Ročník 2004‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Ústřední jednota československých legionářů - katolíků (1924 - 1937) - závěr

Stanislav Vejvar

Jak už bylo výše uvedeno, existovala jakási příležitostná podpora či přízeň Nezávislé jednoty československých legionářů vůči ÚJČsLK. V čele Nezávislé jednoty stál legendární ruský legionář a básník Rudolf Medek. Zdánlivě přátelské vztahy obou organizací však často zaskřípaly. A to z jednoduchých důvodů. NJČsL byla organizací oficiálně sice nadstranickou a všenárodní, ale také bezkonfesijní. A právě tento třetí atribut neměla ÚJČsLK, jejíž členstvo se ve svých stanovách přihlašovalo veřejně ke katolictví. Člen předsednictva ÚJČsLK br. Krpálek kritizuje v článku My a Nezávislá jednota (90) z roku 1932 některé výpady Medkových novin Legie. V říjnu 1932 byl v Legii otištěn článek zpochybňující ostentativní katolictví, kterým se ÚJČsLK projevuje na veřejnosti. (91) Pisatel uvedený pod značkou -nl radí katolickým legionářům akcentovat více prvek národní a státní. (92) Náboženství pak mají zasunout do pozadí, jinak má údajně hrozit katolíkům-legionářům trvalá izolace od všeho ostatního legionářského bratrstva. Nezávislá jednota radí katolickým legionářům, aby svoji víru stáhli ze společenského dění, což je pro každého křesťana nonsens, protože Kristus učil zcela opačnému přístupu. (93) Jinými slovy proklamovaný laicismus v legionářské otázce katoličtí legionáři odmítají a vlastenecko-národní a náboženskou ideu čs. národního osvobození pokládají nadále za plně rovnocennou. (94)

Bratr Krpálek vykládá celou otázku týkající se toho, jaký prvek má mít nad kterým supremaci - jestli náboženský nad národním, či naopak, z jiného úhlu pohledu. Program odboje byl prvořadě národní, nikoliv humanitářský či protináboženský. (95) Bez náboženství není možný trvalý rozkvět našeho národa: „Společným cílem všech legionářů bylo dobytí národní samostatnosti. Cíle bylo dosaženo a nyní jde o to, jak zajistit národní svobodu, jak jí využít a jak ji vyplnit. „Obávám se, že národnost sama o sobě, jíž chybí další obsah myšlenkový, nestačí vyplniti život ani vzdorovati smrti". Tak napsal Arne Novák v Lumíru po své návštěvě orvietského dómu. Jaký další obsah dávají národní myšlence naši „nezávislí"? Kromě starého liberalismu s jeho areligiosností a úpadkového, protikatolického sokolství několik frází o husitství a všenárodnosti. ČOL (= ČsOL - pozn. S. V.) pak socialism, humanitářství a protikatolický boj. My chceme pracovat k mravní obrodě národa na jedině možném základě náboženském a k plnému rozvití národních schopností a možností se stálým zřetelem k pozemskému štěstí a věčné blaženosti jednotlivce. Za nejdokonalejší náboženství, které dovede plně uspokojit člověka, které dává odpověď na každou palčivou otázku a při tom, jak nás nezkomolené dějiny učí, nejlépe odpovídá naší národní povaze, pokládáme katolicism." (96) Při této argumentaci se Krpálek odvolával na politickou autoritu prezidenta Masaryka a na jeho vysoké hodnocení úlohy náboženství v lidské společnosti. (97)

Tvrdý odsudek liberální, husitské a humanistické ideologie byl pro katolické legionáře nepřeklenutelným problémem na cestě k opětnému sblížení se všemi ostatními legionářskými skupinami: „Pro nás je náboženství nejdůležitější složkou národního života. Nemůžeme splynouti ani s ČOL (= ČsOL - pozn. S. V.) ani NJ (=NJČsL - pozn. S. V.), ale mohli bychom s nimi utvořit jakousi federaci s přesně vymezeným programem sociálně-podpůrným a národním..." (98) Teoreticky nabízená spolupráce by se však mohla realizovat jen s vyloučením všech pro katolíka nepřijatelných směrů a myšlenek, tj. v první řadě Husova kultu a sokolství. (99)

Tento neustálý koloběh novinových konfrontací vedl jistě nejen u členů katolické legionářské jednoty k permanentnímu deklarování vlastní identity a k utužování správnosti nastoupeného, katolicky pravověrného kurzu ÚJČsLK.

Jak tomu fakta nasvědčují, získávala si ÚJČsLK zvláště mezi sekcemi ČSL a v řadách katolických spolků stále větší zájem a úctu. Vzrůstající zájem o Jednotu dokumentuje kupř. V. valný sjezd delegátů ÚJČsLK, konaný v Brně ve dnech 1. - 2. října 1932. V úvodu zasedání pozdravili legionáře postupně zástupce města Brna dr. Kadlec, ředitel Koukal ze Všeodborového sdružení křesťanského dělnictva a zaměstnanectva, dále zástupci Katolické omladiny, zemského vojenského velitele, Jednoty duchovenstva, poslanci, lidoví živnostníci, katoličtí učitelé, delegáti SSS (Sociální studentské sdružení - středoškolská studentská katolická organizace) a Svatováclavské ligy. (100) Sjezd také osobním telegramem mezi jinými pozdravil ministr unifikací a předseda ČSL Mons. Jan Šrámek.

Sjezd byl zahájen návrhem na zaslání holdovacího telegramu prezidentu republiky, pozdravu ministru Šrámkovi, papežskému nunciovi, arcibiskupům Kašparovi, Prečanovi a Kordačovi a biskupu Kupkovi. Všechny zdravice byly odeslány.

Rokování sjezdu se odehrávalo za světové hospodářské krize. Tato skutečnost se také odrazila v programu sjezdu, kde přednost dostaly problémy spojené s tíživou situací některých bratrů legionářů. V této souvislosti zmínil br. jednatel Žampach spolupráci Jednoty s Kanceláří čs. legií a se Sociálním ústavem legionářským v uplynulé době. (101)

Jednatel dále načrtnul organizační strukturu Jednoty. Tvoří ji tři místní skupiny, třicet čtyři okresních, jedna zemská a jedna zahraniční. Za nejaktivnější byly prohlášeny skupiny v Brně, Olomouci a Praze. Zajímavé je sociální složení členstva. Většina členstva, tj. 49,3% (2591 osob) jsou dělníci, zatímco inteligenci představuje pouze 15% (788 osob). (102) Jak ze statistické zprávy jednatele Žampacha také vyplývá, zemřelo k roku 1932 v ČSR 155 katolických legionářů. (103)

Tajemník ústředního sekretariátu br. JUC. J. Hudec informoval plénum o početním stavu členstva Jednoty, který k 30. září 1932 činil 5257 řádných členů. Na pořadu dne však byla zejm. sociální otázka v ÚJČsLK. V rámci tohoto ožehavého tématu podal ústřední tajemník Hudec zprávu o práci sekretariátu Jednoty. Z ní je podstatná část týkající se Svatováclavského podpůrného fondu legionářského (dále SPFL). (104) Díky sociální péči ÚJČsLK bylo v nemoci, nezaměstnanosti aj. podporováno 237 bratrů. Ve prospěch tohoto sociálního díla bylo vynaloženo šedesát tisíc korun. K této částce přispěl Sociální ústav legionářský částkou 32 300 Kč. (105) SPFL přispěl pro účely sociální akce částkou 29 800 Kč a týž fond při ÚJČsLK poskytl věcné dary v hodnotě 7000 Kč k Vánocům pro legionářské děti. (106) Do čela nově zvoleného výboru SPFL byl navržen a jednohlasně zvolen br. Cyril Metyš, t. č. vrchní účetní tajemník z Brna. (107) Majetek ÚJČsLK byl k datu valné schůze vyčíslen na 30 970,90 Kč. (108)

Legionářský sjezd se 2. října 1932 shodl na třináctibodovém seznamu požadavků (109), které formuloval první místopředseda ÚJČsLK JUDr. a PhDr. Dionysius Polanský. Zmíněné požadavky vytyčily budoucí strategii a směr činnosti Jednoty a pole její působnosti. Prvním bodem byl protest proti „dosavadní protináboženské výchově školní..." (110) a jasný postulát týkající se výuky katolického náboženství pro katolické žáky a studenty na úrovni škol národních, měšťanských a středních. (111) Úvodní bod Požadavků také dosti razantně požaduje odstranit všechny protikatolické slovní útoky ve státem schválených učebnicích. (112) Protest v závěru tohoto bodu je namířen proti státem vynucované účasti katolické mládeže na shromážděních s protikatolickým zaměřením. (113)

I v Požadavcích katolických legionářů se prosadil výrazně sociální tón. Např. v bodě 5 je vyslovena žádost na adresu Sociálního ústavu legionářského s cílem dosáhnout jednorázových podpor pro zadlužené živnostníky-legionáře, přestárlé a sociálně slabé bratry. (114)

Legionářský stav, který požíval vážnosti a patřil v ČSR k duchovně privilegovaným skupinám, byl světovou hospodářskou krizí zasažen stejně jako ostatní skupiny obyvatelstva. Sociální notu sledují také body 7 - 12. Legionáři v nich kupř. volají po zkrácení pracovní doby na sedm hodin denně, obecně po státní finanční sanaci zemědělců, po odpis dlužných daní drobných živnostníků, proti snížení platů veřejných zaměstnanců (115) apod. V legionářském zájmu odsouhlasil sjezd také protekcionisticky formulovaný bod 8, ve kterém katolíci-legionáři požadují, aby státní ministerstva nařídila státním i soukromým podnikům vyhradit alespoň jednu třetinu dělnických smluvním míst pro legionáře. (116)

Gradující hospodářské a politické napětí, způsobené krizí na počátku 30. let 20. století, našlo svůj odraz i v závěrečném třináctém bodě, ve kterém se osvědčuje věrnost církevní hierarchii a kde se ujišťuje česká veřejnost, že jedině v pevné víře a důsledném náboženském životě je skryto vítězství nad celkovou, tedy nejen momentální hospodářskou krizí tehdejší společnosti. (117) Rezoluce vrcholí odmítnutím jakékoliv diktatury, ať fašismu či bolševismu, a provoláním věrnosti katolických legionářů národnímu československému státu, demokratickému systému a svatováclavské tradici. (118)

Jako spolek s převážně kulturním a společenským programem vystupovala Ústřední jednota československých legionářů-katolíků do popředí také při různých ryze náboženských slavnostech. Tak tomu bylo také u významného dvousetletého jubilea, které roku 1932 uplynulo od památné korunovace zázračné sošky Panny Marie Svatohorské. (119) Tuto ikonu z tmavého dřeva podle tradice vyřezal sám pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. (120)

První historickou korunovaci zázračné sošky vykonal dne 22. června 1732 světící biskup pražský Rudolf hrabě Špork. Svatou Horu u Příbrami tehdy spravovali členové Tovaryšstva Ježíšova (Societas Jesu - jezuité). Korunky pro sochu Panny Marie a pro Jezulátko, které drží Madona v náručí, zaslala sama Vatikánská kapitula a superior svatohorských jezuitů P. Prokop Příhoda se ve slavné přísaze (121) zavázal, že soška nikdy nebude opatřena jinými korunkami. (122) V případě jejich ztráty superior svatohorské rezidence Societatis Jesu přísahal, že nechá vyhotovit stejné korunky se znakem Vatikánské kapituly. (123)

Ve 20. století byla Svatá Hora již v péči Kongregace otců Nejsvětějšího Vykupitele (Congregatio sanctissimi Redemptoris, zkratka C.Ss.R., redemptoristé). Hlavním obřadům předcházelo slavnostní vysvěcení Svaté Hory, které 1. května 1932 provedl dr. Josef Vlasák, velmistr a generál Řádu křižovníků s červenou hvězdou z Prahy. Hlavní slavnosti, spojené s výroční korunovací Svatohorské Madony, se konaly ve dnech 5. - 12. června 1932.

Rovněž katolické spolky se angažovaly při bohatém poutním programu celých slavností. Při děkovných a prosebných procesích nahoru do Mariánského hradu (124) se předvedla řada mariánských družin, sodalit a terciářů. Samostatnou kapitolu jubilejních svatohorských slavností tvoří účast orelstva. Již v 6 hodin ráno dne 15. května 1932 sloužil v korunovační kapli Svaté Hory před dvěma tisíci přítomných orlů P. dr. Augustin Schubert, O. S. A. mešní Oběť. (125)

Ve 14 hodin odpoledne se na orelském sletišti v Příbrami uskutečnil slet orelstva Pospíšilovy župy. (126) Na sletišti cvičilo žactvo, dorostenky s kruhy a muži, kteří na cvičišti vytvořili obraz dvou písmen X, což symbolicky poukazovalo na dvacetileté výročí trvání Orelské župy ing. Bedřicha Pospíšila. Ženy-orlice svou sestavou vzdali hold Královně Svatohorské. Do jejich cvičení se promítly tělesné prvky modlitby (sepjaté ruce, pokleknutí). Orelského setkání se zúčastnil říšský starosta Československého Orla Mons. dr. Jan Šrámek.

Svatohorský věstník přináší také informace o účasti Svazu katolických legionářů, jak pisatel mylně nazval Ústřední jednotu československých legionářů-katolíků. (127) V předvečer Božího hodu svatodušního se 14. května 1932 účastnili katoličtí legionáři, ve stejnokrojích a s praporem, orelského eucharistického průvodu na Svaté Hoře. Samostatně předstoupili legionáři před svatohorský oltář následujícího dne. Ačkoliv se jednalo pouze o skupinu třiceti legionářů v krojích (128) a dvanáct v občanském obleku (129), budili váleční veteráni značnou pozornost a respekt svého okolí. Svatohorští redemptoristé se vzácným hostům pečlivě věnovali. Připravili pro ně samostatné pobožnosti v ambitech. Výhradně pro legionáře také sloužil sám rektor místních redemptoristů mši sv. Ministrovali mu samozřejmě také legionáři ve svých uniformách. Po Sv. Přijímání přistoupili legionáři před milostnou sošku Panny Marie a políbili její roucho. Na základě toho, že celé křesťanské nebe je spojené v jedno ideální nebeské království a v něm přebývají sv. Václav, sv. Jiří, sv. Cyril a Metoděj spolu s Královnou andělů Pannou Marií, pisatel článku Hold katolických legionářů (130) připodobnil přítomné chvíle na Svaté Hoře dávným silným zážitkům z počátků vojenského vystoupení českého národa proti Rakousku: „A jako kdysi jejich bratři líbali na sofijském náměstí lem bitevního prvního praporu České družiny, tak nyní oni s úctou líbají roucho svatohorské nejsv. Panny a přijímají její mateřské požehnání..." (131)

Po pracovní schůzi v konviktě Sv. Hory pochodovali katoličtí legionáři, pod vedením zemského předsedy ÚJČsLK br. Polanského, městem na sletiště, kde shlédli výše uvedené cvičení orlů a orlic. Po cvičení ještě legionáři defilují na cvičišti a poté se v ukázněných řadách přesunují zpět na Svatou Horu, kde svoji účast definitivně zakončují.

Tak jako účast legionářů-katolíků měla pozitivní ohlas u katolíků, přesně opačnou reakci vzbudila na druhé straně politického a názorového spektra obyvatel. Zvláště bezkonfesijní a socialističtí legionáři nesli velmi těžce skutečnost, že se na klerikální akci podílí jejich bývalí legionářští spolubratři. Proto účast katolických legionářů na korunovačních slavnostech nazvali odsouzeníhodnou provokací: (132) „... je to snižování důstojnosti zahraničního odboje proti katolickému Rakousku, kde kněží církve římsko-katolické žehnali katanům českých legií a našeho národa." (133) Přirozeně nepadlo ani slovo o kněžích i katolických laicích, kteří v zahraničí obětovali svůj majetek i životy pro čs. osvobozovací akci. Případně končí článek Hold katolických legionářů, když oceňuje odvahu katolických legionářů vystoupit jako celek manifestačně na mariánské slavnosti. Závěr článku svým tónem předznamenává odmítavé reakce protikatolického tisku k náboženské angažovanosti legionářů:„Ano, čest Vám, neohrožení mužové víry a práva! Nebáli jste se osvědčit své katolické heslo před šklebivou tváří nevěry a tak svérázně jste uctili svatohorskou Královnu! Čest Vám! Prodělali jste šťastně boje zbraní, projdete vítězně i bojem posměchu! Pod korouhví sv. Václava, Knížete, Vojevody a sv. Dědice země české" (134)

Na VI. valné schůzi ÚJČsLK v Brně (135) 7. dubna 1935 došlo k důležitému posílení ÚJČsLK. Byla zde totiž založena Jednota přátel čsl. legionářů-katolíků (JPČsLK, Jednota přátel, JP). (136) Sídlem Jednoty přátel se na oplátku stala Praha. Členy JP se stali kupř. brněnský kanovník Jan Tennora nebo Mons. Jan Šrámek. Tento podpůrný spolek měl dlouho pověst pouze reprezentativní, neboť jeho členy se stávali významné osobnosti čs. lidoveckého hnutí a církevní hierarchie. Jednota přátel se proto nikdy nestala masovou organizací, jak o tom svědčí např. referát br. Krejčího, který na VI. valné schůzi ÚJL informoval delegáty o malém zájmu především politicky angažovaných katolíků vstupovat do vznikající JP. (137) Ani později se na tomto faktu nic nezměnilo.

Na celostátním sjezdu katolíků v Praze ve dnech 27. - 30. června 1935 bylo jednoznačně podpořeno konstituování Jednoty přátel čsl. legionářů-katolíků. (138) Toto rozhodnutí mělo pro katolické legionáře, ve smyslu kontinuity legionářské tradice, existenční důležitost. Při přirozeném úbytku členstva ÚJČsLK měla totiž Jednota přátel za cíl uchovávat legionářskou tradici do budoucna. (139) Jen místo skutečných legionářů nabírala jednota nelegionářské, nicméně sympatizující členstvo.

Těžiště katolické legionářské jednoty spočívalo na Moravě. Sídlilo zde trvale vedení ÚJČsLK a vycházel tady Věstník čs. legionářů-katolíků. Proto byla také Morava svědkem největšího množství veřejných vystoupení Jednoty.

V mé práci nelze ignorovat jeden z fundamentálních problémů, týkající se přísahy v rakouské armádě a tzv. zrady „rakouské vlasti", jíž se dopustili legionáři vstupem do legií a bojem proti Rakousku-Uhersku. Tento problém má svůj zřetelný morální rozměr. Legionáři museli v ruském zajetí volit buď věrnost rakouskému císaři, neboli zůstat v internaci, nebo se postavit proti svému panovníkovi a vstupem do armády nepřátelské Rakousku jej de facto zradit.

Zásadní problém, zda jsou legionáři zpřísahanci, či ne, když porušili slib věrnosti daný rakouskému císaři, rezonoval ještě dlouho do třicátých let. Katoličtí legionáři se nikterak nevyhýbali tomuto ožehavému tématu. Roku 1935 v této souvislosti analyzoval zmíněný problém br. Krpálek ve Věstníku čs. legionářů-katolíků. Předně pokládal přísahu v rakouské armádě za „křivou přísahu", tj. přísahu z donucení, přísahu, která se nesrovnávala s vlastním morálním přesvědčením většiny českých lidí. (140)

Ani na legionáře-katolíky, kteří odmítali porušit přísahu rakouskému císaři, se není možné, podle br. Krpálka, dívat pohrdlivě. (141) Tito legionáři jen konali podle přísahy, s kterou se ztotožnili i vnitřně. (142) Většina českých katolíků v zajetí však slyšela na výzvy zahraniční osvobozovací akce a do legií vstupovala. Přísaha, která byla vynucená pod pohrůžkou dlouholetého žaláře nebo smrti, nezavazovala mravně ve svědomí. (143) Pokud bylo v sázce osvobození národa, nemusel se katolický legionář cítit vázán předchozí vynucenou přísahou. Svoji argumentaci podpořil br. Krpálek také tvrzením církevní autority, jmenovitě citací z Podlahova katolického katechismu. (144) Nevyhneme se malému exkurzu do fundamentální teologie. Biskup dr. Podlaha tvrdí, že slib, aby byl platný, musí vycházet z dobrovolného rozhodnutí člověka, který něco slibuje. (145) Podle br. Krpálka platí stejné zásady pro platný slib také pro platnou přísahu. (146) Kde je tedy překážkou platné přísahy strach nebo nevědomost, tam se přísahá křivě.

Co je vůbec přísaha podle katolického náboženství? Přísahat znamená brát Boha za svědka našeho rozhodnutí něco udělat podle vlastního slibu. (147) Hříšně přísahá ten, kdo

1. přísahá bez potřeby;

2. přísahá křivě;

3. přísahá, že vykoná nedovolenou věc. (148)

Křivá přísaha je definována jako velmi těžký hřích. (149) Tato klasifikace platí proto, že při křivé přísaze je volán Bůh, Nejvyšší Bytost, za svědka k záměrné lži. (150) Druhý důvod závažnosti křivé přísahy je ten, že tímto aktem svobodné lidské vůle (nebo lidské vůle obecně) „... se lidská společnost zbavuje posledního prostředku, dopátrati se pravdy a ochrániti právo i spravedlnost." (151) Původcem těžkého hříchu, plynoucího z křivé přísahy, je ten, kdo k takové přísaze dal podnět nebo ji přikázal vykonat bez svobodného rozhodnutí přísahajících. Vina pak přechází na strůjce křivé přísahy samotné. Můžeme říci, že rakouská mašinérie, která brala Boha za svědka při přísahách vojáků, kteří se necítili svázáni s Rakouskem společným domovským poutem, se sama uvrhla do hříchu. (152) „... vynucování přísahy věrnosti bylo hnusným zneužitím víry v Boha."(153)

Gordický uzel přetíná br. Krpálek v okamžiku, když prohlašuje, že člověk je plně oprávněn porušit přísahu v okamžiku, kdyby její splnění zabránilo vykonání vyššího dobra. (154) Z hlediska našeho postavení v Rakousku-Uhersku a existenčních vyhlídek slovanských Čechů po případném vítězství centrálních mocností bylo pro Čechy, včetně katolických Čechů, jednoznačně vyšším dobrem zachovat svůj národ a - naskytne-li se příležitost - obnovit také svůj starý samostatný stát než bojovat na straně Rakouska-Uherska a Německa. Zájmy Čechů a zájmy rakousko-uherské monarchie stály v 1. světové válce v ostrém protikladu. Navíc národní zájem český byl pro nás vyšší než imperiální válečný zájem Vídně. Proto byl postup československých legionářů a jejich snahy vymanit náš národ z německého područí krokem plně legitimním a z teologického hlediska nenapadnutelným. Nejen laici, ale i klérus ospravedlňoval dezerce českých vojáků k armádám Dohody: „Byl-li český voják za světové války přesvědčen, že věc naše je spravedlivá a věc rakouská nespravedlivá, nehřešil přeběhnutím," píše známý katecheta a teolog dr. Otakar Tauber. (155)

Legionářský redaktor neváhá příkře odsoudit Rakousko za jeho chování k Čechům: „Habsburkové... necítili s českým národem,... oloupili ho o jeho práva, o jeho samostatnost, usilovali o jeho potlačení, vydali ho jako národ, podle svého názoru druhořadý a méněcenný, nespravedlivě na pospas privilegovaným Němcům a Maďarům. Rakousko nebylo naší dobrou matkou, nýbrž zlou macechou, nepřítelkyní, utlačovatelkou." (156)

Z přirozeného vlastenectví vyplývá také přirozený demokratismus mezi národy jako správný a Bohem chtěný řád světa:„Láska k národu a k vlasti je něco přirozeného, a tedy Bohem chtěného. Bůh stvořil rozličné národy jistě ne proto, aby jedni otročili druhým, nýbrž proto, aby se každý svobodně rozvíjel, podle schopností Bohem mu daných tvořil a svou osobitou notou přispíval k mohutné harmonii dobra, krásy a pravdy a k oslavě Boží na této zemi." (157)

Státní samostatnost je dalším logickým prvkem v řetězci svobody dětí Božích: „Také náš národ československý... má splniti úkol, daný mu Prozřetelností, ... aby nabyl Boží milostí i vlastním přičiněním také politické samostatnosti." (158) Stav, kdy národ dosáhne zřízení nebo obnovení vlastního státu, je podmínkou opravdového rozvoje národních sil. (159)

Přirozených úbytkem členstva a politickým vývojem spějícím k Mnichovu se pomalu koncem 30. let 20. věku uzavírala i hlavní životní kapitola ÚJČsLK. Roku 1937 přestal vycházet Věstník a zbytek členstva se stále více sbližoval s orelskou organizací, která se katolických legionářů otcovsky ujímala. Nadále fungovala podpůrná Jednota přátel čs. legionářů-katolíků.

Českoslovenští legionáři-katolíci neměli v legiích svoji vlastní stavovskou organizaci. To koneckonců v čs. zahraničním vojsku neměli ani socialističtí nebo pokrokářští legionáři. Ze spolků se v legiích ujal pouze Sokol, v jehož řadách cvičili i bývalí orlové. Ve válce by specificky politické spolkaření bylo jistě odsouzeno a tvrdě stíháno jako rozbíjení jednoty. To jediné, co spojovalo katolické legionáře ve válečné vřavě, nebyla žádná tajná katolická organizace v rámci legií, ale společná minulost v Orlu, katolické Omladině aj. spolcích, které kvůli válce zanikaly nebo radikálně omezovaly svoji činnost.

Proto prvoválečné dějiny katolických legionářů mohou být výhradně dějinami katolických jednotlivců, kteří se výrazně projevili v legiích. Až První republika přinesla to, čemu říkáme legionářská spolková organizace. Přes markantní sociálně-charitativní prvek v činnosti ÚJČsLK se katoličtí legionáři nezaměstnávali pouze hospodářskou agendou. Naopak nevynechali jedinou příležitost, kdy se mohli zúčastnit náboženských oslav a poutí. Aktivita jednotlivců zasahovala také do politického boje. Vzpomeňme jen na Kašpara Hintermüllera, prvorepublikového lidoveckého poslance v Národním shromáždění. Někteří katoličtí legionáři, kteří byli aktivními členy lidové strany, se ještě dlouho po utlumení spolkové činnosti katolické legionářské jednoty angažovali v politice. Například dr. Dionysius Polanský, někdejší vedoucí pražské skupiny ÚJČsLK, zamířil do vysoké politiky a po 2. světové válce, v poměrech osvobozeného Československa, dosáhl členství ve Výboru Československé strany lidové, do něhož byl zvolen na poválečném sjezdu strany ve dnech 1. - 2. dubna 1946 v Praze.

Z vyznání katolického legionáře:

„My hájiti budeme vždy tradici, která jedině může dílo meče, naší národní revolucí znova dobytou samostatnost zachovati budoucím pokolením; tj. tradici českou, svatováclavskou a tradici slovanskou, cyrillometodějskou!" (160)

Adolf Žampach, příslušník čs. legií v Rusku a jednatel ÚJČsLK

Poznámky:

  1. Krpálek, J.: My a nezávislá jednota; in: Věstník, roč. 7, č. 5-6, 1932, s. 1-4.
  2. Tamtéž; s. 1.
  3. Tamtéž; s. 1.
  4. Jděte, učte všechny národy..., a učíce je zachovávati všechno, co jsem vám přikázal (Mt. 28; 19, 20).
  5. Krpálek, J.: My a nezávislá jednota; in: Věstník, roč. 7, č. 5-6-, 1932, s. 1.
  6. Tamtéž.
  7. Tamtéž.
  8. Tamtéž; s. 2.
  9. Tamtéž; s. 2.
  10. Tamtéž; s. 2.
  11. Bez podpisu: V. valný sjezd delegátů; in: Věstník; roč. 7., č. 5-6, 1932, s. 4.
  12. Tamtéž; s. 5.
  13. Tamtéž; s. 5.
  14. Tamtéž; s. 5.
  15. Tamtéž; s. 6.
  16. Tamtéž; s. 6.
  17. Tamtéž; s. 6.
  18. Tamtéž; s. 6.
  19. Tamtéž; s. 6.
  20. Bez podpisu: V. valný sjezd delegátů, Požadavky katolických legionářů; in: Věstník; roč. 7., č. 5-6, 1932, s. 7.
  21. Tamtéž; tento požadavek bude často opakován při dalších příležitostech: např. v rezoluci pronesené na závěr VI. sjezdu ÚJČsLK dne 7. dubna 1935 v Brně, in: Věstník; roč. X., č. 1-2, Brno 5/1935, s. 3.
  22. Bez podpisu: V. valný sjezd delegátů, Požadavky katolických legionářů; in: Věstník; roč. 7., č. 5-6, 1932, s. 7.
  23. Tamtéž.
  24. Tamtéž.
  25. Tamtéž.
  26. Tamtéž.
  27. Tamtéž.
  28. Tamtéž; s. 8.
  29. Tamtéž; s. 8.
  30. Obrázek P. Marie Svatohorské - viz obrazová příloha.
  31. M. A.: Legenda; in: Svatá Hora; roč. XI., č. 6, 1932, s. 129-130 průběžného stránkování.
  32. Přísaha obsažena v článku: Metelka, V.: Korunovaná Královna svatohorská, 5. První korunovace 1732; in: Svatá Hora; roč. XI., č. 6, 1932, s. 126 průběžného stránkování.
  33. Tamtéž.
  34. Tamtéž.
  35. Jak bývá Svatá Hora také lidově nazývána.
  36. Bez podpisu: Orelské letnice na Sv. Hoře; in: Svatá Hora; roč. XI., č. 7 a 8, 1932, s. 147; vzdělavatel orelské župy Pospíšilovy P. Schubert byl 28. července 1942 za svá vlastenecká kázání, kterými posiloval český odpor proti okupantům, nacisty popraven v německém koncentračním táboře Dachau.
  37. Bez podpisu: Orelské letnice na Sv. Hoře; in: Svatá Hora; roč. XI., č. 7 a 8, 1932, s. 148-149.
  38. Bez podpisu: Hold katolických legionářů; in: Věstník; roč. XI., č. 7 a 8, 1932, s. 149.
  39. Tamtéž; s. 150.
  40. Tamtéž; s. 150.
  41. Tamtéž; s. 150.
  42. Tamtéž; s. 150.
  43. Naše obrana, Příbram, 20. 5. 1932; viz citace v článku Svatá Hora a nepřátelský tisk; in: Svatá Hora; roč. XI., č. 7 a 8, 1932, s. 172.
  44. Tamtéž.
  45. Tamtéž.
  46. Bez podpisu: VI. valná schůze ÚJL; in: Věstník; roč. X., č. 1-2, Brno 5/1935, s. 4-5.
  47. Tamtéž.
  48. Tamtéž.
  49. Bez podpisu: Celostátní sjezd katolíků v Praze 1935; in: Věstník; roč. X., č. 1-2, Brno 5/1935; s. 2.
  50. Tamtéž.
  51. Krpálek, J.: Jsme křivopřísežníci?; in: Věstník; roč. X., č. 1-2, Brno 5/1935, s. 2.
  52. Tamtéž.
  53. Tamtéž.
  54. Tamtéž; s. 2-3.
  55. Podlaha, A.: Veliký katechismus katolického náboženství. Praha 1933.
  56. Tamtéž; § 391, s. 109.
  57. Krpálek, J.: Jsme...; s. 3.
  58. Podlaha, A.: Veliký katechismus...; § 388, s 108.
  59. Tamtéž; § 389, s. 108.
  60. Tamtéž; § 390, s. 108.
  61. Tamtéž; § 390, odd. 1, s. 108.
  62. Tamtéž; § 390, odd. 2, s. 108.
  63. „Neboť nebude míti za nevinného Hospodin toho, kdo by vzal jména Hospodina Boha svého nadarmo." III. Mojž. 24, 16.
  64. Krpálek, J.: Jsme...; s. 4.
  65. Tamtéž;...; s. 3.
  66. Tauber, O.: Vychovatelské listy; 5/1925; s. 147.
  67. Krpálek, J.: Jsme...; s. 3-4.
  68. Tamtéž; s. 4.
  69. Tamtéž.
  70. Tamtéž.
  71. Žampach, A.: Katolíci...; s. 140.