Ročník 2004‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Nová civilizace manželů Tofflerových

Petr Bahník

Před časem se mi dostala do rukou knížka amerických futurologů Alvina a Heidi Tofflerových. Když jsem se pročetl zhruba do třetiny textu, začalo mi být jasné, že neodolám pokušení napsat o ní pro Distanci pár řádek. Vlastně jakousi opožděnou recenzi knihy, kterou lze dosud najít na pultech některých knihkupectví. Do krevního oběhu českého intelektuálního světa ji ve slušivé adjustaci vpustilo nakladatelství Dokořán jako svou první publikaci již v r. 2001. (1) Na přebalu, v úvodu i ve dvou doslovech se český čtenář dozví, že autoři patří k celosvětově uznávaným persónám, působí v prestižních amerických institucích, radí Bílému domu a senátor Newt Gingrich v nich vidí naději republikánské strany.

Kniha Nová civilizace vyšla prvně v r. 1995 pod názvem Creating a New Civilization v nakladatelství Turner Publishing v Atlantě, je však jakýmsi shrnutím postřehů a myšlenek, které již autoři porůznu publikovali ve svých předchozích dílech z osmdesátých a devadesátých let - Šok z budoucnosti, Třetí vlna a Přesun moci. Jedná se o vizi zásadních a údajně neodvratných proměn, jimiž má v následujícím století projít svět a jež podle názoru autorů musí západní společnost urychleně akceptovat.

České vydání těchto ambiciózních vzpomínek na budoucnost opatřil překladatel Bohuslav Blažek rozsáhlou předmluvou, v níž podává stručný nástin trampot futurologie mezi východem a západem, jakož i tatínkovsky laskavé uvedení do pracovní metody autorů. Zároveň s tím je předmluva jakýmsi průvodcem po díle samém. V několika odvážných tezích Blažek vysvětluje text Nové civilizace (ačkoli předtím sám upozorňuje na nebezpečí takového postupu) a současně předem nekompromisně odstřeluje případné kritické šťouraly, když odpovídá na tušené otázky. Počíná si přitom natolik autoritativně, že mě vyprovokoval, abych z jeho tvrzení učinil jakousi osnovu či odpalovací rampu své kritiky Nové civilizace. Není to z nějaké jízlivosti vůči Blažkovi, ale spíše proto, že pomocí tohoto nástroje lze ozřejmit podstatu mnohých problémů, vrhnout světlo na to, co by se rádo skrylo mezi řádky, dokázat neudržitelnost eufemistických interpretací některých znepokojivých pasáží knihy a v neposlední řadě také dobře uchopit poněkud amorfní text manželů Tofflerových, který jinak nemá zřetelnou strukturu.

Oč jde?

Blažek se na str. 9 v několika odstavcích rozepisuje o tom, že koncepty Nové civilizace nejsou žádnou doktrínou ani utopickým projektem. Čteme doslova: „Tofflerovi nezakládají žádnou politickou stranu ani hnutí, nestaví se na stranu té či oné velmoci ani nejsou předvojem nějakých revolučních sil..." Tofflerovi tedy jen pozorují, vykládají a prorokují, což je prý apolitické. Zeptáme-li se pak oprávněně, čím tedy vlastně jejich dílko je, dozvíme se, že je, cituji: „radostným poselstvím", ač Tofflerovi prý nejsou mesianisté! A jaký je obsah tohoto poselství? Je jím výklad soudobého a náčrt budoucího světa, vyjádřený pomocí vzájemných vztahů mezi jednotlivými jevy, takzvaných funkčních korelací, jakož i klasifikace jevů, které do vztahů vstupují.

Nuže, Tofflerovi, stejně jako jejich překladatel, dobře znají své Pappenheimské a vědí, že postmoderní intelektuál nechová důvěru ke zkorumpovaným institucím (minimálně od aféry Watergate) a bojí se nerozborných struktur a ucelených nauk (minimálně od atentátu na Trockého). Proto nehodlají věšet svým čtenářům na nos jinak těžko popiratelnou skutečnost, že totiž nenabízejí světu nic více a nic méně než novou politickou ideologii se vším všudy.

Místo toho budou Tofflerovi donekonečna mlžit, používat vágních opisů či neologismů a bezostyšně se stavět nad všechny dosavadní politické směry a proudy, jako by již samo nové názvosloví tvořilo novou realitu, propůjčovalo mimořádný (snad filosofický) kredit a „očišťovalo" od špíny včerejška. Právě beztvarost, nevyjasněnost a těžko polapitelná existence je ostatně jedním z typických znaků Nové civilizace (tzv. „Civilizace Třetí vlny"), kterou Tofflerovi zvěstují. Jejich kniha je dokonalým příkladem takového nejasného útvaru. Za nic neříkajícími názvy kapitol a rozostřenou formální stránkou textu se skrývá promyšlená a dobře utajená struktura, která obsahuje přesně to, co lze očekávat od politického katechismu, totiž propracované recepty na řešení společenských, ekonomických i kulturních problémů.

Již samotné premisy úvah Nové civilizace jsou politicky definované a svědčí o tom, že se nám předkládá k věření nová ideologie. Blažek popisuje v předmluvě východiska Tofflerovic dílka takto: „Kniha říká, že politické kategorie typu levice-pravice nebo liberální-konzervativní jsou passé, dává nám možnost uvidět, že frontová linie prochází každým z nás a že je to předěl mezi civilizací odcházející a nastupující."

Tofflerovi sami pak píší: „Nová civilizace má svůj specifický pohled na svět, svérázným způsobem zachází s časem, prostorem, logikou a příčinností. A má také své vlastní principy politiky budoucnosti." (str. 16) Současně připomínají, že: „Nová civilizace přinese také nový etický kodex, nové styly rodinného života, odlišné způsoby práce, milování i žití, novou ekonomiku, nové politické konflikty a krom toho všeho i změněné vědomí." (str. 15)

Příchod této Nové civilizace přitom Tofflerovi vidí jako naprostou nadlidskou determinantu, takřka dílo prozřetelnosti, kterému se prostě nelze stavět do cesty. Dikcí se v této věci dosti blíží zvrhlým ideologům Třetí říše. U Tofflerových se ovšem lidstvo nedělí na nordické, vůlí nadané „syny světla" a méněcenné podlidi, nýbrž na: „vidoucí, kteří se zapojí do práce na nejhlubším sociálním převratu a tvořivé restrukturalizaci všech dob...", čili na „... budování pozoruhodné nové civilizace od samých základů" a na tvrdohlavé nevidoucí, kteří kladou této „dunivě se valící civilizaci třetí vlny" marný a krátkozraký odpor (str. 14 a 15). Kdo jsou ti nevidoucí zpozdilci? Inu, například věřící všech barev, kteří trvají na neměnném kánonu své víry, dále všelijací patrioti a tradicionalisté, ale také klasičtí kapitalisté, příznivci nízkých daní, zemědělci, fabrikanti a obchodníci s hmotnými komoditami!

Tofflerovi ovšem vědí, že přijmout jejich vidění světa není vždy snadné, umí se sehnout k intelektuální spodině a vžít se do jejích rozpaků. Chlácholivě proto ujišťují, že celá operace člověka jen „osvobodí" od bolestných zmatků včerejška. Nové vidění nám „pročistí zrak" a „mnohé události, které zdánlivě nemají smysl, stanou se náhle pochopitelnými, což nám umožní alespoň dílčím způsobem světové dění ovlivňovat." (str. 17, resp. Blažkova předmluva). Ostatně přizpůsobit se a zapojit se do budování nové civilizace je podmínkou přežití, takže vlastně není co řešit, neboť změna přijde, ať ji lidé chtějí, nebo ne (řídí ji patrně ufoni!).

Podívejme se nyní na nauku o Třetí vlně poněkud blíže, skrze „odmaskovanou" strukturu knihy. Dílo má celkem devět kapitol. Výchozí premisy jsou v prvních třech z nich. Předně se tam seznámíme s pojímáním dějin jako nepřetržitého sledu valících se vln nových a nových změn. Dále jsou nám vylíčeny základní obrysy civilizace Třetí vlny a její odlišnosti od neolitické až středověké zemědělské civilizace první vlny i od, prý uvadající, druhovlnné civilizace industriální. Nakonec je nám zjeveno, že mezi civilizacemi druhé a třetí vlny právě probíhá nutný a nesmiřitelný konflikt, který je současně konfliktem uvnitř každého současníka. Civilizace třetí vlny, vyvolaná rozvojem nových technologií a zpětně tento rozvoj ovlivňující, je prý založena na „poznání", a stojí proto v přímém protikladu k civilizaci průmyslové, ať již kapitalistické či komunistické, která stála na výrobě a obchodu s produkty!

Zmíněným termínem „poznání", v daném kontextu značně vágním, označují Tofflerovi celý soubor různorodých informací (od matematických dat po tělesné pocity), jež lidstvo i každý jednotlivec produkuje, střádá a distribuuje. Takto definované „poznání" prý prochází gigantickým převratem v souvislosti s elektronickou informační revolucí. Dochází nejen k nebývalé akumulaci dat, ale také k jejich nečekanému propojování a k vytváření celých nových poznatkových architektur (str. 32).

Tofflerovi jsou si sice vědomi, že ne všechny informace v oběhu jsou objektivní (str. 32) i toho, že současný informační boom některé problémy ještě prohlubuje (v ekonomice např. posílením dvojsečného trendu nezaměnitelnosti specializovaných pracovníků na trhu práce), přesto však uvažují o kolujících datech jako o nediferencovaném celku „poznání", který je vlastním tvůrcem donedávna nepředstavitelného technologického pokroku. Ten pak údajně způsobuje, i při vysokých vstupních investicích, dramatický pokles významu kapitálu v podnikání (str. 12-15). „Méně kapitálu dokáže dnes realizovat stejnou práci jako v minulosti," píší Tofflerovi doslova (str. 36).

Důvodem mají být úspory ve výrobních i skladových kapacitách a v dopravě, způsobené decentralizací různých fází výroby, rychlou obměnitelností sortimentu, resp. výrobou tzv. „na míru", miniaturizací a novými možnostmi komunikace, ale i úspory v materiálových nákladech vzniklé zaváděním nově vyvinutých materiálů či surovin. „Poznání" se tak stává „centrálním zdrojem" pokročilé ekonomiky, a to zdrojem nevyčerpatelným (str. 36-38). Svou nadšenou ódu na přínosy „poznání" pak Tofflerovi ve čtvrté kapitole dovedně dokládají nesčetnými praktickými příklady výhodné aplikace nových technologických postupů. Cudně přitom opomíjejí několik zásadních doprovodných jevů. Předně - rostoucí hmotnou cenu „poznání". Tuto skutečnost zmiňují pouze jednou: „... hodnota poznání letí nahoru!" (str. 36) a nepřipomínají nikterak, že cena „poznání" na vstupu může v krajním případě převýšit i zisk, jenž přináší na výstupu. Každopádně si vyžádá značný vstupní kapitál, a to velice hmotný a vyčíslitelný!

Dále Tofflerovi zcela ignorují možné problémy spojené s decentralizací výroby a s redukcí firem na koordinační a řídící funkce, jež některé firmy vede až na sám pokraj hmatatelné existence. Tofflerovi tento trend dokonce vítají jako typický projev třetí vlny a hovoří o „supersymbolické ekonomice", aniž berou v potaz fakt, že v takové ekonomice nutně vznikají firmy utvářené jen a pouze (!) za účelem maximalizace okamžitého zisku, dokonale odříznuté od odpovědnosti za tvorbu hodnot. Takové firmy pak pochopitelně zanikají stejně rychle, jako vznikly, sotva inkasují od zákazníků jejich finance. Zároveň je velmi obtížné takové virtuální podniky odlišit od hrubozrnných podvodů typu tzv. „letadel" či „pyramid" (pro běžného zákazníka bývá takové odlišení prakticky nemožné). Tyto „turbulence" Tofflerovy neznepokojují. Ideálními podniky třetí vlny pro ně jsou firmy zaměřené na multilevel marketing, zprostředkovatelské cestovní kluby vytlačující kamenné cestovky, producenti vlastnící toliko stolek s počítačem a společnosti obchodující s nehmotnou realitou (například s ušetřenými kapacitami kvót ochrany ovzduší podle kjótského protokolu).

I Tofflerovi ovšem vědí, že z virtuálního chleba lze jen těžko žít, a proto nabízejí nové uspořádání světa, ve kterém by měly své místo i ekonomiky prvé či druhé vlny. Západní, euroamerická společnost, jako nejpokročilejší, by náležela třetí vlně. Jejím úkolem by bylo řízení a distribuce produktů, Asie by byla výrobní halou ve stylu druhé vlny a Afrika obilnicí prvé vlny. Jak chtějí Tofflerovi takové uspořádání zajistit a trvale udržet? Vojenským násilím. To je jediné řešení, které, sice cudně a zaobaleně, přesto však zcela zřetelně nabízejí (str. 27).

Ze všech kontroverzních průvodních jevů třetí vlny se pak autoři věnují poněkud obšírněji pouze problému rostoucí nezaměstnanosti na západě. Jejich návrhy na řešení jsou typické: rozšířit oblast služeb! Mají vzniknout celá nová odvětví služeb humanitárního, popř. vzdělávacího charakteru, musí se rozvíjet „volnočasové" aktivity a mnohá odvětví práce a života bude třeba svěřit akreditovaným firmám poskytujícím dokonalý odborný servis. Zdají se vám nové služby nepotřebné? Nuže, stát či jiná autorita vám přece může nařídit jejich využívání. Příkladů je již dnes dosti.

Zvýšení obvykle nevelkých příjmů zaměstnanců služeb má přitom podle Tofflerových zajistit lepší organizace práce, která jednotlivcům umožní výkon více zaměstnání naráz (např. formou práce doma). To mají podporovat i k rozumu přivedené odbory. Čpí vám to umělou zaměstnaností na jedné a korupčnickým klientelismem na druhé straně? Tofflerovy to neznepokojuje.

V páté kapitole své knihy se snaží poněkud krkolomně prokázat jakési idealistické základy civilizace třetí vlny, prý nezpochybnitelně superiorní ve srovnání s hrubým materialismem vlny druhé. Hlavním rozdílem přitom je, že zatímco obyčejní materialisté považují za zdroj přidané hodnoty buď práci dělníka nebo um podnikatele, stoupenci konceptu třetí vlny vědí, že hodnotu přidávají všichni, kdo se podílí na ekonomickém dění, včetně zákazníků. Korelace mezi těmito subjekty je prý základním zdrojem bohatství a vstupuje do ní každý, kdo využívá poznání (str. 57-58).

Toto odsouzení hmotařství je u Tofflerů pouhou hrou se slovy. Dobře jim však slouží jako odrazový můstek k útoku na klasické oponenty: v šesté kapitole cupují marxistický socialismus, zatímco v sedmé pro změnu kapitalismus volného trhu. Přetřásají notoricky známé nedostatky obou zmíněných modelů, aby v osmé kapitole přišli s návrhem vlastní, specifické třetí cesty v ekonomice. Znovu přitom opakují základní kritéria, podle nichž lze rozpoznat, který podnik, projekt či člověk patří do třetí či ještě do druhé vlny vývoje civilizace!

Devátá, závěrečná kapitola je pak projekcí ekonomických rysů třetí vlny do politické oblasti. Tofflerovi tam vystupují s nebezpečným projektem „nové demokracie" připomínajícím některé koncepty krajní levice (str. 109). Této specifické otázce se ovšem chci věnovat níže, zatím jen stručné resumé: Nová civilizace manželů Tofflerových je ideologickým „Evangeliem", není jen varujícím konstatováním stavu, nýbrž je iniciátorem a propagátorem změn. Řečeno parafrází Blažkovy předmluvy: Tofflerovi jsou utopisté i mesianisté, zakládají politické hnutí a pokládají se za předvoj revolučních sil!

Rozprava o metodě

Blažek ve své předmluvě k českému vydání Nové civilizace zasvěcuje čtenáře mimo jiné i do metodických postupů autorské dvojice. Činí tak pozoruhodným způsobem: Předem popírá možné závěry, ke kterým by mohl čtenář dojít sám. Píše doslova: „Jízlivý kritik by řekl, že jejich instrumenty jsou tři: technologický determinismus, dialektická triáda a velká dávka troufalé schematizace. S takovou kritikou můžete souhlasit, pokud Tofflerovy nečtete a znáte z nich jen do formulky stažené teze..."

Jistě, je třeba autory číst a nespokojit se s předkousanými výtahy (včetně Blažkových), obávám se ale, že ani anglosaský humor některých vtipných pasáží, ani prusky nudná mnohamluvnost pasáží jiných, nemohou zakrýt skutečnost, že se Blažkův imaginární „jízlivý kritik" nemýlí. Tofflerovi vycházejí z technologického determinismu, používají dialektiku marxistického střihu a jsou schématičtí. Blažek má ovšem pravdu, že uvedenými rysy se metoda Tofflerových nevyčerpává, mají totiž „na krku" ještě pozoruhodnější postupy.

Podívejme se nyní na vlastní text a ukažme si jednotlivé prvky, z nichž se skládá metoda autorů Nové civilizace.

a) Technologický determinismus a dialektika.

Leitmotivem celé knihy je různými způsoby předávané poselství, že změny, o nichž Tofflerovi hovoří, jsou neodvratné (!), protože jsou plodem technologického vývoje, tj. pozorovatelným projevem evoluce. Jedinec nezmůže proti takové síle nic. V kapitole „Vlny budoucnosti" (str. 20 a 21) připomínají autoři čtenářům marnost takových snah, které prý všechno jen komplikují a co hůře, jsou zdrojem nesčetných konfliktů. Tenze, která údajně vzniká z tvrdohlavého lpění „reakcionářů" na jejich „umírajícím" řádu prý ve společnosti vyvolává chaos a rozbíjí ucelený obraz světa v myslích lidí (!). Jakmile se však, díky „věrozvěstům" typu Tofflerových, lidem vyjasní, že to vše jsou jen nutné projevy střetu civilizací, rázem se jim uleví.

Nebyli by to ovšem Tofflerovi, kdyby svůj determinismus sami dialekticky nezpochybnili nenápadným přiznáním, že nezvratný nástup třetí vlny je vlastně utvářen. Na str. 24 předkládají takřka kuchařský recept na výrobu třetí vlny. Píší: „ Když změníte takové množství sociálních, technických a kulturních prvků zároveň, vyvoláte nejen posun, ale skutečnou transformaci, nejen novou společnost, ale přinejmenším počátek zcela nové civilizace." Technologický pokrok je tedy pro Tofflerovy nástrojem k měnění světa, instrumentem a současně zaklínadlem legitimizujícím jejich sociální inženýrství, jakousi nezpochybnitelnou autoritou a zároveň připravenou odpovědí, ptáte-li se, proč vůbec svět měnit.

b) Schematizace, generalizace a klišé.

Důležitou součástí argumentace autorů Nové civilizace je také četné užívání zjednodušujících „obrazů". Zemědělci nemohou v textu manželů Tofflerových nikdy prosperovat, nýbrž „živoří na neúrodné půdě" (str. 23), průmysloví výrobci jsou „dýmající mastodonti" (str. 27), rozšíření sektoru služeb „znamená pracovní příležitost pro každého" a způsobí, že náš život s sebou ponese „méně stresu, frustrace a bude méně neosobní" (str. 78). No to asi bude třeba, neboť na posledně jmenované stránce nahoře se dočteme, že třetí vlna v ekonomice znamená „krátké cykly života výrobku" a „rychlý obrat lidí, nástrojů i administrativních postupů."

c) Nefunkční korelace.

Již v prvé části své kritiky jsem se zmínil o tom, že základem nauky o třetí vlně je výklad současnosti a konstrukce nejbližší budoucnosti pomocí vztahů. Blažek v předmluvě píše: „(Tofflerovi) se nezabývají jen jevem samotným nebo příčinami, které jej způsobily, ale zajímá je v kontextu jeho souvislostí... zajímá (je) to, co se k čemu hodí, co se vzájemně posiluje" (str. 11). Pro tyto vztahy a souvislosti mezi jevy Blažek užívá termín „funkční korelace".

Nuže, kontextuální výklady světa již věru nejsou něčím novým, jsou stereotypním přístupem „věčně mladých" propagátorů postmoderny a mají své obecně známé klady i limity. Ke kladům a lákadlům postmoderny rozhodně patří, že zpochybnila suchopárné odbornictví pozitivistů honosící se kvantifikovatelnou věcností. Limity téhož vidění světa ovšem spočívají v tom, že jaksi velebí svévoli a plodí myšlenkové systémy založené na těžko verifikovatelných tvrzeních. Postmoderní spojování nízkého s vysokým, tak oblíbené v hlubinné psychologii (Jung) a vděčné v literatuře (Eco, Nabokov), působí v bádání o hospodářství a politice dosti nebezpečně. Svět je nepochybně plný korelací, všechno souvisí se vším, řeklo by se, jsou však všechny korelace uváděné postmodernisty doopravdy funkční? Jsou jevy spojované (např. u Tofflerů) do systémových řetězců opravdu v příčinné souvislosti, nebo jsou zřetězeny jen instrumentálně, z vůle tvůrců systému?

Známe to přece dobře z každodenního života společnosti. Různé vlivové skupiny poskládají nesouvisející jevy do jednoho „košíku" a distribuují je způsobem „ber, nebo nech být"! (Nebo opravdu někdo věří, že demokratické zřízení neoddělitelně souvisí s legalizací pornografie a pomoc chudým třetího světa s uznáním homosexuálních sňatků?) Tofflerovi se po mém soudu dopouštějí přesně téhož jako zmíněné vlivové skupiny. Principielní otázkou navíc je, zda je pro dobro společnosti vůbec správné podporovat (např. z pozice státní moci) jen jevy, které spolu funkčně korelují a posilují se. Soudím, že takový přístup by ohrozil základy lidské svobody, zdravou konkurenci i elementární spravedlnost.

Závěrem

Co lze dodat na závěr mé kritiky Nové civilizace? Snad jen shrnout hlavní limity a úskalí, jež z jejího konceptu vyplývají a pojmenovat východiska, jimiž se legitimizuje. Zřetelným úskalím modelu Nové civilizace je hypertrofovaná moc „státu-nestátu" či jiných „neviditelných" (a tudíž veřejné kontrole unikajících) mocenských institucí a zároveň prorůstání těchto struktur řetězci virtuálních firem a legalizovaných mafií. Tato moc má navíc působit v prostředí vznikající „supersymbolické" ekonomiky v době frontálního útoku na tradiční morální a kulturní hodnoty Západu.

Zamyšlení nad těmito skutečnostmi evokuje představu civilizace vskutku zcela nové, těžko však lepší, než je ta současná. Musí tedy vůbec být Nová civilizace instalována? Podle Tofflerových musí, neboť je projevem pokroku. Pokrok jako zabsolutizovaná hodnota je jedinou legitimací zdůvodňující oprávněnost nástupu Nové civilizace a vyrážející oponentům zbraně z ruky. Jinými slovy: exhibice sociálního darwinismu, jež musí po zkušenostech dvacátého století vyvolávat u kriticky uvažujících čtenářů pocity odporu až fyzického.

V prostředí soudobých pravolevých elitářů však bohužel nachází podobné koncepty stále silnější odezvu.

Poznámky:

1. Alvin Toffler, Heidi Tofflerová, Nová civilizace - Třetí vlna a její důsledky, Dokořán, Praha 2001.