Ročník 2004‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Stát a svoboda svědomí

Ondřej Lehký

V předminulém čísle Distance (2003/4) se ve svém textu „Omyl o vztahu státu a pravého náboženství" Jan Nebadal pokouší„vyvrátit laicistický a naturalistický omyl Romana Jocha týkající se vztahu státu k pravému náboženství". Bohužel se mu to nepodařilo a není divu. J. Nebadal se totiž vůbec nepokouší o věcnou argumentaci, jeho replika má charakter pouhé prezentace vlastního stanoviska, jež nijak rozumově nezdůvodňuje. Spor je veden o kompetenci státu vyjadřovat se k nadpřirozeným pravdám, o to, je-li stát oprávněný určovat pravost či nepravost určitého náboženství a kultu.

Touto problematikou se zabývá Roman Joch v článku „Ad: Petr Bahník - ‚Quo vadis?‘" (Distance 2003/3). Jeho analýza je precizní, závěry, k nimž dochází, přesvědčivé. „Stát je stejně jako rodina pozemskou a přirozenou institucí; institucí nezbytnou, ale naprosto světskou, profánní a zaměřenou k pozemským dobrům. Není institucí ani sakrální, ani nadpřirozenou. Spásu lidem nemůže zajistit [...] Není kompetentní pro celou společnost závazně určovat, které pravdy jsou nadpřirozené, zjevené. Je kompetentní pro celou společnost závazně určovat, které pravdy jsou přirozené, rozumem poznané - např. co je spravedlivé, co je zločin, co je obecné dobro, ale není schopen určovat, který z nároků Božího zjevení na nadpřirozenou pravdu je skutečně tím pravdivým. Toho je schopna jen Církev Boží. [...] Není-li však přirozeným rozumem principiálně schopen identifikovat jednu konkrétní církev jakožto pravou Církev Boží, je povinen chránit vnitřní svobodu více církevních společenství - všech, jež nehlásají nic proti přirozenému právu."

Jan Nebadal uznává, že stát má pouze přirozený charakter, díky čemuž stát sám od sebe nedisponuje nadpřirozeným věděním, tohoto vědění však může dosáhnout s pomocí Církve. „Jistě že stát není schopen poznat nadpřirozenou pravdu sám pouze svými schopnostmi bez pomoci Církve, ale z toho logicky neplyne, že to není možné ani s pomocí Církve." Zdá se, že J. Nebadal nečetl pozorně celý Jochův text. Pakliže ano, zjevně jej dostatečně nepromyslel. Na jeho repliku totiž text předem spolehlivě odpovídá. R. Joch píše: „Pokud se věroučné rozdíly dvou církví či náboženských společností týkají odlišných nároků na správné rozpoznání Božího zjevení, tedy sporů ohledně nároků na pravdu nadpřirozenou, z principu věcí nerozpoznatelnou přirozeným rozumem, stát nemá žádnou kompetenci tento věroučný spor rozsuzovat." V této pasáži je implicitně obsaženo jasné zamítnutí Nebadalova stanoviska. Stačí ji jen poněkud domyslet.

Stát disponuje pouze přirozeným věděním, poznání nadpřirozených pravd je mu jakožto státu, tedy instituci pouze časné, světské a přirozené, z principu zapovězeno. Není tedy v žádném případě kompetentní jakkoliv se míchat do věroučných sporů mezi jednotlivými církvemi. Jeho pouze přirozené schopnosti k tomu nestačí. Stát tedy nemůže nikterak překračovat meze, jež mu vtiskla samotná jeho povaha.

Není-li však stát z vlastních zdrojů způsobilý k orientaci ve věroučných problémech, nemohl by požádat o pomoc Církev, jež by mu umožnila učinit si v těchto věcech jasno? Církev přeci disponuje nadpřirozeným věděním a stát se od ní může poučit, může zkrátka přijmout její stanovisko, o němž ví, že má nadpřirozený obsah. S takovým nově získaným věděním by stát mohl radikálně pozměnit svou dosavadní, nadpřirozeným poznáním nepoučenou, náboženskou politiku a všechny ostatní církve a náboženská společenství zamítnout jako falešná. Církev by mu totiž svým osvícením autoritativně sdělila, že všechny ostatní denominace stojí na mylném základě, a nezaslouží si tudíž jeho uznání a respekt. Stát by tedy od svého prozření podporoval pouze tuto pravou Církev a všechny ostatní by potlačil jako klamné, nadpřirozené pravdě odporující.

V takovém případném postupu státu však tkví kardinální problém. Aby totiž stát dosáhl nadpřirozeného vědění, je bytostně odkázán na zprostředkující působení Církve, bez níž je v této sféře jakožto instituce pouze přirozená zcela nezpůsobilý. Je si toho také dobře vědom. Kvůli tomu se přeci k církvi s důvěrou a nadějí obrací. Ovšem ke které církvi? Která je povolána plnit tuto zprostředkující funkci? Jistěže pouze ona pravá Církev, o níž tu jedině jde. Avšak, která to jest? To stát díky svým, v tomto směru omezeným schopnostem nerozpozná a rozpoznat nemůže. Není tedy povolán vyzdvihnout jednu z existujících církví jako tu jedině pravou a s ní se potom radit o nadpřirozené pravdě, podle níž by rád utvořil svou náboženskou politiku.

Pro zjednodušení předpokládejme, že má státní moc volit pouze ze dvou církví - katolické a pravoslavné. Obě o sobě tvrdí totéž, totiž, že pouze ony jsou totožné s pravou Církví Kristovou a že ta druhá, konkurující církev je pouhou sektou nebo společností od pravé Církve odloučenou. Stát v této věci nemůže být rozhodčím, a to právě kvůli svému pouze přirozenému vědění. On zkrátka nikdy nezjistí, která církev mu zde může pomoci, která je tou, jež disponuje vskutku, bez ohledu na její vlastní, z pohledu státu nutně pouze subjektivní tvrzení, nadpřirozeným věděním. Vyvolení jedné by nutně znamenalo zamítnutí druhé a to by bylo veskrze nespravedlivé, neboť taková volba by se nezakládala na žádném rozumovém zdůvodnění.

Úhrnem řečeno: jelikož stát nemůže být arbitrem ve věroučných otázkách, jež mají co činit s pravdou nadpřirozenou, která je mu z principu nedostupná, musí zůstat v této věci neutrální a plně tolerovat existenci všech církví a náboženských společností, pakliže jejich učení neodporuje přirozenému právu, na němž stát zakládá svou legitimitu a jež ochraňuje. Nemůže však ani přijmout poučení o nadpřirozené pravdě od jedné z existujících církví, i kdyby měl k některé z nich sebevětší sympatie a byl by třeba soukromě přesvědčen, že právě ona je pravou Církví. Objektivně se o tom přesvědčit nemůže.

Žádat v této věci pomoc od jedné a odmítnout ostatní by bylo aktem svévole neopodstatněné rozumem. Všechny církve stojí, a pakliže nestojí, mohou stát, před státem s týmž nárokem, že právě ony jsou tu k dispozici k případnému poučení státu o povaze nadpřirozené pravdy. Stát je v souladu s přirozeným právem vidí všechny jakoby stojící vedle sebe, nemůže jednu z nich povýšit do role svrchovaného učitele nadpřirozeného vědění, a ostatní tak ponížit. Vystavil by se tím smrtelnému nebezpečí, že namísto pravdy povýší omyl.

Jan Nebadal dále rozvíjí své stanovisko: „Joch dále připouští, že stát je kompetentní určovat, co je v souladu s přirozeným právem. Jedno z přirozených práv je právo občanů na pravdu a toto právo je porušováno hlásáním bludů a vykonáváním falešného kultu (každý nekatolický kult je falešný). Svoboda konat veřejně falešný kult tudíž odporuje přirozenému právu na pravdu."

Tento názor lze vyvrátit stejným způsobem jako ten předchozí. Protože stát ze zásady nedisponuje nadpřirozeným věděním a nemůže jej ani získat od pravé Církve, neboť tuto Církev není schopen mezi existujícími církvemi rozpoznat, nemá žádné oprávnění rozhodovat o tom, která z veřejně působících církví hlásá věroučné bludy a pěstuje falešný kult. Jako bludy může stát identifikovat pouze takové názory, jež jsou přirozeným rozumem rozpoznatelné - např. polyteismus či ateismus. Za falešné kulty je stát oprávněn považovat opět pouze ty, jež se příčí přirozenému poznání a z něj vyplývajícímu přirozenému právu - např. kulty hlásající nenávist k jinověrcům, kulty popírající právo na soukromé vlastnictví, kulty spojené s rituální prostitucí a podobně.

Jak má vypadat kult, jenž chce být v souladu s pravdou přirozeného rozumu? Jaké základní znaky musí vykazovat? Čím především se vymezuje proti kultům falešným? Vyjděme z poznání Boha dostupného přirozenému rozumu. Ten jej poznává jako skutečnost dokonale svrchovanou, absolutně transcendentní, jako první příčinu a pramen všeho jsoucího a zároveň jako osobu, Pána a Soudce každého člověka a světových dějin. Tomuto poznání odporuje polyteismus a ateismus, z monoteismů pak panteismus a deismus. Rozum však pochopitelně nic neví o pravdách zjevených, o Nejsvětější Trojici, o vyvoleném národu, o vtělení, neboť tyto pravdy jeho přirozené schopnosti přesahují. Je-li Bůh přirozeně poznán jako skutečnost výše popsaná, pak toto poznání člověka zavazuje k určitému jednání, jímž je Bohu povinován. Toto povinné chování vůči Bohu shrnuje Desatero v prvních třech přikázáních. Ačkoli je Dekalog zákonem zjeveným, je zároveň vyjádřením zákona přirozeného, který je od nejstarších dob vnímán jako zákon, ať už více, či méně skrytě, „přebývající v srdci každého člověka." Z toho důvodu je také pro každého člověka dostupný cestou přirozeného myšlení.

První přikázání vyzývá k bezvýhradnému uznání Boží skutečnosti a další dvě pouze závazně stanovují, co z tohoto uznání logicky vyplývá. Nezobrazitelnost Boha pramení z jeho absolutní transcedence a empirické neuchopitelnosti, jež v principu zapovídá jakékoliv časoprostorově vázané, smyslově dostupné zpodobení. Zákaz zneužívání Božího jména je namířen proti jeho magickému zneužívání, proti svévolné manipulaci s ním, přičemž jméno zde znamená samu Boží skutečnost, takže pokus o manipulaci s Božím jménem je pokusem o manipulaci se samotným Bohem. Tento příkaz má také člověku neustále připomínat absolutní Boží svrchovanost, jež principielně znemožňuje jakékoliv „vlastnění Boha", jakékoliv jeho zneužívání pro ryze světské účely. Třetí přikázání pak člověka upomíná na nezbytnost periodického zpřítomňování Boží skutečnosti v životě soukromém i veřejném, které je uskutečňováno aktem soukromé i veřejné bohopocty. Všechny tyto příkazy či výzvy jsou rozumově uchopitelné bez přispění nadpřirozené milosti. Vyplývají ze samotné povahy lidské přirozenosti. Lze je tedy rozpoznat v každém kulturním okruhu, a pakliže se tak neděje, není to argumentem proti jejich přirozené dosažitelnosti, nýbrž důsledkem nedostatečně rozvinuté filozofie daných kultur.

Má-li být tedy určitý kult skutečně v souladu s přirozenou pravdou, musí být jeho způsob pojímání a uctívání absolutní skutečnosti založen na plném uznání a realizaci těchto přikázání. V opačném případě, jsou-li tato přikázání popírána, např. vyznáváním více bohů, vzýváním model či magickými praktikami, je náboženství a jeho kult, dopouštějící se těchto věcí, ve faktickém, objektivně konstatovatelném rozporu s přirozeným mravním zákonem a z něho vyplývajícím přirozeným právem. Tvoří-li ovšem uznání a dodržování těchto přikázání (k nimž je ovšem nutno připočítat i zbývající přikázání Desatera, neboť zákon tvoří jeden, nedělitelný celek, kde porušení jednoho příkazu je zároveň porušením celého zákona) základní kritérium pro zhodnocení toho, zda dané náboženství a kult odporuje či neodporuje přirozené pravdě, pak je z pohledu přirozeného práva nutné akceptovat jakékoliv monoteistické náboženství, jehož pojetí Boha a povinné úcty k němu vychází z výše jmenovaných zásad, řídí-li se tedy, alespoň implicitně, těmito přikázáními. Stát je u každého náboženství způsobilý posoudit pouze toto základní vymezení a v případě, že by se určité náboženství proti těmto pravdám proviňovalo, je v jeho kompetenci prohlásit je za falešné.

Na výše zmíněných základech stojí nejen všechny křesťanské církve, nýbrž i náboženství židovské a islám. V souvislosti s islámem chci pouze konstatovat, že i on vychází z víry v jednoho Boha, jehož je třeba uctívat úkonem absolutní bohopocty, jenž nesmí být zobrazován ani znevažován zneužíváním svého jména a jemuž náleží povinná a pravidelná bohoslužba. Nemám zde v úmyslu řešit, nakolik jsou ostatní muslimské zásady (polygamie, vztah k jinověrcům, trest smrti pro odpadlíky) v souladu s přirozeným právem. Jde mi jen o to zdůraznit, že ani muslimské pojetí Boha není v rozporu s tím, jak jej poznává přirozený rozum. Stát proto není díky svému, ve věroučných problémech omezenému vědění oprávněn potlačovat ani ta nekřesťanská náboženství, jež se ničím neproviňují proti povaze Boží skutečnosti, jak ji nahlíží rozum, ani když se jedná o stát, který sám sebe na základě tradice vnímá jako křesťanský, o křesťanství se opírající či s ním alespoň silně sympatizující.

Avšak stát musí respektovat ještě další skutečnost, která je pro jeho náboženskou politiku rozhodující a která kompetenci státu zasahovat do záležitostí věrouky a kultu omezuje ještě mnohem výrazněji. Touto skutečností je svoboda svědomí. Ta by podle vyznavačů „božského" státu, uznávajícího pouze jediné pravé náboženství a mocensky potírajícího vše ostatní, neměla vůbec právo na existenci.

J. Nebadal soudí: svoboda konat falešný kult odporuje přirozenému právu na pravdu. Právo na pravdu je jedním ze základních práv člověka a stát je povinen jej strážit, toleruje-li však falešné kulty, závažně jej porušuje. Přiznám se, že mi tato myšlenka připadá zcela absurdní, a to i bez ohledu na prokazatelnou nemožnost státu rozpoznat pravou Církev, která jediná by měla být od něho uznána a podporována. Dost dobře nechápu, proč by svoboda kultu, který je z katolického hlediska nahlížen jako falešný, měla porušovat přirozené právo na pravdu. A jak se to vlastně má s oním právem na pravdu? Soudím, že pouze stát, jenž by člověku vnucoval objektivně nepravdivá fakta ohledně základních otázek o skutečnosti světa a povaze lidského bytí, by se proviňoval proti tomuto právu. Stát, který by svou legitimitu a své konání zakládal na lži. Naopak stát, jenž dává člověku dostatek prostoru k svobodnému hledání pravdy a který svou legitimitu zakládá na uznání přirozeného práva a jednání dle jeho zásad, se proti právu na pravdu nijak neproviňuje.

Nejvíce by se stát proviňoval proti právu na pravdu tehdy, kdyby popíral svobodu svědomí, kdyby své občany nutil, aby jednali proti svému přesvědčení. Tak by ovšem nutně musel jednat stát uspořádaný podle Nebadalových představ. V třeba i dobře míněné snaze o ochranu jediné pravdy by ve skutečnosti znemožňoval její svobodné dosahování, neboť by ji ordinoval jako hotovou věc, o níž se nediskutuje, kterou člověk zkrátka musí od státu přijmout, a to třeba i nesvobodně, jinak se stane jeho nepřítelem. Stoupenec jiného než katolického kultu by nesměl své vnitřní přesvědčení o pravosti vlastní konfese projevovat veřejně, nemohl by Boha uctívat v souladu s vlastní poznanou pravdou. Tím by byl nucen jednat proti svému svědomí, a tudíž těžce hřešit, neboť veřejná bohopocta, která je mravním příkazem číslo jedna, by byla porušením státních zákonů.

Soudím, že z práva na pravdu nutně vyplývá i právo na její svobodné hledání, jež je principielně dáno svobodou svědomí. Vím, že mnozí „tradiční katolíci", odpůrci či radikální kritici II. Vaticana, chápou koncilem deklarovanou svobodu svědomí a z ní logicky vyplývající náboženskou svobodu za zradu „pravého" katolictví, za „heretické" odpadnutí od pravého učení způsobené bezprecedentním příklonem k idejím modernismu a liberalismu. Připadá mi, že tito samozvaní „strážci pravého učení" nedomýšlejí svůj odmítavý postoj k tomuto faktu, jenž je ve skutečnosti aktem definitivního církevního potvrzení zřejmé pravdy, že člověk, má-li mít jeho křesťanství nějakou cenu, musí k němu dospět veskrze svobodně, bez jakéhokoliv nátlaku, vyjma „nátlaku" křesťanské pravdy samé.

„Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích. Mimoto koncil prohlašuje, že právo na náboženskou svobodu je skutečně založeno na důstojnosti lidské osoby, jak nám ji dává poznat i zjevené Boží slovo i sám rozum.

Všichni lidé, protože jsou osoby - jsou totiž obdařeni rozumem a svobodnou vůlí, a proto mají osobní zodpovědnost - , jsou v souladu se svou důstojností pobádáni vlastní přirozeností a zároveň i mravně zavázáni hledat pravdu, především náboženskou. Jsou též zavázáni přidržet se poznané pravdy a podle jejích požadavků zařídit celý svůj život. Lidé však nemohou splnit tuto svoji povinnost způsobem přiměřeným své přirozenosti, nemají-li psychologickou svobodu a nejsou-li zároveň prosti vnějšího nátlaku. Právo na náboženskou svobodu tedy nevyplývá ze subjektivní dispozice osoby, nýbrž ze samé její přirozenosti. Proto právo na tuto svobodu patří i těm, kdo neplní povinnost hledat pravdu a přidržet se jí. Jejímu uplatňování se nesmí bránit, pokud se zachovává spravedlivý veřejný řád" (Dignitatis humanae I,2).

Jak chce J. Nebadal sladit svoje představy s tímto koncilním textem, který byl přijat hlasy 2308 biskupů proti 70 odpůrcům při 8 neplatných hlasech? Podlehli všichni tito biskupové modernisticko-liberalistické herezi, když k této otázce zaujali jiný postoj než blahoslavený Pius IX. ve svém „Syllabu"? Patří snad poměr státu a církve, vztah státu k jiným náboženstvím, význam státu v otázkách týkajících se individuální spásy k věcem neproměnným, věčně daným? Nezměnilo se snad od dob „Syllabu" radikálně chápání státu, jeho funkce v náboženském životě jedince i společenství, ze strany církve?

Právo na náboženskou svobodu vychází podle mínění koncilu ze samotné lidské přirozenosti, z čehož vyplývá, že patří k přirozeným právům, z principu platným vždy a všude. Přirozené právo na pravdu tedy nutně zahrnuje svobodu jejího hledání, povolení nekatolických kultů ze strany státu tudíž toto právo neporušuje, nýbrž naopak vytváří prostor k jeho realizaci.

Deklarace však přiznává právo na svobodu veřejně zastávaného postoje i těm, kdo se nedrží ve věcech náboženství ani přirozeného poznání Boha, tedy polyteistům a ateistům. I oni mají plné právo hledat pravdu po svém, v souladu se svým svědomím. Z hlediska přirozeného práva, založeného na uznání jediného Boha, se sice jedná o zjevné bludy, avšak i tyto bludy jsou tolerovány, pakliže se neprotiví „spravedlivému veřejnému řádu." Z jakého důvodu? Poznání Boha je sice rozumu dostupné, v dnešní době však není ničím samozřejmým. Samotná tato možnost je mnohými popírána jako metafyzický blud. Právě díky vážnému ochabnutí spekulativního myšlení, jež se dnes projevuje způsobem až stěží pochopitelným, je filozofická nauka o Bohu coby skutečnosti rozumem poznatelné a kompetentně promýšlitelné vytlačena na okraj převládajících intelektuálních zájmů. Filozoficky nevzdělaní lidé pak vůbec netuší, že něco takového jako přirozené poznání Boha vůbec existuje a krom toho se zdá, že i jakási základní, předvědecká intuice Boha coby základu a Pána univerza, zkrátka jakési dříve všeobecně rozšířené povědomí o existenci vyšší síly, je v současnosti vážně ochromeno.

Skutečnost Boha, jež by měla být pro přirozené lidské myšlení něčím zcela zjevným, není dnes ani zdaleka všeobecně přijímána. Církev, vědoma si tohoto faktu, dává i ateistům, mezi nimiž je mnoho čestných, poctivě hledajících lidí, právo na své přesvědčení. To však neznamená, že by ateisté a jiní odpůrci křesťanství měli nějaká práva vůči Bohu a objektivní pravdě. Oni o nich jen momentálně nic nevědí nebo o nich vědí málo. Jejich mravní povinností zůstává po celý čas vlastní existence usilovat o nalezení jediné pravdy a jediné pravé Církve a v případě úspěchu je závazně přijmout a podřídit se jim.

Svoboda svědomí tedy neznamená, jak její odpůrci mylně tvrdí, právo vybrat si náboženství podle vlastního libovolného uvážení nebo si nevybrat žádné a zůstat ateistou, stanovovat pravdu podle vlastního subjektivního mínění a být lhostejný k absolutnímu nároku pravdy jediné. Svoboda svědomí pouze umožňuje hledat tuto skutečnou pravdu svobodně, bez jakéhokoli nátlaku ze strany světských institucí. Přitom Církev nepřestává zdůrazňovat, že jediné pravé náboženství je katolické a že veškerá individuální snaha dosáhnout objektivní pravdy a jistoty spásy dosahuje svého naplnění v uznání a přijetí této skutečnosti. Jen chce hledajícímu člověku poskytnout dostatek prostoru k tomuto hledání, neboť jen rozhodnutí učiněné ve skutečné svobodě má pro ni nějakou cenu. Stát se katolíkem proti svému přesvědčení nebo se tak tvářit jen, abych byl v souladu s požadavky státu, který to po mně striktně vyžaduje, je nejen absurdní, ale i směšné. Stěží si lze představit lepší příležitost k masivnímu nárůstu pokrytectví a přetvářky.

Státu dnes přísluší jiná role, než tomu bylo před sto padesáti lety, kdy bylo katolické náboženství ve velké části Evropy něčím samozřejmým, něčím, vyjma některých pokrokářů a stoupenců „progresivních" názorů, rekrutujících se z řad inteligence, téměř všeobecně sdíleným. Tehdy existovala aliance státu a církve, jež se mohla opírat o přinejmenším pasivní podporu lidových mas, jimiž byla vnímána jako něco samozřejmého, neproblematického. Tento stav však nemohl trvat věčně. Odbojné tendence lidského ducha zapříčinily zrození zásadně odlišného myšlenkového klimatu, jehož plody zakoušíme nyní.

Napadat a kritizovat příčiny této takřka všeobecné transformace lidského smýšlení a vnímání skutečnosti světa se zde jeví jako zbytečné. Že šlo z křesťanského pohledu o těžký regres, není třeba zvláště zdůrazňovat, neboť neblahé důsledky tohoto, ať už dobrovolného, či nedobrovolného ústupu z myšlenkových pozic křesťanského realismu jsou navýsost zjevné. Pakliže tedy lidský duch ve svém úhrnu jakoby těžce zbloudil, když se vydal po klamných cestách ateismu, náboženského indiferentismu, liberalistického relativismu, smrtonosné skepse atd., je to jistě bolestné a vyzývající k duchovně-tvůrčí rezistenci, nicméně se tak stalo a bylo by zbytečné a nesmyslné to přehlížet.

Krom toho i takovéto z křesťanského hlediska očividné zbloudění může mít svůj význam, svůj tajemný smysl v dějinách spásy; může svým způsobem výrazně pomoci i Církvi, ať se to jeví na první pohled jakkoliv paradoxně, která, co nejvíce odpoutaná od světské moci a přesunutá jakoby na okraj veřejného zájmu, se bude moci oprostit od všech světských nánosů, od všeho vlažného a nepravého. Tak se může stát skutečnou výzvou a přístavem pro ty, kdo k ní budou puzeni nikoliv na základě národních zvyklostí či společenského konformismu, nýbrž pouze a výhradně silou svého, Bohem osvíceného, svědomí a vnitřního přesvědčení.

Církev, jež se ve věroučných otázkách nikdy nezpronevěřila sobě samé, a jak by také mohla, jsouc vedena Svatým Duchem, přijala tuto skutečnost a přizpůsobila se jí. Její pojetí státu je nyní nakonec mnohem přiměřenější jeho skutečnému poslání a smyslu. K ilustraci této skutečnosti opět přesně Roman Joch: „Z tohoto hlediska postrádá koncepce jediné svaté říše v dějinách smysl (zde máme na mysli výhradně katolický stát, jenž se považuje za „božský" a jenž povoluje pouze katolické náboženství a kult, plně se s ním ztotožňuje a všechny ostatní kulty pronásleduje jako falešné). Že vznikla v křesťanském prostředí je dějinně pochopitelné a v onom slabším, metaforickém významu i obhajitelné. Každopádně však měla jeden nešťastný dopad; a to ten, že některé křesťanské politické myslitele v dějinách mohla svádět k nikoli striktně křesťanskému chápání státu jakožto naprosto přirozené, světské instituce, nýbrž k antickému, řeckému a římskému chápání státu jakožto mystéria, opatřeného aureolou svatosti, a kompetentního rozhodovat věroučné otázky: určovat kult, jenž má být v politické společnosti pod jeho správou veřejně vyznáván."

Stát zde tedy již nestojí jako nástroj vykoupení, jako „božská" instituce pověřená k spásnému vedení svěřených duší. Toto právo a povinnost náleží výlučně Církvi. Stát nemůže být svatý a k svatosti přivádějící. Stát nesmí zasahovat do interních záležitostí svých občanů, není oprávněn mluvit jim do svědomí a direktivně stanovovat, který kult je pravý, a který jediný je tedy nutné vyznávat. Nárok jedince na individuální svobodu, na co největší možnou volnost při hledání skutečné pravdy, která je jeho posledním cílem, bez ohledu na to, zda se při tomto hledání ocitá na pravé cestě, či zda se hluboce mýlí, neporovnatelně přesahuje jakékoli potenciální nároky „sebekatoličtěji" smýšlejícího státu. Ten může i při sebelepší vůli a snaze chtít pro své občany jen to nejlepší stěží aspirovat na status svrchovaného správce lidských duší, závazně navigujícího své poddané na pouti k jejich nadpozemskému cíli.