Ročník 2004‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Liberálně-sekulární představa manželství je neudržitelná

Roman Joch

Kdysi jsem napsal pro MF Dnes článek „Ester hysterická" (nakonec vyšel pod jiným, redakčním názvem), v němž jsem kritizoval názor Ester Kočičkové - a naprosté většiny dnešní sekularizované populace - že je dobré, aby lidé před manželstvím vystřídali více partnerů. Ptal jsem se: dobré k čemu? Stoupenci tohoto názoru by mi totiž nepochybně řekli, že dobré k tomu, aby se lidé (partneři) lépe poznali, aby zjistili, zda si vyhovují, zda se k sobě tzv. hodí atd., a pak se případně rozešli anebo uzavřeli manželství. Tedy sex a spolužití před manželstvím má být zkouškou a přípravou na manželství a „odpovědným výběrem partnera", jak by to nepochybně nazvali.

Já jsem se však ptal: „je to dobré pro udržení manželství?" A zde jsem konstatoval „nikoliv!" a odvolal se na empirický fakt, že ten, kdo střídá partnery před manželstvím, je náchylnější se dopustit nevěry a partnery střídat i v manželství. Že manželství, u kterých partneři před sňatkem žili sexuálně s jinými partnery, končí statisticky rozvodem častěji, než manželství, kde manželé před sňatkem nežili sexuálně s jinými partnery. Toto je statistický fakt. Stejně jako fakt, že když se někdo rozvede a podruhé ožení (nebo vdá), pravděpodobnost, že i druhé manželství skončí rozvodem, je vyšší, než tomu bylo u prvního manželství. Jinými slovy, z těch manželství, jež se uzavřou poprvé, se nějaké procento rozpadne a skončí rozvodem. Ale z druhých manželství již jednou rozvedených lidí jich skončí rozvodem procento mnohem větší.

Proč je tomu tak, že když se někdo rozvede, jeho druhé manželství má pravděpodobnost rozvodu ještě větší? Proč je to tak, že když lidé před manželstvím střídají více partnerů, mohou se spíše než lidé, kteří před manželstvím žádné partnery nestřídali, dopustit nevěry i v manželství? Proč nefunguje ta levicově-liberálně-sekulární hypotéza, že když lidé před manželstvím sexuálně vyzkoušejí větší počet partnerů, najdou asi toho pravého a s ním pak budou žít idylicky navždy, dokud nezazvoní zvonec a pohádce nebude konec?

Protože to neodpovídá lidské psychice. Protože nebere vážně člověka, jaký skutečně je. Jinými slovy, protože vůbec není realistická. Nebere vážně sílu zvyku člověka a ani sílu jeho přesvědčení, jeho pojetí něčeho, do čeho vstupuje.

Když někdo něco udělá jednou, ať již něco dobrého, zlého nebo mravně neutrálního, mnohem snadněji to pak zopakuje podruhé, potřetí, počtvrté atd. Prostě jedna zábrana či překážka padla. Samozřejmě, nakonec se od toho může odvrátit (opakuji, bez ohledu na to, zda je to samo o sobě dobré, zlé nebo neutrální), ale pokud už něco udělal a dělá i nadále, vypěstuje si zvyk, který, pokud proti němu aktivně nebojuje, mu umožní ono jednání opět zopakovat vždy snadněji a snadněji. A to je i případ rozvodu nebo sexuálního střídání partnerů. Proto nefunguje ta drahá liberálně-sekulární teorie o střídání partnerů za účelem jejich lepšího poznání, za účelem výběru toho nejlepšího, nejvíce vyhovujícího pro stabilní manželství.

A nefunguje ani proto, že úspěšnost manželství, to, zda skončí odcizením partnerů, jejich rozchodem či rozvodem, závisí i na tom, co od manželství očekávají, jaké pojetí manželství vyznávají. V sekulárně-liberální teorii mají lidé před manželstvím několik partnerů vystřídat, aby zjistili, jak jim vlastně tito partneři vyhovují. Skutečně, nic proti tomu, aby se lidé před uzavřením manželství dobře poznali, ale toto není to, co ona liberálně-sekulární teorie hlásá. Hlásá totiž, že by si lidé měli před manželstvím ověřit, pokud možno s co největším množstvím partnerů, jak si vyhovují sexuálně. Jinými slovy, jak si mohou sexuálně vzájemně (po)sloužit.

A tady se již začíná rýsovat liberálně-sekulární představa manželství, či vlastně partnerství a života obecně. Za jeho smysl považuje vlastní pohodlí (proto to „zkoušení", jak vyhovují...). Sex je nepochybně součástí pohodlí, to nechci popírat, ale pokud je pohodlí smyslem života a sex je součástí pohodlí a je ho hodně před manželstvím, a manželství je tak smlouvou - s ručením omezeným - o vzájemném pohodlí, od které lze ustoupit, když už pohodlí neslouží, pak není důvod, proč bránit dalšímu pohodlí, i mimo manželství!? Ano, v liberálně-sekulární teorii je smyslem života pohodlí a manželství je prostředkem k dosažení pohodlí, musí tedy být nutně rozlučitelné. Nemá totiž smysl, aby trvalo i poté, co už jednomu z partnerů neslouží. Liberálně-sekulární teorie tedy nutně implikuje nejen možnost rozvodu, ale i jeho žádoucnost, jeho dobro a užitečnost, pokud už manželství nadále neslouží pohodlí jednoho z partnerů.

Ale pozor, v tomto bodu nám již liberálně-sekulární teorie neposkytuje žádné důvody, zábrany či protilátky proti mimomanželskému sexu a nevěře. Připouští sex před manželstvím, aby se zjistilo, s kým je větší pohoda. Připouští sex po rozvodu manželství, aby opět byla s někým pohoda. Ale proč by se měla stavět proti mimomanželskému sexu v manželství? Protože to zraní toho druhého partnera? Protože to může vést k celkové a větší nepohodě? Může i nemusí, to jsou jen praktické, situační ohledy, nikoli principiální, a proto nám ani žádný principiální argument proti nevěře neposkytují. Je-li sex prostě součástí pohodlí a jde-li v životě o pohodlí především, pak už nesejde na tom, zda před, v či mimo manželství.

Vytvoření si zvyku střídat partnery před manželstvím tedy není žádnou zábranou proti nevěře v manželství, nýbrž naopak, je spíše kluzkou, slizkou nakloněnou rovinou k nevěře i v manželství. To je ten důvod, proč je střídání sexuálních partnerů před manželstvím pro udržení manželství horší než nestřídání - vzdor všemu tomu, co nám říká pusinka na roztomilé hlavičce Ester Kočičkové.

Ale co námitka, že lidé, kteří sexuálně před manželstvím nežijí, se neznali opravdu, ale tedy opravdu důkladně a pak v manželství mohou jednoho dne zjistit, že se k sobě nehodí? Ano, samozřejmě, mohou to zjistit, ale to mohou časem zjistit i ti, kdo spolu sexuálně žili před manželstvím. To totiž neznamená, že se znají důkladně. Znamená to jen, že se znají sexuálně. Ale ti, kdo před manželstvím nestřídali sexuální partnery, si alespoň nevybudovali žádný zvyk partnery střídat. A je i málo pravděpodobné (zajisté možné; ale oproti těm, kdo partnery střídali, méně pravděpodobné), že se nevěry dopustí. Proč? Neboť zastávají jiné pojetí manželství, a to je právě i ten důvod, proč sexuálně před manželstvím nežili v první řadě! A proč vlastně sexuálně před manželstvím nežili? Snad proto, aby pšenka lépe rostla a zemědělci měli vyšší výnosy? Ó, nikoli proto; kdyby si to někdo myslel, trpěl by iluzí. (Ale teď bych snad už mohl přestat já...) Prostě proto, že to považovali za nepatřičné.

A považovali to za nepatřičné proto, že zastávají jinou než sekulárně-liberální teorii života a manželství. Prostě za jeho cíl nepovažují především vlastní pohodlí (ano, to je taky jeho obsahem, ale nikoli obsahem výlučním a ani hlavním). A tomu podřizují i sex. Sex má funkci sloužící, nikoli cílovou. Je sluhou, nikoli pánem. Je prostředkem, nikoli cílem. K jakému cíli je prostředkem? K lásce. A láska se projevuje péčí o druhé. Takže v tomto pojetí je smyslem manželství především péče o druhé, hlavně muže o ženu a ženy o děti (ale i muže o děti a ženy o muže).

Aby tato péče mohla být dokonalejší a samozřejmě aby i láska mezi manželi mohla být dokonalejší, je jakékoli skutečné manželství smlouvou nezrušitelnou. Není příliš velkou láskou slíbit partnerovi „budu s tebou, budu o tebe pečovat a budu tě milovat, ale jen potud, co mě to bude bavit; pak se s tebou rozvedu." Naopak, skutečnou láskou je slíbit „budu s tebou, budu tě milovat a o tebe pečovat, dokud nás smrt nerozdělí." Uzavřít manželství s možností rozvodu neznamená uzavřít manželství z lásky a pro lásku, nýbrž uzavřít smlouvu s ručením omezeným a s láskou omezenou.

Čím pomůže stabilitě manželství předmanželský sex a střídání partnerů? Ničím, ba může tu stabilitu velice dobře podkopat, a to tím, že v mysli i praxi člověka nabourává ten zásadní pilíř, jenž je naprosto nezbytný k tomu, aby se manželství udrželo a nerozpadlo: totiž koncepci, že muž má mít jen jednu ženu a žena jen jednoho muže. Že je to tak v životě správné a normální, aby jeden muž měl jednu ženu a opačně.

V tomto pojetí je manželská smlouva samozřejmě vnímána i jako něco víc, jako smlouva posvátná, neboť je smlouvou nejen mezi mužem a ženou, ale i mezi nimi a Mystériem universa (tím myslím Boha). Proto i sex, jenž je součástí manželství (nikoli jedinou), je záležitostí nejen lidskou, jako např. stříhání nehtů, nýbrž lidskou i mysteriosní zároveň. Sex před manželstvím, tedy před uzavřením posvátné smlouvy, smlouvy mezi dvěma lidmi a Bohem, se tudíž jeví jako nepatřičný: jako banalizace a trivializace toho, co je ze své podstaty nebanální a netriviální. Ale to je motiv, k němuž se ještě vrátím.

Takovéto pojetí manželství samozřejmě Ester Kočičková, a s ní i většina současné sekularizované společnosti, nesdílí. Já bych však na oplátku řekl, že jejich pojetí sexu a manželství zase nesdílela žádná civilizace lidských dějin. Ani jedna jediná. Jak by tedy bylo možné pokusit se co nejlépe vysvětlit svátostní pojetí manželství lidem postcivilizačního věku? Třeba tímto myšlenkovým experimentem:

Vyjděme od toho, co moderní člověk zná a uznává. Co považuje za to nejlepší, k čemu se postkřesťanské myšlení dopracovalo, a čemu on rozumí. Tedy od sekulárního humanismu a lidských práv. Slušný moderní humanista chce to nejlepší pro člověka, chce jeho oslavu, a proto říká, že lidská práva jsou posvátná, že lidský život je vzácnější než cokoli na světě. Všichni to známe. Říká se přece, že lidská práva či lidské životy jsou posvátné, a říkají to i lidé, kteří si myslí, že vlastně nic posvátného neexistuje. Ale jsou-li člověk, jeho život i jeho práva posvátná, pak se posvátnost musí nutně vztahovat i na proces jeho a jejich vzniku. Jinak to nelze. Pokud se tedy posvátnost vztahuje i na proces vzniku nového člověka, lidská sexualita je nutně nejen přirozenou, ale i mysteriosní záležitostí, neboť je záležitostí, na níž se vztahuje posvátnost. Tato posvátnost však může být neuctivým lidským počínáním znesvěcena. To totiž patří k povaze posvátnosti - může být znesvěcena.

Připouští si ale dnešní sekulární humanista, že lidská sexualita může být nesprávným počínáním člověka znesvěcena? Že v rámci dobrovolné lidské sexuality může být i něco takového jako nesprávné jednání? Že vůbec existuje nesprávné sexuální jednání? Nepřipouští. Cokoli, co je v rámci sexu konsensuální, považuje nutně za přípustné, správné a dovolené. Sexualita je tou nejnormálnější, nejvšednější a nejbanálnější věcí, kolem které by se v žádném případě - to Bůh nedopusť! - nemělo moralizovat.

Je v tom ale spor: na jedné straně sekulární humanista přikládá člověku zvláštní hodnotu, na jejíž ochranu mají existovat různé právní normy (například ty bojující proti kouření tabáku), na straně druhé požaduje, aby záležitosti týkající se reprodukce člověka byly co nejjednodušší a nejtriviálnější a žádné normy, především mravní normy, se na ně nevztahovaly. Aby lidé nevynášely odsudky ohledně sexuálních praktik jiných lidí. Dobře, ale je-li člověk hodnotou, které má všechno na světě sloužit, jak říkají sekulární humanisté, pak by se určitá opatrnost, úcta či skrupule měly vztahovat i na způsob, jakým člověk přichází na svět! To je logické a to z toho nutně plyne. S přijetím takového závěru už má však sekulární humanista problémy. Jeho pozice je rozporná.

Tento vnitřní rozpor sekulární humanistické pozice se projevuje i v případech dalších; tím nejotřesnějším jsou samozřejmě potraty. Sekulární humanismus se rád honosí všemi těmi skvělými deklaracemi lidských práv, a přitom obhajuje potraty. Lidská práva, která hlásá jako nedotknutelná a nezcizitelná, považuje v případě malých dětí za bezproblémově dotknutelná a velmi dobře zcizitelná. Při každém potratu jsou tak všechny deklarace lidských práv symbolicky trhány na cucky, stejně jako jsou trhány na cucky - teď již nikoli symbolicky, nýbrž velice reálně - i tělíčka nenarozených dětí a i jakákoli vnitřní integrita sekulárního humanismu, jež mu ještě zbyla.

Jiná, méně drastická manifestace tohoto vnitřního rozporu sekulárního humanismu je tato: sekulární humanismus, který tvrdí, že člověk je to nejcennější, co na světě máme, zároveň nadšeně vítá antikoncepci, jež nutně implikuje, že vznik nového člověka je tím, čemu bychom se měli za každou cenu vyhnout. Rozpor jako vyšitý. Vítá antikoncepci jako osvobození člověka, ale od čeho je ta antikoncepce osvobozením? No přece od člověka! Jakékoli použití antikoncepce, i to nejnevinnější, nutně znamená, že nový člověk je nám na obtíž, že se mu máme vyhnout, že všechno to, co je, je lepší než člověk, že všechno to, co máme, si ceníme více, než nového člověka, kdyby nedejbůh přišel! Antikoncepce nutně implikuje, že nový člověk je zlem. Je zlem. Nevím, jak vám, ale to nezní příliš humanistiky - alespoň ne mně.

To je jeden problém antikoncepce: to, že s sebou vždy přináší filosofii, jež nutně nahlíží nového člověka negativně. A pak je tu ještě druhý problém. A ten se týká inherentní důstojnosti sexu. Sexuální akt má totiž svou inherentní důstojnost. Proč je sexualita mysteriosní záležitostí, proč se na ni vztahuje posvátnost? Proč má přímý vztah k Bohu, a Bůh ji tedy chce, k nekonečné rozmrzelosti libertinů, svazovat morálními normami, příkazy a zákazy a povolit ji jen v manželství, a to navíc bez antikoncepce? Právě proto, že život člověka je posvátný, že sám člověk je posvátný. Člověk má totiž od Boha nesmrtelnou duši, jakousi část Boha v člověku či božskou část člověka, která je od Boha a po smrti člověka se i k Bohu vrátí a přetrvává dál a která jediná je zdrojem oné nesmírné hodnoty člověka, oné posvátnosti jeho života. Ona, a nic jiného materiálního.

Člověk má tedy vlastně tři rodiče, nikoli dva: má otce a matku, kteří dodají novému člověku tělo a jako svého třetího Rodiče má Boha, který mu v momentu početí dodá duši. Víme, že ne každý sexuální akt vede k početí nového člověka, a dokonce ani ne každý sexuální akt v plodném období ženy. Někdy se Bůh rozhodne stvořit nového člověka, někdy nikoli. Někdy se rozhodne dodat k hmotným, tělesným příspěvkům obou rodičů duši, někdy nikoli. A my nevíme, kdy se chce rozhodnout tak, a kdy onak. Použití antikoncepce by tudíž mohlo interferovat s Božími plány, mohlo by překazit jeho plán dát život novému člověku, když tak učinit chce. Bylo by vlastně protivením se plánům Božím. Použití antikoncepce v době plodnosti ženy je tedy velice problematické.

Ale abych to shrnul: v důsledku svých proklamovaných cílů „za člověka", ale praktické reality „proti člověku" je sekulární humanismus nedostatečně humanistický; a humanismus, aby byl humanistický plně, musí být teistický. Taková je alespoň empirická zkušenost. Jaké je její vysvětlení? Ten humanismus, který myslí i na Boha, který podřizuje člověka Bohu, nakonec nejlépe v teorii i v praxi velebí člověka, neboť člověku přiznává původ od Boha a i vyústění v Bohu. Humanismus, který Boha člověku nadřazuje, dělá pro reálné lidi více než humanismus, který na nejvyšší místo klade člověka. Proč? Neboť humanista, který na nejvyšší místo klade Boha, ví, že všichni lidé jsou dětmi Božími, tudíž jeho bratry a sestrami, zatímco humanista, který na nejvyšší místo klade člověka, na něj nezřídka klade ne kdejakého člověka, nýbrž jednoho člověka konkrétního, a to sebe. A všechny ostatní lidi tomuto jednomu člověku podřizuje.

Když sekulární humanista, již od dob Francouzské revoluce, mluví o přirozeném bratrství všech lidí, zamrazí mě: vždy si vzpomenu, jak to dopadlo s těmi prvními bratry v dějinách, a přemýšlím, zda sekulární humanista, který mě právě oslovil „Bratře!", nemá se mnou tentýž záměr, jaký měl Kain s Ábelem.

Jak už jsem zmínil, každá civilizace hleděla na svévolný, mimomanželský sex negativně, neboť sexualitu považovala za věc více či méně mysteriosní a posvátnou. Avšak nejhlubší pohled na lidskou sexualitu má katolické křesťanství: Církev považuje manželství za svátost, a tedy učí, že v sexuálním aktu v manželství je reálně přítomen sám Bůh. Ne symbolicky, ne obrazně, nýbrž reálně, jako ve svátosti. Že se jedná o pohled nejhlubší možný, snad uznají i ti, kdo toto pojetí nesdílejí. Když už nesouhlasí, mohou se snažit alespoň pochopit - zakončil jsem kdysi v únoru v MF Dnes svou kritiku Ester Kočičkové. A dodal jsem poznámku, kterou již Mladá fronta neuveřejnila:

Očekávat to od Ester by však bylo příliš. Vyslovte před ní slova „křesťanství" či „katolická církev" a dívejte se. Co uvidíte, nebude Ester éterická, natož Ester estetická, nýbrž Ester hysterická.