Ročník 2004‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Téma pravdy na univerzitě v novém miléniu

Jan Motyčka

Již Aristoteles dobře věděl, že o pravdě je možné mluvit v různém smyslu. V průběhu dějin filosofického myšlení se proto vytvořilo mnoho různých názorů na pravdu a objevila se řada rozličných teorií pravdy. Pojem pravdy se ve filosofii stal jistě jedním z nejdiskutovanějších. Někteří soudobí filosofové na druhé straně odmítají důležitost pojmu pravdy a stávají se zastánci tzv. deflačních teorií pravdy. Tvrdí, že samotný pojem pravdy je něčím zcela triviálním a že zabývat se pravdou nemá smysl, jelikož se jedná jen o jazykový zmatek. Větu „je pravda, že César byl zavražděn" mohu nahradit větou „César byl zavražděn", přičemž výraz „je pravda" je podle nich zcela nadbytečný.

Nám zde nejde o to polemizovat s podobnými názory. I tak analyticky zaměřený filosof jako Davidson je přesvědčen, že pravda není něčím nadbytečným nebo triviálním, ale že naopak hraje v našem jazyce základní roli. Člověk však dnes musí mít spíše obavy, že pravda se v současném životě jaksi ztrácí, ustupuje do pozadí, stává se něčím lhostejným. Když se dnes učitelé ptají žáků na středních či vysokých školách, co je to pravda, zřídkakdy dostanou nějakou smysluplnou odpověď. V lepším případě se dovědí, že pravda je „něco relativního" a že „každý má svou pravdu". To je sice v podstatě starý názor sofisty Protagory, avšak zahledíme-li se v této souvislosti nazpět do historie, zjistíme, že v rámci našeho kulturního okruhu se sice šířily nejrůznější omyly a falešné teorie, avšak vždy ve jménu pravdy, a to navíc pravdy ve smyslu klasické adekvační teorie.

Otázka, zda je něco pravdivé, či nikoliv, se brala nanejvýš vážně a pravda byla vždy nejvyšším a posledním kritériem každé teorie. Dokonce rozsáhlé diskuse o skepsi, relativismu a agnosticismu se vždy vedly ve jménu pravdy. Za pravdu se dokonce umíralo. V Husově postavě o tom u nás máme výmluvné svědectví. I popírání pravdy se v podstatě vedlo z hlediska pravdivosti. Všechny teorie, světové názory či ideologie byly šířeny s ohledem na pravdu.

Na sklonku 20. století se v tomto směru situace radikálně změnila. Nejmarkantněji to vidíme již při nástupu nacismu v Německu. V roce 1933 prohlašoval bavorský ministr kultury Schemm důrazně před shromážděnými univerzitními profesory: od dnešního dne již nebudete dále zkoumat, zda je něco pravdivé či nikoliv, nýbrž zda to odpovídá nacionálně socialistickému učení. I druhé významné sociální hnutí 20. století - komunismus - se v praxi rovněž přibližovalo těmto tendencím. Dialektický materialismus sice v teorii zastával víceméně realistické učení o objektivní pravdě, avšak na druhé straně se tam objevoval i pragmatický názor o praxi jako hlavním kritériu pravdy. Realismus a pragmatismus se tu spojoval na základě přesvědčení, že veškeré obsahy našeho vědomí mají základ v našich ekonomických potřebách. Tvrdilo se dokonce, že každá sociální třída proto má svou vědu a filosofii. Nezávislá, nestranná věda je prý nemožná. Pravda nakonec spočívá v tom, co vede k úspěchu.

Podobné tendence týkající se marginalizace a znehodnocování pravdy, které se projevily nejradikálněji v nacistickém Německu, však bohužel postupně našly cestu i do demokratických zemí. V liberálních demokraciích můžeme často slyšet následující názor: proč by měl mít váš názor větší platnost než názor můj? Jsme si přece rovni a máme tatáž práva. Vždyť je nanejvýš nedemokratické tvrdit, že váš názor je lepší než můj. V tomto pohledu, který je tolik charakteristický pro postmoderní myšlení, již vidíme, jak byl pojem pravdy zcela zrušen.

Pravdivost jako norma hodnoty určitého myšlení zde zmizela. Vždyť tady by mělo být jediným kritériem platnosti to, zda výrok odpovídá skutečnosti. Kdo jej pronáší, není z hlediska pravdivosti podstatné. Zkrátka taková tvrzení jako „můj názor je stejně dobrý jako váš, neboť jsme si všichni rovni", jsou naprosto nesprávná a nepřípustná, neboť stejně jako v totalitních systémech, kde se za správné považuje to, co je v souladu s panující ideologií, naprosto vyřazují onu shodu myšlení s bytím, která je podstatou adekvačního, tj. fundamentálního názoru na povahu pravdy. Pravda soudu či věty je podstatně objektivní. Pravda, která by byla platná pouze pro jednu osobu, je contradictio in adjecto. Věta je buď pravdivá nebo nepravdivá, avšak nemůže být pravdivá pro jednu osobu a nepravdivá pro jiné osoby. Věta musí být pravdivá (pokud je pravdivá) vždy pro všechny osoby. Je pravdivá tím, že vyjadřuje to, jak se věci mají ve skutečnosti.

Znehodnocovatelé pravdy jsou dnes vlastně povětšinou pragmatisté. Poznání redukují na užitečnost. Pravdivá teorie je podle nich taková, která napomáhá lidským zájmům. Pravda tak nemá objektivní charakter. Záleží jen na nás, co uznáme za užitečné. V nacistickém Německu bylo užitečné to, co sloužilo rasovým ideologiím, v sovětském Rusku to, co sloužilo zájmům dělnické třídy, v liberálních demokraciích má každý právo určovat v širokých mezích, co je užitečné pro něho samého.

Jak se od středověku, kdy se tolik uctívalo to, co je objektivně pravdivé, dospělo k tomu, s čím se setkáváme v takové míře na přelomu tisíciletí? Říká se, že ryba se kazí od hlavy. V tomto směru asi bude užitečné podívat se na to, k jakým změnám myšlení docházelo postupně v hlavách směrodatných filosofů. Cesta od metafyziky k pragmatismu probíhala postupně a měla své příčiny. Pokusme se je ve stručnosti a v hlavních rysech vystihnout.

Ve středověku převládající názor na pravdu nacházíme již u Augustina: pravda musí být neměnná, nutná a věčná. Těmto požadavkům mohou ovšem vyhovovat pouze ideální skutečnosti. Těm patří priorita před reálným světem naší zkušenosti. Smyslové vnímání tedy nemůže obecnou platnost věčných pravd zakládat. Odtud pochází Augustinovo přesvědčení, že pravda přebývá v nitru člověka. K té však člověk přichází pomocí intelektuální intuice. Umírněný realista Tomáš Akvinský sice přiznává smyslovému vnímání větší důležitost - dodává nám alespoň „fantasmata" - avšak pak musí nastoupit abstraktivní rozum, který z nich vyabstrahuje obecný pojem, jenž má v konkrétních věcech svůj protějšek - esenci věci. Znalost esencí a esenciálních vztahů - toť znalost věčných pravd. Obecné soudy odpovídají esenciálním strukturám ve skutečnosti.

Zejména v závěru středověku dochází k centrálnímu útoku na tento realistický pohled na pravdu, a to ze strany nominalismu, který připouští existenci pouze individuálních věcí, jejichž poznání má základ ve smyslovém vnímání. Obecné pojmy existují nejvýše v našem vědomí, žádný protějšek v realitě nemají. Z hlediska teorie poznání zde narážíme na destrukci adekvační teorie pravdy. Slovo a pojem již nejsou odrazem předmětu nebo postižením jeho esence. Termíny jsou jen nástroji, které rozum používá k tomu, aby ekonomickým způsobem vyjádřil skutečnost. Již v tom lze spatřovat jistý instrumentalismus, jednu ze složek pragmatismu. Myšlenku, že by obecnému pojmu něco odpovídalo ve vnějším světě nominalisté, rozhodně odmítají, a tak zde vidíme, že vědecké poznání vyžadující formulování obecných zákonitostí extramentální reality dostává povážlivou trhlinu. Přísná korespondence mezi myšlením a realitou selhává. Tyto reflexe pokračují u D. Humea ve smyslu ještě důsažnějšího empirismu, spojeného s antimetafyzickými postoji. Humeův nominalismus postupuje ve směru rozrušení pojmu kauzality, substance a identity lidského já. Tyto věci jsou jen dalším prohloubením nominalistických názorů, Humeova pozice reprezentuje teorii poznání založenou radikálně na smyslových počitcích. Jeho přehnaná kritika pojmů kauzality a substance působí naprostou destrukci reálného poznání bytí.

Právě tato skutečnost pak vedla Kanta k tomu, aby se pokusil smířit racionalismus a empirismus v nějaké „vyšší" jednotě. Hume přivedl evropské myšlení k naprosté skepsi, která byla zásadní brzdou vědeckého myšlení vůbec, neboť neumožňovala dospět k nutným a obecným soudům, které právě ve vědě hrají primární úlohu. Hume sice uznával objektivní pravdivost matematických a geometrických vět, ty však mají podle něho jen tautologický charakter, skutečnost nevyjadřují.

Kant byl konfrontován s touto katastrofou pro lidský rozum. Nechtěl opustit axiomy moderního myšlení a přitom se snažil o vytvoření podmínek pro formulaci nutných a obecných soudů. Vymýšlí proto idealistické řešení problému pravdy tak, že v teorii poznání provede koperníkovský obrat: náš rozum se již nebude řídit věcmi, nýbrž věci se budou řídit naším rozumem. Tím se ovšem popřou věčné pravdy v tom smyslu, že se neuznají nutné a inteligibilní obsahy skutečných věcí. Poznání „věcí o sobě" již není možné. Tak dojde k naprostému zrušení pojmu bytí, esence, hodnoty i pravdy. O sobě nutné esence jsou vlastně jediným základem pro věčné pravdy. V okamžiku, kdy jsou „nutné" pravdy odvozovány z apriorních forem rozumu, ztrácejí svůj objektivní charakter a svou vlastní inteligibilitu a stávají se ne-nutnými. Podle Kanta je potom poznávající člověk vlastně spontánně činnou, tvůrčí bytostí. Jak to správně poznal Nietzsche, po Kantově idealistickém obratu se člověk stal vězněm imanentistického vězení, obětí vlastní „Gedankenspinngewebe". Syntetické apriorní soudy přecházejí do nevyvratitelných nutných omylů. Velice výstižně to vyjádřil prof. Seifert (1): Kantovy „nutné" pravdy, jelikož nemají onu „nutnost o sobě", jsou „nutné" jen proto, že vycházejí ze slepé, nevědomé moci člověka. Když se popřou věčné pravdy založené v o sobě nutných esencích, musí se odtud lidský duch transformovat na něco neduchovního.

U Kantových dědiců - Hegela, Schellinga, Schopenhauera i Nietzscheho se proto setkáváme s iracionalismem doprovázeným skepsí, relativismem a zčásti i pozitivismem. Základem osoby již není duch a s ním související svoboda, nýbrž temná pudovost ústící až do nihilismu.

Výpad proti realistickému pojetí pravdy provedl Kant ještě na jiné frontě, a to tehdy, když zavedl metafyzické pojmy Boha, svobody a nesmrtelné duše jako postuláty praktického rozumu. Pravda zde byla nahrazena předpokladem, který jaksi není možno obejít. Zatímco Platón objevil v dialogu Menón existenci absolutní objektivní pravdy nezávislé na zkušenosti ve smyslu empirického pozorování a indukce, přichází Kant s hypotézou postulátů. Jak si správně povšiml Dietrich von Hildebrant (2), vede od Kantových postulátů přímá cesta k Vaihingerově filosofii „als ob" a odtud až k pragmatismu.

Tak se na základě nominalistických popudů a Kantových reakcí na Humea přichází k pragmatismu. U novodobých pragmatistů není člověk nic víc než čistě pragmaticky jednající živočich, pro něhož pravda ani v samotném jazyce nehraje téměř žádnou, nebo vůbec žádnou úlohu. Dobře je to patrné u pragmaticky a deflacionisticky orientovaného filosofa a logika W.V. Quina (3): Co pro větu „sníh je bílý" znamená být pravdivá, rozumíme stejně tak jasně, jako rozumíme, co znamená pro sníh být bílý. Ten, kdo hloubá nad přídavným jménem „pravdivý", by měl očividně raději hloubat nad větami, kterým jej připisujeme. „Pravdivý" je transparentní.

Je-li tedy poznání člověka pojímáno tímto způsobem, nemůžeme již předpokládat, že by se stal nositelem morálních hodnot a že by byl za své jednání odpovědný. Propadá amoralismu, jednomu z největších nebezpečí naší doby. Protože pravda nehraje v jeho životě žádnou úlohu, nerozlišuje mezi dobrým a zlým, jak to ostatně doporučoval již Nietzsche (Jenseits vom Gut und Bose). Deterministické představy o životě lidstva jdou s těmito názory ruku v ruce. Chování člověka je determinováno nejrůznějšími faktory a sleduje v podstatě jen své potřeby a zájmy. Něco víc než individuální či kolektivní egoismus nemůžeme ve světě očekávat.

Alespoň na univerzitách by se takto při výuce nemělo uvažovat. Kazí-li se ryba od hlavy, měla by se i od hlavy vylepšovat. Alespoň na univerzitách bychom se měli snažit vrátit se k zásadě „pravda vítězí", která patřila k naší národní tradici. Získá-li pravda opět svou vážnost, získá tím vetší vážnost i význam etiky. Do budoucna by tu potom mohla být určitá naděje týkající se „nápravy věcí lidských".

Poznámky:

  1. J. Seifert: Erkenntnis objektiver Wahrheit, Salzburg 1976, s. 264-6.
  2. D. v. Hildebrand: Gesammelte Werke VII., Regensburg 1974, s. 320-324.
  3. W.V. Quine: Hledání pravdy, Praha 1994, s. 90.