Ročník 2003‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Všimli jste si toho?

Josef Štogr

Na článek Romana Cardala „Člověk a umění" (Distance č. 4/2002) jsem se těšil, tohle je téma, kterému je třeba se věnovat - vždyť pozitivně vyložit kulturu je jeden z pociťovaných úkolů pro kritické myšlení, o kterém jsem psal ve svém „dopisu tomistům". Na prvních řádcích jsem ale zažil překvapení a hned nato značné rozčarování.

Začíná-li úvodní věta slovy „Svět, v němž žijeme", očekával bych, že naleznu vymezení vůči světu (světům), v nichž nežijeme, to by bylo dobré, to by byl začátek, začít od tématu „teď okamžiku", se kterým si lámou hlavu fyzikové i metafyzikové. Zklamání ale přinesly hned věty následující. Úvod zní trochu jako Feurbach, trochu jako Maslow. Konfuzní pelle melle. Dočítám se, že „člověk, povzbuzen prvními úspěchy pracuje ještě intenzivněji..." - tedy přeci jen práce polidštila opici? Přeci jen člověk přetváří svět podle svých potřeb?

Po prvním odstavci jsem se pro jistotu podíval na obálku - opravdu je tohle revue pro kritické myšlení? Takhle sebejistě, ale přitom s mnoha navzájem neslučitelnými předpoklady je možné začít? Je používání tolika obsahově se překrývajících slov skutečně tak samozřejmé? Víme, co je svět, do kterého se otiskuje lidská činnost a zároveň příroda, která nabízí jakýsi nespecifikovaný „přírodní život" a sama se stále opakuje? Jak je možné říci jen tak, že se člověk vymezuje vůči „ostatním realitám materiálního světa", když těsně předtím „zajišťuje vlastní existenci v nepříznivém prostředí"? Atd. Prvních pár řádků a takový terminologický guláš!

Ale pokusme se prohlédnout skrze tuto zjevnou neschopnost používat pro tento případ jednotnou a jasnou terminologii, snažme se anticipovat - o co autorovi jde? Dozvídáme se o „zavedení umělosti" - to je motiv, který lze sledovat. Ale kam (do čeho) se umělost „zavádí"? Do stále se „opakujícího běhu přírody"? Nebo do „Světa"? Nebo do „nepříznivého prostředí"? Nebo dokonce do „živočišné říše"?? Nebo je umělé to, co vzniká „transformací přírodních skutečností"? Autor hromadí tyto výrazy jako synonyma, snad ve snaze ukázat jejich zaměnitelnost. V tom s ním nemůžeme souhlasit, ale není to jen nesouhlas řekněme „procesní", týká se i samotného obsahu. Neboť je-li toto vše nahraditelné a zaměnitelné, pak lze snadno dojít k lecjakým tvrzením, podle přání.

Autor dospívá (jakým způsobem, to z textu není patrno) k přesvědčení, že člověk je nadán „umem", a proto vytváří věci umělé - pokud mají sloužit k dosahování určitých cílů, jsou „pouhými nástroji", zatímco jiné předměty „nad rámec své utilitární povahy vyvolávají estetickou emoci". Proč zrovna takhle? Toto tvrzení možná odpovídá současné pokleslé školské praxi, ale tady už nejde jen o pojmovou konfuzi. Co je to dosahování cílů, co je to „utilitární povaha věcí"? Ale co je to „pouhý nástroj"? Je přeci zjevným paradoxem, že prakticky každý předmět, který lidé vytvářejí je také více či méně „krásný"? Proč je otázka kladena tak, že podstatné jsou „emoce", tedy to, co předmět (nástroj) vyvolává, a nikoli cíl, pro který je předmět vytvořen? Snad bych s tím souhlasil, ale kde je nějaká argumentace? A proč se tak rychle směřuje od obecného zhotoveného předmětu, který slouží k dosahování cílů, k nástroji, jakoby to snad pro autora bylo totéž? (Je např. vábnička nástroj vábení ptáčníka?) A nebo jen autor přibral se zákonitým děním hmotné přírody a utilitární povahou věcí i další blíže neurčený balast?

Autor se pohybuje na hraně velmi závažných otázek, ale ví o tom? Lze se na lidský život dívat jako na dosahování cílů? Vystačíme si s tím, nebo ne? Je opravdu kultura v širokém smyslu (snad, mimo jiné) projevem napětí mezi utilitárním a uměleckým? Není třeba se také zeptat na oblast cílů, a způsob, jak se v nich orientovat?

Pro autora „Říše umění" (už druhá, po živočišné říši) reprezentuje ve světě člověka hodnoty (předtím se o hodnotách nemluvilo), ale hned v následujícím kroku píše o tom, že příroda vzbuzuje estetické emoce, a o kus dál je zase předmětem estetické emoce svět. Ale všechny tyto estetické emoce jsou pozitivní a zdá se, že svět, ve kterém se člověk „v první řadě snaží eliminovat nebezpečí" je před autorovým objevem umění „bezhodnotový" atd.

Takovéto otázky čtenáře mohou provázet celým textem. Jen něco se po několika stranách mění. Text je stále více lepen z referátů o pojetí umění u jednotlivých autorů z dějin filosofie. Když se na to podíváme z tohoto úhlu, pak je možné pochopit i text jako celek - autor vlastně nepřináší žádnou svoji myšlenku - úvodní pasáže byly pouze citace ze špatných středoškolských učebnic.

Po tomto konstatování se mi ulevilo - ale problém zůstal. Je okolo Distance nějaký prostor pro přemýšlení o těchto otázkách? Jediné, co je nesporným „poselstvím" článku, je deklarace „autonomie" umění, které člověku poodkrývá skutečnosti, s nimiž nedisponuje, umění je antiutilitární atd. Je to pozitivní: nikdo se nemusí bát, že by z této autorské dílny hrozila nějaká reglementace umění. Jak je ale toto sdělení závažné, když z textu vyplývá zásadní neporozumění - obtíž, spojená s uměním, je, že není snadné nalézt jeho hranice, např. je takřka neřešitelné, nalézt v literatuře i malířství hranici mezi uměním a pornografií. A je uměním graffiti? Když už se autor na toto pole vydal, měl by být schopen odpovědět, zdali je uměním náboženský motiv sestavený ze sloního trusu, a zdali se starosta Giuliani rozhodl správně, když galerii vystavující tyto artefakty sebral dotaci z veřejných zdrojů. Resp. očekával bych, že uvede nějaké relevantní metody, jak nějaké hranice určit nebo jak postupovat.

Autor v tomto článku zklamal, nepřinesl nic nového, ani nevnesl (kritické) světlo do toho starého, ale nebylo to pochopitelné už vzhledem k postupu, který zvolil? Kultura (a u umění je to ještě komplikovanější) si nežádá definici, ale interpretace. Všimli jste si toho, kmenoví autoři Distance?