Ročník 2003‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Pokračování sporu o povahu predikace

Lukáš Novák

Vzhledem k tomu, že se náš věcný spor s Davidem Černým o povahu predikace rozrostl ještě o otázku autentické interpretace Tomášovy nauky, omezím se v této odpovědi na tyto dva související problémy a problému paradoxů selfreference se budu věnovat snad v některém z příštích čísel.

Protože diskuse skutečně nabývá značné složitosti, pokusím se nejprve shrnout, v čem vidím sporné body mezi mnou a Davidem, teprve potom se jim budu věnovat podrobněji. Číslování zhruba odpovídá členění Davidovy odpovědi.

1) Stále jsem na rozdíl od svého oponenta přesvědčen o tom, že Tomášova teorie predikace je v jádru exteriorizační.

2) Zdá se, že se s Davidem Černým lišíme v zásadním pohledu na povahu soudu: zatímco já považuji soud za intencionální identifikaci pojmového obsahu s reálnou věcí, David Černý považuje soud spíše za komparaci dvou pojmových obsahů, i když stále zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, že pojem je signum quo, týká se tato komparace i reality.

3) Z tohoto zásadního rozdílu pak vyplývá konkrétní sporný bod, kterým naše diskuse začala: David tvrdí, že v soudu jsou v pojmu subjektu virtuálně obsaženy všechny znaky reálného subjektu, takže v každém pravdivém soudu je predikát obsažen v pojmu subjektu, zatímco já tvrdím, že virtuálně přítomny jsou v obsahu pojmu jen takové znaky, od kterých nelze (vůbec) abstrahovat, neboť jsou logicky vynuceny zbytkem obsahu onoho pojmu. Důsledkem toho je, že existují i neanalytické pravdivé soudy.

To jsou hlavní body sporu, kromě toho se pak ještě vyjádřím k problémům, jimž se David věnuje pod čísly 4 a 5, týkajícím se problematiky vlastních jmen a funkce kopuly.

Tomášova teorie predikace

Ad 1) David Černý tvrdí, že na základě jím a mnou použitého citátu z Tomášova komentáře k De Interpretatione lze vyvodit, že Tomášova a interiorizační teorie jsou v souladu. V jeho odpovědi jsem však nenalezl žádný argument, který by toto dokládal, a jak ještě ukážu, domnívám se, že platí opak. Mimoto, já jsem svůj argument zakládal především na citátu z komentáře k 9. knize Metafyziky, ke kterému se můj oponent vůbec nevyjadřuje. Pokusím se nyní co nejjasněji na citátech doložit, že Tomáš skutečně zastává (1) exteriorizační teorii pravdy (v poznámkách je můj vlastní pracovní překlad).

a) In Metaph. lb.9 lc.11: „Circa primum duo facit. Primo manifestat propositum; dicens, quod hoc scilicet esse verum vel falsum in rebus, nihil est aliud quam componi et dividi. Unde qui putat dividi quod est divisum in rebus, verus est in sua opinione; ut qui putat hominem non esse asinum: et similiter qui putat componi quod est compositum in rebus, ut qui putat hominem esse animal." (2) Zde se jasně říká, že pravdivost či nepravdivost spočívá ve shodě či neshodě „skládání a rozdělování" v soudu se složením či rozdělením ve věcech: členy vztahu shody jsou tedy na jedné straně soud a na druhé skutečnost.

b) (ibid.) „Oportet enim veritatem et falsitatem quae est in oratione vel opinione, reduci ad dispositionem rei sicut ad causam. Cum autem intellectus compositionem format, accipit duo, quorum unum se habet ut formale respectu alterius: unde accipit id ut in alio existens, propter quod praedicata tenentur formaliter. Et ideo, si talis operatio intellectus ad rem debeat reduci sicut ad causam, oportet quod in compositis substantiis ipsa compositio formae ad materiam, aut eius quod se habet per modum formae et materiae, vel etiam compositio accidentis ad subiectum, respondeat quasi fundamentum et causa veritatis, compositioni, quam intellectus interius format et exprimit voce." (3) V tomto textu se dále rozvíjí motiv „dispositio rerum" jakožto „fundamentum veritatis" - skoro by se dnešní terminologií chtělo říci „faktu jakožto pravditele". Zajímavé je Tomášovo tvrzení, že dvě věci, jejichž složení rozum postihuje soudem, se navzájem mají jako forma a subjekt: odtud zřejmě tomistická nauka (o níž se David Černý zmiňuje) o tom, že predikát se bere „formaliter" a subjekt „materialiter". Avšak zdá se mi, že z uvedeného citátu je zřejmé, že v rozlišení, které zde činí Tomáš, jde o něco jiného než o identifikaci subjektu jako reprezentanta reality a predikátu jako poznání této reality, jak je tomu v interiorizační teorii. Předně Tomášovo rozlišení se netýká především subjektu a predikátu, nýbrž věcí, které jsou subjektem a predikátem zachyceny: postihuje „jedno jakožto inherující v druhém". „Formaliter" zde nemá vztah k realitě jakožto poznané a nevymezuje se oproti „materialiter" jakožto realitě o sobě jsoucí (jako je tomu např. v distinkci materiálního a formálního předmětu), nýbrž znamená prostě to, že predikát se vztahuje k tomu, co se má k předmětu subjektu jako reálná forma. Soud tedy podle Tomáše není vztažení pojmového obsahu na reálné jsoucno, nýbrž aprehenze identity dvou věcí, která se blíže vysvětluje jako inherence. Ne nadarmo se tomistická teorie pravdy nazývá „identitní".

c) Tento závěr výslovně dokládá i citát z komentáře k De interpretatione (lb.1 lc.3), který uvádí sám Černý na podporu své teze: „Compositio quidem, quando intellectus comparat unum conceptum alteri, quasi apprehendens coniunctionem aut identitatem rerum, quarum sunt conceptiones; divisio autem, quando sic comparat unum conceptum alteri, ut apprehendat res esse diversas. Et per hunc etiam modum in vocibus affirmatio dicitur compositio, in quantum coniunctionem ex parte rei significat; negatio vero dicitur divisio, in quantum significat rerum separationem." (4)

d) Figuru paralelismu mezi spojením v soudu a v realitě jako konstituens pravdy používá Tomáš v 11. lekci 9. knihy komentáře k Metafyzice průběžně, jako příklad lze uvést ještě aspoň jedno místo: „Non enim in simplicibus est compositio, ut possit dici quod quando componitur res, tunc intellectus componens sit verus; vel quando divisum est in re, quod intellectus componit, tunc intellectus non sit verus." (5) Nedostatek složenosti v jednoduchých substancích skutečně na tomto místě vede Tomáše po Aristotelově vzoru k odmítnutí možnosti tvořit soudy o jednoduchých substancích. Z toho však plyne, že Tomášova teorie soudu není interiorizační: kdyby byla, neviděl by Tomáš žádný problém v souzení o jednoduchých substancích, neboť v interiorizační teorii nenastává korespondence mezi složeností soudu a reality, nýbrž mezi dvěma složkami soudu; a proto v této teorii platí, že o každém předmětu, o kterém je možné utvořit si pojem, je také možné soudit.

Zbývá jediná pochybnost: David Černý v podstatě uznává závěry, které zde činím, avšak klade velký důraz na rozlišení aspektu pojmu secundum se a secundum rationes rerum quarum sunt similitudines - na základě tohoto rozlišení prý má být zřejmé, že Tomášova teorie je slučitelná s interiorizační teorií. K tomu bych uvedl dvě poznámky.

Za prvé, nejsem si zcela jist, že Černým uvedená interpretace této distinkce jako distinkce mezi formálním a objektivním pojmem je oprávněná. Spíše se mi totiž zdá, že Tomáš má prostě na mysli rozlišení mezi skládáním a rozdělováním pojmů samotných a skládáním a rozdělováním jejich předmětů, věcí samých (byť jde o skládání pouze intencionální). Soudím tak na základě porovnání s jinými místy (zejména s těmi zde uvedenými), kde Tomáš výslovně říká, že soud je aprehenze dvou věcí jakožto spojených či oddělených: není tedy důvod neučinit závěr, že compositio et divisio conceptuum secundum rerum quarum sunt similitudines znamená právě toto, aniž by do úvahy vstupovalo další rozlišení mezi objektivním a formálním pojmem. Pokud bychom však tuto distinkci interpretovali tak, jak navrhuji, pak by opět svědčila pro moji tezi: V Tomášově pojetí je soud aprehenzí (nějakého typu) identity či neidentity dvou věcí, nikoliv vztažením pojmového obsahu k věci, tedyquasi aprehenzí identity pojmového obsahu a věci.

Za druhé, i kdyby bylo možné interpretovat tuto distinkci tak, jak to činí David Černý, nevidím, jak by to jakýmkoliv způsobem svědčilo pro interiorizační interpretaci Tomášovy teorie: i kdyby se skládání a rozdělování mělo týkat objektivních pojmů, a ne prostě předmětů pojmů, stále to nic nemění na tom, že „pravditel" soudu (dispositio rerum) je mimo soud, je jím reálné složení či rozdělení ve věci samé (a tedy u Tomáše neplatí, že pravda je dána obsažeností pojmu predikátu v pojmu subjektu, což je pozice Davida Černého!). Vlastně vůbec nerozumím tomu, jak může David, pokud uznává můj výklad Tomášova pojetí, současně vidět prostor pro jeho kompatibilitu s pojetím interiorizačním.

Tolik tedy k otázce interpretační, nyní přistoupím k věcné stránce sporu.

Povaha soudu

Ad 2) Zdá se mi, že hlavní strategií Davida Černého při jeho argumentaci ve prospěch jeho pojetí predikace je namítání proti pozici, kterou hájím já. Proto se především vyjádřím k těmto námitkám. David Černý formuluje svoji kritiku takto:

„Není mi totiž úplně jasné, jak intelekt nahlíží realizaci obsahu predikátu v reálném subjektu, poznává-li jí pouze pojmem predikátu (v jednom aktu?)! Proč potom potřebujeme pojmy dva, proč potřebujeme soud? Jestli v tomto ohledu chápu Lukáše správně, měla by být pravda zachycena již v aktu jednoduché aprehenze, protože Lukáš říká doslova: ‚Avšak v soudu není pojem subjektu tím pojmem, kterým je subjekt v soudu poznán: tím je pojem predikátu‘; jestli ovšem Lukáš nachází pravdu v soudu, potom se mi vzhledem k celkovému kontextu jeho výpovědí zdá, že ta může pocházet jen z aprehenze objektu pojmem predikátu. Navíc nevím, k čemu je tedy pojem subjektu. Dále - opakuji, že jen za předpokladu, že jsem Lukáše pochopil správně - by pravda pocházela z nahlédnutí identity mezi jsoucnem inquantum est inquantum cognosciturprostřednictvím predikátu; jistě ne ovšem stejným aktem, jakým objekt poznávám. Potřebuji tedy další akt intelektu, kterým nahlédnu, že poznání objektu predikátem je skutečně onou identitou, čímž se otvírá stejný nekonečný regres, jaký diskvalifikuje korespondenční teorii pravdy v exteriorizačním smyslu."

Pokusím se tyto otázky a námitky postupně zodpovědět. K první otázce, jak intelekt nahlíží realizaci obsahu predikátu v reálném subjektu: Je třeba především říci, že intelekt nenahlíží pravdu soudu vždy, pravda nepochází z nahlédnutí identity bytí a poznání: pravda je touto identitou, ať je nahlížena či nikoliv. Způsoby, jak se dospívá ke zjištění pravdivostní hodnoty soudu, jsou různé. Ze samotného soudu může intelekt jeho pravdu nahlédnout jen tehdy, jedná-li se o analytický soud - a to skutečně porovnáním obsahu subjektu s obsahem predikátu, neboť obsaženost pojmu predikátu v pojmu subjektu implikuje obsaženost predikátu v reálném subjektu samém - vždyť obsah subjektu je samotným subjektem jakožto poznaným. Pokud intelekt pravdu takto nenahlíží, musí se nějakým způsobem snažit rozšířit svůj pojem subjektu či predikátu, aby se jejich poměr stal zřejmým. To se děje např. pomocí sylogistického usuzování (nalézání středních pojmů sylogismů je vlastně aktualizací skrytých virtuálních znaků subjektu či predikátu) nebo lze nové znaky získat ze smyslového vnímání. Důležité však je, že tento způsob poznání pravdivosti na základě obsahů pojmů v soudu nevypovídá o tom, v čem ontologicky tatopravdivost sama spočívá: totiž ve shodě obsahu predikátu se členy rozsahu subjektu. Z obsaženosti obsahu predikátu v obsahu subjektu plyne obsaženost obsahu predikátu v reálném subjektu, avšak nikoliv naopak. Proto existují (tj. jsou možné) pravdivé, avšak nikoliv analytické soudy - a pravdivost těchto soudů samozřejmě nemůžeme nahlédnout pouze z obsahů pojmů. Zdá se mi, že se v tomto bodě David Černý dopouští určité přehnané reakce na Fregovu námitku: Fregova námitka dokazuje, že v exteriorizační teorii soudu není možné nahlédnout pravdivost žádného soudu ze soudu samého. Abychom námitce čelili, stačí formulovat takovou teorii, která umožní pravdu přímo nahlížet alespoň v některých soudech. Podle teorie Davida Černého jsme však schopni nahlédnout pravdivost každého soudu z něho samého. To je myslím extrémní pozice, která ani neodpovídá skutečnosti - fakticky ani zdaleka nenahlížíme pravdivost všech soudů z nich samých!

Proč potřebujeme pojmy dva a proč potřebujeme soud? Protože akt jednoduché aprehenze není aktem vztažení našeho vystižení reality k realitě: je to akt, kterým se formuje nějaký pojmový obsah, a nikoliv akt, kterým se takový pojmový obsah vztahuje k realitě jakožto s ní identický. Avšak akt, který nevztahuje naše poznání k realitě, není poznáním reality, neboť akt poznání je takový akt, ve kterém identifikujeme realitu jako „takovou a takovou" - takový akt je proto vždy vztažením nějakého našeho vystižení reality („taková a taková", pojmový obsah (predikátu)) k realitě samé: poznání se identifikuje s poznanou věcí. Akt poznání tedy vyžaduje dva póly: na jedné straně realitu samu, která je identifikována, a na druhé straně naše vystižení reality. Jednoduchá aprehenze tomuto nároku nedostojí, neboť má jen jeden z těchto pólů: je vystižením reality, které však není k realitě zpětně vztaženo jakožto její vystižení; tím že zformuji pojmový obsah „kočka", jsem ještě žádnou reálnou kočku nepoznal: k tomu dojde teprve tehdy, když si uvědomím, že tento pojmový obsah náleží nějakému reálnému jsoucnu. Toto uvědomění je soud „Toto je kočka" a teprve tento soud je aktem, který má charakter poznání: nazření reality jakožto „takové a takové".

Pravda takového aktu se nezakládá na aktu aprehenze, který konstituuje pojem predikátu, nýbrž na aktu vztažení takto získaného pojmu predikátu zpět na nějaké reálné jsoucno. Tento akt je jiným aktem než aprehenzivní akt, kterým si vytvořím pojem predikátu, a pouze u tohoto aktu vyvstává otázka shody či neshody myšlení a reality. V aprehenzi k žádné komparaci myšlení a reality nedochází, k tomu dojde teprve v soudu, který je aktem intencionální identifikace pojmového obsahu a reálného jsoucna. Tato identifikace pak může reálné jsoucno buď respektovat, nebo ne: a to je pravdivostní hodnota. Komparace myšlení a reality je tedy bytostně nutná pro jakýkoliv akt myšlení, u nějž máme uvažovat o pravdivostní hodnotě. Proto je principiálně chybná jakákoliv exteriorizační teorie pravdivosti a stejně tak jakákoliv teorie, která předpokládá, že komparace („skládání" či „rozdělování") v soudu se týká buď pouze věcí samých (např. Tomášova teorie nebo extenzionální teorie predikace, vysvětlující ji jako komparaci dvou tříd, dvou rozsahů), nebo pouze pojmů (např. Leibnizova intenzionální teorie a obávám se, že i teorie Davida Černého). Nosičem pravdivostní hodnoty může být jen takový akt, v němž se esence pravdy - shoda myšlení a skutečnosti - může uskutečnit, tj. takový akt, v němž dochází k propojení extenzionální (realita) a intenzionální (poznání) roviny.

„K čemu je potom pojem subjektu?" Z hlediska ontologické konstituce soudu má podle mého mínění jedinou funkci: zpřítomňuje jakožto signum quo reálné jsoucno, kterému je predikován pojmový obsah. Neexistuje totiž jiná možnost, jak pro myšlení zpřítomnit nějakou realitu, než pojmem a realita musí být pro myšlení zpřítomněna, má-li být intencionálně (tj. v myšlení) s čímsi (pojmovým obsahem predikátu) ztotožněna. Důležité je, že ačkoliv ztotožnění samo je intencionální (myšlení nečiní věci reálně takovými, jaké je poznává), to, co je ze strany subjektu ztotožňováno, není intencionální, nýbrž reálné: subjekt není ztotožňován jakožto poznaný (identifikace se netýká objektivního pojmu subjektu), nýbrž jakožto reálně jsoucí.

Kromě této ontologické role obsahu subjektu jej však můžeme využít například pro usuzování a zjišťování pravdivostní hodnoty soudů: platí totiž, že obsah subjektu je vždy celý uskutečněn v reálném subjektu, tedy i každá jeho část; zjistíme-li proto, že je obsah predikátu částí obsahu subjektu, víme eo ipso, že je obsah predikátu uskutečněn i v reálném subjektu samotném. Pokud tomu tak však není, nelze z toho usoudit, že predikát v subjektu uskutečněn není. To je příklad soudu „Ten, koho zabil Brutus v Senátu, překročil Rubicon". Zde sice není predikát obsažen v pojmu subjektu, nicméně je obsažen v subjektu samotném, a proto je soud pravdivý.

Pojem subjektu

Ad 3) S tím ovšem David nebude souhlasit, neboť podle něj pojem subjektu obsahuje virtuálně všechny znaky, které náleží reálnému subjektu. Musím se přiznat, že stále nerozumím tomu, proč si to David myslí. Jestliže totiž trvá na tom, že tyto znaky nejsou v pojmu přítomny nutně (ona „logická nutnost", kterou jejich přítomnosti David přisuzuje, totiž vlastně žádná nutnost není, míní se jí jenom to, že kdyby přítomny nebyly, šlo by o jiný pojem; to ovšem platí pro každý pojmový znak, proto se domnívám, že takto definovaný pojem logické nutnosti je redundantní), jaký může udat důvod jejich přítomnosti (jiný než ten, že bez nich by z pouhých obsahů nebylo možné nahlížet pravdu soudu, což ovšem nepředstavuje zásadní problém, jak jsem se snažil ukázat výše)? Pokud mohu od těchto znaků abstrahovat, jak David Černý výslovně uznává, proč je v pojmu musím myslet, když tvořím soud? Domnívám se, že odpověď na tuto otázku mi David stále dluží (viz ještě dále).

Pokud se jedná o pojem de dicto nutnosti, se kterým operuji, když říkám, že v Davidově pojetí jsou všechny soudy de dictonutně pravdivé či nepravdivé, míním tím jeho použití pro označení různé aplikace modálního operátoru, což se dá vyjádřit např. v aparátu možných světů. V souvislosti s tím vznáší David dvě námitky: za prvé prý bezevšeho předpokládám existenci něčeho takového, jako jsou možné světy, a za druhé předpokládám existenci všech individuí ve všech možných světech.

K první námitce: již podruhé jsem si všiml toho, že má David zřejmě nějaké výhrady proti teorii možných světů, které by mě velmi zajímaly. Já se totiž naopak domnívám, že jde o velmi užitečný nástroj jasného pojmového uchopení logických i ontologických modalit. Domnívám se, že tato teorie vlastně není ničím jiným než určitým formálním aparátem, který nemá sám o sobě žádné jiné ontologické předpoklady či implikace, než existenci logických a ontologických modalit. Že takové modality existují, to skutečně předpokládám, ale na tom se snad s Davidem shodneme. A uznáme-li např. existenci neaktualizovaných potencí v aktuálním světě, je možné definovat možný svět jako maximální konsistentní sumu potencí (přičemž konsistencí se míní konsistence za předpokladu, že by byly aktualizovány). Proto nevidím v užití teorie možných světů v klasické ontologii žádný problém.

Ke druhé námitce: domnívám se, že existenci individuí ve všech možných světech nepředpokládám, protože podle mého mínění pojem nereferuje pouze ke všem aktuálním individuím, nýbrž ke všem možným individuím ve svém rozsahu. A pokud platí logický systém S5, tj. pokud jsou všechny možné světy navzájem „dostupné", pak je suma možných individuí ve všech možných světech stejná: být možný v libovolném možném světě W totiž znamená vyskytovat se alespoň v jednom („dostupném") možném světě.

Pokud jde o to, že soud „Každý člověk je smrtelný" sám o sobě neobsahuje modální operátor, to je pravda. Něco jiného však znamená říci o soudu, že obsahuje modální operátor nutnosti, a něco jiného je říci, že je nutný. Soud „Každý člověk je smrtelný" je de dicto nutný. Tento fakt vyjádříme modálním soudem „Je nutné, že každý člověk je smrtelný". Tento druhý soud je (platí-li logika S5) sám o sobě také nutný, ale jeho nutnost bychom museli vyjádřit opět dalším, tentokrát dvojitě modálním soudem: „Je nutné, že je nutné, že..." atd.

Problém vlastních jmen

Ad 4) Problém vlastních jmen. David píše: „Nerozumím docela přesně, jak si Lukáš vyvodil, že chápáním vlastních jmen jako rigidních designátorů se upisuji k tomu, že nějaká slova se ke svému významu vztahují a priori a tudíž nutně." To je však nedorozumění. Já netvrdím, že k apriornímu vztahu jmen k významu se David Černý upisuje tím, že jména chápe jako rigidní designátory. Tvrdím, že se k tomu upisuje svojí argumentací, která vyžaduje aprioritu tohoto vztahu jako zamlčenou premisu.

Ve svém předminulém příspěvku jsem se ptal, tak jako se ptám i zde, co mě nutí myslet v pojmu Caesara všechny znaky skutečného Caesara. David odpověděl: „Myslet je v něm musíme prostě proto, že obsahem individuálního pojmu, který je významem vlastního jména (které chápu shodně s Kripkem jako rigidní designátor), je Caesar hic et nunc, tj. v okamžiku, kdy soud pronáším. A protože je pravdou, že Caesar překročil Rubicon, je tento predikát v obsahu subjektu skutečně obsažen." Pokud ale nejsou jména spojena s pojmy nutně, znovu se ptám: co mě nutí spojovat se jménem Caesara takový pojmový obsah, který již obsahuje znak „ten, kdo překročil Rubiconi"? Jazyková konvence? Tu mohu ignorovat bez jakýchkoliv logicky nepříjemných následků. A i kdyby mě něco nutilo, proč bych nemohl pro vystižení Caesara použít jiné, nebo vůbec žádné slovo, abych ho mohl myslet tím pojmem, kterým chci?

K problému vlastních jmen ještě poznámku: David říká, že chápání vlastních jmen jako rigidních designátorů nevylučuje, že jméno označuje svůj předmět skrze pojmový obsah. Domnívám se, že běžné chápání termínu „rigidní designátor" spočívá právě v tom, že jméno je spojeno se svým referentem bez zprostředkování jakýmkoliv pojmem. V tom tkví odlišnost teorií rigidní designace od deskriptivních teorií vlastních jmen. Jistěže při „křtu" musíme pojmenovávaný objekt uchopit nějakým pojmem, vtipem Kripkeho teorie však je, že tento pojem se nijak nepodílí na vztahu jména a objektu: ten je bezprostřední, daný pouze aktem pojmenování. Není tedy významem (fregovský „Sinn") jména.

Říká-li tedy David, že významem jména „Caesar" je Caesar hic et nunc, a myslí tím pojem Caesara, obsahující všechny jeho současně aktuální znaky, nepoužívá podle mého názoru vlastní jméno Caesar jako rigidní designátor ve smyslu Kripkeho teorie. Navíc, jméno „Caesar" zřejmě nemůže referovat k Caesarovi hic et nunc: Caesar dávno zemřel.

Funkce kopuly

Ad 5) Poslední sporný bod, ke kterému zbývá se vyjádřit, se týká funkce kopuly. David Černý správně říká, že jí „určuji pouze funkci sjednocující či oddělující (je-není), přičemž časový aspekt vřazuji do obsahu pojmu predikátu". Tak tomu skutečně je - jsem totiž přesvědčen, že v logické struktuře soudu, na rozdíl od jazykové roviny jeho vyjádření, ve skutečnosti žádná kopula jako jeho rozlišitelná součást neexistuje (a proto není náhoda, že David musel přejít na rovinu jazyka, aby o ní mohl začít hovořit). Soud je vztažení pojmového obsahu k realitě prostřednictvím jiného pojmu: to je vše, co mě zajímá při jeho logické analýze. Neexistuje zde tedy nic jiného, než dva pojmy a akt jejich vztažení (který se ovšem může realizovat různým způsobem co do svých charakteristik manifestovaných jako kvalita, kvantita, de re modalita apod.) - soud (a snad je možné ještě rozlišit akt vztažení sám od jeho výsledku, avšak tuto distinkci nepokládám za podstatnou a nejsem si jistý její reálností). Jak tuto myšlenkovou skutečnost vyjadřuje jazyk, je vedlejší - může to být u různých jazyků různé. Dejme tomu, že v některých jazycích skutečně nese časovou determinaci gramatická kopula a ne gramatický predikát, to však nic nemění na tom, že časové určení je součástí aspektu, v němž je jsoucno v soudu poznáno, a proto je logicky součástí obsahu predikátu. Ostatně, v indoevropských jazycích je velmi často i gramaticky nesen časový aspekt predikátem - plnovýznamovým slovesem nebo participiem, a naopak kopula bývá často vynechávána i ve větách se jmenným přívlastkem.

Izolovat časový aspekt z predikátu a přisoudit jej kopuli proto považuji za neodůvodněné: Proč bychom měli takto privilegovat čas? Stejně tak bychom mohli přisoudit kopuli konotaci místa nebo jakékoliv jiné nezávislé fyzikální veličiny - třeba hmotnosti. Tak bychom mohli analyzovat soud „Uran 238 v množství větším než kritickém samovolně zahajuje řetězovou štěpnou reakci" tak, že bychom za predikát považovali pouze pojem „to, co samovolně zahajuje řetězovou štěpnou reakci", za subjekt „Uran 238" a konotaci hmotnosti bychom přisoudili kopuli. Tuto analýzu bychom mohli formalizovat přesně tak, jak to David provedl pro předpoklad, že kopula konotuje čas (hmotnost by se v našem pohledu stala jakoby dalším z rozměrů světa - čímž koneckonců vlastně je), a dokonce bychom mohli třeba obě analýzy spojit. To, že můžeme ve formalizacích různým způsobem zvýraznit různé veličiny tím, že je vyloučíme z obsahu pojmu a učiníme z nich argumenty - parametry signifikační funkce, však podle mého názoru nemá pro otázku, jaká je skutečná ontologická struktura soudu a co skutečně náleží či nenáleží do obsahu pojmu, žádnou relevanci.

Tím bych uzavřel svoji odpověď a těším se na Davidovu reakci.

Poznámky:

  1. Alespoň ve svých komentářích k Aristotelovi. V ranějším komentáři k Sentencím Tomáš rozvíjí podle mého mínění poněkud odlišnou teorii, podle které se soud liší od jednoduché aprehenze tím, že soud zachycuje bytí věci, zatímco jednoduchá aprehenze její esenci.
  2. Ohledně prvního činí dvojí; nejprve dokazuje tezi, řka, že pravdivost či nepravdivost ve věcech nespočívá v ničem jiném než ve spojení či rozdělení. Proto ten, kdo pokládá za rozdělené to, co je ve věcech rozděleno, má pravdu, jako např. ten, kdo se domnívá, že člověk není osel, a rovněž ten, kdo pokládá za spojené to, co je ve věcech spojeno, jako např. ten, kdo si myslí, že člověk je živočich."
  3. Pravda a nepravda, která je ve výroku, se totiž musí redukovat na stav věci jako na svoji příčinu. Když však rozum vytváří kladný soud („skládá"), uchopuje dvě věci, z nichž jedna se má vzhledem k druhé jako forma: proto ji pojímá jako existující v jiném, a z toho důvodu se predikáty berou formálně. A proto, má-li být tato činnost rozumu redukována na věc jako na svoji příčinu, musí u složených substancí onomu složeni, které rozum vytváří uvnitř a vyjadřuje hlasem, odpovídat jako základ a příčina pravdy samotné složení látky a formy, nebo něčeho, co se má na způsob látky a formy, a nebo i spojení akcidentu se subjektem."
  4. O skládání jde, když rozum porovnává jeden pojem s druhým, jakoby nahlížeje spojení či identitu věcí, o jejichž pojmy se jedná, o rozdělování pak tehdy, když porovnává jeden pojem s druhým tak, že nahlíží, že jsou věci různé. V tomto smyslu se také v řeči nazývá afirmace skládáním, jelikož označuje spojení na straně věcí, negace se pak nazývá rozdělováním, jelikož označuje oddělenost věcí."
  5. .„V jednoduchých substancích není složení, abychom mohli říci, že skládající rozum má pravdu, je-li v realitě složení, je-li v realitě rozdělení, že pravdu nemá." Obsáhlejší citát dokládající Tomášovo vnímání problému souzení o jednoduchých substancích jsem uvedl v minulé replice.