Ročník 2004‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

O způsobu filosofování

Edita Mendelová OP

V dnešní době jsme často svědky na jedné straně velkého sdružování, a na druhé značného oddělování, separace. Současný člověk se cítí ve světě odcizen a mnohdy v důsledku toho nerozumí ani sám sobě. Proto hledá záštitu a útočiště u různých mistrů či guruů. Vznikají různé duchovní školy, v horším případě sekty, rozmanité komunity a společenství. Podobná tendence projevuje i na poli intelektuálním. Zdá se, že je dobré, aby člověk „seděl u nohou" nějakého „mistra". To je mu přičítáno k dobru, neboť ukazuje, kde se učil, kdo ho vedl, kdo ho ovlivňoval. Přiznat se ke svému učiteli bylo vždy pokládáno nejen za intelektuální poctivost, nýbrž do jisté míry i za ctnost, vždyť historie zná nesčíslně příkladů, kdy toto přiznání nejednou stálo dotyčného „učedníka" život. Žáky a učedníky měli nejen velcí náboženští učitelé a proroci, ale i filosofové, teologové, umělci, politici, různí vůdcové... V jistém smyslu, každý, kdo vystudoval nějaký obor, měl svého učitele, který mu předával vědomosti a jehož je žákem. Co ale znamená ono přiznání se k němu? Je to jen hrdinství, či v sobě tají ještě něco víc? V dílech četných intelektuálních autorů shledáváme, že svého „mistra" opravdu nezapírají, neboť jeho myšlenky hojně citují, vykládají, píší k nim komentáře a občas je i rozvíjejí. Někdy se nám ovšem při četbě stane, že nějakého žáka určitého „mistra" nazveme epigonem, autorem odvozeným, neautentickým, a tedy nezajímavým, přestaneme číst a knihu odložíme.

Náš článek nese titul „o způsobu filosofování". A tady se vynořuje hned několik otázek: za prvé, jak se to má s tím „přiznáním se", se seděním „u nohou mistrových" vůbec, a zejména v případě filosofie? Je to tak, že se učedník stává pouze jakoby interpretem díla svého mistra, a to je myšlenková ctnost, kterou musíme za všech okolností chválit, anebo se spíše má sám stát autorem autentickým s vlastním myšlenkovým potenciálem a obsahem? Za druhé, jaká je podstata filosofování? Jinak řečeno, jaký je bytostný způsob filosofické metody? A za třetí, je možno filosoficky se přidat k nějakému „mistru"?

Názornou odpověď můžeme najít v dějinách filosofie u Sókrata, v Platónových Dialozích a posléze u středověkých autorů.

Sókrates zavádí metodu dialogu, odlišnou již v jeho době od obvyklého vyučování. Zastaví svého partnera a zprvu se ho jen nevinně ptá. Dotyčnému se jeví dotaz zajímavý, a tak odpoví, a tím se zaplete do Sókratových sítí. Sókrates neklade otázky proto, aby se se svým filosofickým bližním více poznal a obohatil se jeho názorem, nebo proto, aby si prostě popovídal a poseděl a bylo mu dobře. Nic z toho, jak je pojmu dialog rozuměno v současnosti! Sókrates se táže proto, že má starost, aby správně poznal pravdu, aby pochopil podstatu daného problému - a jsou to všechno zásadní životní otázky: pravda, dobro, svědomí, lež, zdatnost (ctnost), víra v bohy... - a aby podle poznané pravdy utvářel svůj osobní život! Však ho to stálo život! Sókrates tedy není žádný troškař a už vůbec se nespokojuje s málem! Ba můžeme vidět, jak v urputném zápase o poznání, co věc je, klade společníkovi tak nepříjemné otázky, že ho jimi tzv. tlačí ke zdi. Jako partner v dialogu je velmi nepohodlný a nedá se s ním spolupracovat. Sókratova metoda zrodila autentický způsob filosofování.

Platón, jeho žák sedící „u mistrových nohou", Sókratovu metodu přebírá a přínosně rozpracovává. Později ji velice zdokonalila středověká scholastika, zvláště její význačný filosof Pierre Abélard (*1079 - †1142). V jeho podání se jedná o speciální metodický postup, který spočívá v dialektické konfrontaci argumentů „pro" a „proti" (lat. „pro", „contra" nebo „sic", „non") určitému názoru. Stanoviska nebyla brána v první řadě ze zkušenosti, z bezprostředního pozorování reality, ani z rozumového rozboru, nýbrž z výroků předchozích myslitelů, církevních Otců, dalších patristických spisovatelů a rovněž z Bible. Scholastický učenec nejprve pečlivě zaznamenal příslušné názory všech předchůdců, postavil je proti sobě a po zvážení i kritickém prozkoumání jejich opodstatněnosti a autority dospěl nakonec k závěru buď zprostředkujícímu, nebo syntetickému. Tento proces aplikoval právě Abélard s nesmírnou pílí na sto padesát různých bodů katolické dogmatiky. Kromě toho měla filosofie ve středověku ještě za úkol jednak prostřednictvím rozumu hlouběji proniknout do pravd víry, a tím je přiblížit lidskému pochopení, jednak dát spásné pravdě systematickou formu a nakonec filosofickými argumenty vyvrátit námitky, které by proti ní mohl mít rozum; prostě uvést rozum a víru v soulad. Odtud potom ono poněkud hanlivé označení „philosophia est ancilla theologiae" (1).

Co je tudíž podstatou filosofické metody? Čím je nezaměnitelná a nezměnitelná? Její jádro tkví ve hře kladení otázek a hledání odpovědí a v cíli, k němuž je tento materiál pouhým nástrojem, „causa instrumentalis", a současně látkou, s níž se pracuje. Cíl pak je formou, která zpětně utváří ono dotazování se. A jaký je cíl? K čemu se má dospět? K ničemu menšímu, než k poznání pravdy a ke správnému životu podle ní, neboť ona v sobě obsahuje mravní nárok poznané uskutečňovat, vede k jednání (řec. „praxis"). Filosofická metoda je náročná, je zápasem v antickém slova smyslu, pravým „agón". Prostředky tohoto způsobu odkrývání reality jsou velice ostré, bojovné, vždyť otázky, které mají být rozřešeny - a pravda nakonec poznána - jsou tak závažné a jejich obsah tak hluboký, že v průběhu dialogu jsou kladeny nejednou s velkou ostrostí, vyhraněností, snad i konfrontačně, nikoliv však v negativním slova smyslu. Otázky i odpovědi mají kritického ducha, posuzují a soudí. Zrcadlí se v nich kritické myšlení. O ně v posledku běží! Proč ale takovýto způsob uvažování, a tedy filosofování? Proč touto cestou hledat „sofia", moudrost? Protože cílem filosofie je objasněná pravda. Odtud pak lze klást nárok, že jediným vhodným prostředkem filosofování je odůvodňování, podnícené kritickým zacházením s daným tématem.

Dále se filosofická metoda diametrálně liší od ostatních vědních oborů i od umění, např. od poesie či beletrie... Proč? Protože filosofie zkoumá všechny věci skutečnosti a nahlíží je z jejich posledních příčin. Toto vědění získává přirozeným světlem rozumu. Zkrátka jejím objektem je vše, co jest i co může být, jsoucno všeobecně. A to, jak patrno, překračuje rámec speciálních věd, které mají za svůj předmět vždy jednotlivé jsoucno (např. vědy přírodní, technické, humanitní...), i umění. Způsob filosofování musí také respektovat zákony správného (logického) myšlení, jinak se nedobere kýženého výsledku. Ve filosofické metodě jde o mnoho: jedná se o poznání reality. Jestli zrovna takto uchopujeme skutečné věci, lze-li je poznat s jistotou apod. Jedině v tomto smyslu je možné ji nazvat „techné", dovedností, uměním poznávat jsoucno. Proto pojmy, teze i závěry tohoto postupu musí být důsledně a důkladně vypracované, odůvodněné a nelze si za ně dosadit libovolně cokoliv.

Je však tento způsob závazný pro všechny časy a doby, anebo podléhá tzv. dějinným změnám? Když někdo tvrdí, že ano, že se s dobovými zvyklostmi mění, pak vlastně říká - dnes velmi rozšířený názor - že dějiny jsou nade vším a jedinec je jejich vedlejším produktem, nejsa nositelem svého vlastního života a ani jeho právoplatným formátorem. Dění, Změně se připisuje absolutní hodnota. Toto monistické stanovisko je v rozporu s realismem, neboť pojímá lidskou osobu pouze jako podřízenou Celku, Bytí a s ním splývající, tudíž nesvéprávnou. Pokud připustíme strukturu myšlení (a o tu nám jde!) konstantní za všech okolností a epoch, totiž, že vždy myslíme v pojmech, soudech a úsudcích, potom lze konsekventně vyvodit závěr, že filosofická metoda je stále stejně závazná pro všechny, kdo chtějí být filosofy a filosofovat.

Hodlá-li tedy filosof autenticky filosofovat, nesmí podléhat jakékoli autoritě. Může se inspirovat u mnohých, a třeba i rozmanitých autorů a k nim se přiznávat. To je jedině dobré, neboť má větší záběr vidění reality a zároveň projevuje vděčnost a úctu k těm, kteří mu prve pohled na skutečnost otevřeli, rozšířili... Takto je schopen vynést kvalifikovanější soud o zkoumané věci. Samotná povaha filosofování však vylučuje kopírování a opakování autorit. Přiřadit se k nějakému „mistru" filosoficky nelze. Proč? Vezmeme-li si na pomoc díla rozličných filosofů, uvidíme, jak jejich závislost na konkrétní autoritě (Platóna, Augustina, Tomáše Akvinského, Descartesa, Kanta, Hegela, Marxe, Sartra, Heideggera, ...) kazila samo filosofování. Není možné zaměnit svoji osobní vypracovanou úvahu za citaci či výklad dané autority. To posléze vede k tomu, že se ztrácí jasný pohled na pravdu. Autorita nemůže - a nesmí - ve vztahu k filosofické pravdě nahradit sílu argumentu, jelikož tím řád filosofování degraduje na víru, jak se dnes často děje. A tak můžeme číst: „Nelze dokázat objektivní pravdu, protože to by znamenalo vynechat... a já věřím, že..." V současnosti mnoho autorů, kteří se honosí jménem „filosof", jsou ne filosofy, ale fideisty, těmi, kdo věří. A vskutku toho musí věřit velmi mnoho, protože na rozum se nemohou spolehnout! Věří-li tedy filosof beze zbytku autoritám (spíše, věří-li na autority), v jeho provedení filosofická metoda degeneruje a stává se neplodnou. Proto je nezbytné, aby každý filosof měl vlastní tvůrčí vypracovanou a vyargumentovanou nauku. Platí-li pro celou oblast způsobu filosofování, že v něm nemá žádná autorita absolutní slovo, pak v kritické verifikovatelnosti axiomů to platí dvojnásob. Jestliže je tomu naopak, vzniká otázka, zda a nakolik lze považovat takového spisovatele za skutečného filosofa? Za dobrého, ba možná i vynikajícího interpreta jistě ano, ale za filosofa, milovníka moudrosti, jež se rodí v potu tváře?

Naskýtá se tu však ještě jedna otázka, která potřebuje vyjasnění ke všemu, co bylo řečeno: jaký je charakter filosofovy inspirace, tj. hloubka a šíře jeho vzdělání (znalost literatury, kultury, umění, překladů, originálních textů, různých komentářů, cizích jazyků...)? Je to „conditio sine qua non", aby mohl filosof autenticky filosofovat? Je to otázka, jejíž geneze sahá až do 13. století k Rogeru Baconovi (*1214 - †1294), františkánskému filosofovi z Anglie. Již on vyčítá scholastikům své doby, že neznají ani původní texty (Aristotela v řečtině), ani překlady (v arabštině). Hovoří o tom, že dosavadní překlady napáchaly tolik škod, že by bylo nejlepší je spálit.

Co je tedy podstatným nástrojem filosofické metody? Samotné myšlení, rozum. Pak ale všechno ostatní je prospěšné, užitečné, dokonce i potřebné, avšak jako takové má charakter pomocný, nahodilý, nenutný, akcidentální. Důvod toho vězí v tom, že filosof jen díky svému nástroji - kritickému rozumu - se může dobrat pravdy a poznávat realitu objektivně. Myšlení jde vždy o pravdu a jedině důkazem se pravda stane evidentní. Jiný prostředek není, a proto je třeba myslet kriticky a odůvodňovat každou premisu. Myšlení nepřijme nic, co by neprošlo tímto sítem. Tady neexistuje žádné dogma. Nahrazování kritičnosti autoritou a dogmatismem a logiky rétorikou vede k destrukci filosofování. Naopak v kritickém usuzování a v logičnosti celého postupu se evidentně vyjevuje pravda.

Má-li někdo protikladný názor, totiž že tomu tak není, jako např. Bacon a další, potom se dotýká výše zmíněné problematiky struktury poznání a potažmo otázky pravdy.

Poznámky:

1. cf. Hans Joachim Störig: Malé dějiny filozofie, Zvon, Praha 1992, str. 174-175.