Ročník 2003‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Falešné dilema: nádhera, nebo chudí?

Roman Joch

Slyšel jsem od mnoha nekřesťanů a křesťanů protestantských i katolických, k čemu že jsou církvi všechny ty paláce, bohatství, skvosty a nádhera, když církev má být chudá, má pomáhat chudým a tak následovat Krista. Vždyť i Kristus nežil a nepobýval v palácích, ale byl mezi chudými. Služba Kristovi je službou těm nejchudším a nejbídnějším. Ne vnější okázalost, triumfalismus, nýbrž pokora a služba. Kdyby se všechny paláce prodaly a církev se přestěhovala do bytu v paneláku, víte, kolik by najednou měla peněz, které by mohla rozdat chudým? - řekl prý dokonce i jeden biskup, doneslo se mi. Já se ptám: a proč by církev neměla za úplatu umístit vysoko na katedrálu sv. Víta mega-billboard s nápisem United Colors of Benetton? To by bylo peněz pro chudé za pronájem! A proč by církev rovnou neměla celou katedrálu pronajmout firmě McDonald‘s a mše sloužit v nějakém skromném bytečku v paneláku (věřících je málo, takže se tam pohodlně vejdou) a z toho výdělku za hamburgery nasytit chudé všude na světě? V čem spočívá problém přístupu „všechno bohatství prodat a peníze rozdat chudým"? Jistě, církev má pomáhat chudým a tím následovat Krista, ale z toho neplyne, že církev sama má být chudá. Vždyť aby mohla smysluplně materiálně pomáhat chudým, nemůže být sama chudá. To zaprvé. A zadruhé, problém onoho přístupu „zbavit se skvostů a nepotřebné nádhery ve prospěch výtěžku pro chudé" spočívá v tom, že je tak příšerně ... ano ... materialistický!!! A že nesmírně uráží chudé!!! Proč? Sugeruje nám totiž, že chudí jsou živi jenom chlebem. Že mají jen materiální potřeby. Že veškerá chudoba je jen materiální. Ale tak to není. Ta nejhorší chudoba je chudoba duchovní. Lidé materiálně chudí, leč bohatí duchem jsou ve skutečnosti bohatší než lidé materiálně bohatí, leč chudí duchem. Chudý člověk - materiálně chudý - má svou hrdost. Ta hrdost nestojí ani nepadá s materiální chudobou či bohatstvím. A uráží ho, když ho někdo vnímá pouze po materiální stránce - jako chudého. Člověk má pomáhat člověku a vzdávat mu úctu. Ale především má vzdávat úctu Bohu. Krása katedrály a její skvosty, nádhera vnějšku i vnitřku arcibiskupského paláce v Praze, nejsou primárně věnovány těm osobám, které tam dnes úředně přebývají. Jsou primárně věnovány Bohu. Chudý člověk chce jíst, zajisté, chce mít šaty a bydlení, ale chce také uctívat Boha. Chce mít potěšení z krásy. Ví a je hrdý na to, že nejen chlebem je živ. Je živ i Slovem. A chce Logos uctívat a oslavovat. Proto chudí lidé v dějinách všechno své jmění neprojedli. Proto věnovali své skromné prostředky na kostely, katedrály, církev majestátní. Proto, aby uctívali Hospodina tak, jak byli schopni. Jak uměli. A aby se mohli těšit z krásy. Věřící lidé umírají, vědí, že jsou prach a v prach se obrátí, ale mají potěšení z toho, že něco nepomíjivého, krása, kterou lidské ruce vytvořily k oslavě a uctívání Boha, přetrvá. Vědí, že té kráse, jejímu vytvoření, napomohli svými, byť skromnými prostředky. A jsou na to hrdí. Důstojně se mohou podívat tváří v tvář, z očí do očí boháčům: „Máš miliony a dal‘s desetitisíce na stavbu a výzdobu katedrály, kostela či arcibiskupského paláce? Dal‘s pouze setinu toho, co máš. Já mám jen těch pár desítek tisíc. Ale dal jsem několik tisíc. Dal jsem sice mnohem méně než ty, ale přesto jsem dal víc. Dal jsem desetinu - Boží desátek - toho, co mám. Dal jsem desetinásobně více než ty. Jsem větší mecenáš krásy, nádhery a umění než ty. V tomto světě a v tomto životě si nejsme rovni. Tebe považují za víc. Ale před Bohem, v očích Božích, jsem já jistým způsobem více než ty. Já zemřu, stejně jako ty zemřeš, ale ta krása, plod mého strádání a mé lásky k Bohu a církvi, přetrvá." Přetrvá, pokud ji nějaký biskup neprodá. Kdyby tak totiž učinil, urazil by chudé v dějinách, ponížil by je a frustroval jejich naděje a hrdost. Vmetl by jim totiž do tváře, že to jediné, co na nich vidí, je to, že jsou materiálně chudí. Že se potřebují nažrat. A že krása, umění a hrdost na vlastní, byť finančně malý příspěvek k oslavě Boží, pro ně nic neznamenají. Byl by to postoj manichejský: skvosty a nádheru by považoval za zlé či nepotřebné. A k čemu vůbec to všechno? Odstranil by tím snad chudobu na světě definitivně? Ani náhodu! Pouze by kápnul kapku inkoustu do moře, moře by tím však nijak zvlášť neobarvil. Chudoba a chudí s námi budou vždy, nikdy se jich nezbavíme. Vždy máme a budeme mít mravní povinnost se o ně starat. Ale nejen materiálně. Máme povinnost jim poskytnout i chvíle úžasu a vytržení; vytržení z nádhery a umění a krásy a skvostů. To všechno lze shledat v katedrále - a zdarma. Chceme to chudým skutečně vzít? Chudá žena drahým olejem natírala Pánu Ježíši nohy. Farizejové se na něj obořili, proč dovolí takové plýtvání prostředky a zdroji (jak by řekli naši dnešní materialisté), když olej lze prodat a výtěžek rozdat chudým. Co jim řekl Ježíš? Že chudé budeme mít mezi sebou vždy, ale když Jeho chce někdo uctít tím, co má, co nastřádá, je to tak správné. Chceme umožnit chudým uctívat Pána Ježíše? Nepromrhejme tudíž ty skvosty, které vznikly z darů, které chudí v dějinách darovali přímo Jemu, Ježíši, ne kterémukoli konkrétnímu biskupovi v kterémkoli dějinném období, pod falešnou farizejskou záminkou pomoci chudým. Gilbert Keith Chesterton ve svém díle Ortodoxie píše o svatém Tomáši Beckettovi, arcibiskupu z Canterbury, který nosil na povrchu těla žíněnou košili, aby byl pokorný a skromný a aby mu její drsná, nepříjemná, pichlavá látka potřebu pokory a skromnosti neustále připomínala. Na ní však nosil zlaté roucho - aby z pohledu na něj mohli mít potěšení všichni ostatní věřící, z nichž naprostá většina byla chudá. Ze lnu na těle měl duchovní požitek on, ze zlata na povrchu oni. Otcové biskupové, noste na těle žíněné košile, aby vám připomínaly potřebu vaší pokory a skromnosti před Bohem. Ale na povrchu, prosíme vás, my prostí, laičtí věřící, oblečte se do veškeré své eklesiální, hierarchické, světské nádhery, odějte se purpurem a zlatem, drahými kameny a skvosty, ať z pohledu na vás jakožto na nositele vašich převznešených úřadů, máme požitek zase my.