Ročník 2005‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Podjatost na základě pohlaví - závěr

Eduard Bakalář

(Dokončení z Distance 4/7)

Pro úplnost pohledu uděláme sondu do požadavků trhu s uměním, i když s naší ochranitelsko-upřednostňovací hypotézou mohou tyto požadavky souviset jen zprostředkovaně.

Co tedy žádá trh s uměním? (aneb Jaké postavy si lidé více žádají)

V Galerii české plastiky (Revoluční 20, Praha 1) bylo ke dni 12. prosince 2003 ve dvou sálech a pěti vitrínách vystaveno celkem 206 plastik, většinou z bronzu, ale také z cínu, ze slitin, ze dřeva a ze skla.

Největší plastika byla sedící žena v nadživotní velikosti, nazvaná Čtenářka, která byla současně i nejdražší (cena 450 000 Kč). Nejmenší byla bronzová plastika zvaná Oddych ve velikosti hrušky (cena 7 500 Kč), nikoli však nejlevnější. Z nejvýznamnějších umělců zde byl zastoupen Otto Gutfreund a Jaroslav Horejc.

Vystavené plastiky jsme rozdělili do čtyř tematických skupin: 1) lidské postavy - v počtu 143; 2) zvířata (např. Kočky, Kachna, Hříbě) - v počtu 19; 3) konkrétní předměty (např. Vrtule, Těžítko) - v počtu 7; 4) abstrakce (např. Tajemství, Černá díra) - v počtu 41.

Ze 143 lidských postav bylo 122 postav ženských a 20 postav mužských (u jednoho dítěte nebylo možno pohlaví identifikovat).

Výtvarně zobrazené ženy byly převážně mladé, občas byl zastoupen i střední věk. Zobrazení muži byli spíše staršího věku. Nejnápadnější odlišnost mezi pohlavími byla v tematickém zaměření. Ženské postavy prezentovaly různá pozitiva, např. Děvče s ratolestí, Oddanost, Tanec, Jásající žena, Vítání jara, Nevěsta, Žena s květem, Pozdrav slunci apod.

Mužské postavy prezentovaly spíše nějaký problém, např. Don Quijote, Kouzelník, Salvator Dalí, Klaun, Boreas (studený, deštivý vítr), West Side Story (dva tvrdě bojující muži).

IV. Dvojí druh podjatosti na základě pohlaví

Tato studie má dvojí cíl. Za prvé chce zaměřit pozornost na jev zvaný podjatost na základě pohlaví, který existuje v hlubinách naší psychiky, ukázat, jak prostupuje naším posuzováním, našimi postoji a projevy. Tento jev je však na druhé straně úředními i akademickými místy ignorován, což znamená, že oficiálně neexistuje. Druhým cílem této studie je identifikovat dvojí druh této podjatosti. Jak ukážeme, existuje „normální podjatost na základě pohlaví" a „patická podjatost na základě pohlaví".

Představitelem prvního druhu podjatosti, tedy normální, je např. prezident Havel. Ženy omilostňoval více než pětkrát častěji než muže, muže však shledává také hodné udělení milosti. Představitelem druhého druhu podjatosti, tedy patické, je např. prof. J. Švejcar. Citujeme z rozhovoru Jarmily Škulové s prof. Švejcarem (16):

Škulová: „A kde je místo muže?"

Švejcar: „Úkolem muže je udržovat pevný celoživotní svazek. Jestli jsou někde nějaké problémy, pak musí hledat, kde jsou. Vždycky je vinen on."

Škulová: „Vždycky?"

Švejcar: „Vždycky. Protože on nakonec má svůj hlavní životní cíl - a to je cíl rozumový. A když něco špatného dělá, je to proto, že tento svůj cíl nesdílí se svou ženou, poněvadž ona ho vždy dobře zkritizuje. A on tu kritiku nezbytně potřebuje, dělá mu dobře, nemůže bez toho být."

Odhlédněme nyní od odborné a stylistické úrovně odpovědí pana profesora. Povšimněte si jeho jasné odpovědi na pochybovačnou otázku paní šéfredaktorky: „Vždycky?" Pro nás tento výraz znamená svalovat vinu na muže ve 100 % případů.

Pokusíme se identifikovat další představitele prvního nebo druhého druhu podjatosti. Tak např. mezi jedince s patickou podjatostí na základě pohlaví můžeme zařadit:

- Valerii Solanisovou, jejíž knížka Scum manifesto čili Šlem manifest (1998) (17) je ukázkou zmíněného černobílého dělení. Citace textu ze str. 1: „Nyní je již technicky možné se reprodukovat bez účasti muže a přivádět na svět jen ženy. Musíme s tím začít okamžitě, protože udržování mužských jedinců už nemá ani onen pochybný účel reprodukce. Muž je biologická chyba: mužský chromozom (xy) není nic než nekompletní ženský chromozom (xx), má totiž neúplnou řadu genů. Jinými slovy, muž je jen nedokonalou ženou, kráčejícím potratem, potraceným už na genetické úrovni. Být mužem znamená být citově omezený zmetek, být mužem je tělesná vada a muži jsou citoví mrzáci."

- Mirka Vodrážku, českého žurnalistu a feministu. Doporučujeme buď zakoupit některou z jeho publikací, nebo alespoň do ní důkladněji nahlédnout. (18)

Naopak normálně podjatých je velká většina normálních občanů, výjimku ovšem tvoří praví mizogyni. (19) Za normálně podjatého lze pokládat každého soudce nebo soudkyni, který svěří dítě do výchovy otci ve více než 8 % případů. Takový soudce stejně svěřuje většinu dětí do výchovy matce. Vnitřní hlas mu říká „pomoz té matce" (20), ale vidí její nedostatky. Přimhuřuje oči, ale nestačí to, defekty (primitivní hysterická osobnost, agresivita, psychické poruchy) jsou příliš velké. U otce - i když chyby pečlivě hledá - nachází v některých případech jen slušné chování normálního člověka. Děti proto svěří otci. Proč ono nízké procento? Víceletý průměr je, že 7-8 % dětí dostane do výchovy otec, ovšem někteří soudci a soudkyně (s patickou podjatostí) za celou svou praxi několika desítek let dítě otci nesvěří nikdy. Ti samozřejmě snižují průměr.

Proč se touto problematikou vůbec zabýváme? Domníváme se, že normální podjatost je správná. Autor studie se sám považuje za normálně podjatého. Problémem je podjatost nadměrná, nekritická, ideologická, v dalším textu patická.

Jistě že tento článek pluje proti proudu, který zdůrazňuje křivdy páchané na ženách či rozdíly v platech mužů a žen, a eventuelně argumentuje např. tím, že více peněz se věnuje na výstavbu fotbalových hřišť než na sály či tělocvičny pro rehabilitaci žen. Přenecháme soudnému čtenáři, aby hledal rozmezí různých „pravd", vážil proporce a učinil si svůj úsudek.

V. Patická podjatost

Patická podjatost je - jak ještě uvidíme - pro společnost škodlivá. Jde vlastně o převážně černobílé dělení společnosti na hyperanděly a agresivní ďábly. Nic mezi tím nebo jen maličko reflexe, která se nakonec ukáže jako nepodstatná. Je to škodlivé, protože:

1. Patická podjatost je vyžadována a schvalována z ideologických hledisek některých směrů radikálního feminismu. Ten ve svých ideologických poučkách a v podstatě v boji o moc nevychází z nezávislých vědeckých poznatků, ale ze spisů Engelse, levicových utopistů, radikálů a z pouček o třídním boji.

2. Je-li někdo chráněn absolutně (např. v duchu: „Nemá žádné záporné povahové rysy"!), pak čekejme, že bude i absolutně zkorumpovaný povahově. Dojde k vytěsnění sebekritičnosti, sebereflexe, vyšších morálních citů, schopnosti pokory apod.

Nositelé patické podjatosti jsou pravidelně mistři až geniové v konstrukcích zdůvodnění, proč žena, která spáchala něco velmi zlého, za to vlastně nemůže. (Že kradla a podváděla? No k tomu ji chuděru donutili ti mužští: otec, manžel, partner!) Lidská povaha je přece koruptibilní, absolutní ochrana tedy korumpuje absolutně. (21)

3. Patickou podjatostí, přesněji řečeno působením jejích nositelů, dochází i ke značným ekonomickým/finančním škodám. Zmíníme se o několika případech, i když ve skutečnosti jde jen o špičku ledovce.Tak např.:

a) Kdyby k Heleně Čermákové z Kladna policejní vyšetřovatel přistupoval s normální podjatostí, relativně brzy by musel zjistit, o koho vlastně jde, a nemusely by se čerpat nebo promrhávat peníze daňových poplatníků na to, aby stovky vojáků a policistů (600) pročesávaly několik dní bližší i vzdálenější lokality kolem Kladna a hledaly tělo její dcery Terezky. (H. Č. odsouzena na 3 roky vězení proto, že z nedbalosti zavinila smrt své pětileté dcery.)

b) Další ztráty vznikají ČR pokutami, vyměřenými Evropským soudem ve Štrasburku. První ze skupiny sedmnácti otců žalujících ČR, že jim netečností soudů nebylo umožněno stýkat se s jejich dětmi, dostává odškodné ve výši 160 000 Kč a může vysoudit ještě více. Je to Evžen Voleský z Brna, který svého syna neviděl 8 let, protože si to matka dítěte nepřála (volně podle MF Dnes 1. 7. 2004, str. A4). Je pravděpodobné, že mnozí z desetitisíců až statisíců otců se stejným osudem budou ČR žalovat po zveřejnění spravedlivého rozsudku.

c) Ještě jiný druh škody vzniká pro společnost předčasnými úmrtími obyvatel. Na absenci preventivních medicínských programů pro muže upozorňuje Z. Veselský (viz odkaz č. 13 v D 4/7).

4. Je důležité si uvědomit, že patická podjatost není realistické a pravdivé poznání. Je to zkreslené vnímání skutečnosti odvozené z dětského primitivního „štěpení", členícího bytosti na bílé anděly a černé ďábly.

5. Patická podjatost je nejspíše projevem stavů mimo běžnou normu, resp. projevem již patologickým. Pokusíme se nyní své tvrzení o patologii doložit úvahou o různých typech nositelů této zbytnělé podjatosti.

Jací lidé mohou být nositeli patické podjatosti? O koho vlastně jde?

1) Může to být syn, jehož matka zapudila „zlého" nebo opravdu zlého tatínka. Syn jí byl a zůstal oporou. Převzal roli rytíře-ochránce nejdříve vůči mamince, později vůči dalším ženám a pak vlastně ke všem ženám.

2) Může to být muž, toužící po přízni, lásce žen, není však atraktivní, dovedný či úspěšný, a tak nastoupí linii detekce nedostatků jiných mužů, jejich nečestných záměrů, nízkých pudů. Před těmito muži chce chránit ženy a v skrytu duše doufá, že se mu konečně dostane uznání, obdivu a sladké odměny.

3) Vnitřní hlas člověka „chraň ženu" prostě zbytněl. Může se to stát muži, ale i ženě. Asi tak jako zbytní naše přirozená tendence - po našich dávných předcích - uschovávat různé již málo potřebné předměty s tím, že se „někdy budou hodit". Vede-li to k tomu, že byt je těmito předměty zcela zaplněn a že jej po smrti nositele musejí vyklízet hasiči, pak již jde o patologii.

4) Takový postoj může způsobit přemíra mužských hormonů (zejména testosteronu) u muže. Postižený muž vidí všechny ostatní muže jako nenávistné rivaly a všechny ženy andělské a s otevřenou náručí. Životní příběh amerického boxera Mika Tysona odpovídá přesně tomuto typu. Původně český psychiatr Jan Poněšický, působící dlouhodobě v Německu, popsal jednoho svého pacienta takto: „Měl jsem v léčbě nedávno pacienta s vysokým krevním tlakem a bolestmi v šíji, který během léčby akceptoval, že je to důsledek (tzv. somatický ekvivalent) potlačované agrese. Viděl všude kolem sebe muže jen jako své rivaly, snažící se jej předčit, zvláště u žen, a ponížit. Teprve důkladnou analýzou jeho chování ke spolupacientům i ke mně, dívaje se zprvu na mě coby na cizince spatra, se přesvědčil, že tyto tendence jsou v něm samém, že je neustále ve vnitřní situaci boje..." (22)

5) Může to být i žena, která měla v dětství špatného otce. Mohl ji zanedbávat, ponižovat, zraňovat či jinak týrat. Mohlo to být i poněkud jinak: otec mohl mít své nedostatky, ale matka postižené z něj udělala netvora. Ať tak či onak, v mladé ženě se léty nakupený vztek musí uvolnit. Chce se pomstít. Osoba otce už nestačí (třeba není k dosažení nebo již zemřel). „Odskáčou" si to za něj všichni muži v jejím životě, stejně jsou stejní, jako byl její otec. Ženy jsou jen jejich oběťmi. A dtto platí i pro daleko řidší výskyt nenávistného postoje některých mužů k ženám.

6) Zvažujeme, zda sem patří i případ jedince, který je velmi ambiciózní, chce se za každou cenu prosadit. Na tradiční obory vědy či manažerství nemá dostatečné schopnosti, v oblasti agendy „dokumentovat" ubližování ženám a ohromného množství křivd na nich páchaných nenalezne u nás kvalifikovaného ideového odpůrce. (23) Pokud se někdo takový objeví, stihne jej skandalizace a nakonec je ukřičen davem. Náš „ochránce" vede tedy svou kariéru tímto směrem (muž i žena).

Zdá se, že prvních pět typů má jednu společnou charakteristiku. Tou je neotřesitelná víra a přesvědčení, že jejich posuzování je správné a pravdivé, což je ostatně charakteristické i pro fanatické přívržence různých jiných hnutí. Jedinci s patickou podjatostí mají nejspíše pocit, že při jakékoliv odchylce by se dopustili těžké zrady na matčině lásce. A tak považují infantilní rysy své osobnosti za přednosti. Jejich falešné sebeocenění je důležitější než pravda a realita.

Velmi zneklidňující je, že jedinci s patickou podjatostí ve stále větším počtu pronikají do médií, na akademickou půdu a do legislativy a svými celoplošnými deformacemi ohlupují naši společnost. Jak naivní bylo myslet si, že s pádem totality v roce 1989 zmizí i homo ideologicus. Tento druh je velmi životaschopný, v přebarvování a v pseudohumanistické, scestné argumentaci je mimořádně dovedný.

VI. Závěr

Studie se snažila doložit existenci jevu zvaného podjatost podle pohlaví, a to:

1. systematickým uspořádáním dosud jednotlivých poznatků;

2. výkladem vzniku toho jevu a jeho důležitosti pro přežití druhu;

3. doložením vlivu této podjatosti v různých situacích, v nichž posuzovatel může více chránit nebo upřednostňovat ženy.

Studie dále nabízí rozlišení mezi normální a patickou podjatostí a ukazuje, že v důsledku patické podjatosti dochází k nemalým ekonomickým (finančním) ztrátám pro společnost.

Na studii lze navázat zpracováním dat z různých dalších oblastí. Problém podjatosti by samozřejmě zasloužil seriózní, široce koncipované výzkumné šetření, realizované některou nezávislou institucí. Obáváme se však, že akademické kruhy se takovému úkolu raději vyhnou. (24)

Poznámky:

  1. Děti a my. Časopis pro rodiče a všechny přátele dětí, 3/1992.
  2. Solanisová, V.: Scum manifesto čili Šlem manifest, Praha, Votobia, 1998 [manifest napsán v r. 1967].
  3. VODRÁŽKA, M.: Feministické rozhovory o „tajných službách", Praha, Nadace Gender Studies, 1996; Esej o politickém harémismu, Brno, Zvláštní vydání, 1999; Nechci žít ve feudalismu, Salon, literární příloha Práva, 21. října 1999, str. 4.
  4. Zmínili jsme se o mizogynii. Podle našich zkušeností je za mizogyna pravidelně považován a označován i ten muž, který se nechce řídit popsaným vnitřním hlasem, ale řídí se současnou konkrétní situací na poli zásluh. Je za svůj postoj pravidelně kritizován, což jej nakonec do tábora mizogynů může dostat. Nejspíše není náhodou, že pojem mizogynie je v naučných slovnících vymezen jen velmi krátce a velmi vágně. Tím však nepopíráme, že existují muži s anomálním nepřátelským postojem k ženám.
  5. Řekli jsme vnitřní hlas, v tomto případě jde o mladšího pokrevního příbuzného, kterého známe již z Titaniku.
  6. Jako příklad absolutní korupce může sloužit případ Jany Volfové (bývalé poslankyně, bývalé předsedkyně stínové vlády, bývalé ředitelky Střední školy pro administrativu EU v Praze 9). O stínové vládě složené jen z žen byly asi před dvěma lety uveřejňovány reportáže v médiích, spojené s povzbuzujícími úsměvy, blahopřáními a s povzdechy, že potřebné pravomoci k práci ještě nemají. Před několika měsíci proběhly ve stejných médiích zprávy, že u jmenované byly revizním orgánem zjištěny hrubé závady v hospodaření. Volfová mimo jiné nedovedla vysvětlit, kam se poděly finanční prostředky, které měla k dispozici. Byla tedy z funkce odvolána. Představa obohacení se z prostředků určených pro školu může být lákavá. Avšak pro normálního, ještě nezkorumpovaného člověka by skutečnost, že jsem byl(a) ve funkci předsedkyně stínové vlády ČR, měla působit nejspíše jako silná bariéra vůči nepoctivosti. Pokud je osobnost zkorumpována absolutně, pak jí nevadí, že zradí své voliče, ženy, které jí plně důvěřovaly a do nejvyšší funkce navrhly a zvolily. Zřejmě nevadí ani následná ostuda.
  7. Poněšický, J.: Neurózy, psychosomatická onemocnění a psychoterapie, Praha, Triton, 1999, str. 117.
  8. Nalezli jsme tři vysoce kvalifikované ideové odpůrce, působící však v zahraničí. Jsou to: Gragliová, F. C.: Domestic Tranquility. A Brief Against Feminism, Dallas, Spence Publishing Company, 1998; Phillipsová, M.: The Sex - Change Society. Feminised Britain and the Neutered Male, London, The Social Market Foundation, 1999; Sommersová, Ch. H.:Who Stole Feminism? How Women Have Betrayed Women, New York, Simon & Schuster, 1994; nebo: The War Against Boys. How Misguided Feminism Is Harming Our Young Men, ibid., 2000.
  9. Realisticky odhadujeme, že právě nositelé patické podjatosti by zmíněnému výzkumnému šetření kladli buď tuhý odpor, nebo by se jej na akademické půdě ujali a dospěli by k výsledkům diametrálně odlišným, než jsou ty, o kterých pojednává tato studie. Srovnatelně jsme se za totality dozvídali o vysokých morálních kvalitách sovětského člověka.

Další doporučená literatura:

Davies, P. G.: Goddess Unmasked. The Rise of Neopagan Feminist Spirituality, Dallas, Spence Publishing Company, 1998;Discrimination Against Men in the UK, Cheltenham, The United Kingdom Men's Movement, 1995.

Hausmann, J.: Nahota feminismu, Ústí nad Labem, Reneco, 2001.

Warshak, R. A.: Gender Bias in Child Custody Decisions, Family and Conciliation Courts Review, Vol. 34, No. 3, July 1996, str. 396-409.

Young, K. - Nathanson, P.: Spreading Misandry. The Teaching of Contempt for Men in Popular Culture.