Ročník 2002‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

QUO VADIS? Poslání římské říše v dějinách spásy

Petr Bahník

Když nechal císař Konstantin před bitvou u Milvijského mostu malovat kříže na štíty svých legionářů a posléze vydal Milánský edikt, bylo to vyvrcholení Božího úradku s římskou říší, vyvrcholení procesu, který započal obrácením kročejů svatého apoštola Petra do věčného města, jež tak nezapomenutelně vylíčil Sienkiewicz.

Spojení římské státní ideje se spásonosným poselstvím Ježíše Krista a působením jeho Církve je něčím velice tajemným, velikým a zavazujícím. Zvláště pak pro Evropana, který se právem cítí dědicem hodnot anticko-křesťanské civilizace. Vzhledem k české svatováclavské státní ideji, která vyvrcholila v postavě Karla IV., je myslím zřejmé, nakolik je toto dědictví také součástí české kulturní identity. S touto skutečností ovšem ostře kontrastuje fatální zmatek, který u nás ohledně uvedeného tématu panuje, a to nejen v hlavách laické veřejnosti, ale i v odborných publikacích, a především ve školních škamnách.

Možná si na to ještě vzpomínáte ze základní školy nebo z gymnaziálních let. Bylo to jako začarovaný kruh, čím více informací o starověku se nám dostalo, tím zamlženější bylo to základní, to, co by si mohl z hodin dějepisu či občanské výchovy odnést instalatér nebo pekař, totiž anticko-křesťanskou podstatu kulturního vzorce evropského člověka. Poučením o této věci by možná zedník získal jakousi představu o smyslu římsy nebo okenních šambrán, mladý odvedenec by se neštítil uchopit zbraň a úředníci by mohli alespoň tušit, proč jsou na světě a jak se chovat k občanům. Místo toho se učili jména dávno zapomenutých konzulů a nespočet dat.

Tento přístup našich škol k uvedené látce je pochopitelně pozitivisticko-levičáckou schválností, dnes už asi jen podvědomou a setrvačnou. V posledních letech ho ovšem nečekaně obohacují a „vhodně“ doplňují také dezorientující poučky šamanů Nového věku. Letopočty zblblý žáček, jenž neví téměř nic o Platónovi a Aristotelovi, je včas informován o novoplatónské gnosi, aby ani náhodou nezabloudil k onomu kulturnímu odkazu, který máme na mysli!

Jakou úlevou je pro našince četba tradičních anglosaských učebnic, kde se základní informace o antice sdělují jednoduše, se samozřejmostí, ale věcně přesně, v logickém sledu a v té podobě, jak jim rozumějí celé generace. Měnit tradiční výklad mohou toliko převratné faktografické objevy. Pro britského dědečka i jeho pihatého vnuka tak mohou být „Zápisky o válce galské“ starou vestou. U nás je tomu bohužel jinak.

Svým stručným zamyšlením bych proto rád alespoň částečně vyplnil toto informační vakuum, a to především ve vztahu k myšlence Svatého impéria, která se jednak úzce dotýká českých dějin a jednak je zvlášť důležitá, neboť není jen kulturní záležitostí, nýbrž má své politické a mysticko-náboženské konsekvence.

Začnu nejprve objasněním termínu „impérium“ a dotknu se některých historických pokusů o jeho vybudování, nápodobu či falzifikaci. Pak se pokusím vylíčit úlohu, jež je Impériu vyhrazena v dějinách spásy, zmíním několik výjimečných osobností imperiální ideje a závěrem naznačím, jak je možné nahlížet myšlenku Svatého impéria v současnosti.

Slovo impérium bývá do češtiny zpravidla překládáno jako „říše“ (Imperium Romanum = říše římská). Je to nepřesné, znamená totiž spíše moc, vládu, sílu apod. Imperium Romanum je tedy území pod římskou mocí, území, kterému vládnou Římané, kterým mohou nakládat, které je činí silnými.

Navazuje sice na státotvorné dílo Etrusků, ale kvantitativně i kvalitativně ho mnohonásobně převyšuje. Variantně bývá totiž Impérium označováno také Pax Romana čili Mír římský. Moc má být tedy nástrojem pro nastolení míru, spravedlnosti a řádu, není samoúčelná. V tomto etickém závazku, který Římané přijímají, navazují na odkaz euroasijské říše Alexandra Velikého a potažmo na platónský ideál státu založeného na ctnosti. Jak nebetyčně se tak liší od starověkých despocií Akkadů, Peršanů či Egypťanů! Možná byli Římané často krutí, licoměrní, nespravedliví či ziskuchtiví, nikdy však ne jenom kvůli vlastnímu blahobytu. Útočí totiž na věčnost, chtějí nesmrtelnost. Chtějí být považováni za služebníky práva a ctnosti, byť jimi často nejsou. Už to chtění samo je kvalitativně nadřazuje všem jejich konkurentům, pomáhá malé městské republice stát se velmocí a kvalifikuje ji pro budoucí přijetí křesťanství.

Bylo ovšem třeba hektolitrů krve mučedníků, aby z Říma smyla všechnu pohanskou obskurnost Caligulů a Neronů, všechnu pýchu Sulů a Marců Aureliů i krutosti cirků a krucifixií. Nakonec však Řím své dějinné poslání přijímá a stává se služebníkem Evangelia. Ne diktátem svrchu, ale působením římského křesťanského lidu. Milánský edikt toliko právně potvrdil realitu, nevnucoval nové náboženství. Proto byl pozdější odpad císaře Julia Apostaty zpět k pohanství již jen epizodou bez ohlasu. Většina římského obyvatelstva přijala Ježíšovu zvěst pevně za svou.

Zmiňujeme-li pokřesťanštění Říma, tane mi na mysli svatojiřská legenda, zvláště známá scéna s drakem. Jako dítě postmoderny pro tentokrát odhlédnu od možného reálného jádra svatojiřského příběhu a budu se chvíli zabývat jeho symbolickým obsahem.

Ve vyprávění máme celkem tři postavy: Svatý voják Jiří, zajatá princezna a drak. Drak princeznu vězní a ohrožuje. Jiří ho přemůže, princezna mu uváže kolem krku stuhu a hrdinou zkrocený drak ji poslouchá jako pejsek.

Drak byl jedním z tradičních odznaků římských císařů od starověku až do renesance (např. ve sporech ghibelinů s guelfy). V konfliktu s Jiřím je to patrně symbol císařství pohanského. Zajatá a ohrožovaná princezna může zase symbolizovat ranou Církev pronásledovanou státem.

Konečně sám Jiří nese patrně hned dvojí symbolický obsah. Je to voják, jeho řecké jméno „Georgios“ ovšem znamená zemědělec. Reprezentuje tedy dvě sociální vrstvy, které mimořádným způsobem utvářely římskou kulturu: Vojáky, obránce společnosti a míru, a rolníky, tvůrce usedlého způsobu života, tak odlišného od východního kočovnictví. Současně jsou to dvě vrstvy, jež tvoří dva ze tří stupňů trojného platónsko-augustinovského modelu státu, o kterém se ještě zmíním později.

Jinými slovy, voják a zemědělec Jiří představuje pokřesťanštělý římský lid, který zbavuje princeznu - Církev ohrožení a pomáhá jí ochočit si draka, tj. římské císařství. Přemožení a ozdobení draka princezninou stuhou je vlastně posvěcením (připomeňme zvyk křesťanských císařů přepásávat si bedra kněžskou štolou).

Ochočení draka bylo ovšem v legendě usnadněno jeho zraněním. Také Impérium 4. století bylo poraněno, totiž oslabeno útoky divokých Hunů, a jeho západní část měla brzy podlehnout ambiciózním germánským náčelníkům. Přesto, nebo možná právě proto, bylo posvěcení Říma v oněch neklidných dobách dokonáno: Impérium bylo ztotožněno s představou jakési pozemské projekce Civitas Dei!

Tuto ideu dobře chápal východořímský čili byzantský císař Justinián I., usilující o opětovné sjednocení východních a západních oblastí říše. Projevilo se to např. změnou tradičního císařského odznaku za Justiniánovy vlády: Orlice, původně symbol boha Jupitera a později Krista Zmrtvýchvstalého, byla nahrazena dvojhlavým orlem. Dvě hlavy císařského orla, hledící do různých stran, symbolizují východ a západ a jejich spojení v jediném Impériu. Ke skutečnému politickému sjednocení sice z různých historických důvodů nikdy nedošlo, ale posvátná myšlenka křesťanského císařství už nikdy nezapadla a nakonec nalezla odezvu u románsko-germánských franckých králů, kteří se jako jediní z panovníků západní Evropy drželi katolického pravověří v době velké ariánské hereze. Zdá se, že právě jejich zásadovost v duchovních otázkách jim poskytla tajemnou kvalifikaci, aby se mohli stát dědici imperiální myšlenky na západě.

Francký král Karel Veliký roku 800 skutečně obdržel od papeže císařský titul a obnovil lesk Impéria. Po Karlově smrti se jeho říše rozpadá, ale již v polovině desátého století je obnovena saskými králi. Centrum říše se přesouvá do Německa, císař je ovšem, alespoň teoreticky, panovníkem univerzalistickým, jakýmsi předsedou bratrského kolegia západních panovníků. Bezprostředně přitom ovládá střední Evropu, a zdejší knížata proto postupně získávají právo volit císaře (tzv. kurfiřti).

V průběhu středověku se ovšem podstatně prohloubila teoretičnost císařského primátu. Vládci Francie či španělských království se mu necítili nikterak poddáni a císařskou hodnost vnímali pouze jako čestný titul. Tato izolace císařství od skutečného vlivu v západní Evropě posilovala přirozený, ovšem nežádoucí, germanocentrismus některých císařů a zároveň u nich vyvolávala pokušení posílit slábnoucí autoritu usurpací některých práv Církve. Vznikl nešťastný spor císařů s papeži o investituru čili dosazování biskupů. Špatnou inspirací v této věci mohl být západním císařům také východní cesaropapistický blud činící z císaře pozemskou hlavu Církve, který se v 11. století prosadil v Byzanci.

Model Svatého imperia tím vším pochopitelně trpěl, přesto však neztrácel na přitažlivosti. Naopak, přes všechny potíže s praktickou realizací, zůstávala římská státní idea, posvěcená křesťanským obsahem, trvalou výzvou fascinující velké vládce. Vybízela k napodobování i k falzifikaci. Byla stále živá a přítomná v kulturním povědomí vrcholně středověké Evropy. Připomeňme rytířské zpěvy o Karlu Velikém, tak oblíbené ve Francii, řazení Julia Caesara po bok svatých hrdinů, nesčetná zpracování románu o Alexandrovi, v nichž byl nesmrtelný Makedonec vnímán jako rytířský praděd Impéria, velšské pověsti o fiktivním císaři keltského původu Maxenu Vledigovi nebo bretonské příběhy o králi Artušovi, který bývá titulován jako imperátor.

Prakticky každý křesťanský národ se k imperiální tradici nějak přihlásil. V našem prostředí to bylo jednak originální staročeské zpracování Alexandreidy, v níž se objevují Alexandrovi bojovníci s českými jmény (!), a také pozoruhodná kuriozita, vzniklá snad za vlády Karla IV. a uchovávaná ve slovanském klášteře v pražských Emauzích, totiž údajná závěť Alexandra Velikého odkazující Slovanům vládu nad světem. Karel IV. se ostatně pokusil vytvořit jakési trvalé propojení českého královského titulu s císařským, které by bylo dědičné v lucemburském rodě. Český stát se měl stát srdcem římské říše (a v Karlově době jím skutečně byl), aniž by to bylo jakkoli na újmu české suverenitě a plné nezávislosti, jak císař Karel zdůraznil v několika listinných dokumentech, především ve své Zlaté bule. Nutno poctivě přiznat, že se tím dostalo českým zemím nebývale protekčního postavení (včetně takových skutečností, jako byla předepsaná povinnost německých kurfiřtů naučit své děti nejpozději do 14 let věku českému jazyku). Tuto výlučnost pochopitelně říšská knížata odmítla uznávat ihned po Karlově smrti a slabošský Václav IV. ji nedokázal uhájit, nicméně dostatečně svědčí o mocném imperiálním rozmachu českého státu doby karlovské. Projevuje se to mj. také na tvaru Svatováclavské koruny, která je po vzoru císařských, nikoli královských, korun středověku překřížena perlovými oblouky (tzv. kamarami) a je do ní vkládána mitra.

Od 16. století se císařský titul stal na západě dědičným v habsburské dynastii, východní císařský titul přechází po dobytí Konstantinopole Turky roku 1453 na moskevská knížata, spřízněná s byzantskými vládci, jakožto titul cara, imperátora a samovládce vší Rusi. O Moskvě (a později o Petrohradě) se mluví jako o „třetím Římě“.

Roku 1804 se Napoleon Bonaparte prohlásil císařem Francouzů. Také on byl přitahován římským vzorem. Antická orlice ozdobila nový francouzský znak i čáky grenadýrů, skvělá forma však evidentně ztrácela posvátný obsah, byť Napoleon ještě potřeboval k nápodobě Karla Velikého statickou účast papeže na své korunovaci. Habsburský císař František byl naopak po slavkovské porážce Napoleonem donucen vzdát se tradiční hodnosti imperátora svaté říše římské. Aby zachoval alespoň nějakou kontinuitu, přijal pokořený Habsburk umělý titul císař rakouský. Orel ve znaku staronového středoevropského císařství tak ztratil svatozáře, zato přijal korunky. Insignií císařství přestala být svatá koruna Karla Velikého a stal se jí solitérní diadém vyrobený kdysi pro milovníka umění Rudolfa II. a známý dnes široké veřejnosti snad jen z reklam českého pivovaru Krušovice.

Po Napoleonově vzoru se v následujícím století roztrhl s císaři pytel. Svět s údivem spatřil císaře brazilského a nešťastného císaře mexického, úspěšnou císařovnu britsko-indickou i holínkami dupající císaře německé. A to nebyl konec. Symboly a hračky Impéria, jako římská orlice, pojem „říše“ apod., se později objevily ještě v onačejších rukou, doplněné ovšem všudypřítomnou pohanskou svastikou. V této pestré směsici novodobých „imperátorů“ měly ovšem jen dvě již výše zmíněné tradice jakési oprávnění. Habsburská císařská tradice a carská tradice ruská. Obě lze historicky a právně zpochybnit, ovšem ve srovnání s ostatními evropskými vládci, včetně monarchů, září Habsburkové a Romanovci jako vzory legitimity. První však svou císařskou důstojnost sami ponížili zločinným rakousko-uherským vyrovnáním roku 1867 a spoluúčastí na politice vilémovského Německa, což vedlo k destrukci monarchie, druzí zase nedokázali zabránit revoluci a byli povražděni rukama bolševických zabijáků. Koruny opustily skráně obou dynastií.

Dobrá, nás ovšem na Impériu zajímá především spirituální obsah, monarchická forma až druhotně. Jak tedy rozumět termínu Svaté impérium? Čím mělo být? Utopickým rájem na zemi? Rozhodně nikoli! Mělo být budováno podle zásad sv. Augustina, který je již v 5. století formuloval právě jako prakticky použitelný protiklad utopických vizí radikálních mileniaristů, kteří očekávali příchod tisíciletého království Kristova, ve kterém nebudou problémy a bolesti. Tito utopisté si mylně vykládali svatá slova o Kristově panování na nebi i na zemi a přenášeli do pozemského prostoru představy o nebeské blaženosti. Augustin (a koncil v Efezu) naproti tomu soudí, že tisícileté království Kristovo vlastně už nastalo (založením Církve) a je mu pouze třeba dát společenský rozměr.

Za tímto účelem pak Augustin vytvořil model státu, který se podle jeho soudu nejvíce blížil spravedlnosti, neboť po Platónově vzoru vycházel z různosti lidských povah a povolání. Obyvatelé křesťanského státu měli být rozděleni do tří stavů: Nejvýše měli být modlitebníci (oratores) v čele s papežem, kteří by nevlastnili majetek a žili v celibátu. Níže měli stát bojovníci (bellatores), v praxi šlechta v čele s císařem, lidé ochotní vždy nastavit krk za společnou obec. Většina obyvatel Augustinova státu pak tvořila třetí stav pracujících (laboratores), kteří mohli užívat radostí života bez omezení a nesměli být nuceni k vojenské službě, za to ovšem museli celou společnost živit prací svých rukou. Žádný ze stavů přitom neměl být dědičný a uzavřený, naopak, počítalo se s tím, že bude přirozeně doplňován novými lidmi, podle předpokladu, že se rodí stále stejné procento lidí s určitými hřivnami (tolik a tolik lidí volaných ke kněžství, tolik a tolik těch, kteří cítí touhu po rytířské službě a pod.).

Takto uspořádaná společnost přitom neměla být utopií, jak už jsem se zmínil, Augustin počítal s přítomností hříchu i zločinu uvnitř obce, jakož i s nepřátelstvím okolního světa. Proto tu byli bojovníci chránící obec ve válce před nepřáteli a v míru před zločinci.

Augustinova představa křesťanského Imperia byla pak ve středověku dále rozvíjena. V mezinárodních vztazích uvnitř „křesťanstva“ byla reklamována katolická zásada jednoty v mnohosti. Císař měl být prvním v kolegiu rovnoprávných „národních“ panovníků, měl ovšem disponovat dostatečnou autoritou, aby byl schopen vůdčí role. Jeho oporou a zřídlem císařské moci měl ostatně být papež, z jehož pověření měl císař vykonávat svou „službu“. Jednotliví panovníci pak měli být ve svých zemích suverény.

Jakkoli byl augustinovský model státu praktický, nebyl vlastně nikdy plně realizován, zvláště kvůli sporům císařské moci s papežskou. Tak se stalo, že toto ideální zřízení pro chybujícího člověka dosud čeká na své uskutečnění, možná právě v jakémsi tisíciletém Kristově království na zemi. Takový umírněný mileniarismus je možno dobře přijmout. Katolická sociální nauka ostatně není ničím jiným. Nejde o utopii, ale o snahu učinit společnost takovou, aby se více líbila Bohu i lidem.

Myšlenkou Svatého impéria, Boží obce na zemi, se v minulosti zabývala řada různých osobností: Vzdělaný mnich Alkuin z Yorku, bojovný císař Karel Veliký, mladičký luidolfovský císař Ota III., toužící sídlit v Římě, sv. Vojtěch a clunyjský opat Gerbert, prosazující celibatorní kněžství jako nutný prvý stav ve společnosti, nezištný vůdce prvé kruciáty Godefroy de Bouillon, snící o svatém království jeruzalémském, svatý Ludvík francouzský, šířící kult svaté koruny, svátostinu královského pomazání a mystiku Krista krále, papežové jako Řehoř VII. nebo Inocenc III., hájící primát sacerdocia a současně vyrovnávající rozdělení politických sil křesťanstva, císař Karel IV. se svým univerzalistickým posláním spojovat západní a východní tradice, svatá Jana z Arku, prorokující význam Francie při nové obnově Svatého impéria, ale i císař Konstantin IX. Monomach, prozíravě předávající císařství ruským knížatům, král Ferdinand I. Habsburk, budující základy podunajské monarchie, car Petr I. reformující ruské Impérium, nebo třeba arcivévoda František Ferdinand D´Este, hledající možné cesty z německého chomoutu, a dlouhá řada dalších. Najdeme mezi nimi světce, ale i hříšníky plné lidských chyb, nikoli však zločince. Spojuje je vědomí odpovědnosti před Bohem, dějinami a lidstvem.

Tuto odpovědnost mají křesťané na svých bedrech i dnes. Svaté impérium je naše dědictví, a tak, zabýváme-li se kulturou, politikou či filozofií, nemůžeme ideu Civitas Dei beztrestně opomíjet. Kde dnes ale hledat prostor pro budování této obce, jak ho vydobývat v sekularizované Evropě a kde hledat spojence v uvedeném úsilí?

Je snad představa globalizovaného světa paralelou někdejšího univerzálního císařství? Cítíme zřetelně, že nikoli. Kolik jen bolestí již způsobilo zlo falzifikace, princip podvodu a záměny. Jak rád s ním pracuje pán temnoty!

Čteme-li starozákonní příběh o Jákobovi a Ezauovi, rozumíme mu po křesťansku jako podobenství o tom, že zaslíbení a duchovní prvorozenectví patří tomu, kdo o ně celou bytostí žádá, kdo po něm opravdově touží. Duch a dobrá vůle jsou více než jakákoli genetická předurčenost. Adoptivní nový Izrael je vpravdě prvorozený, nikoli pokrevní Ezau.

Jsou však i tací, kteří zmíněný starozákonní příběh čtou jinak, totiž jako legitimizaci podvodu a šalby. Mít znaky prvorozeného prý stačí k tomu být prvorozeným! Mít některé znaky Impéria je prestiží Evropské unie či globalizovaného světa, jako je prestiží Antikrista mít znaky Mesiáše, podobat se mu! To ale nemůže služebníky pravého Krále zmýlit. Impérium, kterému my chceme sloužit, je nyní neviditelné, a přece sídlí na tomto světě, protože my zde sídlíme a náš Pán je s námi. S klidnou myslí tak můžeme očekávat naplnění dávných příslibů, politické vystoupení krále z Francie, které předpověděla Jeanne D´Arc, stejně jako obrácení Ruska, zaslíbené Pannou Marií Fatimskou. Už teď ale modlitbami a skutky rytířského sebeobětování pracujme pro Svaté impérium. Odhalujme falešné kopie a šiřme autentické poselství Vtěleného Slova vhod, či nevhod!