Ročník 2003‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Ústřední jednota československých legionářů - katolíků (1924 - 1937) - díl I.

Stanislav Vejvar

Příspěvek československého katolicismu k novodobé revoluční tradici našeho národa a státu

Motto: „Legionáři organizovaní v Ústřední Jednotě čsl. legionářů jsou důkazem nejen účasti příslušníků katolických spolků v zahraničním Odboji čsl., ale oni pracují také k tomu, aby lid správně chápal význam znovu dobyté svobody a dovedl ji brániti. Pracují pro výchovu příštích generací v duchu národní i náboženské tradice, pro upevnění a zabezpečení národního státu a československé samostatnosti pro celou budoucnost." (1) Adolf Žampach, ruský legionář.

Čestný slib katolických legionářů

„Vnuknutím Božím a z příkazu národní solidarity šli jsme dobrovolně hájiti spravedlivých práv a nároků našeho národa v boj na život a na smrt a jako jediným cílem naším bylo obnovení čsl. samostatnosti a nezávislosti, tak se i nyní necítíme volni od těchto závazků vůči národu i Československé republice. Z těchto důvodů a z věrnosti k našemu lidu československému i na památku našich padlých bratří, odpočívajících u Zborova, na Sibiři, ve Francii, v Srbsku i všude, kde dobrovolec český a slovenský pro svobodu bojoval pod prapory spojeneckými, - slibujeme vytrvati, Čsl. republiky za každých okolností brániti, v míru prací a plněním občanských povinností závazky k vlasti i národu věrně plniti! Slibujeme dále našim potomkům zachovati neztenčené dědictví našich otců, víru Cyrilometodějskou a Svatováclavskou, jakož i svědomitě plniti povinnosti náboženské, neboť jsme přesvědčeni, že jedině svatá víra otců našich sjednotí národ náš český a slovenský - k budoucí slávě Čsl. národa i vlasti! Slibujeme, celý svůj život tímto příkazem se říditi! K tomu nám dopomáhej Bůh!"

CO PŘEDCHÁZELO ANEB KATOLÍCI V PROTIRAKOUSKÉM ODBOJI

Motto: „Vivat Dominus, et benedícta sit Petra mea, et láudibus extollátor Deus, salvátor meus. Deus qui dedit ultiónem mihi et pópulos mihi subjécit. Qui liberásti me ab inimícis meis, et super resisténtes mihi extulísti me, a viro violénto me eripuísti. Proptérea celebrábo te in natiónibus, Dómine, et nómini tuo psalmum dicam: ..." (3) Na počátku československé osvobozovací akce na politickém a vojenském kolbišti 1. světové války byli čeští a moravští katolíci v Předlitavsku pokládáni za reakční a konzervativní živel, který nemá v úmyslu připojit se k revolučnímu boji doma ani v zahraničí. Katolíci byli přičítáni k nejloajálnějším politickým proudům v habsburském mocnářství. Katolické politické strany skutečně tíhly k panující dynastii, v níž viděli přirozeného ochránce svých náboženských, ale často i národních práv. O tom, že tato víra byla iluzí, se mnozí čeští katolíci přesvědčili za 1. světové války i po ní. Přes očividnou, nijak neskrývanou prohabsburskou politickou orientaci českých a moravských katolíků se ve spleti historických faktů najde jeden, který značně nahlodává uvedený konstrukt „katolíka-rakušáka". Tím faktem je české a československé hnutí katolického legionářstva. Hnutí vyrostlo za 1. světové války a ohniskem jeho rozvoje byly zajatecké tábory s rakousko-uherskými zajatci v Rusku a Itálii. I když zastřešující organizace katolických legionářů byla založena až ve 20. letech 20. století, existovaly za 1. světové války v legiích silné osobnosti, které své katolictví vykládaly jako svatováclavství a cyrilometodějství a činily ze svého náboženského vyznání duchovní oporu čs. osvobozovacího boje. (4) Co katolické legionáře neformálně v legiích sjednocovalo, byla zejm. jejich předválečná příslušnost k tělovýchovné organizaci Orel a k dalším katolickým spolkům, jichž byli členy v Čechách a na Moravě. Podle statistických zjištění, která do roku 1928 vypracovala a zveřejnila pracovní skupina čs. legionářů-katolíků, bojovalo v legiích 374 katolických dobrovolníků z Čech, 6217 z Moravy, 178 ze Slezska a 75 ze Slovenska. (5) Zvláštní skupinu tvořili čeští dobrovolníci z amerického Katolického Sokola, kterých na straně Dohody bojovalo 2367. (6) Celkem se tedy bojů proti centrálním mocnostem Rakouska-Uherska, Německa, Bulharska a Turecka, zúčastnilo 9211 římských katolíků české a slovenské národnosti. Do tohoto počtu nejsou započítáni ti legionáři, kteří se buď nepřihlásili do Ústřední jednoty čs. legionářů-katolíků, přestoupili v legiích na pravoslaví nebo své katolické vyznání zamlčeli. Přestupy na pravoslaví se ve všech případech neděly z důvodů přilnutí k východní, silně konzervativní ortodoxní víře. Mnoho legionářů přestupovalo na pravoslaví z politických důvodů. Ruské velení legií, zejm. plukovník Mamontov, vyvíjelo silný tlak na to, aby Čechoslováci v České družině přestupovali na pravoslaví. Pro legionáře, kteří se ke katolictví dříve hlásili jen formálně, nepředstavoval přestup k pravoslavné církvi větší morální problém, neboť oficiální náboženský kult pravoslaví si odbývali víceméně z povinnosti, tak jako se v rakouské armádě účastnili formálně katolických polních mší sv. Tato legionářská většina ani předtím katolicky necítila a stejně trpně snášela namnoze vnucené pravoslaví. Nejlépe tento formalistický přestup na pravoslaví vysvětluje známý legionář plukovník Josef Švec (7), který 25. 10. 1918 tragicky zahynul na Sibiři. Přestup z katolictví na pravoslaví byl pro něho apriori projevem věrnosti ruskému národu a politickým aktem, jímž manifestoval svoji příslušnost ke slovanství. Duchovní ráz celého aktu konverze byl upozaděn. Formálně byl Švec přijat do pravoslavné církve 5. prosince 1916. Dostal druhé jméno Georgij - Jiří. O demonstrativní konverzi své osoby a čs. legionářů obecně pojednává plukovník Švec ve svém deníku. Přijetí pravoslaví nebylo pro něj „snad směšné" (8), tento krok bral spíše jako předmět politiky vojenské disciplíny. (9) Přiznává totiž, že prvotním impulzem k přijetí pravoslaví u něj byl nátlak plukovníka Mamontova, který na přijetí pravoslaví naléhal. (10) Jednalo se tedy o přijetí pravoslaví takřka na rozkaz, nikoliv z důvodu spontánního vzplanutí „pravé víry Slovanstva" v čs. vojsku. (11) Důležitou funkci měla pro katolíky v legiích svatováclavská tradice. Ve svatém Václavovi spatřovali legionáři prapůvodní tradici českého válečnictví, kterou ctili i husité. Svatováclavství bylo bráno také jako originální česká politická tradice, kterou zachovávala Katolická církev. Svatováclavská tradice byla přijatelná díky své historické univerzálnosti. Svatováclavský kult uznávali, i když každý po svém, v legiích všichni, katolíci, pravoslavní i bezvěrci. Podle ruského legionáře Emila Dostála existovala i v českém, duchovně rozpolceném ovzduší naděje na společnou práci všech Čechů bez rozdílu náboženského vyznání nebo politické orientace. Sv. Václav se měl stát totiž svorníkem spojujícím katolíky věrné římské víře s jejich husitsky smýšlejícími spolubratry. (12) Společný boj pod vedením sv. Václava byl povýšen na sbratřovací akt v celém českém národě, bojujícím za hranicemi. V něm se mělo zapomenout na staré ideologické sváry. Pro spolupráci s carskými Rusy bylo důležité, že svatý Václav byl ctěn i Pravoslavnou církví jako svjatyj Vjačeslav. Vedle toho českoslovenští katolíci v legiích propagovali silně ideu cyrilometodějskou, která ztělesňovala společné úsilí o slovanské sjednocení ve víře a politickou vzájemnost Slovanů. (13) Uvedené dvě staročeské, slovanské tradice měly také své ztvárnění v oficiální symbolice ruské armády, v níž se na počátku 1. světové války vytvořil samostatný čs. vojenský korpus, tzv. Česká družina. Prapor České družiny byl vysvěcen na svátek sv. Václava 28. září 1914 v Kyjevě. Na červenobílém pozadí byla vyšita svatováclavská koruna. Na zadní straně praporu pak byla ruská trikolóra. Vrchol žerďi zdobil ruský carský orel. Slavnostním obřadem byl sv. Václav povýšen na prvního patrona našeho boje za osvobození Českých zemí. V symbolice českého odbojového hnutí se mu, jako rytířovi a vojevůdci, logicky dostalo první místo. Vysvěcení praporu se událo přirozeně podle pravoslavného ritu a prvním praporečníkem byl br. Jaroslav Heyduk, synovec básníka Adolfa Heyduka.V květnu roku 1916 vznikl 2. pluk čs. legií, který byl nazván cyrilometodějským, protože za plukovní patrony byli vybráni sv. Bratři ze Soluně. Četný ohlas našla svatováclavská a cyrilometodějská tématika v legionářské ikonografii. Velmi známý je polní rozkládací oltářík 1. pluku čs. legií se sv. Věrozvěsty Cyrilem a Metodem, sv. Václavem a patronem romanovské dynastie sv. Jiřím. Byl vytvořen starodružiníky Bíblem a Parolkem r. 1917 a dnes je umístěn ve stálé expozici Památníku národního osvobození v Praze na Vítkově. Do služeb čs. odboje se dobrovolně dalo velké množství českých a slovenských katolíků, kteří po vlastní válečné zkušenosti a s vědomím toho, že Rakousko-Uhersko plní de facto plány Německa, vstupovali do České družiny a později do samostatného čs. vojska na Rusi. Šlo o jednotlivce, kteří byli doma členy různých katolických spolků (nejčastěji Orla) nebo politických stran (křesťansko-sociální, katolicko-národní). Do odbojové akce se však zapojili také Češi a Slováci žijící ve Francii a ve Spojených státech amerických. Silnou podporou revolučního vystoupení českého a slovenského národa byl znám zejm. český katolický kněz v USA P. Oldřich Zlámal a zahraniční organizace Národní svaz českých katolíků v USA, jehož předsedou v čase 1. světové války byl. V Americe se podílel na uznání legitimity českého osvobozovacího boje rovněž JUDr. Hynek Dostál, významný zástupce české minority ve Spojených státech. Český katolický klérus v USA se většinou postavil za českou osvobozovací akci. Mezi českými kněžími bylo dokonce mnoho obětavých pracovníků za českou státní samostatnost. Roku 1917 vypracoval kněz František Boženek memorandum s požadavky na uznání práv českého a slovenského národa na státní samostatnost. (14) Všichni čeští kněží v USA memorandum podpořili svým podpisem. Listina byla zpracována v koleji sv. Prokopa v Lisle, kde se nacházel klášter českých benediktinů. Tamtéž byla přeložena do latiny a 21.11. 1917 ji čeští kněží odevzdali apoštolskému delegátovi v USA Mons. Bonzanovi s prosbou, aby ji předložil papeži Benediktu XV. Text memoranda odevzdali papežskému velvyslanci vlivní čeští kněží: P. Neužil, převor kláštera sv. Prokopa v Lisle, P. F. W. Jedlička, místopředseda výkonného výboru Národního svazu českých katolíků v USA, P. Oldřich Zlámal a P. M. Červený z Clevelandu, P. dr. Josef Janeček z Detroitu, P. B. Matějů z New Yorku a P. J. Šott z Baltimore. Čeští katolíci v USA se k papeži utíkají jako ke svému otci, kterého žádají o pomoc v nouzi a o podporu jejich osvobozovacích snah. Nelze přitom odhlédnout od složitého postavení Sv. Stolce v době 1. světové války, kdy papež se ze všech sil musel vynasnažit udržet neutrální postoj k válčícím stranám. V memorandu českých emigrantů se velice sebevědomým a důrazným hlasem praví: „Svatý Otče! Nemá-li se v čase budoucím nová lítice válečná rozzuřit, musí Čechoslovákům samostatnost vrácena býti." (15) S akcentem na lidmi nezadatelná práva národů na sebeurčení text memoranda pokračuje: ... nesmíme připustit, aby lid československý ve své vlastní domovině za psance, cizince byl považován, jako divá zvěř štván, nevinně, krvavě a nekřesťansky pronásledován (16), o životy, jazyk i nesmírné majetky okrádán, jak se to, bohužel, více než dvě století děje vládnoucí v Rakousku německo-maďarskou stranou, čímž nesmírně trpělo a trpí podnes naše náboženství..., „Justitia regnorum fundamentum" - stojí psáno na bráně císařského hradu ve Vídni, ale heslo to rakouská vláda nikdy neplnila vůči Čechoslovákům" (17), předkládají američtí Češi svou stížnost a prosbu papeži. Papež vyjádřil podporu československým plánům. V roce 1918 poslal Svatý otec do Milána telegram účastníkům sjezdu rakousko-uherských zajatců-katolíků, kteří pocházeli z národů usilujících o státní samostatnost na rakousko-uherském mocnářství. (18) Telegram obsahoval papežovu rezoluci, v níž hlava Katolické církve projevuje sympatie s bojem Čechů a Slováků za státní samostatnost. (19) Američtí Slováci se sdružovali ve Slovenské Lize. Součástí ligy byla Prvá katolická jednota vo Spojených Štátoch severoamerických. Slovenské katolíky reprezentoval Gustav Košík, redaktor Katolického Sokola, který v otázkách odbojové politiky razil zásadu společného politického postupu Slováků s Čechy. (20) Organizace, která začala katolické legionáře sdružovat, vznikla až v dobách Československé republiky. Stavovskou organizací, sdružující legionáře z 1. svět. války, kteří se hlásili ke katolickému vyznání, byla Ústřední jednota československých legionářů-katolíků (ÚJČsLK, katoličtí legionáři). Drtivá většina z nich byla západního latinského obřadu a náležela tedy k Římskokatolické církvi. Není pochyb o tom, že ÚJČsLK znamenala velký přínos pro katolickou stranu ve státě (21), neboť pomohla očistit české katolíky od nešťastného nánosu tzv. austrokatolicismu, který v prvních letech po 1. světové válce silně traumatizoval český politický katolicismus a hlavně pak znemožnil církevní hierarchii v novém státě. Proto také musela být přeobsazena místa dosavadních ordinářů. (22)

ÚSTŘEDNÍ JEDNOTA ČESKOSLOVENSKÝCH LEGIONÁŘŮ - KATOLÍKŮ (1924-1937)

Po svém příjezdu do vlasti vplynuli rychle čs. legionáři-katolíci do většinové společnosti a pomalu se zapomínalo na to, že by také katolíci - byť jednotlivci - měli mít svůj podíl na osvobození československého národa. (23) V kurzu byla jednoznačně pokrokově-husitská a socialistická interpretace 1. národního odboje. (24) K první větší aktivizaci katolického legionářstva došlo při sletu Orelstva roku 1922 v Brně. Bez jakýchkoliv výzev ze strany orelského ústředí se na orelský slet dostavilo 200 orlů-legionářů. Část z nich přijela v legionářských uniformách a část v orelských stejnokrojích. (25) Právě orlové-legionáři byli hlavním stavebním kvádrem při zakládání ÚJČsLK. Měli již zkušenosti se spolkovým životem a zároveň také hmotné zázemí, které jim poskytovala široce rozvětvená orelská organizace, úzce spolupracující s politickým aparátem Československé strany lidové (dále ČSL). (26) Tehdy byla ještě většina katolických legionářů členy Československé obce legionářské (dále ČsOL). Poté, co se legionáři zúčastnili orelského sletu v Brně, začali být pod záminkou podpory klerikalismu masově vylučováni z ČsOL. V listech legionářské obce docházelo k častým útokům proti klerikalismu, tj. proti projevům politického katolicismu u některých svých členů. (27) V roce 1922 kulminoval boj proti katolickým legionářům v ČsOL. Výkonný výbor ČsOL dostal zelenou k vylučování legionářů, kteří jsou držiteli orelských členských průkazů. Veřejně prováděná ostrakizace katolických legionářů, stejně jako útoky na Římskokatolickou církev obecně, byly jedním z prvních impulsů, který vedl k intenzivnímu sbližování katolických legionářů s Československým Orlem. Rozkol v legionářském hnutí si nepřáli bývalí katoličtí legionáři, ale spíše jejich někdejší spolubratři z fronty, kteří se ve svobodném státě změnili v nesmiřitelné nepřátele všeho katolického. Katolíci-legionáři „nechtěli tento boj a byl jim přece vnucen", jak s lítostí poznamenal ruský legionář Adolf Žampach. (28) Jednou z mála osobností nekatolického legionářského tábora, která se legionářů-katolíků zastala, byl generál Rudolf Medek, který napsal: „Rozpor v názoru světovém nebránil mnohým příslušníkům církve římsko-katol., a nejen to, ale přímo organisovaným stoupencům bývalých klerikálních stran českých, aby vstoupili do legií a aby byli zařaděni do pluků třeba I. husitské divize..., my všichni jsme to vítali jako rozvoj našeho zahraničního odboje a znamení jeho postupu k vítězství, když i tyto konservativní živly berou účast a to dobrovolně... Takový Hájíček (český katolík a bankéř v Chicagu, podporovatel čs. osvobozovací akce - pozn. S. V.) nebo farář Zlámal z Clevelandu, nebo někteří bratří, třeba byli i katolickými akademiky nebo křesť.-sociálními dělníky a poctivě bojovali za naši věc, mají pro náš boj za svobodu větší cenu, než lecjaký nesnášenlivý a „levičácký" nevzdělanec, nasycený frázemi, který nic, kromě věčného otravování a štvaní, pro naši věc neučinil a který je dnes chce snad i vylučovati z legionářského bratrstva. Příslušníci t. zv. klerikálních vrstev, kteří si bojem nebo čestnou prací dobyli nejen legionářského průkazu, ale třeba i nějaké rány do hrudi a v každém případě čestného činu opravdového vojáka, nesmějí býti nikým vykazováni ze společného bratrstva; ale nesmějí býti ani tupeni, ani uráženi pro svoje náboženské přesvědčení." (29) Protikatolická zášť, kterou hlásali socialističtí legionáři, je jedním ze smutných dokladů toho, že v českém národě existovala mocná síla, která si programově nepřála všenárodní smír. ČsOL svým vystoupením na čistě protikatolické bázi rozdmýchala novou vlnu nepřátelství uvnitř národa, což se stalo smutným dokladem neschopnosti Čechů domluvit se na kompromisu. Byly tím pošlapány zásady prezidenta Osvoboditele, který se ve své filozofii vyslovoval pro obnovu lidské společnosti na základě mravní jednoty, tolerance a vzájemného vztahu lásky, jak se vyjadřuje např. v Ideálech humanitních:„... Láska musí být účinná. Musíme pro bližního něco udělat, proň pracovat. ...prací není ... nepokojné, rozčilené hledání...; práce budiž klidná, vědomá svých cílů." (30) Stejně tak má, podle prvního prezidenta ČSR, při utváření mravnosti občanů nového státu své nezastupitelné místo náboženství. A to ze zcela prostého důvodu: náboženství je totiž základní stavební kámen mravnosti. (31) Mravnost pak samozřejmě souvisí s demokracií a masarykovským pojetím humanismu. Proto stojí náboženství, ačkoliv s tímto pojmem Masaryk nespojuje církve a teologii (32), na prvním místě ideového řetězce humanitních zásad. Případnou různost v názorech má překlenout společný podíl na budovatelské práci ve společnosti. Když budeme pracovat, odpíráme zlému, neúčastníme se vyprovokovaných i spontánních projevů řevnivosti. (33) Masarykovy myšlenky o kooperaci na podkladě náboženství a mravnosti nenalezly u znesvářených legionářů dostatek ohlasu. ČsOL doufala v to, že „schisma" bude smeteno se stolu tím, že katoličtí legionáři - v zájmu politické jednoty hnutí - upustí od důslednosti svých náboženských maxim, které podle ní retardovaly pokrokovou pověst celého legionářského bratrstva. Na otevřené invektivy socialistických legionářů směřující proti katolickému hnutí a Církvi (34) odpověděli katoličtí legionáři politickým gestem, které vedlo k založení Ústřední jednoty československých legionářů-katolíků. Vedoucí orelské a legionářské osobnosti, jakými byl kupř. Cyril Metyš a František Mikuláš Žampach, začaly evidovat ty své spolubratry, kteří se hlásili ke katolickému vyznání a byli členy Čs. Orla, Odborového sdružení křesťansko-sociálního, spolků katolických tovaryšů, Omladiny a ČSL. Pokračování příště.

Poznámky:

  1. Žampach, A.: Katolíci v zahraničních bojích o československou samostatnost. Brno 1928; s. 136.
  2. Čestný slib katolických legionářů; in: Věstník čsl. legionářů-katolíků; roč. II., č. 3-4, Brno 12/1927, s. 7.
  3. Ať žije Pán, buď sláva mé Skále, Bůh spásy mé budiž nade vše chválen! Bůh, jenž mi dovolil, abych se pomstil, jenž mi dal národy do poddanství. Jenž jsi mne vysvobodil od nepřátel, jenž jsi mne povýšil nad odpůrce, a vyrval mne muži násilnému. Proto tě chci slaviti u národů, Pane, chci jménu tvému chvalozpěv pěti...", in: Žaltář římského breviáře; In II. nocturno; uspořádal P. Jan B. Bárta OFM; Praha 1947; s. 159.
  4. Dostál, E.: Svatý Václav patronem čsl. odboje na Rusi. Praha 1929; s. 13, 23, 28 etc..
  5. Bez podpisu; Statistika katolických legionářů; in: Věstník čsl. legionářů-katolíků; Brno; roč. III., č. 2, 6/1928, s. 1.
  6. Tamtéž.
  7. Deník plukovníka Švece. Praha 1921; s. 149.
  8. Tamtéž.
  9. Tamtéž.
  10. Tamtéž.
  11. Tamtéž.
  12. Dostál, E.: Svatý Václav...; s. 23.
  13. Žampach, A.: Katolíci v zahraničních bojích o československou samostatnost. Brno 1928, s. 40-45.
  14. Neumann, A.: Katolictví a naše národní osvobození. Hradec Králové 1922; s. 19.
  15. Neumann, A.: Katolictví...; s. 20.
  16. K těmto formulacím přispěli jistě také zprávy o perzekuci protirakousky činných Čechů v Rakousku a o represích rakouské válečné justice - k tomu kupř. Kunz, J.: Poslední hříchy Rakouska. Praha 1932.
  17. Neumann, A.: Katolictví...; s 20.
  18. Žampach, A.. Politický katolicismus v boji za svobodu národa; in: Věstník čsl. legionářů-katolíků; roč. X., č. 3-4, Brno 12/1935, s. 3.
  19. Tamtéž. Papež Benedikt XV. Reagoval na krizi spojenou s 1. světovou válkou encyklikou Ad beatissimi z 1. 11. 1914. V okružním listě Pacem Dei munus z 23. 5. 1920 se Benedikt XV. zabýval politickými a sociálními problémy, týkajícími se poválečného mírového uspořádání společnosti a světa.
  20. Žampach, A.: Katolíci...; s. 114.
  21. Svou podporu katolickým legionářům vyjadřovali otevřeně jak klérus a nižší preláti, kupř. kanovník Jan Tennora nebo Mons. Jan Šrámek, tak i nový československý episkopát, zejm. olomoucký arcibiskup Leopold Prečan a pražský arcibiskup František Kordač.
  22. Doležal, J.: Český kněz. Praha 1931, s. 56 a dále.
  23. Žampach, A.: Katolíci..., s. 134.
  24. Tamtéž.
  25. Viz. obrazová příloha - orelské tělovýchovné a slavnostní kroje mužů a žen.
  26. Předseda ČSL Mons. ThDr. Jan Šrámek byl od roku 1909 do roku 1948 říšským starostou Čs. Orla; K dějinám ČSL: Trapl, M.: Politický katolicismus a Československá strana lidová v Československu v letech 1918-1938. Praha: SPN, 1990; Týž: Politické strany. Ostrava 1966; Týž: Politika českého katolicismu na Moravě 1918-1938. Praha 1968; Renner, J.: Československá strana lidová 1945-1948. Brno 1999.
  27. Bez podpisu; Orelská otázka - legionářská odpověď; in: Legionářský směr; č. 46, 9. XI. 1922; citace in: Žampach, A.: Katolíci..., s. 134-135.
  28. Žampach, A.: Katolíci..., s. 136.
  29. Medek, R.: Dva principy; in: Legie; č. 23, 1. 12. 1926; citace in: Žampach, A.: Katolíci...; s. 137.
  30. Masaryk, T. G.: Ideály humanitní. Praha 1927; s. 68.
  31. Tamtéž; s. 65.
  32. Tamtéž.
  33. Tamtéž; s. 70.
  34. Bez podpisu; Orelská otázka - legionářská odpověď; in: Legionářský směr; č. 46, 9. XI. 1922; citace in: Žampach, A.: Katolíci...; s. 135: „...kde je klerikalism silný, tam vede ostrý boj proti moderním vědám, moderní výchově a škole... Orelstvo jest bojovným šikem těchto (tj. klerikálních - pozn. S. V.) politických cílů, jež ostatně s Kristovým křesťanstvím nemají nic společného."