Ročník 2004‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Karel Čapek a scholastika

Roman Cardal

Nikoho nepřekvapuje, když při četbě nějaké povídky či nějakého románu narazí na témata, o nichž svým specifickým způsobem hovoří i filosofie. Spisovatel nezná žádné metodologicky vytyčené hranice, a proto může své nadání uplatňovat při uměleckém zachycování všech rovin reality, ba smí se inventivně pohybovat i mimo reálně jsoucí skutečnost. Píše-li o člověku a jeho životě, není mu apriorně uložena žádná perspektivistická restrikce, která naopak vymezuje a omezuje tzv. vědecký přístup k člověku. Umělec není a nechce být vědcem. Spíše zamýšlí vykreslit lidský život v celé jeho šíři a hloubce, žádná jeho dimenze mu není cizí. Právě zde leží důvod, proč se nevyhnutelně dostává do styku s problémy filosofického rázu. Umělec si je vědom toho, že celek lidského života nelze uchopit syntézou kategorií ekonomických, sociologických, psychologických atd., nýbrž že si lidská bytost uchovává svoji nezměřitelnou transcendenci vůči všem těmto parciálním popisům. Obsahová i metodická neomezenost umění je výrazem nevyčerpatelnosti artistického ztvárnění světa, a především člověka.

Karel Čapek učinil středem své umělecké tvorby člověka s jeho životní rozmanitostí a mnohovrstevností. Jeho díla dýchají radostnou lehkostí, která není dosahována jen jakýmsi hbitým myšlenkovým klouzáním po povrchu skutečnosti, nýbrž vyrůstá z hloubky autorova pohledu na věci okolo nás. Čapkův člověk žije ve světě, který je jeho domovem, ale který v sobě zároveň uchovává cosi tajemného, zahaleného, nedosažitelného. Tímto tajemným, zahaleným a nedosažitelným je vposledku člověk sám se svou nepředvídatelnou svobodou. Jazykové mistrovství pro Čapka neznamená zvládnutí a podmanění si složitosti světa, nýbrž zůstává jen znamením houževnatého úsilí vyrovnat se s její realitou a respektovat její přesažnost vůči lidské omezenosti. V tom leží silné antiidelologické poselství Čapkova díla - ve slově se realita neutváří, nýbrž zjevuje.

V následujícím textu bych chtěl na jednom malém konkrétním příkladě dokumentovat filosofický rozměr Čapkovy tvorby a uvést ho do vztahu s klasickým scholastickým myšlením. Jde samozřejmě o zcela nezvyklý a téměř i provokativní počin, který možná nezůstane bez odmítavé odezvy. Vycházím však z toho, že obsahuje-li umělecké dílo realisticky smýšlejícího autora jisté filosofické náměty a je-li určitý scholastický způsob realistického myšlení autenticky filosofický, pak lze již dopředu očekávat jakousi příbuznost obou oblastí. Tato příbuznost nebude jistě ani žánrová, ani stylistická apod., ale převážně námětová a bude se týkat bezprostřední konstatace některých fenoménů společně s jejich spontánním, filosoficky neprohloubeným popisem.

Jednu ze svých povídek věnuje Karel Čapek oslavě malých věcí v lidském životě. Tyto věci jsou zvláštní tím, že jejich společnost vykupuje člověka z přílišné tíže jeho problematické existence. Přečtěme si nejprve tuto krátkou povídku a poté se věnujme její „scholastické interpretaci".

„Já nevím, vysvětlil-li to už někdo, proč to je a jak to přijde; ale je svatosvatě pravda, že člověk má obzvláště rád malé, maličké nebo jaksi zmenšené věci. Uvidí-li třeba docela malinký pokojíček, takovou bílou a důvěrnou dírku, v níž se stěží může položit jeden dospělý člověk, začne se blaženě usmívat a prohlásí blaženě, jaká je to pěkná světnička. Ve Španělském sále nebo v lodi u svatého Víta se člověk nikterak slastně neusmívá, nýbrž zvážní nesmírně a měří s úctou ty náramné rozměry. Potká-li člověk malinkou chaloupku, směje se na ni a zdá se mu, že by se v ní šťastně žilo; ale nikdo se neusmívá něžně na Museum nebo na vršovická kasárna, patrně proto, že jsou veliká. Pohlíží s nejlibějším úsměvem na spící kotě, ale s vážným respektem pohlíží na spícího lva. Co je maličké, je jaksi šprýmovné a intimní a budí v nás nezkrotnou něžnost; co je moc veliké, je nápadně vážné a zároveň jakoby trochu děsné. Člověk by nechtěl spát ve Španělském sále ani bydlet pod kupolí svatého Petra. Chtěl by spíše spát v hlídačské budce nebo přebývat v perníkové chaloupce. Nevěřím, že by mohl milovat slona a že by si ho chtěl vzít do postele, aby se s ním mazlil. Nemyslím, že by chtěl chovat ve velikém akváriu velryby. Pěstuje-li zlaté rybičky, nečiní to jen proto, že jsou zlaté, nýbrž proto, že jsou malé. Rovněž by si nepěstoval v kleci zpívající cherubíny, protože jsou asi příliš velcí; ale jistě by je pěstoval, kdyby byli maličcí jako kanáři. Pokud lidé stavěli ulice proto, aby v nich besedovali a žili, stavěli je úzké. Kdyby si nějaký král nebo ředitel banky postavil ložnici velkou jako nádražní dvorana, řekli bychom, že je to blázen; a také by asi byl. Jsou to malé věci, co se dovolává naší něžnosti; velké věci se dovolávají jenom naší úcty.

Proč nás tedy plní malé věci zvláštní radostí a pohodou, to dobře nevím; snad je to přežitek z dětství, kdy všechno, co bylo maličké, se nám zdálo dětské a naše. Chtěl-li jsem se jako malý kluk cítit ve svém světě, vlezl jsem pod stůl nebo do bedny. Kůlna mně nestačila, protože mi byla příliš veliká; proto jsem si v ní vybudoval stan ze staré plachty. Ponny mně připadal jako chlapeček od koně; psí budka se mi zdála domečkem pro děti. Možná, že naše libost z maličkých věcí je poslední zbytek dětství; ale možná, že je to poslední zbytek pračlověka v nás. Starý Adam se patrně musil velmi bát všeho, co bylo větší nežli on; cítil se bezpečný jen před tím, co ho neohrožovalo svými rozměry. Lze si představit, že ho spíše rozesmál pohled na divokého králíka nežli pohled na divokého medvěda. Bylo mu jistě volněji v malé jeskyni nežli ve velikém světě. Maličké věci jsou ty, které obyčejně nejsou nebezpečné. Teprve v malých rozměrech bezpečí a intimity mohl v člověku vypučet podivuhodný květ něžnosti. Člověk chová něžnost k malým věcem patrně proto, že si jenom k nim může něžnost dovolit. Veliké věci jsou jaksi bez humoru; kdyby si sloni hráli jako koťata, myslím, že by nás to plnilo úděsem. Kdyby Memnonovy kolosy povstaly a počali hrát kopanou, byla by to podívaná téměř apokalyptická. Veliké věci jsou odsouzeny k strašlivé vážnosti.

Úhrnem se zdá, že má-li člověk zvláště rád maličké věci, není to proto, že je větší a moudřejší než ony, nýbrž proto, že se ve styku s nimi sám stává maličkým. Člověk, který si hraje s kotětem, si neuvědomuje, že je ohromný jako hora, nýbrž má spíše pocit, že je hravý a důvěřivý jako kotě. Člověk, který se sklání k drobné květince, činí se i ve své duši maličkým, jak jen může, aby se jí přiblížil. Utíkáme-li někdy před světem, dělá nám dobře být malými; proto se odvracíme k malým věcem. Odpočíváme na malých věcech; bavíme se maličkostmi. Nemůžeme říci, že nás baví oceán, ale baví nás třeba akvárium. Unikáme tak trochu existenci, zmenšíme-li ji v maličkých věcech; život je lehčí a hravější v té chvíli, kdy je prožíván v něčem velice malém. Je zbaven tragiky a tíhy. Osvobozující krása malých věcí je v tom, že jsou vlastně nepřekonatelně komické" (1).

Hovoří-li Čapek ve své povídce o tom, co v nás malé a velké věci vyvolávají, má na mysli jejich zvláštní schopnost svým jazykem promlouvat k člověku. Budí-li v nás skutečnost světa určité emoce, někdy radost, někdy úctu, jde o kvalitu věcí, kterou scholastická filosofie pojmenovává jako krásu (pulchrum). Samozřejmě to není jen krása věcí, která nás nalaďuje tímto způsobem, avšak perspektiva Čapkova popisu se sama sebou nabízí k této interpretaci.

Realističtí scholastikové „definují" krásu jako id quod visum placet, tedy jako to, co se při pohledu líbí (2). Přesnější postižení krásy by však mělo být id quod apprehensum placet, to, co se při poznání líbí, neboť vnímání krásy není vázáno jen na vizuální počitky (3). Jelikož je krása něčím prapůvodním a neodvozeným, nelze ji zachytit pomocí nějakých původnějších a názornějších určení (tedy definovat v pravém smyslu slova).

Nebudeme zde rozebírat scholastickou problematiku krásy. V souvislosti s Čapkovým textem se zaměřme jen na různé typy krásy. Tradičně se ve scholastických traktátech věnuje pozornost jejím třem druhům, či lépe stupňům - a) venustum (milé, roztomilé, něžné, rozkošné, sladké), b) pulchrum (krásné ve smyslu plnosti, zralosti, dospělosti), c) sublime (vznešené). Kvalita věcí, pro niž byl vyhrazen termín venustum přivádí člověka do vnitřního rozpoložení něhy. Roztomilé a rozkošné je to, co je malé, křehké, bezbranné, co je na počátku svého vývoje, a co je tudíž srovnatelné se svou budoucí plností a zralostí (např. rostlinky, mláďata živočichů, děti atd.) (4). Jako pulchrum se označuje nějaká skutečnost, jíž neschází nic, co má podle své přirozenosti mít, přičemž se vyznačuje prozařováním vnitřní jednoty do fenomenické rozmanitosti svých částí (splendor formae) (5). Charakter vznešenosti (sublime) náleží skutečnostem, které svou statickou či dynamickou, hmotnou či duchovní velikostí přesahují intuitivní kapacitu poznávajícího subjektu (velehory, rozbouřené moře, sacrum). Co je vznešené, budí vážnost, respekt, úžas, obdiv, někdy i strach (6).

Vnímání krásy se odehrává prostřednictvím poznání, ale rozhodně se v něm nevyčerpává (7). Tento vztah prožitku krásy k intuitivnímu poznání vysvětluje typy doprovodných emocí, které se při něm zmocňují našeho nitra. Je-li krásná věc malá (viz venustum), je intuitivně dobře zachytitelná, a připadá nám tudíž známá, familiární, „domácí", „intimní". Čím větší a složitější skutečnost je (viz sublime), tím více a neodvolatelněji se vymyká schopnosti naší intuice, přesahuje naše poznání a stává se pro nás cizí, neznámou, neintimní, případně i zdrojem možného ohrožení.

Malé skutečnosti jsou úsměvné, aneb řečeno Čapkovou nadsázkou „nepřekonatelně komické", neboť nás svou existencí a svými projevy upomínají na skutečnosti velké, imitují je, ovšem právě jen svým omezeným způsobem - miniaturně, všestranně umenšeně a pouze náznakově. Boj malých lvíčat je předznamenáním budoucího opravdového boje, ale zatím je jenom hrou; některá gesta a slova dětí se zdají být dospělými, ale jsou jen zárodečným předstupněm zralosti, k níž děti ještě zdaleka nedospěly. Napodobení a anticipace velkého v malém je úsměvná a leckdy bývá opravdu komická.

Doufám, že souvislosti, o nichž jsem zde krátce hovořil, jsou nyní dostatečně zřejmé. Ponechávám na čtenářích, aby sami zhodnotili stupeň spřízněnosti Čapkova textu s filosofickými reflexemi, které nám klasická scholastická tradice odkázala.

Poznámky:

  1. KAREL ČAPEK, Malé a velké, in Věci kolem nás, Československý spisovatel, Praha 1954, str. 9-12.
  2. Srov. např. TOMÁŠ AKVINSKÝ, Summa theologiae, I,5,4 ad 1.
  3. „...illi sensus praecipue respiciunt pulchrum qui maxime cognoscitivi sunt, scilicet visus et auditus rationi deservientes. Dicimus enim pulchra visibilia et pulchros sonos. In sensibilibus autem aliorum sensuum non utimur nomine pulchritudinis: non enim dicimus pulchros sapores aut odores" (ibid., I-II, 27, 1 ad 3.)
  4. Venustum est quod amoenitatem, suavitatem, gratiam prae se fert, quin tamen magnitudinem quamdam exhibeat, sed potius statum quemdam incompletum qui ad perfectiorem et superiorem ordinatur. Ut venusta communiter citantur flores, rivuli, aurora, infans" (E. HUGON, Metaphysica, vol.III, Lethielleux, Paris 1935, str. 397).
  5. Pulchrum simpliciter dictum importat perfectionem et magnitudinem, caeterasque conditiones jam assignatas" (ibid., str. 397). „Caeterasque conditiones" jsou klasické rekvizice krásy jako varietas, debita proportio, unitas, integritas, resplendentia.
  6. Sublime autem supra pulchrum eminet, definitur: id quod superexcedit intuitionem cognoscentis. Distinguitur a pulchro simplici, quod cognitum placet, sed cognitionem non adeo transgreditur. Sublime non percipitur quidem ac ex parte tantum, quia aliunde nostram apprehensionem transcendit, et idcirco admirationem, stuporem, timorem ingerit, mentemque commovet et vi quadam insuperabili sursum attolit" (ibid., str. 397-398).
  7. Krása „supponit quidem verum et in ipso fundatur, sed illi aliquid superaddit. Ad verum quippe sufficit adaequatio inter intellectum et rem, ad pulchrum autem aliquid specialius desideratur, nempe singularis quidam veri splendor et excellentia, ita ut cognoscens profundius et vividius ab objecto afficiatur et suavitatem vi contemplationis objecti percipiat" (ibid., str. 389).