Ročník 2003‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Omyl o vztahu státu a pravého náboženství

Jan Nebadal

Rád bych se pokusil vyvrátit laicistický a naturalistický omyl Romana Jocha týkající se vztahu státu k pravému náboženství. R. Joch tento omyl prezentoval v Distanci 3/2003 v textu Ad: Petr Bahník - „Quo vadis?" Joch píše: „Není (rozuměj stát)kompetentní pro celou společnost závazně určovat, které pravdy jsou nadpřirozené, zjevené. Je kompetentní pro celou společnost závazně určovat, které pravdy jsou přirozené, rozumem poznané - např. co je spravedlivé, co je zločin, co je obecné dobro, ale není schopen určovat, který z nároků na Boží zjevení, na nadpřirozenou pravdu je skutečně tím pravdivým. Toho je schopna jen Církev Boží. (...) Není-li však přirozeným rozumem principiálně schopen identifikovat jednu konkrétní církev jakožto pravou Církev Boží, je povinen chránit vnitřní svobodu více církevních společenství - všech, jež nehlásají nic proti přirozenému právu." Kořen Jochova omylu spočívá v tom, že z přirozeného charakteru státu vyvozuje nemožnost nadpřirozeného poznání, zprostředkovaného Církví. Člověk je ostatně rovněž přirozeným jsoucnem, neb světlo milosti k němu nenáleží podstatně, a přesto z toho neplyne, že jeho přirozený intelekt není schopen přijmout světlo nadpřirozené milosti. Jistě že stát není schopen poznat nadpřirozenou pravdu sám pouze svými schopnostmi bez pomoci Církve, ale z toho logicky neplyne, že to není možné ani s pomocí Církve. Joch dále připouští, že stát je kompetentní určovat, co je v souladu s přirozeným právem. Jedno z přirozených práv je právo občanů na pravdu a toto právo je porušováno veřejným hlásáním bludů a vykonáváním falešného kultu (každý nekatolický kult je falešný). Svoboda konat veřejně falešný kult tudíž odporuje přirozenému právu na pravdu. Tedy: přirozeného charakteru státu neplyne nemožnost poznání nadpřirozené pravdy prostřednictvím Církve. Jestliže však Joch připouští, že Církev je kompetentní ve věcech nadpřirozené pravdy, poslechněme si, co ona sama učí o vztahu státu a Církve. Následující věty byly zavrženy bl. Piem IX.: 55. Církev má být odloučena od státu a stát od Církve. 77. V této dnešní době již není vhodné, aby katolické náboženství bylo považováno za jediné státní náboženství a aby všechny ostatní jakékoliv kulty byly vylučovány. 78. Bylo by proto chvályhodné, aby v některých katolických zemích bylo zákonem postaráno o to, aby přistěhovalcům byl dovolen veřejný výkon jakéhokoliv jejich náboženského kultu. 79. Jest tedy omyl, že občanská svoboda jakéhokoliv kultu nebo plná a všem přiznaná volnost pronášeti zjevně a veřejně jakékoliv názory a myšlenky vede příliš snadno ke zkáze mravů a myslí a k šíření zhoubné lhostejnosti náboženské. (1) V encyklice Quanta cura odmítá bl. Pius IX. jako absurdní požadavek, aby stát nerozlišoval mezi pravým a falešným náboženstvím. (2) Jestliže tedy Církev odmítá odluku státu od Církve, laicismus a naturalismus a Joch uznává její kompetenci ve věcech víry a mravů, měl by svůj názor přehodnotit. Kompetentní Církev učí, že stát je kompetentní býti katolickým. Veřejnému blahu totiž pochopitelně nejsou nebezpečné jen sekty, které vypouštějí jedovatý plyn v metru, ale jakákoliv veřejně působící nekatolická sekta (protestantská, pravoslavná apod.), neboť veřejná koexistence těchto sekt vede k relativizaci pravdy a úpadku mravů.

Poznámky:

  1. Srv. bl. Pius IX.: „Syllabus" seu collectio errorum modernorum, nr. 55, 77, 78, 79.
  2. Etenim probe noscitis, Venerabiles Fratres, hoc tempore non paucos reperiri, qui civili consortio impium absurdumquenaturalismi, uti vocant, principium applicantes audent docere „optimam societatis publicae rationem civilemque progressum omnino requirere, ut humana societas constituatur et gubernetur nullo bito ad religionem respectu, ac si ea non exsisteret, vel saltem nullo facto veram inter falsasque religiones discrimine" Atque contra sacrarum Litterarum, Ecclesiae sanctorumque Patrum doctrinam asserere non dubitant, „optimam esse conditionem societatis, in qua imperio non agnoscitur officium coercendi sancitis poenis violatores catholicae religionis, nisi quatenus pax publica postulet" (bl. Pius IX, Enc. Quanta cura, 8. Dec. 1864, Denz. 1689).