Ročník 2005‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Falibilismus versus fundacionismus (Albert - Fuchs - Apel) - díl I.

Ondřej Bouma

I. ÚVOD

Lidský svět je přeplněn nejrůznějšími přesvědčeními. Zkušenost s všudypřítomnou omylností, s pluralitou protikladných tvrzení, nutí rozumné lidi volit mezi množstvím alternativ na základě míry zdůvodnění. Některá tvrzení považují za dostatečně zdůvodněná, a proto je berou vážně (např. vědecké pojednání, odůvodněná stížnost nebo požadavek), jiná zase víceméně úspěšně ignorují, protože je nepodložená tvrzení přesvědčují místo věcnými důvody rétorikou a efekty (např. bulvární tisk, pomluva, reklama). Takovéto rozumné chování se řídí principem dostatečného důvodu1.

Důvody však nejsou zřejmé samy sebou a i rozumní lidé se při hledání důvodů pro svá přesvědčení často mýlí. Abychom mohli garantovat jistotu libovolného „odůvodněného" tvrzení, museli bychom odůvodnit jeho důvody, pak zase důvody důvodů důvodů..., až do nekonečna. Netřeba připomínat, že ani rozumní lidé nejsou nekoneční, a proto nikdy k naprosté jistotě nedojdou. Omyl nelze vyloučit, a tak je pravda jakéhokoliv tvrzení vždy jen provizorním návrhem, který zatím nebyl vyvrácen. I ty nejzákladnější „jistoty" vědy, logiky, filosofie a společenské praxe nelze z principu nikdy definitivně potvrdit. Jediná možnost, která člověku zbývá, je vystavovat různá řešení problémů racionální kritice a následně vyhodnocovat, která jsou za současného stavu poznání pravdě-podobnější. Tímto lehce vulgarizujícím způsobem můžeme vyjádřit důsledky, které vyplývají z teze neomezené lidské omylnosti (falibilismu).

Mezi rozumnými lidmi však existují takoví, kteří se s nezakotveností poznání nespokojují. Už odpradávna hledají, jak se zdá zatím neúspěšně, alespoň jeden archimédovský bod v lidském poznání, kde by se pravda pojila s jistotou. Hledačstvíkonečného zdůvodnění nazývám „fundacionismus"2. Zhodnocení úspěšnosti takového hledání u dvou současných filosofů je hlavním cílem následujícího zkoumání.

Toto pojednání vychází především z konfrontace dvou žijících německých filosofů, kritického racionalisty - falibilisty Hanse Alberta (*1921) s transcendentálním pragmatikem - fundacionistou Karlem-Otto Apelem (*1921). Dalším výrazným projektem konečného zdůvodnění, kterým se zde nelze nezabývat, je noetická část díla českého filosofa Jiřího Fuchse(*1947).

Po letmém úvodu do filosofického pozadí obou klíčových pojmů (I.1.), představení základních rysů a strategií kritického racionalismu (falibilismu) (III.) a transcendentálně-pragmatického a Fuchsova fundacionismu (II.) přejdeme k falibilistickým argumentům proti projektu hledání konečného zdůvodnění a jistoty (IV.). Ambicí kapitoly není detailně formulovat názory oponentů fundacionismu, ale vystihnout pointu autorovi známých falibilistických námitek. Přesný původ názorů je zde sekundární. V kapitole V. se postupně rýsuje povaha transcendentálně-pragmatické fundace. Konfrontační, nesystematický styl kopíruje postup K.-O. Apela. Transcendentální pragmatika se, svým hermeneutickým kroužením napříč různými tématy, systematizaci vzpírá, a proto považuji volnou gradaci od defenzívy (V.1., V.2., V.3.) přes ofenzívu (V.4.), která viní falibilismus ze sebezapomenutí a rozpornosti, k následné rekapitulaci vydobytých konečně-zdůvodněných vět (V.5.), za legitimní postup. Oddíly V.4.1.1 a V.4.1.2. tematizují nezávazně možnou psychologickou interpretaci falibilismu a fundacionismu. Závažná výtka proti propriu fundacionistické noetiky sebezahrnujícím se soudům, zaznívá v oddílu V.6. Odpověď na tuto námitku patří už do projektu Jiřího Fuchse. Kapitola VI. se obrací skicovitou kritikou proti Albertovi i Apelovi. V kapitole VII. jsou kromě samotného důkazu Fuchsovy konečně-zdůvodněné teze, která s nárokuje roli jistého a nevývratného fundamentu, ve zkratce rekonstruovány Fuchsovy přípravné metodické a logické úvahy.

Pokud se ukáže Fuchsova nebo Apelova fundace principiálně možnou a bezchybnou, budeme nuceni považovat tezi neomezené omylnosti lidského poznání za vyvrácenou. Případný neúspěch znamená další prozatímní potvrzení platnosti neomezeného falibilismu.

Upozornění: text si nenárokuje originalitu - bez uzardění se vyznává ze závislosti na prameni/pramenech, jež přesahuje corpus delicti citací.

I. 1. Terminologie a náčrt možných variant

Falibilismus. Termínem falibilismus charakterizuje Ch. S. Peirce (přibližně od roku 1897) aspekt své filosofie, podle níž žádné syntetické poznatky nemohou být nezpochybnitelnými závěry3. Ani při správném vyvozování nemůžeme vyloučit možnost, že z pravdivých premis vyvozujeme nepravdivé závěry. Ačkoliv si mohu být u každého jednotlivého přesvědčení jistý, že jsem ho vyvodil správně, musím podle Peirceho přesto principiálně připustit, že jsou v celostním pohledu některé z mých předpokladů možná mylné4. Nededuktivní závěry, získané abdukcí nebo indukcí, se mohou prověřit jedině „in the long run". Peirce svůj falibilismus interpretuje jako „kritický zdravý rozum" (Critical Commonsensism). Princip omylnosti nevede k absolutní skepsi, ale naopak. Lidské poznání z něj může získat plodné metodologické maximy. Protože „jediný experiment může ... vyvrátit sebecennější hypotézu", musí se základní strategií výzkumu stát hledání falzifikačních protipříkladů5. Jedině tak lze zabránit zbytečnému plýtvání energií, jímž je snaha hledat „potvrzení" a „zdůvodnění" pro teorii, která se později ukáže jako nepravdivá.

Po vydání Peirceho rukopisů v „Collected Papers" v roce 1931 zdomácněl termín v angloamerickém prostoru jako označení společného rysu některých teoretiků poznání (B. Russel, H. Reichenbach, A. J. Ayer, K. R. Popper), podle nichž si (syntetické) poznání nemůže nikdy nárokovat absolutní jistotu.

Spojnici mezi Peircem a Hansem Albertem tvoří bezpochyby nejvlivnější falibilista K. R. Popper. Podle Poppera jsou i nezpochybňované bazální (protokolární) věty raného novopozitivismu omylné. „Každá věta má charakter hypotézy." „Empirická báze objektivní vědy není nic absolutního. Věda nestaví na skále." Stejně jako u Peirceho z toho však neplyne skepticismus, ale výzkumný projekt falzifikačních testů. Jedině takovým větám, které mohou být z principu podrobeny falzifikaci, přináleží význam a relevance. Karteziánská skepse patří, vedle dalších nefalzifikovatelných teorií, k uzavřeným otázkám („closed questions")6. Popper postupně rozšiřoval své demarkační kritérium smysluplně řešitelných otázek z falzifikacionismu (přírodních věd) na obecné kritérium kritizovatelnosti7, které může splňovat nejen jeho vlastní teorie poznání, ale i ostatní duchovní vědy a jisté formy metafyziky. Předpokladu neomezené omylnosti lidského poznání odpovídá požadavek „otevřenosti" vědy, spekulace a společnosti vůči kritice, a to i ve fundamentálních otázkách. Falibilismus vylučuje dogmatizaci, imunizaci jakýchkoliv sebepřesvědčivějších řešení, ačkoliv připouští jejich provizorní (regulativní) „objektivitu".

Termín falibilismus, instalovaný Peircem, si dodnes zachoval pozitivní významové konotace ohledně možnosti růstu lidského poznání, a proto není zaměnitelný se skepticismem. Zatímco u Peirceho a raného Poppera formuloval především omylnost syntetických soudů přírodní vědy, aplikuje se později na všechny obory lidské činnosti. Právě tato pozdější varianta radikalizovaného a rozšířeného falibilismu umožňuje konfrontaci s filosofickým fundacionismem. V této práci budou diskutovány dvě varianty falibilismu: 1) neomezený (autoaplikovatelný) falibilismus, jehož zastánci jsou Popper, Albert, Bartley a jiní8; neomezený falibilismus bývá příležitostně nazýván „pankriticismus" (Bartley); 2) omezený (neautoaplikovatelný) falibilismus, který principiální omylnost a revidovatelnost přisuzuje pouze teoreticko-hypotetické či empiricko-hypotetické vědě, nikoliv však nutným presupozicím revidovatelnosti a racionální argumentace vůbec. Propagátorem umírněného falibilismu je transcendentálně-pragmatický fundacionista K.-O. Apel.

Fundacionismus. Termín „fundacionismus" nemá na rozdíl od falibilismu jasně vysledovatelnou historii a zavedený význam. Užívá se především v angloamerické jazykové oblasti9, kde je alternativní, v evropské teorii poznání běžný výraz „fundamentalismus" vyhrazen pro náboženství, resp. pro vztah náboženství k ostatní společnosti10. Ačkoliv někteří autoři spatřují věcnou souvislost mezi náboženským fundamentalismem a tradičním filosofickým hledáním posledních zdůvodnění a jistot11, v této práci, která se omezuje na otázky teorie poznání bez kladení mimofilosofických hypotéz, je upřednostněn neutrální výraz „fundacionismus".

Latinským „fundamentum" („základ, podklad, hlavní věc")12 lze pojmenovat hlavní předmět filosofie od presokratiků až po raný novověk. Filosofové tematizují přednostně „počátky", „příčiny" (řec. ARCHÉ, AITIA; lat. principium, causa), v nichž je veškerá skutečnost založena. Latinské „fundatio" („položení základů, založení") naproti tomu akcentuje činnost zakládání, a tím odpovídá obratu ve filosofii, který inicioval Descartes a Locke, kdy se otázka po počátku - základu světa přetváří v otázku popočátku - základu poznání. Odpověd na tuto novou otázku můžeme sice formulovat jako „vědění o světě", resp. o části světa, kterým je poznávající člověk, to však nic nemění na radikalitě změny pohledu. Primárním tématem už nejsou principy věcí, aleprincipy poznání věcí. Aktivní významová složka slova „fundatio" ospravedlňuje upřednostnění termínu „fundacionismus" pro označení filosofické snahy založit-zdůvodnit lidské poznání předtím, než bude možné říci cokoliv o založení světa.

Aby bylo smysluplné hovořit o „fundamentu", „fundaci", „zdůvodnění" v plném slova smyslu, hledá fundacionista jen takové poznatky, které jsou nezpochybnitelné, to znamená současně pravdivé a jisté. Descartův iniciační projekt byl, právě kvůli požadované jistotě, nesen radikální metodickou skepsí. Tím se (alespoň ve své intenci) zásadně odlišuje od svých předchůdců, kteří základní evidence poznání v plném smyslu slova nezpochybňovali, ale víceméně dogmaticky kladli. Zárodečné sebereflexe filosofujícího rozumu proto můžeme nazvat dogmatickým fundacionismem (Aristoteles, Tomáš Akvinský, tomismus...)13.

Pod klasický fundacionismus shrnujeme paušálně všechny noetické teorie, které se objevily jako vědomé odmítnutí dogmatismu tradice v otázce platnosti lidského poznání (Descartes, Locke, Kant, Husserl...). Klasický fundacionismus se vyznačuje vědomým předřazením problematizace poznávacího aparátu, a tím dává vzniknout filosofické disciplíně „teorie poznání" v dnešním slova smyslu. Jak uvidíme později14, nezaslouží si však valná většina představitelů fundacionismu tohoto druhu přívlastek „kritický", protože výchozí kritická intence většinou pervertovala v dogmatičnost, byť zastřenou subtilními psychopopisy, anebo v horším případě dospěli „kritičtí" autoři vlastními restrikcemi platnosti a rozsahu poznání k popření sebe sama, aniž by si toho byli vědomi.

Hlavním neduhem představitelů klasického fundacionismu je fakt, že při svých výzkumech poznávající subjektivity, při popisování geneze poznání, nekriticky postulovali objektivitu svých vlastních kritických výkonů. Ta však byla jako možnost pravdivého, adekvátního poznání právě předmětem pochybnosti. Nedostatek kritičnosti, které (racionalistické, empiristické, transcendentalistické) analýzy nesou, zřejmě také způsobuje divergenci výsledků. Vzájemně neslučitelné fundamentální evidence (ideje vrozené - ideje odvozené ze smyslových vjemů - ideje formující smyslový materiál...) usvědčují zvolenou metodu fundace, dle níž má popis vzniku poznání následně určovat jeho hodnotu, z neadekvátnosti.

Ani kritický fundacionismus se neobejde bez evidencí; zatím blíže neurčený fundament poznání, v němž je (pokud vůbec existuje) alespoň rámcově zdůvodněn nárok na platnost jakéhokoliv (zdůvodněného) poznání (tj. vědění), musí být poznán jako zřejmý - evidentní. Povaha cesty k evidenci je však pro přidělení nebo odnětí výsady „kritičnosti" klíčová. Neotřesitelnost fundamentu není v kritickém fundacionismu, jako v předchozích dvou variantách, nepřesvědčivě, dogmaticky a protichůdně vykazována „jasem" evidencí, sebeevidencí nebo psychologickým popisem. Přímé dokazování je v případě fundamentálních principů poznání vyloučeno z povahy věci (viz. VII.4.), a proto za kritickou můžeme, zdá se, považovat jen takovou cestu k fundamentální evidenci, kdy se nutnost evidence dokazuje nemožností opaku. Tak postupují představitelé fundacionismu, které tematizuje tato práce, Karl-Otto Apel a Jiří Fuchs.

II. JÁDRO A DIFERENCIACE KRITICKÉHO FUNDACIONISMU

Apelův a Fuchsův fundacionismus spojuje míra, v jaké přisuzují filosofickou relevanci performativnímu rozporu. Oproti falibilismu vycházejí také odůvodněně z předpokladu zásadní diference mezi vědeckým a filosofickým poznáním. Dalším společným znakem je kritická distance od dogmatického i klasického fundacionismu, ačkoliv se jím oba nechávají inspirovat. Způsob, jakým se od předešlých pokusů o konečné zdůvodnění vymezují, i způsob provedení vlastní fundace (včetně důsledků) je však v mnoha ohledech odlišný.

II. 1 Transcendentální pragmatika

Apel na rozdíl od Fuchse vychází ze syntézy několika dějinně filosofických „obratů". Jako Kant ve svém sebepochopení -- oproti „dogmatismu" klasické metafyziky -- předřadil veškerému filosofickému tázání výzkum podmínek možnosti konstituce předmětnosti v lidském poznání, tak i Apel ve svém sebepojetí vystupuje ze sebezapomenutí teoretického rozumu do sféry transcendentálních - pragmatických podmínek racionální jazykové argumentace. Kantův „kopernikánský obrat" je zde domyšlen a „kriticky" redukován obratem k pragmatice jazyka. Všechen možný „materiál", obsah argumentace, Apel a jeho stoupenci konfrontují takříkajíc s jeho formou, s podmínkami jazykové argumentace vůbec. Takovouto konfrontaci, spolumyšlení obsahu argumentace s podmínkami možnosti jeho smysluplnosti a platnosti, nazývají striktní reflexí.

Oproti Kantovu i Husserlovu transcendentalismu (a také klasickému fundacionismu vůbec) těží transcendentální pragmatika z principiální intersubjektivity jazyka. U Apela proto nenastává problém přenosu evidence, generované metodickým solipsismem, do sféry intersubjektivní platnosti jako např. u raného Husserla. Transcendentálně-pragmatické evidence, jak bude doloženo níže (V.2., V.5.), nejsou evidencemi privátními, ale paradigmatickými, tzn. tvoří nepřekročitelné, „neošiditelné" (nicht hintergehbar), nutné presupozice - fundamentální pravidla - každé řečové hry, která může být nazvána argumentací. Paradigmatické evidence se vykazují testem performativní konsistence.

„Pokud něco nemohu bez aktuálního performativního rozporu popírat a současně to nemohu bez formálně logického petitio principii zdůvodnit, pak to náleží k oněm transcendentálně-pragmatickým předpokladům argumentace, které musely být vždy už uznány, pokud si má řečová hra argumentace zachovat svůj smysl."15

Jelikož podle Apela, stejně jako před ním pro Wittgensteina, soukromý jazyk neexistuje, musí být vykázané paradigmatické evidence platné a priori pro každého účastníka jakékoliv racionální argumentační komunikace. Jakožto podmínky smyslu veškeré argumentační praxe (omylnosti, pochybnosti, dorozumění, falzifikace, kritiky, revize...) nejsou samy revidovatelné ani falibilní.

Poloha transcendentálně pragmatické fundace ve sféře podmínek možnosti argumentace, kritiky, tedy i presupozic teorie falibilismu dovoluje Apelovi vznášet nárok na spojení zdánlivě nespojitelného - fundacionismu, falibilismu, hermeneutiky a konsensuální teorie pravdy. Archimédovský bod poznání je zde nalezen v podmínkách smyslu neukončitelného hledání (ideálního) konsensu v otázce relevantních kritérií pravdivosti, v podmínkách smyslu omylnosti, v podmínkách možnosti argumentativního porozumění a sebeexplikace rozumu.16 Transcendentální pragmatika sice odkrývá fundamentální sférunutných podmínek platnosti a smyslu, ve svém sebehodnocení ale zůstává zcela v rámci perspektivy imanentního diskurzu. Nejen proto se tak může považovat za komplementární ke smysluplnému falibilismu, který nezpochybňuje neodstranitelnost presupozic každé argumentace, tedy i sám sebe. Ambicí transcendentální pragmatiky je být infalibilní meta-teorií vědeckého zkoumání a veškerého diskurzivního jednání, a současně na základě nepopiratelných evidencí diskurzu založit univerzální diskurzivní etiku a morální filosofii17.

II. 2.Kritický fundacionismus Jiřího Fuchse

Zatímco Apel neproblematicky navazuje na základní výdobytky tradice transcendentalismu („věc o sobě" je nepoznatelná; poznání, a tedy i konečné zdůvodnění, se uskutečňuje jen v imanenci jazyka), vychází Fuchs z karteziánské radikální skepse, která (metodicky) zpochybňuje vše. Co když je veškeré naše poznání nejen příležitostně omylné, ale totálně defektní - neobjektivní? Descartovo řešení v podobě konstatace neodstranitelnosti evidence ega při provádění pochybnosti není pro Fuchse úspěšným zdůvodněním. Skeptikovo zneklidňující tvrzení možnosti totálního omylu nevylučuje klam sebeprožívání, pocitu já.

Jak se dnes všeobecně uznává, Descartes možnost existence „zlého ducha", který by klamal i v případě intenzivního prožitku (sebe)evidence, nekriticky umlčel odkazem na „pravdivost Boží"18, kterou však chtěl v primární intenci, jako všechno neprověřené, zpochybnit a prověřit. Metodický solipsista a skeptik zdůvodňuje protismyslně platnost sebeevidence subjektu odkazem k extrasubjektální realitě, a tím se ocitá v podivném kruhu předstírané pochybnosti, která objektivitu a extramentální realitu předpokládá.

Fuchsovo řešení problému objektivity lidského poznání spočívá v připuštění možnosti totální skepse, která se nezastavuje ani před evidencemi. Jediné, co zbývá, je samotná skeptická teze „žádný soud není pravdivý". Z tradice je dostatečně známo, že připuštění platnosti - pravdivosti tohoto tvrzení končí triviálně v autodestrukci. Obtížný a jedinečný je způsob, jakým Fuchs tento zdánlivě triviální poznatek performativního rozporu proměňuje ve verifikaci objektivity myšlení.

Přechod k nerozporné kontradiktorní tezi musí být legitimizován kriticky přezkoumaným principem vyloučeného třetího, potažmo verifikací platnosti principu sporu. Dokazování nemožnosti opaku nutných určení myšlení je provázeno mnohými metodologickými a logickými námitkami (logický kruh, regres premis, antinomie sebezahrnutí viz. kap. VII., V.6.), s kterými se Fuchs důkladně a systematicky vypořádává. Přísně důkazní, metodicky transparentní postup, rozhodující o možnosti či nemožnosti objektivního poznání, už na první pohled kontrastuje k transcendentálně-pragmatickým, věcně sice často obdobným, ale „nedůkazním" příležitostným výkazům performativních rozporů, resp. evidencí.

Mezi bezprostřední důsledky Fuchsova vyvrácení radikálního skeptika, které zde budeme s to alespoň okrajově představit, patří verifikace klasického realismu. Z transcendentálně pragmatické fundace, zdá se, zase nutně vyplývá konsensuální teorie pravdy, která si nárokuje překonání klasického realismu. Zhodnocení tohoto rozporu bude (jak doufám) kompetentně proveditelné až v závěru.

„Logika vědeckého zkoumání" není pro Fuchse, na rozdíl od Alberta (a částečně i Apela), tématem. Proto lze falibilismus kritických racionalistů s Fuchsem smysluplně konfrontovat pouze v ohledu střetu teze neomezené omylnosti s nárokovaným apodiktickým důkazem principiální objektivity myšlení. Další možnost konfrontace se nabízí v rozdílném pojetí realismu.

Ve výčtu jednotlivých svazků Fuchsova filosofického kurzu následuje noetika pod názvem „Kritický problém pravdy" hned po „Úvodu do filosofie" a logice; předchází tedy ontologii, filozofické antropologii a etice. Finálním završením Fuchsovy filosofie je, podobně jako u Apela, v jistotě fundovaná etika.

III. FABILISMUS KRITICKÝCH RACIONALSTŮ

III.1. Tři základní rysy kritického racionalismu

Kritický racionalismus hraje pro naše účely svým důsledným falibilismem roli oponenta fundacionismu, tudíž není sám o sobě předmětem detailnějšího pojednání. Přesto bude užitečné představit vedle falibilismu v kostce i jeho další dva základní rysy, tak jak je chápe následovník K. R. Poppera Hans Albert19.

Důsledný falibilismus kritického racionalismu vyplývá z přehodnocení úsilí klasického racionalismu o propojení pravdy a jistoty. Tato „nesvatá aliance" pod přijetím všeobecného principu jistého racionálního zdůvodnění, který by garantoval pravdu všeho skutečného poznání, přivádí poznávajícího do trilematu nekonečného regresu, kruhu nebo rekurzu k dogmatu (viz. IV.1.) Kdo by se chtěl vyhnout dogmatismu, který je jako jediný z trilematu prakticky proveditelný, a přitom nechce opustit ideu garantované pravdy, může přestoupit na pozici skepticismu, a tím prohlásit všechno snažení o poznání za marné. Druhou možností je opustit požadavek jistého zdůvodnění, revidovat tradiční definici vědění a akceptovat kriticismus, který uznává principiální omylnost všeho lidského poznání - omylnost člověka při řešení problémů vůbec - a přesto se nevzdává úsilí po poznání. „...Důsledný falibilismus ... vychází z předpokladu, že se člověk při řešení svých problémů může mýlit a že také neexistuje metoda, která by ho před tím mohla uchránit."20

Tím se dostáváme k druhému základnímu znaku, kterým je podle Alberta metodický racionalismus. Pokud přijmeme za výše jmenovaných podmínek neomezený falibilismus, nejsou naše řešení jednotlivých problémů sice s konečnou jistotou zdůvodnitelná, nicméně mohou být vystavena kritické zkoušce, a tak lze zjistit, nakolik je můžeme vůči jiným alternativním postupům a výsledkům upřednostnit. Kritická zkouška se neomezuje na řešení kognitivních problémů filosofie nebo vědy, ale je úspěšně aplikovatelná na problémy veškeré naší praxe.

Obdobně také vládla idea absolutního zdůvodnění nejen teorii poznání a vědě, ale sloužila například i v politice k ospravedlnění společenského řádu. Zatímco v politice byla utopičnost konečného zdůvodnění objevena celkem záhy, setrvávala nedotčena ještě donedávna v některých oblastech matematiky a logiky. Metodický racionalismus neusiluje o jisté zdůvodnění, imunizaci jakýchkoliv metod a výsledků řešení problémů, posuzuje je pouze s ohledem na jejich možné vylepšení, porovnáváním s možnými alternativami. Problematika absolutního ospravedlnění se tak proměnila v problém komparativního hodnocení.

Paušální eliminace předsudků a předpokladů je utopií klasického fundacionismu, kterou Albert nazývá „fikcí vakua". Volba metod (stejně jako rozhodování mezi racionalismem a iracionalismem) leží v oblasti pragmatiky. Přijetí principu kritické zkoušky a odmítnutí principu dostatečného zdůvodnění je koneckonců morálním rozhodnutím, kdy volíme na základě předpokládaných důsledků pro společenskou praxi.21

Princip kritické zkoušky (metodologický racionalismus) je plodný právě svou snahou o akceleraci pokroku. Na rozdíl od ideje zdůvodnění a ospravedlnění, která slouží spíše ke konzervaci vžitých předsudků, využívá kriticismus předsudky jako hypotézy, které se mohou dočasně osvědčit, anebo být falsifikovány a překonány, či zavrhnuty kvůli impotenci.22

Posledním základním rysem kritického racionalismu je kritický realismus. Cílem lidského poznání zůstává navzdory neustálé možnosti omylu uchopení a znázornění reality, která je na poznávajícím subjektu ve své struktuře nezávislá. Jelikož je každé poznání selektivní, poznává člověk skutečnost pouze výsekově, to však z jeho poznání ještě nedělá pouhý pragmaticky determinovaný konstrukt, který se řídí výhradně konsensem (neomezeného) společenství vědců: „... pokus ... eliminovat klasickou ideu pravdy tím, že se redukuje na pojem konsensu - možného nebo za jakýchsi ideálních podmínek dosažitelného konsensu ... se mi zdá být absurdním důsledkem skutečnosti, že autoři nemají jasno v elementárních problémech jazyka. Jen těžko se lze totiž v rámci jazyka, který má jako lidský jazyk reprezentativní (znázorňující) funkci, zříci ideje adekvátního znázornění, ideje, která je zcela nezávislá na ideji nějakého možného konsensu."23

Klasická idea pravdy, a s ní spojený realismus, se prokazuje jako nejlepší vysvětlení skutečnosti omylu a možnosti jeho překonávání, který je dynamikou pokroku. Kritický realismus involvuje Popperem akcentovanou regulativní ideu pravdy, představu neustálého omylného přibližování se k stále hlubšímu poznání reality: „... idea pravdy je v kriticismu spojena s metafyzickým pojetím, ale tím se naše pozice nedostává v žádném případě do rozporu s naší metodologií... ... kritický realismus tvoří spíše pozadí pro metodologii, která se zaměřuje na empirické zkoušení teoretických koncepcí. Osvědčování těchto koncepcí je zajímavé jen proto, že se zdá být indícií (byť hypotetickou) pro jejich aproximativní pravdu."24

III. 2. Pozitivní role omylu

Pokud nezohledníme kritický realismus, může nám lapidární vyjádření neomezeného falibilismu: „vlastně vše (...) lze v zásadě zpochybnit"25 sugerovat představu destruktivního skepticismu. Zpochybnění, možnost omylu, však má v kritickém realismu oproti fundacionismu do značné míry pozitivní, fundamentální roli pro pokrok lidského poznání. Princip kritické zkoušky, vyhledávání rozporů a rizikových momentů v teoriích, přesvědčeních a problémech všeho druhu, celá bazální metodologie kritického racionalismu je bez existence omylu nemyslitelná a nefunkční.

Naproti tomu vychází fundacionismus z „teologického modelu zjevování", který je spojen se specifickou „ideologií omylu"26. Omyl vyžaduje, na rozdíl od pravdy, která se rozumí sama sebou, vysvětlení. Příčina omylu leží ve sféře vůle (zaujatost, předsudek, nedostatečná snaha), pokud se intelekt očistí od rušivých vlivů vůle, může nazíravě přijímat zjevování pravdy bez potřeby dalšího zdůvodňování a hledání27. Takové pojetí omylu a pravdy trpí podle Alberta nejen dogmatičností, která je v rozporu s nárokem konečného zdůvodnění, zejména však nevystihuje dynamiku reálného pokroku, v němž je poznávání pravdy existencí a poznáním omylu podmíněno.

III. 3. Mýtus rámce

Na závěr představení kritického racionalismu rekonstruuji defenzívu kritického realismu proti antirealistickým koncepcím. V průběhu textu se nám bude tento argument hodit ke srovnání Apela, Alberta a Fuchse.

Označení mýtus rámce" pochází od K. R. Poppera. Způsob argumentace filosofů „rámce", který je demaskován jako nezdůvodněný a neracionální, můžeme jednoduše schematizovat podle H. Alberta28 29. Premisa: „Nemůžeš věci X-ovat bez B"; (přičemž B je nutná podmínka pro X-ování dotyčných věcí); Konkluze: „Tedy nemůžeš věci X-ovat tak, jak jsou samy o sobě". Za proměnnou X lze dosadit myslet, chápat, vztahovat se, mluvit o,... + slovesa interakce; za variant B - používání pojmů, používání slov etc. Vědomí, řeč, či jakýkoliv jiný rámec, je tedy vězením myšlení. Transcendentalistický argument je však neplatný, jelikož se obsažný závěr vyvozuje z bezobsažné, tautologické premisy. Přechod z analytického tvrzení do syntetické teze je nedovolenou operací. Závěr lze tedy formulovat jen jako nezávislý metafyzický předpoklad, ale tím se dle Alberta poněkud diskredituje jako přijatelná alternativa k intuitivně uspokojivému a vždy revidovatelnému kritickému realismu. Delegitimizací argumentu nechce popírat rozumnost metafyzické hypotézy, že existují nějaké nutné podmínky poznání, jenom z ní v žádném případě neplyne nepoznatelnost (výseků) skutečnosti30.

(Pokračování příště.)

Poznámky:

  1. Principium rationis sufficientis patří podle Leibnize vedle principu sporu, k základním principům myšlení: „...princip dostatečného důvodu, dle něhož tvrdíme, že žádná věc nemůže být v pravdě jsoucí a existující, žádné tvrzení nemůže být shledáno pravdivým, aniž by existoval dostatečný důvod, proč je tomu zrovna tak, a ne jinak -, ačkoliv nám tyto důvody mohou být ve většině případů úplně neznámé." Lebniz, G.W.: Monadologie. Stuttgart. Reclam 1954, str.19 (§32) [překl. O.B.]
  2. K zdůvodnění výběru termínu viz. I.1.
  3. Historisches Wörterbuch der Philosophie. Ed. J. Ritter. Basel/Stuttgart. Schwabe und Co 1972.
  4. Peirce, Ch. S.: Collected papers. Principles of philosophy. Fallibilism, continuity and evolution. 1931. (http://www.textlog.de/peirce_principles.html) 1, str. 141-175. „...while holding certain propositions to be each individuallyperfectly certain, we may and ought to think it likely that (on the whole) some of them, if not more, are false." Ibid. 5, str. 498.
  5. Ibid. 5, str. 498.
  6. Popper, K. R.: Conjenctures and Refutations. The Growth of Scientific Knowledge. London. Routledge & Kegan Paul 1963, str. 228.
  7. Popper, K. R.: Conjenctures and Refutations. London 1963. kap. 8 a 11.
  8. Např. Albert, H.: Traktat über kritische Vernunft. (5. rozšíř. vyd.). Tübingen. Mohr 1991, str. 16., 264 nn...; Radnicky, G. : In Defense of Self-Applicable Critical Rationalism, in: International Cultural Foundation (ed.): Absolute Values and the Creation of the New World. New York. ICF Press 1983, vol II. str.1025-1069; Bartley, W.W.: The Retreat to Commitment. New York 1962Wendel, H. J. - Fallibilismus und Letztbegründung. In: Kritik und Rationalität (ed,) V. Gadenne, H. J. Wendel; Tübingen. Mohr 1996.
  9. Např. Audi, Robert: Epistemology. A contemporary introduction to the theory of knowledge. New York. London and Routledge 1998; Plantinga, A.: Warrant and Proper Function. Oxford University Press 1993.
  10. Tradičně se jím rozumí nekompromisní prosazování vlastních věroučných schémat některých protestantských církví vůči ostatní společnosti v desetiletích po první světové válce. V současné době konotuje „fundamentalismus" podstatně razantnější a bezohlednější sebeprosazování islámu.
  11. Např. Albert, H.: Das Gewissheitsbedürfnis und die Suche nach Wahrheit, in: Pragmatismus versus Fundamentalismus. Hans Albert. Jürgen Mittelstrass. Gerhard Schmidtchen. (ed.) Schneider/Strasser/Vodrazka. Wien. Orac 1993. Podobně - všechna Albertova další díla.
  12. Latinsko-český slovník. Kábrt/Kucharský a kol. Praha. Státní pedagogické nakladatelství 1996.
  13. Viz. Kap. VI. - úvod.
  14. Např. VI.1., VI.2.
  15. Apel, K.-O : Das Problem der philosophischen Letzbegründung im Lichte einer transzendentalen Sprachpragmatik: Versuch einer Metakritik des „Kritischen Rationalismus", in: B. Kanitscheider (ed.): Sprache und Erkenntnis (Festschrift für G. Frey). Innsbruck 1976, str. 72.
  16. „...Ukazuje se zde, že hermeneutický kruh, který se v dnešní době etabloval coby nejradikálnější pojmové vyjádření nutnosti neukončitelné explikace smyslu, není v rozporu s apriorismem konečného zdůvodnění, byť do jisté míry transcendentálně-hermeneuticky redukovaného", in: Apel, K.-O.: Auseinandersetzungen in Erprobung des transzendentalpragmatisches Ansatzes. Frankfurt am Main. Suhrkamp 1998, str. 192.
  17. Tento aspekt transcendentální pragmatiky zde není tematizován. K tomu viz. např. kapitolu III. Diskursethik als Verantwortungsethik, in: Reflexion und Verantwortung. Auseinandersetzungen mit Karl-Otto Apel. Frankfurt am Main. Suhrkamp 2003.
  18. Descartes, R.: Principy filosofie. Praha. Pravda 1986, str. 51, 57-58.
  19. Např. Albert, H.: Die Wissenschaft und die Fehlbarkeit der Vernunft. Tübingen. Mohr 1982, str. 9-11.
  20. Albert, H.: Kritischer Rationalismus. Vier Kapitel zur Kritik illusionären Denkens. Tübingen. Mohr Siebeck 2000, str. 16.
  21. Albert, H.: Traktat über kritische Vernunft. (5. rozšíř. vyd.). Tübingen. Mohr 1991, str. 49. K tomu viz. Popper, K. R.: The Open Society and its Enemies (1944). Princeton 1950, str. 423: „Ethics is not a science, but although there is no rational scientific basis of ethics, there is an ethical basis of science, and rationalism."
  22. Albert, H.: Traktat über kritische Vernunft. (5. rozšíř. vyd.). Tübingen. Mohr 1991, str. 51.
  23. Albert, H.: Kritischer Rationalismus. Vier Kapitel zur Kritik illusionären Denkens. Tübingen. Mohr Siebeck 2000, str. 31.
  24. Albert, H.: Traktat über kritische Vernunft. (5. rozšíř. vyd.). Tübingen. Mohr 1991, str. 243.
  25. Albert, H.: Traktat über kritische Vernunft. (5. rozšíř. vyd.). Tübingen. Mohr 1991, str. 16.
  26. Albert vychází ve své kritice „modelu zjevení" v teorii poznání z Poppera. Popper, K.: On the Sources of Knowledge and Ignorance (1960), in: Conjectures and Refutations. The Growth of Scientific Knowledge. London 1963.
  27. Albert, H.: Traktat über kritische Vernunft. (5. rozšíř. vyd.). Tübingen. Mohr 1991, str. 18-24.
  28. Albert, H., Der Mythos des Rahmen und der moderne Antirealismus, in: Rationalität und Kritik, str. 21.
  29. David Stove shrnul způsob argumentace takto: „You cannot have trees-without-the-mind, without having them in mind. Therefore, you cannot have trees-without-the-mind in mind." In: The Plato Cult and other Philosophical Follies. Oxford 1991, str.139.
  30. „...Předpoklad, že existují nějaké nutné podmínky poznání ... nás nenutí konstruovat tautologickou premisu a z ní konkludovat chybný závěr." Albert, H., Der Mythos des Rahmen und der moderne Antirealismus, in: Rationalität und Kritik, str. 22.