Ročník 2002‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Moudrost přichází z Oxfordu

Jana Petrová

Nad sklenicí piva, jak poznamenává redaktor, se prý zrodil jeden rozhovor, který mě skoro pohnul k tomu, abych přestala pít pivo, protože co kdyby se i mně v té chvíli mohlo něco takového přihodit? Ale teď vážně, dne 11. 10. 2001 v Salonu, v příloze i dnes stále často kvůli své minulosti opovrhovaných novin - Právo, vyšel rozhovor Jana Kašpara s prof. Tomášem Halíkem, uvedený rozhodně znějícím titulkem: „Končí jedna historická podoba křesťanství“ . Zajisté i nekřesťana (natož pak toho, kdo se křesťanem cítí být) zaujme, jakže to s tím koncem je myšleno a co by vlastně mělo následovat po něm, takže i já jsem se s napětím pustila do čtení, abych zjistila, jakou že cestou se podle prof. Tomáše Halíka má křesťanství (a potažmo i jeho duchovní domov, kterým je stále katolická církev, jejímž knězem mimo jiné také je zároveň i on sám) ubírat.

Hned první odpovědi na redaktorovu otázku „proč musí existovat církev na to, aby člověk věřil v Boha“ se pozorný čtenář podiví, protože ono položené proč se nedoví. Skoro jako politické mlžení, jen s tím rozdílem, že politik možná ani nemůže o některých skutečnostech mluvit, kdežto Halíkovi zřejmě přijde zbytečné opakovat a třebas vhodně moderně současnému člověku přizpůsobeně říci katechismové naučení o potřebě a o důvodech ustanovení církve. Namísto toho zdůrazňuje rozdíl víry a církve a nezapomene připomenout, že cítí poslání sloužit především těm, kteří si udržují od církve odstup z důvodů, kterým on rozumí a respektuje je. Nedá se říci, že by tohle Halíkovo vyjádření bylo nějak nové, něco podobného je snad v každém jeho obdobně laděném vyjádření, a tak by jednou ona konkrétní odpověď na konkrétní otázku, která si přímo žádá použít katechismové poklady církve, Halíkovo renomé „osvíceného“ kněze jistě nepoškodila. On sám si to však neuvědomuje a zůstává ve svém obvyklém stereotypu, ve kterém se nesou i odpovědi na další otázky ohledně jeho dospívání a cestě k víře, v jeho odpovědích nechybí ani obvyklá stížnost na zpátečnictví pražské teologické fakulty, aktuálně se zde ovšem objevuje označení ajatolláhové (rozumějme dřívější vedení fakulty, které nedostatečně ocenilo Halíkovy odborné kvality pozn. J.P.). Redaktor si je vědom, koho má před sebou, a zřejmě proto klade provokující otázky ohledně zpátečnictví současného papeže. Halík sice tento názor nesdílí, na druhou stranu opět chápe např. „že papežovo lpění na tradičních prvcích katolické sexuální etiky může probouzet návaly nevole.“ Na straně druhé sice říká, že kdo jiný než církev má hlásat vysoké ideály, ovšem z jeho řeči se lze domnívat, že ono hlásání, které pochopitelně provokuje masy neusilující téměř o nic, ale i (pseudo)intelektuály, kteří sice usilují o mnoho, ovšem ideály, které hlásá církev, přímo či nepřímo odmítají, a které tudíž přináší nevoli, raději přenechá papeži.

Na redaktorovu otázku: „Má křesťanství jinou budoucnost než temnou?“ se konečně dostáváme k jádru věci, abychom se po stručném historickém přehledu vývoje křesťanství dověděli, že dnes vrcholí proces jeho odcírkevnění, kterým křesťanství končí jako ideologie mezi ideologiemi reprezentovaná konkrétní institucí, tak jak je křesťanství dosud většinou lidí vnímáno. Jaká že tedy bude ta jeho další podoba na velmi pluralitní duchovní scéně „globální vesnice“? Tak tentokrát Halík staví svou otázku a odpovídá sázkou na dva prvky: spiritualita a sociální etika. Jak by nás to mohlo překvapit, vždyť toto jsou obory, které Halík dlouho studuje, mluví a píše o nich, a které jsou natolik centrem jeho pozornosti, že mu pak mezi prsty unikají jiné podstatné skutečnosti. Kolik lidí asi nevnímá určitý rozdíl mezi misijním úkolem křesťanů a vnucováním své víry někomu, kdo už nějakou víru má? Ano, jistě se tací najdou. Ale zúžit tento úkol poukazem, že „nyní je čas obrátit jej do vlastních řad a směrem k mnoha hledajícím lidem“, že ostatní, tj. křesťanské, misie mezi jinými náboženstvími jsou jen ono „braní víry a plýtvání časem“, to je, mírně řečeno, poněkud podivný pohled na křesťanskou misii, jejímž konečným cílem není nic jiného, než aby se lidé podíleli na společenství, které existuje mezi Otcem a Synem v jejich Duchu lásky (Katechismus katolické církve, 850). Kde zůstává hlásání celé víry, vědomí, že církev je poslána ke všem národům, že se obrací ke všem lidem a zároveň objímá všechny doby (srov. KKC, 868), tedy i tu naši post...(co vlastně)? Celé to silně zavání rezignací na misijní příkaz církve, a to už je skoro na zpytování svědomí, zvlášť když to takhle vykřičené do jistě hodně čteného tisku, a od katolického kněze k tomu zmate mnoho maličkých.

Pozoruhodně dále působí i Halíkova nová teze, kterou „nyní prověřuje v náročném prostředí Oxfordu“ a v níž chce přirovnávat náboženství k jazyku, o kterém nelze tvrdit, že jeden je správný! Jak se asi ve své studii vyrovná Halík se známým biblickým příběhem o babylónské věži a třeba s tím, že jeho mateřská katolická církev do II. vat. koncilu silně udržovala ideu i praxi jednoho univerzálního jazyka, tedy latiny, a že ani dnes na tento jazyk církev zdaleka nerezignovala, jak se z Halíkovy poznámky o užívání latiny leda při výjimečných slavnostech, jako jsou třeba promoce či sjezdy specialistů, může někdo právem domnívat. Latina je stále do jisté míry univerzálním i oficiálním nástrojem církve, vycházejí v ní všechny důležité dokumenty a alespoň latinskou mši by měl znát každý věřící, profesor kněz by zřejmě na církevní dokumenty neměl potřebovat žádný jiný jazyk, konstatujme - do mrtvoly daleko.

A co dál? Obvyklé vysvětlení, byť poeticky znějícího termínu plachá zbožnost, do nějž se ovšem vejde i mnoho z novodobého pohanství, téměř matematický popis katolické religiozity v Čechách, jejíž tradiční lidová forma začíná upadat, a proto Halík sází na tu posttradiční, která je prý více individualizovaná a bývá spojena s kritickým odstupem vůči církevní instituci (legrace, tady jsem se i našla, dokonce i v popisované koketérii s budhismem). Jenže typy, které jmenuje jako příklady lidí (Jandourek, Štampach - samozřejmě koho jiného lze čekat), kteří by měli těmto „posttradičním“ katolíkům rozumět, jsou sporné, ne „jen“ kvůli tomu, že církev opustili (ostatně patří mezi ně - svou sporností - i Halík, který pak dále tvrdí, že nic takového v úmyslu nemá, a není jediný důvod tomu nevěřit), ale především proto, že to, co oněm opravdu hledajícím lidem nabízeli, nebyly poklady církve „v novém balení“, ale pokřivené a deformované výklady světa, záměna církevních priorit, líbivá slova s pramalým obsahem a matoucím smyslem atd. Na závěr rozhovoru ještě Halík nezapomíná poukázat na své dobré vztahy s církevní hierarchií, byť i jí se jeho kritika institucionální církve hluboce dotýká, takže vyzdvihování těchto vztahů jako dobrá káva silná vřelá a nepřeslazená může někomu znít až trapně (zvlášť když kávu vůbec nesladí a pije s mlékem).

Tolik nejzajímavějšího z rozhovoru s profesorem Halíkem v deníku Právo, ještě se však podívejme na další významný deník MF Dnes, kde o devět dní později vyšel jiný článek našeho profesora t.č. v Oxfordu, nazvaný „Jde dnes o spor náboženství?“ Ano, téma vskutku aktuální, jak to vlastně po pádu mrakodrapů s tím náboženstvím je a bude? Ale nikoli křesťanství versus islám, ve hře je dle Halíka nová konfigurace ideí (ještě že ne počítačů, virů už bylo dost), sociálních zájmů a politických systémů, než na jakou jsme v epoše postmoderny byli zvyklí, náboženství prý na globální scéně začínají plnit jiné společenské role než v minulosti. Zajímavé a poněkud paradoxní ovšem je, že dál sám přiznává, že tyto nové role náboženství jsou speciálně islámu (i umírněnému) značně vzdálené a že ani on sám nepohnul své muslimské partnery, ve svém oblíbeném mezináboženském dialogu, ke změně názorů, že západní národy zradily a ztratily své vlastní náboženství a jsou duchovně prázdné. Takto se prý shodnou s názory křesťanských fundamentalistů, jenže muslimové mají jednu omluvu, neznají hermeneutickou metodu, která křesťanství umožnila navázat opět partnerský dialog se současnou filosofií a vědou. A tak se, byť oklikou, nabízí jednoduchý recept, který sice Halík přímo nevyslovuje, ale lze si ho snadno domyslet, když k naléhavým úkolům nyní patří nalezení společného jazyka těchto dvou světů (křesťanského a islámského) v otázkách mezinárodního právního řádu. A proto je třeba, aby Západ posiloval vliv umírněných muslimů. Ale jak? Proč ne třeba dále přesvědčovat muslimské bratry o účinnosti oné hermeneutické metody a o nové úloze religio, které se přeměňuje na spiritualitu a společenskou etiku atd, atd. No, bratři muslimové, máte se na co těšit! Na Západě totiž podle Halíka nejsou vůbec žádní ateisté, protože i ten největší odmítač Boha je „křesťanem“ přinejmenším v kulturním a sociologickém smyslu. Ještě, že teorii o původu člověka z opice nikdo nedokázal, nechci se totiž někdy dovědět, že v biologickém smyslu jsem opicí! A už vůbec nechci přijmout Halíkem podsouvanou novou roli křesťanství jako prostředníka a tlumočníka mezi islámskou kulturou, s níž má společné „abrahámovské“ základy (to sice má, ale čtěte pozorně!) a současným Západem, který prý vzešel z jeho kořenů (francouzská revoluce najednou upadla v zapomnění), na úkor jeho důležitějších rolí, např. těch misií, které Halík tak dobře smetl ze stolu ve svém předchozím článku.