Ročník 2003‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Vycouvat ze všech utopií

Jan Horník

Jaké zkušenosti Vás přiměly stát se disidentem?

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let jsem žil v přecpané a zločinecké Moskvě. Moji rodiče, oba novináři, byli často velice zaměstnaní, takže jsme já a moji kamarádi trávili spoustu času v ulicích. V roce 1953, když zemřel Stalin, jsme jako kluci vylezli na střechu Národního hotelu, abychom viděli davy, které přišly vzdát hold mrtvému vůdci. Vzpomínám si na vzdouvající se moře lidských hlav a na to, jak jsem viděl autobus, který se převrátil pod tlakem lidských těl. 5 000 lidí bylo umačkáno k smrti.

V jedenácti letech si člověk ještě není zcela vědom sám sebe, ale já jsem tehdy věděl, že tento ohromující výjev byl něčím, co si mám zapamatovat. Nějakým způsobem, to byl bod obratu. Nebyl jsem schopen přesně vyjádřit své pocity, ale chápal jsem, že je v tom nějaký podvod. Vždycky nám říkali, že Stalin je Bůh. Jeho smrt proto byla rozporem – buď Stalin Bohem nebyl, nebo Bůh právě zemřel. Jinými slovy, buď žádná poslední autorita neexistovala, nebo už existovat nebude – alespoň pro mě. Tímto momentem počínaje, a pak stále více, mi to dodávalo pocit svobody. Pokud Bůh neexistuje, pak jsem za své činy zodpovědný já sám.

Druhá věc, kterou jsem si uvědomil, byla, že většiny se mohou mýlit. Ti lidé tam dole se zabíjeli, aby viděli mrtvého Boha. Začal jsem si vytvářet určitý druh opovržení vůči davu a jeho stádní mentalitě. Od tohoto momentu jsem měl vždycky pocit, že většiny se musejí mýlit. Jen několik let po své smrti byl Stalin svými nástupci ostře kritizován. To jen zvětšilo mé rozčarování.

Jak se Vaše zkušenost s represí liší od zkušenosti Solženicyna a Šaranského?

Představujeme tři různé generace. Solženicyn je dost starý na to, aby byl mým otcem a jeho zkušenosti byly zcela odlišné. Jako mladý ve skutečnosti věřil v socialismus. Iluze ztrácel pomalu, většinou během války. Jako spousta lidí, kteří poznali, jak skutečně vypadá život v kapitalistických zemích. Na druhou stranu moje generace prakticky přišla na svět s nedůvěrou a rebelií v kostech. Solženicynovo hluboké náboženské cítění lze pravděpodobně vysvětlit jeho raným přesvědčením. Moje táborová zkušenost je taková, že ti, kdo přišli jako komunisté, odcházeli jako věřící lidé. Zdá se, že měli nějaký sklon, nějakou potřebu v něco věřit. Pokud se mne týká, nikdy jsem nevěřil ani v komunismus ani v Boha. Solženicynovy reakce, postoje a způsob myšlení všechny patří k jeho generaci. Jeho eticko-filosofický náhled pochází částečně z ruské kultury a literatury a částečně z toho, že byl naočkován všezahrnující filosofií. Natan Šaranský je zase naprostým pragmatikem – a to znamená být shovívavý!

Co Vám pomáhalo během věznění – „Puškin a poezie“?

Na to se těžko odpovídá. Co je pro mě důležité, je mít jistotu, že mám pravdu. A když mám pravdu, je mi všechno jedno. Když si nejsem jistý, nemůžu být silný, ale když jsem přesvědčen, že mám pravdu, a že oni se mýlí, pak to stačí.

Když mi bylo 16 let, všechny vlivy z mého dětství došly naplnění a já jsem náhle zjistil, že v tomto státě nemohu žít, že jsme vzájemně neslučitelní. Proto na ničem nezáleželo. Věděl jsem, že bych tam stejně nebyl schopen zůstat. Mohl byste říci, že jsem byl alergický na systém; bylo to téměř biologické. Ve skutečnosti jsem neměl na výběr. Jednoduše neexistovalo nic, co by bylo možné získat dodržováním pravidel. Stále se pokoušeli nabízet mi kšefty, ale obchod lze přijmout jedině tehdy, když obsahuje i něco pro vás.

V roce 1976 jste byl propuštěn na Západ výměnou za chilského komunistického vůdce Luise Corvalana. Vaše výzkumy následně prokázaly, že sověti finančně podporovali levici v Chile. Jak se v tomto světle díváte na případ Pinochet?

Proti generálovu zatčení jsem protestoval a napsal jsem několik článků do novin. Také jsem jel do Chile a zainteresované lidi jsem tam informoval o tom, co jsem objevil ve svých výzkumech. Nebyli to nutně Pinochetovi fanoušci, ale prostě lidé, kteří byli přesvědčeni, že přístup Británie je povýšený. Řekl jsem jim, že Sovětský svaz proti nim vedl nevyhlášenou válku a doporučil jsem jim, aby požadovali vydání těch sovětských jednotlivců, kteří v sedmdesátých letech v Chile zapříčinili terorismus. Ať se někomu Pinochet libí nebo nelíbí, nemůže být posuzován bez ohledu na obecný kontext, v němž se pohyboval. Jeho jednání bylo reakcí na levicové násilí.

Celý případ je dobrým příkladem morální rozdvojenosti či schizofrenie, která dnes postihuje náš svět. Neustále je nám tvrzeno, že zločiny proti lidskosti spáchala pouze pravice a že levice byla jen svedena na špatnou cestu nebo se spletla. Všichni máme být chápaví k jedné straně a zcela nesmiřitelní k druhé. Tuto indoktrinaci můžete vystopovat ve všech oblastech života. Podívejte se na Německo, kde se chystají zakázat politickou stranu. Moc o té straně nevím, ale nikdo nevypadá na to, že by zmínil skutečnost, že podle německé ústavy musíte zakázat také komunisty, pokud zakážete tuhle stranu. Německá ústava zakázat „extrémní“ strany dovoluje. Za Adenaurea se s komunisty a nacisty nakládalo stejně. Později byl zákaz zrušen, ale nesmiřitelnost proti pravici zůstala mnohem silnější než proti levici. Teď se německá vláda pokouší využít dav, aby ospravedlnila své vlastní předsudky. Přesvědčí 200 000 idiotů poskakujících na techno a to je demokracie v akci. Tito lidé jsou příliš blbí na to, aby si uvědomili, že jsou manipulováni.

Strávil jste život dokumentováním sovětských zvěrstev a také kampaní za „norimberský“ proces se sovětskými zločiny. Ale jak poznamenal Gribanov: „Jeden hledí na knihu člověka, který shromáždil nesmírné množství zkušeností, neuvěřitelně hořkých zkušeností, a jak zjišťuje, nikdo je nepotřebuje, nikdo je dokonce ani nechce číst, to je naprosto beznadějné“. Proč se západní politici nestarají o sovětské zločiny?

Chtějí zakrýt své vlastní jednání v minulosti. Před pouhými 15 lety byly v této zemi miliony lidí, kteří požadovali jednostranné odzbrojení Západu. Tito lidé jsou stále tady; jeden je ministerským předsedou, jiný ministrem zahraničí. Tito lidé jednoduše nechtějí mluvit o SSSR, protože by se přinejlepším ukázali jako hlupáci. V největší otázce 20. století se absolutně mýlili a stáli na špatné straně! Nový establišment nechce, aby byla zpochybňována jeho legitimita. Dnešní elita se utvářela ve zdeformovaných podmínkách šedesátých let prostřednictvím morálního vydírání společnosti. Zatímco stále existuje mnoho lidí ve vedoucích pozicích, kteří byli přímo zapleteni s Moskvou a KGB, budou dokonce i příslušníci našeho establišmentu, kteří přímo zapleteni s Moskvou a KGB nebyli, jednat tak, aby bránili své vlastní výsady. Měli bychom těmto lidem vzít právo, aby byli naší elitou. Mýlili se, zradili nás, měli by jít.

Jaké jsou rozdíly a podobnosti mezi sovětskou represí a politickou korektností západního střihu?

Stále více se podobají. Obojí začalo jako zdánlivě spontánní lidová hnutí. Jakoby byla výsledkem veřejné poptávky. Pak se institucionalizovala, zakotvila v právu a ve zvycích.

Většina těchto sraček pochází z univerzitních areálů ve Spojených státech. V polovině osmdesátých let jsem byl na Stanfordu a s úžasem jsem sledoval, jak politická korektnost vypukla. Vždycky jsem vinil lidi jako Stalina a Berju z cenzury, ale nyní jsem zjistil, že mnoho intelektuálů si ji přeje také! Takoví lidé budou vždycky chtít cenzuru; vždycky budou chtít být utlačovateli, protože budou neustále předstírat, že jsou utlačováni. Jako většina věcí v Americe, politická korektnost z velké části přešla během několika let, ale v Evropě se věci někdy uchytí na celá staletí.

Ohromuje mne, jak snadno politickou korektnost lidé přijímají. Občas říkají, že Rusové jsou od přirozenosti otroky, a že jsme komunismus přijali, ale ve skutečnosti jsme v boji s komunismem ztratili 60 milionů životů.

Ale co by měli lidé dělat?

Měli by být neposlušní. Jedna z nejlepších věcí, která se v poslední době stala, byl protest proti dani z benzínu. Věc, kterou bychom měli jednou udělat, je odmítnout platit daně. To je jediný způsob, kterým budeme schopni odstranit tuto prohnilou elitu. Změnit vládu je snadné – jdete volit. Ale jak změníte establišment? Snažit se ho změnit zevnitř může trvat staletí. Je potřeba, aby lidé svým elitám řekli: „Nedůvěřujeme vám. Zneužíváte svou moc. Nebudeme platit žádné daně.“ Není k tomu ani potřeba tolik lidí. Když 3 nebo 4 tisíce lidí odmítlo zaplatit volební daň, upustilo se od ní. Právní systém se zahltil a mašinérie to nebyla schopna zvládnout. Pokusili se o několik exemplárních případů, ale drtivá většina protestujících ušla bez trestu. Kdyby podobný počet lidí odmítl platit daň z příjmu, elita by byla svržena.

Pravice nikde neprotestuje. Nejsou to aktivisté a to je skutečný problém. Jediné co jim jde dobře je vysedávání a reptání. Mám už jich tak plné zuby, že jsem s nimi prakticky přestal komunikovat. Pravice je vždy provinciální, kdežto levice je vždy mezinárodní, vždycky vytváří sítě, vždycky spolupracuje. Lidé na pravici si nikdy vzájemně nepomáhají a stále se přou o místní otázky. Budou-li i nadále jednat tímto způsobem, najisto prohrají.

Co způsobilo naši dnešní tíseň?

Existuje několik důvodů dnešní morální devastace – kromě konspirace na levici. Ta by sama o sobě nestačila, ale dopadla na úrodnou půdu. Změna přišla s novou generací, která vyrostla na televizi. Masová kultura tehdy rozdělila generace. Předtím existovala spojitost – teď „kultura mládeže“. Mám jednoho přítele osmdesátníka. Jeho písně a vtipy z dětství se ještě prakticky shodují s mými. Zkušenost vaší generace je zcela odlišná.

Vaše generace má svou vlastní podivnou cestu revoltování. Vypadá to, že její příslušníci jednoduše chtějí ze všeho vypadnout, v sedmadvaceti vydělat svůj první milion a odjet na Bahamy. Ale tímto způsobem rebelování fakticky přijímají jakákoliv pravidla hry, která jsou na ně uvalena. Skončí tak, že se zaprodají jakémukoliv zájemci. Jejich mentalita je mentalitou Američanů, která sem byla implantována. Chápou pokrytectví toho všeho, ale kašlou na to. Příští generace, dnešních šestnáctiletých, bude mnohem lepší. Mezitím jen několik málo lidí z vaší generace uspěje ve vydělávání milionů, a pokud se jim to podaří, z čiré nudy se na Bahamách tak akorát uchlastají. Zbytek skončí jako provinciální účetní ve společnostech třetího řádu a budou nenávidět každou minutu svého života.

Jak se nová levice liší od té staré?

Nedávno jsem pozoroval Tony Blaira, jak odpovídá na otázky v televizní show. Člověk z publika mu položil velmi dobrou otázku: „Nemyslíte si, že New Labour je jako Millenium Dome – nablýskaná zvenku, prázdná uvnitř?“

Esencí socialismu je přesvědčení, že soukromý majetek by měl být zrušen. Dokonce i „umírnění“ socialisté jako George Bernard Shaw tomu věřili. Tony Blair, Schröder a ostatní politici třetí cesty nyní vykastrovali své vlastní pojetí. Posledních sedmdesát let ukázalo, že nemůžete bojovat proti soukromému majetku. Je to jeden z projevů lidského ducha, způsob seberealizace pro mnoho lidí. Když jim upřete tohle, nic nebude fungovat. Dnešní „pragmatičtí“ politici si mysleli, že mohou odstranit tento základní článek svého ideálu bez toho, aby zkompromitovali zbytek. Ale když z budovy odstraníte úhelní kámen, celá stavba se zřítí. Vývoj socialismu starého ražení směrem od úvodního chybného konceptu zrušení soukromého majetku byl logický, ale odstraňuje centrální myšlenku a ponechává vám okouzlující nic. Lidé, kteří jsou dnes ve vládě, jsou principiálně proti principu.

Mohou však být tito lidé stále nazýváni socialisty?

Pořád bych upřednostňoval nazývat je socialisty, protože se stále pokoušejí prosazovat stejné myšlenky. Stále se pokoušejí zničit rodinu. Stále se pokoušejí zničit národní stát. Ničí Anglickou církev. Matou lidi zaváděním nové terminologie.

V jistém smyslu mám raději starou levici než tu novou. Ta stará je alespoň poctivá a konsistentní, zatímco „myšlení“ nové levice je neuspořádané a oportunistické. Nemyslím, že nová levice může přetrvat delší dobu. Až jednou přijdou o moc, úplně se vypaří. To je jeden z důvodů, proč jsou tak posedlí Evropskou unií – doufají, že se vzájemně posílí.

Kritizoval jste plány, které jsou společné pro několik evropských zemí - uvolnit hraniční kontroly kvůli přijetí „technických expertů“, aby se zaplnila domnělá volná místa v oblasti internetových technologií a levná pracovní místa lidmi ze třetího světa za účelem podpory sociálního státu. Proč?

Vidím přinejmenším tři zjevné omyly v argumentaci, že existuje nebo bude existovat nedostatek pracovní síly. Zaprvé, máme tu mnoho nezaměstnaných lidí. Zadruhé, i kdyby existoval nedostatek pracovníků, business může vždycky vyvézt sám sebe, bude-li chtít nalézt levnou pracovní sílu. Zatřetí, proč hledat pracovní sílu ve třetím světě, když jsou k dispozici všichni mladí lidé z východní Evropy? Je to politické prohlášení pod pláštíkem ekonomické teorie. Někteří politici a byrokraté chtějí zaplavit Evropu přistěhovalci ze třetího světa. Stát a levice chce vždycky více „zákazníků“ a migranti ze třetího světa vždycky velice spoléhají na státní intervence. Přistěhovalci budou politickými rukojmími, kteří budou zavázáni volit strany, které je sem přivezli. Levice se bude vždycky snažit stírat i rozšiřovat hranice. Aby zvýšili naše „povědomí“ o neutěšené situaci třetího světa, chtějí ho přenést sem.

Nemáte-li chudobu, nemůžete poučovat o sociálních otázkách. Nemáte-li rozsáhlé voličstvo, které požaduje státní peníze, je nemožné udržet vysokou úroveň zdanění, provádět ambiciózní socialistické projekty nebo ospravedlnit přebujelou byrokracii. Levičáci, kteří takové věci neuskutečňují, uvádějí v pochybnost svou vlastní moc.

Ale z praktických důvodů jednají lidé na levici určitě jenom částečně. Jako všichni lidé jsou i levičáci často souhrnem protikladných emocí. Všichni nejsou proradní.

Je to vykalkulované. Nikdy nevěřte tomu, že levice jedná spontánně. Dokonce i když jedná intuitivně, je to intuitivní puzení k moci. Tito lidé chtějí být u kormidla a jediný způsob, který ovládají, je uplatňování morálního vydírání vůči všem ostatním.

Neusiluje však většina lidských bytostí do určité míry o promítnutí sebe sama a svých myšlenek na ostatní svět?

Já ne. Všechno, co ohledně světa chci, je, aby se nemíchal do mého malého soukromého území. Jak jsem kdysi žádal od svého učitele historie. „Buďte komunistou, jestli jím chcete být, ale můžete mě z toho vynechat?“ Nechci změnit svět – nestvořil jsem ho a není na mně, abych ho měnil. Dokonce se o svět vlastně ani nestarám – jen kdyby mě nechal na pokoji. Ale to on nikdy neudělá. Dnešní nátlakoví utopisté mě chtějí zachránit přede mnou samým – dokonce se mi pokoušejí nařídit, že nemám kouřit, a co bych měl jíst a pít. Chtějí, abyste byli součástí jejich utopie.

(Rozhovor Dereka Turnera s Vladimírem Bukovským z počátku roku 2001 vyšel v časopise Right Now , č. 31, str. 8-9. Přeložil Jan Horník.)