Ročník 2004‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Diskuse o homosexualitě s Michalem Semínem


Ve čtvrtém čísle Distance roku 2003 vyšel můj článek o problematice homosexuality, který podnítil M. Semína k odpovědi. Dříve, než bych reagoval na jeho námitky, chtěl bych poděkovat redakci Distance, že poskytla výše zmíněným úvahám prostor. Jsem rád, že se tak naplňují slova redakce, která si vzala za úkol udržovat kritický odstup od módních trendů soudobých diskusí, a že hlavním kritériem je snaha o nalezení pravdy i v těch nejsubtilnějších podobách. Nemohu tvrdit, že můj článek vyhovuje takto přísným měřítkům, ale o to více si vážím úsilí redakce, která poskytuje prostor i názorům z redakčního hlediska nezvyklým. Jsem totiž přesvědčen, že myšlenkové alternativy jsou nejenom osudem člověka, ale svým způsobem i hybnou pákou jakékoli intelektuální činnosti.

V tomto smyslu děkuji i p. Semínovi, a to již proto, že se mým příspěvkem zabýval a věcně na něj reagoval. Osobně se rád nechám poučit a s čím se nedokážu vyrovnat, to mohu nabídnout jako předmět dalšího interpretačního sporu. Vím, že pokračování diskuse záleží především na trpělivosti všech zúčastněných, a snad tedy nepřekvapím svého oponenta některými dalšími námitkami a nebudu jeho (a redakční) trpělivost napínat nad únosnou mez.

Na druhou stranu bych ovšem uvítal, kdyby p. Semín nedělal to, co jistě také nemá rád, totiž aby nedotahoval naznačené problémové okruhy do jednostranně vyhrocených pozic, které se pak celkem snadno vyvracejí.

Na otázku Je homosexualita nemoc? odpovídám celkem jednoduše: Homosexualita dnes není považována za nemoc. Ať někdo zkusí tvrdit opak. Nechci se dopustit naturalistického omylu a odvozovat z toho, co je, také to, co má být. Ať si kdo chce co chce říká, ať se dopouští výbojů historických, biologických, filosofických nebo sociálních, skutečnost, že homosexualita není v ICD 10, je jasná věc. Jiná otázka je, zda by tam neměla být, ale tím jsem se nezabýval.

Dále p. Semín namítá, že neuvažuji o tom, že klasifikační systémy medicíny jsou také neseny politickými tlaky. Na druhé straně mi ovšem vyčítá, že v pohledu na nemoc zastávám sociální redukcionismus. Takže co se po mě vlastně chce? V této kritice se mi nesnadno orientuje, ale podle p. Semína dokážu zřejmě udržovat vedle sebe směry, které si vzájemně odporují. Přesto je nepopiratelným faktem dnešní doby, že sami lékaři se odvracejí od biologické definice nemoci a přiklánějí se k názoru, že nemoc je sociální kategorií. „Ztotožnit nemoc s biologickou poruchou je opodstatněné pouze ve veterinární medicíně, ale i zde ne zcela ... biologické normy jsou - mimo extrémní hodnoty - závislé na sociálních podmínkách." (1) Tento názor je nakonec vyjádřen i v proslulé definici zdraví WHO, kde se tvrdí, že „stav zdraví je metasystém obsahující vzájemně těsně propojené systémy fyzické, psychické a sociální, v němž záleží na tom, jak osoba, sociální skupina vnímá a interpretuje zdraví a nemoc" (2)

Takže závěrem: Nikdy jsem nezastával a nezastávám názor, že o tom, co je to nemoc rozhodují lékaři. Kdyby oponent chtěl přispět do diskuse nějakou vlastní „neredukcionistickou" definicí nemoci, byli by mu všichni lékaři i pacienti velice vděční.

Oponent se domnívá, že i přes to, že není homosexualita vřazena v klasifikačním systému, lze ji regulovat čistě medicínskými prostředky. Na základě tohoto tvrzení lze ovšem dospět velice daleko - například k názoru, že lze využívat medicínské intervence mimo rámec zdravotnických indikací (například k umělému oplodnění ženy panny atd.). Kromě toho bych oponenta vyzval k tomu, aby si to zkusil. Brzy by asi poznal, že samo rozpoznání homosexuality nebude ani pro něj předmětem terapeutického zájmu. Rozsáhlá studie anglických autorů zveřejněná v British Medical Journal (3) předkládá k úvaze tyto závěry: „Kontrast mezi hloubkou vlastních pocitů a léčbou vedl u většiny pacientů k pochybám o její účinnosti a sami ji přerušili...Nikdo nemá pocit, že by tato léčba byla účinná... Závěr: Studie ukazuje na negativní důsledek klasifikace homosexuality jako duševní poruchy." Bezpochyby lze tvrdit, že autoři jsou již ideologicky zpracováni a že k těmto závěrům dospět chtěli. Ale totéž lze říci i o těch druhých (4). Každému, kdo se v této oblasti angažuje, musí být zřejmé, že hodnotová vázanost argumentů, které se v diskusi o legalizaci homosexuality uplatňují, přímo vybízí k systematizaci tohoto problému pod určitý světový názor. Může se pak jednat o medicínsky a filosoficky nezajištěné, spíše ideologicky stvrzované osobní pocity jednotlivých autorů.

V otázce, zda bych považoval poruchy psychického řádu za projev nemoci, je odpověď velice jednoduchá. Dnes a tady ano, jindy a jinde možná ne. Ve středověku bych pravděpodobně v poruchách psychického řádu viděl dotek infernálních sil - pokud bych se jimi vůbec zabýval. Můj oponent jistě ví, že psychiatrická klasifikace není dána jednou provždy, ale že se vyvíjí a mění. A také regulace psychického zdraví není v průběhu věku stále stejná, ale proměnlivá.

Na závěr tohoto bodu pokládám otázku v poněkud obecnější rovině: Je eticky přijatelné regulovat medicínskými prostředky to, co není považováno za nemoc? Ať si každý odpoví sám.

V další námitce autor soudí, že se projevuje moje neadekvátní pojetí přirozeného zákona. Možné to je, ale z toho, co jsem napsal, na to snad nelze usuzovat. Pouze jsem popsal to, jak se v dějinách vyvíjela tato myšlenka. Nemám odpovědnost za to, co si myslí jiní.

A co že kladu za „vinu" církvi? Že podporovala názorovou pluralitu? Podle mého soudu to není vina. Daleko spíše souhlasím s J. Maritainem, že demokracii bez křesťanství nelze zdůvodnit ani bránit. A dokonce souhlasím i s ideou „nenaplněného osvícenectví", jak ji charakterizoval Hegel ve Fenomenologii ducha. Mrzí mě, že zde musím tak explicitně vysvětlovat, co jsem již napsal: Církev je plnoprávným účastníkem společenského dialogu, ale za současných podmínek nemá v tomto dialogu výlučnou rozhodovací pravomoc. Mohu-li připojit svůj dojem, ani po tom moc neprahne. Jestliže se soustřeďuje jen na dílčí oblasti, ve kterých „může pozitivně působit", pak je logické, že prostor pro její uplatnění je stále menší a zřejmě jej ani nebude moci sama definovat.

Podle jiných oponentů je vážnou trhlinou mé úvahy „logický rozpor". Na jednu stranu uznávám, že homosexualita je nemravná a nepřirozená, na druhou stranu se však stavím za legalizaci registrovaného partnerství. Mí oponenti namítají, že to, co je nemravné a hříšné samo od sebe, nemá být zákonně vyzdviženo jako společensky legální. P. Semín v tomto bodě opět dotahuje - prý tvrdím, že co je nemravné, může být vnímáno jako pozitivní společenská instituce.

Každý pozorný čtenář mé úvahy ví, že to jsem nikdy nenapsal, nikdy neřekl. Vzpomínám si na jednu báseň V. Holana, kde je popsán muž, který si při četbě spisu drmolí: „Takhle jsem to nemyslel, to jsem nikdy neřekl... Sokrates čtoucí Platona." Já nejsem tak významný, ale mohu se zatím ještě vyjádřit ke svému textu. A tam je řečeno: „Automaticky nelze říci, že to, co je nepřirozené, co je hříšné, nemůže být legislativně regulováno jako pozitivní společenská instituce." Tedy regulováno jako... Kdo nevidí ten rozdíl, přehlédne Krkonoše.

Zde se tedy snažím dokázat svým oponentům, že se o žádný rozpor nejedná. Zkrátka věci, které jsou negativní, musí společnost vždy regulovat. Jinak to prostě nejde. Ale nemusí je regulovat jen represivně. Může je dokonce regulovat „jako" pozitivní instituce. Příkladem mohou být právě rozvody manželství. Je to špatná věc, když jdou lidé od sebe, ale když to jinak nejde, tak zde musí být vytvořeny zákonné podmínky pro to, aby byl rozvod (a další sňatek) možný. Na některé špatnosti je nutná zákonná represe, na jiné represe spjatá s legalizací (například prodej alkoholu a cigaret, regulace prostituce a podobně) a někdy je vhodný permisivní přístup. Vlastně jsem řekl jen to, co většina lidí uznává.

Námitku ohledně taktiky dílčích kroků vyřídím celkem hladce: To, co není předmětem žádosti, nemůže být důvodem k odmítnutí žádosti.

A poslední námitka: proč omezovat věrnost na dvě osoby? To je velice jednoduché. Protože naší „přirozenosti" (pokud oponent věří, že něco takového je) je vlastní párové, nikoli skupinové souložení a tento socializační prvek je právě důvodem k legislativní podpoře.

Proč jsem tedy o této věci vůbec začal mluvit tímto způsobem? Protože chci touto cestou prokázat meze legitimity požadavků, které homosexuální páry kladou na společnost. Tím, že poukazuji na nepřirozenost homosexuálních pohlavních styků, dávám jednoznačně najevo, že homosexuální aktivity nepatří do sféry neutrálních společenských jevů, kterými se společnost nemá zabývat. Naopak tvrdím, že se jimi zabývat má, a že má vytvářet systémy regulací, které budou na jednu stranu umožňovat zakládat stabilní svazky, na druhou stranu nebudou umožňovat uznání těchto svazků jako plnoprávných vazeb manželských a rodinných. Nejde tedy o „kluzký svah" ale o vytyčení limitů možné společenské tolerance a o jejich zdůvodnění.

Poznámky:

  1. K. Chromý: Duševní nemoc, AVICENUM, Praha, 1990, s.15.
  2. Sociální deviace, sociologie nemoci a medicíny, sociologické nakladatelství a sociologický ústav ČSAV, Praha, 1991, s. 12.
  3. Treatments of homosexuality in Britain since the 1950s... BMJ, 2004 Feb 21, 328-429.
  4. Joseph Nicolosi, Reparative Therapy in Male Homosexuality: A New Clinical Approach, New York, Jason Aronson, 1991.