Ročník 2001‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Spravedlivý řád a svoboda

Roman Joch

Se spoustou názorů pana Dr. Radomíra Malého uvedených v jeho článku „O spravedlivém společenském řádu“ výrazně souhlasím - např. s jeho myšlenkou, že feudalismus představoval výrazný pokrok proti předchozímu otrokářství. Mám však několik výhrad především k jeho hodnocení kapitalismu.

Dr. Malý správně píše, že „kapitalismus přinesl uvolnění poddaného venkovana od nejrůznějších dávek a robotních povinností a učinil ho osobně svobodným s možností rozhodovat bez souhlasu vrchnosti, kam se odstěhuje, jakou práci si zvolí nebo jestli pošle děti na studia“. To je fakt. Jak ho máme morálně interpretovat? Jsou jen tři možnosti. (1) Bylo to špatně. (2) Bylo to správně. (3) Bylo to samo o sobě morálně neutrální a celkové hodnocení bude záviset na dalších okolnostech, např. ohledně prosperity a blahobytu.

Ke které možnosti se přiklonil pan Malý? Vzápětí uvedl: „Jenže toto plus se ukázalo být pro mnoho /lidí/ velkým mínusem. I když dosud žili bídně a byli sužováni nadměrnými požadavky vrchnosti, jejich skromné hospodářství jim dávalo alespoň tu jistotu, že nebudou hladovět.“ Což se ale v důsledku jejich nově nabyté svobody a kapitalismu stalo - napsal dál pan Malý.

K tezi, zda kapitalismus skutečně vedl k ožebračování lidí, se vrátím za chvíli; nyní se soustřeďme pouze na poslední argument pana Malého. Evidentně se přiklonil k třetí možnosti, totiž k názoru, že „svoboda versus nevolnictví“ je spor, jehož morálnost lze rozhodnout pouze v závislosti na tom, které z obou zajišťuje větší prosperitu.

To je však názor, s nímž já radikálně nesouhlasím. Právě proto, že člověk není pouze materiální entitou, nýbrž je duchovní, volní, racionální bytostí, nevolnictví - tedy to, co se hodí pro dobytek - je zásadně nelidské bez ohledu na to, zda člověk žije v chudobě anebo v dostatku. Nevolnictví totiž znamená, že člověk nemůže činit volby ohledně svého osudu, nýbrž jeho osud mu plánuje a určuje jeho pán. Ale tím, že mu osud takhle určuje (bez ohledu na to, zda jej určuje dobře nebo špatně), uráží jeho důstojnost, neboť mu neumožňuje uplatnění právě těch kvalit, jež jsou typicky lidské (na rozdíl od zvířecích) - tj. kvalit člověka jako volní, racionální, duchovní bytosti. Pokud by člověk byl pouze materiální entitou, materiální ohledy (blahobyt, jídlo, pití, atd.) by asi byly ty jediné, na něž by se měl brát ohled. Ale právě proto, že člověk je víc než hmota, svoboda je jeho zásadním právem. „Raději chudý na svobodě, než v blahobytném otroctví“ je zásada lidská, „raději na řetězu, ale s plnou mísou, než volně pobíhat s prázdným břichem“ je zásada pro dobytek.

A nyní k tezi pana Malého, že kapitalismus lidi ožebračil. Podle pana Malého za feudalismu sice lidé žili bídně, přece jen však měl základní zajištění. To jim vzal kapitalismus: z venkova putovali do měst, tam práci častokrát ztratili, a pak byli na tom hůř než předtím.

To, že život mnoha lidí byl jak ve feudalismu, tak v ranném kapitalismu velice bídný, je nasnadě. V případě ale, že migrace lidí z venkova do měst za prací by se prokázala jako jejich další ožebračování a zbídačování, přece by velice rychle ustala, a dokonce by se obrátila - zpět z měst na venkov! Lidé se totiž stěhují z bídy k menší bídě (většímu blahobytu), ne opačně. Jistě, životní podmínky lidí ve městech v raném kapitalismu byly otřesné; byly však otřesné proto, že jejich výchozí podmínky byly ještě horší.

Kdybychom se podívali na život lidi v letech 1100, 1200, 1300 nebo 1400, neviděli bychom téměř žádné rozdíly v životní úrovni chudých. Když se však podíváme na vývoj od r. 1750 do roku 1800, pak od r. 1800 do r. 1850 a od r. 1850 do r. 1900, vidíme postupné markantní zlepšování životního údělu chudých. Dáno tím, že kapitalismus uvolnil produktivitu a tvořivost, jež jsou v lidech potenciálně přítomny.

Neboť co je příčinou chudoby? To, že lidé neprodukují dostatečné bohatství. Přitom každý člověk (na rozdíl od zvířat) je za svůj život schopen vyprodukovat větší bohatství, než sám spotřebuje. Pokud lidé nemají ekonomickou svobodu, pokud v zemi nejsou respektována vlastnická práva, především nedotknutelnost soukromého vlastnictví, pokud v zemi není vláda zákona, nýbrž v ní panuje svévole vládců, a pokud konečně lidé nejsou tvořiví, ekonomika dané země bude mít statický charakter. Bohatství nebude přibývat, proto je lze přirovnat ke koláči: pokud má někdo více, někdo jiný má nutně méně. V takovéto společnosti půjčovat peníze na úrok může být velice snadno lichvou.

Jenomže kapitalistická ekonomika je z principu jiná. Je založena na vládě zákona, vlastnických právech a ekonomické svobodě - tj. volné disponibilitě s vlastním majetkem. V této ekonomice mají lidé motivaci být tvořiví, a tedy bohatství se produkuje, i když není rovnoměrně rozdělováno. Pokud se ale celý koláč zvětšuje, pak samotný fakt, že někdo má větší díl, neznamená nutně, že je to na úkor někoho druhého. Naopak, pokud se vytváří nové bohatství, tak i pokud bohatí bohatnou více než chudí, i chudí mohou postupně v absolutním měřítku bohatnout. Půjčování na úrok není nutně lichvou, neboť je ku prospěchu obou stran. Toto byl případ kapitalismu: postupně vedl k zlepšování životní úrovně a materiálního blahobytu všech, tedy i chudých.

To prokázal výsledek polemiky o životní úrovni chudých, kterou v 60. letech mezi sebou vedli historik ekonomie na Oxfordské univerzitě Max Hartwell a marxistický historik Eric Hobsbawm. Hartwell prokázal, že před průmyslovou revolucí byl život v Anglii horší než v mnohých dnešních rozvojových zemích. Většina lidí - včetně příslušníků elit - se nedožila 40 let. Koncem 19. století se však reálný příjem lidí zčtyřnásobil, gramotnost dělníků dosahovala 90%, jejich výživa se zkvalitnila a průměrná délka života se prodloužila o 40%.

Od 70. let 19. století existovaly v Německy první systémy státní sociální péče, které ve spolupráci se Sociální demokracií prosadil kancléř Bismarck, aby udržoval lid v poslušnosti a v područí. Žádné takové systémy sociální péče neexistovaly v soudobé individualistické Americe. Kde se však lidem, především chudým, žilo lépe? Ta odpověď je nasnadě: zatímco na přelomu 19. a 20. století emigrovaly do Ameriky desítky a stovky tisíc Evropanů, včetně Němců, není mi známo, že by v té době za prací a lepším životem emigroval do Evropy jediný rodilý Američan. Chudí lidé věděli sami, co je pro důstojnější život jejich dětí lepší - zda jejich zdaňování pro účely státních sociálních systémů, anebo prosperující, vibrující ekonomika, jež pro ně vytváří tisíce a tisíce nových pracovních příležitostí.