Ročník 2005‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Znaveni Znojem

Roman Joch

Doc. PhDr. Milan Znoj, CSc., je ředitelem Ústavu politologie Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Učí politologii i politickou filosofii. Zároveň je vyznavačem moderního liberalismu (tj. liberalismu 20. století, na rozdíl od klasického liberalismu 19. století), tedy proudu, jenž je alergický na koncepty absolutní pravdy, objektivního morálního řádu a překvapivě i na čisté tržní hospodářství. Jinými slovy, doc. Znoj vyznává syntézu morálního a hodnotového liberálního relativismu s ekonomickým socialismem či sociáldemokratismem.

Tedy nikoli klasický liberál jako Adam Smith, Friedrich von Hayek nebo Milton Friedman, nýbrž moderní liberál jako John Dewey, Jürgen Habermas či John Rawls. V tom posledním jmenovaném se zřejmě značně vzhlédl.

Doc. Znoj přeložil knížku Morální základy politiky (1), kterou napsal profesor na Yale University Ian Shapiro, a opatřil ji doslovem. O knížce se vyjadřovat nebudu, ale zmíním se o jedné pasáži z doslovu doc. Znoje. Shapiro totiž Rawlse (Teorie spravedlnosti) kritizoval a doc. Znoj cítil potřebu Rawlse obhajovat. Učinil to tímto způsobem:

„Jádrem Rawlsovy úvahy je myšlenka, že člověk o talentech a schopnostech, které má od přírody, nemůže tvrdit, že si je zasloužil, že jsou plodem jeho píle, jeho skutků, které vykonal, a voleb, které provedl. Vycházíme-li z liberálního názoru, že nerovnosti mezi lidmi jsou přípustné, když jsou plodem vlastních skutků, pak z tohoto hlediska poukaz na talenty a schopnosti nemůže ospravedlnit nerovnosti, které při spolupráci s jinými lidmi vznikají. Rawls proto raději mluví o talentech a schopnostech jako o ‚společném jmění‘, z něhož prospěch mají mít všichni. Není to tak zvrácená myšlenka, jak by se některým mohlo zdát. Ježíš v evangeliu rovněž tvrdí, že talenty jsou dary od Boha, který se nás nakonec bude ptát, jak jsme jeho dary zúročili. Rawls formuluje sekulární zdůvodnění podobného závazku, tentokráte ovšem pouze vůči druhým lidem." (2)

Když jsem to četl poprvé, nechtěl jsem věřit vlastním očím. Skutečně si Znoj myslí, že mu něco takového projde? Tak falešný, překroucený argument, který se vydává za politologickou moudrost?! To snad nemohl myslet vážně. A navíc, taková intelektuální nepoctivost: musel přece vědět, že argument, který předkládá, je naprosto falešný. Anebo snad ne? Mohl to nevědět - a tedy nebýt nepoctivý?

Tedy za prvé: Rawls má zajisté pravdu, že o talentech a schopnostech, které má člověk od přírody, nelze říci, že by se o ně člověk zasloužil nebo že by byly produktem jeho skutků. To však platí o talentech a schopnostech jako vlohách, které získal vrozeně, tedy o talentech a schopnostech potenciálních; nikoli o talentech a schopnostech aktuálních! Na svých vrozených talentech a schopnostech člověk přece vždy nějakým způsobem pracoval či nepracoval, rozvíjel je či tlumil anebo je nechal ležet ladem. Jeho aktuální, reálné talenty a schopnosti jsou tudíž nutně důsledkem nejen jeho vrozených talentů a schopností (jež nebyly jeho zásluhou), ale i jeho skutků, které vykonal, či voleb, které provedl! Je přitom nemožné posoudit - rozhodně to nemůže učinit nikdo kromě onoho člověka a možná to nedokáže ani on sám -, do jaké míry jsou jeho aktuální talenty a schopnosti vrozené a do jaké jsou produktem voleb, rozhodnutí a skutků.

Je Karel Gott dobrý zpěvák díky vrozenému talentu, anebo díky své práci na něm? Je Poborský dobrý fotbalista díky vrozenému nadání, anebo díky tréninku na onom základě, jímž byl nadán? Co když bylo Gottovo nadání relativně malé, ale on na něm udělal gigantickou práci, a tudíž je lepším zpěvákem, než bylo jeho původní nadání? Co když bylo Poborského nadání relativně velké, on ho však dostatečně nerozvíjel, a tudíž je horším fotbalistou, než by byl mohl být, kdyby své původní nadání býval rozvíjel více? Jiří Fuchs je také fotbalistou, aktuálně zřejmě horším než Poborský. Ale co když bylo nadání Poborského tak velké a on s ním udělal tak málo, a nadání Fuchse bylo tak malé a on s ním udělal tak mnoho, že i když je Poborský v absolutním srovnání lepším fotbalistou než Fuchs, Fuchs je relativně lepším fotbalistou, neboť svůj talent rozvíjel více než Poborský?

To nikdo neví a nikdo to ani nemůže objektivně říci, a tím celá další Rawlsova a Znojova argumentace, usilující o obhajobu socialismu, konfiskatorního zdanění a redistribuce, končí.

Za druhé: rozhodně není obecně klasicky liberálním názorem, že „nerovnosti mezi lidmi jsou přípustné, jsou-li plodem vlastních skutků". To je sice možná Rawlsův či Znojův osobní názor, a označují-li jej za liberální, budiž; jedná se však o liberalismus levicový, socializující, nikoli o původní klasický pravicový liberalismus. Tento klasický liberalismus totiž připouští, že veškeré materiální či společenské nerovnosti, které nebyly důsledkem aktů nelegitimních a nespravedlivých, tj. donucení násilím či podvodem (obecně útoků proti životu, osobě či majetku jiného člověka), jsou naprosto přijatelné.

Když bohatý člověk za svého života či posmrtně ve své závěti dobrovolně daruje značnou část svého bohatství (či bohatství celé) kterékoli jiné osobě, z klasicky liberálního hlediska na to mají obě osoby právo a bylo by velkou nespravedlností jim tuto transakci znemožnit. První osoba realizuje svou osobu darem, druhá jeho přijetím. Přitom nově nabytá bohatost příjemce nebyla vůbec zásluhou jeho skutků. Byla však nelegitimní či nespravedlivá? Byla by nelegitimní či nespravedlivá jen tehdy, pokud by svoboda samotná byla nelegitimní či nespravedlivá. Svoboda dary dávat a přijímat. Tito dva lidé, kteří z jednoho na druhého dobrovolně převedli bohatství, nikomu třetímu neublížili. A (klasický) liberalismus asertivně trvá na tom, že svobodu mít mají.

Označují-li se tedy moderní levicoví liberálové za liberály, přestože tuto svobodu odmítají, protože jsou, pokud jde o materiální statky, socialisty, chyba není na mé straně.

Za třetí: když Rawls „raději mluví o talentech a schopnostech jako o ‚společném jmění‘, z něhož mají mít prospěch všichni", je to jeho problém - jedná se o ničím nedokázané a také neobhajitelné dogmatické tvrzení. Proč by „talenty a schopnosti" jednotlivců měly být „společným jměním" společnosti? To dogmaticky tvrdí všichni socialisté a komunisté. Proč by neměly být spíše soukromým jměním těch jednotlivců, kteří těmi talenty a schopnostmi oplývají? Na první pohled jsou přece myslitelné obě možnosti.

Ta druhá má ale navíc tu přednost, že talenty a schopnosti má dotyčný člověk vždy jednak od narození - jako vlohy a předpoklady, a jednak na základě jejich realizace a rozvíjení, takže na ně má - na své vlastní talenty a schopnosti - určitě větší nárok, než jeho soused. I kdyby však byly naprosto mimo jakékoliv zásluhy (jak jsme ale ukázali, vždy se jedná o aktuální mix vloh a zásluh), i kdyby byly jednotlivci slepě naděleny Bohem, Osudem, Přírodou, Fortunou, jak chcete, stále by na ně měl mít větší nárok ten jednotlivec, který je má, který jimi oplývá, tj. jsou integrální součástí jeho osobnosti, než kdokoli jiný na světě. Tvrdit, že „talenty a schopnosti jsou ‚společným jměním‘", je tedy naprosto dogmatické a svévolné tvrzení. Konec konců, i ze soukromých talentů a schopností budou mít vždy prospěch i ostatní: z talentu zpěváka mají požitek jeho posluchači, ze schopností chirurga jeho pacienti atd.

Pokud by však talenty a schopnosti měly být společným jměním, pak by se jednotlivec nesměl rozhodnout je společnosti odejmout - zpěvák by neměl mít suverénní právo se rozhodnout, že už nechce zpívat (ale chce na zahrádce zahradničit), a chirurg by neměl mít svobodu se rozhodnout, že už nikdy operovat nebude (nýbrž bude cestovat po světě a psát básně). Implikace této Rawlsovy a Znojovy teze o talentech a schopnostech jednotlivce coby společném jmění společnosti jsou zjevně totalitní.

Za čtvrté: prý „to není tak zvrácená myšlenka, jak by se některým mohlo zdát". I Znoj si je tedy vědom, že tato Rawlsova (a jeho) myšlenka se zdá být přirozeně na první pohled zvrácená. Znoj však přesto argumentuje, že je zvrácená jen zdánlivě, že se tak sice může zdát, ale ve skutečnosti zvrácená není. První pohled se v tomto případě nemýlí, ale to uvidíme později. V této chvíli čekáme první čistě a osobně Znojův argument, nikoli argument Rawlsův a Znojův, jak to bylo až doposud. Čekáme na výkon ducha, který nás ohromí. Jaká velkolepá argumentace to asi bude: „Ježíš v evangeliu rovněž tvrdí, že talenty jsou dary od Boha, který se nás nakonec bude ptát, jak jsme jeho dary zúročili. Rawls formuluje sekulární zdůvodnění podobného závazku, tentokráte ovšem pouze vůči druhým lidem." (3)

No to je omračující! Tak konečně jsou křesťanství a Ježíš k něčemu dobří i modernímu relativistickému levicovému liberálovi - k tomu, aby s nimi mohl „obhájit" svou oblíbenou socialistickou (a taky komunistickou) politiku! Jenomže v této krátké, křesťanství se dovolávající pasáži je více nepoctivosti a logických zkratů než v celém dosavadním Znojově pojednání.

Tedy za páté: nepoctivost. Představte si, že zastávám postoj, že správnou politikou státu má být, aby všichni komunisté byli ve vězení. Teď nejde o to, zda si to myslím či nikoli, ale představme si, že si to myslím. A na obhajobu této politiky a jako argument v její prospěch uvedu: „Vždyť již i korán říká..." A máte to. Že jsem vás ale přesvědčil, co? A jak jsem při tom byl poctivý, přímo výkvět poctivosti: když korán vůbec nepovažuji za autoritu, je ode mě náramně poctivé používat jej jako argument ve prospěch čehokoli. Že? Je doc. Znoj křesťan? To nemohu říci, ale vím, že je moderní relativistický liberál. Není veřejně známo, že by byl křesťanem. Jeho argumentování Ježíšem ve prospěch jeho oblíbené politické pozice je proto nepoctivé, neshledává-li on sám v Ježíšovi žádnou vnitřní závaznou autoritu.

Za šesté: i kdyby shledával, je to irelevantní. Jeho argumentace je filosofická, eticky a politicky filosofická. A pro tuto argumentaci je irelevantní to, co říkají evangelia, korán nebo pohádky tisíce a jedné noci.

Za sedmé: je to irelevantní dvojnásobně. I kdyby Ježíš v evangeliu mluvil pravdu, když tvrdí, „že talenty jsou dary od Boha, který se nás nakonec bude ptát, jak jsme jeho dary zúročili", a to Božskou pravdu, stejně z toho žádným způsobem socialisticko-komunistickou politiku vyvodit nelze. Já jako křesťan věřím, že Ježíš, jehož považuji za druhou Osobu božské Trojice, tedy za Syna Božího, mluvil pravdu. Ale co to znamená pro naši filosofickou otázku? Znamená to, že se jedná o pravdu teologickou, že křesťanství je pravým a správným náboženstvím a že Ježíš je Pán. Plyne z toho, že každý z nás lidí bude skládat účty Bohu za to, jak jsme svůj život prožili. Někdo z nás dostal od Boha více konkrétních darů, někdo z nás dostal méně. Každý z nás je jenom správcem, nikoli suverénním vlastníkem svého života a svých talentů. A z toho, jak je spravujeme, budeme jednoho dne skládat účty.

Pak se ale mohou objevit i určité paradoxy: že člověk příjemný a k lidem laskavý bude Bohem shledán méně dobrým správcem daru laskavosti než nějaký jiný člověk, který byl během svého života ostatními shledáván jako nepříjemný mrzout. Jak to? Představme si, že jeden člověk dostal od Boha povahu, jež na škále ‚mrzoutství 0 - laskavost 100‘ byla na stupni 80. Tedy ten člověk měl vlohy, pokud jde o osobní laskavost na úrovni 80, tedy hodně blízko dokonalosti. Jak se s touto vlohou sám vypořádal? Možná nijak, choval se k lidem kolem sebe na úrovni laskavosti 80. Jeho hezké chování k ostatním lidem tedy nebylo zásluhou jeho, nýbrž Boží. Až když se svými vlohami pracoval, až když na základě laskavost 80 (mrzoutství 20) pracoval, a choval se k ostatním lidem na úrovni 81 nebo 82 nebo 85, až pak to je v Božích očích jeho zásluhou. Pokud se však choval k lidem hůře, než byl Boží „vklad" 80, tj. choval se k lidem na úrovni 79 nebo 75 nebo 60, pak v Božích očích selhával. Promrhal i to, co mu Bůh nadělil. Pokud někdo na druhou stranu dostal od Boha „základ" 40, a ten člověk byl strašný mrzout a v očích ostatních lidí nepříjemný, ale on to věděl, snažil se s tím něco dělat a na sobě pracovat, a tedy vlastním úsilím se polepšil a dotáhl to až na úroveň 55, pak to byl jeho veliký výkon a v Božích očích velká zásluha. Lidé tohoto člověka sice i nadále považovali za mrzouta a byl méně oblíbený než první člověk, ale Bůh ví, že tento druhý má větší zásluhy než onen první, neboť tento druhý s tím, co od Boha dostal, dokázal více. Co z toho však plyne pro státní daňovou politiku?

Za osmé: pokud plyne vůbec něco, potom spíše implikace klasicky liberálního, nikoli socialisticko-komunistického postoje. Neboť je-li Bůh a je-li takový, jak učí křesťanství, pak individuální zásluhy se počítají. Člověk by měl sám se svým talentem a nadáním nakládat, neboť bude sám skládat účty před Bohem. Jako jednotlivec, nikoli jako buňka socialisticko-komunistického kolektivu. Z teologické pravdy, že člověk po smrti skládá z využití svých talentů coby darů božích účty Bohu, ale nijak neplyne, že tyto talenty lze v nějakém smyslu považovat za majetek společnosti. Naopak, jsou pod dočasnou správou jednotlivců, nikoli společnosti. Pokud by Bůh chtěl, aby z nich skládala účty společnost jako celek, propůjčil by je společnosti jako celku. On je však propůjčil jednotlivcům. Socialisticko-komunistická teorie se proto zdá být nejen perverzí (herezí) křesťanského učení, ale i přímo vzpourou proti němu.

Za deváté: to, co jsme učinili v bodu předchozím, je odklon od filosofie. Pokud uvažujeme striktně filosoficky, nemícháme víru s filosofií, pak i kdyby v teologii platilo, že talenty jsou dary jednotlivcům propůjčené Bohem, nijak z toho politicky a filosoficky nelze vyvodit, že by měly být považovány za majetek celé společnosti. Je možné, že talenty dal jednotlivcům Bůh, ale je jisté, že jim je nedala společnost. Proto i když člověk může mít mravní povinnost skládat za nakládání se svými talenty a schopnostmi účty Bohu, v žádném případě nemá takovou povinnost vůči společnosti - od ní přece své individuální talenty a schopnosti nedostal. V čem platí, že Rawls formuluje sekulární zdůvodnění podobného závazku, tentokráte ovšem pouze vůči druhým lidem? Kde se tam druzí lidé vzali? Jsou snad oni - sekulární společnost jako kolektiv - tím bohem, kterému má jednotlivec sloužit? Ano, je-li ortodoxní křesťanskou naukou, že člověk má sloužit Bohu a jemu i bude skládat účty, pak sekularizací Boha na společnost, ztotožněním společnosti s bohem, získáme heretickou nauku. Nauku, že společnost, stát, kolektiv, národ, třída jsou bohem, jemuž má jednotlivec sloužit. To je vskutku komunistická a nacionálně-socialistická nauka, již lze odvodit sekularizací křesťanské nauky ortodoxní. Je to však nauka totalitní.

Jsou Rawls a Znoj na takovouto sekularizaci hrdí? Máme je obdivovat za to, že zbožští společnost a vztyčí ji nad jednotlivcem jako pozemského, kolektivního boha? To je ten výkon, k němuž Znoj směřuje a na který je hrdý?

A konečně za desáté: odkud vůbec z křesťanské premisy vyvodil oprávnění či požadavek sekularizovat křesťanské učení? Proč vlastně sekularizovat? Buď je křesťanství nesprávné a mylné, tj. falešné náboženství. V tom případě Znoj neměl právo je legitimně použít jako platného argumentu pro cokoli či proti čemukoli. Anebo je křesťanství správné a pravdivé, tj. pravé náboženství, pak ale není důvodu je sekularizovat, ba naopak, úsilí o jeho sekularizaci je nesprávné: je jednak rouhačstvím a jednak snahou pravdu modifikovat, tj. rozmělnit a rozředit. Proto se ptám: odkud se bere nárok a právo Rawlse a Znoje sekularizovat? Sekularizovat nepravdu je zbytečné, sekularizovat Pravdu je povážlivé a nesprávné.

To je tedy Znojův „filosofický výkon" v celé své „nádheře". Britský literát druhé poloviny 18. století dr. Samuel Johnson řekl, že „vlastenectví je posledním útočištěm darebáků". Ne že by měl Johnson něco proti vlastenectví, politickým zaměřením to byl tory. Jen si všiml, že když je člověk darebákem, může se utíkat k vlastenectví, a tak se vydávat za věrohodného či poctivého. Mnozí darebáci tak činili a činí dodnes. Já bych teď S. Johnsona parafrázoval: křesťanství je posledním útočištěm relativistických liberálů, když chtějí obhajovat komunismus.

Poznámky:

  1. Ian Shapiro, Morální základy politiky, Karolinum, Praha 2003.
  2. Milan Znoj, Doslov, in: Ian Shapiro, Morální základy politiky, str. 186-187.
  3. Ibid.