třeba v teologii zastávají věcně opačné, tradičnější pozice? Je opravdu tak zřejmé, že jsou prostě zaostalí a že nedorostli na úroveň doby, protože jsou psychologicky zablokovaní?“ (D 4/98)

Jak vidno, J. Fuchs si při kritice nebere servítky. Ale umí rozlišovat. Neupírá objektům své kritiky sečtělost, rozhled či jiné osobní kvality - pouze důrazně konstatuje, že pokud se při svých aktivitách pohybují na poli filosofie, „zacházejí s ní velice macešsky - nepouštějí ji ke slovu. Jejich filosofické akcenty, posudky a preference jsou veskrze dogmatické, bez potřebných analýz a důkazů; jsou převážně přizpůsobené dobové poptávce.“ (D 1/98)

Jak citát naznačuje, Fuchsova kritika nepramení v úsilí o prosazení dogmatického myšlení. Naopak. V oblasti přirozeného poznání a filosofických aspektů poznání náboženského („tomistické“ nevyjímaje) je boj proti dogmatismu leitmotivem všech Fuchsových polemik a zkoumání, „zda by nemohl platit opak“, refrénem celé jeho práce. Jeho filosofický styl sice nepatří k nejvzletnějším, ale co do kvality filosofování u nás, myslím, nemá adekvátní protiváhu (když mi někdo dokáže opak, klidně změním názor). Proto doporučuji nenechat se odradit „polemickým“ image jeho příspěvků a přes případný odpor na ně brát „pozorný zřetel“ - i kdyby vyprovokovaným výsledkem mělo být „jenom“ hlubší promyšlení vlastních koncepcí.

A abych v (únavné?) rehabilitaci pokračoval: mezi Vaše oblíbené hodnoty patří pluralita, měnlivost světa a života, vystupujete proti totalitářským tendencím. Co v tomto směru říká „fuchsismus“? „Realistická metafyzika neodmítá žádný pohyb, proces, žádnou změnu či dynamiku reality, které lze zkušenostně doložit. Mnohost reálných jsoucen implikuje jejich vzájemnou různost. Aby však mohla být dvě jsoucna různá, musí mít každé z nich svou vlastní identickou určitost, musí být samo sebou. Bez toho by žádné jsoucno nebylo tím, čím je, a tak by mimo jiné nebylo ani rozlišitelné. Rozlišitelnost totiž předpokládá, že jedno má ve svém bytí určitost, kterou druhé nemá - a tím se právě liší. A právě tento, a jen tento aspekt identické určitosti postihuje klasická ontologie termínem esence.“ (D 1/98; snad se nám podařilo trochu rehabilitovat i tu tolik zatracovanou esenci)

A pakliže má čtenář ještě zájem, podívejme se, jak nehezký vztah má „fuchsismus“ k totalitářství: „Po (filosoficky falzifikovatelné - pozn. L. N.) redukci na subjektivní složku zbývá z mravního řádu torzo: svoboda, svědomí, společenské konvence, historicko-kulturní faktory a vývoj. Vše se vyvíjí, i morálka i pravda, vše lidské má své dějiny, své kulturní zařazení, svůj jazyk. Pak mohou být mravní hodnoty a normy snadno interpretovány jako výraz skupinového (např. třídního) zájmu a pak jde jen o to, najít tu správnou skupinu (např. třídu) a nalinkovat podle jejích potřeb správnou (např. třídní) morálku. Finalitní relativizace skýtá netušené možnosti určování cílů a legitimizování jim přiměřených prostředků. „Pohyblivá, pružná mravnost se stává prostředkem libovolně určovaných cílů státu, strany, dějin. Přes obludné zkušenosti s hrůzami totalitarismů (však) platí dál, že o dobru a zlu rozhoduje svobodně člověk a že se při tom neváže na předem dané přirozené, zavazující normy dobrého života. On sám je jejich výlučným - svobodným zdrojem. Ve společenské praxi pak o tom, co je dobré, vposledku rozhodne svrchovaná společenská síla (hlasováním či represivní hrozbou). V klasickém pojetí jsou naopak mravní hodnoty konstantní, nelibovolné, nedisponovatelné, autonomní, superioritní, nerelativizovatelné. Z této kontrapozice je dobře pochopitelná nenávist různých inženýrů a režisérů dějin k lidem, kteří ve svém etickém smýšlení neztratili smysl pro přirozený mravní zákon (který samozřejmě není totožný se seznamem katolických zvyklostí). Logika antimetafyzické kultury je neúprosná: toto mravní apriori jako princip nedisponovatelného lidství je popřeno. Následuje chaos legalizované perverze, jde už jen o její míru.“ (J. Fuchs, Filosofie V., str. 25, 30 a 36)

Je užitečné si všimnout, že existenci totalitních systémů lze vysvětlovat i složitěji, než pomocí poněkud jednostranného tvrzení, že „si někdo dělal nárok na to, že má pravdu“, z čehož se obyčejně vyvozuje, že o pravdě (resp. pravdivosti poznání) je lepší nemluvit, „aby zase nepřišla nějaká totalita“.

Našel by se též nějaký citátek pro ty, kdo si občas kladou otázku, zda není lidská svobodná vůle jen iluzí, zda. Ale nebudeme se zdržovat.

A protože si ve své domýšlivosti namlouvám, že si mé rady o „seznámení se s protivníkem“ vezmete ihned k srdci, přiložil jsem i nějaké výpisky, které jsem si nepořizoval kvůli této příležitosti - Váše odpověď totiž trochu otřásla mou jistotou, že jste s jejich pramenem seznámen a že tudíž nejste „v nevýhodě“.

To je asi tak to nejdůležitější, co jsem ze sebe potřeboval dostat. Nezbývá mi než doufat, že předešlé řádky nejsou tak bezduché, aby jejich četba znamenala zbytečnou ztrátu času, a tak nešikovně formulované, že by jejich psychologický dopad blokoval jejich stravitelnost.

Opět podotýkám, že nevyžaduji odpověď, protože uznávám, že naše možnosti věnovat se vzájemnému dialogu nejsou rovnocenné. Dávám čestné slovo, že nebudu neobdržení odpovědi interpretovat ve smyslu: „Ha, nemá na to co říct!“ Když nezapomenu, po určité době se ozvu, abych se ujistil, že moje replika opravdu dorazila na místo určení.

Mistr: Vaše replika došla a potěšila mne velkou upřímností - v lecčems máte pravdu, v lecčems bych diskutoval. I Jiřího Fuchse mi Váš výběr citátů ukázal v trochu lepším světle, i když leckde i on pěkně rychle sklouzává od zdvořilostí do demagogie (např.: má-li někdo rád Nietzscheho, z toho ještě neplyne, že mu Fuchs může přisoudit každou Nietzcheho myšlenku. Vždyť z manifestované úcty k nějakému dílu ještě neplyne úplné přijetí všech jeho myšlenek - a tak dále.).

Učedník: Vážený mistře, tak už jsem tu zas, bych mařil Váš čas.

(Nebo var.: Tak už jsem tu zase, a v tak krátkém čase! To jsem ale ..!)

Jedno je však jisté: svědomí mám čisté -

varoval jsem Vás.

Nebaví mě sice psát, ale disputuji rád.

Slůvko navíc působilo a k tomu mě donutilo,

pozvednout svůj hlas, vnést do věci jas.

Zticha jste měl být, mohl jste mít klid. Upřímnost jste ocenil, tak jsem tedy nelenil,

psaní jsem zas vytvořil, Fuchse abych podpořil,

než pojmete na mě zlost a řeknete: „Tak už dost!

Velice mě těšilo, ale už to stačilo!“

Děkuji za odpověď. Zpočátku jsem myslel, že (ke své velké lítosti) snad nebudu mít co napadnout a diskuse skončí trapným usmířením, ale nakonec se mi přece jen podařilo jednu drobnost najít.

Tedy, za prvé s Vámi musím částečně souhlasit. Poukázal jste totiž na pasáže Fuchsových příspěvků (o Nietzschem), nad nimiž se pozastavuji i já. Z těchto míst sice přísně vzato nevyplývá, že T. Halík, o kterého v této souvislosti šlo, zastává přesně tytéž názory jako on, ale celkový kontext příslušné pasáže k takové interpretaci přímo svádí. Ale to bych teď nechal stranou, můžeme o tom podiskutovat jindy. Mnohem důležitější je, že se zde ocitáme u jednoho ze stěžejních bodů Fuchsových kritik - u pranýřování častého nesouladu mezi pozicemi výslovně proklamovanými a reálně zastávanými.

Snad to nebude příliš velké rouhání (a zkreslení), když Fuchsovo „poselství“ vyjádříme pomocí biblického jazyka následovně:

„Běda vám, křesťanští filosofové a teologové, pokrytci! Zavíráte lidem království kritického filosofování, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít! Obcházíte univerzity, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna skepse, dvakrát horšího, než jste vy sami.

Běda vám, slepí vůdcové! Odevzdáváte desátky z tolerance, dialogu a naslouchání, a nedbáte na to, co je ve filosofii nejdůležitější: hledisko pravdivostní hodnoty, noetická podloženost a logická fundovanost vlastních závěrů. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. Slepí vůdcové, cedíte komára zastaralosti, ale velblouda chybnosti spolknete!

Běda vám, křesťanští filosofové a teologové, pokrytci! Voláte po pokorném přibližování se pravdě a přitom nerozpoznáváte, že vaše vlastní filosofická východiska, byť nechtěná nebo neuvědomovaná, ale domyšlená do konce každou víru v možnost takového přibližování rozmetávají na cucky. Pečujete o stylistickou a dobovou čistotu svých myšlenek, ale uvnitř jsou plné rozporů a nepřesností.

Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem jako poučení a skromní obhájci pravdy o člověku a distancujete se od agnostických postojů, ale uvnitř jste plní předsudků a hlubinné skepse.

Říkáte: “Nemáme nic společného s těmi postmoderními intelektuálními anarchisty!„, ale váš způsob filosofování a vaše trpné přejímání módních, ale neudržitelných názorů vás usvědčují z omylu.

Říkáte lidem: „Myslete kriticky!“ a vzápětí dodáváte: „Nekritizujte jiné názory, vždyť na jejich posouzení nemáte objektivní kriteria!“ Svazujete lidem těžká břemena boje proti relativismu a vyzýváte je, aby se otevřeli pravdě a překonali rozkolísanost života, ale sami se o pravdu antirelativistických a kontraskeptických koncepcí nedotknete ani prstem.

Líbí se vám, když vás lidé na ulicích zdraví a říkají vám: „Pane Přijatelný!“ Ale kdo se bez poctivého zdůvodnění povyšuje nad „překonané“ nauky, bude ponížen.

Amen, amen, pravím vám, kdo jí ovoce ze stromu novověké noetiky a ontologie, (ne)pozná, že je intelektuálně zcela nahý, bude vyhnán z ráje bezrozporného myšlení a propadne intelektuální smrti v podobě nominalismu, skepticismu, agnosticismu, osvícenského „racionalismu“, ateismu, scientismu, relativismu, historismu, psychologismu, absolutního dynamismu, konstruktivismu, materialismu, nihilismu, synkretismu a fideismu. V potu tváře bude řešit filosofické problémy, ale filosofie mu vydá jen trní a hloží. Pak bude vyhozen do tmy beznadějné nejistoty ohledně nejdůležitějších životních otázek, kde bude pláč a skřípění zubů. Kdo má uši k slyšení, slyš!“

Existuje mnoho oblastí, říká „dále“ Fuchs, ve kterých je možné i užitečné zaujmout, vzhledem k neúplnému či nejistému poznání nebo vzhledem k povaze věci, pozici „zlatého středu“. Jsou však situace, kdy to možné není. Sem patří i některé nejdůležitější filosofické otázky, např. zda má člověk schopnost dojít k pravdivému a jistému poznání (soudu, závěru) a zda lze tuto možnost filosoficky „zaštítit“. V tomto případě např. „poloviční jistota“ je nejistota, a nikoli střed mezi „jistotou“ a „nejistotou“, atp.

Novověcí filosofové správně vycítili slabiny nebo nedostatečnosti „katolicky-scholastického“ klasického realismu v těchto základních, výchozích tématech a spustili filosofické kotvy „znovu a lépe“, nebo rovnou prohlásili, že žádné neexistují. Na to reagovali realisté zdůrazněním prvotních, nezpochybnitelných daností vnímání a myšlení (tzn. určitých axiomů). Problémem takového „dogmatismu evidencí“, jak to Fuchs nazývá, je ovšem fakt, že ony „nezpochybnitelné“ axiomy jsou zpochybnitelné. Naštěstí se však v tomto případě „vsadilo na dobrou kartu“.

Na druhé straně problémem novověkých „řešení“ problému je také dogmatičnost vlastních výpovědí, ale navíc kombinovaná s vnitřními autodestruktivními rozpory a rezultační (tj. výslednou, nikoli výchozí, „provokativní“) skepsí a pochybností o možnostech lidského intelektu.

Fuchs v této záležitosti tvrdí, že „kruh“, ve kterém se lidské myšlení pohybuje při zjišťování své hodnoty (lidské myšlení je zde nejen předmětem, ale „bohužel“ i nutným prostředkem zkoumání) není takové povahy, aby takovému zjišťování zásadně bránil. Rozvinutím metody tzv. nepřímého dokazování (což neznamená „méně hodnotného“ dokazování), kdy se platnost tezevyvozuje na základě filosoficky obhájené platnosti principu sporu z prokazatelné a prokázané neudržitelnosti antiteze , lze na základní otázku po možnostech a hodnotě lidského poznání i na mnohé další odpovědět s jistotou a kladně, a pojem „klasický realismus“ tím oprávněně rozšířit o přívlastek „kritický“.

Těm, které takové sebevědomé vyjádření „nadzvedává ze židle“, Fuchs vzkazuje: i váš odpor, nebo případné ignorování je důsledkem vašich vlastních nebo přejatých filosofických úvah (před filosofií člověk zkrátka neuteče); než se tedy ze židle zvednete, zamyslete se nad jejich podložeností a pak se případně zahloubejte do mých (nebo i cizích) textů, abyste zjistili, zda už vaše námitka nebyla náhodou někde probrána a poctivě vyvrácena.

No, tak to bychom měli. Nyní si ale položme otázku: K čemu měl tento minikurz fuchsismu vlastně sloužit? Po pravdě řečeno to zatím přesně nevím, ale snad se tím nic nezkazilo. Každopádně poskytl kontext, ve kterém budou lépe pochopitelné následující dva (samozřejmě Fuchsovy) citáty, které jsou v docela těsném vztahu k našemu hlavnímu, „nietzcheovskému“ tématu:

„Dnes už vývoj překonal i Kanta, a tak tedy žurnalizující autoři zaujímají středové pozice rovnou, bez zkoumání příslušných problémů. Namlouvají si moudrost středu podle svého cítění či podle svých nezvýslovněných předpojetí a vazeb. Pak se ovšem často stává, že jejich středová stylizace věcně přináší nějakou variantu nebo modalitu nějakého extrému. Dovedu si např. představit, že Ondokova pozice „hypotézy Boha“ (viz moje recenze v tomto čísle) bude mnohými vnímána jako rozumný střed mezi extrémy „středověkého“ dokazování Boha a „progresivistického“ agnosticismu. Hlubší zkoumání však takový střed hravě rozmetá a odhalí Ondokovu „hypotézu“ jako typickou tezi novověkem fundovaného modernismu.“ (D 2/98, s.67)

V tomto smyslu to pěkně „schytal“ hned v nultém čísle Distance i K. Říha, kterému bylo vyčiněno, že přes své proklamované realistické pozice z něj jeho publikované úvahy o pravdě činí nakonec stejného skeptika, jakého ze začátku explicitně vyvracel.

A přejděme k citátu, ve kterém už nejen „přihořívá“, ale opravdu „hoří“ (a který se vůbec nevztahuje jen na TH): „Halík se o stránku dál (pozn.: v článku Evropa jako domov , Proglas 8/97) verbálně distancuje od postmoderního skepticismu a relativismu, ale zvažme konzistenci jeho filosofických postojů. Postmoderní skepse evidentně těží z absence spolehlivého řešení problému pravdy v novověkých teoriích poznání. Tato propast je sice pragmaticky překlenuta fideismem, ale právě ten se stává principem a důvodem postmoderní relativizace ve smyslu akceptace radikální plurality.

Když tedy Halík programově rezignuje na jasné a evidentní řešení filosofických problémů, včetně klíčového problému pravdy (který Descartes rozumně postavil do východiska a jehož řešení či neřešení rozhoduje ve filosofii o mnohém), pak tím vlastně z hloubi odůvodňuje a „verifikuje“ postmoderní, skepticko-relativistické pozice. Jeho příležitostný, účelový odstup nemá za těchto okolností logiku.“ (D 1/98, s.68)

Tedy, na obvinění z demagogie by Fuchs asi reagoval následovně: „Ano, uznávám, že naši obdivovatelé Nietzscheho se s jeho myšlením zcela neztotožňují. Přijímají však jeho teze přinejmenším v nejdůležitějších filosofických otázkách, a o to tu jde. S obviněním z demagogie bych proto zase tolik nespěchal“. A pak by pokračoval: Ale možná jsem vás svou argumentací neuspokojil, možná se v mnohém pletu, a určitě máte i jiné další výhrady k pranýřování mých postojů. „V Distanci tedy uvítáme, když na kritiku začnete věcně reagovat. Tím by mohlo dojít k tolik potřebnému vyjasňování daných problémů a pozic; a není přitom ani nutné mluvit o dnes už tak zprofanovaném dialogu.“ (srv. D 1/98, s.73)

Tím tedy končím svoji (nebo, lépe řečeno, svoji a Fuchsovu) výhradu k vaší stížnosti. Se závěrem se příliš piplat nebudu, byl by jen obměnou závěru dopisu předešlého. Pro jistotu snad ještě dodám, že zmínka o „trapném usmíření“ v úvodu byla jen literární nadsázkou. Přeji mnoho zdaru a těším se na případnou odpověď.

Mistr: Váš příspěvek jsem obdržel a s velkou chutí jsem ho hned přečetl. To „apokryfní evangelium“ je literární majstrštyk - řekl jsem si (smím-li být k Vám tak upřímný jako Vy ke mně): toho hocha si pěstuj, až vyroste z těch fuchsovin, mohlo by z něho něco pořádného být. Já vím, že Vás asi zlobím tím, že nemohu zatajit, že fuchsovské filozofování považuji nikoliv za zjevení Pravdy, nýbrž za jedno vývojové stádium; pamatuji se, že i mne kdysi tento bezrozporný svět sylogismů fascinoval - dokud jsem nedošel k názoru, že se do něj složitý lidský svět - a natož svět velkých paradoxů víry - nevejde, aniž bychom jej pořádně osekali. Přečtěte si jednou Paloušovy vzpomínky na Patočku: když probíral Platóna, všichni si mysleli „je to platonik“, když příští hodinu Aristotela „je to aristotelik“ - a tak dále, Patočka prostě procházel s vnitřním pochopením celé dějiny myšlení, a až nakonec ukázal, co sám k tomu může dodat. UFuchse jsem měl vždy dojem, že prostě zůstal u té druhé lekce a dál ho nikdo bohužel nedovedl, dál už místo schopnosti porozumět jen neguje a neguje. Opravdu vám nepřipadá podezřelé stanovisko, že vývoj filozofie po Aristotelovi překročil bludný kořen a je jen přehlídkou omylů? A soudobou učebnici logiky, která ukazuje, že „logik“ je mnoho, musíme spálit na hranici? Tolik dnešní příspěvek k šavlování, Vaší oblíbené zábavě! Úloha k přemýšlení: možná, že odmítáme „realistickou filozofii“ přece jen z důvodů jiných, než z mrzkého oportunismu a bezcharakterní touhy být „přijatelní“ a líbit se tomuto světu. Jaký jiný důvod bychom mohli mít? Pěkné sny! Váš Mistr.

Učedník: Vážený Mistře, děkuji za podnětnou odpověď - byla rovněž přečtena s velkou chutí. Zde je má reakce, kterou již jistě se zvědavostí očekáváte.

Každopádně máte za svůj poměrně dlouhý vzkaz mé uznání. Buď jste člověk prozíravý, a dovtípil jste se, že každá podobná investice se Vám v mém případě stonásobně vrátí, nebo Vám leží na srdci duševní úroveň Vašich bližních, nebo dokážete pružně vycházet vstříc jejich specifickým potřebám a zálibám, nebo Vám leží na srdci budoucnost českého Božího lidu, nebo vše dohromady, což Vás v mých očích nesmírně šlechtí. (Jen mě mrzí, že v případě platnosti „prozíravé“ varianty asi tentokráte nebudu schopen, vzhledem k délce Vašeho e-mailu, očekávání naplnit).

Kromě toho mě těší, že jsou Vaše odpovědi o poznání ohleduplnější než ty mé (jsem přece jen člověk senzitivní a často mě rmoutí, když mi někdo oplácí stejnou mincí). Také prosím nebesa, aby mi jednou bylo dopřáno vnitřně pocítit a vychutnat dobrodiní oné tajemné vyšší filosofie, o níž jsem toho již tolik slyšel a jejíž velkolepost Vaše slova tak přesvědčivě naznačují, a pokud Vás Prozřetelnost opravdu vyvolila za mého duchovního pěstouna a nástroj své přesvaté vůle, chovám v hloubi svého nedospělého srdce naději, že Vám bude v budoucnu udělen dostatek času a osvícení, abyste mi mohl ukázat, jakými přednostmi se může tato nauka vykázat oproti jiným, nižším stadiím lidského hloubání, jakými zákonitostmi a pravidly oplývá a jakou cestou lze k tomuto zřídlu životní moudrosti dospěti a svou mysl tak výše pozvednouti. Kéž se tak stane, poněvadž Vaše poslední otázka („Jaký jiný důvod bychom mohli mít?“) mne ponechává v mučivé nejistotě, v ještě mučivějším pocitu vlastní neschopnosti a v nejmučivějším strachu, že nevím něco, co bych vědět měl.

Dnem i nocí se mi též do mysli vkrádá otázka, zda odmítání „realistické filosofie“ znamená přijímání „nerealistické filosofie“, „realistické nefilosofie“, „reálně nerealistické filosofie“, „nerealistické nefilosofie“, nebo ještě něco jiného. Nepřestávám doufat, že přijde kairos, kdy na tyto i další podobné otázky, vyslovené i nevyslovené, dostanu odpověď, která uspokojí mou intelektuální lačnost a sníží mou hypertenzi.

Abych takové případné duchovní vedení usnadnil, hodlám použít osvědčeného prostředku, totiž vyjevení všeho, co nosím v tomto směru ve svém srdci a mysli, v naději, že tak snáze rozrazíte mé vnitřní bariéry a kruhové obrany, odstraníte třísky a trámy v mém vnitřním oku a znovu zavinete všechny mozkové závity narovnané strnulými filosofickými formami.

Nuže, přejděme k onomu vyjevování a začněme u Vaší odpovědi.

Píšete: „(Řekl jsem si:) toho hocha si pěstuj, až vyroste z těch fuchsovin, mohlo by z něho něco pořádného být.“ Děkuji za kompliment i důvtipně podanou přátelskou výtku. Ale přejděme na jinou, skrytější významovou rovinu. Tu lze formulovat následovně: „Až vyroste z toho stavu omezenosti a nevyspělosti, v němž se nachází ten ubožák Fuchs, mohlo by z něho něco pořádného být. Toho hocha si pěstuj, třeba se ti ho podaří přiblížit alespoň kousek k tvým vlastním výšinám.“ Dá se říct, že celý můj dopis je reakcí na tuto Vaši větu (ať už řečenou slovy Vašimi nebo mými). To pěstování mě samozřejmě těší a bude jen vítáno. K těm výšinám se vyjádřím v následující verbální smršti.

„U Fuchse jsem měl vždy dojem, že prostě zůstal u té druhé lekce a dál ho nikdo bohužel nedovedl, dál už místo schopnosti porozumět jen neguje a neguje.“ Možná by stálo za to přečíst si toho od něj trochu víc, a přitom si tolik nevšímat, zda neguje nebo ne, ale co neguje a proč .

„Opravdu vám nepřipadá podezřelé stanovisko, že vývoj filozofie po Aristotelovi překročil bludný kořen a je jen přehlídkou omylů?“ (A já bláhový jsem si na základě Vaší reakce na Fuchsovu kritiku myslel, že demagogii nesnášíte!) Možná Vám to ještě nikdo neřekl, ale klasický realismus (a potažmo „fuchsismus“) není přesně definovaným a definitivně ukončeným seznamem tezí „ex cathedra“ prohlášených za správné a plně postačující (pozn.: existující papežská doporučení nemají tak specifický charakter). Možná na rozdíl ode mě znáte někoho, kdo tvrdí opak, ale ani to by ještě nic neznamenalo. A jedna malá technická poznámka: pojem „novověká filosofie“ vyskytující se v některých polemických textech je v daném kontextu pouze srozumitelný terminus technicus , který není totožný s kompletní summou všech filosofických tezí vzniklých v novověku nebo po Aristotelovi.

„A soudobou učebnici logiky, která ukazuje, že ‘logik‚ je mnoho, musíme spálit na hranici?“ Nevím sice, zda věta naráží na něco konkrétního z naší diskuse, ale klidně na ní odpovím: no, nemusíme, ale v případě potřeby klidně můžeme. Každopádně bych ale v takovém případě prosil o zachování jednoho výtisku pro moji osobní potřebu. Jsem v tomto směru totiž krutě nedovzdělán - kromě normální, klasické logiky znám z doslechu už jen jakousi logiku ženskou - což je asi dost ostuda. Rozhodně si myslím, že snaha o nalezení nových logik je více než chvályhodná, protože se mi zdá, že logika mnohých myslitelských směrů se do klasických mantinelů opravdu nevejde.

„Já vím, že Vás asi zlobím tím, že nemohu zatajit, že fuchsovské filozofování považuji nikoliv za zjevení Pravdy, nýbrž za jedno vývojové stádium.“ Ujišťuji Vás, že mne tímto sdělením ani nezlobíte ani nepřekvapujete, jenom trochu napínáte. Nezbývá mi než doufat, jak už jsem psal výše, že jednou pochopím, třeba s Vaší pomocí, v čem je „fuchsovské“ filosofování tak zakrnělé. Proč mi k tomu nestačí Vaše odpověď, snad objasním dále.

„Když (Patočka) probíral Platóna, všichni si mysleli ‚je to platonik‘, když příští hodinu Aristotela ‚je to aristotelik‘ - a tak dále, Patočka prostě procházel s vnitřním pochopením celé dějiny myšlení, a až nakonec ukázal, co sám k tomu může dodat. U Fuchse jsem měl vždy dojem, že prostě zůstal u té druhé lekce a dál ho nikdo bohužel nedovedl.“ Chtě nechtě se mi vtírá do mysli otázka, zda jste vůbec někdy Fuchsovými knihami listoval, ale odpustím si ji, protože mi do toho nic není. Nicméně jednu provokativní poznámku si přece jen neodpustím: Prosím za prominutí, ale mám pocit, že kdybyste se při hodnocení filosofických směrů konečně přestal zabývat jejich pořadím v Patočkových přednáškách nebo dějinách myšlení, přišel byste možná na spoustu zajímavých věcí.

Jinak je z Vaší odpovědi znát, že na Vás v mém dopise zvláště zapůsobila má (tedy, pardon, Fuchsova) formulace o Přijatelnosti. To jsem, po pravdě řečeno, docela rád, ale jelikož v této souvislosti došlo evidentně k menšímu nedorozumění, musím to trochu upřesnit.

Za prvé, celá stať opravdu nebyla zaměřena pouze na Vaši osobu. Za druhé, z oné formulace vůbec neplyne, že snaha o přijatelnost je „mrzká“ nebo „bezcharakterní“ nebo že jsem někomu takový typ snahy podsouval. Jednalo se pouze o řečnické konstatování - sice provokativní, ale přece jen „hodnotově neutrální“. Snaha o maximální přijatelnost pro okolní svět je samozřejmě téměř morální povinností každého křesťana. Tím jediným, co měla ona věta v mém dopise nenápadně naznačit, je: je nanejvýš žádoucí nezaměňovat přijatelnost pro soudobé intelektuální trendy za filosofické kritérium kvality svých nebo cizích názorů - a to ani tehdy, když jsme vedeni těmi nejlepšími úmysly pod sluncem a tou největší úctou a láskou; a není vůbec nutné brát tuto poučku jako na konkrétní osobu zaměřený apel.

Dále píšete: „Pamatuji se, že i mne kdysi tento bezrozporný svět sylogismů fascinoval - dokud jsem nedošel k názoru, že se do něj složitý lidský svět - a natož svět velkých paradoxů víry - nevejde, aniž bychom jej pořádně osekali.“ Srdečné díky za takovou „nahrávku na smeč“. Co kdyby Vám Jiří Fuchs někdy nad sklenkou vína s chápajícím úsměvem prozradil: „Pamatuji se, že i mne kdysi tento rozporný svět protimluvů fascinoval - dokud jsem nedošel k názoru, že se do něj složitý intelektuální svět - a natož svět klíčových filosofických problémů - nevejde, aniž bychom jej pořádně osekali (resp. rozsekali)?“ Tuto otázku, prosím, nepodceňujte. Pokud takovou možnost považujete za málo pravděpodobnou, pak vězte, že neprávem, protože téměř přesně to Fuchs říká.

Kromě toho mě napadají i další dotazy: Má se Vaše citovaná věta opravdu chápat tak, že Vás momentálně fascinuje svět rozporný? Pokud ano, jaké má přednosti? Opravdu se Vám tolik líbí ve světě, kde zároveň existujete i neexistujete, kde člověkem zároveň jste i nejste, kde rozum máte a zároveň nemáte, kde platí Vaše názory zároveň s jejich pravými opaky, kde jsou rozpory přípustné a zároveň nepřípustné? Pokud byste mi chtěl nějak přiblížit pozitiva takového světa, berte na mě, prosím, ohled a objasňování provádějte bezrozporně. (Vysvětlivka: Výše jmenované hovadiny by „nastaly“, kdyby byl univerzálně nebo částečně neplatný princip sporu - více viz J. Fuchs, Filosofie II , s. 56) Jinak bez problémů věřím, že jste došel k názoru o nedostatečnosti světa sylogismů - já ho zastávám taky a osobně neznám nikoho, kdo by ho zpochybňoval. I když, po pravdě řečeno, není mi úplně zřejmé, co přesně si má člověk pod tím strkáním lidského světa do světa sylogismů představit, takže si v této věci nejsem stoprocentně jist. Ale jsem si jist, že kdyby existovala petice vyzývající, aby se ono výslovné „surové“ „sylogizování“ tolik neuplatňovalo v poezii, zamilovaných románech, modlitbě, kázání, manželské komunikaci, psychoterapii, nebo dokonce ve sportu či v hudbě, Jirka Fuchsů imy, jeho nohsledové, bychom byli mezi prvními signatáři. Ostatně jsem si nevšiml, že by se Fuchsovy sylogismy někdy objevily v jiné než filosofické souvislosti. Zkrátka: to, že existují i mimoracionální stránky života nebo že se sylogismům vymykají velká tajemství víry, není vůbec žádný problém ani důkaz. Tím jediným, co v této souvislosti (nejen já) tvrdím, je, že pokud by někdo chtěl tyto stránky reflektovat (tj. o nich uvažovat) a vyvozovat z nich nějaké závěry, nemůže se racionálnímu světu sylogismů vyhnout, ani kdyby se „postavil na hlavu“.

Ale u těch „paradoxů víry“ bychom se mohli krátce zastavit. Jako první se člověku vybaví zcela jistě Nejsvětější Trojice. K tomu mohu říct jen to, že znám i zcela neparadoxní (což neznamená „vyčerpávající“), a přitom možná ortodoxní výklady tohoto tajemství (viz např. C. Tresmontant, Základy teologie ). Ale „i kdyby“, pak to ještě není důkaz, že se bezrozpornému světu sylogismů vymyká i něco jiného.

K dalšímu typu tzv. paradoxů víry, které někdy slouží jako doklad o vznešenosti rozporného myšlení, se řadí např. některé Kristovy výroky („Kdo svůj život pro mě ztratí, nalezne ho“, „neodumře-li zrno, nepřinese užitek“ aj.). V tomto případě se však jedná o účinnou řečnicko-pedagogickou zkratku pro vyjádření skutečností, které naopak mají svou hlubokou vnitřní logiku, v případě potřeby vyjádřitelnou. Rovněž u zdánlivě protikladných biblických tvrzení bychom museli prokázat, že povaha textu vyžaduje brát oba výroky doslovně, že je správně chápeme a interpretujeme (s ohledem na okolnosti, v jakých byly řečeny apod.), že se „potírají“ opravdu přesně v téže věci atd., takže s případným tvrzením o paradoxech (ve smyslu „protimluvech“) by bylo radno v podobných situacích nespěchat.

A když už jsme u těch sylogismů (eventuelně i jiných příbuzných myšlenkových útvarů, které Váš termín „sylogismus“ zřejmě zastupoval) - co je na nich tak „nesympatického“? Není náhodou takový „aristotelský“ sylogismus jenom „profesionálním“ rozvinutím a dotažením toho, co probíhá jaksi „zrychleně“ nebo „pod povrchem“ v normální „laické“ hlavě při normálním uvažování (samozřejmě vedle jiných „věcí“)? A ještě důležitější otázka: lze ho v příslušných situacích nahradit?

Na tu druhou otázku si s dovolením odpovím sám: Ano, lze. Ukažme si to na příkladu:

Když přijde někdo za J. Fuchsem a řekne: „Prosím, dokažte mi, že se v tomto bodě nemýlíte.“, Fuchs odpoví: „Jistě, k službám. Tak, podívejte, blablabla... Protože v tomto případě blablablabla.., platí, že blablablabla..“ Když přijde někdo za „vyspělým“ filosofem a řekne: „Tvrdíte, že blablabla... (např. že sylogizování je nižším stadiem filosofování) Tato myšlenka mě neodolatelně přitahuje, ale nechci ji přijmout jen tak. Dokažte mi, prosím, že máte pravdu!„, filosof odpoví: „I vy blázínku! Vy jste si toho možná nevšiml, ale já se již dávno pohybuji na vyšší (symbolické, mystické, holistické) úrovni filosofování! Zde se již nepoužívají definované pojmy a sylogismy, neřku-li důkazy! Ale copak, vy pláčete? Neplačte, vždyť tomu mému názoru můžete klidně důvěřovat i tak, on je totiž - můj ! A nejen to, navíc ho zastává tolik mých dalších kolegů a známých!“

To je varianta jednoho způsobu, jak nahradit sylogismus.

Zde je příklad způsobu druhého: „Žádné dokazování není třeba, dnes v noci mi to pošeptal do ouška sám archanděl Gabriel!“ Jiná varianta téhož by mohla znít takto: „Toho bohužel nejsem schopen, ale intuitivně cítím, že tomu tak je!“ Nebo ještě jinak: „No, to pro vás sice neudělám, ale ujišťuji vás, že tento názor zastávám na základě své hluboké životní (mystické, vnitřní) zkušenosti. Nevím sice, jak jsem ho z ní vykouzlil (při takové reflexi totiž zásadně nemyslím v sylogismech), ale přesto si myslím, že se na tak dobře podložené mínění můžete spolehnout!“ Atp.

Protože jsem dosud nepředstavil ani neobjevil způsob přemýšlení, který bych považoval za důstojnou, nebo alespoň postačující náhradu sylogismu (přinejmenším pro filosofii), odvažuji se tvrdit, že úroveň filosofování se neurčuje podle toho, zda se na ní sylogizuje, ale jak se na ní sylogizuje a z jak ověřených předpokladů se vychází, a že vyšší úroveň se vždy vyznačuje tím, že jsou zde vnitřní zákonitosti myšlení respektovány, a nikoli obcházeny - a to bez ohledu na to, zda jsou opravdu „nižší“ povahy nebo ne.

Nyní si dovolím upozornit Vás na jeden sylogismus, jehož přebývání (byť nereflektované) ve Vaší psýché prozrazují Vaše slova. Vypadá takto:

Premisa 1 : Všechny způsoby filosofování, které znám a nepřijímám, jsou nižším stádiem filosofování (to je jasné, jinak bych se jim pochopitelně nebránil).

Premisa 2 : Fuchsův způsob filosofování znám a nepřijímám.

Závěr : Tedy Fuchsův způsob filosofování je nižším stádiem filosofování.

Možná teď očekáváte, že tuto úvahu začnu zpochybňovat. To však dělat nemíním. Pouze jsem chtěl ukázat, že sylogismy je člověk „postižen“ bez ohledu na to, zda je jimi fascinován, či nikoli. A je snad zbytečné ještě dále upozorňovat, že např. premisa č.1 v našem příkladu předpokládá, že je (alespoň doufejme) sama důsledkem celého řetězce jiných sylogismů.

Nebo se zastavme u jiného sylogismu, který z Vašich slov prosvítá, třebaže je nezvýslovněn:

Premisa 1 : Pokročilé stádium filosofování se vyznačuje nezávislostí na sylogistických postupech.

Premisa 2a : Aristotelské (fuchsovské) filosofování se vyznačuje závislostí na sylogistických postupech.

Premisa 2b : Mé filosofování se vyznačuje nezávislostí na sylogistických postupech.

Závěr a : Tedy aristotelské (fuchsovské) filosofování není pokročilým stádiem filosofování.

Závěr b : Tedy mé filosofování je pokročilým stadiem filosofování.

Rovněž tuto úvahu nehodlám zpochybňovat. Pouze bych rád upozornil, že se i jejím prostřednictvím ocitáte zpátky v onom „nižším“, sylogistickém vývojovém stádiu filosofování, po boku filosofů, na něž jste ještě před chvílí hleděl tak spatra.

A dokonce si můžeme všimnout, že pokud opravdu platí premisa č.1, pak se každý „pokročilý“ filosof tímto vlastním produktem usvědčuje „ze lži“, tj. z odmítání a zároveň (nutného) přijímání sylogistického způsobu uvažování. Tato premisa je totiž nejen sama produktem jiných sylogismů , ale také je bez uzardění k sylogizování používána . Což, řečeno bez obalu, znamená, že při filosofování nesylogizovat nelze (jinými slovy: lze nesylogizovat, ale pak už to není filosofování), a že tedy „vyšší“ „nesylogistická“ úroveň filosofování je v lepším případě jen přeludem. (Pozn.: Není však nutné si kvůli tomu „házet mašli“, cesta ke kvalitnějším filosofickým poznatkům je otevřena i tak; a s tím se lze, myslím, docela dobře spokojit. A ještě jedna rada: až budete s výše uvedenou úvahou nesouhlasit a “dej Bože„ přemýšlet proč, můžete si své sylogismy psát na papír, člověk se v tom pak lépe orientuje.)

Víte, možná se mi to jen zdá, ale někdy mám dojem, že nejvíc lpí na svých názorech ti, kdo proti takovému lpění nejvíc brojí; že nejvíc (byť třeba s noblesou) pohrdají odlišnými názory ti, kteří před tím nejvíc