Ročník 2005‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Současná diskuse o vzestupu neliberálních demokracií ve světě a její souvislosti - díl III.

Václav Hrabák

VI. ŠIROKÉ, NEBO PROCEDURÁLNÍ POJETÍ DEMOKRACIE?

V předchozích kapitolách jsme popsali dvě základní pojetí demokracie, tak jak je lze nalézt v dnešní politické vědě. Nyní se pokusíme ukázat, že pojem demokracie by měl být správně užíván pouze v pojetí procedurálním.

První výhradou proti širokému pojetí demokracie je možná vzájemná neslučitelnost procedurální části a zbylých částí širokého pojetí demokracie. Přívrženci širokého pojetí demokracie se shodují v tom, že demokratický systém musí zahrnovat i ty prvky, které tvoří procedurální pojetí demokracie. Každé široké pojetí demokracie tak počítá s pravidelnými volbami, kterých se mohou účastnit všichni dospělí lidé v daném státě. Zároveň je ale demokracie v širokém pojetí ztotožněna s určitými cíli, s určitými výsledky vládnutí. Demokracie je systém, který je humánní, přináší svobodu, rovnost atd. Avšak pravidelné volby a všeobecné volební právo, jak se v průběhu dějin mnohokrát ukázalo, mohou tyto cíle, tyto hodnoty, ničit. Jsou situace, kdy pro zachování hodnot, které definují demokracii, je nutné zrušit proces, který pokládáme za nezbytnou součást demokracie. Tak tomu bylo v případě vítězství nacionálních socialistů ve 30. letech ve všeobecných volbách v Německu, kdy by případné omezení procedurálních částí demokracie zabránilo zničení hodnot, které tvoří demokracii. Podobně tomu bylo se zvolením islamistů počátkem 90. let v Alžíru. Tehdy se však přistoupilo k anulaci voleb za účelem zachování určitých hodnot. Aby zastánci širokého pojetí demokracie mohli udržet vztah mezi všeobecnými volbami a pojmem demokracie, měli by užívat pouze procedurální definici, neboť demokracie jako vláda lidu je od procesu neoddělitelná, a pro cíle, které má podle nich politický systém zabezpečovat, by si měli zvolit jiné příhodné označení.

Druhou výhradou proti širokému pojetí demokracie je jeho vágnost. Například Samuel P. Huntington odmítá ve své knizeThird Wave užívat široké pojetí demokracie, neboť podle něj s sebou přináší nejednoznačnost a nepřesnost. (47) Jak jsme viděli na námi uvedených dvou příkladech širokého pojetí demokracie, ani Masaryk ani Čermák nám neposkytli dostatečně přesný popis toho, co je demokracie. Oba ji identifikují jako vládu lidu. Tu Masaryk dále rozvádí dalšími vágními termíny, jako rovnost, svoboda, bratrství. Vágnost umožňuje podřadit pod pojem demokracie cokoli. Vágní definice ulehčuje užívání pojmu demokracie pro nepatřičné obsahy. Kdyby bylo jasné, že demokracie je způsob volby vládců, jen ztěží bychom slyšeli o demokratickém fousu. Když však definuji demokracii dostatečně vágně, kdy není jasné, co je jí myšleno, pouze s tím, že jde o něco positivního, umožňuji také další nepatřičné užití. Zajímavým příkladem takového vlivu je záložka prvního dílu ČermákovyOtázky demokracie, vydaného u nakladatelství Academia, kde pravděpodobně redaktor knihy doporučuje její přečtení s tím, že „(j)iž způsob výkladu o demokracii je zde demokratický". (48)

Třetí výhradou je, že široké pojetí demokracie má tendenci se rozšiřovat za hranice politické vědy. Jak jsme opět viděli, jak u Čermáka, tak u Masaryka, oba se domnívají, že demokracie je způsob života. Čermák i Masaryk potvrdili, že všelidové rozhodování na základě většinového principu je nezbytně spojené s každou demokracií. S tím, že pojem demokracie přenášejí do jiných oblastí života, přenášejí s ním i princip, že o všem rozhoduje většina všech. Vytvářejí představu, že žádné jiné než demokratické rozhodování není správné. Kdybychom přijali Dahlovu představu, že nikdo není lépe způsobilý rozhodovat za druhé ve věcech politických než někdo jiný, neznamená to, že bychom tuto představu měli automaticky přijmout i na jiné než politické rozhodování. I Dahl uznává nutnost odborníků v určitých oblastech lidské činnosti. (49) Za takovou oblast nepokládal politiku, neboť se mimo jiné nedomníval, že odbornost v politice je možná již pro šíři záležitostí, o kterých se rozhoduje. Odbornost není podle Dahla možná v politice, neboť každý člověk je dostatečně kompetentní k rozhodování o politických záležitostech. To však neznamená, že tomu tak je i v jiných oblastech. Rozšíření demokracie za hranice politiky vede ke zpochybňování odbornosti i v jiných oborech. Odbornost přestává být kritériem, tím se stává souhlas určitého počtu lidí. Příkladem může být snaha o zavádění studentských hlasování o profesorech na některých amerických universitách.

Rozšiřování demokracie za hranice politiky vede dále k tomu, že souhlas většiny je pokládán za jediný zdroj autority. Jakákoliv autorita, která svou posici odvozuje na základě něčeho jiného než souhlasu většiny, je zpochybňována. Příkladem může být kritika nedostatečné demokratičnosti katolické církve a snaha o zavedení všeobecné volby katolických hodnostářů. Například publicista Tomáš Weiss v recenzi knihy katolického kněze Tomáše Halíka hovoří o „neslučitelnost(i) hierarchického uspořádání s demokratickou realitou". (50)

Za zmínku též stojí vztah mezi demokracií a filosofií. Z rozšiřování demokracie do oblasti filosofie bývá odvozována nemožnost určení nějakého názoru jako pravdivého. To by bylo v rozporu s pluralismem názorů, který je k nalezení v demokracii a měl by existovat i ve filosofii. Žádná myšlenka či soubor si nemůže nárokovat pravdivost, tak jako v demokracii nehraje roli pravdivost určitých názorů, ale to, že určité množství lidí pro tyto názory hlasuje. Jindy může převážit názor opačný, když se pro něj najde dost voličů. Jak to vyjádřil Wolfgang Welsch ve své knize Postmoderna: „(d)omnívám (se), že smyslem moderní demokracie je být organizační formou legitimní nejednotnosti v nejzákladnějších přesvědčeních. V očích mnoha lidí je postmoderna choulostivá a znepokojující tím, že znemožňuje definitivní volbu mezi heterogenními nároky. Avšak tento iritující moment radikálního pluralismu je principiálně akceptován a institucionalizován právě v moderních demokraciích." (51)

VII. SUVERENITA LIDU

Základním principem moderní demokracie je suverenita lidu. Vladimír Čermák ji uvádí mezi základní ideje konstituující jeho cílovou představu demokracie. (52) Giovanni Sartori rozděluje demokracie na demokracie francouzského (racionalistického) a demokracie anglo-amerického (empirického) typu a tvrdí, že oba typy mají společné východisko, a tím je suverenita lidu. (53) Moderní demokracie se těší takové oblíbenosti mimo jiné proto, že je pokládána za jediné ospravedlnitelné politické uspořádání. Suverenita lidu je tím principem moderní demokracie, který má ospravedlňovat politickou moc. Přestože se teorie suverenity lidu objevila již dříve, například v učení Marsilia z Padovy (54), jejím nejvlivnějším formulátorem byl ženevský rodák Jean-Jacques Rousseau. Právě pro svoji teorii suverenity lidu si vysloužil přízvisko otce moderní demokracie. (55)

1. Jean-Jacques Rousseau

Jean-Jacques Rousseau začíná svou slavnou knihu O společenské smlouvě známou pasáží: „Člověk se narodil jako svobodný, ale všude je v okovech. Ten, kdo se považuje za pána ostatních. Stává se větším otrokem než oni sami. Jak se tato změna udála? Nevím. Co může tuto změnu ospravedlnit? To myslím dovedu rozluštit." (56) Jean-Jacques Rousseau se rozhodl, že ukáže, že člověk může být svobodný a zároveň žít pohromadě s ostatními lidmi, že předloží teorii, která bude jako jediná schopná ospravedlnit moderní stát.

Rousseau buduje svoji teorii v reakci na společensko-smluvní koncepce především Johna Locka a Thomase Hobbese. Rousseau podobně jako oba dva zmínění političtí myslitelé vychází z koncepce přirozeného stavu. Liší se však od nich názorem na podobu tohoto přirozeného stavu. Podle Rousseaua lidé nejsou od přirozenosti společenské bytosti. V přirozeném stavu žili o samotě a s druhými lidmi se stýkali náhodně. Druhé lidi ke svému životu nepotřebovali. V přirozeném stavu neexistovala ani rodina. Muž veden svými pudy počal děti, ale ženu hned opustil a ta se o děti starala sama. Když děti dorostly do věku, kdy se o sebe mohly starat samy, od matky odešly a začaly žít samostatně. Lidé v přirozeném stavu neužívali rozum, neboť k rozumu je potřeba řeč. Řídili se pouze instinkty. Hlavním instinktem byl pud sebezáchovy. Dalším instinktem byl pud lítosti, který pramenil z vnímání pudu sebezáchovy druhých lidí. Pud lítosti způsoboval, že lidé se k sobě navzájem při náhodných setkáních nechovali brutálně. Od zvířat se lidé lišili tím, že byli nadáni svobodou vůle. Mohli se rozhodnout, že něco učiní nebo neučiní. Druhou odlišností od zvířat byla Rousseauovi zlepšitelnost člověka. Zlepšitelnost lidí je jeden z ústředních bodů Rousseauovy politické teorie. Rousseau se domnívá, že člověk je od přirozenosti dobrý a že až pobyt ve společnosti jej může učinit zlým.

Vzhledem k tomu, že se lidé v přirozeném stavu stýkali jen náhodně, nevedli mezi sebou války. V tomto bodě se přirozený stav Thomase Hobbse liší. Ačkoliv se v přirozeném stavu vyskytovali lidé různých schopností a fyzických podob, byli si rovni. Tyto schopnosti a fyzické rozdíly totiž neměly valného významu, neboť lidé se spolu nestýkali.

Lidé byli donuceni opustit přirozený stav vývojem přírody. Přírodní katastrofy dosáhly takového rázu, že člověk k tomu, aby mohl přežít, tedy veden svým pudem sebezáchovy, vyhledal společnost jiných lidí. Začal spolupracovat s jinými lidmi, a tak se začal vyvíjet jazyk. Počátek přechodu ke společnosti nastal okamžikem, kdy vzniklo soukromé vlastnictví. Počátek konce přirozeného stavu lze počítat od chvíle, kdy první člověk prohlásil: „Toto patří mně." Soukromé vlastnictví začalo vznikat tím, že člověk svou prací opracovával a vyráběl věci. Popis způsobu vzniku vlastnictví u Rousseaua je velmi podobný popisu vzniku vlastnictví u Johna Locka. (57) Se vznikem vlastnictví se změnil i způsob, jakým lidé uvažovali o čase, o budoucnosti. Dokud vše, co člověk potřeboval, dodávala příroda, nebylo přemýšlení o budoucnosti nutné. Až v momentě, kdy obživa závisela na práci, začal člověk uvažovat o budoucnosti. Starost o to, zda se urodí dostatek obilí, vyvolala v člověku touhy zvyšovat svůj majetek a zvětšovat svoji moc. Nejdůležitějším důsledkem vzniku vlastnictví byl vznik nerovnosti mezi lidmi. Za přirozeného stavu nehrály rozdíly ve schopnostech a možnostech lidí zaznamenáníhodnou roli. Se vznikem soukromého vlastnictví vedou větší schopnosti a možnosti k rozdílům v množství vlastněného mezi jednotlivými lidmi. Větší možnosti a schopnosti umožňují některým lidem rozšiřovat jejich vlastnictví lépe a více než jiným. Lidé se rozdělí na ty, kteří vlastní víc, a ty, kteří vlastní méně. Začínají vznikat konflikty mezi velkými vlastníky, vlastníky a nevlastníky. Neexistuje však žádné právo, které by vlastnictví chránilo. Neexistuje soudce, který by rozhodoval, a neexistuje přirozené právo, které by mohlo dát návod k řešení, neboť situace není přírodní, ale uměle vytvořená člověkem. Dřívější lítost, která umožňovala nenásilnou koexistenci mezi lidmi, zmizela. Teprve v tuto chvíli dochází k Hobbesově válce všech proti všem.

Tento stav nejistoty a všeobecného boje přivede některého z bohatých k nápadu uzavřít dohodu, kterou se ustaví společnost a pravidla, která stanoví povinnosti, ukončí válku všech proti všem a ochrání jeho majetek. Jean-Jacques Rousseau se domnívá, že společenský řád musí být ustaven dohodou. Společenský řád nepochází z přirozenosti, neboť lidé původně žili mimo společnost. Jeho zdrojem nemůže být ani síla. Společenský řád vyžaduje existenci práva. Právo však nemůže vzniknout na základě donucení. K právu je potřeba pocit povinnosti u osob, které se mu mají podřídit. U pouhé moci se pocit povinnosti nedostavuje. Moc se v právo v pravém slova smyslu nemění. Když zmizí pohrůžka, zmizí i pocit, že se osoba má právu podřídit.

Společenský řád tedy nevzniká mocí, neboť ta nezakládá právo. Společenský řád není ani přirozený, neboť v přirozeném stavu je člověk svobodný. Přirozenost žádá pouze sebezáchovu, která samotná nestačí k vytvoření společenského řádu. Nezbývá tedy nic jiného než ustavení společenského řádu dohodou. Avšak jaké podmínky musí tato úmluva obsahovat, aby byl jí zřízený společenský řád legitimní? Pro Rousseaua je legitimní jen ten společenský řád, který zachová lidskou svobodu, neboť jen blázen by se vzdal dobrovolně své svobody. Jakákoliv dohoda, kterou by se člověk vzdával své svobody, by byla neplatná, neboť člověk, který s ní souhlasil, nemohl být při smyslech. A i kdybychom uznali, že by taková smlouva mohla být platná, i když byla odsouhlasena člověkem nepříčetným, nemohla by taková smlouva zakládat dlouhodobý společenský řád. Neboť kdyby se nepříčetný člověk vzdal své svobody, nemůže se vzdát svobody svých dětí. Žádný člověk nemůže disponovat svobodou druhého, ani rodiče svobodou svých dětí, neboť ty se rodí svobodné a jejich svoboda náleží jen jim samým. Tedy zachování lidské svobody je nezbytným prvkem každého společenského řádu. Je proto nutné: „(n)alézt takovou formu sdružení, které by společnou silou bránilo a ochraňovalo osobu a majetek každého člena, v němž by však každý poslouchal jenom sebe samého, i když se sloučí se všemi, a zůstal svobodným jako dříve." (58)

Společenská smlouva zakládající společenský řád musí splňovat dvě základní podmínky. Za prvé, pud sebezáchovy vede člověka k tomu, aby si uchoval sílu, tudíž společenská smlouva musí člověku uchovat jeho sílu. Za druhé společenský řád nesmí zbavovat člověka jeho svobody. Jediná cesta, jak splnit tyto dvě podmínky, je ta, že každý člověk se odevzdá celku. Člověk celku odevzdá sebe a všechna svoje práva. Žádné právo si nenechá, neboť kdyby si nějaké nechal, stal by se v určité věci sám svým soudcem. V oblasti, kde by byl svým soudcem, by stále platily principy války všech proti všem, což by v posledku vedlo ke zničení celého společenského řádu založeného výše uvedenou smlouvou a ke vzniku tyranie. Jean-Jacques Rousseau se též v tomto bodě staví proti představě společenské smlouvy Johna Locka, která vycházela z toho, že i po uzavření společenské smlouvy si občané zachovají určitá práva. Odevzdáním všech celku je podle Rousseaua zachována síla lidí, neboť: „(k)dyž se člověk dává všem, nedává se nikomu, a když jeden nezískává nad druhým jiné právo, než jaké mu on sám nad sebou postoupil, získává člověk náhradu za vše, co ztrácí, a více síly k tomu, aby zachoval, co má." (59)

Tím, že se všichni lidé odevzdají cele ostatním, vzniká nová osoba, která má vlastní vůli. Touto osobou je suverén a lze ho též nazývat státním tělesem nebo republikou. Vůle tohoto suveréna se nazývá vůlí obecnou. Společenská smlouva, kterou se dají všichni všem, vyžaduje, aby každý přetransformoval svoji individuální vůli na vůli obecnou. „Každý člen dává svou osobu a všechnu moc pod nejvyšší řízení obecné vůle a každý je také přijímán jako neoddělitelná část celku." (60) Po uzavření společenské smlouvy je jedinou správnou vůlí jedince vůle obecná. Člověk musí přestat uvažovat ze svého sobeckého pohledu a musí začít věci posuzovat z pohledu celku.

Společenskou smlouvou člověk ztrácí svoji přirozenou svobodu, svobodu, kterou měl v přirozeném stavu, avšak získává svobodu novou, svobodu občanskou. V přirozeném stavu byl člověk veden pudy, v občanském stavu získává morálku. Jeho činy je nyní možno posuzovat podle jejich souladu s morálkou. Tuto novou morálku nazírá Jean-Jacques Rousseau, spolu s řeckými klasiky, jako panství rozumu nad vášněmi. Společenská smlouva zakládá novou morálku a vytváří novou občanskou svobodu. Svobodný je ten člověk, který se řídí těmi pravidly, která si sám uložil. Tato pravidla jsou obsahem nové morálky. Nová morálka musí být v souladu s obecnou vůlí, tudíž velí člověku uvažovat o sobě pouze jako o součásti celku. Co je dobré pro celek, je dobré i pro jedince. Morální je takové jednání, které je v souladu s obecnou vůlí. Rozumná bytost, která opanovává své vášně, by volila pouze jednání, které je v souladu s obecnou vůlí. Člověk tedy uzavřením společenské smlouvy umožňuje podřídit sebe sama nějaké nadvládě a přitom zůstat svobodný. Tato nadvláda totiž nemůže po člověku chtít něco jiného, než chce on sám.

Tímto způsobem Jean-Jacques Rousseau řeší problém nadvlády. Tato konstrukce je ospravedlněním slibovaným na počátku Rousseauovy Společenské smlouvy. Člověk si vládne jako část suveréna a člověk je ovládán jako jedinec. Sjednocením vůle suveréna a vůle jedince se Rousseau domníval vyřešit problém nelegitimní nadvlády. Není rozdíl v tom, jestli si vládnu já a nebo jestli mi vládne suverén, neboť po uzavření společenské smlouvy jsou naše správné vůle identické. Člověk zůstává svobodný, i když se podřizuje kolektivu.

Jean-Jacques Rousseau se nedomnívá, že vůle všech jednotlivců bude vždy v souladu s vůlí obecnou. Nepochybuje o tom, že partikulární vůle se může dostat do konfliktu s vůlí obecnou, neboť lidé jsou stále puzeni k tomu, aby sobě dávali přednost, přičemž obecná vůle vyžaduje rovnost, a ta jakoukoliv přednost popírá. Tím, že jedinec jedná v souladu se svojí partikulární vůlí, není jeho jednání svobodné. Svobodné by bylo jen tehdy, kdyby bylo v souladu s morálkou, a ta přikazuje jednat podle vůle obecné. Suverén má právo donutit takového jedince, aby jednal v souladu s obecnou vůlí, a nikoliv se svou partikulární vůlí, která ho vede k tomu, aby se zvýhodňoval oproti ostatním. Člověk může být donucen být svobodný. „Aby tedy společenská smlouva nebyla jen prázdnou formulí, obsahuje mlčky závazek, který státnímu tělesu dává takovou sílu, jež každého, kdo by odepřel poslechnout obecnou vůli, k tomu může donutit, což znamená, že každý je nucen být svobodný." (61) Jednání suveréna nemůže nikdy být v rozporu s oprávněnými zájmy jednotlivců, neboť z těchto jednotlivců se suverén skládá. Suverén nemůže škodit zájmům jednotlivců jako celku, ani zájmům samotných jednotlivců. Suverén má nad jednotlivci absolutní moc. Od jednotlivců může požadovat cokoliv, co je prospěšné společnosti.

Obecná vůle není totožná s vůlí všech. Vůle všech je souhrn partikulárních vůlí. Když však dáme všechny partikulární vůle dohromady, můžeme za určitých podmínek získat obecnou vůli. Veškeré extrémy, které přestavují partikulární vůle, se vzájemně vyrovnají. Tedy, když necháme rozhodovat všechny lidi, získáme obecnou vůli. Těmi podmínkami, které jsou nezbytné pro to, aby vůle všech byla totožná, jsou dostatečná informovanost jednotlivců a neexistence skupin. Partikulární vůle jednotlivce je slabá, aby mohla ovlivnit vůli všech ve svůj prospěch. Když se však lidé začnou shromažďovat za účelem prosazení svých partikulárních vůlí, vzniknou skupinové vůle. Skupinové vůle se odlišují od vůle obecné, neboť nemají na zřeteli celek, ale pouze skupinu. Tyto skupinové vůle mají větší sílu a tedy i větší naději na prosazení a ovlivnění vůle všech tak, aby odpovídala této skupinové vůli a ne vůli obecné.

Suverén vyjadřuje svoji obecnou vůli v zákonech. Zákony musí být obecné a musí se vztahovat na všechny členy. Obecné musí být proto, že obecná vůle se týká pouze celku. Zákon má za předmět abstraktní činy, nezabývá se konkrétními činy a konkrétními jednotlivci. To, co nařídí suverén jednotlivě, není zákonem, ale pouhým dekretem. Jednotlivostmi se nezabývá zákonodárce, ale zabývá se jimi vládce. Ten je vázán zákony a v jednotlivostech se nemůže protivit obecné vůli, jak je vyjádřena v zákonech.

Lid často neví, co chce, netuší, co je k jeho dobru. Lid nemůže chtít nic jiného než dobro, ale někdy neví, co tím dobrem. Musí tudíž přijít člověk, který ví, co je dobrem lidu, a sepsat zákony, o kterých bude lid hlasovat. „Jak slepý dav, který často neví, co chce, protože zřídka ví, co je k jeho dobru, bude sám provádět záměr tak veliký a tak nesnadný, jako je vytvoření zákonodárné soustavy? Sám od sebe chce lid vždy dobro, ale sám od sebe je vždy nevidí. Obecná vůle je vždy správná, ale ti, kteří ji vedou, nejsou vždy osvícení." (62) Ten, kdo sepisuje zákony, není zákonodárce, neboť tím může být jen suverén. Dokud návrh neprojde hlasováním, není jasné, jestli návrh zákona odpovídá partikulární vůli jednotlivce, nebo zdali jde o vůli obecnou. Člověk sepisující zákony musí lid vychovávat. Musí lid učit, aby lid věděl, co chce.

Suverénní moc lidu není zcizitelná. Není možné, aby lid svoji zákonodárnou pravomoc převedl na někoho jiného. V případě, že by tak učinil, staly by se zákony vůlí jiného, a nikoliv lidu. Reprezentativní zákonodárný orgán není možný, leda za velmi výjimečných okolností, kdy by malé skupiny vysílaly své zástupce s přesně vymezeným mandátem, od kterého by se zmocněnec nesměl odklonit. Suverénní moc není ani dělitelná, neboť vůle suveréna je obecná a jakákoliv oddělená moc by měla vlastní vůli, která by již nemohla být obecná.

Protože si lid, jako suverén, nemůže vládnout, neboť suverén má na zřeteli pouze věci obecné a nikoliv jednotlivé, musí vládnout někdo jiný než suverén. Suverén určuje, kdo bude vládnout, a vydává příkazy ve formě zákonů, jak se má vládnout. Vládce pak tyto příkazy aplikuje a předává je jednotlivým občanům. Suverén určuje jakou formu bude mít vláda. Zdali půjde o vládu monarchistickou, aristokratickou nebo demokratickou. Tyto formy vlády, které bývají často vyhrazovány pro celá politická zřízení, tedy i pro moc zákonodárnou, vyhrazuje Jean-Jacques Rousseau pouze moci výkonné. Když Rousseau hovoří o demokracii má na mysli, způsob jakým rozhoduje vláda. Demokracie není moc uskutečnitelná, neboť je nepravděpodobné, že by byl lid stále shromážděn, aby mohl rozhodovat o jednotlivostech. Je též nebezpečná pro obecnou vůli, neboť, když se začnou míchat jednotlivosti z obecnými věcmi, hrozí zničení obecné vůle. Demokratická vláda je také dějištěm věčných rozepří, způsobených snahami částí lidu o její přetvoření na jiné formy vlády. Demokraticky si mohou vládnou pouze bozi. Monarchie trpí přílišnou koncentrací moci, která může vést k poškozování lidu, neboť králové chtějí být neomezenými vládci. Větší problém však u monarchie spočívá v následnictví. Když král umře nalézá se zem v období bezvládí. Toto období bezvládí může zničit stát. Nejlepší formou vlády je tedy aristokracie a to aristokracie volená. Ve volené aristokracii jsou vládci vybíráni lidem podle svých kvalit, jedná se proto o vládu moudrých.

2. Suverenita lidu a český právní řád

Princip suverenity lidu je pokládán za jeden ze zásadních principů většiny evropských demokratických ústav. Většinou v nich bývá vyjádřen větou „všechna moc ve státě pochází od lidu". Suverenitu lidu je tradičně obsažená i ve většině českých ústav počínaje ústavou z roku 1920, přes ústavy platné v době komunistické diktatury až po dnešní ústavu. Důvodová zpráva k Ústavě České republiky pokládá článek 2 české Ústavy za vyjádření suverenity lidu. (63) Komentáře k české Ústavě pokládají suverenitu lidu za legitimizaci moci. (64)

Suverenita lidu se ocitla několikrát v nálezech českého Ústavního soudu, nejvyšší autority českého práva ve vztahu k výkladu české Ústavy, a to shodou okolností většinou ve veřejnosti známých nálezech. Stalo se tak poprvé při rozhodování o návrhu skupiny poslanců Parlamentu České republiky na zrušení zákona číslo 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Čtyřicet jedna poslanců českého parlamentu se domáhalo zrušení výše uvedeného zákona pro jeho údajný rozpor s českou Ústavou. Protiústavní se jim zdálo, mimo jiné, ustanovení § 2 odst. 1 tohoto zákona, který stanovil, že politický režim existující v letech 1948-1989 v Československu byl režimem nelegitimním. Namítali, že toto konstatování je v rozporu s principem svrchovanosti zákona, který dle nich uznává i česká Ústava. Vzhledem k tomu, že současný český právní řád přejal právní normy vzniklé v letech 1948-1989, a tedy existuje zde „materiální kontinuita vnitrostátního a mezinárodního práva", byla tímto převzetím potvrzena legitimita komunistického režimu.

Ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS 19/93 návrh na zrušení zákona o protiprávnosti komunistického režimu zamítl. Ve svém odůvodnění, v části týkající se neústavnosti prohlášení o nelegitimitě komunistického režimu vládnoucího v letech 1948-1989, Ústavní soud judikoval: „(a)ť jsou zákony státu jakékoliv, ve státě, který se označuje za demokratický a proklamuje princip svrchovanosti lidu, nemůže být žádný jiný režim legitimní než demokratický." (65) Podle názoru Ústavního soudu uvedeném v tomto nálezu je legitimní pouze ten režim, který jako celek schvaluje většina občanů. Legitimita určitého režimu nemůže být posuzována platným právem (formálně-právní aspekty), neboť režim se opírá o principy, které mají politickou povahu, jako jsou princip suverenity lidu nebo princip reprezentativní demokracie, které nelze plně obsáhnout v zákonech. Dále se Ústavní soud vyjádřil ke vztahu principu suverenity lidu a suverenity zákona. Domnívá se, že suverenita lidu je vyšší princip než suverenita zákona, neboť suverenita lidu je nositelem vyšší nadstátní moci, moci konstitutivní, kdežto suverenita zákona je produktem již vnitrostátním, produktem moci konstituované. V rámci konstituovaného státu již nelze mluvit o suverenitách, tedy ani o suverenitě zákona, ale lze mluvit pouze o kompetencích. „V pojetí ústavního státu, na kterém je založena Česká ústava, není právo a spravedlnost předmětem volné dispozice zákonodárce, a tím ani zákona, protože zákonodárce je vázán určitými základními hodnotami, jež Ústava prohlašuje za nedotknutelné. Česká Ústava např. v čl. 9 odst. 2 stanoví, že ‚změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Tím jsou konstitutivní principy demokratické společnosti v rámci této ústavy postaveny nad zákonodárnou kompetenci a tím ‚ultra vires‘ Parlamentu‘." (66)

Dalším významným nálezem Ústavního soudu, ve kterém se Ústavní soud vyjadřoval k principu suverenity lidu a k legitimitě politického režimu, byl nález Ústavního soudu Pl. ÚS 14/94 ohledně návrhu na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Navrhovatel se domáhal zrušení výše uvedeného dekretu, neboť dle jeho názoru nebyl Edvard Beneš při vydání výše uvedeného dekretu oprávněn k výkonu zákonodárné moci. Vzhledem k tomu, že podle československé ústavy z roku 1920 bylo jediným zákonodárným orgánem Národní shromáždění, nemohl být Edvard Beneš jako soukromá osoba oprávněn k vydávání zákonů, a to ani tehdy, kdyby byl v té době prezidentem československé republiky, což vzhledem ke své abdikaci a zvolení Emila Háchy novým prezidentem, podle názoru navrhovatele, nebyl.

Ústavní soud návrh na zrušení dekretu o konfiskaci nepřátelského majetku zamítl. Ve svém odůvodnění mimo jiné uvedl, že v československé Ústavě z roku 1920 byl nad princip formálně-právní legitimity postaven princip demokratické legitimity státního zřízení. „Vynuceným chováním československého státu, počínaje pohrůžkami útočné války ze strany Hitlera - což bylo v rozporu s v té době platným, i samotné Německo vázajícím, Briand-Kellogovým paktem, přijetím mnichovské dohody, přes vynucené odstoupení prezidenta Beneše až k cestě prezidenta Háchy do Berlína, ztrácel totiž tento stát svou věrohodnou demokratickou legitimaci, neboť jeho chování se zcela zřetelně rozcházelo s postojem ústavního suveréna, totiž lidu, který svou vůli žít v demokratickém státě dal jasně najevo, mimo jiné v mobilizaci v roce 1938. [...] Po rozbití Československé republiky a jejího ústavního zřízení znemožnily poměry po řadu let demokratickou formaci konstitutivní moci lidu na území republiky." (67)

Posledním nálezem, který je relevantní pro pochopení pohledu českého Ústavního soudu na suverenitu lidu a legitimizaci politického systému a který si zde uvedeme, je nález Pl. ÚS 33/97 ohledně návrhu prezidenta republiky na zrušení zákona č. 243/1997 Sb., kterým se měnil zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů. (68) Prezident republiky navrhoval zrušení výše uvedeného zákona, neboť podle jeho názoru při přijímání zákona nebyly dodrženy Ústavou požadované procedury. Zákon byl publikován ve Sbírce zákonů a podepsán předsedou vlády a předsedou Poslanecké sněmovny, přestože byl prezidentem vrácen Poslanecké sněmovně. Poslanecká sněmovna nehlasovala znovu o vráceném zákonu, neboť se domnívala, že prezident zákon nevrátil v Ústavou dané lhůtě. Prezident opíral svůj návrh k Ústavnímu soudu o tvrzení, že lhůta byla dodržena, neboť v českém právním řádu je obecně uznáván princip, že když konec lhůty padne na den, který není pracovním dnem, pokládá se za den konce lhůty až nejbližší následující pracovní den.

Ústavní soud návrhu prezidenta republiky vyhověl. Odůvodnění nálezu Ústavního soudu je významné především tím, že výslovně uvádí mezi prameny českého práva základní právní principy a zvyklosti, což v českém převážně formalistickém právním prostředí bylo velkou novinou. Svůj názor na nutnost přijetí základních právních principů a zvyklostí mezi prameny práva zdůvodnil Ústavní soud následovně: „Moderní demokratická psaná ústava je společenskou smlouvou, kterou se lid, představující ústavodárnou moc (pouvoir constituant), ustavuje v jedno politické (státní) těleso, zakotvuje vztah individua k celku a soustavu mocenských (státních) institucí. Dokument institucionalizující soustavu základních obecně akceptovaných hodnot a formující mechanizmus a proces utváření legitimních mocenských rozhodnutí nemůže existovat mimo veřejností akceptovaného kontextu hodnot, spravedlnostních představ, jakož i představ o smyslu, účelu a způsobu fungování demokratických institucí. Jinými slovy nemůže fungovat mimo minimálního hodnotového a institucionálního konsenzu. Pro oblast práva z toho plyne závěr, že pramenem práva obecně, jakož i pramenem práva ústavního, a to i v systému psaného práva, jsou rovněž základní právní principy a zvyklosti." (69)

Především nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93 se stal předmětem rozsáhlé debaty mezi českými právními teoretiky. Václav Pavlíček kritizuje především zpochybnění suverenity zákona v tomto nálezu Ústavního soudu. (70) Domnívá se, že suverenita zákona je nezbytnou náležitostí každého právního státu. Svrchovanost zákona podle něj znamená, že není možné občanům ukládat jakékoliv povinnosti jinak než formou zákona. (71) Pavlíčkem vedený kolektiv autorů knihy Ústavní právo a státovědapodobně jako Ústavní soud rozlišuje mezi mocí konstitutivní a mocí konstituovanou. Princip suverenity lidu pokládá za legitimizaci státu. (72) Avšak domnívá se, že suverenita lidu je aplikovatelná i uvnitř moci konstituované. Suverenita lidu legitimizuje vlády, neboť „(z)astupitelské orgány jsou legitimovány k výkonu státní moci demokratickými volbami". (73) Tedy suverenita lidu není použitelná pouze při konstituování státu, ale je použitelným principem i kdykoliv během fungování tohoto konstituovaného státu. Nedostatečný souhlas lidu s vládou může vést k její nelegitimitě. Takovým případem může být i malá účast na volbách. Vláda zvolená ve volbách, kam se nedostavil dostatečný počet lidí, může být nelegitimní.

Suverenita lidu nemůže vést k porušení lidských práv, protože ta jsou podle Pavlíčka podmínkou aplikovatelnosti suverenity lidu. Jen svobodní občané nadaní občanskými právy mohou legitimizovat moc.

S podobnými argumenty se proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu postavil i František Šamalík. (74) Šamalík souhlasí s tím, že suverenita lidu legitimizuje státní moc. Domnívá se, že odmítnutí suverenity zákona v nálezu Ústavního soudu je neopodstatněné, neboť suverenita zákona neznamená neomezenou moc zákona. Šamalík se domnívá, že omezenost patří nezbytně k pojmu svrchovanosti. Podobně ani suverenita lidu neznamená, že lid je úplně suverénní. Princip suverenity lidu se vyvinul v průběhu dějin jako reakce na absolutismus. Jeho podstatou a hlavním popudem pro jeho formulaci byla ochrana lidu před svévolí absolutistického vládce. Suverenita lidu souvisí s ochranou individuí a jejich práv. Suverenita lidu podle Šamalíka „nemůže být polaritou vládnoucích a ovládaných, tj. lidovou despocií, neboť by rušila důvod, proč se stala vůdčím principem emancipační ideologie: v ní se stala protikladem despotického znevolnění lidu a dynastického zesoukromění státu. Nebyla proto oddělitelná od demokratické (republikánské) vládní formy, od ústavnosti vládní moci, od normativní a institucionální struktury." (75) Z toho vyplývá, že nemůže nastat situace, kdy by suverénní lid působil proti svým zájmům. Nemůže k takovému působení proti svým zájmům užít suverenity lidu, neboť takové působení je v protikladu k principu suverenity lidu. Jediná možnost, jak by si lid mohl škodit, je, kdyby se zpronevěřil své suverenitě.

Šamalík se podobně jako Pavlíček domnívá, že suverenita lidu jednak legitimuje stát jako celek a jednak parlament a vládu uvnitř státu. Nesouhlasí s limitováním legitimizující funkce suverenity lidu pouze na legitimizaci státu. Domnívá se, že lid projevuje svoji suverenitu i přijímáním zákonů. Limitováním suverenity lidu pouze na legitimitu státu jako celku bychom mohli vyloučit demokratické zřízení uvnitř státu. V případě, že by uvnitř státu neplatila suverenita lidu, mohl by být zaveden i nedemokratický režim. Tvrzení, že suverenita lidu uvnitř státu neplatí, musí nutně vést k uznání nedemokratických vlád.

Vzhledem k tomu, že Šamalík uznává uplatnitelnost principu suverenity lidu i uvnitř na legitimizaci parlamentu a vlády, tak opět, podobně jako Pavlíček, vznáší otázku legitimity parlamentu zvoleného při malé volební účasti. (76) Šamalík se domnívá, že při důsledném dodržování suverenity lidu musíme postupně dojít k plebiscitní demokracii.

Omezenost suverenity lidu se podle Šamalíka vztahuje i na lid v jeho konstituující funkci. Tehdy, kdy je porušen právní stát, je možno se proti tomuto porušení postavit na odpor. Tento odpor je výrazem konstituující suverenity lidu. Avšak nemůže jít o libovolnou revoluci. I v tomto momentu musejí být respektovány demokratické principy a principy právního státu. Nutnost respektovat tyto principy pramení z toho, že právo na odpor vychází ze suverenity lidu, a ta je od těchto principů, s kterými je neoddělitelně historicky a ideologicky spojena, neodlučitelná. Kdokoliv tvrdí, že suverenita lidu musí nutně být neomezená, ignoruje podstatu suverenity lidu. Šamalík dále tvrdí, že není přijatelný názor, že lid si může při výkonu své vnější suverenity ustavit jakýkoliv politický režim. Vzhledem k podstatě suverenity lidu si nemůže ustavit režim, který by suverenitu lidu neuznával. Tedy jediné, co lid může, je ustavit demokratický politický režim.

Na obranu nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93 vystoupil jeden ze soudců Ústavního soudu Vladimír Klokočka. (77) Klokočka se domnívá, že k pojmu suverenity nutně přísluší aspekt neomezenosti. Suverenita vylučuje cokoliv nadřazeného. Tudíž uvnitř státu nemůže fungovat ani suverenita lidu, ani suverenita zákona. Když uznáme platnost přirozených práv, na která se naše Ústava odvolává, nemůžeme zároveň uznat i suverenitu zákona. Klokočka podobně i jako oba výše uvedení autoři uznává rozdělení suverenity lidu na suverenitu uvnitř státu a suverenitu vně státu. Odvolává se při tom na teorii jednoho z představitelů francouzské revoluce abbé Sieyèse a jeho rozlišení mezi mocí konstituovanou a mocí konstituující. Podobně jako Ústavní soud i Klokočka dokonce užívá abbé Sieyèsem zavedenou terminologii ve francouzském originále, tj. moc konstitující - „pouvoir constituant" a moc konstituovaná - „pouvoir constitué".

Moc konstituující, kterou je lid nadán, pokládá Klokočka za prostředek legitimizace moci. (78) Suverénní lid má právo utvářet stát a jeho základní hodnoty. „Jako zdroj a nositel moci je ústavně definován lid, jakožto suverén s přirozeným neomezeným a nezcizitelným právem konstituovat stát a jeho uspořádání, tj. vytvořit systém hodnot a pokynů, institucí a procedur, jimiž se stát má řídit. Jeho konstitutivní moc je nad státem a za státem". (79) To, jestli lid bude svoji konstituující moc vykonávat v souladu s platnými zákony nebo ne, je zcela na něm. Tehdy, když je stát utvořen, lid zavazuje všechny součásti státu včetně sebe ústavními prostředky. Suverenitu uvnitř lid nevykonává, neboť je omezen jako každý jiný. Neznamená to, že by se jí vzdával, neboť ji může užít opět ke konstituování státu. Uvnitř státu suverenity neužívá, vně státu ji může užít kdykoliv. Suverenita lidu spočívá v jeho přirozeném právu změnit stát, a ne ve vydávání zákonů. „Kritériem demokracie a svrchovanosti lidu, demokratického chování a jednání politické moci uvnitř státu nemůže být její legalita, ale musí jím být výhradně její legitimita, založená na důvěře alespoň větší části společnosti vůči základním opatřením a chování státní moci." (80) Suverenita lidu není podle Klokočky pouze náležitostí demokracie, ale je to demokracie sama.

(Dokončení příště.)

Poznámky:

  1. Samuel P. Huntington, The Third Wave, University of Oklahoma Press, Norman and London 1993, str. 6.
  2. Vladimír Čermák, Otázka demokracie 1., Academia, Praha 1992.
  3. Robert Dahl, O demokracii, Portál, Praha 2001, str. 67.
  4. Tomáš Weiss, Kněz, který se chvěje, Respekt 18/2003.
  5. Wolfgang Welsch, Postmoderna, KLP, Praha 1993, str. 45.
  6. Vladimír Čermák, Otázka demokracie 1., str. 27.
  7. Giovanni Sartori, Teória demokracie, Archa, Bratislava 1993, str. 55.
  8. ibid., str. 31.
  9. ibid., str. 316.
  10. Jean-Jacques Rousseau, Rozpravy, Svoboda, Praha 1978, str. 203.
  11. L. Strauss - J. Cropsey (edd.), History of Political Philosophy, The University of Chicago Press, Chicago and London 1987 [third Edition].
  12. Jean-Jacques Rousseau, Rozpravy, str. 213.
  13. ibid., str. 214.
  14. ibid., str. 214.
  15. ibid., str. 217.
  16. ibid., str. 235.
  17. Důvodová zpráva k zákonu č. 1/1993 Sb.
  18. Vladimír Klokočka, Ústavní systémy evropských států, Linde, Praha 1996; Václav Pavlíček a kol., Ústavní právo a státověda I., Linde, Praha 1998.
  19. Pl. ÚS 19/93.
  20. ibid.
  21. Pl. ÚS 14/94.
  22. Stejná argumentace byla použita i v nálezu Pl. ÚS 14/01.
  23. Pl. ÚS 33/97.
  24. Václav Pavlíček, Spor o právní stát a svrchovanost zákona, LN 14. 7. 1994.
  25. ibid.
  26. ibid.
  27. Václav Pavlíček a kol., Ústavní právo a státověda I., str. 81.
  28. František Šamalík, Svrchovanost v právním státě, LN 14. 7. 1994; František Šamalík, Suverenita lidu v ideji a v každodennosti ústavního režimu, Právník 6/1997.
  29. ibid.
  30. Václav Pavlíček a kol., Ústavní právo a státověda I., str. 513.
  31. Vladimír Klokočka, Ústavní systémy evropských států; týž, K základním otázkám našeho ústavního zřízení, LN 23. 6. 1994.
  32. Vladimír Klokočka, Ústavní systémy evropských států, str. 101.
  33. ibid.
  34. ibid., str. 105.