Ročník 2003‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Přirozeně nepřirozený pan profesor

Roman Joch

Když je někdo profesorem, člověk od něj očekává, že někdy vyřkne nějakou hloupost. Koneckonců, od toho zde profesory máme, aby čas od času nějakou tu hloupost plácli. Stane-li se tak, nepřekvapí nás to.

Přesto nás trochu zarazí, když ona profesorská hloupost postrádá jakýkoli smysl pro proporce, a když navíc onen profesor zastává v akademickém řádu dosti vysokou pozici. Jakub S. Trojan, proděkan Evangelické teologické fakulty, letos publikoval knížku Idea lidských práv v české duchovní tradici, jež nepochybně obsahuje mnohé záslužné a podnětné myšlenky. Jenomže tento náš dobrý pan profesor se v ní vyjádřil i k problematice přirozeného zákona - v poslední, 19. kapitole - a to patrně neměl dělat. Mínění v ní vyjádřené není nijak nové, je však autenticky jeho. Vyslovil je totiž již na kolokviu věnovaném problematice přirozeného zákona, které se konalo v čítárně Občanského institutu v březnu 1998. Jeho příspěvek „Přirozenost, přirozený zákon: Ano? Ne?" pak byl otištěn v revue Střední Evropa č. 80 (květen 1998). Tento příspěvek pan profesor nyní publikoval právě v kapitole 19 své nejnovější knížky. Celý text téměř doslova odpovídá původní verzi. Za posledních pět let autor své mínění tedy evidentně nezměnil, i když bylo na zmíněném kolokviu vystaveno kritice, která, mám-li být neskromný, jeho pozici zbortila. Pan profesor je však zřejmě nepoučitelný v doslovném významu tohoto slova: nic z kritiky nereflektoval a své původní stanovisko bohorovně opsal, jako by se nechumelilo - tj. jako kdyby nebylo v polemice vyvráceno. Mám dojem, že někteří lidé buď nejsou ochotni naslouchat, anebo jim vůbec nejde o pravdu: něco říkají, lidé jim tisíckrát něco namítnou a oni si dál melou své a o námitkách oponenta se ani nezmíní, natož aby se pokusili s nimi nějak vyrovnat.

Ale nechme promluvit samotného pana profesora: „Rozpaky vyvolává již sám pojem přirozenosti. ...poměrně velmi chudičký výskyt tohoto pojmu v obou částech bible musí upozornit, že zřejmě nepatří k centrálním kategoriím jejího poselství. ...kontext, do kterého je zmínka o přirozenosti /Boha/ zasazena, odkazuje k něčemu, co není staticky dáno..., co by Boha a jeho činy stacionárně provázelo jako neměnný atribut. Nejde o přirozenost ve smyslu aristotelovské koncepce, kde je Bůh chápán jako neměnná substance, která si stačí sama sobě, necítí potřebu komunikovat, protože už akt příklonu, vstřícné iniciativy vůči protějšku by znamenal újmu její božské sobědostačivosti. Biblický Bůh naproti tomu neustále překračuje meze daností: sestupuje, setkává se, oslovuje, vyhlašuje soudy a zaslíbení... V tom všem se vlastně chová „nepřirozeně"... Biblický Bůh - ne Bůh filosofů - je Bůh na cestě... O Boží přirozenosti... platí, že je proměnnou veličinou. Prochází takovým vějířem zkušeností, že o ní nelze v žádném případě říci, že si zachovává kontinuitu vyjádřitelnou termínem přirozenost."

Když profesor Trojan pojednal o „přirozenosti" Boha, rozhodl se podobně naložit i s přirozeností člověka: „...bytí člověka je „padlé" bytí, odcizené prvotnímu určení, vzdálené oné přirozenosti, kterou bylo nadáno v aktu stvoření. Hic et nunc je to bytí odcizené Bohu i sobě. Nepřirozené bytí. V něm nelze nijakým způsobem odečítat vrstvy porušenosti a očekávat, že se dostaneme až k jakémusi přirozenému reziduu, které si zachová kvalitu onoho původního bytí."

Takže shrnutí: „Stojíme před dvěma nemožnostmi. První se týká přirozenosti Boží, druhá se týká přirozenosti naší. O obou platí, že jsou nepřirozené. Že s nimi nelze pracovat, protože biblické svědectví obě vidí v pohybu, na cestě, v dramatickém zlomu, v těsné blízkosti „nebytí", „smrti"..." - A je to!

Když takto „popřel" možnost přirozeného zákona, jak a s čím profesor Trojan - jeho vlastními slovy - „vstoupí do rozhovoru o současné krizi evropské civilizace a kultury, do diskuse o lidských právech, o tom, co je nutné řešit v politice, sociální sféře a ekonomice?" Profesor Trojan si je vědom, že jsme v situaci civilizační krize a že si tato krize vyžaduje řešení. Jaké nám nabídne?

„Stojíme před výzvou formulovat svůj příspěvek nikoliv z roviny tzv. přirozeného myšlení, přirozeného zákona, protože bychom se tím museli uchylovat ... k tomu, co je jakoby trvale a neproměnně usazeno v lidské mysli, jejím ratiu... Budeme vycházet nikoli z počátků, nýbrž z konce, z určení člověka, které se před námi otvírá z biblického svědectví... To jsou Boží zaslíbení... V /jejich/ světle, jež zdaleka nejsou naší přirozeností, nýbrž mravním a duchovním horizontem, budeme poměřovat svou životní cestu. Nedržím přirozený, nýbrž mravní zákon, opřený o duchovní perspektivu, jak ji otevírá biblické poselství..."

Z profesora Trojana jsem citoval natolik rozsáhle, aby mě nikdo nemohl nařknout, že jsem snad jeho pozici desinterpretoval. Já vím, je neuvěřitelná. Když ty pasáže čtete a říkáte si pro sebe: „No to snad není možné!" - vězte, že jsem mu je vskutku nepřipsal já, nýbrž že je napsal on sám. Ostatně o citování této roztomilé a v jeho výkladu přitom stěžejní pasáže bych se nenechal připravit za nic na světě: „Stojíme před dvěma nemožnostmi. První se týká přirozenosti Boží, druhá se týká přirozenosti naší. O obou platí, že jsou nepřirozené." Ach jo!

Nyní k samotnému mínění profesora Trojana. První, co musím říci, je to, že profesor Trojan neví, co je to přirozenost, co je to přirozený zákon. Neví, co se filosofickým termínem přirozenost označuje. Rozhodně je to něco jiného, než co on za přirozenost vydává. Proto je jeho pojednání o přirozeném zákonu bezcenné. Kdyby věděl, co pojmy přirozenost a přirozený zákon znamenají, a pojednal by pak proti možnosti přirozeného zákona, mělo by jeho pojednání cenu - alespoň tu, že by ozřejmilo některé problémy a chyby. Jenomže to není případ profesora Trojana. On totiž nerozumí kategorii přirozenosti, a proto je jakékoli jeho další pojednání o přirozeném zákonu marné. Neudělal chybu uprostřed pojednání. On ji udělal již na samotném počátku, neboť nepochopil zadání. Známka, kterou lze jeho výkon ohodnotit, proto nutně nemůže být jiná než 5.

Co je tedy přirozenost? Přirozenost dané substance je souborem všech jejích nutných určení. Člověk si nemusí být nutně vědom toho, že kategorie přirozenosti existuje (muže žít dlouhá léta, aniž by si svou vlastní přirozenost uvědomoval), ale nahlédl-li jen jednou onu realitu, kterou označujeme pojmem přirozenost, nemůže říci, že je to pojem prázdný či neužitečný. Příklad: máme člověka, ne jednoho, ale všechny lidi. Každý z nich je trochu jiný, ale mají něco společného, v něčem jsou stejní. V čem? Ve svém lidství, ve své lidskosti, jinými slovy, ve své lidské přirozenosti. Každý z nich ji má - jinak by nebyl člověkem. A nikdo, kdo člověkem doopravdy není, ji nemá - jinak by člověkem byl. Například některá zvířata mají něco společného s lidmi, ale nemají něco jiného, co mají všichni lidé. Tedy postrádají něco, co je pro člověka, pro všechny lidi, nutné. Nemají tudíž lidskou přirozenost. Lidé se v mnoha znacích od sebe odlišují - jsou to muži či ženy, běloši či černoši, děti či dospělí - ale tyto znaky nejsou pro jejich lidství podstatné. Všichni jsou totiž lidmi - tj. sdílejí stejnou lidskou přirozenost. Lidé se mohou mýlit při identifikaci toho, kdo všechno ještě člověkem je a kdo (co) jím již není. Ale pokud má mít smysl mluvit o lidech jakožto lidech - na rozdíl od několika miliard exemplářů v dějinách, kteří neměli a nemají nic společného - pak musí existovat princip, který je v nich všech přítomen (tím je vzájemně spojuje) a zároveň není přítomen v nikom dalším (tím je od okolí odděluje). Tím principem je lidská přirozenost.

Jaké námitky vznáší profesor Trojan proti přirozenosti Boha i člověka, když říká, že jsou nepřirozené? Naprosto trapné a ukazující na to, že neví, co se běžně ve filosofii rozumí přirozeností. Proti přirozenosti Boha argumentuje tím, že Bůh komunikuje s člověkem, sestupuje k němu, setkává se s ním, oslovuje ho atd. To je podle Trojana důkazem, že Bůh není „neměnná substance", za jakou ho vydávají filosofové. Je prý proměnlivý.

To je argument typu: „Jablko není červené, neboť padá ze stromu." Je to odpověď, která se naprosto míjí s otázkou. Jsou jen dvě možnosti - buď Bůh není, anebo je. Pokud je, má svou - boží - přirozenost, jež je jemu jakožto Bohu přirozená a jež je pro člověka nepřirozená či nadpřirozená. Pokud Bůh je a má svou přirozenost, proč by s tím mělo být v rozporu, že působí v dějinách a zjevuje se člověku? Samotný fakt, že Bůh je a má svou přirozenost, přece nevylučuje možnost jeho zásahů do dějin a komunikace s člověkem! Copak snad našeho milého profesora ani náhodou nenapadla myšlenka, že boží přirozeností naopak může být zjevovat se člověku a komunikovat s ním? A věru, je to tak: pokud Bůh člověka stvořil, pokud ho miluje, pokud mu zjevuje svou pravdu, pokud ho trestá, pak v boží přirozenosti nutně je člověka tvořit, milovat, zjevovat se mu a trestat ho. A žádný spor či rozpor v tom není! Tím skutečným pojednáním je, ptát se po Boží přirozenosti: zda Bůh je, a pokud ano, jaká je jeho přirozenost, jaké jsou jeho vlastnosti. Do takového pojednání se však profesor Trojan vůbec nepustil! Jeho dovednosti, jimiž by se s těmito otázkami vypořádal, nám a lidstvu tedy zůstaly skryty! Jaká škoda!

A dále, jaký to Bůh podle profesora Trojana stvořil Adama, rozmlouval s Abrahámem, Izákem a Jákobem, předal Mojžíšovi na vrchu hory Sinaj svých Desatero přikázání, mluvil ústy proroků, a pak byl vtělen - jak věříme profesor Trojan i já - v Ježíši Kristu? Byl to tentýž Bůh, nebo bohové různí, pokaždé nějaký jiný? Přece tentýž Bůh, řekne profesor Trojan nepochybně. Ale jak to Trojan ví, jak si tím může být jist, když je podle něj Bůh proměnlivý? Přece aby to byl ten samý Bůh, muselo by v něm být - vzdor všem těm trojanovským proměnlivostem - i něco neproměnlivého, něco stálého, co by zachovávalo jeho kontinuitu. Něco identického, držícího Boží identitu v dějinách. Ejhle tedy, že by přece jen ta vysmívaná aristotelská neměnná substance, které v jistém, komplexifikujícím posunu říkáme přirozenost? K čemu se to ale jen dopracoval profesor Trojan: aby mohl tvrdit, že to byl tentýž Bůh, musí připustit nezbytnost něčeho identického, neměnného v Bohu, něčeho, co Ho činí Jím a právě Jím. Tomu se v onom posunu říká přirozenost, kterou Trojan tak lacině odvrhl!

A jak je to s přirozeností člověka? Profesor Trojan trvá na tom, že pád člověka zásadně proměnil toho tvora, kterého stvořil Bůh. Zajisté nemusíme popírat, že pád člověka byl strašnou věcí - že to, co se při tom dělo, bylo strašné a asi ani nevíme jak - a pozměnil člověka výrazně, ale jedna věc je jistá: pokud ten tvor před pádem, kterého stvořil Bůh, byl člověkem, a tvor po pádu je také člověkem, byť padlým, jednu věc musejí mít společnou, a to tu, že jsou to lidé. Tedy mají společnou - byť by neměli společného nic jiného, ale tuto otázku nechme otevřenou - svou lidskost, své lidství, jinými slovy, svou lidskou přirozenost. A jsme tam, kde jsme byli: všichni lidé mají tu samou, identickou lidskou přirozenost - nemohou jinak, protože by pak nebyli lidmi. Liší se v mnoha dalších svých vlastnostech, ale pokud jsou lidmi, ať již před Pádem anebo po Pádu, lidskou přirozenost mají.

Takže obě premisy, z nichž profesor Trojan vyvozuje nemožnost přirozeného zákona, totiž že přirozenost Boha a přirozenost člověka jsou nemožné nebo „nepřirozené" (ať už si pod tím kdokoli představí cokoli), jsou neplatné. Proto má smysl zkoumat problém přirozeného zákona a ne se mu tak lacině vyhnout, jak to učinil Trojan.

Nyní se dostáváme k další věci: tak jako profesor Trojan neví, co se označuje termínem přirozenost, neví ani, co se označuje termínem přirozený zákon. O tom svědčí jeho odpověď v diskusi na daném kolokviu: „Uvedu jako příklad Dekalog. Já ho považuji za zjevený, nikoli za přirozený zákon. Tj. nevyvěrá z lidského rozumu, nevyvěrá z naši bytosti jako takové, není to konsensus, ke kterému bychom dospěli rozmluvou, dialogem, a teď se o tom dohodli. Není to prostě společenská smlouva."

Profesor Trojan si tedy evidentně myslí, že přirozený zákon vyvěrá z lidského rozumu, nebo dokonce že je společenskou smlouvou! Kdyby mi toto řekl nějaký student, nejspíš bych ho nechal propadnout. To, co řekl profesor Trojan, se rozhodněnemíní pod termínem „přirozený zákon"!

Co se tedy v přirozeno-právní myšlenkové tradici míní přirozeným zákonem? Imperativy dobrého a zlého konání, toho, co by člověk měl činit a čemu by se měl vyhnout, jejichž autorem je Bůh, a jež jsou přístupny lidskému rozumu, jež jsou poznatelné rozumem člověka, ale nikoli jakýmkoli použitím rozumu, nýbrž správným použitím rozumu. Zdrojem přirozeného zákona tedy není člověk či jeho rozum. A v žádném případě už jím nejsou lidské představy, sentimenty či přání, jak si chybně myslí Trojan, nýbrž jeho zdrojem je Bůh. Přirozený zákon je součástí věčného zákona a ten je součástí Božího zákona. Je však tou součástí Božího zákona, která je v principu dostupná lidskému rozumu, je-li užíván správě. Je nahlédnutelný lidským rozumem, stejně jako je nahlédnutelné správné řešení kvadratické či kubické rovnice. To znamená, že při řešení rozumem můžeme individuálně udělat chybu, zároveň je však správné řešení našemu rozumu plně dostupné.

Předpokládejme, že Dekalog byl člověku skutečně zjeven Bohem na hoře Sinaj, jak věří profesor Trojan, jak věřím já a jak věří všichni židé a křesťané. Pak je nutně zjevením Božího zákona. Některá z přikázání, která jsou v něm obsažena, jsou pak - podle stoupenců přirozeno-právní teorie - nahlédnutelná přirozeným rozumem jako normy nutně zavazující individuální svědomí, jsou tedy součástí přirozeného zákona. Lidé jsou na ně schopni přijít, i kdyby jim Bohem zjevená přímo nebyla. Příkladem je přikázání „Nezabiješ!", které zakazuje úmyslné zabití nevinného. Na některá jiná přikázání nelze přijít použitím přirozeného rozumu; nejsou tedy součástí přirozeného zákona. Jsou však součástí zjeveného Božího zákona, a proto jsou ve svědomí stejně závazná (platí-li, že na hoře Sinaj došlo k zjevení Boha člověku). Příkladem je přikázání světit sedmý den. Jistě, přirozeným rozumem lze nahlédnout existenci Boha-stvořitele a mravní povinnost člověka jakožto stvořeného tvora vzdávat svému stvořiteli bohopoctu. Nelze však přirozeným rozumem přijít na to, zda každý šestý, sedmý, osmý či jiný den.

Tedy ještě jednou k vymezení přirozeného zákona: je to zákon ustanovený Bohem, ať již člověku Bohem přímo zjevený, či nikoli, který je nahlédnutelný a poznatelný lidským rozumem. V principu tedy existují tři možnosti Božích zákonů poznatelných člověkem a závazných pro jeho volní konání: zákon Boží, zjevený Bohem přímo člověku a zároveň poznatelný rozumem člověka (tedy přirozený zákon, který člověk poznává díky rozumu i víře); zákon Boží, zjevený Bohem přímo člověku, ale jinak rozumem z důvodů omezenosti lidského rozumu nepoznatelný (tedy zákon poznatelný jedině díky víře); a zákon Boží, nezjevený Bohem člověku přímo v průběhu dějin, ale poznatelný rozumem člověka (tedy přirozený zákon, poznatelný díky rozumu).

Zdá se, že profesor Trojan popírá první a třetí možnost a ponechává jen možnost druhou. Analyzujme udržitelnost jeho pozice. Začněme hezky od začátku.

Instance první. Jsou jen dvě možnosti - buď Bůh jako stvořitel člověka a pro něho závazných norem dobra a zla existuje, anebo neexistuje. Pokud neexistuje, je člověk nějakým náhodným produktem hmotné přírody, který má náhodou vědomí. Žádné jemu dané závazné normy však neexistují. Ty si pro sebe jednotlivě i pro sebe ve společnosti druhých (tedy de facto i pro druhé) stanovuje sám svou vůlí. Tedy svévolně. Implikací je naprostý mravní i právní nihilismus (pokud je ustavena politická společnost). Pro člověka neexistuje žádný zákaz, který by byl z nějakého důvodu povinen respektovat, „smí" vlastně konat cokoli, co je schopen fyzicky konat a co konat chce. Samotný koncept zločinu padá. Není nic, co bychom mohli označit za zlo, pokud si jen jediný člověk myslí, že je to dobro. V praxi by se nejspíš jednalo o brutální vládu nejsilnějšího. Tato koncepce člověka, jakožto tvora nestvořeného Bohem, je však vnitřně rozporná a filosoficky neudržitelná (to zde nebudeme dokazovat), a navíc ji profesor Trojan nesdílí, takže se jí pro účely tohoto pojednání již více nemusíme zabývat. Pokročme dál.

Instance druhá. Bůh jakožto stvořitel člověka existuje. Nyní jsou zase jen dvě možnosti - buď závazné normy dobra a zla člověku ustavil a učinil mu je poznatelnými, anebo je neustavil, či - to vyjde nastejno - neustavil žádné, jež by člověk mohl v principu znát. Pokud platí druhá možnost, její implikací je deistický světový názor. Člověk si je vědom existence svého stvořitele, ale to je asi tak všechno, čeho si je o něm vědom. Bůh přímo svým zjevením nesdělil člověku žádné pravdy o sobě ani o člověku, žádné pravdy o tom, jak by člověk měl žít. Zároveň lidský rozum není s to přijít na to, co je pro něho objektivně správné a špatné konání - tj. co je z hlediska stvořitele správné a špatné pro člověka.

V tomto případě pochopitelně rovněž žádný přirozený či mravní zákon neexistuje a implikací může být mravní a právní nihilismus. Lidé však zároveň na základě vědomí o Bohu-stvořiteli mohou - ale také nemusejí - vyvodit nárok na jakousi spořádanost, uspořádanost svých osobních životů i života společnosti. Mohou přistoupit ke konceptu společenské smlouvy. Každý předloží své subjektivní představy či přání a pak se pokusí o přijetí kompromisu a konsensu. Možná se jim to i povede. Pak vznikne společnost založená na společenské smlouvě. To je však možné pouze tehdy, pokud s tím souhlasí každý člen společnosti - tedy nikoli pouhá většina, nýbrž naprostý 100% konsensus, v němž má každý jednotlivec právo veta. Protože společenská smlouva nemá žádnou jinou legitimitu, než všeobecný souhlas, nemá většina žádné právo nutit menšinu k jejímu přijetí. Její obsah nemá žádnou vnější, vyšší autoritu - neopírá se o žádnou poznanou objektivní pravdu - nýbrž je dán pouhou vůlí, míněním, preferencí a svévolí většiny. A to příslušníky menšiny nijak nezavazuje. Tedy v tomto deistickém, agnostickém prostředí je civilizovaná společnost možná jen díky společenské smlouvě všech jejich členů. To je však v reálném životě nesplnitelné, neboť jeden jediný disent by byl koncem idylky a stejně jako v první instanci by nastala čistá mocenská hra „kdo s koho", a tedy vláda brutální síly. Ani tuto koncepci však profesor Trojan nezastává. Pokročme tedy dále.

Instance třetí. Člověk je stvořen Bohem a Bůh dal člověku znát, jaké jsou pro něj objektivně a absolutně platné normy dobrého a zlého konání. A tady jsou možné ony tři výše uvedené možnosti: normy lze poznat rozumem a vírou, neboť byly zjeveny; normy nelze poznat rozumem, ale byly Bohem zjeveny, lze je tedy poznat vírou; normy nebyly Bohem zjeveny, vírou tedy nelze poznat nic, lze je však naštěstí poznat rozumem. Proberme si postupně tyto tři možnosti. Začněme odzadu.

Možnost třetí. Nedomnívám se, stejně jako profesor Trojan, že v dějinách nastala. Otázkou je, jestli nastat mohla. Asi ano, kdyby to tak Bůh chtěl. Jenomže to bychom mnohem obtížněji poznávali Jeho lásku i svůj vlastní smysl života zde na zemi. Další otázkou je, jestli tuto variantu může nějaký člověk konzistentně a smysluplně zastávat. Zdá se mi, že ano, a že mnoho poctivých lidí v dějinách ji zastávalo či zastává. Svým přirozeným rozumem dospěli k poznání Boží existence i základních norem přirozeného zákona. Schází jim však dar víry - nejsou vnitřně přesvědčeni o pravdivosti jakýchkoli nároků na Boží zjevení člověku, které věřící vznášejí. Stoupenci této možnosti však intelektuálně poctivě nemohou tvrdit, že k Božímu zjevení nedošlo; mohou jen říct, že nevědí, zda k němu došlo, že oni sami si jím nejsou jisti. Neboť jejich rozum je v žádném případě nijak neopravňuje prohlásit, že k Božímu zjevení nedošlo. V principu jeho možnost musejí připustit, chtějí-li být intelektuálně poctiví, a mohou pouze dodat, že oni sami o něm nemají žádnou evidenci. Jenomže když jednou nahlédli Boží existenci i platnost přirozeného zákona, uvědomují si, že jej svým rozumem nahlížejí díky Boží milosti. Musejí tedy předpokládat, že se Boží milost člověku nemusí omezit pouze na dar rozumového poznání. A dále, vlastní neschopnost plně realizovat ve svých životech poznaný přirozený zákon, tedy vlastní hříšnost nutně implikuje otázku viny, a zohledníme-li otázku spravedlnosti, i otázku potřeby jakéhosi vykoupení... Ale to už jsme na cestě k Božímu zjevení člověku.

Takže profesor Trojan i já se domníváme, že třetí možnost není případem Boha a člověka, a proto se jí už dále nebudeme věnovat. Zbývají nám tedy jen možnost druhá a první. Profesor Trojan se domnívá, že je platná možnost druhá; já, že první. Zdá se, že se tu ohlašuje spor mezi protestantismem a katolicismem, ale není tomu tak, neboť mnoho protestantů bylo přesvědčeno o existenci přirozeného zákona a bylo si jí vědomo. Je s podivem, jak snadno profesor Trojan ignoruje tuto přirozeno-právní tradici v protestantském prostředí. Což o to, on ignoruje již biblickou zmínku o přirozeném zákoně, konkrétně slova apoštola sv. Pavla v listě Římanům 2:15, kde Pavel mluví o zákonu napsaném v srdci. Píše, že národy, které od Pána zákon nedostaly přímo zjevený, přesto mohou, mají a i plní zákon přirozený: „Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno v srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí." Ten zákon napsaný v srdci není nic jiného, než přirozený zákon přístupný všem lidem i bez Božího zjevení. Anebo snad není? Já vím, biblická exegese je věc ošidná, ale zkusme ji, profesore Trojane: o čem to asi sv. Pavel mluvil? On nemluvil o Židech, kteří dostali zákon od Hospodina, mluvil o pohanech, kteří od Hospodina zákon přímo nedostali. A přesto měli zákon zapsaný ve svém srdci. A tento zákon měli dodržovat. Jsem opravdu zvědav, profesore Trojane, co odpovíte. Jaký zákon to podle Vás asi byl, ten v srdcích zapsaný, o kterém mluvil sv. Pavel v Římanům 2:15, když ne zákon přirozený?

Neboť za takový jej považovali již první křesťané. Koncil v Arles konaný roku 473 dokonce tento přirozený zákon označil za „první milost Boha člověku" - což dává perfektní smysl. Koncepci přirozeného zákona z protestantských myslitelů zastávali např. teologové Jean Calvin a Richard Hooker, právní teoretici sir Edward Coke a John Locke, státníci Thomas Jefferson a Abraham Lincoln či ve 20. století vůdce hnutí za občanská práva černochů reverend Martin Luther King. Konkrétně jeho „Dopis z birminghamského vězení" z roku 1963 je názornou expozicí přirozeno-právního myšlení. Na co se mohl reverend King odvolat při své obhajobě občanské neposlušnosti proti systému segregace? Nemohl se odvolat na pozitivní zákony jižanských států, neboť ty segregaci požadovaly a vynucovaly. Jako protestantský pastor se jistě mohl odvolat na Bibli - konkrétně na své, subjektivní čtení Bible - a tvrdit, že Bible (podle jeho čtení) segregaci odporuje. Jenomže bílí Jižané byli také dobří protestanti a King, chtěl-li být poctivý, musel i jim přiznat právo na jejich subjektivní interpretaci Bible. A co když tam vyčetli, že Bible si rasovou segregaci žádá? (Což, je-li člověk protestantem, není vůbec těžké, neboť je-li člověk protestantem, z Bible „vyčte" úplně všechno.) Co potom? Jediné, na co se mohl pastor King ve svém zápasu proti segregaci odvolat, byl přirozený zákon. Jaké štěstí pro Kinga, že tam tehdy poblíž nebyl Trojan, aby ho informoval, ať si dá pohov, neboť žádný přirozený zákon neexistuje!

Pak je tu samozřejmě jeden z největších křesťanských apologetů 20. století, Clive Staples Lewis. Je s podivem (vlastně ne, teď už není...), že profesor Trojan se s jeho dílem „Zničení člověka" vůbec nevyrovnává. Toto Lewisovo dílo je vynikajícím úvodem - i pro laiky, profesore Trojane - do problematiky přirozeného zákona a naprosto přesvědčivě ukazuje, že možnost jeho neexistence je neudržitelná. Mimochodem, C.S. Lewis byl anglikán.

Profesor Trojan tedy patří k té části protestantů, kteří tvrdí, že Adamovým pádem byly zasaženy jak mravní, tak i intelektuální dokonalosti člověka, a člověk svým rozumem tedy žádnou pravdu o dobru a zlu poznat nemůže; jakoukoli takovouto pravdu získává jedině díky milosti Boží skrze víru. Zajisté můžeme s profesorem Trojanem souhlasit v tom, že pád znamenal ztrátu mravní dokonalosti a ztrátu mnohých intelektuálních (a dalších) schopností v tom smyslu, že člověk po pádu je mnohem náchylnější k omylům, než byl před pádem. O názoru, že pád vedl k totální neschopnosti rozumu člověka cokoli s jistotou poznat, lze však s úspěchem pochybovat. Nejde mi teď o filosofické vyvrácení tohoto názoru, které by šlo, jak čtenáři Distance velice dobře vědí, snadno provést. Jde mi o to si s pozicí profesora Trojana chvíli pohrát a ukázat její absurdnost.

Takže profesor Trojan se domnívá, že pravdu o Bohu a člověku, jakožto i o dobru a zlu, se dozvídáme pouze skrze víru, skrze Boží zjevení člověku. Jenomže vzájemně si odporujících nároků na Boží zjevení člověku je mnoho! Věr je mnoho! Jak zjistíme, která z nich je pravdivá? Zevnitř se přece každá víra zdá být pravdivá! A není-li vně víry již nic, co by nám mohlo posloužit jako měřítko pro posuzování její pravdivosti, jsme nahraní. Profesor Trojan je liberálním protestantem. Tím se liší od fundamentalistických, evangelikálních protestantů. To ho vede k odlišnému postoji k potratům, homosexuálům, mohamedánům či pití alkoholu, než mají oni. Jak ví, že jeho interpretace Písma je správnější, než ta jejich? Věří v to. Oni taky věří. Jak může kdokoliv z nich zjistit, která z jejich věr je pravdivější, pokud pravdu poznávají jedině skrze víru, která je právě otázkou sporu? Nijak. Pouze skrze víru nelze s jistotou poznávat nic. Člověk má nebo nemá víru. V to, že má pravou víru, může jen doufat. Nelze však nijak posuzovat její správnost zvenčí. Jinými slovy, profesor Trojan nám říká, že doufá, že jeho víra je správná, ale nemůže nám to nijak zaručit. Dokonce ani on sám to neví. Myslí si to, doufá v to, ale ničím zvenčí to neumí podepřít. Proč bychom mu ale měli věřit, i všemu tomu, co nám říká? Nepodřezal si náhodou sám pod sebou větev, na které sedí?

Ale to by ještě nebylo to nejhorší! Představme si lidi, kteří mají různé víry a jsou poctiví v tom smyslu, že konsistentně jednají na základě toho, co proklamují, že věří. Já se ptám: na základě čeho pak můžeme odsoudit upřímné hinduisty, kteří nechají zaživa upálit manželky jejich zemřelého souvěrce, anebo upřímné nacisty, kteří vraždí lidi na základě jejich etnického původu? Pokud je jediným zdrojem etiky určitá víra, nemůžeme žádnými vnějšími prostředky přirozeného rozumu zkoumat racionálnost či spravedlnost oné víry a z ní plynoucí etiky. Nemůžeme pak přece odsuzovat lidi, kteří zastávají jiný koncept morálky než my a na jeho základě jednají. Lidé jsou v tomto případě plně v zajetí svých věr a nemohou jinak. Pak ale příslušník SS, který vraždí a přitom věří všem těm nacionálně-socialistickým nesmyslům, je plně bez viny. Je konsistentní ve své víře. Pouze má jinou víru, než profesor Trojan. Jak ho profesor Trojan přesvědčí, že nemá pravdu?

A vůbec, proč by se pak podle profesora Trojana měli studenti učit etice? Proč by chtěl profesor Trojan vyučovat nacistického studenta etice, proč by ho neponechal jeho nacistické víře? Přece proto, že profesor Trojan ví, že nacistická „etika" je objektivně mylná a zlá, a spoléhá na to, že o tom výukou mladého nacistu přesvědčí. On ho nechce jen indoktrinovat jinou, alternativní vírou. On ho chce vzdělávat. Jinými slovy předpokládá, že student sám nahlédne stupiditu své pozice a svou nacistickou víru opustí. To může ale jen tehdy, pokud je mu dostupný nástroj na posuzování pravdy a omylu - tedy rozum. Jakékoli vzdělávání je založeno na předpokladu, že lidé mají přirozený rozum, kterým poznávají realitu, pravdu a omyl. V opačném případě by nemělo smysl cokoli učit ani se cokoli učit. Ptám se, proč profesor Trojan učí? Aby záměrně indoktrinoval? To nepředpokládám. Pak ale existuje jediný důvod, který mu může bránit v rezignaci na vzdělavatelskou funkci: přesvědčení, že studenti jsou vzdělatelní. Tedy že mají rozum schopný poznání.

Vskutku: narazili jsme na absurdní implikace Trojanovy pozice, pozice, že přirozeným rozumem údajně nelze poznat pravdu a omyl, dobro a zlo. Těmi implikacemi jsou nevinnost upřímných vrahů či nevzdělatelnost studentů. A tedy zbytečnost profesorů. Minimálně takových jako Trojan. Věru, jak ošemetná je pozice profesora Trojana! Jaká smůla: profesně tvrdit něco, co popírá důvod k existenci vlastní profese! Není divu, že se svou pozicí konsistentně neřídí ani sám Trojan (to by pak nemohl učit). Proč ji tedy hlásá?

Jak to tedy je? Má-li mít etické vzdělávání smysl, musíme uznat schopnost člověka přirozeným rozumem rozlišovat mezi pravdou a omylem. Upřímný nacistický vrah vůbec není bez viny, není však vinen ani tak proto, že pod vlivem svých šílených doktrín vraždí, nýbrž proto, že vůbec dopustil, aby se dostal pod jejich vliv. Jinými slovy, je vinen zanedbáním svého odpovědného mravního vzdělávání. V tom spočívá jeho nemalá vina. Když jedná pod vlivem subjektivního svědomí, jež se objektivně mýlí, je vinen málo. Je však vinen podstatně a zásadně proto, že své subjektivní svědomí objektivně nepoučoval a nezušlechťoval v objektivní pravdě a dopustil, aby zdegenerovalo do podoby, kdy bohapustou nacistickou lež považuje za vrchol mravní nauky.

Abychom mohli lidi smysluplně vzdělávat, na rozdíl od indoktrinace různými vírami, jejichž nemohoucími otroky by byli, jak se nám snaží profesor Trojan namluvit, je nutné vzít vážně reálnou možnost přirozeného rozumu a podle toho se adekvátně k věci postavit.

Proč ale profesor Trojan hlásá takové bizarní, leč banální absurdity? Mám soukromou hypotézu o jeho pohnutce. Je-li však má hypotéza nepravdivá, což je velmi dobře možné, předem se profesoru Trojanovi omlouvám, že mu křivdím. Tou pohnutkou profesora Trojana, dle mé nepotvrzené hypotézy, je jeho snaha zachovat udržitelnost protestantské pozice, která je prostě neudržitelná. Konkrétně zásad sola fide a sola scriptura, jež jsou vskutku nemožné. Zásada sola fide jakožto cesta k etickému poznání naráží na ty nesmysly, které jsme již naznačili; jakožto prostředek ospravedlnění kvalifikující ke spáse příliš opovážlivě předpokládá spásu u všech těch, kdo mají víru (byť by konali cokoliv) a naopak příliš nespravedlivě zavrhuje ty v dějinách, kdo z nejrůznějších důvodů pravou víru neměli.

Pokud jde o zásadu sola scriptura, stačí jen podotknout, že nikde ve Skriptuře není zásada sola scriptura uvedena, tudíž tato samotná zásada je nebiblická. Krom toho, odkud protestanti odvozují autoritu Písma, když byl výběr evangelií do kánonu dílem Církve? To Církev stanovila, která čtyři evangelia z těch mnohých, jež byla napsána, obsahovala jen pravdu a žádný omyl. Je proto bizarní argumentovat autoritou Písma proti Církvi, když to, co je Písmo, vybrala a stanovila právě Církev.

Ale nechme toho. Nejde mi zde o to nanovo vybojovat všechny zápasy kolem reformace. Jde mi o vyjádření mínění, že profesor Trojan tak dětinsky útočí na přirozený rozum, že se trapným způsobem pokouší předem zdiskreditovat pouhou možnost přirozeného zákona, místo aby ji poctivě prozkoumal, protože kdyby se možnost přirozeného zákona připustila, podrylo by to koncepce a autoritu některých jeho oblíbených protestantských teologů, Karla Bartha především. Jinými slovy, má strach z toho, aby se náhodou nepřišlo na to, že se jeho intelektuální mentoři mýlili.

Před posledními poznámkami ohledně přirozeného zákona bych se chtěl ještě na chvíli zastavit u vztahu víry a rozumu. Rozum je oprávněn posuzovat nároky víry v rozsahu, jaký rozumu přísluší. Pokud něco z nějaké předkládané víry odporuje poznání přirozeného rozumu, lze to s jistotou odmítnout jako mylné. Jenomže přirozenému rozumu je dostupné jen určité omezené pole poznání. Víru, která hlásá nároky, z nichž přirozený rozum ani jeden neidentifikuje jako mylný, z nichž některé potvrzuje jako pravdivé, a z nichž mnohé prostě není způsobilý ani potvrdit, ani vyvrátit, neboť leží za hranicemi jeho možností, nemůže rozum zavrhnout jako mylnou či falešnou. Domnívám se, že jedna taková víra je. Tato víra není proti rozumu, je však mnohonásobným doplněním poznání, jež je rozumu dostupné. Bez této víry bychom neznali skutečnosti, jež nám samotný přirozený rozum není s to opatřit. A skutečnosti, jež jsou rozumu k dispozici, nám pak klade do širšího rámce. Jedna věc je však jistá: pokud nám nějaký vírou předkládaný nárok na Boží zjevení tvrdí něco, co je prokazatelně proti přirozenému rozumu, potom je tento nárok falešný.

Ale vraťme se k profesoru Trojanovi a jeho názoru na přirozené právo. Co nám nabízí poté, co popřel jeho samotnou možnost? „Stojíme před výzvou formulovat svůj příspěvek nikoliv z roviny tzv. přirozeného myšlení, přirozeného zákona, protože bychom se tím museli uchylovat... k tomu, co je jakoby trvale a neproměnně usazeno v lidské mysli, jejím ratiu... Budeme vycházet nikoli z počátků, nýbrž z konce, z určení člověka, které se před námi otvírá z biblického svědectví... To jsou Boží zaslíbení... V /jejich/ světle, jež zdaleka nejsou naší přirozeností, nýbrž mravním a duchovním horizontem, budeme poměřovat svou životní cestu. Nedržím přirozený, nýbrž mravní zákon, opřený o duchovní perspektivu, jak ji otevírá biblické poselství..."

Za prvé, jak pravděpodobné asi je, že by lidé v rámci celého světa ochotně a nadšeně přijali mravní zákon opřený o liberální protestantské chápání Bible, tj. jak pravděpodobné je, že by se lidé celosvětově stali liberálními protestanty? Dovolím si o úspěšnosti tohoto řešení pochybovat. Dokonce i kdyby žádné přirozené právo či přirozená práva neexistovaly, pak by i jako mýtus a fikce měly mnohem větší schopnost stát se základem celosvětového konsensu. Deklarace lidských práv OSN z 10. prosince 1948 byla většinou zemí alespoň přijata (což však nic nevypovídá o tom, zda je jimi také dodržována); o liberálním protestantském vyznání víry či sebraných spisech Karla Bartha však totéž říci nelze. To ale není zajímavé. Týká se to totiž jen toho, co je prakticky průchodnější, nikoli toho, co je pravdivé.

Podívejme se však na jiný aspekt Trojanova řešení: „budeme vycházet nikoli z počátků, nýbrž z konce, z určení člověka" a „mravním a duchovním horizontem, budeme poměřovat svou životní cestu." Chtěl bych se zeptat: profesor Trojan považuje ty konce, ta určení člověka, ty mravní a duchovní horizonty, ke kterým mají lidé po své životní cestě kráčet, za správná a stejná pro všechny, že? Určitě profesor Trojan nenavrhuje, abychom se podle jeho mravního zákona k jedněm lidem chovali tak, a k druhým jinak! Mravné je přece chovat se ke všem stejně a podle správnosti! Tedy ať už má profesor Trojan jakoukoli představu o mravním zákonu, jedno je jisté: považuje ho za správný a stejný pro všechny. Jsou to obecné a platné imperativy o tom, jak se k sobě mají lidé navzájem chovat. Když jsou však pro všechny lidi platné a stejné, neimplikují něco společného v lidech, jakousi konstituci jejich bytí, i jakýsi jejich společný eschaton? Nutně ano. A tím také poukazují na společnou lidskou přirozenost.

Jinými slovy, profesor Trojan dokonce i v tom, co vidí jakožto své smysluplné řešení, nutně předpokládá to, co sám vehementně popíral: společnou lidskou přirozenost všech lidí. Domnívá se však, že z ní nelze nic vyvodit o mravních normách. Domnívá se, že mravní zákon je pouze věřený, že je rozumem nepoznatelný. A jako onen mravní zákon nám předkládá liberálně-protestantské čtení Bible. Celkem jednoduché „řešení"; jediný problém je v tom, že všichni nejsme liberálními protestanty, a ani se jimi nestaneme. A to nás přivádí ke zmínce o holocaustu.

Na kolokviu v březnu 1998 se profesor Trojan v diskusi zmínil o tom, že po katastrofách 20. století, po té strašné destrukci, kterou představovaly nacistický holocaust a komunistický gulag, je jakýkoli lidský optimistický projekt, jako byl i projekt „rozumného" přirozeného zákona či přirozených práv, nutně nevěrohodný a v prachu. Lidstvo se jednoduše zklamalo v možnostech rozumu člověka a dnes jim již nevěří. Proti tomu lze snadno namítnout (a na kolokviu i namítnuto bylo), že holocaust i gulag sice vyvrátily naivní pokrokářské představy o věčném pokroku a dobrém člověku, ale to, co jednoznačně potvrzují, je právě existence přirozeného zákona a přirozené spravedlnosti. Neboť jak bychom jinak věděli, že holocaust a gulag byly zlo? O tom přece nepochybujeme, to víme velice dobře a cítíme to velmi silně. Naše společnost přitom není tvořena výhradně, či alespoň většinově, liberálními protestanty. Moderní společnost je fragmentovaným konglomerátem ateistů, agnostiků a teistů mnoha směrů. Jinými slovy, i v situaci nevíry a úpadku víry celá moderní společnost poznává a zakouší holocaust jako strašné zlo. A na základě čeho jej tak poznává? No přece na základě přirozeného poznání věčných norem dobra a zla, na základě poznání zákona napsaného v našem srdci. Když víra odešla, je to to jediné, co nám zůstalo.

Jinými slovy, schopnost lidí na konci 20. století vůbec ještě něco rozpoznat jako zlo přímo poukazuje na přirozený zákon. Kdyby jediné mravní poznání bylo skrze víru, jak tvrdí Trojan, pád víry by vedl k nemožnosti shodnout se v rámci celé společnosti na jakémkoli etickém hodnocení. A protože holocaust v nás vyvolává tak silnou jistotu o jeho zlu i v situaci absence víry, poukazuje nutně na existenci přirozeného práva. Kdyby neexistovalo, názory na holocaust by tvořily myšlenkové kontinuum od silných odpůrců přes umírněné až po silné stoupence; stejně jako je tomu v otázce pojídání vepřového (vegetariáni a muslimové silně proti, ženy hlídající si linii, lidé držící dietu a katolíci o postech uprostřed, většina národa pro bůček s pivem).

A profesor Trojan? „...v té destrukci 20. století nepadl do popela jen pokrok, idea pokroku, a nejen ta myšlenka, že člověk je dobrý..., ale zproblematizován nebo dokonce v prachu - a to je teď vážná teologická otázka - se ocitl celý ten koncept mocenského theismu s tím, že Bůh je dokonale dobrá bytost."

Co na to říci? 20. století bylo strašné a bylo svědkem erupce šílených ideologií v podobě čistého, nezastřeného zla. Západní společnost je přežila a překonala, ale sama je v krizi. Zbytky duchovní jednoty se rozpadly, víra upadla a společnost je v hodnotovém vakuu. Co existuje, jsou rezidua přirozeno-právního ani ne tak myšlení, jako spíše cítění. Na ty lze nyní navázat. To je to, z čeho můžeme i u dnešních dezorientovaných lidí vyjít. Jak řekl C. S. Lewis, abychom z moderních lidí udělali dobré křesťany, musíme z nich nejdřív udělat dobré pohany. Musíme je vzdělat v tom, v čem je každý člověk přirozeně vzdělatelný. Až po vybudování tohoto přirozeného základu na něj lze stavět pravdy nadpřirozené a moderní lidi evangelizovat. Přirozený zákon je to jediné, z čeho lze vyjít. Profesor Trojan mu nerozumí a neví, o čem mluví. Je proto naprosto absurdní, aby se vyjadřoval ke způsobilosti těch, kdo rozumí a vědí. V současném úkolu obnovy civilizace je Trojan nepoužitelný; alespoň by tedy neměl překážet těm, kdo k tomuto úkolu mohou a jsou ochotni přispět.