Ročník 2003‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Je EU novým Sovětským svazem?

Vladimír Bukovský

Vladimír Bukovský se narodil v Moskvě v roce 1942. V roce 1963 byl uvězněn za vlastnictví zakázaných tiskovin a odsouzen k povinné psychiatrické léčbě. Jako první zveřejnil skutečnost, že je psychologie používána proti politickým vězňům. Postupně byl vězněn v táborech, věznicích a zajišťovacích nemocnicích v letech 1963-65, 1965-66, 1967-70 a 1972-76. Po rozsáhlé veřejné kampani byl v roce 1976 propuštěn na Západ výměnou za chilského komunistického vůdce Luise Corvalana. V roce 1992 mu bylo vráceno občanství, ale následující rok se ho zřekl. Žije v Cambridge.

Poté, co v roce 1991 zkolaboval a zmizel můj celoživotní nepřítel Sovětský svaz, bych měl dnes být tím nejšťastnějším člověkem na světě. Skutečně, když prezident Reagan před dvaceti lety promluvil ve Westminster Hall, odvážně prohlásil, že Sovětský svaz a komunistický systém se ocitly na smetišti dějin. Jeho slova byla v té době přijata přinejlepším s nedůvěrou a v nejhorším případě s posměchem, ale dvacet let poté už dokonce ani komunisté nemají rádi, když jsou nazýváni komunisty, a poslední generální tajemník sovětské vlády si na živobytí vydělává prodejem pizzy. Ve skutečnosti však shledávám velmi málo důvodů k oslavám. Za Ronalda Reagana a Margaret Tatcherové jsme možná vyhráli několik rozhodujících bitev, ale na rozdíl od lidového přesvědčení jsme rozhodně nevyhráli studenou válku. Pokud studenou válku interpretujeme jako určitý druh vojenského střetu mezi Varšavskou smlouvou a NATO, pak k určitému vítězství došlo, ale studená válka byla v první řadě válkou ideologickou, střetem mezi liberálními demokraciemi a komunistickým totalitarismem, a tato válka nikdy neskončí.

Sovětský svaz a jeho spojenci nezkolabovali proto, že jsme zvítězili, ale proto, že se sami vyčerpali - hlavně kvůli vlastní zhovadilosti, v závodech ve zbrojení a tím, že se pokoušeli financovat své obrovské impérium. Jednoduše přepjali své síly. Ve skutečnosti se je však Západ až do posledního okamžiku snažil posilovat půjčkami, technologií a diplomatickou podporou. V sedmi posledních kritických letech sovětská vláda obdržela 45 miliard dolarů zahraniční pomoci na prodloužení vlastní existence. V těchto sedmi letech Západ přesunul svou podporu od skutečných demokratů, jako jsme byli my, na liberální komunisty a komunistické reformátory, čímž naše veškeré úsilí učinil zbytečným. A když Sovětský svaz konečně zkolaboval, na Západě nebyl žádný jásot, žádný požadavek na potrestání těch nejodpornějších pachatelů zločinů proti lidskosti. Ze smrti svého bývalého protivníka západní vůdci dokonce vypadali zarmouceně a rozpačitě, ačkoli to pravděpodobně byla nejvýznamnější událost celého století.

Důsledky této nedokončené záležitosti jsou skutečně velmi vážné, mnohem závažnější než nedokončená válka se Saddámem Husajnem. Jen si představte, kdyby v roce 1945 vítězní spojenci přijali od nacistického režimu namísto bezpodmínečné kapitulace nějaký druh perestrojky. Co by se stalo v západní Evropě? Během třiceti let by v Evropě vzniklo cokoliv, jenom ne demokracie. Bylo by to posttotalitní období, ať už to znamená cokoliv, a pochopitelně by se během několika let nacistická strana a její kolaboranti pod jinými jmény ve všech zemích dostali k moci. Provozovali by mírnější formu svého režimu, nicméně provozovali by ji. A to je přesně to, co se dnes děje nejen v Rusku, Bělorusku a Ukrajině, Rumunsku a Bulharsku, ale dokonce i v Polsku, kde poslední volby přinesly ohromující vítězství bývalým komunistům. Znamená tohle vítězství ve studené válce? Stále věříme tomu, že jsme ji vyhráli?

V Rusku věci dopadly dokonce ještě mnohem hůře. Poslední prezidentské volby, v nichž měli voliči neočekávaně na výběr mezi komunistickým vůdcem a plukovníkem KGB, ukazují, jaký druh demokracie si tato země zřídila. Samozřejmě že vyhrála KGB. Deset let po polovičatých pokusech o reformu byla těmto lidem znovu vrácena moc a oni svou autoritu rychle ustavili nad celou zemí. Postupně byly uzavřeny poslední výspy nezávislých médií. V posledních deseti letech jsme u nás sice neměli politické vězně, ale několik lidí je teď ve vězení kvůli otevřené kritice války v Čečensku a zneužívání vojenských sil nebo kvůli kritice znečištění jaderným odpadem.

Dnes je korupce v Rusku něčím z jiného světa. Už to není korupce, ale systém, v němž se KGB stala jakýmsi zločineckým syndikátem, ne nepodobným slavné organizaci Spectra z filmů Jamese Bonda. To je pro Západ velmi nešťastný moment pro náhlé oteplování vztahů s Ruskem. Avšak to je přesně to, co vidíme. Putin byl přijat prezidentem Bushem, který mu podle svých vlastních slov nahlédl do duše. V četných případech, kdy jsem měl tu čest s důstojníky KGB, byla duše tím, co jsem nikdy nezahlédl. Váš ministerský předseda Tony Blair jel do Ruska, aby přivítal nové spojence do protiteroristické koalice. Řekl, jak je potěšen, že Rusko v této válce stojí po boku Západu, protože - a teď cituji - Rusko má tak rozsáhlou zkušenost s bojem proti terorismu. Nikdy jsem si nemyslel, že budu žít dost dlouho na to, abych slyšel západního politika učinit tak podivné prohlášení. Je to stejně urážlivé a necitlivé jako říci, že Německo má rozsáhlou zkušenost se zacházením s Židy. Ve svých dřívějších fázích Rusko terorismus ve skutečnosti vynalezlo a rozšířilo po světě. Nová ohniska terorismu, ať jsou muslimská nebo jiná, mají všechna buď historii spojenou se sovětskou invazí, sovětskými podvratnými operacemi nebo s tzv. sovětskými osvobozovacími frontami financovanými a cvičenými v Moskvě. V tomto spočívá zkušenost Ruska s terorismem.

A co se týká samotného Západu: jsou dnes bývalí komunističtí kolaboranti, sympatizanti a obhájci odsouzeni, jsou nyní na odpočinku nebo snad byli posláni do důchodu? Přesně naopak. V mnoha západoevropských zemích stále rozhodují, tvoří názory a rozvíjejí novou strukturu na našem kontinentu. Je skutečně záhadou, že jsme jakýmsi zázrakem právě pohřbili jedno monstrum, které nás padesát let ohrožovalo, a přesto se buduje další, které je pozoruhodně podobné tomu pohřbenému.

SSSR byl svazem sovětských socialistických republik. Čím je Evropská unie? Zcela nedávno, před volbami v Itálii a v Rakousku, to téměř byla unie socialistických republik. Sovětský svaz vždy velice stál o to, aby udržel svůj vlastní model socialismu, a pokud se někteří pokusili odchýlit, byli buď napadeni nebo vystaveni enormnímu tlaku. Tato metoda se nazývala Brežněvovou doktrínou. Nyní se přesně to samé stalo v Evropě. Když se Rakousko odchýlilo ze socialistického směru, bylo ostrakizováno. Miloševićův socialismus se poněkud lišil od socialismu lidí v Bruselu, takže jeho země byla bombardována.

Jak byl ovládán Sovětský svaz? Byl ovládán patnácti nevolenými lidmi, kteří se navzájem najmenovali a nebyli nikomu zodpovědní. Jak je ovládána Evropská unie? Dvacítkou lidí, kteří se navzájem najmenují, kteří nejsou nikomu zodpovědní a kterým nemůžeme dát padáka. Jak byl vytvořen Sovětský svaz? Nátlakem nebo velmi často vojenskou okupací Rudé armády. Jak se vytváří EU? Nepochybně ne ozbrojenou silou, ale nátlakem a zastrašováním, vytvářením nemožnosti pro jakoukoliv jinou zemi žít hospodářsky mimo. Je to jako manželský sňatek vynucený těhotenstvím. Sovětský svaz měl ve své ústavě právo na vystoupení jednotlivých republik. Toto právo existovalo pro propagandistické účely, obzvláště když neexistovala skutečná procedura a když dokonce i mluvit o vystoupení bylo považováno za zločin proti územní celistvosti Sovětského svazu. Když jsem objevil, že více či méně podobná situace je v Evropské unii, byl jsem ohromen. Můžete vstoupit, ale nemůžete vystoupit. Nikdo zatím neřekl, že nemůžete vystoupit, ale procedura není zavedena. To se zdá velmi podobné tomu, co jsem znal.

Sovětský svaz byl velmi agresivní zemí; nemohl existovat, aniž by svůj vlastní model socialismu nerozšiřoval dál a dál. V momentě, kdy se přestal rozšiřovat, začal kolabovat a já mám podezření, že to samé platí o EU. Ačkoliv pro ně hospodářsky nedává smysl lákat více nových zemí, vyvíjejí obrovský tlak na polorozvinuté východoevropské země a na ostatní evropské země jako Švýcarsko, aby se připojily. Zdá se, že je to ideologické. V Sovětském svazu bylo zvykem říkat, že smyslem jeho funkce je vytvořit novou historickou entitu - sovětský národ. Měli jsme zapomenout na naše národnosti, etnické tradice a zvyky. Když jste vyrůstali v Sovětském svazu, nemohli jste říkat ruský Ukrajinec. To se nemělo zmiňovat, protože jsme měli být jednou entitou. Zdá se, že totéž platí o Evropské unii. Nechtějí, abyste byl Britem nebo Francouzem. Chtějí, abyste všichni byli novou historickou entitou - Evropanem. Jedním z velkých cílů socialismu vždycky bylo zničení národního státu. Toto staré přesvědčení spočívalo v tom, že s určitou nápomocí stát odumře. A to je přesně to, co pozorujeme v Evropě. Cílem tohoto seskupování z Bruselu je vstřebat národní státy, aby přestaly existovat.

Někteří by mohli říci, že mé srovnání není přesné, protože Sovětský svaz byl ideologickým státem a Evropská unie je praktické, pragmatické uskupení. Ve skutečnosti je dnes Evropská unie založena na velmi silné ideologii. Je to centrálně plánovaná ideologie, která zahrnuje zachování socialismu na věky, ale i ideologii politické korektnosti, která se stala pravidlem. Jeden by řekl, že Sovětský svaz měl gulag, a dokud země nemá gulag, nemůže být srovnávána se Sovětským svazem. Myslím, že v Evropské unii už máme začátek gulagu. Přinejmenším máme intelektuální gulag. Když se někteří pokusí upřímně mluvit o otázkách rasy nebo pohlaví, když se jejich názory odliší od těch schválených, budou ostrakizováni, nebudou moci zastávat profesionální práci nebo vydat knihu. Toto je začátek gulagu. Zdejší ministr vnitra se pokusil zavést zákon, který by učinil ‚nenávistnou‘ řeč trestatelným přestupkem. Něco zcela protichůdného vůči zvykovému právu této země. Smlouva z Nice obsahuje ustanovení pro vytvoření evropské policejní síly, která bude mít nesmírné výsady, včetně diplomatické imunity. Dokážete si představit policistu, který k vám přijde, zmlátí vás, vezme vám cokoliv bude chtít, a vy ho nemůžete dokonce ani zažalovat kvůli jeho diplomatické imunitě? Pokud v nějakém počítači v jedné zemi uvedete nějakou podvratnou nenávistnou řeč, můžete být vydáni z vaší vlastní země bez jakéhokoliv předchozího výslechu a bez jakýchkoliv práv, která jsou chráněna místním zákonem. Sám jsem viděl, jak snadné je ztratit svobodu a jak je těžké získat ji zpět.

EU je teprve napůl cesty. I napůl cesty je dost strašné. V jistém smyslu mohu říci, co se stane, protože - abych nově přeformuloval rčení Lincolna Steffense - žil jsem ve vaší budoucnosti a nefungovalo to. Výsledkem jejich činnosti v Evropě bude přesný opak toho, co je slibováno. Řekli nám, že potřebují federální stát, aby se vyhnuli evropské válce. V současnosti žádné nebezpečí války neexistuje, ale po mnoha letech EU Evropa rozhodně na pokraji války bude. Říkají nám, že po překonání všech předsudků a národních citů budeme napořád žít jako mnohonárodní společnosti. Stane se opak. Poté, co jsme žili v Sovětském svazu, který měl být šťastnou rodinou národů, jsme se dočkali více etnických konfliktů, než kdokoliv jiný. Říkají nám, že cílem je prosperovat, že hospodářství bude silné, že bude na stejné úrovni jako USA a bude schopné mu konkurovat. Stane se opak. Přeregulovaná, stupidně zorganizovaná ekonomika Evropské unie se stane velmi slabou. Lidé budou stále chudší a závislejší na Spojených státech. Hra, kterou socialisté hrají na Západě, je velmi podobná té Leninově. Lenin se soustředil na proletariát a na menšiny, aby získal moc a vládl v jejich jménu. Západní socialisté dělají prakticky totéž. Před několika lety jsem četl odhalující studii Evropské komise o problémech zaměstnanosti v Evropě. Během dvaceti let bude mít Evropa takový nedostatek pracovní síly, že bude muset být přivezeno 13 milionů lidí ze třetího světa. Ve Francii je momentálně vysoká nezaměstnanost a nehrozí nebezpečí nedostatku pracujících. Proč ze třetího světa? Spousta kvalifikovaných dělníků je ve východní Evropě a v Rusku. Evropská komise nechce, aby sem přišli; chtějí etnicky odlišné lidi. Protože jsem sám z východní Evropy, sympatizuji s lidmi, kteří hledají asyl před persekucí a jsem velice tolerantní, ale jedna věc je být tolerantní k tomu, co existuje, a druhá věc je záměrně vytvářet obrovský problém, který bude působit rozkladně.

Všichni víme, že vstřebávání imigrantů ze třetího světa je bolestivý proces. Proč to dělají? Zaprvé, přerozdělováním bohatství a pomoci vytvoří voličstvo pro sociálně demokratické strany. Zadruhé, budeme všichni vypadat provinile. Kdokoliv, kdo cokoliv řekne o tomto problému, se okamžitě stane vyvrhelem: velmi vhodné pro represivní opatření k umlčení opozice. Konečným cílem těchto utopistů je mít z celého světa jeden velký stát. My necitliví a egoističtí lidé dostatečně nesoucítíme s problémy třetího světa. Když bude třetí svět přenesen do Evropy, budeme muset soucítit mnohem více, anebo... Nemyslím si, že Evropská unie kdy vytvoří řetězec koncentračních táborů, protože nemáte Sibiř. Shetlandské ostrovy na to nejsou dost mizerné. Co by se mohlo stát, je to, že nás pošlou k pohovorům. Namísto trávení času v psychiatrických kriminálech, budou existovat kolektivní pohovory, které budou evropskou verzí gulagu.

Mohu předpovědět, že tato unie se zhroutí. Jako Sovětský svaz v sobě má zárodek svého vlastního zničení, ale zanechá za sebou nezměrnou zkázu a zůstanou nám obrovské ekonomické a etnické problémy. Čím dříve jim napomůžeme k jejich vlastnímu zničení, tím lépe. Dobrou zprávou je, že je mnohem snazší vzdorovat byrokratům v Bruselu než KGB. Jsou to jenom intelektuálové; chtějí mluvit o lásce k lidstvu; nemají žádnou zkušenost s krutostí nebo schopnost zabíjet miliony lidí. Byrokraté v Bruselu se bojí davů. Všimněte si, jaký měli strach z demonstrantů proti globalizaci. Kdybychom proti bruselskému projektu měli opravdové masové hnutí, zapomenou na všechny své plány a utečou. Věc, na kterou se můžeme spolehnout, je jejich zbabělost.

(Článek Is the European Union the new Soviet Union? - vyšel v podzimním čísle časopisu The Salisbury Review, ročník 2002, str. 22-24. Text vychází z řeči pronesené na veřejném shromáždění v Dolní komoře britského parlamentu v lednu 2002, které zorganizoval spolek proti společnému trhu. Přeložil Jan Horník.)