Ročník 2003‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Sodomie rozvrací společnost

Michal Semín

Tomáš Lajkep si předsevzal, že odpoví na některé základní problémy spojené s otázkou společenské a legislativní akceptace homosexuálních svazků. Tematicky si tento předmět rozčlenil do několika okruhů: 1. klasifikace homosexuality z pohledu medicíny; 2. normalita homosexuality; 3. kompetence církve ve společenské diskusi a při utváření legislativy; 4. oprávněnost uzákonění homosexuálních svazků z perspektivy křesťanství. Na celém textu je asi nejzajímavější ta skutečnost, že Lajkep dochází k liberálnímu postoji k sňatkům homosexuálů s argumentačním využitím teorie přirozeného zákona a myšlenek Tomáše Akvinského. Obstojí však tato smělá argumentace při kritičtější analýze jednotlivých tezí a z nich vyplývajících závěrů? Ve své replice budu postupovat v souladu s Lajkepovým tematickým rozčleněním. Ad 1) T. Lajkep se odvolává na rozhodnutí mezinárodních lékařských organizací vyřadit homosexualitu ze seznamu nemocí. Vzhledem k této současné konvenci je prý nutné se ptát, zda lze považovat léčbu homosexuality za eticky přijatelnou. Nevím, proč z faktu historicky vykazatelných změn v klasifikaci nemocí plyne, že k nim nemůže docházet na základě politických tlaků. Jsou snad lékaři vůči ideologickým masážím imunní? Nejsou to právě oni, kdo „odborně" realizovali eugenické programy sociálních inženýrů v dějinách osvícenských a totalitních režimů? Právě v případě demedicinizace homosexuality byla politická objednávka evidentní. Normalizace homosexuality z pohledu lékařství byla dosažena přibližně ve stejné době jako všeobecná legální dostupnost umělých potratů, propagace antikoncepce a usnadnění rozvodových řízení. Jan Pavel II. tyto dílčí fenomény sexuální revoluce shrnul pod jednoticí termín „kultura smrti". Jak ukazují veřejné diskuse odborných psychologických asociací v USA a západní Evropě, stále častěji se vyskytují požadavky normalizovat pedofilii a jiné sexuální úchylky, jež jsou prozatím považovány za perverzní. A zde je jedna z Achillových pat Lajkepova přístupu - dopouští se absolutizace dílčí empirické vědy v rámci celkového pojednání o člověku. Není to ovšem biologický redukcionismus, kterého se Lajkep dopouští, ale redukcionismus sociální, když tvrdí, že nemoc je kategorií společenskou a historicky a kulturně podmíněnou. Považoval by T. Lajkep poruchy psychického řádu za projev nemoci? Předpokládám, že ano, jinak by musel popřít hodnotu neurologických a psychiatrických forem léčení, což ovšem z jeho článku nijak nevyplývá. Jaký to má vztah k problematice homosexuality? Stále větší počet studií prokazuje, že homosexuální orientace (či spíše dezorientace) je příznakem neurózy, projevující se v řádu lidské sexuality. Je velice často identifikována jako důsledek citově nezpracovaných až patologických vztahů v rodině či sociálním prostředí, ve kterém budoucí homosexuál vyrůstal či vyrůstá. Tak jak je obtížné léčit jiné formy neurózy, projevující se nedostatečnou sebeidentifikací a zvýšenou mírou narcismu, tak je obtížné i odstranění homosexuálních sklonů. Přesto je na tomto poli vykázán nejeden úspěch (viz léčebná praxe profesorů Aardwega a Nicolosiho). Považovat proto léčbu homosexuality za neetickou považuji za absurdní. Tak jako je možné odborně napomáhat při odstraňování jiných obsesí a neurotických stavů a vzorců chování, tak je možné s úspěchem léčit též osoby sexuálně zaměřené na jedince téhož pohlaví. A nepotřebujeme k tomu razítko od mezinárodních zdravotnických organizací. Ad 2) T. Lajkep uznává, že homosexualita není normální sexuální aktivitou. Poukazuje na charakter mužských a ženských pohlavních orgánů a shledává je komplementární. Oproti tomu vražení penisu do řiti považuje za nepřirozené, neboť zde není pohlavní orgán užíván k účelu, pro který je určen. Také v tomto smyslu je adekvátní zahrnutí homosexuálního způsobu života do kontextu „kultury smrti". Zatímco vagína je zaměřena k životu, řitní otvor svou přirozenou funkcí symbolizuje zánik, smrt. Lajkep tedy správně, i když spíše intuitivně, dokládá, že do pojmu přirozenosti člověka a jeho sexuálního určení patří též fyziologické a biologické aspekty lidského života. Vhodnost a nevhodnost způsobů zacházení s lidským tělem a jeho orgány proto nelze z úvah o přirozeném mravním řádu vyčlenit, jako by šlo o nemístnou „biologizaci" člověka a jeho sexuality. Již v této části Lajkepova článku se však začíná projevovat jeho neadekvátní pojetí přirozeného mravního zákona. Konstatuje přesvědčení osvícenských teoretiků „přirozeného práva", že je možné myslet univerzální přirozený mravní řád bez Boha jako nejvyššího zákonodárce, tedy mravní řád, emancipovaný od náboženství. To je ale nemožné, neboť již přirozený mravní zákon nás zavazuje k bohopoctě, neboť je tím spravedlivě vyjádřen poměr mezi tvorem a Stvořitelem. Tohoto problému, zdá se, si Lajkep není vědom a jen povrchně deklaruje dnešní nekompetentnost církve při spoluutváření společenských podmínek pro zesouladnění zákonodárství s přirozeným mravním řádem a hodnotou náboženství. Tento stav klade za vinu církvi, aniž by blíže ozřejmil důvody svého tvrzení. Bez ohledu na to, jakou má církev možnost ovlivnit kvalitu zákonů a právního řádu ve státě, zůstává právem církve se k těmto otázkám aktivně vyjadřovat a prezentovat svoje postoje. Je snad přestoupením pravidel demokracie, na které se Lajkep odvolává, když církev odmítá legalizaci potratů a veřejně deklaruje, že se jedná o zlo? Lajkepem citovaný Tomáš Akvinský učí, že nespravedlivý zákon si nezasluhuje být nazýván zákonem, a tedy zprošťuje člověka povinnosti se jím řídit. Lajkep tvrdí, že církev dnes sama upouští od nároku na korespondenci psaných zákonů s křesťanskými mravy a udává příklad rozvodů. Není mi nic známo o tom, že by učitelský úřad církve změnil svůj náhled na zlo rozvodů a nerozlučitelnost manželství. Na druhou stranu není realistické očekávat, že by mohla církev toto zlo ze společnosti odstranit a proto se soustředí na ty oblasti, kde ještě může pozitivně působit. Její současný apel na křesťanské zákonodárce, aby usilovali o zamezení možnosti uzavírání „homosňatků", je tedy principiálně správný a odpovídá jejím současným možnostem ovlivnit charakter zákonodárství. V závěru svého příspěvku T. Lajkep konstatuje, že křesťan s návrhem na registrované partnerství souhlasit může, a to na základě tvrzení, že lepší je svazek trvalého charakteru než promiskuita. Odvolává se na přítomnost dobra fides v homosexuálních svazcích, jsou-li trvalého charakteru. Lajkep ovšem přehlíží jednu důležitou okolnost a tou je povaha homosexuálních sexuálních praktik. Ty jsou protipřirozené v každé životní situaci, tedy ať již ve spojení s jediným partnerem či v případě, že je počet sexuálních partnerů větší. Je sice možné analogicky tvrdit, že krádež ve více domácnostech představuje větší míru zla, než je opakovaná krádeže v domácnosti jediné, na mravním hodnocení takového jednání to ale pranic nemění. A když už jsme u té věrnosti mezi homosexuály - proč ji omezovat pouze na dvě osoby? Vzhledem k tomu, ze se nejedná o muže a ženu, tedy o případ komplementárního páru, zaměřeného k plození a výchově dětí (primárně odtud se odvíjí požadavek vzájemné věrnosti), bylo by možné uvažovat o legalizaci homosexuálních komunit, ve kterých by si její jednotliví členové vzájemně slíbili, že nebudou mít sexuální poměr s osobou mimo danou komunitu. Absurdní, že? A přeci je to s Lajkepovou představou fides u homosexuálů slučitelné. Tvrzení, že co je hříšné a protipřirozené může být vnímáno jako pozitivní společenská instituce, je třeba hodnotit jako vyvrcholení v článku nahromaděných konfúzí. Je výrazem schizofrenního pohledu na celek stvořené reality, neboť tvrdit, že hříšné jednání může mít pozitivní společenský dopad, implikuje jiný mravní řád pro saeculum a jiný pro sacrum. To je ovšem zcela nepřiměřená extenze diferencí mezi oběma řády, neboť není představitelné, aby jediný Stvořitel obou řádů pro ně určil odlišné a vzájemně si odporující mravní principy. Jistě, realita zla ve světě je nepopiratelná a není ani v možnostech církve, ani křesťanských panovníků všechen koukol vytrhat. Toto realistické konstatování však nesmí vést k pohledu na hřích jako na něco pozitivního, a tedy Bohem nikoli trpěného, nýbrž chtěného. A úplně na závěr připojuji poznámku, že očekávané omezení „homosňatků" na užívání dober vyplývajících z fides je naivní. V zemích, kde došlo k legalizaci osvojování dětí homosexuálními páry, se postupovalo taktikou dílčích kroků. Ukázalo se, že od fides proles v homosexuálním prostředí zase není tak velká vzdálenost, zvláště vezmeme-li v úvahu přesvědčení moderního člověka, že sex a potomstvo jsou dvě vzájemně nesouvisející reality.