Ročník 2004‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Církev a stát - poznámky k textu Romana Jocha

Michal Kretschmer

Slovo „svatý", podobně jako třeba slovo „zdravý", může být použito buď ve vlastním smyslu (řekneme-li např. o někom, že je svatý nebo zdravý), ale také ve smyslu nevlastním (hovoříme-li třeba o „zdravé stravě", tedy o stravě, která nějak zdraví podporuje či mu napomáhá). V tomto smyslu lze též hovořit o „svaté válce" jako o válce, jež je vedena z pohnutek, které pramení ze svatosti, nebo na obhajobu nadpřirozených dober nebo za účelem nastolení takového pozemského řádu či vlády, které jsou pro svatost příznivé. Autor má nepochybně pravdu, že ani svatá válka, ani svatá říše nemůže lidem zajistit spásu, tak jako požívání zdravé stravy ještě nezajišťuje zdraví (viz R. Joch, Ad: Petr Bahník - „Quo Vadis?", Distance 3/6). Nadto je zde ještě rozdíl v tom, že zdravá strava a tělesné zdraví patří obojí do přirozeného řádu, kdežto pozemské podmínky života a vlastní svatost patří každé do jiného řádu.

Otázku postojů státu k církvi lze pojednávat jak na základě rozumových úvah, tak na základě učení dokumentů církve. Nejprve tedy úvahy. Autor má samozřejmě pravdu v tom, že stát není a nemůže být arbitrem pravověří. Problém další argumentace autora však spočívá v tom, že připisuje státu určité možné nebo skutečné úkony, jako je pronásledovat, prosazovat, chránit atd. Jednají ovšem pouze lidé, ať už je to král, prezident či ministr (nikoliv abstraktní neživý stát, jenž má charakter pouze tzv. právnické osoby), kteří mají legitimní právo jménem státu vystupovat. Jejich skutky lze pak posuzovat i z morálního hlediska, přičítají se nikoliv státu, ale konkrétní osobě, která je souzena za své činy. Jestliže připustíme, že existuje Boží zjevení a jediná pravá Církev Boží, která je kompetentní toto zjevení autoritativně neomylně vykládat, pak tito lidé, pokud reprodukují učení církve, jsou v tomto neomylní - omylu se ovšem mohou dopustit, co se týče závěrů, které vyvozují z tohoto učení a ze zkušenostních faktů.

Každopádně vládce, který je katolík a vyznává víru Církve, ví, že jiné církve či náboženské společnosti jsou odděleny od pravé Církve Boží herezí nebo rozkolem, a tudíž je schopen pravou Církev identifikovat a ostatní rozpoznat jako instituce, které větší nebo menší měrou nejsou v souladu se zjevením Božím a jeho vůlí. Podle tohoto svého poznání by pak ovšem měl také jednat, protože v jednom člověku nelze od sebe oddělit představitele státu a bytost podrobenou mravnímu zákonu, a pokud jde o katolíka, i zákonům zjeveným Bohem a církevním zákonům. Při tomto jednání je ovšem třeba vzít v úvahu jeho mandát jako představitele státu a případné nebezpečí toho, že by z jednání, které je samo o sobě dobré, mohlo vzejít větší zlo (např. občanská válka).

Z tohoto důvodu nelze přijmout postoj autora, podle kterého má mít stát stejný postoj vůči všem náboženským společnostem, které nejsou v rozporu s přirozeným zákonem. Tento postoj není sice v článku takto výslovně formulován, ale nezbytně vyplývá z toho, že stát není kompetentní rozhodnout, která z takových společností je pravou Církví Boží, a tudíž nesmí žádnou z nich poškozovat nebo některé z nich, jež by však mohla být nepravou, nadržovat.

Závěrem této části bych chtěl poznamenat, že diskuse se vede o principu, nikoliv o tom, v kterém současném státě jsou pro to podmínky (katolický vládce či parlamentní většina) a je možné bez nebezpečí většího zla uplatnit zvláštní podporu katolické církve ze strany státu nebo omezení vůči jiným náboženským společnostem. Obvykle se však může jednat jen o vnější omezení; zákaz veřejného kultu a rozpuštění takové společnosti lze uplatnit, pokud závažným způsobem porušuje přirozený mravní zákon (např. satanisté). V žádném případě nesmí být nikdo nucen k tomu, aby katolickou víru přijal. Určité potlačení nepravé náboženské společnosti je ospravedlněno tím, že blud nemá žádná práva, nebo chcete-li to formulovat jinak, že nikdo nemá žádného práva šířit blud; právo má ovšem člověk, aby se držel svého upřímného, i když nepravdivého přesvědčení - proto také lze omezovat pouze vnější projevy plynoucí z nepravého učení a obhajování a šíření takového učení, nikoliv vykonávat nátlak na jeho vyznavače, aby se ho zřekli.

Co se týče učení katolické Církve, největší váhu mají texty před II. vatikánským koncilem. Uvádím tudíž některé relevantní citace.

Řehoř XVI. v encyklice Mirari vos z roku 1832 píše: „Z tohoto shnilého pramene indiferentismu vychází absurdní a bludné tvrzení nebo spíše bláznovství, že svoboda svědomí má být prosazena a ospravedlněna pro každého. To šíří zkázu ve svatých i světských záležitostech, ačkoliv někteří opětovně opakují s největší nestoudností, že z toho vzchází prospěch náboženství. ‚Ale smrt duše je horší než svoboda omylu‘, jak říká svatý Augustin." (bod 14) V bodě 16 tato encyklika uvádí, že církev vždy jednala tak, aby zničila morovou ránu špatných knih, které škodí duším i církvi. Odsuzuje ty, kdo jsou „tak zkažení, že tvrdí, že (cenzura knih) je proti principům zákona, a popírají, že církev má právo ji nařídit a prosazovat". „Ani nemůže předpovídat lepší časy pro náboženství a vládu na základě plánů těch, kdo si důrazně žádají oddělit církev od státu a porušit vzájemnou shodu mezi časnou mocí a kněžstvem. Je jisté, že tato shoda, která vždy byla příznivá pro svatý a civilní řád, je obávána nestoudnými milovníky svobody." (bod 20)

Blahoslavený Pius IX. v encyklice Quanta cura z roku 1864 (v bodě 3) odsuzuje ty, kdo přizpůsobujíce si „bezbožnou a absurdní zásadu tak zvaného naturalismu občanské společnosti", odvažují se učit, že ohled na obecné dobro a občanský pokrok vyžaduje, „aby lidská společnost byla ustanovena a spravována beze všeho zřetele k náboženství tak, jako by ho ani nebylo, anebo aspoň jako by nebylo rozdílu mezi pravým náboženstvím a mezi falešnými". Stejně tak odmítá tvrzení, že „by obecné dobro bylo tam nejlépe opatřeno, kde se vladařské moci nepřiznává povinnost trestat zákonem stanovenými tresty rušitele katolického náboženství, ledaže by si toho žádal veřejný pokoj".

Sylabus bl. Pia IX. zavrhuje mezi jinými tyto věty: „Při sporu zákonů a ustanovení obou mocí má přednost a vrch právo občanské před církevním." (věta 42) „Církev má být odloučena od státu a stát od Církve." (věta 55) „V této dnešní době již není vhodné, aby katolické náboženství bylo považováno za jediné státní náboženství a aby všechny ostatní jakékoliv kulty byly vylučovány." (věta 77) „Bylo by proto chvályhodné, že v některých katolických zemích bylo zákonem postaráno o to, aby přistěhovalcům byl dovolen veřejný výkon jakéhokoliv jejich náboženského kultu." (věta 78) „Jest tedy omyl, že občanská svoboda jakéhokoliv kultu nebo plná a všem přiznaná volnost pronášet zjevně a veřejně jakékoliv názory a myšlenky, vede příliš snadno ke zkáze mravů a myslí a k šíření zhoubné lhostejnosti náboženské." (věta 79)

Lev XIII. učí o vzájemném poměru státní a církevní moci, které obě pocházejí od Boha, a ač se liší oborem působnosti, nesmí si odporovat. Povinnost prokazovat Bohu úctu nepřísluší pouze jedincům, ale i společnosti, která musí uznat Boha za svého původce. Zejména v katolických státech lze bez obtíží rozpoznat, které náboženství je jedině pravé a to stát musí chránit s ohledem na dobro společnosti. Církev odmítá, aby různé způsoby náboženské úcty byly postaveny na roveň pravému náboženství, ale neodsuzuje ty vládce, kteří pro zajištění nějakého velkého dobra nebo zabránění nějakému velkému zlu připouští ve státě různá náboženství.

Nauka Lva XIII. o svobodě a poměru státu a církve je vyložena zejména v encyklikách Immortale Dei z roku 1885 a Libertas praestantissimum z roku 1888.

V breve k francouzskému kléru z 16. února 1892 píše: „Pravdou je, že odloučení církve od státu v některých zemích trvá. Přitom však třeba podotknout. Stav ten má sice v zápětí četné a těžké zlořády, avšak poskytuje někdy jakési výhody, zvláště řídí-li se zákonodárce, následkem šťastné nedůslednosti, zásadami křesťanskými. Výhody tyto nemohou ovšem falešný princip odloučení ospravedlnit nebo odůvodnit jeho obhajování, avšak mohou způsobit, že stav věcí dovoluje, aby byl trpěn, protože, pokud se praktického života týče, není nejhorší."

V encyklice Longinqua Oceani z roku 1895 píše: „Za dobrý stav věcí (v Americe) třeba děkovat spravedlnosti zákonů a zděděným zvykům dobrou ústavou opatřené republiky. Proto není církev v Americe žádným zákonem ve svém rozvoji rušena, nýbrž jsouc obecným právem a spravedlností výroků soudcovských chráněna, dosáhla tím zaručené svobody, aby mohla bez překážky žít a působit. To vše jest pravda; avšak třeba se varovat těžkého omylu a není dovoleno usuzovat z toho, že nejlepší jsou takové poměry církve, jaké jsou v Americe, a že ve všech případech je dovoleno a užitečno oddělit zájmy státu a církve jako v Americe. (...) Avšak jistě by církev mnohem více ještě prospívala, kdyby nejen neměla v cestě žádných překážek, nýbrž požívala výhod zákona a veřejné moci."

Sv. Pius X. v encyklice Pascendi dominici gregis z roku 1907 líčí a odsuzuje mínění modernistů: „Jako jsme tudíž viděli, že předmětem víra a věda se navzájem vylučují: tak jsou si stát a církev navzájem cizími pro cíle, které sledují: onen časné, tato duchovní. Ovšem dříve se mohly věci časné podřizovat duchovním; mluvívalo se o smíšených záležitostech, ve kterých vystupovala církev jako paní a královna, poněvadž se tvrdilo, že církev jest bezprostředně založena od Boha, jako původce řádu nadpřirozeného. To vše nyní filosofové a historikové zavrhují. Nutna tedy rozluka církve a státu, právě tak jako katolíka a občana. Proto každý katolík, jsa zároveň občanem, má právo a povinnost, neohlížeje se na autoritu církevní, nedbaje jejich přání, rad, ba pohrdaje i jejími výtkami, kráčeti za tím, co pokládá za užitečné pro stát."

V encyklice Vehementer nos z roku 1906 píše: „To, že stát musí být oddělen od církve, je naprosto nesprávná these a nejzhoubnější blud. Založen na principu, že stát nemusí uznávat žádný náboženský kult, je na prvém místě vinen velkou nespravedlností vůči Bohu; neboť Stvořitel člověka je též zakladatelem lidských společností a zachovává jejich existenci, tak jako zachovává naši. Jsme mu tudíž zavázáni nejen soukromým kultem, ale veřejnou bohoslužbou ve společenství, abychom ho uctívali. Kromě toho je tato these zjevné popření nadpřirozeného řádu."

Náboženskou svobodou se zabýval II. vatikánský koncil. Do jeho dokumentů bylo na příkaz papeže vtěleno prohlášení theologické komise (tzv. Nota praevia), ve kterém se praví, že s ohledem na pastorální zaměření stávajícího koncilu koncil definuje jako pro církev závaznou nauku víry a mravů jen to, kde to on sám zřetelně jako takové prohlásí.

Deklarace Dignitatis humanae II. vatikánského koncilu o náboženské svobodě opouští toto učení a uvádí v bodě 4: „Svoboda neboli volnost od nátlaku v náboženské oblasti, která přísluší jednotlivým osobám, má jim být přiznána i tehdy, když jednají společně. Existenci náboženských společenství totiž vyžaduje společenská povaha jak člověka, tak náboženství samého. Proto těmto společenstvím právem náleží svoboda - pokud se tím neporušují spravedlivé požadavky veřejného pořádku - řídit se vlastními pravidly, veřejně uctívat svrchované Božství, pomáhat svým členům při prožívání náboženského života, vzděláváním je podporovat a zřizovat si instituce, v nichž členové spolupracují na utváření svého života podle svých náboženských zásad." V bodě 6 pak: „Jestliže s ohledem na zvláštní okolnosti v některém národě dostane jedno náboženské společenství v právním řádu státu zvláštní občanské uznání, je nutné, aby bylo zároveň uznáno a zachováno právo všech občanů a náboženských společností na náboženskou svobodu. Konečně se má občanská moc postarat, aby rovnoprávnost občanů, která je také součástí obecného blaha, nebyla nikdy porušována z náboženských důvodů ani otevřeně, ani zastřeně a aby občané nebyli vystavováni diskriminaci."

Prohlášení této deklarace nemá charakter neomylného učení a je jednostranně vedeno důrazem na důstojnost člověka a jinak správným přesvědčením, že k přijetí víry nelze nikoho nutit. Zohledňuje také potřebu svobody jedince na vyznávání víry a svobody církve ve státě, který je vůči ní indiferentní, až nepřátelský. Činí to však nikoliv poukazem na svůj výjimečný statut, ale na práva všech náboženských přesvědčení. Opomíjí však povinnost státu vůči Bohu. Nezdá se, že odpovídá pravdě tvrzení obsažené v bodě 1 deklarace, že totiž „zkoumá tento vatikánský sněm posvátnou církevní tradici a nauku a vynáší z nich stále něco nového, co je však v souladu s tím starým".