Ročník 2005‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Znamení moci

Ondřej Lehký

V roce 1950 píše básník Jan Zahradníček, od jehož narození uběhlo 17. ledna tohoto roku sto let, své vrcholné dílo, velkolepou básnickou skladbu Znamení moci. Tato báseň je děsivým svědectvím o čase svého vzniku, čase v básníkových očích veskrze zvráceném, čase „univerzálního rozkladu" veškerých hodnot, veškerého lidství, veškeré (stvořené) skutečnosti. Svět jakoby zešílel a vydal se cestou úplného sebezničení. Je to cesta plánovitého, systematického odpadání od Boha a Jeho zákona, cesta programového rozrušování a deformování řádu jsoucna (vědomí stvořené reality věcí, odvěkosti jejich uspořádání), cesta dokonalého dějinného zapomnění. Básnickému zraku katolického křesťana se takový proces pochopitelně jeví jako šílené, veskrze perverzní spění za Nicotou.

Znamení moci usiluje postihnout „esenci" dvouletého komunistického panství v Československu (a v dalších evropských zemích), bytostný grunt bolševického totalitarismu, jenž hrozí uchvátit celý svět. Zároveň je však můžeme vnímat jako výpověď o jakékoli jiné době, jež pozbývá elementárního vědomí svého nejvlastnějšího určení a povinování, svého nejzákladnějšího smyslu, který je pro všechny doby týž, a zbavena veškeré rozumnosti „dobrovolně" nastupuje proces směřující k úplnému sebezničení. Znamení moci je tedy především hrůzným popisem „univerzální vzpoury" proti Božímu řádu, dokumentem o její tvářnosti, o dějích, jimiž se taková vzpoura uskutečňuje, i o důsledcích, k nimž s železnou nutností dospívá.

Že takové básnické dílo vzniká právě v Čechách na počátku let padesátých, není jistě ničím překvapivým. Zdejší duchovní klima muselo být pro katolického básníka, který byl již ze své podstaty (pro své katolictví) komunistickou mocí chápán jako ideologický nepřítel prvého řádu, opravdu hrůzné. Znamení moci je také plné úzkosti a děsu z dosud nepoznaného zla, hrozícího pozřít či přinejmenším smrtelně nakazit drtivou většinu národa. V tomto zvráceném čase, prostém jakýchkoliv viditelných opor, lze spoléhat už jen na tajemnou a nevyzpytatelnou milost Boží. Že křesťanova víra nakonec zvítězí, je ovšem básník, jak demonstrují závěrečné verše Znamení moci, neochvějně přesvědčen. Pevnost víry se však prověřuje ohněm. Básníkovo martyrium, jež mělo započít již nedlouho po vzniku básně, takovou zkouškou nepochybně bylo. Jan Zahradníček se stal mučedníkem, a to v nejvlastnějším smyslu tohoto slova.

V roce 1951 byl „v rámci širokého protikatolického zásahu zatčen a odměněn za svou naprosto nepolitickou činnost, tedy za nic, a prostě proto, že existoval na nějaké černé literární listině, odsouzen ke třinácti letům vězení... Nedá se vypovědět, jak dlouhý je rok vězení, máte-li tam strávit třináct let. Pro Zahradníčka při jeho křehkém zdravotním stavu byl nepochybně dvakrát tak dlouhý. Po pěti letech mu svitla ‚zoufalá naděje‘. Na podzim roku 1955 se jeho žena a tři děti přiotrávily houbami a celá rodina se octla v třebíčské nemocnici. Vězeň Zahradníček dostal z Mírova čtrnáct dní dovolenou s ubezpečením, že mezitím bude propuštěn natrvalo, protože po dřívějším snížení trestu na devět let měl už půlku trestu za sebou. Žena i nejstarší Jeník odolali náporu otravy, ale obě dcerušky podlehly, otec je našel už mrtvé.

A zde se objevila pravá tvář a zač stojí slovo někdejší justice: vězeň se musel do kriminálu vrátit a dosloužit - ač, jak prokázal pozdější rehabilitační soud, byl nevinný vším, co mu obžaloba přičítala - čtyři léta zbývající do amnestie 1960; ona Čtyři léta, o nichž mluví jeho poslední sbírka veršů. Návrat do vězení z té milosrdné čtrnáctidenní dovolené byla, jak napsal, nejkrutější krutost, kterou kdy v čase vězení i v životě zažil. Když ho amnestie vrátila rodině, poslala domů tělesnou trosku, která po necelých pěti měsících svobody dohasla na počátku října 1960." (1) Jan Zahradníček se stal jednou z četných obětí komunistické totalitní zvůle. Systému však nestačila pouhá básníkova fyzická likvidace, bylo třeba navždy pohřbít i jeho dílo, dílo, které náleží k naprostým vrcholům české poezie.

Podobný ortel stihl i díla jiných autorů, které režim shledal ideologicky nepřijatelnými. „Nejde jen o Zahradníčka, neboť on představuje pouze vrcholek ledovce, v jehož hmotě je zahrnut zástup dalších básníků a umělců, jejichž jména a díla - podobně jako i jeho - byla shledána neslučitelnými se systémem a odsouzena k zapomnění. V reprezentativním Průvodci po dějinách české literatury bohemistických expertů Josefa Hrabáka, Dušana Jeřábka a Zdeňky Tiché z roku 1976 stojí jméno Jana Zahradníčka (1905-1960) doslova na samém konci kapitoly o Halasovi a je tam uvedeno jako ‚nejnadanější‘ příklad básníků ‚jejichž tvorba je dnes již odumřelá‘ [...] v knize exulantky Markéty Brouskové Der Poetismus, vydané v Mnichově v roce 1975, v kapitole Bausteine zu einem Kurzlexikon der modernen tschechischen Literatur, není už vůbec uveden." (2)

Co soudit o společenském řádu, který fyzicky likviduje své nejlepší básníky (nebo je nechává živořit v nuzných podmínkách s nesmazatelným cejchem třídního nepřítele) a jejich dílo odsuzuje k věčnému zapomnění? Že se jedná o systém navýsost zvrhlý. První polovina padesátých let v Československu je vůbec obdobím, kdy má být z „kmene" národního tělesa vyťato a spáleno vše takzvaně „přežilé", vše se systémem neslučitelné, vše byť jen potencionálně vzdorující plánu budování „konkrétní utopie" (R. Preisner). Bylo by tedy chybné hodnotit zločiny komunismu jako pouhé projevy nespoutané zlovůle, výtrysky nenávisti charakteristické pro kteroukoliv diktaturu usilující sprovodit ze světa své skutečné či jen domnělé odpůrce. Stěžejním cílem bolševického totalitarismu, měl-li být vskutku důsledný a věrný svým elementárním intencím, bylo nastolit novou, „přepodstatnělou" skutečnost, v jejíž prvotní, základové fázi se měla vyvrátit a vymazat realita dosavadní. R. Preisner v této souvislosti mluví o prastarém gnostickém snu o negaci „banálního, nedokonalého, nepřehledného a nevypočitatelného" jsoucna, z jehož trosek mělo povstat jsoucno „nové a zcela jiné", přepodstatnělé, kvalitativně vyšší o celé univerzum, dokonale „zprůsvitnělé" ve své čitelnosti a srozumitelnosti.

„Globální dehumanizace (oděná hávem humanismu nového člověka) a destrukce jsoucna (pod jménem konkretizace utopie) by však nebyly možné bez podlomení historické paměti. Jde o strategii neobyčejně komplexní, jejíž impulsy a principy tu ovšem nelze analyzovat. S ohledem na umlčeného a umučeného Jana Zahradníčka se sluší poukázat alespoň na jeden z hlavních duchovních impulsů, jež lze spatřovat ve zcela specifické filosofii dějin, která ovládala osvícenskou mysl okcidentální inteligence od 18. století. Je arci zvláštní, že právě filosofie dějin může přispět k ztrátě anebo alespoň k podstatné narušenosti dějinné paměti - a to nejen jedinců, ale celých národů - a že jejím cílem může být výchova lidí v bezpodstatnou masu kolektivů ‚nového člověka‘.

Abych blíže identifikoval tuto specifickou filosofii dějinného zapomnění, jmenuji - vedle jejího zakladatel Francoise Voltaira - aspoň dvě jména budovatelská: Georg Fridrich Hegel a Karl Marx. Oběma je společná radikální negace křesťanské teologie dějin od Augustina po Bossueta, projevující se nikoli snad jen historistickou kritikou křesťanských ‚mýtů‘, nýbrž permanentní dialektickou negací dějinné reality [...] Jejich atak proti dějinné realitě je založen na konstruktivním výběru hodnotných a progresivních dějinných skutečností, nebo přesněji: na podřízení dějinné reality klíčovému gnostickému faktoru, který třídí nepřehlednou masu univerzálních dějin asi jako esesák dr. Mengele třídil ‚materiál‘ čerstvě přivezeného transportu. Hegelova redukce dějin na dialektický proces sebeuvědomování ducha a Marxova redukce na dialektiku ekonomického procesu vyvíjející se hmoty jsou neúprosnými metodologickými vodítky pro praxi očistného třídění ve sféře nekontrolovatelných, nevypočitatelných a nelogických dějin nekontrolovatelného, nevypočitatelného a nelogického lidství. Hegel ani Marx by v té souvislosti ovšem nikdy nepřijali termín redukce, neřkuli destrukce: jejich logický racionální klíč k poznání dějin (zásadním jejich podřízením objektivní dialektické metodě) teprve konkretizuje identitu ideje a skutečnosti, ztotožňuje smysl dějin se soudem dějin. Die Weltgeschichte ist das Weltgericht [...] Pro tříditele dr. Mengeleho takovou konkretizující se ideou byla očista rasy dějinným soudem nad rasou nečistou, k němuž on byl vyvolen; pro lidového soudce pak ortel nad zmrzačeným (3) básníkem Janem Zahradníčkem." (4)

Jan Zahradníček, stejně jako všichni podobně smýšlející tvůrci, kteří zastávali světonázor s komunismem naprosto neslučitelný, tedy musel být v duchu radikální marxistické dialektiky zlikvidován a umlčen. Svým „středověkým" viděním světa patřil nenávratně na „smetiště dějin". Protikatolické tažení první poloviny padesátých let v ČSSR mělo jednoznačně likvidační ráz. Samotná existence katolicismu byla pro marxistické představy o budování pozemského ráje největším kamenem úrazu. V „rovině idejí" totiž autentické křesťanství představuje největšího odpůrce a nepřítele revolučně-dialektického chápání reality.

Katoličtí spisovatelé svým dílem od základu ohrožovali sen o novém světě a „novém člověku". Poukazem na věčný, neměnný řád bytí, na hříšnost a nedokonalost člověka, v posledku bezvýhradně odkázaného na tajemnou a nevyzpytatelnou milost Boží, vyvraceli tito spisovatelé všechny gnostické vize o radikální nápravě či přepodstatnění světa z jeho vlastních, imanentních zdrojů. Tento pohled na svět a člověka, komunistickému přesvědčení bytostně protikladný, měl být (v nejvlastnějším zájmu socialistické utopie) vykázán z dějin a vymazán z historické paměti jako beznadějně „přežilý" a „reakční". Úsilí zničit katolickou církev - stejně jako křesťanství vůbec - a umlčet tvůrčí představitele křesťanské kultury tak bylo, měřeno ústřední ideou vší revoluční dialektiky, aktivitou veskrze logickou a zákonitou.

Jan Zahradníček tedy patřil k obětem procesu s tehdejší katolickou literaturou. K tomu ve svých pamětech podotýká Václav Černý: „Úder proti naší katolické literatuře byl veden [...] roku 1951 a chtěl být zároveň drtivý a všestranný. [...] Z přátelské družiny katolických a vůbec pravicových spisovatelů koncipována ‚konspirativní‘ skupina ‚zrádců‘ v službě Vatikánu: do vězení Bedřich Fučík, Jan Zahradníček, docent Zdeněk Kalista [následují další jména]. Dvě stě šedesát let v součtu odsudků celkem! Bylo to bestiální [...] Osud katolických a ruralistických spisovatelů mě hluboce rozhořčil. V literární historii to byl sic samý protivník, jazykem mého hovoru s nimi byla jen a jen polemika [V. Černý se hlásil k české kulturní levici, pozn. aut.], ale teď platilo jediné: zde bylo do žaláře posíláno výhradně ideové přesvědčení a mravní stanovisko, a to výhradně za to, že byly čím byly, otevřeně zastávaným názorem a mravním stanoviskem!" (5)

Katoličtí spisovatelé tedy měli být zlikvidováni jen a jen pro své ideové přesvědčení a vyznávané mravní stanovisko. Jediné, čím se provinili, byl fakt, že byli katolíky, tj. stoupenci „světonázoru" s komunismem principielně neslučitelného. Zde je třeba konstatovat, že v době monstrprocesů byli katoličtí autoři již tři roky stiženi zákazem publikační činnosti. Své ideové přesvědčení tedy nemohli prezentovat veřejně, a napadat či zpochybňovat tak „vítěznou" ideologii. Krom toho se jednalo o autory vesměs apolitické, kteří se věnovali pouze literatuře a záležitostem s ní bezprostředně souvisejícím. Jejich možnosti přímo ohrožovat již tvrdě etablovanou komunistickou moc byly takřka nulové.

Klasické diktatuře by patrně stačilo odstavit je z veřejného života, umlčet je. Ne tak bolševickému systému. Ten byl ze samé své podstaty nucen přistoupit k jejich fyzické likvidaci. Nejednalo se tu jen o akt pomsty, likvidační proces byl totiž nezbytným procesem „očistně-sebezáchovným." Z povrchu zemského muselo být provždy odstraněno „přežilé" smýšlení katolických (a vůbec křesťanských) autorů coby sémě beznadějného reakcionářství, uvědoměle vzdorujícího železným zákonům dějin. Být katolíkem, a tedy principielním antibolševikem, bylo totéž co být prokazatelným zločincem, neboť takový katolík byl zapřísáhlým nepřítelem utváření „nového člověka", jak jej plánoval komunismus.

Katoličtí spisovatelé tak byli v očích revolučně-dialekticky smýšlejícího marxisty skutečnými, nikoliv jen potencionálními nepřáteli lidu. Proto museli být i se svým dílem nenávratně zničeni ve jménu „konkrétní utopie", oné „druhé skutečnosti", jíž bylo třeba budovat v souladu s dějinnou nutností, neboť jejich smýšlení nevykořenitelně náleželo onomu starému, dějinně poraženému a v radikálně nových historických podmínkách zhola neupotřebitelnému světu. Ve jménu budování „konkrétní utopie", „eschatologického" cíle všeho radikálního revolucionářství, „byl s miliony jiných umlčen a zlikvidován i básník Jan Zahradníček, protože i jeho lidství bylo příliš odcizeno dialektické logice procesu vznikání nového člověka, onoho příštího obyvatele horizontální transcendence zvané tisíciletá říše komunistického ráje." (6)

La Saletta a období „přechodu"

Znamení moci vzniká, jak už jsme uvedli, v roce 1950. Tři roky předtím píše Jan Zahradníček dílo neméně impozantní - básnickou skladbu La Saletta, již můžeme v jistém smyslu vnímat jako „první dějství" Znamení moci. V čase mezi těmito dvěma básněmi vzniká básnická sbírka Rouška Veroničina (dokončena patrně 1949). Základní poselství těchto tří děl je obdobné: úzkost o úděl lidství, který se ukazuje být stále temnější a hrozivější; úpěnlivá varování před svody vyšinutých dějin, řítících se do Nicoty; a současně s tím chvála Božího stvoření a oslava Toho, který jediný má moc dát člověku pravou svobodu a zvrátit zběsilý úprk času za sebezkázou.

Ústředním motivem La Saletty je mariánské zjevení, k němuž došlo na stejnojmenné hoře 19. září 1846. Panna Maria se zjevuje dvěma chudým, negramotným dětem, Melanii a Maximinovi. Poselství tohoto zjevení je prosté, nedvojznačné, stejně jako poselství všech mariánských zjevení, jejichž smyslem není odhalovat nové pravdy, neboť ty již byly jednou provždy zjeveny, nýbrž s patřičnou naléhavostí připomínat křesťanskou pravdu největší a nejpodstatnější: existenci Boha, který se stal člověkem a jehož je nutno po všechny časy bezvýhradně uznávat, oslavovat a následovat - být poslušný Jeho zákona. Obsah mariánských zjevení je tedy víceméně vždy tentýž: obraťte se, čiňte pokání, navraťte se k Bohu. Zahradníček vidí v této události zvláštní dějinnou ironii. Pokrokem posedlé, obzvlášť sebevědomé 19. století, které se domnívá, že závratným způsobem odhaluje dosud skrytá tajemství bytí, že tedy jistotně směřuje k zářným zítřkům šťastné, vševědoucí budoucnosti, je usvědčeno z kardinálního bludu. Vydalo se špatným směrem, na konci této pouti, pokud se včas radikálně nezmění, nečeká pozemský ráj, nýbrž záhuba. Čas lasalettského zjevení je ve skutečnosti časem falešných proroků a slepých vůdců. Zosobněná Pravda se tedy neobrací ke světu vzdělanců a „mudrců", nýbrž k prostým, negramotným dětem:

„Protože druzí by ji patrně neposlouchali/ anebo jen na půl ucha/ pospíchajíce od ničeho k ničemu." „Výsměch dost krutý/ si tu ztropila Paní/ z mudrců, věštců, hadačů, kouzelníků/ ze všech, kdo v Paříži, Salamance a Jeně/ přecpávají se zdechlinami filosofií/ říhajíce pýchou/ a zatím jejich slova se potloukají/ co nejdále od pravdy/ Výsměch dost krutý si tu ztropila z jejich vychloubání/ že znají, jak se dělá sněhová vločka/ že znají, jak se dělá jitro/ že znají, jak se dělá úsměv neviňátka/ A zatím nevědí/ která hodina udeřila/ na věžích světa/ i v jejich srdci."

Nesmírně kritický pohled na „ducha" 19. věku (času lasalettského zjevení) je nutno chápat z hlediska doby, kdy báseň vznikla. Se stoletým odstupem může totiž už básník střízlivě zhodnotit, k čemu převládající „duchovní spění" předchozího století vedlo. Idea nepřetržitého pokroku se ukazuje jako zásadně zhoubná. Básníkova přítomnost to dosvědčuje měrou vrchovatou. Odpad od Krista a církve, ztráta vědomí o skutečném postavení člověka a smyslu lidského bytí, záměna pravého ráje, který závisí na nevyzpytatelné milosti Boží a který již na zemi můžeme předvídat a zakoušet ve svátostných okamžicích, za fiktivní ráj pozemský, který má nastolit revoluční praxe na troskách záměrně negované a destruované skutečné (stvořené) skutečnosti, jsou hlavními výdobytky moderní doby, jež se plně prosadí ve století dvacátém. Ideové směřování postkřesťanského věku je zkrátka v Zahradníčkových očích veskrze mylné a zhoubné:

„Události větší a větší/ nosily do kouta revolucím/ které měly porodit nové slovo/ ale zmítaly se v křečích věštebných/ Pýthie hrůzou šílené/ krev a nadávky vyplivující/ Byly to samé potraty/ nic se nezrodilo/ jenom lásky znatelně ubývalo/ jenom tratoliště marných řečí a marné krve/ rozrůstala se v bařiny/ do nichž se beznadějně zařezávaly fregaty výprav/ odsouzených už na samém počátku/ aby uvázly na místě svého východiska."

Sebestředný svět pochopitelně nic nedbal na obsah lasalettského zjevení. Výzva k pokoře i milosrdné varování („nebude-li se chtít můj lid podrobiti/ budu nucena upustit rameno Syna svého") zůstaly dokonale oslyšeny. Naopak, programová cesta za novým světem bez Boha se ještě zrychlila. Celá báseň má silně apokalyptické ladění, prodchnuta hrůzou z událostí minulých, přítomných i budoucích, které jakoby ohlašovaly (nestane-li se něco vpravdě zázračného) brzký zánik světa. Jako by k univerzální, všepohlcující tragédii nebylo nikdy v dějinách blíže.

To, jak Zahradníček viděl skutečnost, bylo v jeho vlasti zjevem vskutku ojedinělým a mimořádným. Drtivá většina národa totiž podlehla iluzím o budování sociálně spravedlivé společnosti, o příchodu „věku svobody, rovnosti a bratrství". Básník si plně uvědomuje svou intelektuální osamělost, svou krajní nepřináležitost k převažujícímu myšlenkovému proudu doby. Z toho pochopitelně vyrůstá úzkost a velice reálná obava o vlastní osud. „V roce 1947, když vyšla slavná dnes už sbírka La Saletta, bylo Zahradníčkovi jasno, že mezi ním a většinou národa se zdvihly dosud neviditelné sice, ale nepřekročitelné hradby. Nikoliv básník tu odpadl od národa, ale národ od svých básníků. ‚Už zrána se stmívalo, přišel déšť a potom slova/ má ubohá slova rozprášená od posledního útoku/ na zamořené pásmo strachu.‘ S celou silou pojednou vyvstává v české poezii jakož i v evropské literatuře neobvyklá kategorie strachu, strachu básníka, nikoli snad před smrtí, před němým kosmem, před vržeností do absurdna, před okupanty, před zradou přátel a žen, nýbrž před nepřehlednou a nevypočitatelnou běsovskou masou lidu jeho vlasti." (7) Tento strach se měl již brzy ukázat jako více než opodstatněný.

Přes všechno nebezpečí, jež takový postoj přináší, se nicméně nelze nikterak podřídit panujícímu duchu doby, jenž se ukazuje jako dokonale zvrácený. V ohlašování skutečného, byť většině národa utajeného, stavu věcí tak, jak se vpravdě „vidoucímu" zjevují sub specie aeternitatis, nelze slevit ani o píď. Toť úděl pravých proroků:

„Nechce se mi, i když by všichni/ po hlavě chodili, po hlavě chodit též/ třebaže se vydávám v nebezpečí/ směšnosti pro chůzi svou přirozenou/ nechce se mi halekat ano a halekat ne/ podle toho jen, odkud fouká/ děsím se mravenišť okusujících krabičku od zápalek/ děsím se stád/ přežvykujících od rána do večera/ jediný žvást -".

Básník však stále doufá v milost Boží. Svůj národ a s ním celou Evropu vnímá především jako zbloudilé stádo, které zapomnělo na svého Pastýře či se v nešťastné nevědomosti rozhodlo obejít se bez něho. Přes veškeré „bláznovství" a zdánlivou marnost takového počínání je podle Zahradníčka třeba věřit v možný zvrat:

„Však přes přibitost svou já strach bezruký - ukazuji/ přes svázanost svou já úzkost beznohá - běžím/ přes umlčenost svou já ústa bez hlasu - křičím... Aby se tak Evropa vrátila k své první lásce/ holdujíc Beránkovi/ aby se tak můj národ vrátil/ Svatý Václave/ Abychom na všech stranách s královstvím Božím hraničili/ a hnáni k tobě strachem, jenž vábí, láskou, jež se třese/ abychom na poušti nepřítomnosti slávy tvé/ nezabloudili/ ó Kriste."

Národ se ovšem nevrátil. Výzvy, aby se obrátil, ani hrozby soudem jakoby se ho netýkaly. Básníkově řeči, i kdyby k němu náhodou dolehla, by patrně vůbec nerozuměl. „V národu jako by odumřely elementární sebezáchovné instinkty, zasuty babylonskou vizí o spřeženecké účasti na budování ráje." (8)

Následujícího roku přichází únor a s ním i publikační zákaz pro všechny, kdo byli shledáni ideologicky závadnými. Věk budování „komunistického ráje" započal. „Vítězství pracujícího lidu" však s sebou přineslo především hluboký morální úpadek celého národa, dosud patrně nevídané orgie nejnižších vášní, lidské podlosti a zloby. Mnohé „kulturní socialisty" mezi literáty, dosavadní přívržence komunistické strany tento stav povstalé mravní ubohosti nebývale zaskočil. Jejich iluze o dějinně oprávněné a veskrze žádoucí cestě národa za společností „bez bolestí a slz" se rychle a krutě rozplývá. Nová vládnoucí bolševická elita a její přisluhovači totiž již velice záhy odkryli svou pravou tvář, do té doby patrně všemožnými způsoby kamuflovanou. Jedním z takto vystřízlivělých je i český básník František Halas, Zahradníčkův dlouholetý přítel. I on bolestně shledává, že jeho sen o spravedlivé společnosti, kterou KSČ slibovala nastolit, byl dětinskou iluzí.

Jistě je nanejvýš inspirativní a poučné sledovat onen proces vystřízlivění levicových intelektuálů, kteří (prosti čehokoli nečestného a zlovolného) uvěřili v gnostickou iluzi o možnosti vybudovat dokonalou společnost již zde na zemi. Halas, syn dělníka a starého komunisty, cítil „rodovou" spřízněnost s KSČ a jejím politickým zápasem, jeho touha po spravedlivém světě byla naivně upřímná a nezištná. Celé jeho velkolepé básnické dílo se (souběžně se svým bytostně metafyzickým a uhrančivě existenciálním zaměřením) nese ve znamení hluboké, vášnivé solidarity se všemi „uraženými a poníženými". Jeho blízký přítel Bedřich Fučík k tomu podotýká: „Rozdíl mezi jeho vůlí a touhou katolických přátel byl v tom, že chtěl vidět výsledek co nejdřív a už tady, na zemi, ochoten pro to udělat všechno, co na něm bylo; rozdíl zdánlivě nepatrný, ale zároveň skoro nepřekročitelný, jestliže jeho katoličtí přátelé nevěřili, že ráj, skutečný ráj na zemi je možný a i v nejlepším případě jen relativní a že podle toho, jak hodiny ukazují na orloji kosmu, se od něho s největší pravděpodobností spíš vzdalujeme, vezmeme-li v počet všechny tehdejší tyranie duchovní, sociální a politické." (9)

Tváří v tvář poúnorové realitě nakonec Halas musel dát za pravdu stanovisku svých katolických přátel. Toto vystřízlivění pak pro něho bylo mimořádně kruté a jistě urychlilo jeho předčasný skon (27.10.1949). „A my jsme se ocitli ve světě, jaký jsme naprosto nepředvídali a snad ani opravdu předvídat nemohli. Dříve než jsme si mohli uvědomit, co se tu děje, změnil se okolo nás nejen celý svět hmotný, ale i duchový... Všichni jsme tu celou dobu byli, a místo socialismu nám podstrčili toto," (10) píše Halas ve své závěti. Halas si náhle uvědomuje, že předpokladem „budování konkrétní utopie" je znicotnění skutečné, „banální" reality, která se vzpírá veškeré revoluční dialektice. Aby se mohlo stavět nové, musí se nejprve zaživa pohřbít staré - skutečné, reálně jsoucí. Nevídaný morální úpadek celého národa je jen logickým důsledkem toho, že moc uchvátila ideologie, jež se náhle doslova obnažuje ve své prolhané nelidskosti. Halasova prognóza nejbližších let je nebývale jasnozřivá. „A tak naposled lháři, podvodníci a násilníci vedou obelhané a lhostejné, obelstěné a podlé, znásilněné a nenávistné - kam? - k socialismu". (11) R. Preisner dokumentuje ono kardinální vystřízlivění i na osudech a tvorbě dvou dalších velkých, až dosud levicově-idealistických básníků Jaroslava Seiferta a Vladimíra Holana.

Po nástupu bolševické moci se Jan Zahradníček pochopitelně ocitl na černé listině ideově nepřijatelných autorů. Prozatím pouze nesmí publikovat, nicméně brutální zákrok režimu proti jeho holé fyzické existenci na sebe nenechá dlouho čekat. Básně ze sbírky Rouška Veroničina reflektují různým způsobem duchovní klima ustavujícího se socialismu. O tom, že národ ve své drtivé většině definitivně podlehl démonickému svodu, již nemohlo být nejmenších pochyb. Jako nejstrašnější klam se ukazuje především jakési „vědomí nové vzájemnosti", pevného souručenství sociálně konečně osvobozených lidí, kteří se uvědoměle, ruku v ruce, vydávají vstříc radostnému budování šťastných zítřků. Tuto trapnou šalbu skvěle odhaluje Báseň k prvnímu květnu, odrážející atmosféru prvomájového průvodu:

„Ale Bůh nechtěje jim překážet se děsivě vzdaloval/ nebesa se vyprazdňovala až k poslední hvězdě/ suchý chechtot Mefistův/ pronikal kostmi/ Měla to být slavnost/ ale když jsem poslouchal z dálky/ jejich pochodování a jejich hudby/ slyšel jsem jen ten chechtot a dutý lomoz bubnů/ podtrhoval strašlivou osamělost zástupů/ nad nimiž se smrákalo/ Neviděli a neslyšeli/ šílený podvod se tu dokonával/ plechovým hlasem předříkávačů katastrof/ Tak šli a ztráceli se/ v zatáčce dějin/ které se o ně už nestaraly -".

Znamení moci

Děsí-li se La Saletta toho, co může přijít (avšak co by snad ještě bylo možné odvrátit), je Znamení moci dokumentem o tomto „děsu", který nyní vskutku přichází ve své plné síle. Rok 1947 byl přece jen ještě zásadně jiný než rok 1950, jakkoliv se již patrně dal reálně předpokládat nástup totalitního běsu. Skladby, i přes úzkou tematickou spojitost, jež vybízí chápat La Salettujako jakési první dějství Znamení moci, tedy přece jen v jistém smyslu vyrůstají ze zásadně odlišné reality.

„Jakkoliv tedy existuje souvislost mezi La Salettou a Znamením moci, zeje nicméně mezi oběma texty propast daná poznáním ‚zcela jiného‘. To ‚zcela jiné‘ [...] byl počátek reálného nikoli už jen myšleného destruování veškeré zděděné a ověřené báze dějin a kultury v Čechách, s cílem rozrušit samu soustavu ontických zkušeností člověka. Únor 1948 začal prakticky negovat nejen tradici českých dějin, ale zaútočil - a to nikoli už jen akademicky..., ale systematickými násilnými akcemi proti židokřesťanskému konceptu jsoucna, přírody, základních lidských hodnot, proti lidství člověka." (12) Ono „zcela jiné" je potom faktická realita „budování konkrétní (komunistické) utopie." Aby mohlo být toto „radikálně nové" ustaveno, bylo nutno v jádru rozrušit vše dosavadní, celý předcházející svět, skutečnou (stvořenou) reálnost věcí, odvěkost jejich vzájemného uspořádání.

Znamení moci je tedy svědectví o úplném zmatení a duchovním „zatemnění", jež ovládlo Čechy (a celý ztotalitarizovaný svět) a jehož základem je fatální „záměna mocí", neboť na místo Boha je dosazena „vtělující se" Nicota, která je nyní v jakémsi patologickém vytržení vzývána a uctívána. Tato „ontologická záměna" je (v básníkových očích) pro všechny účastníky této zvrácené modloslužby možná jen díky brutálnímu zúčtování s minulostí, která má být provždy pohřbena a nahrazena „věčnou přítomností" radikálně nového.

Avšak (plánovaná a očekávaná) radost pro všechny dosud sociálně ujařmené lidi v tomto „radikálně novém světě" nepřichází. Naopak, svět se mění v jednu obrovitou kalvárii, v souručenství lidí zotročených a bezesmyslně trpících Nicotou, neboť křesťanský smysl utrpení je vesměs zapomenut. Vědomí časové následnosti (živoucí propojenosti minulosti, přítomnosti a budoucnosti) zaniká, dějinný čas je „vyabstrahován" v jakési amorfní, ahistorické bezčasí, kde se všechno, co bylo, je a bude, slévá ve všepohlcující jednotu. Scenérie univerzálního rozpadu a zániku všeho „skutečného" jakoby se vskutku vznášela kdesi vně reálných dějin. Všichni účastníci této „kalvárie bez Krista" jsou totiž do morku kostí hypnotizováni „Nikým či Ničím", které je jistotně vede cestou totálního zániku, zbavujíce je přitom elementárního vědomí toho, co se děje, i toho, že se to děje „někdy" (v reálném, dějinném čase):

„Bylo k zalknutí/ Nikoli naráz/ nikoli všichni najednou/ ale nenápadně a tu a tam/ tak zněl příkaz dne/ nepozorovaně se rozkládat/ poslední zbytky minulosti se vytrácely/... v tom malomocenství zhoubnějším než lepra tropická/...Přes nesmírný počet/ každý byl sám/ bez jistoty o svém narození/ zatímco smrt je obcházela/ své setkání s nimi promítajíc/ na bílé plátno budoucnosti/ ta stále bližší a stále skutečnější/ jediná jistota/ jež zbývala jim.... Bylo to k smíchu a bylo to k pláči/ s tou jejich svobodou/ Mysleli, že myslí, mysleli, že mluví, mysleli, že jdou/ cokoli a kamkoli se jim uráčí/ a zatím se smekali po hladké stěně nálevky malströmu/ v kruzích stále menších/ s jedinou svobodou zrn obilních, jež mají být rozdrcena/ pro potravu obrů tak nelidských/ že kamení nad tím naříkalo."

Masu těch, kteří se účastní zmiňovaných dějů, však nelze chápat jen jako společenství obelstěných, tedy pouhých obětí „nelidských obrů", kteří uchvátili vládu nad zemí. Tuto vládu mohli získat jen proto, že ti, kdo jsou nyní krutě ovládaní, k tomu předtím dobrovolně svolili, nebo že proti tomu přinejmenším nic „razantního" nenamítali. Básník tu zjevuje svůj krajní odpor k fenoménu beztvaré lidské průměrnosti, která je živnou půdou zla, k oné pasivní, davové vydanosti neosobnu, prosté vší názorové vyhraněnosti (ať v dobrém, či ve zlém), k „vlažnosti", již Bůh tolik nesnáší:

„Nebyli studení nebyli horcí/ Odporná příchuť vlažnosti nutila Boží ústa/ s hněvem je vyplivovat/ do stále větší opuštěnosti... Stromy stály, kamení leželo/ z roztříštěného Sloupu Svrchovanosti/ toho, co je nahoře, nad tím, co je dole/ a teď bahno napodobilo/ pohybem vzpoury/ jeho bohoslužebnou přímost/ stříkajíc k nebi své neuznání/ své neuznání jediné opravdové vlády/ své neuznání jediné opravdové vlády nad světem."

Útok proti ontologickému řádu světa je pochopitelně i útokem proti jeho řádu mravnímu. „Není-li Boha, vše je dovoleno." Chybí-li ústřední, všetranscendující Zákon, jsou všechny zákony vratké a v posledku nicotné, neboť postrádají poslední zdůvodnění. Ateistická etika tedy nemůže disponovat žádným nezpochybnitelným, nezvratným základem. Bolševická morálka krom toho staví veškeré dosavadní mravní principy na hlavu. Mravním příkazem číslo jedna se stává „třídní nenávist", jež se dá vykládat mimořádně pružně, takže objektem „třídní nenávisti" se může stát prakticky kdokoli.

Zvrhlost i absurditu marxisticko-leninské „etiky" výstižně popisuje Václav Černý: „Co se speciálněji křesťanské mravnosti týče, bude suspendována a na její místo zcela nutně dosazena morálka účelů světících prostředky: eticky bude dobré to, co bude prospívat předsevzatému sociálnímu cíli, za špatné budou platit ti, kdo s tímto cílem a metodami k jeho splnění užívanými projeví nesouhlas. Se železnou logikou bude princip lásky k člověku nahrazen principem nenávisti k člověku, totiž k nesouhlasícímu protivníkovi: tato nenávist bude moci být nazvána ‚třídní‘, aby byla pozornost obrácena na její socialistický smysl, ale třídního v ní nebude nic, zůstane čirou a pouhou nenávistí k bližnímu člověku, pomstychtivostí pro nesouhlas..." (13) Totalitární etika se tak dostává do skandálního rozporu s celými dějinami, neboť nikde, v žádné dosavadní civilizaci a kultuře nebyla nenávist prohlášena za mravní příkaz. „Je to holý, absurdní protimluv." (14)

Proces mravního rozkladu Zahradníček chápe jako důsledek chaosu, jenž se zmocňuje mysli i přirozeného cítění člověka. Člověk se uvnitř stále víc „rozpoutává", neboť vědomí řádu, který „tvaruje a spoutává" lidské nitro (čímž je uvolňuje k pravé svobodě), je vážně narušeno, ne-li úplně ztraceno. Tím ovšem člověk pozbývá lidské důstojnosti, svého člověčenství a stává se niterně bezbranným proti znicotňujícím, zotročujícím tendencím totalitární moci:

„Nebylo slov a nebylo úst, jež řekla by je/ že čím víc se rozpoutávají sami v sobě/ tím těsnější pouto je svírá zvenčí/ a že když sami v sobě už založili/ panství nikoho/ ani jejich domy, ani jejich těla, ani jejich děti/ jim nepatří, ale jsou nikoho/ A když ruce, jež jsou nikoho/ sahají po věcech, jež jsou nikoho/ a když nohy, jež jsou nikoho/ chodí po cestách, jež jsou nikoho/ tu Nikdo - ten hrozný pán/ otroctví nastoluje."

Vláda „Nikoho" ovšem nemůže plodit nic než utrpení. Toto utrpení má ovšem prazvláštní ráz, neboť pro ty, kteří zapomněli na Krista, se stává martyriem nesmyslným. Na konci útrpné cesty každého „křížonoše" zeje chřtán Nicoty. Svět se básníkovi proměňuje v nepřehlednou, všeprostupujíci Kalvárii, jejíž stěžejní smysl ovšem drtivé většině zúčastněných (obětí i katů, kteří jsou ovšem rovněž oběťmi) nenávratně uniká:

„Byli připraveni o jakýsi jim už neznámý smysl/ že se dívali a přec neviděli/ Kámen úrazu, který nedovedli překročit/ Klopýtali a břemeno těžklo/ jak v nekonečných průvodech vystupovali k návrší/ ...a já věděl, že se to stane blízko/ mnohé naše jsem poznával/ a všemi pronikala stejná hrůza/ z toho co přijde/ však bez Krista tentokrát -/ Řekli mi/ že je to záležitost jen lidská/ toto nakupení bolesti, ta hrozná hra...zde nebylo zmrtvýchvstání/ Byli mučeni, ale nebyli mučedníky/ Byli stínáni, a žádný z nich Pavel/ Mečem Ducha se rozpřahující/ proti temnotám, které houstly."

Zdá se, že největším zločinem totalitarismu stavícího se proti skutečnosti není to, že rozhojňuje lidské utrpení, největším útokem proti člověku, proti samé podstatě lidství, je plánovitá destrukce vědomí jakéhokoliv možného přesahu jeho ubohé pozemské existence. Člověku zbavenému Boha tak nakonec zbývá jediná nezvratná jistota, jistota smrti, jež se ovšem stává skutečností bezútěšně prozaickou, jsouc zbavena veškeré tajemnosti, možnosti být vstupem do nových dimenzí bytí. Smrt v ateismu je totiž totálním zánikem a rozkladem, věčným zapomněním. Tak se veškeré utrpení, jež má smrt dokonat a završit, stává vpravdě beznadějným. Zde tedy nutně zaniká i hodnota vědomého mučednictví, v křesťanství nepřekonatelná, neboť mučedník ví, proč trpí. Oběti totalitarismu jsou ovšem redukovány na pouhé atomy světového dění, na něco samo o sobě naprosto bezcenného, určeného tak nanejvýš k tomu stát se hnojivem pro novou zemi, z níž povstane nový člověk komunismu.

Zahradníček nakonec nahlíží veškeré zaznamenávané dění v univerzální, kosmické perspektivě. Tím se obnažuje jeho hlubinný význam a smysl, patrný jen očím křesťanovým. Totalitární orgie, jakkoliv patrně to nejzrůdnější a nejšílenější, co se kdy v dějinách objevilo, se ukazují pouhou, byť mimořádně hrůznou epizodou kosmického dramatu věčného boje Dobra se Zlem. Odvěký odpor temných hlubin lidského nitra, plod dědičného hříchu, proti Bohu zde pouze vstupuje do nové, mimořádně nebezpečné a rafinované fáze. Služebníci Zla usilují úplně vyvrátit křesťanské náboženství (a náboženství vůbec), totálně zrušit veškerou vertikalitu lidské existence. Frontální útok pochopitelně míří na skutečnost novozákonního kérygmatu. Zvěst o výkupné smrti Bohočlověka a jeho slavném Zmrtvýchvstání má být definitivně sprovozena ze světa (prohlášena za grandiózní podvod, „demytologizována", „správně" interpretována) a provždy zapomenuta:

„To vám tak záleží na tom/ aby dějiny nepřekročily dopoledne Velkého pátku/ a řev ulice jeruzalémské/ dále se rozléhal po všech městech světa...Vaše moc je veliká/ a váš strach ještě větší/ před tou nocí ze soboty na neděli/ před tou Velikou Nocí, kdy stalo se/ co v slepotě své vy neuznáte/ co svými třesky plesky jen zamlouváte/ když na to přijde řeč/ Ale něco se změnilo, a vy to víte/ čas je jiný, čas po Vzkříšení/ a také v ponížení a také ve smrti/ je cosi jinak. A to vy nevíte/ Svět vzhůru nohama, ten váš svět/ a od té chvíle/ toho jediného skutečného převratu, té jediné skutečné revoluce/ přes všechny vaše předpoklady/ přichází vždycky závěr/ jiný, než čekali jste/ Třtina nalomená se nezlomila/ knot, který doutnal, nezhasl."

Snaha vyvrátit realitu světa se tedy ukazuje jako marná. Viditelný svět sice může lidská ruka třeba úplně rozbít (atomovými zbraněmi), ale Nicota ho nemůže totálně zničit, uchvátit. Je totiž absolutně ve všem závislý na svém Tvůrci, který jej může kdykoli vyzvednout z trosek či prachu a dát mu nové bytí. Zahradníček si uchovává plnost křesťanské víry a naděje. Znamení moci je zároveň oslavou velkoleposti a nezničitelnosti stvoření. V samém závěru skladby pak autor v mistrovské zkratce popisuje (s konečnou platností rozkrývá a stvrzuje) podstatu onoho odvěkého kosmického dramatu, o jehož rozuzlení však nemůže být pochyb:

„Je jich mnoho, ale co na tom, jsou vlastně dva/ Je jich mnoho, kdo padá a krvácí, ale jsou vlastně dva/ Jako katedrála a mučírna stojí tu proti sobě/ jak ty dva vrchy, mezi nimiž město se rozlévá/ Muž s očima dítěte. Nad dějinami. Žehnající a bezbranný/ A ten pan Nikdo. Tvář mroží. Tvář zpod dějin/ a pohromami se deroucí... Jde o vládu nad světem/ Jde o člověka, který se zahazuje/ sám sobě ponechán/...viděli jsme, jak se pokoušel stáhnout všechno své bohatství, všechno dobro/ z dosahu Boží ruky/ pojistit se a klidně a spát/ a zatím jak svatý Bartoloměj svlečeno z kůže/ po celém svém povrchu člověčenstvo strašlivě krvácí... Byli jsme svědky toho, jak člověka ubývá/ zatímco Bůh jen roste/ Roste a má/ a zmnožuje ustavičně sám v sobě svou blaženost... Z jeho kostelů rostou domy/ z jeho tajemství věda/ z jeho poslušnosti svoboda/ V jeho jediných rukou zadarmo dávajících/ v jeho žehnajících rukou probodených/ jediná opravdová, jediná skutečná moc a vláda/ jediná opravdová, jediná skutečná vláda nad světem."

Kreaturální realismus

O estetické hodnotě Zahradníčkova básnického díla není mezi literárními experty sporu. Obecně bývá považován za jednoho z největších českých básníků 20. století, ba za jednoho z největších českých básníků vůbec. Již ve svých raných sbírkách (Pokušení smrti, Návrat, Jeřáby) se prezentuje jako tvůrce mimořádně nadaný, osobitý a ideově vyhraněný. Zahradníčkovo dílo od počátku vysoce hodnotil např. F. X. Šalda: „Není pochyby, že Zahradníčkem vstoupil do české poezie Někdo. Opravdový básník vyhraněného charakteru, muž, který žije intenzivním vnitřním životem a dovede mu dát již dnes často výrazný tvar." „Je to veliký kouzelník verše, harmonizátor a modulátor po Březinovi největší, kterého máme." (15) Jak vyplývá ze svědectví B. Fučíka (16), považoval patrně F. X. Šalda Zahradníčka za největšího básníka své generace (narozené kolem roku 1900), což je hodnocení vskutku mimořádné, neboť tato generace (Nezval, Halas, Seifert, Holan, Wolker...) byla zřejmě v dějinách české literatury básnicky nejsilnější.

Hodnota Zahradníčkova díla - na rozdíl od většiny jeho generačních básnických druhů, kteří namnoze propadli ilusionismu ideově scestné meziválečné avantgardy, vážně koketující s komunismem či jej přímo oslavující - netkví jen v obzvláštním smyslu pro krásu slova a schopnosti jím vládnout, v mimořádném nadání těmito prvotními předpoklady každého skutečného básnictví. U Zahradníčka nelze nikdy opomíjet to, co leží „za či pod slovy", z čeho jeho verše vyrůstají a co zjevují. Samozřejmě je řeč o básníkově neskrývaném ideovém světě, o jeho neochvějném ukotvení a přebývání v pravdě o jsoucnu.

Rio Preisner vidí Jana Zahradníčka jako typického představitele kreaturálního realismu. Myslí tím způsob (uměleckého) ztvárňování reality, který je bytostně zakořeněný v křesťanském chápání a prožívaní jsoucna. Fundamentem kreaturálního realismu, jenž je v literatuře živnou silou a duchovně-tvůrčím kosmem autorů typu Danta, Shakespeara, Cervantese či Dostojevského, je tedy zásadně kladný vztah ke stvořené skutečnosti coby Božímu dílu (které je dobré) při současném vědomí její nedokonalosti, porušenosti, poskvrněnosti. (17)

Tuto tragickou znetvořenost stvořeného světa, následek prvotního hříchu, však Bůh přijal a výkupnou obětí vtěleného Slova ji v celém rozsahu radikálně „přehodnotil" a oslavil. Proto má člověk skutečnost chválit, nepřetržitě velebit, a to nakonec jen a jen proto, že se do ní vtělil Kristus, jenž na sebe svobodně přijal úplnost její padlosti a skrze svou smrt a Zmrtvýchvstání jí propůjčil radikálně nový význam, novou, nepřekonatelnou cenu. „Banální", nedokonalý, ubohý svět se tak odhaluje jako svět, který si Bůh (i přes jeho hříšnost a porušenost, lidským přičiněním nezrušitelnou) nepochopitelně přeje a který miluje.

Nejvlastnější látkou pro tvorbu kreaturálního realisty se stává ona přirozeně neřešitelná rozpornost světa, jeho bída volající po spáse, která však nevylučuje nepřekonatelnou radost (neboť svět je již v Kristu spasen). Všestravující, ustavičný svár Dobra a Zla v lidském nitru. Výsadním záměrem takové tvorby je pak co nejpravdivěji postihnout nevyčerpatelnou rozmanitost tohoto všepronikajícho kosmického boje, který je současně zápasem o konečné potvrzení nejvlastnějšího smyslu lidské existence. Kreaturální realista skutečnost přes veškerou její temnou propastnost a znetvořenost oslavuje a velebí, neboť je dobrá, protože Bohem stvořená a vykoupená.

Radikálním „ideovým" antipodem kreaturálního (křesťanského) realismu je dle Preisnera gnostický spiritualismus, prastaré myšlenkové pojímání reality, jež v západních dějinách vstupuje výrazněji na světlo světa s renesancí a od té doby závratně sílí, až se v období pozdního novověku stává rozhodující duchovní silou Evropy. Jeho základem je v jádru negativní, mnohdy zcela nenávistný poměr ke stvořenému jsoucnu, a to logicky pro jeho porušenost, nedokonalost. Gnostický spiritualista odmítá ústřední křesťanskou zvěst, nebo jí špatně rozumí. I on, stejně jako křesťanský realista, touží po radikální proměně skutečnosti, po její spáse a „přepodstatnění", avšak cestu k takové nápravě nevidí v svobodném díle Božím, v nadpřirozené milosti, která jediná je s to učinit zlé dobrým, mrtvé živým, nýbrž v „revoluční" aktivitě člověka, jenž, dosáhnuv dokonalého poznání, dokáže ze svých imanentních zdrojů, sám sebe zbožštit („absolutně zduchovnit").

Nutnou podmínkou takového „přepodstatnění" člověka a s ním veškeré skutečnosti je ovšem radikální negace člověka reálného, „banálního", dějinného. To vše ve jménu budoucí utopie, budoucího světa „bez slz a bolesti". Takový přístup pochopitelně odráží (či doslova vtěluje) odvěkou ďábelskou pýchu tvora odmítajícího bytostnou závislost na svém Tvůrci, pýchu sebezbožšťujícího ducha, uhranutého stavbou nové babylonské věže.

Gnostické smýšlení může mít mnoho podob, často velmi rafinovaných a ve svém antikřesťanství, a tudíž antirealismu nesnadno odhalitelných. Jeho stěžejním rysem je vždy nedostatečné (či úplně absentující) vědomí elementární, v principu nepřekonatelné diference mezi absolutnem a relativnem, transcendencí a imanencí, mezi božským a lidským. Gnostický spiritualismus odmítá především křesťanské pojetí Boha jako skutečnosti absolutně soběstačné, v sobě plné, svobodné a na světě - svém stvoření - nezávislé a hlásá identitu těchto dvou protikladných ontologických sfér či možnost jejího dosažení v dialektickém procesu dějin. Člověk se tak stává součástí absolutna, jež se „realizuje", dochází samo k sobě, prostřednictvím lidského myšlení, nebo vztáhnuvši totalitu „božského" plně na sebe, vytlačuje Boha zcela z reality.

Gnostický spiritualista tedy nutně končí (pomineme-li možnost manichejského dualismu) v monismu, ať už chápaném idealisticky (spinozismus, hegelianismus), či důsledně materialisticky (marxismus). Jeho výsadním záměrem je pak ona radikální proměna světa, jeho „absolutní zduchovnění". Nezbytným předpokladem takové proměny je ovšem důsledná anihilace, znicotnění stávající (stvořené) skutečnosti, neboť ta je ve své odpudivé nedokonalosti principielně zavrženíhodná. Na troskách takto vyvráceného světa má potom povstat svět nový, svět „konkrétní utopie".

Zatím poslední, nejradikálnější a zároveň nejničivější „konfesi" gnostického spiritualismu představuje marxismus. Jeho nenávist k stvořené realitě a ke křesťanskému pojetí jsoucna je bezmezná. Marxismus je nejrafinovanější „lstí ducha", neboť, v principu popírá možnost jakékoliv transcendence a na základě úplného, vědeckého poznání nezvratných dějinných zákonů slibuje pozemský ráj, odvěký sen všech blouzniveckých heretiků, nabízeje zároveň jisté prostředky, jak ho dosáhnout. Horizontála zde totálně pohlcuje vertikálu. Absolutnem se stává komunistická říše budoucnosti, čiré, odskutečnělé abstraktum, a jeho budování musí být obětováno (rozuměj: zničeno) vše reálně přítomné.

Burcující naléhavost a apokalyptické ladění Znamení moci vyrůstá důsledkem Zahradníčkova vpravdě prorockého vidění, obdařeného vzácnou schopností prohlédnout zhola protiskutečnostní, démonickou podstatu komunismu, hrůzného (a zároveň logického) důsledku fatálního ideového zbloudění lidstva moderního věku. Komunismus zde jednoznačně odhaluje svou ďábelskou „netvář". Prorocká kvalita Zahradníčkovy skladby spočívá v přesnosti, s jakou odhaluje znamení času své přítomnosti sub specie aeternitatis. Nekonečně lépe než drtivá většina jeho současníků vidí Zahradníček, co se ve skutečnosti děje a co z takového dění musí vzejít. Příčina stavu je zjevná: masový odpad od Boha, záměna pravdy za lež. A důsledky probíhajících dějů, nedojde-li k včasnému obratu: univerzální destrukce lidství a s ním veškeré stvořené reality.

Jak již bylo řečeno výše, Znamení moci lze číst jako autentické svědectví o kterémkoliv čase, jenž „odpadl" od svého nejvlastnějšího úkolu a smyslu: hledání a očekávání Boha a moudré správy jeho díla. Bolševické běsnění v Československu (v Evropě a v jiných částech světa) na počátku padesátých let je v básníkových očích nakonec jen obzvlášť temnou epizodou věčného zápasu Dobra a Zla, neutuchající „pře" mezi Bohem a člověkem. Jakkoliv beznadějně spletité a přirozeně neuchopitelné se toto drama jeví, jakkoliv bytostně prostupuje všemi lidmi, přičemž ho každý pojímá a zpracovává po svém, v jádru jde stále o tentýž souboj dvou nesmiřitelných protivníků: „Je jich mnoho, ale co na tom, jsou vlastně dva/... Muž s očima dítěte. Nad dějinami. Žehnající a bezbranný/ A ten pan Nikdo. Tvář mroží. Tvář zpod dějin/ a pohromami se deroucí..."

Básník zde neochvějně vyznává svou ortodoxní křesťanskou víru. Existuje Kristus, který je Pravda, takže jen to, co existuje s Kristem a v Kristu lze přijímat jako vpravdě skutečné, dávající pravý život, a pouze cesty vedoucí ke Kristu jsou pravými cestami. A existuje jeho protivník, který je „Nikým a Ničím", který na sebe může brát nespočet rozličných, třeba i nepřekonatelně svůdných podob, může navádět na cesty zdánlivě vedoucí k vytouženému cíli, ale který je „ztělesněnou" lží, takže v posledku přináší jen totální zmar a věčnou smrt. Ve světle této elementární antitetičnosti lze pak hodnotit úplně vše, bez ohledu na místo a čas. Tváří v tvář dnešku, jenž jakoby stále rychleji směřoval k další totalitě (pokud již taková totalita není holým faktem), méně brutální a zjevné, o to však rafinovanější a virulentnější, k totalitě relativismu a dokonale imanentistického „humanismu", se ústřední poselství Zahradníčkova Znamení moci jeví až děsivě aktuální.

Poznámky:

  1. Bedřich Fučík, Čtrnáctero zastavení, Arkýř a Melantrich, Praha 1992, str. 255-266.
  2. Rio Preisner, K návratu básníka, in Když myslím na Evropu, Torst, Praha 2004, str. 637-638.
  3. J. Zahradníček trpěl tělesným postižením (zborcení trupu), jež bylo následkem úrazu utrpěného v raném mládí.
  4. Rio Preisner, K návratu básníka, in Když myslím na Evropu, str. 636.
  5. Václav Černý, Paměti III, Atlantis, Brno 1992, str. 340-341.
  6. R. Preisner, K návratu básníka, in Když myslím na Evropu, s. 637.
  7. Tamtéž, str. 641.
  8. Tamtéž, str. 641.
  9. Bedřich Fučík, Čtrnáctero zastavení, str. 195.
  10. Citováno z textu R. Preisnera Spojité nádoby neboli Avantgarda a ideologie po Únoru 1948, in Když myslím na Evropu, str. 487.
  11. Tamtéž, str. 488.
  12. R. Preisner, K návratu básníka, in Když myslím na Evropu, str. 642.
  13. Václav Černý, O povaze naší kultury, Atlantis, Brno 1996, str. 41.
  14. Tamtéž, str. 41.
  15. Citováno z doslovu ke knize tří Zahradníčkových sbírek Rouška Veroničina, La Saletta, Znamení moci, Vyšehrad, Praha 1990, str. 144.
  16. Bedřich Fučík, Čtrnáctero zastavení, str. 42.
  17. Rio Preisner podstatu kreaturálního realismu výborně vystihuje Preisner v souvislosti s hodnocením Dantovy Božské komedie v textu Kultura bez konce, Atlantis, Brno 1996, str. 79-81.