Ročník 2004‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Současná diskuse o vzestupu neliberálních demokracií ve světě a její souvislosti - díl I.

Václav Hrabák

I. ÚVOD

Demokracie je v současné době v západním světě jediným obecně přijatelným státním zřízením. Názory zpochybňující demokratické zřízení nejsou časté, a když už se objeví, bývá to většinou od osob, jejichž názorům není veřejností přikládán velký význam. Proto velkou pozornost vzbudil článek nastupujícího šéfredaktora prestižního amerického časopisu zaměřeného na mezinárodní vztahy Foreign Affairs Fareeda Zakarii s názvem The Rise of the Illiberal Democracies. (1) Fareed Zakaria ve svém článku zpochybňoval vhodnost prosazování demokracie ve světě a vyzýval k zásadní změně americké zahraniční politiky. Uvedeme si argumenty, které Zakaria pro svůj názor předložil, jakož i argumenty jeho oponentů, uveřejňované v časopise Foreign Affairs.

Diskuse ohledně vzestupu neliberálních demokracií na stránkách Foreign Affairs byla provázena nedorozuměními způsobenými odlišným pojímáním pojmu demokracie u jednotlivých autorů. Nejedná se o jev neobvyklý, neboť ohledně toho, co lze za demokracii pokládat, existuje všeobecně mnoho odlišných názorů. Probereme možné důvody, proč je pojem demokracie tak nejasný a proč je užíván pro označení tolika mnohdy neslučitelných obsahů. Ukážeme, jakým způsobem se s pojmem demokracie a s jazykem obecně zachází v politice a v žurnalistice.

Pokusíme se ukázat, jaká hlavní pojetí demokracie lze nalézt v politické vědě a přiblížíme názory některých představitelů jednotlivých pojetí. Pokusíme se dokázat, že by bylo správné užívat pouze jedno z těchto užívaných pojetí demokracie, a to tzv. procedurální pojetí. Posoudíme, do jakých problémů vede užívání druhého, tzv. širokého pojetí demokracie.

Domníváme se, že Zakariův názor na potřebu upuštění od prosazování demokracie ve světě by mohl být zpochybněn dvěma námitkami. Za prvé, i přes negativa, která Zakaria nalézá u některých demokratických států, by stále bylo oprávněné prosazovat demokracii jako jediné správné státní zřízení tehdy, kdybychom dokázali, že demokracie je hodnota sama o sobě a kromě negativ sebou vždy přináší určité hodnoty, které negativa převáží. Ukážeme názory některých autorů, kteří dokazují, že demokracie je sama o sobě hodnotou a pokusíme se posoudit platnost těchto názorů.

Druhá námitka proti potřebě upustit od prosazování demokracie ve světě spočívá v názoru, že demokracie je jediný politický systém, který legitimizuje moc státu nad lidmi. Ukážeme si, jak tuto legitimizační funkci demokracie zdůvodňuje její nejznámější zastánce Jean-Jacques Rousseau. Nastíníme Rousseauovo pojetí vztahu jedince a společnosti, jeho konstrukci obecné vůle a uspořádání institucí uvnitř státu.

Legitimizační funkci demokracie se dostává širokého užití v české právní vědě i praxi. Ústavní soud legitimizační funkcí demokracie prostřednictvím principu suverenity lidu zdůvodňoval některé své nálezy. Probereme argumentaci Ústavního soudu obsaženou v těchto nálezech, jakož i jeho pojetí legitimizační funkce suverenity lidu. První nález Ústavního soudu argumentující legitimizační funkcí suverenity lidu podnítil širokou diskusi mezi českými právními teoretiky. Přiblížíme si názory, které byly v této diskusi vznášeny.

Nakonec posoudíme, zdali suverenita lidu je vskutku prostředkem legitimizace moci. Prozkoumáme, zda moderní demokracie splňují požadavky, které podle Jean-Jacquese Rousseaua musí splňovat státní zřízení, aby mohlo být označeno za legitimní. Přitom též prozkoumáme, zdali sama koncepce Jean-Jacquese Rousseaua je správná.

II. NELIBERÁLNÍ DEMOKRACIE

1. Vzestup neliberálních demokracií

Co je demokracie a co jsou její důsledky, se pokusil popsat americký vědec Fareed Zakaria v souvislosti s kritikou tradičního wilsoniánského cíle americké zahraniční politiky - prosazováním demokracie ve světě - na stránkách prestižního dvouměsíčníku Foreign Affairs. Jeho článek The Rise of Illiberal Democracies vzbudil veliký ohlas a dal podnět k rozsáhlé diskusi. Zahraniční politika Spojených států se ocitá v úzkých tam, kde jí prosazované všeobecné volby vedou k ustavení vlád, které jsou nepřátelské vůči svobodám vlastního obyvatelstva. Při zodpovídání otázky, zda je prosazení demokracie něco, co by mělo být cílem správné zahraniční politiky, je zásadní, co lze pokládat za demokracii.

Fareed Zakaria předložil ve svém článku několik základních tezí. Především dokazuje, že je třeba odlišit demokracii a liberální konstitucionalismus, věci, které často bývají neprávem slučovány. Demokracie je podle Zakarii vládou lidu, jejímž nejcharakterističtějším rysem jsou veřejné svobodné volby. Abychom mohli mluvit o demokracii, musíme navíc přidat ke svobodným volbám volnou soutěž politických stran, svobodu projevu a svobodu shromažďování. Liberální konstitucionalismus nám neříká, kdo má vládnout, ale souvisí s cíli této vlády. Jeho hlavními prvky jsou právní stát a ochrana práv jednotlivce. Jednotlivec je bráněn před jakýmkoliv útlakem ze strany státu, společnosti nebo církve. Konkrétnějšími prostředky jsou rozdělení mocí, systém ‚checks and balances‘, nezávislé soudnictví, vynutitelnost práva, ochrana vlastnictví atd.

Fareed Zakaria poukazuje na vzestup neliberálních demokracií v současném světě, tedy systémů, které splňují požadavky na to, aby byly označeny za demokratické, v jejichž rámci se konají pravidelně svobodné volby, a přitom tam dochází k závažným porušením svobod jednotlivců a zneužívání moci zvolenými zástupci. Ukazuje, že většina současných demokracií na světě postrádá liberální konstitucionalismus a není žádný důkaz toho, že by se situace zavedením svobodných voleb lepšila. Proto se Zakaria domnívá, že by americká zahraniční politika měla klást důraz na prosazování liberálního konstitucionalismu oproti dosavadnímu důrazu na demokracii, neboť se nezdá, že by demokracie vedla k liberální demokracii. Přitom dokazuje, že většina současných liberálních demokracií se vyvinula z liberálních autokracií. Postup byl opačný než postup aplikovaný dnes. Nejdříve se ustálil liberální konstitucionalismus a až postupně se rozšiřovala politická práva, nikoliv naopak. Tak tomu bylo v Americe, v Anglii, v Rakousku-Uhersku i ve zbytku celé Západní Evropy.

Fareed Zakaria se snaží ukázat, proč demokracie často nevede k liberální demokracii. Absence obranných mechanismů, jejichž nositelem je liberální konstitucionalismus, dává volný prostor k rozvinutí zhoubných prvků demokratického systému. Jako dračí vejce v základech demokracie vidí především samu hlavní teorii svrchovanosti lidu, ze které bývá odvozována absolutní moc pro vládce zvolené určitým množstvím voličů. Tito vládci jsou pokládáni za zprostředkovatele vůle lidu a její naplňovatele a domnívají se, že jako ztělesnění suverenity nejsou ničím omezeni. Tento jev se mu zdá zvlášť typický pro prezidentské systémy, kdy je prezident volen v přímém hlasování. Takto zvolení prezidenti inklinují k uzurpaci a ke zneužití moci.

V demokracii se dá podle Zakarii též dobře využívat sociálních antagonismů pro to, aby byl určitý politik zvolen. Ve společnosti, kde neexistuje úcta ke svobodě a majetku jednotlivce a neexistuje ochrana těchto hodnot, je etnická nebo sociální nenávist výborným programem pro zvolení a mnohé vlády neliberálních demokracií se na základě právě takového programu dostaly k moci.

Jedním z klasických argumentů obhájců demokracie je tvrzení, že demokratické státy spolu neválčí. Zakaria nachází původ této myšlenky u Immanuela Kanta, který tvrdil, že je tomu tak proto, že v demokracii platí válku voliči, a ti se proto rozmyslí volit vládu, která by chtěla válčit. To však vyvrací zkušenost posledních století. Je sice pravda, že demokracie většinou neválčí mezi sebou, což může být náhoda, ale zato velmi často válčí s někým jiným. Tím podle Zakarii padá Kantovo zdůvodnění. Ve skutečnosti je tomu tak, že válečné štvaní je pro voliče v některých státech (Ázerbajdžán, Arménie) výborným programem, na jehož základě zvolili své vládce.

Z toho všeho plyne, že když chybí státu patřičný základ liberálního konstitucionalismu, dochází často ke zneužití moci, etnickým čistkám a agresivní zahraniční politice. Tyto zjevné skutečnosti nebrání americké zahraniční politice, aby stále prosazovala především všeobecné volby. Je přitom paradoxní, že samotné Spojené státy patří k nejméně demokratickým liberálním demokraciím. Jako důkaz uvádí Zakaria mimo jiné skutečnost, že v Senátu může být zablokován zákon senátory zastupující státy, ve kterých žije pouze 16 % celkového obyvatelstva. Zakaria se též pozastavuje nad tím, proč Spojené státy prosazují spíše francouzský model demokracie s důrazem na suverenitu zvoleného, a nikoliv pečlivě vybalancovaný model americký. Nekladou důraz na ústavy, ale prosazují pouhé volby. Zakariovo vysvětlení je následující: volby se dají nafilmovat.

S ohledem na výše uvedené výhrady se Zakariovi zdá potřebné změnit priority zahraniční politiky Spojených států. Nechť je upuštěno od prosazování demokracie, neboť výsledky této politiky jsou velmi špatné, mnohdy tragické, a tvůrci zahraniční politiky Spojených států by se měli soustředit na prosazování liberálního konstitucionalismu v autokratických státech. Postupem času se z liberálních autokracií vyvinou liberální demokracie.

2. Reakce

Zakariův článek nezůstal dlouho bez odezvy. Zdá se, že jeho zpochybnění základů americké zahraniční politiky a zpochybnění demokracie zasáhla velmi citlivá místa. První odpovědí publikovanou na stránkách Foreign Affairs byla společná reakce Johna Shattucka a J. Briana Atwooda (2) a reakce Marca F. Plattnera (3), koeditora Journal of Democracy. Poté následovaly kratší články Charlese A. Kupchana (4), Juliany Geran Pilon (5), Nigela Gould-Davise (6) a Kennetha Caina (7).

Shattuck a Atwood se domnívají, že Zakaria špatně charakterizuje americkou zahraniční politiku, neboť ta nedává důraz pouze na volby, ale i na ostatní aspekty, jako jsou vláda zákona, občanská společnost atd. Dokazují to tím, že U.S. Agency for International Development spotřebovává na organizaci voleb pouze čtvrtinu svých fondů.

Dále se Shattuck a Atwood snaží ukázat výhody demokratických režimů oproti režimům autoritativním. Tvrdí, že v demokracii je více svobody informací, což je dobré i pro ekonomický růst. Demokracie také nezatajují určité informace, a proto se například se suchem vypořádávají lépe než autokracie. V demokraciích je také menší korupce než v autokraciích, neboť občané by korupčníky příště nevolili. Podle autorů mají dále autokraté větší tendenci zneužívat moci než demokraté a jako příklady uvádějí Barmu nebo zairského prezidenta Mobutu Sese Seka.

Shattuck s Atwoodem Zakariovi dále vyčítají, že jeho popis přechodů k demokracii není přesný, neboť existují příklady, kdy demokracie předcházela konstitučnímu liberalismu. Nakonec berou v pochybnost Zakariovo tvrzení o výhodách etnické nenávisti pro přesvědčování voličů na podkladě vítězství umírněných v bosenských volbách roku 1996.

Marc F. Plattner vložil do diskuse o vzestupu neliberálních demokracií na stránkách Foreign Affairs nejdelší příspěvek. Na jeho začátku uznává Zakariovo rozlišení mezi autokracií, liberální autokracií, neliberální demokracií a liberální demokracií a uvádí některé další autory, kteří uvažovali podobně. Jeho první námitkou proti Zakariovi je tvrzení, že režimy demokratické jsou častěji liberální než režimy nedemokratické. Dále se domnívá, že existuje pevná vazba mezi liberalismem a demokracií, a že jsou dokonce neoddělitelné. Svobodné volby vyžadují ochranu některých práv, což je nezbytný liberální prvek v demokracii, a právo volit je uvedeno ve Všeobecné deklaraci lidských práv, což je demokratický prvek v liberálním konstitucionalismu.

Dle Plattnera je základem liberalismu svoboda a rovnost lidí. Z toho je často v praxi odvozováno, že každý má právo volit. Avšak problém nastává, když se ukazuje, že demokracie nefunguje, neboť pro ni nejsou podmínky a ve volbách vyhrávají neliberální politikové. Zakariovo řešení vytvářením liberálních autokracií pokládá Plattner ve většině států za nemožné, neboť v nich jsou zakořeněny určité verze egalitarismu, podle kterých by byla restrikce volebního práva nepřípustná. Za zásadní problém, s kterým se Zakaria nevypořádal, Plattner pokládá otázku, jak se bude určovat, kdo bude vládnout? Navíc se mu zdá, podobně jako Shattuckovi a Atwoodovi, že liberálních autokracií mnoho není a že despotové mají tendenci k zneužívání moci. Proto nevidí jinou cestu než prosazovat demokracii, neboť to se ukazuje jako nejlepší a státy, které již v minulosti měly s demokracií zkušenost, mají tendenci se k ní opět vrátit. Poukazování na problémy nových demokracií nepokládá Plattner za správné, neboť tyto problémy by se vyskytovaly i v autokraciích. Zakariův názor ohledně vzestupu neliberálních demokracií se nezdá Plattnerovi podložený.

Charles Kupchan ve svém kratším článku obhajuje názor, že vývoj demokracie z liberalismu byl možný pouze v anglosaském světě, kde je dlouhá tradice individuálních svobod. Všude jinde musí demokracie předcházet liberálnímu konstitucionalismu, neboť je to ona, kdo lidi učí chránit svobodu tím, že vládce zneužívající moci občané vychovávají ke správnému chování nezvolením v příštích volbách. Přechodná doba od autokracie k demokracii je problémová, ale zavádění demokracie je jediná možnost, jak dosáhnout cíle, tj. liberálního konstitucionalismu.

Juliana Pilonová uznává Zakariovo rozlišení mezi demokracií a konstitučním liberalismem a souhlasí také s potřebou bránit se zhoubným tendencím demokracie, avšak zároveň se domnívá, že Zakaria zašel v kritice demokracie příliš daleko a svaluje na demokratické volby příliš mnoho věcí. Vyčítá Zakariovi, že nenabízí žádnou alternativu pro neliberální demokracie. Svůj článek uzavírá prohlášením, že svobodné volby vedou ke svobodnějšímu světu.

Nigel Gould-Davis ve svém příspěvku tvrdí, že v okamžiku, kdy demokraticky zvolený vládce poruší práva, nelze ho již dále označovat za demokrata. Předkládá nám podstatně širší definici demokracie, než je ta, kterou zastává Zakaria. Poukazuje na to, že za etnickou nenávist může spíš svoboda projevu než svobodné volby. Gould-Davis neuznává Zakariovo rozlišení mezi demokracií a liberálním konstitucionalismem. Domnívá se, že když je někde zavedena demokracie, znamená to automaticky i zavedení liberálního konstitucionalismu.

Poslední příspěvek, který zde zmíníme, je článek Kennetha Caina, který se zabývá technickou stránkou uskutečňování liberálního konstitucionalismu. Kenneth Cain poukazuje na to, že většina pokusů prosadit principy liberálního konstitucionalismu zatím na rozdíl od zavádění svobodných voleb selhala, a to kvůli tomu, že tyto pokusy vyžadují podstatně složitější práci a více peněz, jejichž návratnost se neukazuje v blízké době.

3. Shrnutí

Fareed Zakaria nepředložil vizi zcela novou. Dá se říci, že oprášil tradiční teze nedemokratického liberalismu (8) a vhodně je užil na současný svět. Výhrady oponentů často spočívají na odlišném pojetí demokracie. Fareed Zakaria zastává užší, tzv. procedurální pojetí demokracie. Část oponentů také zastává procedurální pojetí demokracie, avšak přitom se domnívají, že procedurální pojetí vždy vede k určitým hodnotám. U některých můžeme nalézt přijetí širokého pojetí demokracie, kdy už je demokracie identifikována s určitými cíli. Tak Gould-Davis ve své reakci na Zakariu tvrdí, že demokracie znamená liberální konstitucionalismus, z toho plyne, že režimy, kde lidé volí proti liberálnímu konstitucionalismu, již nelze nazývat režimy demokratickými, a proto nelze mluvit o vzestupu neliberálních demokracií, to se pojmově vylučuje, jde tedy o „contradictio in adjecto".

Hlavní výhrady Zakariových kritiků spočívaly v tvrzení, že demokracie je vždy lepší než autoritativní režim. Shattuck a Atwood dokazovali, že demokracie musí být nutně svobodnější než autokracie, neboť s demokracií jsou neodlučně spojeny určité svobody. A dále autoritáři mají tendenci zneužívat moci a jsou náchylnější ke korupci. Z těchto srovnání je patrné, že autoři nerozlišují mezi autokracií a liberální autokracií. Zakaria nepsal, že autokracie je lepší než neliberální demokracie, ale že liberální (či liberalizující se) autokracie je lepší než demokracie, ve které vítězí neliberální politici. Tudíž neplatí, že v demokracii by mělo být více informací nebo že by se demokracie měly lépe vypořádávat se suchem. Naopak je pravděpodobnější, že liberální autokraté, nemajíce strach z nezvolení, nebudou na rozdíl od demokratů určité informace zatajovat. Co se korupce týče, opět se nezdá, že by názory autorů na menší výskyt korupce v demokratických státech potvrzovala praxe - pohled na mnohé neliberální demokracie například v zemích bývalého Sovětského svazu, nám přináší obraz všeprostupující korupce.

Marc C. Plattner poukazuje na neoddělitelnost demokracie a liberálního konstitucionalismu. Autor má zajisté pravdu ve svém dlouhém historickém exkursu, ve kterém ukazuje, že to byly liberální teorie, kdo připravil cestu pro demokracii. Lze souhlasit s tím, že určité liberální prvky jsou nutné, aby se dalo mluvit o demokracii. Toto ostatně napsal i Zakaria, když hovořil o nutnosti svobody projevu, shromažďování atd. pro fungování demokracie. Podstatné je, že tyto svobody jsou pouze malou částí souboru svobod a institucí, které spojujeme s liberálním konstitucionalismem, a co se týče zbytku, pro svobodu jednotlivce zcela zásadní, demokracie nemusí zaručovat vůbec nic. Plattner též dokazuje souvislost mezi demokracií a liberálním konstitucionalismem tím, že právo volit je uvedeno mezi základními lidskými právy v deklaraci OSN. Ovšem to, že je určitá věc označena za lidské právo v deklaraci OSN nám nic neříká o tom, zdali to vskutku lidské právo je, či není.

Některým z výše uvedených kritiků se nezdál Zakariův model vývoje moderních demokracií. Nedomnívali se, že by platilo, že nejdříve se ustavil liberálně konstitutivní režim a až z něho v průběhu času vzešla demokracie. Zakaria netvrdil, že tomu tak bylo ve všech případech. Pouze tvrdil, že cesta, kde liberální konstitucionalismus předchází demokracii, se ukázala jako jistější než cesta opačná. Charles A. Kupchan se domníval, že Zakariův model vývoje byl možný pouze v anglosaském světě. Neuznává jinou liberální tradici než anglosaskou. Ta samozřejmě patří k nejsilnějším, ale nelze pomíjet, že v průběhu 19. století většina zemí Západní Evropy přijala liberální ústavy, a to často mnoho let před tím, než zavedla demokratický režim.

Dalším z argumentů, který se v diskusi objevil a se kterým přišel Marc C. Plattner, je názor, že je nutné zavádět demokracii, neboť státy, ve kterých už někdy byl demokratický režim, mají tendenci se k demokracii opět vracet. Avšak Plattner neřeší otázku, k čemu je zavádění demokracie, když se nezdá, že by vedla k liberálnímu konstitucionalismu. Vznikne sice demokracie, ale jejím výsledkem bude pravděpodobně opět neliberální politika. Zakariova teze zní: zavádějme rovnou prvky liberálního konstitucionalismu. Zavádějme rovnou to, v co doufáme, že nám vyprodukuje demokracie. Proto je dobré neliberální demokracie vést k tomu, aby se liberalizovaly, a v případě, že sklouznou v autoritativní stát, nesnažit se, aby byla opět obnovena demokracie, ale aby byl zaváděn liberální konstitucionalismus. U autoritativních států rezignujme na demokracii vůbec, neboť není účelná, a prosazujme pouze liberální konstitucionalismus.

S velkým nesouhlasem se setkal i Zakariův názor, že demokracie poskytují vhodný prostor pro rozvoj etnické nenávisti. Marc C. Plattner tvrdí, že etnické konflikty by existovaly, i kdybychom neměli demokracii. S tím lze souhlasit, avšak Plattner přehlíží jednu podstatnou věc. Zakaria chce režim liberalizovat, to je další alternativa mezi starým režimem (s pravděpodobností etnického konfliktu) a demokracií (s velkou pravděpodobností etnického konfliktu), a to alternativa, při které by k etnickým čistkám nedocházelo.

Zakaria se ve svém článku věnoval vzestupu neliberálních demokracií v nezápadním světě. Bylo by zajímavé, kdyby Zakaria svoji analýzu rozvinul k otázce, nedochází-li k ničení liberálního konstitucionalismu i v západním světě. Zdali je liberální konstitucionalismus v západních demokraciích natolik silný, aby zabránil svému ničení prostřednictvím demokraticky zvolených vládců. Velké rozšiřování moci státu v minulém století na úkor svobod jednotlivců, projevující se především rozšiřující se regulací lidského chování, by nasvědčovalo tomu, že ani prostor západních demokracií není imunní vůči některým vlivům, které Zakaria spojuje s demokraciemi v nezápadním světě. Zakaria sice ukazuje, že demokracie není pozitivní hodnota, je to přinejlepším hodnota neutrální a závisí na jiných okolnostech, jaká tendence se v ní prosadí, ale vytváří dojem, že konstituční liberalismus může špatným tendencím demokracie zabránit. Otázkou zůstává, jestli demokracie nepůsobí destruktivně i v západních demokraciích a jestli by nebylo záhodno ji ještě více omezit, tedy omezit moc zvolených vládců ve prospěch svobod občanů.

Vzhledem k tomu, že velká část sporu mezi Fareedem Zakariou a kritiky jeho článku spočívala v rozdílném pojetí demokracie, pokusíme se v následujících částech této práce uvést jednotlivé pozice do širšího kontextu jednotlivých pojetí demokracie, jak je nacházíme v politické vědě. V případě, že by platilo, že demokracii je nutné používat v širokém pojetí, tedy jako identickou s určitými cíli, které mají určité hodnoty, budou názory Fareeda Zakarii o potřebě upuštění od prosazování demokracie ve světě mylné. Nemožnost prosazení takové demokracie nemůže spočívat v ní samé, ale pouze v tom, že některý její prvek je vynechán. Tehdy ale již přestává být demokracií. Prosazování této demokracie je vždy nezbytné a je vždy možné, protože nejlépe odpovídá lidské povaze. Pokusíme se na následujících stránkách prozkoumat, jaké pojetí demokracie je správné a co způsobilo tak velikou odlišnost mezi jednotlivými pojetími demokracie.

Názor Fareeda Zakarii může být též mylný tehdy, kdyby se ukázalo, že demokracie ve svém procedurálním pojetí vždy vytváří určité hodnoty, které nevytváří žádný jiný systém, a zároveň nepříznivé důsledky, které s sebou demokracie přináší, nikdy nepřevýší klady spojené se směrováním k těmto hodnotám. Pokusíme se tudíž také prozkoumat, směřuje-li demokracie nutně k určitým hodnotám a převáží-li tyto hodnoty nad případnými negativy.

S výše uvedeným je spojena i otázka, je-li je demokracie jediným legitimním politickým uspořádáním. Tedy zdali je demokracie jedním, případně jediným z možných politických uspořádání, které legitimizuje moc nad člověkem. V případě, že by tomu tak bylo, nezbude než demokracii přijmout i s možnými negativy a Zakariův návrh na prosazování jiných než demokratických režimů zavrhnout. V případě, že je demokracie jediným z prostředků legitimizace moci, nelze prosazovat jiné zřízení než ji.

III. JAZYK A DEMOKRACIE

Obsah pojmu demokracie je v dnešní době velmi zamlžen. Vyskytuje se nespočet výkladů tohoto pojmu, které jsou k sobě navzájem nezřídka v naprostém protikladu. Pojmem demokracie nejsou označovány pouze politické systémy západního světa, ale tento pojem si jako označení svého politického systému nárokovali i představitelé komunistických států. Pro zvýraznění toho, že jejich demokracie jsou opravdovými demokraciemi narozdíl od „falešných" demokracií západního světa, užívali představitelé komunistických států pojem demokracie s přívlastkem lidová. Tím tvořili jakousi demokracii na druhou (lidová lidovláda), čímž naznačovali, že pouze oni vskutku umožňují, aby si vládl lid, narozdíl od demokracií západních, provázených v jejich pojetí přívlastkem buržoazní, který měl poukazovat k tomu, kdo v těchto západních demokracií tvoří lid, a tedy vládne. Jaké mohou být příčiny tohoto zmatení ohledně obsahu pojmu demokracie se pokusíme prozkoumat na následujících řádcích.

1. Hodnotový prvek pojmu demokracie

Existují pojmy, se kterými spojujeme neutrální obsah. Takovým pojmem je například pojem stůl. S tímto pojmem není spojeno žádné hodnocení. Když o něčem prohlásíme, že je to stůl, neříkáme, je-li to dobré nebo špatné, a toto označení ani nebývá s něčím dobrým nebo špatným spojováno. Tudíž u osoby, kterou informujeme o tom, že nějaký předmět je stůl, nevytváříme pocit, že tento předmět je dobrý nebo špatný. Potom existují pojmy, se kterými bývá spojeno určité hodnocení. Když něco označíme pojmem nespravedlnost, přiřadíme tomu záporné hodnocení. Když něco označíme pojmem dobro, přiřadíme tomu kladné hodnocení. Jak pojem nespravedlnost, tak pojem dobro jsou pojmy, které jsou hodnotící svojí povahou. Jde o pojmy, které se užívají, a tradičně vždy užívaly, jako označení určitých kladných nebo záporných hodnot.

Avšak kladné či záporné hodnocení může být spojováno i s pojmy, které nejsou tradičně pojmy hodnotícími, ale spíše pojmy neutrálními, jako výše uvedený pojem stůl. Hodnotový aspekt těmto pojmům začne být přiřazován v určité době. S pojmem demokracie nebylo vždy spojováno kladné hodnocení, podobně jako s pojmem fašismus nebylo vždy spojováno záporné hodnocení. Tyto pojmy sloužily jako neutrální označení určitého obsahu bez toho, aniž by zároveň vypovídaly o hodnotě tohoto obsahu. Giovanni Sartori ve své knize Teória demokracie určuje počátek všeobecného vnímání kladného hodnotového aspektu pojmu demokracie následovně. „Až do 40. rokov nášho storočia se vedelo, čo je demokracia a luďa ju prijímali alebo odmietali. Od 40. rokov všatci tvrdíme, že demokraciu prijimame, ale už se nezhodujeme v tom, čím je." (9)

S hodnotovým prvkem pojmu demokracie se zvýšil i počet obsahů, ke kterým je tento pojem přiřazován. To plyne z toho, že v případě, že něčí pojetí uspořádání politických záležitostí je demokracií, je zároveň toto pojetí pojímáno jako dobré. Proto mnohé osoby začaly označovat svá pojetí za demokratická. Tento postup může mít dvě hlavní příčiny. Zastánce určitých politických názorů se domnívá, že jeho pojetí je správné a dobré. Jako označení správného a dobrého politického uspořádání je obecně užíván pojem demokracie. Označí tudíž své pojetí demokracií. Druhou možností je záměrné užívání nesprávného pojmu z nepoctivých důvodů. George Orwell tuto situaci popsal slovy: „Téměř všeobecně se pociťuje, že řekneme-li o nějaké zemi, že je demokratická, chválíme ji. Z toho plyne, že obhájci kteréhokoliv režimu tvrdí, že je demokratický, a bojí se, že by museli přestat toto slovo užívat, kdyby se omezilo na jeden přesný význam. Slova tohoto typu se užívají vědomě nepoctivě. Osoba, která je používá, má totiž svou vlastní soukromou definici, ale nedopustí, aby si posluchač myslel, že má na mysli něco docela jiného." (10)

Zvýšení počtu obsahů vede k sémantické inflaci (11) a v konečném důsledku ke znejasnění významu daného pojmu, tedy toho, jaký obsah si máme pod daným pojmem představit. Na případě fašismu to George Orwell popsal následujícími slovy (lze to vztáhnout i na demokracii, pouze s opačným hodnocením): „Slovo fašismus nemá nyní žádný význam krom toho, že označuje ‚cosi nežádoucího‘." (12)

2. Politika a jazyk

Pojmy, které byly původně hodnotově neutrální, jejichž obsahům se až postupně začal přikládat hodnotový význam, jsou velmi vítaným pomocníkem osob, které se snaží druhé manipulovat. Na první pohled se zdá, jako by tyto pojmy byly stále prosty hodnotících prvků, jako by šlo o neutrální popis určité skutečnosti, avšak vzhledem k tomu, že osoby, jimž je informace určena, již nějaké hodnocení mají s daným pojmem spojené, vzhledem k povaze původního obsahu, si tyto osoby vytváří o dané věci (novém obsahu) podvědomě názor podle vůle předkladatele.

Tento způsob manipulace je zvlášť patrný v politice. Jazyk se stává jedním z nástrojů, kterým lze v politice získávat moc. Vzhledem k tomu, že politika je často v praxi redukována na pouhý boj o moc, stává se jazyk jejím nástrojem a oblíbenou obětí. Jazyk slouží jako nástroj k získání moci a tím je ničen. Nakládání s pojmem demokracie je jedním z příkladů politického zneužívání jazyka a jeho užívání v politice pomohlo velmi výrazně k zamlžování toho, co je obsahem pojmu demokracie. Způsob, jakým k tomuto zneužívání jazyka dochází, popsal Josef Pieper ve svém článku Zneužívání jazyka, zneužívání moci. (13) Josef Pieper se domnívá, že slovo má dvě základní funkce. Za prvé funkci objasňování reality. Pojmenováním umožňuje věci poznat. A za druhé funkci sdělující. Tím, že mluvíme, umožňujeme poznat skutečnost druhým. Postup ničení slov spočívá v ničení těchto dvou funkcí.

V politické rovině je to především ničení funkce druhé, neboť ta spočívá v mezilidské komunikaci. Při ničení této funkce se slov neužívá proto, aby se druhým ozřejmila realita, ale za nějakým jiným účelem. Tím se ruší jejich sdělující funkce, a ničí se tedy i samotné slovo. Slovy Josefa Piepera: „Jak jsme řekli, v témže okamžiku, kdy se člověk s rozmyslem užívající slovo, již výslovně neřídí věcmi, přestává eo ipso v pravdě něco sdělovat: nejenže se komunikativní charakter jazyka konstituuje současně s jeho vztahem k realitě, současně s ním se také ničí." (14) Takto od skutečnosti emancipované slovo se stává mocenským nástrojem. Posluchač není partnerem, kterému bychom něco sdělovali o skutečnosti, ale je objektem naší manipulace. Nejen že nesdělujeme nic o skutečnosti, ale ani neprokazujeme laskavost. To, co činíme, je lichocení a podstatou lichocení je to, že chceme, aby nám ten druhý udělal laskavost, aby udělal to, co chceme my. Užívání slov bez ohledu na jejich vztah ke skutečnosti vede k vytváření umělé skutečnosti. Tato umělá skutečnost se zdá tak skutečná, že důsledkem jejího vytváření je zabránění v možnosti rozlišení toho, co je a co není. Výše uvedená koncepce Josefa Piepera nám může sloužit jako jedno z vysvětlení znejasnění pojmu demokracie, ke kterému dochází, když tento pojem přestane být užíván za účelem popsání a sdělení skutečnosti, ale jeho užívání se stane mocenským nástrojem.

Jedním ze způsobů, jímž se v politice ničí sdělující funkce slov a jímž se potažmo ničí vztah slov ke skutečnosti, je výše uvedené záměrné užívání pojmů, se kterými je spojeno určité hodnocení, případně tyto pojmy evokují určité hodnocení tak, aby toto užití ovlivnilo vnímaní určitého nového obsahu. Jde o nepoctivé užívání slov, jehož záměrem není ozřejmovat a sdělovat skutečnost, ale ovlivňovat příjemce sdělení. V tomto způsobu ničení pojmů zvláště vynikaly totalitní režimy. Hannah Arendtová ve své knize Eichmann v Jeruzalémě (15) ukázala, jakým způsobem se v období vlády nacionálně socialistického režimu v Německu zaváděly prostřednictvím jazykových směrnic nové pojmy, se kterými nebylo spojeno žádné hodnocení, byly neutrální, pro označení obsahů, které byly hrůzné. Příkladem může sloužit pojem „konečné řešení (Endlösung) židovské otázky" pro masové vyvražďování osob židovského původu, pojem „zvláštní zacházení (Sonderbehandlung)" pro zabíjení nebo pojem „přesídlení (Umsiedlung)" pro deportace. Nově užitý pojem neevokoval něco špatného. Novým pojmem se zamlžovalo vnímání skutečnosti a usnadňovalo provádění zločinů. Hannah Arendtová to popsala slovy: „Systém jazykových směrnic nepůsobil tak, že by udržoval lidi jako Eichmann v nevědomosti o tom, co dělají. Spíše jim bránil, aby svou činnost porovnávali s tím, co by podle svého starého zdravého rozumu nazývali vraždou, lží." (16)

Nacionálně socialistický režim ovšem neničil jazyk pouze takovými přímými způsoby, jakým bylo zavádění jazykových směrnic pro úředníky, ale užíval i mnohem jemnějších metod manipulace s jazykem. Významný německý filolog židovského původu Victor Klemperer ve své knize Jazyk Třetí říše - LTI poznámky filologovy popsal zneužívání jazyka v období Třetí říše následovně: „Slova mohou působit jako nepatrné dávky arzenu: polykáme je nepozorovaně, zdánlivě nepůsobí a po určité době člověka otráví. Jestliže někdo dost dlouho říká ‚fanatický‘ místo ‚hrdinský‘ a ‚ctnostný‘, nakonec skutečně věří, že fanatik je ctnostný hrdina a že bez fanatismu se hrdinou stát nelze. Slova ‚fanatický‘ a ‚fanatismus‘ nepocházejí z Třetí říše, ta jen změnila jejich hodnotu a užívala je za jediný den vícekrát, než se předtím objevila za celé dlouhé roky." (17)

Zneužívání jazyka nebylo vlastní pouze nacionálně socialistickému totalitnímu režimu, ale logicky provázelo i jeho souputníka: totalitní režim komunistický. Zneužíváním jazyka v komunistickém totalitním režimu se Petr Fidelius zabýval mimo jiné ve své knize Jazyk a moc. (18) Podobně jako Victor Klemperer popsal způsob, jakým komunistická propaganda nakládala s jazykem. Je zřejmé, že metody zneužívání jazyka byly oběma totalitním systémům do velké míry společné.

Aby nevznikl mylný dojem, že zneužívání jazyka je úkazem výhradně totalitních režimů, ukážeme dva příklady, kdy k takovému zneužití docházelo i v současné české politice. Příklady jsme zvolili pro jejich názornost a relativní novost těchto pojmů v oblasti zneužívání jazyka. To, že jsou oba výtvorem představitelů stejné politické strany, je shoda okolností a neznamená to, že by ostatní současné české politické strany metod zneužívání jazyka pro politický boj neužívaly. Jedná se o případy, kdy byly zavedené pojmy spojeny s určitou historickou skutečností pro skutečnosti nové, a tím ovlivňováno vnímání této nové skutečnosti.

Prvním případem je zavedení pojmu „sarajevský atentát", kterým byl označen pokus o odstranění předsedy jedné české politické strany z jeho politických pozic. Pojmem „sarajevský atentát" se tradičně v českém prostředí označuje zavraždění následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželky hraběnky Chotkové při jejich návštěvě Sarajeva 28. června 1914. V případě, že vhodně užijeme tento pojem na nějakou novou událost, přechází s tímto pojmem i něco z původní události, kterou označoval. Vzhledem k tomu, že původní sarajevský atentát je nazírán jako něco špatného, užitím stejného pojmu pro novou událost se jeho původci snaží adresátům tohoto nového užití vsugerovat i její hodnocení.

Druhým pojmem je tzv. „toleranční patent". Opět bylo využito pojmu, který byl obecně vnímán jako označení určité historické skutečnosti. V tomto případě šlo o právní předpis vydaný Josefem II. roku 1781, kterým se na území habsburských zemí povolovala i některá jiná než katolická vyznání (luterské, kalvínské a pravoslavné). Tento dokument je obecně vnímán jako pozitivní. Též v tomto případě měl při svém novém užití posloužit proto, aby se určité nové skutečnosti s jejím označením dostalo i původního hodnotového aspektu tohoto pojmu.

Výše jsme popsali příklady znejasňování obsahu pojmů v politice, jakož i metody tohoto znejasňování. Kromě politiky je pojem demokracie velmi často užíván v žurnalistice - oboru, který o politice informuje a který politici většinou užívají pro své korumpování jazyka. Žurnalistika je známá svým nadužíváním frází. Fráze omezují myšlení, neboť zbavují potřeby vymýšlet příhodná označení. Karl Kraus to vyjádřil slovy: „Fráze je škrobená náprsenka před normálním smýšlením, které se nikdy nepřevléká." (19) Pojem demokracie v žurnalistice funguje podobně jako fráze. Zbavuje potřeby vymýšlet patřičné označení, neboť se pojmem demokracie dá označit cokoliv. Stačí, že má vyvolat pocit něčeho kladného a věc má co do činění s politikou (není nezbytnou podmínkou). Čím více rozličných obsahů novináři pojmu demokracie podřadí, tím více ho rozmělní a tím ho učiní příhodnějším pro další žurnalistické užití. Kromě nešvarů zapříčiněných mocenským zneužíváním pojmu demokracie, které má žurnalistika mnohdy společné s politikou, přidává žurnalistika ve značné míře své nadužívání pojmu demokracie při označování nepřípadných obsahů.

Karel Poláček ve svém článku o zneužívání pojmu demokracie českým tiskem uveřejněném v roce 1925 uvádí: „že počet demokratických slov za sedmiletého trvání republiky je úměrný počtu národních před převratem a vlasteneckých do roku 1900. [...] Demokracií bije český tisk kolem sebe, jako pes třepe hovězími vnitřnostmi, jichž se zmocnil na jatkách." (20) Mezi příklady nalezenými v českém tisku, kterými dokazoval Poláček ve svém článku zneužívání pojmu demokracie, mimo jiné uvádí případ, kdy jedny pražské noviny chválily stuhy dohodových vyznamenání, neboť se liší od stuh rakouských vyznamenání demokratickou barvou a tvarem, nebo případ pobídky ke koupi krátkých kožichů, které jsou ve srovnání skožichy dlouhými více demokratické, z magazínu pro mladé muže.

Nastíněný „frazeologický" způsob zneužívání pojmu demokracie není výsadou žurnalistiky, lze se s ním setkat v politice i v běžném životě. Pro žurnalistiku je však typický a pro moc žurnalistiky v moderní době je jeho dopad na zamlžování obsahu pojmu demokracie zásadní.

(Pokračování příště.)

Poznámky:

  1. Zakaria, Fareed: The Rise of Illiberal Democracies, Foreign Affairs November/December 1997, česky in: Střední Evropa 81.
  2. Shattuck, John; Atwood, J. Brian: Why Democrats Trump Autocrats, Foreign Affairs March/April 1998.
  3. Plattner, Marc F.: Can´t Have One Without the Other, Foreign Affairs March/ April 1998.
  4. Kupchan, Charles A.: Democracy First, Foreign Affairs May/ June 1998.
  5. Pilon, Juliana Geran: Election Realities, Foreign Affairs May/June 1998.
  6. Gould-Davis, Nigel: Pacific Democracy, Foreign Affairs May/June 1998.
  7. Cain, Kenneth: Where´s the Cure, Foreign Affairs May/June 1998.
  8. Gray, John: Liberalismus, Občanský institut, Praha 1999, str. 84.
  9. Sartori, Giovanni: Teória demokracie, Archa, Bratislava 1993, str. 9.
  10. Orwell, George: Uvnitř velryby a jiné eseje, Atlantis, Brno 1997, str. 376.
  11. Fidelius, Petr: Jazyk a moc, Edice Arkýř, Mnichov 1983.
  12. Orwell, George: Uvnitř velryby a jiné eseje, Atlantis, Brno 1997, str. 366.
  13. Pieper, Josef: Zneužívání jazyka - zneužívání moci, Lettre Internationale 5/1992.
  14. Ibid..
  15. Arendtová, Hannah: Eichmann v Jeruzalémě, Mladá fronta 1995.
  16. Ibid., str. 117.
  17. Klemperer, Victor: Jazyk třetí říše - LTI, H&H, 2003, str. 23.
  18. Fidelius, Petr: Jazyk a moc, Edice Arkýř, Mnichov 1983.
  19. Kraus, Karl: Soudím žívé i mrtvé, Odeon, Praha 1974, str. 96.
  20. Poláček, Karel: Povídky, sloupky, fejetony, Nakladatelství Franze Kafky, Praha 2001, str. 296.