Ročník 2004‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Jak (ne)hledat Hitlerův motiv k holocaustu - díl II.

Jan Horník

1. III. Existoval-li motiv, je poznatelný a pravděpodobně i dostupný

Otázku po motivu si však již kladlo a stále klade mnoho lidí, a jak jsme u citovaných historiků viděli, s jednoznačnou a přesvědčivou odpovědí si příliš nevědí rady. Při vysvětlování možné příčiny Hitlerova antisemitismu a jeho jednání se nanejvýš odvažují k různým hypotetickým vysvětlením, ať už z oblasti údajné kauzality dějin, z psychologie, vlivů společenského prostředí nebo třeba iracionality, a někteří, jako Lukacs, jsou dokonce přesvědčeni, že právě motiv je principiálně nezjistitelný. Co když tedy na otázku po Hitlerově motivu k vraždění Židů žádná uspokojivá odpověď neexistuje? Vždyť tápou i renomovaní autoři a znalci nacismu. Neukazuje to náhodou na principiální nemožnost otázku uspokojivě zodpovědět? Je něco takového v lidských silách? A existoval vlastně nějaký motiv? Nejednal Hitler jednoduše bezúčelně? Co když marníme čas při hledání něčeho, co možná vůbec neexistovalo?

Možnost neexistujícího či nepoznatelného motivu by pochopitelně zcela znesmyslňovala jakékoliv další úsilí o odhalení jedné ze zbývajících záhad holocaustu, a proto je třeba se s tezí o nezjistitelnosti Hitlerova motivu nějak vyrovnat. Zkusme se tedy zamyslet nad tím, co by mohlo jeho nalezení principiálně bránit. (Odhlédněme nyní od možnosti, že bychom motiv nenašli kvůli vlastnímu chybnému postupu. Jde jen o to, zda má případný bezchybný postup vůbec šanci na úspěch.) Před jakými možnostmi stojíme? Základně se nabízejí tyto: buď žádný motiv pro genocidu Židů neexistoval, anebo existoval. Platí-li první možnost, nemá smysl, abychom se naším proč holocaust nadále trápili. Pokud platí možnost druhá, nabízejí se opět dvě varianty: motiv sice existoval, ale je nepoznatelný (to by mohlo vysvětlovat bezradnost historiků), anebo existoval a je poznatelný (historici ho však hledají špatně). I v tomto případě platí, že pokud by byla pravdivá první varianta, byla by jakákoliv další námaha zbytečná. Abychom tedy měli alespoň nějakou naději na úspěch, potřebujeme, aby platila poslední zmíněná možnost - motiv existoval a je poznatelný. Můžeme si však být jisti, že nalézt Hitlerův motiv (finální příčinu holocaustu) je principiálně v lidských silách a má smysl se o to pokoušet?

Abychom dokázali posoudit, nebo alespoň odhadnout naše šance, je nejprve užitečné si uvědomit, co víme jistě. Je nepopiratelným faktem, že k holocaustu došlo, a někdy během své kariéry se Hitler proto musel k vykonání masové vraždy rozhodnout. Mohl se ale rozhodnout bez jakéhokoliv cíle? Je to myslitelné? Není. Proč? Protože by to znamenalo připustit možnost, že může existovat rozhodnutí, které postrádá svůj předmět, což by byl rozpor. Rozhodnout se k neexistujícímu cíli čili k nicotě totiž nelze. Pojem rozhodnutí je totiž spoludefinován cílem, k němuž rozhodnutí směřuje, tím, k čemu se člověk rozhodne, takže rozhodnutí je vždy rozhodnutím k něčemu a myslet ho bez jakéhokoliv cíle by bylo totéž jako mít na mysli nerozhodnutí čili absenci volby. Právě nerozhodnout se totiž znamená nezvolit žádný cíl. Kdo by tedy chtěl tvrdit, že může existovat rozhodnutí bez svého cíle, tvrdil by, že může existovat rozhodnutí, které by bylo nerozhodnutím. Zároveň by tak tvrdil a popíral existenci rozhodnutí a to je rozpor. Nutnou součástí každého lidského rozhodnutí je tedy nějaký cíl a i Hitler se proto musel pro nějaký cíl rozhodnout. Jinak by se masová vražda neuskutečnila. Lze tedy s jistotou tvrdit, že když se Hitler rozhodl pro genocidu Židů, nějaký cíl zvolil.

Nyní však nastává obtíž při určení toho, čím byl tento cíl z hlediska účelnosti. Sledoval Hitler při rozhodování se k vraždě nějaký jiný cíl mimo samotnou genocidu? Měla masová vražda nějaký další účel? Nemohl být holocaust tzv. samoúčelem - vražda pro vraždu? Zde existují v zásadě dvě možnosti: buď se Hitler ke genocidě rozhodl bezúčelně a masakr byl samoúčelem - vražda byla cílem sama o sobě, anebo bylo vyvraždění Židů prostředkem k cíli mimo sebe a bylo tedy účelné, respektive existoval motiv, kterého chtěl Hitler genocidou dosáhnout.

Vyřešit tento problém obecně a kategoricky ještě před konkrétním zaměřením se na samotného Hitlera, by ovšem vyžadovalo další samostatnou práci, která by podala ucelenou teorii lidského jednání, a to by vzhledem k praktickým možnostem, které máme v případě Adolfa Hitlera, bylo nepřiměřeným plýtváním času a sil. Otázku možné samoúčelnosti či účelnosti genocidy zde proto pojednáme jen hypoteticky a ve zkratce. Alespoň zhruba se tak zorientujeme v tom, co obě možnosti znamenají a co z toho plyne. (Další kapitoly snad jasně prokáží, že soustředit se jen na možnost existujícího motivu není chyba.)

Nejprve k možnosti, že genocida byla samoúčelem. Co by to znamenalo? Že cílem nebylo nic jiného než samotné vraždění, že Hitlerovi nešlo o nic dalšího než o samotnou vraždu. Je to pravděpodobné? Je možné, že by se Hitler pro holocaust rozhodl jen kvůli zabíjení? Bez dobré znalosti Hitlerovy osobnosti to lze předem vyloučit asi jen těžko, nicméně určité indicie proti takové možnosti přeci jen svědčí. Například fakt, že Hitler se masakrů sám osobně neúčastnil, což příliš nejde dohromady s tím, že mu šlo jen o samotné vyvražďování. Dávalo by smysl zvolit zabíjení čistě pro zabíjení a pak se mu osobně zcela vyhnout?

Proti samoúčelnosti zabíjení částečně svědčí i to, že holocaust byl ve své podstatě výběrový. Týkal se totiž speciálně Židů, případně Romů, a evidentně tedy nebylo lhostejné, jací lidé v plynových komorách skončí. Právě to by ale nemělo být důležité, pokud by šlo jen o bezúčelné vraždění. Zřejmě tu tedy hrálo roli ještě něco dalšího, co mluvilo právě pro vraždu Židů, nějaký důvod, proč vyvraždit právě je. Nicméně kdo by chtěl tezi o samoúčelnosti holocaustu hájit, má možnost. Ať už se však nějaký obecný důkaz pro nebo proti podaří najít, jedno je jisté, buď holocaust samoúčel byl, anebo nebyl. Já osobně jsem přesvědčen, že nikoliv. Nechme však tuto otázku prozatím otevřenou. Pro metodickou přípravu pro hledaní motivu totiž není podstatné, zda se nám již nyní podaří tezi o účelnosti vraždění dokázat. Teď jde o to, abychom při hledaní případného motivu zvolili správnou cestu. Pokud totiž motiv skutečně existoval, při správném postupu jej nalezneme bez ohledu na to, zda budeme mít předem naprostou jistotu o tom, že genocida byla skutečně účelná.

Zamysleme se tedy nyní nad druhou možností, tzn., že když se Hitler rozhodoval k uskutečnění holocaustu, nějaký motiv měl, a vraždění proto nebylo samoúčelné. Co by to znamenalo? Že se Hitler rozhodl dosáhnout nějakého cíle, který měl nastat až po samotném vyvraždění Židů, a že genocida byla prostředkem k uskutečnění něčeho, co prozatím můžeme pojmenovat jako stav světa po existenci židovského národa. Abychom si uvedli nějaký příklad možného motivu, Hitler se třeba mohl rozhodnout vyvraždit židovský národ proto, aby dosáhl rasově čistého státu. V tomto případě by byl motivem ‚stav rasové čistoty‘. Jiným motivem by mohlo být třeba obohacení se židovským majetkem, tzn. loupežná vražda atd. Pokud by se nám podařilo správně poznat, čeho mělo být stavem světa po existenci Židů dosaženo, tzn. co přesně měl Hitler na mysli, když zvolil genocidu jako prostředek k dosažení cíle, potom bychom poznali jeho skutečný motiv k holocaustu.

Zkusme tedy přepokládat, že Hitler nějaký motiv k holocaustu měl, čímž se dostáváme k další rovině našeho problému, totiž k otázce poznatelnosti takového motivu. Můžeme případný Hitlerův motiv k masové vraždě konkrétně poznat? Je našemu poznání vůbec přístupný? Co když poznání Hitlerova motivu není v našich možnostech a nikdy nebudeme mít šanci poznat, o co přesně mu šlo a čeho mělo být vyvražděním Židů dosaženo, přestože motiv existoval?

Rozlišme nejprve dvě stránky: principiální poznatelnost a poznatelnost praktickou. Principiální poznatelnost znamená, že předmět poznání je adekvátní lidským poznávacím schopnostem. Například smysl sluchu není schopen poznávat barvy; anebo jiný příklad - pro smyslové poznání jako celek není principiálně přístupné, zda je člověk schopen poznat pravdu, neboť to je metafyzická otázka, která je řešitelná pouze filosofickou úvahou, a tedy rozumem.

Praktickou poznatelností se myslí, že je pro poznání prakticky dosažitelné to, co chceme poznat. Kdyby totiž motiv již žádným způsobem neexistoval, dejme tomu, že by zcela zanikl s Hitlerovou smrtí a nijak by se nedochoval do dnešní doby, například bychom neměli žádné záznamy o tom, kdo Hitler byl, co si myslel atd. čili zdroje, které Hitlerův motiv dodnes obsahují, něco, z čeho jej lze reálně poznat, bylo by pro nás poznání motivu prakticky nemožné.

Zamysleme se nejprve nad tím, zda je případný Hitlerův motiv poznatelný principiálně. Zda je poznatelný, pokud se nějak dochoval. Jaká jsou fakta? Bezpečně víme, že Hitler se někdy během života rozhodl holocaust uskutečnit. Jako lidský činitel se nemohl rozhodnout k ničemu, musel se rozhodnout k nějakému cíli, kterého chtěl svým jednáním dosáhnout.V jeho mysli proto muselo existovat něco, co zvolil. Co z tohoto faktu můžeme vytěžit pro náš problém? Že pokud Hitler nějaký motiv měl, minimálně on jej musel poznávat. Kdyby totiž svůj motiv neznal, nikdy by se pro něj nemohl rozhodnout. Proč? Musel by se totiž rozhodnout pro tzv. ‚nevědomý motiv‘, což je však nemožné. Nelze se totiž rozhodnout pro něco neznámého, neboť podstatou volby je výběr z nabízejících se možných cílů. Avšak cíl, který člověk nezná, a který je pro něj tudíž pozitivně zcela neurčitý, nelze učinit předmětem volby. Byla by to jednoduše volba nepředmětného předmětu. Pokud tedy Hitler nějaký motiv k holocaustu zvolil, musel ho také poznávat. (To nepřímo potvrzují i Hitlerova četná prohlášení, která učinil dlouho před samotným holocaustem. Kdyby totiž nevěděl, o co mu jde, těžko by o tom mohl veřejně mluvit.)

Dále víme, že Hitler byl člověkem, a jeho poznání proto muselo být lidským poznáním. Co z toho plyne? Že když Hitler jakožto člověk poznával to, co svou činností sledoval, musí být v principu možné, aby to poznali i jiní, pokud jsou lidmi. Principiálně to proto musí být i v našich možnostech, neboť jsme lidé. (Pravdivost této dedukce nepřímo dosvědčuje to, že nejvyšší nacistické vedení Hitlerův cíl sdílelo. I oni se jakožto lidé na vraždě z nějakého důvodu podíleli a alespoň někteří - H. Himmler, R. Heydrich, J. Goebbels, A. Rosenberg - skoro jistě sledovali stejný motiv. I pro ně byl tedy poznatelný.)

Máme však možnost poznat případný Hitlerův motiv i prakticky? Nezanikl společně s Hitlerem při jeho smrti? Existují zdroje, z nichž můžeme poznat obsah Hitlerovy mysli a motiv v něm nalézt? Vzhledem k tomu, co všechno po Hitlerovi zůstalo, včetně jeho vlastních knih, nespočtu projevů atd., je to více než pravděpodobné. Pramenů je dokonce tolik, že je pro jednotlivce vlastně nemožné, aby je všechny důkladně prozkoumal, takže si na nedostatek zdrojů nemůžeme stěžovat. Lze proto oprávněně doufat, že v nich bude právě to, co hledáme.

Celkový závěr proto zní, že pokud Hitlerův motiv pro genocidu Židů existoval, tzn. že se Hitler nerozhodl samoúčelně, je motiv principiálně poznatelný a vzhledem k bohatosti dochovaných pramenů je pravděpodobné, že je pro nás i prakticky dostupný. Existuje tedy naděje, že se nám může podařit případný Hitlerův motiv nalézt, a proto má smysl snažit se pátrat po tom, proč se Hitler rozhodl holocaust uskutečnit.

1. IV. Motiv je třeba hledat v obsahu Hitlerovy mysli

Existoval-li tedy Hitlerův motiv k holocaustu a my máme reálnou šanci ho najít, stojíme nyní před další otázkou, totiž kde jej hledat? Kam se musíme zaměřit, abychom postupovali přiměřeně našemu cíli a nepátrali v oblastech, kde motiv nelze nalézt. Pro lepší pochopení této obtíže si můžeme nejprve vypomoci příkladem oblasti, kde případný motiv určitě nenajdeme.

Jak jsme viděli v úvodu kapitoly, citovaní historici, jejichž hlavním předmětem zájmu jsou lidské dějiny, si s vysvětlením příliš rady nevěděli. Přirozeně se proto nabízí otázka, zda lze něco takového jako motiv k vyhlazení židovského národa najít v dějinách? Vždyť historici by snad po půl století hledání měli motiv najít? Neexistuje tu tedy spíš principiální problém? Lze vůbec prostřednictvím výzkumu historie, byť by byl sebedůkladnější, něco takového poznat? Dejme tomu studiem nějaké části nacistických dějin, například analýzou činnosti Adolfa Eichmana, který celý masakr prakticky organizoval? Anebo výzkumem německých či židovských dějin nebo snad lidských dějin vůbec?

Otázka tedy zní, zda takový motiv může existovat v dějinách, z nichž bychom ho mohli poznat? Odpověď je zřejmá, když si dobře uvědomíme jednak to, že uskutečnění motivu mělo vést k vyhlazení Židů, a za druhé to, že jednou z nutných podmínek vzniku takového motivu je existence židovského národa. Když si pak celé lidské dějiny teoreticky rozdělíme na období před vznikem židovského národa a na období, kdy Židé existovali a existují (období po jejich existenci se naštěstí nepodařilo uskutečnit), a zamyslíme se nad tím, co by musela znamenat existence motivu v dějinách, totiž jeho zrealizování, můžeme již snadno vyloučit, že by motiv bylo možné poznat studiem dějin.

Zamysleme se nejprve nad předpokládaným obdobím dějin, kdy židovský národ ještě neexistoval (pokud tomu tak někdy bylo), a nad tezí, že motiv k holocaustu nemohl vzniknout bez existence židovského národa. Je myslitelné, aby takový motiv vznikl bez existence Židů? Co by to znamenalo? Že může vzniknout a existovat motiv k vraždě někoho, kdo neexistuje. Je však smysluplně myslitelný motiv k vyvraždění neexistujícího národa? Není. Proč? Protože by to byl nemožný motiv vraždy. Znamenalo by to totiž chtít dosáhnout stavu po zániku konkrétní oběti, která neexistuje. Motiv pro genocidu Židů proto nemohl vzniknout ani existovat, dokud neexistoval židovský národ. Byl by to jednoduše motiv k vraždě nikoho - motiv by zároveň byl a nebyl motivem, což by byl rozpor. Motiv pro genocidu Židů proto nemohl existovat ani vzniknout před vznikem samotného židovského národa, a proto nemohl existovat ani v dějinách před existencí Židů.

A nyní zkusme promyslet období dějin, kdy již židovský národ existoval a stále existuje, dejme tomu minimálně po Abrahámovi, cca posledních 4 000 let, čili dobu, kdy mohl vzniknout a existovat motiv k jejich vyhlazení. Mohli bychom někdy v tomto období najít v dějinách motiv k holocaustu? Čeho že mělo být holocaustem dosaženo? Co se mělo stát realitou? Mělo jít o uskutečnění určitého stavu lidstva bez existence Židů. Existoval však někdy v dějinách po vzniku židovského národa takový stav? Uskutečnil se motiv? Nikoliv. Takový stav se realitou dějin nestal. Ani nacisté totiž naštěstí nakonec nedosáhli svého cíle vymazat Židy z povrchu Země. Existence lidstva bez Židů (poté, co židovský národ vznikl) tedy vždy byla jen teoretickou možností. Neuskutečnil-li se však cíl holocaustu v období po vzniku židovského národa, nemůžeme to, čeho mělo být genocidou dosaženo, najít ani v období dějin za existence Židů.

Tento fakt je dobře pochopitelný i z toho, když si uvědomíme, co se vlastně děje, když člověk zvolí a usiluje o nějaký konkrétní cíl - tzv. zásada ‚první v mysli, poslední ve skutečnosti‘. Například, když se člověk rozhodne jet na chatu. Po takovém rozhodnutí totiž následuje volba prostředků, které mají umožnit dosažení zvoleného cíle, například pojedu vlakem, k tomu zase potřebuji zjistit, kdy vlak jede, abych to zjistil, musím najít jízdní řád atd. a tyto zprostředkující činnosti se pak musejí uskutečnit v obráceném pořadí, než v jakém jsou odvozeny z původního cíle. Nejprve totiž musím najít jízdní řád , abych mohl zjistit, kdy vlak jede, což zase potřebuji vědět, abych na něj mohl jít atd. Jednoduše řečeno, to, co je zvoleno jako první v řadě různých cílů (prostředků), se uskuteční až jako poslední, tedy první v mysli, poslední ve skutečnosti‘. V případě motivu k vyhlazení židovského národa tedy motiv vlastně zůstal na úrovni mysli, neboť cíle vraždění se nepodařilo dosáhnout.

Celková odpověď proto zní, že motiv k holocaustu nemohl vzniknout ani existovat předtím, než vznikl samotný židovský národ, a zároveň se nikdy v dějinách neuskutečnil v období po vzniku židovského národa (v době, kdy vzniknout mohl). Avšak dějiny jsou právě tím, co se uskutečnilo, a proto Hitlerův motiv nikdy nebudeme moci poznat z dosavadních dějin. Lze-li tedy motiv někde hledat, potom ne v dějinách, a proto není divu, že historici, kteří se motiv pokoušejí nalézt v rámci svého oboru, jsou neúspěšní. Je to totiž z principu nemožné.

Netrapme se ale již uvažováním nad oblastmi, kde motiv nenajdeme, neboť jejich znalost by nám pomohla nanejvýš k eliminaci některých oblastí, jejichž výzkumem bychom ztráceli čas. Abychom ale mohli motiv skutečně najít, potřebujeme nějakou oblast určit pozitivně. Jinak bychom se museli spolehnout na náhodu a hledat naslepo.

Kam se tedy obrátit? Můžeme mít o nějaké konkrétní oblasti jistotu, že v ní lze motiv smysluplně hledat? O jedné takové oblasti už z našeho předchozího uvažování víme. Po motivu můžeme určitě pátrat v Hitlerových myšlenkách. Byl-li totiž Hitler první účinnou příčinou a musel-li se pro motiv rozhodnout, pak ho musel znát, a motiv tím pádem musel existovat v jeho mysli. Jinak by ho Hitler nemohl zvolit a holocaust spustit. Hitlerova mysl je tedy evidentně oblastí, kde má smysl hledat. Protože je však Hitler mrtev a možnost křížového výslechu nenávratně zanikla, budeme se muset spokojit už jen s tím, co nám po Hitlerově mysli zbylo, respektive se záznamem jeho myšlení.

Nemohli bychom však motiv najít snáze ještě někde jinde? Mimo obsah Hitlerovy mysli? Nebylo by možné hledat například v myšlení jiných nacistů? To by zřejmě v zásadě možné bylo, ale problém by nakonec byl v tom, že kdyby se nám motiv k holocaustu podařilo nalézt v myšlení jiných nacistů, neměli bychom jistotu, že jde o tentýž motiv, jaký měl Hitler. Nás totiž v posledku zajímá motiv první účinné příčiny celého kauzálního řetězce genocidy, tzn. Hitlera, a proto je nejlepší hledat přímo u něj, abychom se vyhnuli případné nejistotě, zda se námi nalezený motiv s tím Hitlerovým skutečně shoduje. Práci bychom si navíc stejně nijak zásadně neusnadnili, protože ať už bychom hledali v mysli kohokoliv, kdo mohl motiv znát, v principu by to bylo stejně obtížné - mysl jako mysl. Hledat jinde než u Hitlera by snad mělo smysl jedině tehdy, pokud by po něm nezbyl dostatek materiálu, který jeho myšlenky obsahuje. To však není náš případ, neboť zdrojů obsahujících Hitlerovy myšlenky je dostatek.

Nebylo by však možné ušetřit si práci hledáním ještě v jiné oblasti než v myšlení? Co když motiv doslova leží někde na ulici? Velice těžko. Proč? Například proto, že jak již víme z předchozích úvah, Hitlerův motiv se nikdy reálně neuskutečnil, neboť stav po existenci židovského národa zůstal jen na teoretické úrovni, a z toho plyne, že Hitler sledoval motiv, který mohl a může existovat jedině v oblasti, kde mohlo a může existovat něco, co se ještě reálně neuskutečnilo. (Právě oblast myšlení tuto podmínku splňuje. Například lze myslet na obrovskou horu zlata, která by mohla stát třeba v Berlíně, apod.) Pokud by tedy motiv mohl být k nalezení ještě někde jinde mimo oblast myšlení, pak by to každopádně musela být nějaká oblast mimo empiricky dostupný svět a ta nám bude jen stěží lépe přístupná než obsah Hitlerovy mysli. Navíc bychom nakonec stáli před stejným problémem jako v případě hledání u jiných nacistů, totiž zda motiv, který bychom případně nalezli mimo Hitlerovo myšlení, skutečně odpovídá motivu, který měl Hitler na mysli, když se rozhodl genocidu spustit. Držme se proto raději Hitlera.

1. V. Vysvětlení motivu je filosofický problém

Konečně tedy víme, kde lze případný Hitlerův motiv hledat. Bude nám však stačit pouhé seznámení se s dochovaným obsahem Hitlerovy mysli? Bude stačit přečíst si Hitlerovy myšlenky, abychom motiv poznali? To by přece znamenalo, že každý, kdo si přečte, co si Hitler myslel, motiv pozná. To se ale na první pohled neshoduje se skutečností. S Hitlerovým přesvědčením a myšlením se totiž od konce druhé světové války seznámilo mnoho lidí, včetně výše citovaných historiků, a motiv přesto stále zůstává velkou neznámou. Tento fakt proto naznačuje, že i v případě, že Hitler měl motiv pro genocidu, existuje ještě nějaký další problém. Poznání motivu z myšlení proto zřejmě nebude zcela jednoduché a bude vyžadovat nějaký zvláštní přístup.

Skutečnost, že samotné poznání Hitlerova myšlení ještě automaticky nepřináší pochopení a poznání motivu a že ve způsobu čtení bude problém, dosvědčuje příklad Eberharda Jäckela a jeho knihy Hitlerův světový názor (1). Jeho popis obsahu Hitlerova myšlení je totiž velice přesný. Jäckel nejen dobře zachycuje Hitlerovu argumentaci, ale navíc si jako jeden z mála dokonce uvědomuje i skutečnost, že Hitlerovo myšlení je nanejvýš racionální. V poslední kapitole knihy, nazvané Hitler a Němci, přesto nalézáme následující konstatování:

„To nejstrašnější se ale vzpírá každému vysvětlení: vražda na Židech a na často zapomínaných Cikánech. Jistěže je i zde Hitlerův osobní podíl velký. Jistěže dále existují přesvědčivé výklady pro pronásledování menšin, tím, že totiž většina, pokud se dostane do krize, v nich často spatřuje viníky, protože nemůže viníka rozpoznat v sobě nebo v okolnostech. Toto však nakonec již nebyl ani gigantický pogrom. Tento čistě byrokratický proces chladnokrevně organizované a mechanizované masové vraždy, která nemá příklad v dějinách, se vymyká dokonce i vzdálenému, byť jen pojmovému odvození z pogromové nálady a přesahuje do oblastí, kde vysvětlující rozum oněmí." (2)

Proč tedy ani poměrně podrobná znalost obsahu Hitlerovy mysli nepřináší zároveň pochopení motivu genocidy, a tím pádem i její racionální vysvětlení? Je to dáno tím, že chceme-li mít o něčem vědění v pravém slova smyslu, potřebujeme znát i příčiny vzniku dané věci. Například pro pochopení holocaustu potřebujeme poznat vrahy a účel vraždění. Nestačí nám jen faktická znalost, že genocida proběhla, ale potřebujeme vědět i proč k ní došlo. Nebo jiný příklad - když v přírodě konstatujeme nepřeberné množství živočišných druhů, teprve pomocí teorie jejich vzniku, například Darwinovou evoluční teorií, čili udáním příčin, si pozorovanou rozmanitost dokážeme uspokojivě vysvětlit.

To, že pro skutečné poznání Hitlerova motivu potřebujeme poznat i příčiny jeho vzniku, si můžeme ukázat na následujícím příkladu. V Hitlerově Mein Kampfu například čteme: „Věřím, že dnes jednám ve smyslu všemohoucího Stvořitele: Tím, že se bráním Židovi, bojuji za dílo Pána." (str. 70) Z poznání obsahu Hitlerova myšlení se nám tedy jako jeden možný motiv boje proti Židům nabízí obrana stvořeného světa. Proč by ale měla být genocida skutečně motivována právě bojem za ‚stvoření‘? Proč by právě toto měl být Hitlerův pravý motiv? Co když bylo skutečným motivem něco jiného a toto zdůvodnění antisemitismu je jen účelové? Například jím Hitler mohl chtít přilákat příznivce, aby se dostal k moci a antisemitismus využíval jen jako účinný prostředek ve volebním boji. Pak by mohla být skutečnou motivací například moc. Anebo možná ještě něco dalšího, třeba sláva, k jejímuž dosažení potřeboval moc získat, k čemuž zase využíval antisemitismu atd. Samotná znalost obsahu Hitlerovy mysli nám proto ještě zdaleka neumožní pravý motiv rozpoznat.

Abychom se tedy v množství cílů, které Hitler během svého jednání sledoval, dokázali správně zorientovat, potřebujeme pochopit i to, proč jeho jednotlivé cíle vznikly. Obzvláště potom to, proč vznikl motiv, jehož volba vedla k rozhodnutí uskutečnit genocidu. Jinými slovy, v případě holocaustu potřebujeme poznat, co bylo v Hitlerově mysli ‚první‘, když zvolil genocidu jako účelný prostředek, a proč svůj motiv měl.

Z hlediska řazení a závislostí různých Hitlerových cílů se vlastně jedná i o to, zda byl Hitler antisemitou z přesvědčení, anebo zda se rozhodl antisemitský motiv zvolit jako prostředek ještě k jinému cíli čili zda byl antisemitou, protože to bylo z nějakého důvodu účelné. Byl-li totiž Hitler účelovým antisemitou, potom musíme najít právě onen další účel a jeho zdroje, abychom poznali, co bylo skutečnou účelovou příčinou celého masakru. Pokud by motivem například byla moc, pak by bylo potřeba vysvětlit, co bylo příčinou Hitlerovy mocichtivosti, atd. Jinými slovy, abychom poznali, co bylo motivem genocidy, musíme podat správnou teorii motivu, který byl při určování genocidy jako prostředku v Hitlerově mysli skutečně ‚první‘. Tím se zároveň dostaneme i k tomu, proč se stal Hitler antisemitou. Pochopíme-li totiž, proč měl Hitler svůj motiv k holocaustu, pochopíme i příčiny jeho antisemitismu. Správné vysvětlení by nám tedy mělo přinést nejen odpověď na otázku, co byl Hitlerův motiv, ale i proč jej měl čili proč byl Hitler antisemitou.

Právě neznalost skutečných zdrojů Hitlerova motivu je zřejmě důvodem, proč je pro Jäckela holocaust racionálně nevysvětlitelný. Výzkum, který obsahují kapitoly 2.- 4. Jäckelovy knihy (Dobytí prostoru, Odstranění Židů a Stát jako účelový prostředek), se totiž opírá o následující přesvědčení:

Tím je dán výsledek tohoto přehledu. Hitler měl jen dva skutečné cíle, jeden zahraničněpolitický a druhý rasově politický. Německo muselo pod jeho vedením získat nový životní prostor na východě a muselo odstranit Židy. Stát a jeho ústava, vnitřní, hospodářská a sociální politika, strana, její program a ideologie - to vše byly jen prostředky k naplnění dvojího účelu.

(...)

Tato vláda stála, tak zní náš dosavadní výsledek, výhradně ve službách obou jmenovaných cílových představ. Ty však ještě potřebovaly podklad určitého světového názoru. Zjevně tím nebyla míněna nepřesně formulovaná národní ideologie. Hitlerův světový názor musel mnohem spíše doplnit ‚nezbytnou srozumitelnost vnitřních vývojových zákonů politického života vůbec‘ (MK, str. 296). Musel se vztahovat k cílům a ospravedlnit jepřičemž je musel postavit do smysluplně vyhlížejících vzájemných souvislostí. Toto shrnutí Hitler našel v pojetí dějin." (3)

Na Jäckelově závěru 4. kapitoly je podstatné to, jakým způsobem chápe časovou následnost vzniku cílů a Hitlerova světonázoru. Jäckel totiž tvrdí, že cílové představy ještě potřebovaly podklad světonázoru. Tzn., že podle Jäckela musely Hitlerovy cíle vzniknout jako první, ještě před jejich samotným světonázorovým ospravedlněním. Jak Jäckel doslova píše, světonázor se ‚musel vztahovat k cílům a ospravedlnit je, ... musel je postavit do smysluplně vyhlížejících vzájemných souvislostí.‘ Podle něj si tedy Hitler začal svůj světonázor tvořit teprve dodatečně. Kauzalita by v tom případě byla taková, že existence cílů by spoluzapříčinila vznik světonázoru, a ten by proto nikdy nemohl být jejich zdrojem. Jinak by to byl kauzální kruh - cíle by vysvětlovaly vznik světonázoru a ten by vysvětloval vznik cílů. V Jäckelově chápaní proto musejí Hitlerovy cíle pocházet odjinud než z jeho světonázoru.

Pokud by však světonázor skutečně byl jen zpětným odůvodněním, které nemělo žádný vliv na samotnou volbu cílů, nemohl by mít vliv ani na vznik motivu, kterého mělo být genocidou dosaženo. Genocida totiž byla prostředkem k motivu, a motiv ji proto musel nutně kauzálně předcházet. Nelze totiž volit prostředky k cíli, pokud ještě neexistuje cíl (‚první v mysli, poslední ve skutečnosti‘). Z toho plyne, že pokud cíle, včetně Jäckelem uváděného rasově politického, předcházely vzniku světonázoru, pak musel vzniku světonázoru předcházet i vznik motivu k holocaustu.

Z analýzy Jäckelova chápaní kauzálního vztahu mezi Hitlerovými cíli a jeho světonázorem je tedy pochopitelné, proč ani podrobná znalost obsahu Hitlerova myšlení Jäckelovi nepřináší racionální vysvětlení celé tragédie. Jäckel totiž předpokládá, že příčiny vzniku cílů, a tím pádem i motivu genocidy, jsou mimo Hitlerův světonázor. (Ostatně o vysvětlení genocidy Jäckelovi zřejmě ani nešlo, neboť pokud předpokládá, že její příčiny nejsou v Hitlerově myšlení, jistě by se nepouštěl do mapování obsahu Hitlerovy mysli.) My však budeme chtít Hitlerův motiv vysvětlit, a budeme proto muset podat teorii jeho vzniku čili udat příčiny.

Do takové náročné práce se ale někteří lidé raději nechtějí pouštět. Například proto, že jsou přesvědčeni, že takové úsilí je předem odsouzeno k nezdaru, jiní se zase třeba nechtějí vydávat do oblastí, které nejsou jejich profesní doménou, což jsme viděli například u Lukacse, který si jako historik raději sám zakázal pátrat po Hitlerově antisemitském motivu a jeho psychických zdrojích (viz podkapitola 1. I.). Někteří historici se však o nějaké vysvětlení vzniku motivu přeci jen pokoušejí a na tenký led teoretizování se pouštějí. Některé nepřesvědčivé pokusy vysvětlit příčiny Hitlerova antisemitismu jsme již viděli u Kershawa a nyní se krátce podíváme ještě na další dva autory, abychom lépe porozuměli tomu, o co při snaze vysvětlit Hitlerův antisemitismus vlastně jde.

Historikem, který se alespoň kratičce snaží svou teorii motivu předložit, je například Alan Bulloc. Ve svém díle Hitler a Stalinvysvětluje Hitlerův antisemitismus prostřednictvím iracionálních příčin. Bulloc píše:

„Na závěr jsme nechali ten nejtypičtější rys Hitlerova systému, jeho antisemitismus, aby mohl být zařazen do obecnějšího rámce Hitlerovy rasové politiky, Rassenpolitik. Ta se rozšířila na jedné straně na likvidaci neschopných (podle programu na předcházení dědičně chorobným potomkům z roku 1933), a to i když se narodili nežidovským Němcům, a tak se stala rasovým základem nacistické zemědělské politiky; na druhé straně vedla k vykořisťování a vyhlazování nežidovských Poláků a Rusů jako podlidí, Untermenschen. Avšak není sporu, že Židé v jeho světovém názoru, Weltanschauung, zaujímali zvláštní místo. Žádný osobní zážitek, který by vysvětloval míru nenávisti k Židům, se doposud nepodařilo nalézt, ale někteří jeho životopisci poukazují na obscénní jazyk, jenž zpravidla používal, když o nich hovořil, a tvrdí, že má původ v potlačené sexualitě. Člověka zneklidňuje otázka, kdy asi tento muž, odpovědný za smrt šesti milionů Židů, naposledy skutečně osobně hovořil s nějakým Židem nebo nějakého alespoň potkal. Ale ‚Žid‘ jako takový Hitlera provází v textu knihyMein Kampf a jeho vzteklé blouznění neupomíná na žádnou lidskou bytost z masa a kostí židovského původu: je to produkt Hitlerovy posedlé fantazie, ďábelské stvoření, jež vyjadřuje Hitlerovu potřebu jakéhokoliv objektu, na který by mohl soustředit agresivitu a nenávist.

Hitler tyto pocity racionalizoval vyhlášením, že Židy odlišuje od ostatních ras skutečnost, že nemají žádné vlastní území, a tak se nemohli podílet na boji o životní prostor, který považoval za základní model dějin. Když Židé nemají vlastní území, nemohli vytvořit stát, ale museli se stát parazity (touto metaforou byl Hitler přímo posedlý) tučnícími z tvůrčí činnosti a práce jiných národů." (4)

Bulloc nejdříve konstatuje, že se nenalezl žádný zážitek z Hitlerova života, který by mohl jeho antisemitismus vysvětlit, a uvádí jednu z možných freudovsky laděných teorií, čímž naši pozornost směřuje k psychologii a pudům, a poté se sám snaží nějaké příčiny Hitlerova antisemitismu podat. Hitlerův antisemitismus vysvětluje jako produkt nějakých posedlostí a potřeb a vposledku se na něj dívá jako na výsledek snahy vybít si na někom vlastní agresivitu a nenávist. Účelem genocidy by tu vlastně bylo jakési emoční či pudové uspokojení.

Pokud bychom se Bulloca ptali na příčinnou závislost Hitlerova antisemitismu, Hitler prý ‚racionalizoval své pocity ‘, tzn., že prvotní příčinou jsou tu existující pocity nenávisti a neukojená agresivita, které jsou poté nějak racionalizovány. Podle Bulloca to tedy rozhodně nemohlo být například tak, že by Hitler nejprve sám sebe nějak racionálně přesvědčil, že Židé jsou z určitého důvodu zlo, a to by pak působilo jeho fanatickou nenávist. Jeho verze je tedy zcela opačná oproti Hitlerovu vlastnímu popisu vMein Kampfu. Bulloc tak zcela pomíjí Hitlerův vlastní důraz na nutnost racionálního zdůvodnění antisemitismu a jeho zdroje situuje kamsi do Hitlerovy psychologie.

I kdyby tomu však skutečně bylo tak, jak tvrdí Bulloc, ihned vznikají další otázky. Například proč se objektem Hitlerovy racionalizace nenávisti stali právě Židé? Byla to jen náhoda, že si Hitler vybral právě je? Proč nezvolil nějakou jinou skupinu lidí, třeba Poláky nebo Rusy? A proč například právě Romové dopadli obdobně jako Židé? Anebo snad šlo při hledání objektu pro nenávist o další iracionální volbu? A kde se vlastně Hitlerova nenávist vzala? Co bylo příčinou jejího vzniku? Proč byl Hitler plný nenávisti, kterou mohl a potřeboval racionalizovat? A mohl holocaust vůbec být důsledkem racionalizace nějakých duševních sklonů či deviací? A dává vůbec smysl mluvit o racionalizaci emoce? Může takový proces vůbec existovat? Atd., atd. Podobných otázek se nabízí nespočet. Bulloc už však svou teorii motivu nijak dál nezdůvodňuje, natož aby byla jeho argumentace přesvědčivá. Namísto toho se rychle vrací ke své historické práci, a tak se od něj odpovědí na naše otázky nedočkáme.

Dalším historikem, na jehož pokus nějak vysvětlit Hitlerův antisemitismus se můžeme krátce podívat, je J. P. Stern. Ve své knize Hitler: vůdce a lid předkládá částečně podobné vysvětlení jako Bulloc. Navíc však přidává i mocenský motiv a antisemitismus vysvětluje i jako politický účelový prostředek. Stern píše:

„Ideologie, kterou sesmolil, byla výslovně osobní věc, jejíž platnost se odvozovala z tvrzení, že je identická s jeho Já - přesněji řečeno s obrazem, s jakousi personou, který zformoval ze svých záměrů a jíž zastíral své úzkosti; a tento střih na osobu, napersonu, je jeden z důvodů, proč na konci jeho kariéry nezůstalo nic, co by mohlo být předáno dalším generacím. A přece to nebyla žádná náhodná myšlenka, nýbrž promyšlená a procítěná idologie: soubor idejí s cílem získat politickou moc a udržet ji a soubor praktik, které byly ve světle měnící se politické situace takticky modifikovány. Jeho „světový názor" vykazoval nápadnou podobnost na jedné straně s francouzským a italským fašismem a na straně druhé s lokálními (německými a rakouskými) předchůdci; zároveň však měl zvláštní, zřetelně vlastní styl. Prvky jeho „světového názoru" byly intelektuálním vlastnictvím doby: tradiční rakouský náboženský antisemitismus, radikalizovaný v rasovou a společenskou doktrínukterá argumentovala slovníkem sociálního darwinismu; špatně strávené drobty ze Schopenhauera, Nietzscheho a Wagnera, Houstona Stewarda Chamberlaina a fanatického Lenze von Liebenfelse, propagátora kultu „Ostary" a hákového kříže; snad také něco málo ze sociologů Le Bona, Gobineaua a Sorela, a to všechno (přičemž Lagarde k tomu přistoupil teprve později) bylo znovu oživeno v Hitlerově myšlení po první světové válce jeho přítelem básníkem Dietrichem Eckartem. ‚There is a tide in the affairs of man (v lidských záležitostech existuje příliv a odliv), chopíme-li se přílivu, vede ke štěstí‘. (Shakespeare). Hitlerova úloha na počátku jeho politické dráhy spočívala v radikalizaci této neoriginální směsi podle - zcela originálního - poznání, že nyní vznikla situace, která takovou radikalizaci dovoluje a umožňuje její přenesení z letáků a brožur do praktické politiky. Intelektuální úloha (a zde je třeba zdůraznit, že o ni šlo, přes Hitlerovu intelektuální rozbředlost a přes jeho ‚kumštýřský‘ temperament) záležela pak v tomsublimovat charakterové rysy sebeuplatnění a strachukteré ho přivedly do politické arény, v doktrínu. Jeho talent byl v tom, že tyto vlastnosti artikuloval formou, která byla obecně srozumitelná, zároveň však plně těžila ze znaků vášnivé osobní zaangažovanosti. Nacionální socialismus byl jeho výtvorem. Nabídl světu dvacátých let obraz ‚hnutí‘, ve kterém byly privatizovány a personalizovány veřejné politické ctnosti, zatímco jeho politická praxe směřovala k opaku, k politizaci všech hodnot, nejsoukromější a nejosobnější nevyjímajíc: taková je formální struktura ideologie, kterou sesmolil." (5)

I pro Sterna jsou prvotní příčiny vlastně psychologické, ale na rozdíl od Bulloca přidává mocenský motiv. Podle Sterna totiž určité charakterové rysy sebeuplatnění a strachu Hitlera přivedly do politické arény, ve které se dokázal úspěšně prosadit právě prostřednictvím své ideologie. Kauzalita je tu tedy taková, že Hitler měl původně nějaké charakterové rysy, které ho vedly ke vstupu do politiky, a svou ideologii, včetně jejího antisemitismu, při tom použil jako účinný prostředek v tehdejším společenském prostředí. Jak Stern doslova píše: ‚nebyla to žádná náhodná myšlenka, nýbrž promyšlená a procítěná ideologie: soubor idejí s cílem získat politickou moc a udržet ji‘. Čili původní zdroje Hitlerova antisemitismu sice byly v jeho charakteru, ale antisemitismus, a tím pádem i genocida, byly jen nástrojem k získání a udržení moci, která byla hlavním motivem Hitlerovy politické činnosti. Podle Sterna by tedy Hitler byl účelovým antisemitou.

Na Sternově vysvětlení je také dobré si všimnout, jak chápání moci jako prvotního motivu ovlivňuje i další Sternův výklad a uvažování. Například to, jak vysvětluje fakt radikalizace původních myšlenkových prvků Hitlerova světonázoru. Podle Sterna totiž Hitler radikalizoval tehdejší intelektuální vlastnictví doby do své ideologie právě proto, že rozpoznal, že pro to vznikla příhodná situace. Co když ale Hitlerovi vposledku nešlo o moc? Bylo by pak smysluplné vykládat radikalitu jeho ideologie výhodností? Nebylo příčinou Hitlerova radikalismu něco jiného? Stern by měl svou tezi o mocenském motivu nejprve dokázat, a ne ji jen bezproblémově klást jako hotový fakt.

Avšak již na první pohled je Sternovo vysvětlení jen velice těžko obhajitelné. Kdyby totiž Hitlerovi skutečně šlo především o moc, proč vůbec uskutečňoval genocidu, když už měl moc pevně v rukou? Pokud měla ideologie a antisemitismus posloužit právě k ovládnutí státu, pak bylo hlavního cíle dosaženo dlouho před samotným holocaustem, a genocidu proto nelze tímto způsobem vysvětlit. Mohlo jít tedy alespoň o udržení moci? Ani to však nedává valný smysl. Vždyť hlavní část celého masakru nastala až v momentě, kdy se naděje na vítězství ve válce začala vytrácet - po vstupu USA do války, anebo dokonce proběhla, jako v případě maďarských Židů, až v době, kdy byla válka prohraná, tzn. v momentě, kdy už nedávalo smysl holocaust provádět pro udržení se u moci. Proč tolik transportů a vražedného úsilí v závěru války, když by měla být veškerá energie a dostupné zdroje soustředěny k poslední obraně? Aby byla udržena moc? To nedává smysl. Ani Sternovo vysvětlení proto není přesvědčivé.

(Pokračování příště.)

Poznámky:

  1. Eberhard Jäckel, Hitlerův světový názor, Paseka 1999.
  2. Ibid., str. 134-5.
  3. Ibid., str. 79 a 81.
  4. Alan Bulloc: Hitler a Stalin - paralelní životopisy, Mustang 1994, str. 151.
  5. J.P. Stern - Hitler: vůdce a lid, Lidové noviny, Praha 1992, str. 49-50.