Ročník 2001‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Skalského problém s empirismem

Jan Šmíd

Vít Skalský dle mého názoru správně vystihl problém, který má empirismus s rozlišováním rasové různosti (kterou nemůže popřít, chce-li setrvat na půdě své teorie) a udržením mezilidské a mezirasové rovnosti. Autor dále představuje své řešení.

Metafyzický přístup nemá prý s porovnáváním lidí problém. Člověk je živočich rozumový, tolik definice, se kterou se ztotožňuje. „Metafyzik může přijmou akcidentální (empirické) rozdíly mezi rasami, aniž by se stal rasistou.“ Očividné rozdíly mezi rasami jsou podle něj irelevantní, neshledává na nich nic divného ani špatného. Až potud je možné souhlasit.

Omyly podle mého názoru začínají ve chvíli, kdy se autor rozhodl rozšířit teoretickou úvahu také o aktuální politický rozměr. Nejen, že se podle mého názoru zmýlil v odhadu a popisu dnešního politicko- kulturního prostředí (viz tvrzení, že děti jsou od první třídy vedeni k hluboké neúctě k svému národu a své barvě kůže), ale při své rozhořčené kritice a obhajobě svého stanoviska nechtěně přijal i některá kritizovaná východiska oponenta.

Zpočátku hovoří o „přirozeném myšlení, které počítá s mezirasovými rozdíly a směřuje člověka k lidem své kultury a barvy kůže.“ Už toto tvrzení by bylo dobré podepřít argumenty. Jak takové přirozené myšlení vypadá? To se nedozvíme. V jiné pasáži, aby popřel domnělou výhodnost rasového míšení, tvrdí hodnotovou a kulturní specifičnost každé rasy. Totéž se stává empirikům. Jejich výpovědi prý nutně vedou ke zjištění hodnotových rozdílů, aod nich se odvíjí dobře vystižené empirikovo dilema.

Můžeme však snadno pojmout podezření: Skalského pojetí přirozeného myšlení počítá s mezirasovými rozdíly a směřuje člověka k lidem své kultury a barvy pleti. A přitom má být přirozené. To přeci znamená, že vychází z lidské přirozenosti. Ta je vázána na esenci, která je vždy individuální. S tím je Skalský na štíru například také tehdy, když tvrdí, že různé rasy mají jiné hodnoty (právě proto, že jsou různými rasami).

Ovšem hodnoty nejsou odrazem kultury nebo barvy pleti. Skalský se vtom mýlí společně s postmodernisty. Hodnoty jsou důsledkemlidské přirozenosti, která je navázána na esenci. Není však možné ztotožnit se s esenciálním vymezením člověka, jak to učinil Skalský, a přitom trvat na významných mezirasových rozdílech. Řekneme-li, že člověk je živočich rozumový, tak jej hezky vymezíme oproti jiným živočichům. Jeho esenci tím zdaleka nepostihneme. Ta je u každého jiná, individuální, nikoliv skupinová, kupříkladu rasová.

Můžeme tedy tvrdit individuální rozdíly mezi lidmi, ovšem ve chvíli, kdy začne oponent tvrdit rasovou specifičnost (danou právě rasou), pohybuje se na tenkém ledě empirismu. Pracuje totiž s měřitelnými a pozorovatelnými hodnotami a s různými jejich průměry a podobně. I Vít Skalský bere ony zmiňované hodnotové rozdíly, které považuje za velmi významné, v oblasti empirických zjištění. Těch, která tolik kritizuje.

Důsledkem takového přístupu jsou potom pseudoproblémy, jako je například nevýhodnost rasového míšení. Přitom i v oblasti empirie lze zjistit, že mezi jednotlivci jedné rasy mohou být daleko větší rozdíly, než mezi zástupci různých ras. V důsledcích to může znamenat, že míšení v rámci rasy může být také nevýhodné. Jak by to Vít Skalský řešil? Protestuje-li proti rasovému míšení z důvodu nevýhodnosti, měl by také protestovat proti míšení v rámci rasy, pokud zrovna nebude výhodné. Neprotestuje. Jsou tedy rozdíly mezi rasami tak zásadní, nepřekonatelné povahy?

Autor buďto setrvá na svém rasovém (neříkám rasistickém) vidění světa, podle kterého příslušnost k empiricky postižitelné komunitě člověka determinuje natolik, že zastírá jedinečnost a různorodost jednotlivých lidí (ovšem v rámci jejich univerzálního lidství). Jenže takový pohled vede k filozofickým i praktickým excesům. Rasismus, od kterého se Skalský snaží svým výkladem distancovat, je bohužel jedním z nich. Netvrdí totiž, že jiné rasy nejsou rasami lidskými. Říká často jen totéž, co Skalský – že jsou rasami jinak hodnotově orientovanými a míšení s nimi je špatné. Kdyby rasismus popíral jejich lidství, nemusel by proti nim bojovat, stejně jako nebojuje proti zvířatům.

Druhou Skalského cestou by bylo uznat, že člověka určuje jeho individuální esence, že žádné skupinové esence nejsou. A pečlivě se držet úvodního postřehu, že všechny odlišnosti mezi lidmi jsou pouze akcidentální a nemají podstatný vliv. Pak by nebylo možné tvrdit, že například míšení ras představuje problém, zatímco míšení lidí uvnitř rasy nikoliv. Rozdíly mezi rasami jsou totiž také jen akcidentální aspadají pouze do rámce empirických zjištění, o jejichž ošidnosti sám píše.

Dokonce bych tvrdil, že dělení lidstva na rasy je umělým označením vzniklým v důsledku používání berličky našeho poznávání, kterou jsou evidentní, na první pohled patrné rozdíly. Není žádný jiný důvod pro rozlišování ras.