Ročník 2003‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Luteránské kořeny německého nacionalismu a státního absolutismu - Díl 3. Závěr

Ivona Holá

Reformační kořeny nacionalismu a státního absolutismu

Je všeobecně známou skutečností, že si Lutherův pamflet O židech a jejich lžích (Von den Juden und ihren Lügen) získal obdiv řady nacistů. Při poválečných Normiberských procesech se na Lutherovo učení odvolával Julius Streicher, francký velitel župy NSDAP z let 1928-1940 a vydavatel antisemitského časopisu Der Stürmer (1923-1945). Nacistický autor Walther Linden v již výše citovaném spise Luthers Kampfschriften gegen das Judentum tvrdí, že „Luther ve svém boji proti židovství nevyslovuje své postoje jako nějaká samostatná osoba, nýbrž v něm promlouvá celková síla západního ducha a vůle, celková síla náboženských a národních popudů křesťanské evropské kultury proti židovství, a tím je celkové vypořádání provedeno až do největší hloubky. ... do existenciální hloubky v nadčasovém smyslu." Pamflet Von den Juden und ihren Lügen je podle Lindena „nejobsáhlejší, nejzásadnější a nejhlubší spis o židech všech dob" a „zosobněním věčného germánství, na něž by se nemělo zapomínat".

Ani uvedené citace, ani skutečnost, že (nejen) přívrženci Německých křesťanů přizpůsobovali prvky Lutherova učení ideologii národního socialismu a že s odvoláním na wittenberského reformátora ospravedlňovali Hitlerovu vládu, však neusvědčují Luthera z přímého vlivu na toto moderní totalitní hnutí. V něm šlo o mnohem více: o spojení agresivního nacionalismu s rasovými teoriemi, imperialismem a snahou o dobytí nového „životního prostoru". Reformace sice vyzdvihla národní specifika na úkor univerzálního charakteru křesťanské civilizace, ale v její době ještě nelze hovořit o nacionalismu, jak ho známe od Francouzské revoluce z roku 1789. Národy střední Evropy se původně konstituovaly jazykově a kulturně a až pod vlivem Francouzské revoluce a napoleonského tažení Evropou si jako cíl stanovily vytvoření politického národa a národního státu.

Tam, kde idea národa sloužila jako nástroj v boji o moc, můžeme mluvit o nacionalismu. Ideje nacionalismu a státního absolutismu mohly najít ohlas teprve tehdy, když se zhroutilo jednotné uspořádání křesťanské civilizace. Na vzájemnou souvislost reformačního hnutí a Francouzské revoluce poukázal ve své knize Die verspätete Nation německý myslitel Helmut Plessner: Ideje roku 1789 jsou podle něj „programovým vyjádřením vůle, kterou stvořil moderní svět v boji proti duchu a síle středověkého univerzalismu."

Luteránská reformace výrazně zasáhla do náboženského, společenského a mravního pořádku v srdci Evropy. Zpochybnění hodnoty lidského rozumu, odmítnutí svobodné vůle, otřesení duchovní autority, popření základních článků víry a morálky, bezmezné upnutí se na světskou vrchnost - všechny tyto skutečnosti natolik otřásly myšlenkovým a politickým zázemím starého kontinentu, že zde vznikla úrodná půda pro vyklíčení moderních totalitních ideologií. Zdůrazněním národních specifik reformace oslabila vnímání univerzálních křesťanských hodnot; rozvoj německého jazyka dal v této době základ německé identitě. Lutherovy postoje podnítily emancipaci světské moci od Božího zákona a mravních norem, ospravedlnily rezignaci na kritiku společenských a politických poměrů a svou nejednoznačností umožnily v luteránském prostředí řadu protikladných interpretací.

Závislost luteránské církve na německých panovnících způsobila, že se věřící vzdálili církevnímu životu a své náboženské potřeby a naděje začali vkládat v pozměněné podobě do světské sféry. Proces sekularizace proto obsahoval náboženský nádech. Kvůli reformaci zůstal německý národ rozpolcený ve věcech víry. Říše římská se po skončení třicetileté války stala formálním útvarem - právní institut bylo to jediné, co spojovalo přibližně tři sta teritoriálních států. Náhražkou za to, že chybělo integrující pojítko v politické oblasti, se v německých zemích zpočátku intenzivněji rozvíjelo kulturní a jazykové pojetí národa.

Zatímco v západní Evropě se v rámci procesu národního sebeuvědomění vytvořily „také jednotné, „státní" národy, tzn. stát nebyl založen národem existujícím před státem, nýbrž naopak, ve střední Evropě novověké státy nevyvinuly žádné národní vědomí vztažené ke státu." Ve Francii a Anglii byl tento proces ovlivněn osvícenskými idejemi; obě země stavěly na myšlence neutrální státnosti a přejaly abstraktní pojmosloví římského práva. V luteránském Německu však byly tyto principy kvůli komplikovaným společenským poměrům od doby reformace přijaty až později a byly ovlivněny luteránskou religiozitou.

„Francouzské hnutí, které bylo navíc zaměřené na katolické prostředí, na politický stav „národní nasycenosti" a na aristokratickou vrstvu vzdělanců, v luteránském prostředí maloněmeckého ražení nevzbudilo žádné hlubší sympatie. Kromě toho Německo v době osvícenství příliš hluboce trpělo nevyjasněností politických poměrů a se svou vrstvou úředníků a oficírů bylo příliš měšťanské a byrokratické. Duchovnost Fridricha Velikého v jeho zemi nejednou probudila hlubší ozvěnu. Lessing nebyl považován za osvícence, ale spíše za „předchůdce německého stylu". Kant byl vážený především díky svým pozdním dílům, která byla kritická vůči osvícenství a která nábožensky vymezila myšlenku sebeurčení s ohledem na omezené metafyzické poznání člověka... Až do 19. století udává směr evangelická fara. I když její synové nezůstávají u teologie, přesto ve svých srdcích nesou duch otcovského domu do světa."

Proto není náhoda, že se v německých zemích vlivem zesvětštěné luteránské zbožnosti rozvinula spekulativní a historicky zaměřená romantika. Němečtí intelektuálové a politici se negativně vymezili proti liberálním a racionálním základům procesu utváření novověkého státu na Západě. Nedůvěra k univerzálním hodnotám a odpor vůči všemu ‘římskému', ztělesňujícímu civilizaci a pravidla, vedla v německých zemích k tomu, že se zde do popředí dostaly teorie o ‘duši' a ‘poslání' národa.

Prosazení těchto myšlenek popisuje Helmut Plessner v několika postupných krocích: S rozpadem středověkého pojetí světa se myšlenkové těžiště přesunulo nejprve z objektivní do subjektivní sféry, od kategorií nebe a pekla, andělů a démonů k vnitřní nereflektované zbožnosti. Vliv renesance a reformace postupně narušil transcendentní základy i v osobní víře. Přirozené právo, rozum, víra v univerzální lidské hodnoty a úcta k autoritě se dostaly do opovržení. Ze všech jistot zůstala pouze biologická báze, přírodně vitální základ člověka. Zbožštění státu a vědy v době, kdy lidé přestali věřit dějinám spásy, muselo vést k anarchii a rozkladu společnosti. Stát bez Boha a bez ideje spravedlnosti, věda bez hodnoty pravdy - takové instituce nemohly vyžadovat přirozenou úctu a poslušnost. Absence raně osvícenské důvěry v rozum a univerzální hodnoty dala v Německu - více než kde jinde - průchod různým subjektivním relativizujícím výkladům a úzce specializovanému přístupu k vědění. Filosofie ztratila své vůdčí postavení královny věd a v důsledku relativizace pravdy a hodnotového systému křesťanské civilizace později došlo k snazšímu prosazení různých pochybných teorií a ideologií (v 19. století např. rasových teorií, myšlenky o nadřazenosti určitého národa, teorie imperialismu). Chybělo-li ospravedlnění z abstraktních normativních ideálů, nezbylo než vědomí životní reality, přístupné každému - Volk a pud sebezáchovy jako nejvyšší hodnoty a cíle o sobě. Duchovní, myšlenkové a společenské zázemí bylo v důsledku luteránské reformace natolik otřeseno, že v okamžiku, kdy došlo ke spojení nacionalismu s nebezpečnými teoriemi 19. století, směřoval již vývoj nezadržitelně ke dvěma světovým válkám.

Dodatek: Luteránská církev a národní socialismus

Od dob reformace stál na německých panstvích zemský pán zároveň v čele zemské luteránské církve. Pád monarchie přinesl po 1. světové válce změny v postavení evangelické církve (Evangelische Kirche, EvK). Novou situaci nesli představitelé EvK velmi těžce, jak dokazují úvodní slova předsedy 1. německého sněmu evangelické církve v Drážďanech v září 1919, Reinharda Moellera: „V těžké, vážné době se schází první sněm německé evangelické církve. V bezprecedentní světové válce, po více než čtyřletém hrdinném zápase proti celému světu nepřátel, byl náš národ poražen. Nádhera německého císařství, sen našich otců, pýcha každého Němce, je ta tam. A s ní i nositel německé moci, panovník a panovnický dům, který jsme jako praporečníci německé velikosti tolik vnitřně milovali a ctili... V evangelických církvích naší vlasti došlo od dob reformace k nejužším spojením s veřejnými autoritami státu. Nemůžeme jinak, než zde slavnostně dosvědčit, jakým požehnáním bylo úzké propojení státu a církve pro oba - pro stát i církev - a skrze ně pro národ a vlast. A nemůžeme dále jinak, než v hluboké lítosti dosvědčit, jak hluboké díky dluží církve naší vlasti svým knížecím ochráncům, s jejichž rody v mnohasetleté historii srostly, a jak tento srdečný dík bude nezapomenutelně dál žít v evangelickém národě."

Výbor německé evangelické církve označil v prohlášení svým spolubratrům ve světě Versailleskou mírovou smlouvu spolu s válečnými reparacemi za „pokračování války jinými prostředky". Poté, co ztroskotaly pokusy o vytvoření politické strany na bázi protestantismu, přimkla se většina protestantů v období Výmarské republiky k Německé národní lidové straně (Deutschnationale Volkspartei, DNVP). „Tato strana mohla vypadat jako kompetentní ochránkyně tradičních církevních zájmů: byla orientována monarchisticky, vycházela z evangelických principů, vyslovovala se (zcela v souladu s patrioticky smýšlejícími protestanty) pro úzké spojení křesťanství s národní myšlenkou a v posledku vedla boj proti přílišnému vlivu židovství. Konzervativní protestanté chápali DNVP jako hráz proti marxismu a liberalismu a jako protiváhu vůči politickému katolicismu (straně Centrum). Kdo nevolil DNVP, klonil se k protidemokraticky-konzervativní Německé lidové straně (Deutsche Volkspartei, DVP) či k Německé demokratické straně (Deutsche Demokratische Partei, DDP), jejichž program však nemohl zasáhnout srdce protestantských voličů tolik a tak lehce, jako program DNVP."

Na církevním sněmu v roce 1927 byly vyhlášeny hlavní ideje, na nichž měl v budoucnosti stavět německý protestantismus: poslušnost vůči vrchnosti (W. Kahl), láska k vlasti, ideologie Volkstum (P. Althaus zmínil možnost ohrožení německého národa zvnějšku, zejména židovstvím). Evangelická církev neměla působit v mezinárodním měřítku, nýbrž v měřítku národním. Poté, co si Hitlerova Nacionálně socialistická německá dělnická strana (NSDAP) ve volbách do Říšského sněmu v září 1930 výrazně polepšila z předchozích 12 na 107 mandátů, rozproudila se v protestantském prostředí diskuze o vztahu k ideologii národního socialismu. V této souvislosti lze rozlišit zhruba tři hlavní proudy: souhlas (především u mladých teologů a nacionalistických kruhů), neutralita (princip nadstranickosti církve) a odmítnutí (minimálně). V této době ještě převažovala pozice středu - církev se tudíž měla zdržet zásahů do politických záležitostí. K obratu došlo po volbách 31. července 1932, v nichž NSDAP obdržela celkově 37,4 % hlasů (a tento trend pokračoval po volbách z 6. listopadu 1932, i když si v nich NSDAP pohoršila na 33,1 %).

Při slavnostním otevření Říšského sněmu 21. března 1933, tj. poté, co už byl Adolf Hitler jmenován říšským kancléřem, argumentoval generální superintendant Otto Dibelius následovně: „Dějiny státu začínají vždy jistým způsobem ve znamení násilí. Neboť stát je moc. Nová rozhodnutí, nové orientace a proměny znamenají vždy vítězství jednoho nad druhým. A jde-li o život a smrt národa, pak musí státní moc jednat pevně a rozhodně na všechny strany, vně i dovnitř. Od Dr. Martina Luthera jsme se naučili, že církev nesmí bránit zákonné státní moci, když dělá, k čemu je povolána. A to ani v případě, že vládne tvrdě a bezohledně. Známe strašná slova, jimiž Luther v selské válce vyzýval vrchnost k tomu, aby nikoho nešetřila, aby v Německu znovu zavládl pořádek. Ale víme také, že Luther se stejnou vážností vyzýval křesťanskou vrchnost k tomu, aby svůj úřad z vůle Boží nevedla pomstychtivostí a domýšlivostí, že požadoval spravedlnost a milosrdenství, jakmile bude pořádek nastolen. To musí být dvojí úloha evangelické církve také v této hodině. Když stát vládne proti těm, kteří podvracejí základy státního uspořádání, a především proti těm, kteří plamennými a sprostými slovy rozbíjejí manželství, znevažují víru, pošpiňují hodnotu smrti za vlast - pak vládne stát ve jménu Božím! Ale nebyli bychom hodni se nazývat evangelickou církví, kdybychom se stejnou upřímností, s jakou to činil Luther, nedodali: státní úřad se nesmí zaměňovat s osobní svévolí! Když je pořádek nastolen, pak musejí znovu vládnout spravedlnost a láska, aby se každý, kdo je upřímné vůle, těšil ze svého národa."

V bezprostřední reakci na Hitlerovo vládní prohlášení uvítala vrchní církevní rada Staropruské unie ve svém velikonočním poselství z 16. dubna 1933 (die Osterbotschaft des Oberkirchenrates der Altpreussischen Union) „rozvoj nejhlubších schopností našeho národa směrem k vlasteneckému vědomí, pravé národní pospolitosti a náboženské obnově." Faráři zemské evangelické církve v Hesensku byli o několik dní později vyzýváni, aby při hlavní bohoslužbě vzpomenuli v přímluvách na říšského kancléře a aby na jeho narozeniny dne 20. dubna nechali ozdobit církevní budovy vlajkami evangelické církve.

V rámci EvK začala vznikat uskupení, jejichž cílem bylo sloučit křesťanství a národní socialismus. Nejvlivnějším z nich bylo Hnutí věřících Němečtí křesťané (Glaubensbewegung Deutsche Christen, DC) v čele s Joachimem Hossenfelderem. Označení Němečtí křesťané vzniklo poté, co Hitler zakázal původně navrhovaný název Evangeličtí národní socialisté. Mezi jejich stoupence patřilo přibližně 20 procent farářů. Ideový základ tohoto hnutí ovlivnili i vážení teologové Paul Althaus a Emanuel Hirsch. DC měli jako církevně politická odnož NSDAP za úkol získat evangelickou církev pro nacisty. Usilovali o sloučení stávajících 29 církví Německého evangelického církevního svazu do jedné říšské církve, která se měla řídit organizačním modelem totalitní národně socialistické strany. Zachování čistoty rasy a probuzení „německého ducha" - tato a podobná hesla z ideologické výbavy DC již otevírala prostor pro antisemitismus a euthanasii.

Teologové (nejen) z řad Německých křesťanů se snažili Hitlerovu vládu ospravedlnit také teoreticky. Kladli přitom rovnítko mezi přirozený zákon a lex gentium (Volksnomos, Volksgesetz) a vyvozovali z toho, že křesťan musí poslouchat jakákoli nařízení světské vrchnosti. Na podporu svých tezí tvrdili, že pouhým faktem, že se Bůh skrývá za Volksnomos, vyžaduje od nás úplnou poslušnost. Volksnomos (resp. nomos germanikos) vydávali za „Boží zjevení, a sice za zjevení Boha Stvořitele, jehož působení je bezprostředně poznatelné v biologicky a ideologicky zaměřeném životě národa, stejně jako v historických událostech, které život národa utvářejí." Podle Friedricha Gogartena, jehož kniha Ist Volksgesetz Gottesgesetz? se v evangelických kruzích stala podnětem k diskuzím o legitimitě nacistických zákonů, mohl být smysl evangelia zřejmý jen tehdy, byl-li člověk postaven pod nejpřísnější zákon.

Luteránští teologové (na rozdíl od reformovaných) začali oslavovat Martina Luthera jako zosobnění pravého Němce: „Luther a Německo" (Dörries), „Luther a Hitler" (Preuß). Lutherovy spisy se dostaly do centra pozornosti a popularitu získaly především interpretace přizpůsobené politickým potřebám doby, s důrazem na národní aspekty.

Stoupenci Německých křesťanů se brzy dostali do vedení řídících orgánů církve. Na pruském generálním synodu byl 5. září 1933 přijat zákon, který odpovídal státnímu árijskému paragrafu. Duchovní a zaměstnanci církevní správy nyní mohli setrvat ve svém úřadu jen za předpokladu, že se „bez výhrad zasazovali za národní stát a německou evangelickou církev", byli árijského původu a nebyli v manželském svazku s osobou neárijského původu. V rámci EvK vzniklo opoziční hnutí proti politice vedené DC. Pastor Martin Niemöller v září 1933 založil tzv. Ochranné sdružení farářů, k němuž se do konce roku připojilo zhruba 6 tisíc z nich, i když ne všichni odmítali árijský paragraf. Řada členů tohoto spolku byla paradoxně zároveň členy DC, a dokonce i NSDAP či SA. Do sporu o árijský paragraf se dostaly také teologické fakulty: fakulta v Marburku ho na rozdíl od fakulty v Erlangenu podpořila. Proti árijskému paragrafu v luteránském prostředí nejvíce (a osamoceně) protestoval Dietrich Bonhoeffer.

Na národním synodu 27. září 1933 ve Wittenbergu byl jednomyslně zvolen říšským biskupem Hitlerův muž, Ludwig Müller, který po svém zvolení prohlásil: „Staré končí, nové začíná. Církevně politický boj je u konce, začíná boj o duši národa." Pozornost si zaslouží mj. skandální projev Dr. Reinholda Krauseho, předsedy Německých křesťanů v župě Velký Berlín a člena pruské generální synody, s titulkem Národní poslání Luthera (Die völkische Sendung Luthers). V něm konstatoval: „Evangelickému národu nešlo o novou ústavu v církvi a o nové církevní úřady, nýbrž o naplnění národního poslání Martina Luthera v druhé německé reformaci, jejímž výsledkem nemá být autoritářská pastorační církev s vazbami na vyznání, nýbrž německá národní církev, která nechá prostor pro celou šíři možných prožitků Boha a která bude ve své vnější podobě v jádru tak německá, jak je ve Třetí říši samozřejmé. (Velmi silný potlesk.) Může tento cíl splnit naše říšská církev, naše zemská církev? Jen tehdy, moji evangeličtí soudruzi, když přestane se znásilňováním náboženského života, když odhlédne od každého „křesťanství na povel". Musíme znovu získat proud těch, kteří se vracejí do církve. K tomu je třeba pocitu vlastenectví, a prvním krokem k tomu je osvobození všeho německého v bohoslužbě a ve vyznavačství, odpoutání se od Starého zákona s jeho židovskou morálkou peněz, od jeho příběhů prodavačů dobytka a kuplířů. Právem se tato kniha označuje za jednu z nejspornějších knih světových dějin. Když se my, nacionální socialisté, stydíme koupit kravatu od Žida, pak se musíme teprve stydět přijímat od Žida to, co mluví k naší duši, to nejniterněji náboženské. (Zdrženlivý potlesk.) Naše zemská církev se nutně bude muset zabývat tím, aby byly odstraněny všechny zjevně zkomolené a pověrčivé pasáže z Nového zákona a abychom se zásadně distancovali od celé teologie obětního beránka a méněcennosti od rabína Pavla, který zfalšoval zvěst, tuto radostnou zvěst: Miluj bližního svého jako sebe samého, považuj svého bližního za svého bratra a Boha za svého otce. Musíme požadovat: Návrat k hrdinskému Ježíšovi, jehož život má pro nás vzorový význam a jehož smrt je pečetí tohoto života, který byl hrdinským a bojovným životem za úkol, jenž mu byl svěřen od Otce. Musíme se proto vyvarovat přehnaného výstavu Ukřižovaného."

Tento projev, obhajující národní náboženství po vzoru Alfreda Rosenberga, vyvolal spory i mezi Německými křesťany a Krause byl posléze sesazen z církevních funkcí.

V prosinci 1939 podepsali evangelický říšský biskup Müller a říšský vůdce mládeže Baldur von Schirach smlouvu o začlenění evangelické mládeže do Hitlerjugend. Tato smlouva byla uzavřena navzdory protestům církevních činitelů a navzdory předchozím slibům o tom, že se tak nestane. Po setkání představitelů evangelické církve s Hitlerem ze dne 25. ledna 1934 došlo k dalšímu zostření situace a posílení pozice Műllera, který od jara 1934 začal vytvářet centrálně řízenou říšskou církev. Zemští biskupové z Bavorska a Bádenska-Wittemberska, Meiser a Wurm, byli suspendováni (po rozhovoru s Hitlerem 30. října 1934 se však mohli do svých úřadů vrátit). V této době se začala znovu dávat dohromady opozice proti DC: vznikly „svobodné synody", které usilovaly o vytvoření vlastního církevního vedení.

Na synodu z 29. až 31. května 1934 v Barmenu zformulovali luteráni, reformovaní a unitáři „teologické prohlášení k přítomné situaci Německé evangelické církve" . To mělo být jakousi konfrontací evangelia s hlásanými omyly vně i uvnitř evangelické církve. Autoři prohlášení, mezi něž patřili především H. Asmussen a K. Barth, v šesti tezích odmítli teologii Německých křesťanů, státní ideologii totalitarismu a snahy státu o zásah do autonomie církve. Dále zde bylo ustanoveno, že na základě ústavy z července 1933 je pouze vyznavačská církev (Bekennende Kirche, BK) legitimována k tomu, aby mluvila a jednala ve jménu německé evangelické církve (DEK). BK vznikla cíleně jako protiorganizace k zemským církvím DC a k říšskému biskupovi. Řídící funkce převzaly „bratrské rady" v čele s říšskou bratrskou radou. Autorům Barmenské deklarace nešlo o závaznou formulaci consensus doctrinae, nýbrž o společné stanovisko, které mohli luteráni i reformovaní vykládat ze svého pohledu.

To se však brzy ukázalo jako problém: část luteránů se od Barmenského prohlášení ve jménu „luteránského učení" distancovala, část ho chápala jako dobově podmíněné, resp. platné pouze pro rok 1934. Jako reakce na Barmenskou deklaraci v červnu 1934 spatřil světlo světa tzv. Ansbacher Ratschlag, který se úvodními slovy faráře Sommerera a pozdravem Heil Hitler obracel převážně na „kolegy v Nacionálně-socialistickém evangelickém svazu farářů". Jako „skutečný luteránský hlas" se v opozici k údajně jednostrannému kazání evangelia odvolával na zákon, který je třeba kázat jako „nezměnitelnou vůli Boží". V dokumentu se praví: „Bůh dal našemu národu Vůdce jako věrného a zbožného pána"; národně socialistické uspořádání je „dobrým regimentem, regimentem s kázní a ctí." V červnu 1939 navíc služebně nejstarší luteránský biskup odsouhlasil nové stanovy německé evangelické církve navržené říšským ministrem pro církevní záležitosti Kerrlem (tzv. prohlášení z Godesbergu) s tím, že „mezi státem, stranou a církví navzdory všemu napětí je právě v naší době potřebná a možná opravdová a plodná spolupráce, která byla mezi luteránskou církví a vrchností v dějinách našeho národa velkou věrností zpečetěna."

Na Barmen navázal 2. vyznavačský synod v Berlíně-Dahlemu (19.-20. 10. 1934), který uvedl do praxe nouzové církevní právo a vyslal všem obcím povel, aby se držely výhradně direktiv BK. Za spolupráce luteránských zemských biskupů bylo v listopadu 1934 ustaveno tzv. předběžné církevní vedení (Vorläufige Kirchenleitung, VKL). Ačkoli nebylo uznáno nacistickým režimem a mělo se zdržet politických prohlášení, zaslalo VKL v den sárského referenda 13. 1. 1935 Hitlerovi blahopřejný telegram a doporučilo, aby se konaly přímluvné bohoslužby k oslavě svátku mocenského převzetí této oblasti.

Během roku 1935 zesílila agitace DC za prosazení novopohanství. Na říšském vyznavačském synodu z 4. až 6. června 1935 byl sice proklamován „boj za pravdu a svobodu vyznání", ale prohlášení nezůstala oproštěna od národního patosu. Na čtvrtém, a zároveň posledním říšském synodu v únoru 1936 v Oyenhausenu se již nepodařilo zabránit rozpadu BK do dvou skupin. První se zformovala v „Radu Evangelicko-luteránské církve v Německu" a zahrnula ty luteránské církve a bratrské rady dalších církví, které se nebránily spolupráci se státními církevními výbory. Druhá skupina kolem Niemőllera to zakazovala. V jejím rámci vzniklo - po zániku předchozího - druhé „předběžné církevní vedení" VKL (12. 3. 1936), které řídila vyznavačská církev Staropruské unie.

Navzdory pokračujícím represím z let 1937 a 1938 a navzdory vydání nového Rosenbergova ideologického spisu Protestantští poutníci do Říma (Protestantische Rompilger) vyznavačská církev nezaujala žádný principiální postoj vůči totalitnímu státu. Naopak: u příležitosti Hitlerových narozenin 20. 4. 1938 a anšlusu Rakouska v březnu 1938 nechal zemský biskup Wurm celou hodinu vyzvánět církevní zvony a dr. Werner požadoval od farářů stvrdit přísahou věrnost a poslušnost „Vůdci německé říše a národa, Adolfu Hitlerovi". Většina farářů EvK toto nařízení splnila i přesto, že se přísahy nesměli zúčastnit pokřtění židovští faráři a že BK již v roce 1934 jakoukoli přísahu na Vůdce zapověděla. Když představitelé VKL s ohledem na hrozbu vypuknutí války vyzvali k modlitbě, biskupové Luteránské rady k této výzvě na setkání s ministrem pro církevní záležitosti Kerrlem „z náboženských a vlasteneckých důvodů" zaujali odmítavé stanovisko. Roztržka mezi VKL (BK) a Luteránskou radou (intaktní církve) sílila, a to zejména poté, co byl zveřejněn dopis Karla Bartha jeho pražskému kolegovi profesoru Hromádkovi z 19. září 1938. V něm vyzýval k tomu, aby se čeští vojáci chopili zbraní v duchu husitské tradice. Luteránští biskupové se od Bartha výslovně distancovali. (V této souvislosti stojí za zmínku, že socialisticky orientovaný Barth v době studené války neschvaloval antikomunistickou politiku a, i když nebyl zásadovým pacifistou, vystupoval proti hrozbě atomovými zbraněmi.)

Po vypuknutí 2. světové války pověřil Hitler velitele župy ve Warthelandu Greisera, aby pod dohledem říšského vůdce NSDAP Martina Bormanna nechal nově uspořádat vztah státu a církve. V červenci 1940 byl za přítomnosti církevních představitelů dán ve známost třináctibodový program nacistické politiky ve vztahu k církvím. Nadále již neměly existovat církve „ve státním slova smyslu, pouze náboženské společnosti v podobě spolků". Křest dětí a náboženské vyučování byly zakázány a duchovní si museli najít nové zaměstnání. Nacistům se však totální kontrola církví nikdy zcela nepodařila.

Dopisem evangelickým farářům z prosince 1941 započal zemský biskup Wurm v EvK diskusi o stavu církve. O Velikonocích 1943 představil svých 13 tezí, v nichž se distancoval od státní politiky z Warthegau, aniž by navázal na teologické prohlášení z Barmenu. Jeho 13 tezí podepsali členové říšské bratrské rady, představitelé druhé VKL a Rady duchovních, stejně jako členové Německých křesťanů, kromě radikálních DC z Duryňska. Po válce tyto teze tvořily výchozí bod pro nové uspořádání vztahu státu a církve.

Na 12. vyznavačském synodu Staropruské unie z 16. až 17. října 1943 ve Vroclavi, který se věnoval teoretickému vymezení hříchů proti 5. přikázání, bylo slyšet dosud nejtvrdší slova proti systematickému ničení lidského života. Ale ani masové vraždy z této doby nepřiměly účastníky synodu, aby nacistickému režimu vypověděli poslušnost. Zemský biskup Marahrens naopak po neúspěšném pokusu o atentát na Hitlera z 20. července 1944 zaslal Vůdci dopis, v němž vyslovil politování nad tímto činem. Jen málo protestantských teologů bylo aktivních v odporu proti politickému teroru. Až na sklonku války, 29. dubna 1945, vydala teologická fakulta v Marburku z podnětu zdejší farnosti prohlášení, že další výzvy nacistů k poslušnosti nejsou pro evangelické křesťany závazné. Deset dní poté bylo Německo spojeneckými vojsky osvobozeno.

Poznámky:

  1. Srv. BIENERT, W. Martin Luther und die Juden, op. cit., s. 13.
  2. LINDEN, W. Luthers Kampfschriften..., op. cit., s. 11.
  3. Tamtéž, s. 45.
  4. Srv. KUČERA, R. Předmluva. HABSBURG, O. Úvahy o Evropě, Praha 1993, s. 15.
  5. PLESSNER, H. Die verspätete Nation, op. cit., s. 68.
  6. KUČERA, R. Kapitoly..., op. cit., s. 11.
  7. PLESSNER, H., Die verspätete Nation, op. cit. s. 68.
  8. PLESSNER, H. Die verspätete Nation, op. cit., s. 112, 128-133.
  9. Cit. dle DENZLER, G.; FABRICIUS, V. Die Kirchen im Dritten Reich: Christen und Nazis Hand in Hand? Frankfurt am Main 1984, Sv. 1, s. 17.; Papeži Benediktu XV. jsou připisována slova z roku 1918: "Luther prohrál válku." Viz PLESSNER, H. Die Verspätete Nation, op. cit., s. 50.
  10. DENZLER, G.; FABRICIUS, V. Die Kirchen im Dritten Reich, op. cit., s. 19.
  11. Tamtéž, s. 21.
  12. NORDEN, G. van. Der deutsche Protestantismus im Jahr der nationalsozialistischen Machtergreifung. Gűtersloh 1979, s. 54.; Srv. DENZLER, G.; FABRICIUS, V. Die Kirchen im Dritten Reich, op. cit., s. 32-33.
  13. DENZLER, G., op. cit., s. 33.
  14. DIEM, H. Luthers Predigt..., op. cit., s. 13.
  15. Tamtéž, s. 13.
  16. Tamtéž, s. 42.
  17. ANGERMEYER, O. J. Dokumente der Kirchengeschichte, Sv. 1, č. 144. Cit. dle DENZLER, G., op. cit., s. 43-44.
  18. Překlad prohlášení In Křesťanská revue, 1984, roč. 51, s. 111-112.; Srv. VOIGT, G. Barmen II in lutherischer Sicht. In BARMEN 1934-1984: Beiträge zur Diskussion um die Theologische Erklärung von Barmen, Berlin 1983, s. 40-53.
  19. Srv. WOLF, E. Barmen: Kirche zwischen Versuchung und Gnade, Műnchen 1957, s. 121.
  20. WOLF, E. Barmen, op. cit, s. 99.
  21. Cit. dle WOLF, E., op. cit., s. 154-155.