Ročník 2005‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Jak potřebná je dnes metafyzika?

Jiří Prinz

Před nedávnem jsem narazil v jednom starším čísle Kritického sborníku1 na zajímavé téma, které redakce věnovala významu metafyziky v současné filosofii. Redakci k tomuto počinu, dle jejích vlastních slov, vyprovokovaly příspěvky filosofujících publicistů (redakce konkrétně nikoho nejmenovala), kteří ve svých úvahách o totalitních režimech 20. století dospěli k závěru, že hlavní příčinou těchto tragédií bylo právě pěstování metafyziky. To se zdálo redakci Kritického sborníku přece jen příliš silné tvrzení, a tak oslovila několik profesionálních filosofů s otázkou: Jak chápete pojem „metafyzika" a jakou roli podle vašeho mínění může tato disciplína hrát v současné filosofii?

Podobně, asi jako většina čtenářů Distance, považuji tuto otázku pro současnou filosofii za natolik zásadní, že nemůže být na škodu, když se o ní otevře debata i na stránkách Distance. Ostatně hned první příspěvek, který Kritický sborník tomuto tématu věnoval a jehož autorem je známý filosof Zdeněk Kratochvíl, potvrzuje, že o důležitosti metafyziky není přesvědčen zdaleka každý. Z. Kratochvíl totiž hned v prvním odstavci svého příspěvku píše: „Nevidím důvod, proč by slovo ‚metafyzika‘ mělo samo o sobě mít hanlivý význam, ale stejně tak nechápu, proč by filosofie (a podobně i theologie) měla mít právě metafyzickou povahu."2

Protože to zcela jistě není názor mezi filosofy ojedinělý, chci v následujícím textu ukázat, co už čtenáři Distance sice dávno vědí, co však nikdy neuškodí zopakovat: že totiž filosofii ve vlastním smyslu slova ani jinak než metafyzicky pěstovat nelze (o teologii ani nemluvě) a dále že právě (a pouze) metafyzika dnes může znovu velice významně napomoci lidskému duchu v jeho úsilí o pochopení světa, a to především proto, že hlavní nástroj lidského vědění, exaktní věda, už dospívá tak daleko, že mnohé metafyzické otázky sama navozuje, avšak svými metodami je není schopna zodpovědět. Tuto tezi se pokusím doložit na sporu evolucionistů se stoupenci tzv. „inteligentního designu" (dále jen ID) v otázce původu života, jemuž se v poslední době věnovala i některá česká média.3

Co je to metafyzika?

Nejprve si vyjasněme, co se pod pojmem „metafyzika" vlastně rozumí. Od starověku chápali filosofové metafyziku jako disciplínu, která se zabývá mimozkušenostními objekty, tedy objekty, které se podle významu tohoto slova nalézají za smyslovou zkušeností. Těmito objekty tak byly a jsou entity jako Bůh či duše, ale také například svět uvažovaný jako celek. Přitom je důležité si uvědomit, že například otázky týkající se Boží existence či povahy duše mají pro člověka mimořádný význam a každý si na ně nějakým způsobem odpovídá a vlastně tak sám metafyziku pěstuje. Dokonce i případná rezignace na řešení těchto otázek, zdůvodněná tím, že rozum není schopen tyto otázky s jistotou zodpovědět, je již metafyzickou výpovědí, protože úvaha o tom, co rozum s jistotou ještě poznat může a co již ne, může-li vůbec něco, není sama o sobě nijak empiricky zřejmá či „smysly ověřitelná", ale je naopak výsledkem typicky spekulativního a tedy metafyzického myšlení.

Ať už tedy odpovím na nějakou filosofickou otázku, například otázku po možnostech našeho poznání, otázku Boží existence či smyslu lidského života, jakkoli, jdu za oblast holých fakt a tudíž vězím v metafyzice až po uši. Z toho je také zřejmé, že jedinou alternativou k metafyzickému způsobu myšlení není myslet nemetafyzicky, jak navrhuje Z. Kratochvíl, ale nemyslet vůbec. Zdá se, že právě tato cesta přitahuje Z. Kratochvíla, když píše: „Nebezpečí metafyzické filosofie vidím ve věkovité a stále aktivní opozici vůči mytické zkušenosti světa, v distanci od ... vnímání a prožívání."4 K tomu lze říci pouze tolik, že hodnotu „vnímání a prožívání" metafyzik nijak nesnižuje, jen nechápe, jak mu tyto činnosti mohou samy o sobě nějak pomoci v jeho snaze rozumět skutečnosti. Vnímat a prožívat totiž dokáže i žížala, ta si však, zdá se, filosofické otázky neklade.

Oproti Zdeňku Kratochvílovi se proto domnívám, že filosof nemá možnost volby - metafyzicky bude postupovat vždy, pouze s tím rozdílem, že někdo si toho bude vědom, zatímco jiný bude vynášet své metafyzické soudy takříkajíc nazdařbůh. Že pak podle toho bude jeho filosofování vypadat, není těžké domyslet. Tento pokleslý způsob filosofování lze dobře dokumentovat právě na novověkém tažení proti metafyzice, které nakonec vyústilo ve vytlačení nejzávažnějších filosofických otázek do světa mýtů a víry, čímž byl lidský „pobyt" na světě dokonale labilizován, protože bez racionálně zdůvodněného metafyzického postoje „člověk neví, čemu má vlastně věřit".

Evoluce, nebo stvoření?

Skutečnost, že dnešní filosofy nechávají metafyzické otázky chladnými, natož aby na ně ještě hledali odpovědi, pochopitelně nijak nezneklidňuje a nezavazuje současné vědce. Ti si jsou samozřejmě velmi dobře vědomi možností a omezení svých vlastních metod, ale zároveň je rostoucí množství nových poznatků přirozeně svádí ke stále celkovějším pohledům na skutečnost a sami tak mnohdy vyplňují mlčení filosofů svými vlastními metafyzickými představami. Typickým příkladem jsou výše zmíněné spory mezi evolucionisty a zastánci ID. Abychom lépe porozuměli povaze jejich sporu, který je pochopitelně opět metafyzický - a také proto čistě přírodovědnými metodami neřešitelný - připomeňme si ve stručnosti základní poznatky, k nimž moderní věda dospěla.

Život se na Zemi objevil přibližně před 3,7-8 miliardami let (stáří nejstarších hornin Země věda odhaduje okolo 4 miliard let) a postupně se objevovaly jeho stále komplexnější formy. Na konci tohoto „vývoje" se pak objevuje nejkomplexnější forma života - člověk. Vznik života, stejně jako fakt narůstání jeho komplexity neumí věda doposud uspokojivě vysvětlit. Existují však teoretické pokusy o řešení. Že jde skutečně jen o teoretické pokusy, zdůrazňuje například Vladislav Běhal z Mikrobiologického ústavu AV ČR. „Všechny teorie přirozeného vzniku života jsou spekulativní a nelze je přímo ověřit nějakým experimentem... Tyto spekulativní rekonstrukce ... mohou být posuzovány jen jako přijatelné nebo nepřijatelné, jako méně či více pravděpodobné."5

Dnes zřejmě nejvlivnější komplexní teorii vzniku života, stejně jako jeho dalšího vývoje, představuje tzv. neodarwinismus. Jeho stoupenci jsou přesvědčeni, že život sám, stejně jako jeho další vývoj, je výsledkem slepých a náhodných sil v rámci mechanismu darwinovského přírodního výběru. Jako každá teorie má i tato svá slabá místa a na ně právě míří námitky stoupenců hnutí ID. Ti především poukazují na to, že vznik samotného života nelze slepou náhodou vůbec vysvětlit:

„V horninách o stáří zhruba 3,7 miliardy let byly nalezeny zkamenělé mikroorganismy, dokonce i vláknité mikroorganismy. To znamená, že život na zemi existoval před více jak 3,7 miliardami let. Dá se však předpokládat, že život vznikl již před 3,8 miliardami let. Nejstarší horniny jsou staré zhruba 3,98 miliardy let. Pro vznik života je tedy vymezena poměrně krátká doba 170 milionů let, což pravděpodobnost náhodného vzniku života zmenšuje... Pravděpodobnost vzniku jednoho proteinu o obsahu 101 aminokyselin za 5 miliard let je 1:1045. Z toho je zřejmé, že nahodilost při vzniku života můžeme téměř vyloučit," tvrdí V. Běhal.6

Námitky zastánců ID však nemíří pouze proti teorii náhodného vzniku života. Ani darwinistické vysvětlení faktu narůstající komplexity života pouhým vývojem je nijak nepřesvědčuje: „Hlavní nápor ID hnutí směřuje proti slabinám Darwinovy teorie. Soustředí se například na místa, kde tato teorie selhává ve vysvětlení vzniku vysoce komplexních struktur a systémů, typických pro živé systémy. Podle zastánců ID je totiž nemožné představit si, jak se tyto systémy vyvíjely v postupných krocích. ... Problém je v tom, že tyto struktury a systémy mohou být funkční teprve tehdy, když jsou všechny komponenty na svém místě a ‚stroj‘ (například bakteriální bičík) může začít ‚fungovat‘. Postupné změny však nepředstavují bičík hbitější a hbitější, ale bičík do vložení poslední komponenty bezvládně ležící, a tedy svého nositele obtěžující," říká David Pithart7 z Ústavu systémové biologie a ekologie AV ČR, který sám přiznává, že „schopnost darwinismu vypořádat se s celou řadou (nově objevených) jevů v živé přírodě skutečně slábne" a „ideologický či náboženský prvek darwinismu tak nechtě vystupuje do popředí".8

Slabiny evoluční teorie jsou proto pro některé vědce natolik závažné, že přicházejí s alternativní teorií tzv. ID. Podle ní je svět výsledkem nikoli náhodných sil, ale naopak inteligentního plánu. Do vědeckých úvah se tak snaží vnést myšlenku na Stvořitele. Tyto tendence pak posilují ještě poznatky moderní fyziky, na jejichž základě se nám vesmír ukazuje stále více jako nesoběstačný. Moderní fyzika dnes totiž předpokládá nejen počátek vesmíru (přibližně před 15 miliardami let), ale i jeho konec:

„Víme, že dějiny vesmíru jsou v nejširším možném měřítku zápasem mezi rozpínavou silou počátečního velkého třesku, která žene hmotu od sebe, a kontraktivní silou gravitace, která hmotu stahuje dohromady. Nemůžeme vědět s jistotou, která z nich nakonec zvítězí, i když současné kosmologické myšlení dává přednost rozpínání. V tomto případě se galaxie budou stále od sebe vzdalovat, pozvolna se budou ochlazovat a rozpadat, až skončí ve smrtelném ‚brumu‘. Jestliže naopak převáží gravitace, současná expanze se jednoho dne zastaví a obrátí se opačným směrem, takže nakonec zkolabuje ve velkém ‚křachu‘, kdy hmota upadne zpět do tavícího kosmického kotle. V obou případech je vesmír odsouzen ke konečnému zmaru. Je zcela jisté, že život založený na uhlíku se všude ukáže jako přechodná epizoda v jeho dějinách. Tyto chmurné předpovědi vyvolávají obvyklé otázky na adresu teismu, jaký konečný záměr má Tvůrce se stvořením. To jistě nevzbuzuje představu evolučního optimismu, úplného naplnění pouze v rámci současného vývojového procesu," říká významný britský teoretický fyzik John Polkinghorne.9 Úvaha o „smrti vesmíru" ho pak přivádí k následujícímu závěru: „Konečný zmar současného vesmíru nás vede k tomu, abychom - máme-li nalézt základ opravdové naděje a věčné naplnění - hleděli za samotný fyzikální svět k věčné věrnosti Boha, který vzkřísil Ježíše ze smrti."10

Věda a metafyzika

Je tedy vidět, že jak výsledky moderní biologie, tak fyziky přivádějí některé vědce k vážným úvahám o Bohu, které by se ještě před několika desetiletími jevily jako naprosto nepatřičné. Přitom je ale také dobře vidět, že i výpovědi těchto vědců, stejně jako jejich materialistických odpůrců, mají silně náboženský nádech, snad jen s tím rozdílem, že vědci typu Polkinghorna jsou si toho alespoň vědomi, zatímco neodarwinisté pokládají svou víru v to, že k existenci vesmíru či vzniku života na zemi není zapotřebí žádného Stvořitele, za takřka vědecký poznatek. O tom, že skutečně nejde o vědecké poznání nýbrž pouze o metafyzickou víru, nesvědčí ani tak slabiny v jejich argumentaci, jak byly výše naznačeny, ale právě skutečnost, že jejich vstupní předpoklad, podle nějž není Boha k vysvětlení skutečnosti zapotřebí, není jakoukoli přírodovědeckou metodou nijak ověřitelný.

Příkladem toho, jaký je rozdíl mezi holými fakty, které nám věda zprostředkovává, a jejich metafyzickou interpretací, může být i článek předního českého přírodovědce, ředitele Ústavu molekulární genetiky AV ČR Václava Hořejšího, který začátkem roku předložil na stránkách tisku11 svou vlastní představu ID. Tato představa je zajímavá především tím, že je někde uprostřed mezi „Bohem kreacionistů" a „hmotou neodarwinistů". Sám V. Hořejší se podle vlastních slov „vřele hlásí k nejměkčí formě jakéhosi ID". Z faktu narůstající složitosti živých forem vrcholících lidskou bytostí obdařenou rozumem pak vyvozuje:

„Není tedy snad nerozumné očekávat, že tento proces bude pokračovat, že jsme na cestě k něčemu ještě mnohem komplexnějšímu a ‚vědomějšímu‘. To je přece představa, která má velmi blízko k jakémusi esenciálnímu náboženství - velký třesk a to, co následovalo, je procesem stvoření, tak jak je třeba básnicky popisován na úvodních stránkách Bible: to k čemu snad vše směřuje, lze dobře chápat jako postupné ‚naplňování smyslu tohoto stvoření, kvůli němuž byly ty základní parametry vesmíru nastaveny právě tak, jak jsou. To je tedy vlastně totéž, o čem hovořil katolický myslitel P. Teilhard de Chardin jako o ¸směřování k bodu Omega.‘ Bůh je v tomto pojetí víceméně totožný s oním smysluplným řádem světa, je to mimo jiné to, co způsobilo, že náš svět se řídí právě takovými zákony, které v něm vládnou, a tím, co je stále udržuje v platnosti. Je tedy přímo a bytostně spojen s materiálním světem."12

Je hezké vidět, jak biologa Hořejšího přivádí fakt narůstající „informovanosti" vesmíru k optimistickému závěru o směřování vesmíru k „úplnějšímu vědomí" v bodě Omega, zatímco fyzika Polkinghorna vede konečný zmar vesmíru k beznaději, z níž vidí jediné východisko, a to ve víře ve vzkříšeného Ježíše.

Kdo má tedy pravdu? Bude vesmír stále „informovanější", jak spolu s Teilhardem de Chardin věří Václav Hořejší, anebo „je zcela jisté, že život založený na uhlíku se všude ukáže jako přechodná epizoda v jeho dějinách", jak nás spolu s moderní fyzikou poučuje Polkinghorn? A proč by měl mít vesmír, jehož osudem je zmar, smysl v Bohu, jak věří nábožensky založený Polkinghorn a nemohl by být docela krásně absurdní a nesmyslný, jak například o lidském životě soudí ateisté? Kdo tu rozhodne? Je zřejmé, že fakta, která nám věda předkládá, nám sama o sobě příliš nepomohou. Nesoběstačný vesmír, jak ho prezentuje fyzika, může být pro někoho svědectvím o jeho závislosti na Stvořiteli, pro jiného ne. Skutečnost, že věda dosud neumí vysvětlit původ života a že se jeho náhodný vznik jeví i mnohým vědcům jako takřka nemožný, ještě neopravňuje k závěru, že jeho původcem musí být Bůh. A skutečnost, že vesmír nejspíš zanikne, ještě není dostatečným důvodem pro to, že musí mít nějaký hlubší smysl.

A přece jsou tyto otázky a úvahy, které si vědci kladou a jimiž se seriózně zaobírají, na místě. Sám fakt, že se do nich s odvahou pouštějí i ti nejrenomovanější vědci, svědčí totiž především o tom, jak hluboce jsou člověku přirozené. Ano, svědčí o tom, jak hluboce je pro člověka přirozené klást si metafyzické otázky a hledat na ně racionální odpovědi, a to bez ohledu na přihlouplé poznámky filosofů, že metafyzika prý není možná.

Podmínky rehabilitace metafyziky

Je-li tedy pro člověka tak přirozené zabývat se metafyzikou a není-li současně možné, aby metafyzické otázky zodpovídala přírodní věda, je nutné, aby se do metafyziky znovu pustila filosofie. To ale především předpokládá, že se kriticky vypořádá s nánosy antimetafyzických předsudků, které se v průběhu novověku na metafyziku nabalily. Je nutno se začít ostře ptát: odkud Locke ví, že jen smyslové obsahy vyjadřují skutečnost? Odkud ví Kant, že máme v mysli nějaké apriorní formy? A v neposlední řadě, odkud ví pozitivisté, že jen empiricky ověřitelná data jsou předmětem vědy? I Zdeněk Kratochvíl ve svém příspěvku o významu metafyziky správně postřehl, že i pozitivistické výpovědi mají metafyzický charakter. A má naprostou pravdu. Nejen výpovědi pozitivistů jsou metafyzické. Je snad Kantovo tvrzení o nějakých apriorních formách empiricky ověřitelné? To je přece typický metafyzický výmysl, který je o to trapnější, že právě podle Kanta prý metafyzika není možná.

Má-li být tedy metafyzika rehabilitována, musí si současná filosofie položit otázku, není-li náhodou trochu zpozdilé rozhodovat o rozsahu filosofického tématu na základě dvou či tří set let starých teorií poznání. Až si tuto osvobozující otázku položí a kriticky ji vyřeší, možná pak shledá, že racionální metafyzika je nejen možná, ale i přínosná. Vždyť racionálně, střízlivě a logicky budovaná metafyzika může posloužit i vědcům, které metafyzické otázky znepokojují, a to alespoň tak, že jim poskytne základní interpretační klíč k filosofickému zhodnocení dat, která věda shromáždí.

Poznámky:

  1. Kritický sborník VII/4, léto 1998.
  2. Zdeněk KRATOCHVÍL: Metafyzika dnes; in: Kritický sborník VII/4, léto 1998.
  3. Že jde o otázku více než živou, dokazuje například diskuse, která na přelomu minulého a letošního roku proběhla na stránkách MF DNES (příloha Kavárna), stejně jako série článků, které tomuto tématu věnoval ve svém posledním čísle z minulého roku časopis České křesťanské akademie Universum. Z těchto periodik budou také pocházet, nebude-li uvedeno jinak, níže uvedené citáty.
  4. Zdeněk KRATOCHVÍL: Metafyzika..., op. cit.
  5. Vladislav BĚHAL: Jak vznikl život?; in: Universum, 4/2005.
  6. Ibid.
  7. David PITHART: Darwin a design; in: Universum, 4/2005.
  8. Ibid.
  9. John POLKINGHORNE: Fyzika a metafyzika v trinitární perspektivě; in: Universum, Speciál/2005.
  10. Ibid. Sám Polkinghorne, člen britské královské společnosti, vyvodil ze svých teoretických úvah radikální závěry i pro svůj osobní život: v 80. letech se vzdal místa profesora matematické fyziky v Cambridge a stal se anglikánským knězem.
  11. Václav HOŘEJŠÍ: Otázka stvoření stále otevřená - ale v jakém smyslu?; in: MF DNES, příloha Kavárna, 7. 1. 2006.
  12. Ibid.