Ročník 2002‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Multikulturalismus bez základů

Jan Šmíd

Brněnský politolog Pavel Barša se ve své knize Politická teorie multikulturalismu zabývá tématem, které patří v současné době a jistě i v blízké budoucnosti mezi nejdiskutovanější. Zásluhu na tom má především emancipace menšin v USA a evropské problémy s kulturní integrací neevropských přistěhovalců. Problematika soužití různých etnických, náboženských, národních, rasových či sexuálních skupin vyvstala v podobě zápasů za uznání namísto předchozího společenského konfliktu v podobě zápasů o přerozdělování a je spjata především s procesy přechodu od industriální k postindustriální společnosti a s tím souvisejícími jevy informatizace a globalizace (i když podle Barši se již rozvoj kapitalismu odehrával na širším pozadí kolonialistického konfliktu kulturně-skupinových identit).

Multikulturalismus nastoluje dva typy problémů: První se týká otázky, do jaké míry a v kterých podobách zajišťuje institucionální ohled na kulturní skupiny občanský mír a stabilitu. Druhý se týká vztahu těchto procedur k liberálně demokratickým principům, tj. zdali „je skupinová diferenciace slučitelná s hodnotami individuální svobody, rovnosti a solidarity“(str. 15). ”Úkolem knihy je faktograficky i filozoficky podpořit tezi, že „v situaci vyloučení či segregace určitých skupin může zajištění rovné svobody jejich příslušníků vést k zavedení skupinové diferencovaných politik a institucí“ (str. 19).“ Důsledné uplatnění těchto hodnot má vést k zohlednění těch, kdo z nich byli dosud vyloučeni, a znamená tzv. integracionistický ,univerzalistický či liberální multikulturalismus .

Kniha je rozdělena do pěti částí, které popisují základní modely zvládání etnicko-kulturní plurality a prezentují argumenty politické filosofie. V první části, nazvané Multikulturalismus v přistěhovaleckých zemích , autor popisuje politickou praxi a ideologické spory odehrávající se ve třech anglofonních přistěhovaleckých zemích - USA, Kanadě a Austrálii. V druhé části (Filosofická zdůvodnění multikulturalismu ) se věnuje diskusi středního proudu angloamerické politické filosofie v posledních dvaceti letech na pozadí debaty mezi liberály a komunitaristy. Třetí část ( Politika rasy očima afroameričanů ) je věnována základním koncepcím hnutí amerických černochů, část čtvrtá ( Kulturní identita v radikální politické teorii ) se věnuje radikálnímu křídlu angloamerické multikulturalistické politické filosofie a v páté části ( Evropský národní stát a menšiny ) je rozebrán evropský multikulturalismus, včetně otázky aplikace politiky multikulturní integrace na soužití Čechů s Romy.

Zajímavá je především druhá část, zabývající se komunitaristickým a liberálním ospravedlněním multikulturalismu. Spor obou směrů koncentruje Barša do tří otázek: (1) Zda je důležitější právo nebo dobro, (2) zda etické účely formují jáství, či naopak jáství rozhoduje svobodně o účelech, které sleduje, a (3) zda je jednotlivec prvotní ve vztahu ke společnosti. V odpovědi liberálů je “trojí prvotnost - přirozeného jedince před historickou společností, univerzálně-racionálního jáství před partikulárně-kulturními etickými účely, nestranné spravedlnosti (či práva) před zvláštním dobrem” (str. 69).

Komunitaristé tyto priority obracejí. „Povaha jednotlivců je dána identitou společenství, a každé já je tak již předem vymezeno kulturnědanou strukturou hodnot, zájmů a rolí.“ Z toho plyne, že společnost předchází jednotlivci a že jáství je definováno etickými účely, které jsou v dané společnosti pěstovány. S tím souvisí vztah spravedlnosti a dobra - spravedlnost není nikdy neutrálním rámcem etické plurality, nýbrž je vždy součástí společně sdílených představ o dobru a zlu a o společném dobru dané komunity, je vždy odvozena od zvláštní etické koncepce, tj. dobro předchází spravedlnosti.

Komunitaristické postoje ovšem Barša vzhledem k jejich konsekvencím nesdílí. Jeho snahou je obhajovat liberální multikulturalismus (str. 18, 241). Ten sice odmítá tzv. falešný univerzalismus kulturně homogenizovaných národních států, nevzdává se však univerzalismu jako takového, především hodnot svobody, rovnosti a solidarity. Zároveň si však uvědomuje, že univerzalistický Individualismus je logicky i prakticky neoddělitelný od kolektivního partikularismu národních států . Tím se liší i od proudu uvnitř liberalismu, který toto spojení odmítá. Říká si proto revizionistický liberalismus. Tento postoj je v knize teoreticky ospravedlněn z hlediska individuálních práv (W. Kymlicka) a z hlediska liberálně-demokratického multikulturalismu (J. Habermas, M. Gianni).

Kymlickovým cílem je dokázat, „že klíčová hodnota příslušnosti k národní kultuře a „skupinovědifer encovaná práva“ příslušníků kulturních menšin ...jsou ospravedlnitelné v rámci liberální politické teorie“ (str. 75). Kymlicka se proto pokouší překonat rozpor mezi liberálním individualismem a komunitaristickým holismem , a to prostřednictvím odlišení primátu jednotlivce na normativní rovině od uznání jeho povahy na rovině deskriptivní. „Přikazuje li normativní individualismus politickému společenství, aby respektovalo rovnou důstojnost každého jednotlivce, a deskriptivní holismus zase považuje vazby člověka ke skupině za konstitutivní součást jeho individuální identity, pak z toho plyne, že chceme-li lidem zajistit rovný respekt, musíme brát ohled na jejich skupinové příslušnosti.“ Neboli, naplnění normativního individualismu může vyžadovat zavedení skupinového ohledu. Skupinovým ohledem tu není nic jiného, než zavedení skupinově diferencovaných politik a institucí, tj. zajistit skupině její veřejné kulturní uznání, podporovat sociálně-ekonomický vzestup jejích nositelů, zavádět politické procedury zajišťující jejich občanskou rovnost a participaci na rozhodovacích procesech. Nejde tedy o respektování skupinových diferencí ( liberální pluralismus ), nýbrž o jejich programovou podporu ( multikulturalismus ).

V Kymlickově koncepci, tak jak ji prezentoval, vidí tedy Barša fundament pro politicko-filosofické zdůvodnění multikulturalistické podpory skupinových diferencí. Závěr, který činí, však z předpokladů neplyne. Samotný fakt, že vazby člověka ke skupině jsou konstitutivní součástí jeho individuální identity a respekt k rovné důstojnosti každého jednotlivce, ještě nezakládají povinnost kulturní diference podporovat. Pochybný je však i předpoklad, že identita i rozumové, volní a morální schopnosti jsou utvářeny v sociální interakci. Lidskost je prý lidem vrozená jako potence, podmínkou její aktualizace je příslušnost jednotlivce k určité kultuře.

Barša tento směr hodnotí jako zdařilý únik z dilematu mezi individuálními právy a kolektivním dobrem, v němž jsou prý chyceni komunitaristé i ortodoxní liberálové. Otázkou však je, jestli se nechytil spíš Barša na laciný pokus překonání protikladů. Přitom se jedná o jednu ze stěžejních pasáží ospravedlňujících názory tvořící základ Baršova postoje hájeného v knize.

Jiným pokusem je liberálně-demokratický multikulturalismus, reprezentovaný především J. Habermasem. Základem je rousseauovsko-kantovské pojetí autonomie, postavené na myšlence, že morální osoba má být spoluautorem veřejných zákonů, jimž je jakožto privátní individuum podřízena. Tím je údajně překonáno ortodoxně liberální pojetí autonomie jako svobody „od“ státu a kolektivní moci a doplněno svobodou „k“ podílu jednotlivce na kolektivní moci, tj. dochází k syntéze deontologie s teleologií. Důsledkem je nemožnost ustavit procedury slepé a nezávislé vzhledem ke společným účelům společenství. Liberální deontologie totiž předpokládá „nezatížené“ já ( unencumbered self ), jež je podle Habermase neudržitelnou fikcí, neboť „morální osoba je od počátku utvářena intersubjektivním procesem socializace v kulturněspecifickém prostředí. Spravedlivá pravidla jsou destilována z etických obsahů tohoto prostředí za pomoci procedur, které zkoušejí, co je přijatelné pro všechny a co ne...“ (str. 85) Hranice mezi univerzálním a partikulárním je tedy pohyblivá a závisí nikoliv na úvaze filozofa založené na rozvaze o lidské přirozenosti, nýbrž na demokratickém dialogu. Tento test univerzalizace je tedy permanentní a výsledek je historicky a kulturně podmíněn.

Habermasův test univerzalizace je ovšem přinejmenším stejnou fikcí jako „nezatížené“ já liberálů. Jestliže Habermas tvrdí, že morální osoba je od počátku utvářena intersubjektivním procesem socializace v kulturně specifickém prostředí, pak to neplatí jen pro „nezatížené“ já, ale též pro účastníky testu univerzalizace. Co když testem univerzalizace neprojdou právě taková pravidla, která jsou pro existenci a fungování politické komunity zásadní?

Ve výsledku Kymlickovo a Habermasovo pojetí konverguje: Zřetel ke specifickým a kulturním rysům osob plyne z důsledného domyšlení individuálních práv. Jejich součástí je i ochrana integrity osoby, včetně její identity, která se vytvořila v„intersubjektivněsdílených zkušenostech a životních kontextech.“ Uznání jedince a jeho identity pak s sebou logicky nese nutnost uznání kulturních forem, jež se na formování jeho identity podílely a od nichž je tedy jeho identita neodlučitelná.

Pojem identity je v knize používán v různých kontextech. Jednou se o ní hovoří v kontextu jednotlivce jako o něčem, co předchází příslušnost člověka k sociální skupině, jindy se hovoří o identitě politické, kulturní či skupinové nebo o identitě utvářené v sociální interakci. Mají všechny takto pojímané identity tytéž konstitutivní účinky, nebo u některých jde např. jen o to, kým se osoba subjektivně cítí být? Pojem identity však Barša nijak nerozpracovává, což je, vzhledem k tomu, že s ním operuje v ospravedlnění svých teoretických východisek, zásadní deficit knihy. Především, když zastává pozici liberálně revizionistického ospravedlnění multikulturalismu v kontrastu s komunitaristickým pojetím. Jestliže však podle komunitaristů„povaha jednotlivců je dána identitou společenství, a každé já je tak již předem vymezeno kulturnědanou strukturou hodnot, zájmů a rolí“ , pak tzv. liberálně revizionistický pohled tyto předpoklady sdílí a dochází z tohoto předpokladu jinými argumentačními cestami ke stejným závěrům. Nepřináší tedy jeho překonání. Baršovi se tu vrací nedostatečné předchůdné rozpracování antropologického tématu, a znehodnocuje se tím filosofické zdůvodnění názorů v knize hájených.

Ve třetí části ( Politika rasy očima afroameričanů ) Barša představuje základní politické alternativy hnutí amerických černochů, včetně problémových aspektů afirmativní akce.

Čtvrtá část je nazvaná Kulturní identita v radikální politické teorii . A teorie zde představené jsou skutečně radikální. Svědčí o tom i to, že představitelé jsou převážně dekonstruktivisty, marxisty nebo zhrzenými marxisty, kteří marxismus zaměnili za dekonstruktivismus. Na radikálech se tu plně odhaluje odvrácená tvář multikulturalismu - vyžadování státních zásahů, končící občas implicitně, někdy i explicitně, v socialismu.

Další kapitola Evropský národní stát a menšiny představuje evropskou praxi i teorii ve vztahu k menšinám, včetně kapitol o J. Patočkovi a českých Romech. Autor v této části představuje zkušenosti Velké Británie, Francie a Německa. Asi nejpřínosnější je v teoretické části pasáž o Anthony Birchovi, který představuje (v Baršově slovníku) ortodoxně liberální pojetí multikulturalismu v konfrontaci s liberálními revizionisty.

V kapitole o Romech se potom Barša vyjadřuje k některým praktickým otázkám integrace Romů. Jeho návrhy a názory na řešení romské problematiky ovšem vyvolávají otazníky a místy se dostávají do rozporu s jím představenou teorií. Na praktických otázkách se tu vyjevuje obtížnost celé problematiky.

Protože Baršovo uvažování směřuje k univerzalistické utopii „o svobodné zemi, v níž v zásaděmůže najít své místo každý jednotlivec a kulturní skupina“ a proti nacionalistické utopii „o překrytí územně-politické jednotky s partikulární etnicko-kulturní identitou“ (str. 298) je jeho snažení sympatické. Knize nelze díky jeho znalosti multikulturalistické problematiky upřít přínos pro české prostředí. Nekritický způsob, jakým od svých názorových vzorů přebírá jejich antropologická východiska, i snadnost, s jakou z nich vyvozuje nejen potřebu tolerance, ale též aktivní podporu specifické příslušnosti, však umocňuje dojem, že jde mnohem více o popis multikulturalistických teorií tváří v tvář politické nutnosti nějak teoreticky uchopovat nový politický jev, než o kritické filosofické zdůvodnění multikulturalismu.

Jan Šmíd Barša Pavel: Politická teorie multikulturalismu

vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 1999 347 stran, doporučená cena 198,- Kč