Ročník 2005‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Kambodžská utopie - díl I.

Ondřej Lehký

Kambodža, menší, chudá málo zalidněná země na území Indočíny, vstoupila výrazněji do povědomí světové veřejnosti především kvůli nejtragičtějšímu období své historie - druhé polovině 70. let minulého století. Tehdy Kambodžu ovládala a pustošila totalitní sekta Rudých Khmerů. Ta nastolila režim, kterou znalci pro její šílenou ideologii, nebývalou krutost a přízračnou iracionalitu jejích aspirací a cílů běžně pokládají za nejhorší politický systém všech dob. Seznámíme-li se podrobněji s tímto temným obdobím kambodžské reality, jistě nám takové hodnocení nebude připadat nadsazené. I ve srovnání s nejzločinnějšími totalitními systémy 20. století má totiž „rudá Kambodža" něco navíc (tak se to alespoň jeví člověku bez přímých zkušeností, který vychází pouze z promýšlení čtených faktů). Jedná se o jakousi orwellovskou neskutečnost, snovost, zvláštní přesažnost všeho „normálně" pochopitelného.

Ne náhodou se kniha, jejíž přečtení mě pohnulo k napsání tohoto textu, nazývá Pol Pot - Dějiny zlého snu.1 Její autor Philip Short, britský historik a dlouholetý zpravodaj BBC na Dálném Východě, si v ní klade za cíl především podrobně vylíčit život muže, jenž se stal ideovým tvůrcem a posléze hlavním iniciátorem režimu strany Rudých Khmerů. Jejím neochvějným vůdcem byl více než třicet let, tedy téměř po celou dobu její existence. Životní příběh Salotha Sara alias Pol Pota je plasticky zasazen do širokého kontextu kambodžské národní reality období posledních šedesáti let 20. století a polpotovská monografie tak představuje i fundované a velice poutavé líčení moderních dějin „země Khmerů".

Mým záměrem není recenze této obsahově velice bohaté knihy. K jejímu vyváženému posouzení se ani necítím kompetentní. To, co mě zde bude přednostně zajímat a z čeho chci ve svém příspěvku vycházet, jsou pasáže, v nichž se autor pokouší o analýzu ideologie a z ní vyplývající praxe režimu Rudých Khmerů. Pro člověka, jenž se tímto tématem hlouběji zaobírá, nejsou Shortovy analýzy ničím v zásadě novým. Ideologie i praxe kambodžských komunistů jsou dnes obecně známé a bohatě zdokumentované. Přesto jsou některé Shortovy dílčí úvahy na toto téma přínosné. Ocenit je třeba i bohatý faktografický materiál, o který se tyto úvahy opírají.

Je ovšem třeba uvést, že autor je především historik a je tudíž primárně veden jiným záměrem, než je nějaký hlubinný, systematický, do širších souvislostí zasazený rozbor ideových základů khmerského komunismu. Přesto mu je ideové podloží kambodžského experimentu dostatečně zřejmé. A právě tyto ideové pilíře patrně nejradikálnější a nejničivější revoluce všech dob, které jsou teoreticky velice primitivní a chaotické, nicméně coby hnací princip zamýšlené a posléze realizované anihilační praxe dokonale upotřebitelné, se pokusím stručně zhodnotit. Vědomě tedy pomíjím ty části knihy, a je jich převažující část, které se k tomuto tématu přímo nevztahují.

Proč se právě dnes, kdy se to již nezdá být nikterak aktuální, zamýšlet v Distanci nad čtyřletou epizodou historie pro nás téměř neznámé a bezvýznamné orientální země? Proč se znovu vracet k neradostnému období paralyzujících úspěchů mezinárodního komunismu, jehož je „rudá Kambodža" jakýmsi přízračným završením? Období, v němž komunismus coby nejdokonalejší a tedy nejnebezpečnější varianta totalitarismu zažíval vítězné tažení světem, bude podle mého názoru vysoce aktuální přinejmenším do té doby, než budou přesvědčivě odhaleny, demaskovány a dostačující většinou populace s konečnou platností zavrženy jeho nejhlubší ideové zdroje.

V soudobém převažujícím kulturním prostředí Západu je to ovšem takřka nemožné. Současný levicově liberální či postmoderní vzdělanec, který má naprosto převažující vliv na utváření dnešního dominantního kulturního klimatu, je totiž vůči vysoce rafinované a virulentní ideologii moderního totalitarismu intelektuálně bezmocný. Jistě, může komunismus či nacionální socialismus odmítnout poukazem na odstrašující historickou zkušenost, může tvrdit, že pojímání reality těchto režimů je zavrženíhodné, protože popírá nejzákladnější lidská práva, nicméně při důkladnějším rozboru dané věci se v teoretické výbavě takového odmítání, třeba sebeupřímnějšího, ukáží fatální nedostatky.

Programová a protismyslná rezignace na metafyzické myšlení, které jako jediné dokáže dospět k odůvodněnému poznání, kým člověk je a jaká práva mu jakožto člověku náleží, levicově liberálnímu či postmodernímu intelektuálovi znemožňuje v případném dialogu s bystrým a důvtipným oponentem v principu dokázat, proč je vlastně totalitní koncepce reality horší, opovrženíhodnější než jiná. Popírání či zpochybňování objektivity pravdy a poznatelnosti přirozeného řádu světa nutně končí na všepohlcujících a současně všeospravdlňujících písčinách skepse. Poukaz na konečný dějinný neúspěch totalitarismu, na jeho rozhodnou porážku světem tradiční demokracie zde ale zdaleka nedostačuje, neboť mohou přijít doby, kdy se situace začne obracet. Pak bude třeba znovu začít bojovat.

Ovšem jakými zbraněmi? Zbraněmi ducha? Těch se však přece zoufale nedostává. Skutečnými zbraněmi? Ale ve jménu čeho? Jistě ve jménu člověka, jeho nezadatelného práva na svobodu a na šťastný život. Jenže kým je vlastně člověk a co je tedy podstatou jeho svobody a šťastného bytí? Tak bychom se mohli tázat neustále. Právě neschopnost spolehlivě zodpovědět tyto otázky, která je žalostným selháním lidského rozumu, staví relativizujícího intelektuála se všemi jeho koncepty vzájemného respektu, univerzální tolerance, multikulturalismu, zkrátka se vším tímto myšlenkově dutým, duchaprázdným postmoderním balastem, mimo skutečně relevantní, k nějakým hodnotným závěrům vedoucí diskuzi o pravé povaze totalitarismu.

Komunismus i nacionální socialismus ve všech jejich skutečných i myslitelných modifikacích lze přesvědčivě odmítnout pouze z metafyzických křesťansko-realistických pozic. Jen s poukazem na poznaný ontologický a mravní řád skutečnosti lze totalitarismus, jehož posledním cílem je právě tento řád od základu zničit, principielně a definitivně odvrhnout. Je-li totiž řád jsoucna ve svých elementárních konturách spolehlivě poznán, pak se stává snadným i rozpoznání aktivit, které záměrně usilující o jeho systematickou negaci, stejně jako rozpoznání ideových kořenů, z nichž takové aktivity vyrůstají.

Právě radikální „přestavba" světa, jeho univerzální „přepodstatnění" je nejvlastnějším záměrem totalitních hnutí. Duch totalitarismu je především duchem bezbřehého odporu k reálné skutečnosti. Její zničení ve jménu člověka lačnícího po absolutní svobodě, po neomezené moci být výhradním pánem svého osudu se stává konečným cílem totalitarismu, který přebírá funkci jakéhosi nového náboženství, cílem myslí uhranutých totalitarismem. Stěžejní motiv totalitarismu je tak vlastně spirituální, takřka mystický. Rád bych se zde pokusil osvětlit právě to, kde vězí ono kardinální pomýlení, onen bludný kořen, který se stává zdrojem nevídaného nihilismu a programově destruktivní praxe.

Je-li cílem komunismu vskutku vyvrácení stávající skutečnosti a instalace skutečnosti nové - zcela jiné, jež souvisí s totálním přehodnocením všech hodnot (zcela v duchu Nietzscheovských ambicí), pak se kambodžská realita 70. let minulého století stala jeho opravdovým, byť dočasným triumfem. Žádný režim moderní historie neprovedl tak totální, všezahrnující a všeproměňující revoluci jako Rudí Khmerové, kteří k realizaci svého šíleného plánu potřebovali necelé čtyři roky. Rudá Kambodža se proto stává jedinečným, zcela nepřehlédnutelným fenoménem i v rámci různorodých proudů komunistické či nácionálně socialistické revoluce 20. století.

A není zde přednostně míněna ani tak bezprecedentní míra všudypřítomného utrpení kambodžského národa, ačkoliv ani tento fakt nelze pouštět ze zřetele. To, čím se khmerský experiment v určitém smyslu přece jen nápadně vymyká z ostatních totalitních revolučních režimů, je míra otevřeného nihilismu, ze kterého se programově napájí. Výjimečnost kambodžské revoluce tedy nevidím ani tak v míře násilí páchaném na vlastním obyvatelstvu, v nepokrytě genocidních záměrech khmerských komunistů, ale v ideologickém plánu, který měl být realizován v rekordně krátkém čase (nejlépe ihned) - totální likvidací všeho „starého" - tedy skutečného světa - a nekompromisním nastolením „mýtické" skutečnosti radikálně nového. Že taková cesta může být jen cestou permanentního, stále více sebestravujícího teroru, je zcela zákonité.

Režim Rudých Khmerů se vzdálenému pozorovateli, který je odkázán jen na psaná svědectví, jeví jako cosi téměř přízračného. Míra vpravdě infernální destrukce, která zachvátila celou zemi a během necelých čtyř let ji fakticky proměnila v pustinu posetou hromadnými hroby civilního obyvatelstva, zkrátka přesahuje normální chápání. Jen zdánlivě paradoxním se může jevit fakt, že toto „království smrti" stálo na konci plánované cesty k dokonalé společnosti absolutně rovnostářského komunismu. Kambodžská revoluce ve skutečnosti jen vskutku exemplárním způsobem odhalila nejvlastnější podstatu totalitního myšlení (a z něj vyplývající praxe) ve všech jeho případných modifikacích.

Konečným cílem totalitarismu je úplná likvidace reálného světa, neboť tento svět si pro svou nesnesitelnou, odpudivou nedokonalost nic jiného nezaslouží. Rudí Khmerové se realizaci tohoto záměru v rekordně krátkém čase přiblížili nejvíc. V jejich režimu se již nepředstíralo vůbec nic. Permanentní revoluce coby systematické ničení všech složek kambodžské reality se stala nejen každodenní skutečností, nýbrž i předmětem povinného kolektivního uctívání. Přichází otevřené vzývání a zbožňování ustavičné, stále se stupňující destrukce, jakási zvrácená mystika nicoty.

Historická fakta

Kambodžští komunisté se dostávají k moci 16. dubna 1975, kdy dobývají kambodžské hlavní město Phnom Penh. Dobytí Phnom Penhu ukončuje pět let trvající občanskou válku, kterou vedou komunističtí vzbouřenci podporovaní Vietnamem a Čínou proti zkorumpovanému, proamerickému režimu generála Lon Nola. Sám Lon Nol se dostal k moci o pět let dříve svržením dosavadního dlouholetého autokratického vládce prince Norodma Sihanuka. Toho Nol podezíral z neschopnosti čelit dostatečně komunistickému nebezpečí, které Kambodžu ohrožovalo od 50. let. Uražený Sihanuk, po jehož svržení se Kambodža mění z monarchie v buddhistickou Khmerskou republiku a jenž se ukázal být velice schopným a vychytralým politikem, utváří bizarní spojenectví se svými dosavadními úhlavními nepřáteli - komunisty - s cílem obnovit monarchii a dostat se zpět k moci.

Komunisté tak v následující občanské válce paradoxně vystupují jako spojenci protiprávně sesazeného monarchistického vládce, kteří vedou legitimní, většinou světa posvěcený boj proti zkorumpovanému, loutkovému režimu ve službách amerických imperialistů. Tím, stejně jako příslibem sociální spravedlnosti, si získávají popularitu u velké části kambodžského lidu, především u chudých rolníků, pro něž bylo sesazení Sihanuka svatokrádeží. Toto spojenectví je samozřejmě čistě účelové. Komunisté ho jen takticky využívají a po dobytí moci zcela ignorují veškeré předchozí uzavřené dohody o povaze příštího kambodžského režimu, který má být alespoň na papíře politicky pluralitní a má respektovat přirozené zájmy různých vrstev kambodžské společnosti. Po vítězství komunistů je tedy Sihanuk, jenž do té doby pobýval v čínském exilu a jehož vliv na dění v zemi byl již v průběhu občanské války fakticky nulový, odstaven a posléze uklizen do domácího vězení.

Ihned po dobytí Phnom Penhu se Rudí Khmerové cele ujímají moci a zahajují brutální teror. Obyvatelé hlavního města dostávají příkaz k okamžité evakuaci, která má údajně výhradně praktické důvody a má trvat pouhé tři dny. Dva a půl miliónu lidí včetně těžce nemocných (nemocnice jsou rovněž nemilosrdně vyklizeny) se tak rázem ocitá na silnicích, po nichž se má přemístit do venkovských oblastí. Ti, kdo nejsou schopní pohybu, staří, nemocní atd., jsou jednoduše pobiti.

Brzy po zahájení exodu dochází k prvnímu třídění. Příslušníci Lon Nolovy armády a správy poraženého režimu jsou většinou s celými rodinami odděleni a umláceni, pakliže se jim nepodaří zakrýt pravou totožnost. Stejně tak končí všichni, kdo projeví sebemenší náznak odporu. Ti, kteří během exodu nezemřou hlady či nedostatkem jakékoliv lékařské péče, jsou odvedeni do venkovských oblastí a rozděleni do jednotlivých vesnic, případně donuceni založit v džungli nové vesnice a musejí okamžitě začít žít „tvrdým životem" chudých rolníků pod dohledem zfanatizovaných a většinou zcela nemilosrdných kádrů a vojáků Rudých Khmerů.

Všechna města jsou vyklizena, peníze zrušeny, stejně jako veškeré instituce poraženého režimu včetně škol. Celá kambodžská společnost má projít radikální proměnou. Se vším starým je třeba se bezvýhradně rozejít. Ti, kteří byli vyhnáni z měst nebo se před komunistickým nástupem k moci nacházeli na území kontrolovaném Lon Nolovou armádou, jsou prohlášeni za tzv. nový lid zbavený veškerých práv (na rozdíl od tzv. starého lidu, který od roku 1970 žil na území ovládaném komunisty), lid, který je třeba dílem převychovat, dílem vyhubit, ukáže-li se převýchova jako neúčinná. Celá země se mění v jeden ohromný pracovní tábor.

Kambodžané živoří v hrůzných podmínkách vesnických družstev, pod neomezenou mocí většinou negramotných, zcela indoktrinovaných, převážně velice mladých kádrů a vojáků Rudých Khmerů, kde musejí konat otrocké práce na rýžových polích či na stavbě zavlažovacích kanálů za zoufalého nedostatku potravin a bez jakékoliv kvalifikované lékařské péče. Otrocká dřina je prokládána nekonečnými ideologickými školeními.

Cílem těchto převýchovných táborů (zde je třeba konstatovat, že obyvatelé družstev byli často podle ekonomických potřeb režimu bezohledně přesouváni do jiných oblastí, v nichž byly životní podmínky zpravidla ještě horší) je vymýtit z mysli uvězněných jakékoli individualistické sklony. Zničit jakékoli pojivo k předchozímu životu, srazit úroveň vědomí těch vzdělanějších a kulturně zjemnělejších, tedy především městského obyvatelstva, na úroveň negramotných rolníků, kteří jsou obecně pozdvihováni jako vrcholný vzor mravní dokonalosti, a nastolit absolutně rovnostářskou společnost. To v praxi znamenalo společnost absolutně nemajetných, zcela odlidštěných robotů, kteří se budou bezvýhradně řídit svévolnými rozkazy vládnoucí organizace - Angkaru.

Přízračnost režimu Rudých Khmerů nejlépe ztělesňoval právě Angkar, ve skutečnosti „Komunistická strana Kampučie" (jak byla Kambodža přejmenována), což však zůstávalo po většinu období komunistické hrůzovlády v záměrném utajení. Angkarse ústy svých členů prezentoval coby tajemná, všudypřítomná organizace, která vše vidí, vše řídí, je všemocná a neomylná a příslušné vůdčí kádry a vojáci konají svou činnost výhradně jejím jménem a podle jejích neochvějných směrnic. Protivit se v čemkoliv neomylně spravedlivé vůli Angkaru znamenalo být zavilým nepřítelem kambodžského lidu a tedy zločincem, který si zasluhuje jedině smrt. Angkar, toto tajemné a kruté božstvo, měl ovládat život jednotlivce do nejmenších detailů. Jedině tak mohl být kambodžský národ, zbavený těch, které Angkar odsoudil jakožto neschopné totální proměny, tzn. úplného vzdání se vlastní individuality, „přenesen" do stavu rajské utopie dovršeného komunismu.

Plánovaný komunismus měl být ovšem výhradním vlastnictvím khmerského lidu, neboť jedině on k němu byl vyvolen. Národnostní menšiny: Thajci na západě země, velká vietnamská menšina na východě, muslimští Čamové, byli buď ze země vyhnáni, to se týkalo především Vietnamců, vybiti (Thajci) nebo - jako v případě Čamů - pod trestem smrti nuceni „zapomenout" na jakoukoli národně-kulturní svébytnost a bezezbytku přijmout novou, ryze khmerskou identitu.

Zhruba po roce vlády Rudých Khmerů přichází další fáze revoluce, která se nese ve znamení toho nejhoršího stalinismu. Je to období brutálních stranických čistek, které byly důsledkem stále paranoičtějších představ Pol Pota a jeho nejbližších druhů, že podřízené kádry strany se nějakým způsobem protiví vůli nejužšího vedení. Takový odpor byl nahlížen buď jako neschopnost příslušných kádrů důsledně prosazovat polpotovskou linii, anebo, což bylo mnohem pravděpodobnější, jako záměrná sabotáž s cílem mělo svrhnout vedení KSK, tzn. především Pol Pota samého.

Nakonec se celá Kambodža v Pol Potových očích změnila v rejdiště všudypřítomných zrádců, vnitřních nepřátel a tajných agentů cizích zemí. Nejdříve CIA a potom stále větší měrou Vietnamu, jemuž brzy připadl statut nejhoršího nepřítele usilujícího podkopat důvěru Kambodžanů v polpotovský režim a způsobit jeho pád. Rozhodně především díky těmto zrádcům se prý ekonomické plány Rudých Khmerů, spočívající především ve zvýšené produkci rýže (kultovní plodiny kambodžského komunismu) a v budování staveb rozsáhlého zavlažovacího systému, zoufale nedařily a namísto očekávaných výsledků přicházely hladomory, v jejichž důsledku hynulo stále více Kambodžanů.

Pol Pot si ani na okamžik nepřipustil, že by chyba mohla vězet v samotném systému a v jeho ideologii. Podle něj byla chyba výhradně v lidském faktoru. Neschopní či zrádní jedinci tedy musí být odstaveni a zlikvidováni a na jejich místo musí nastoupit jedinci noví, Angkaru zcela oddaní a ideologicky pravověrní. Intenzita likvidace „zrádců ve vlastních řadách", kterých bylo stále více, nabírala na obrátkách. Synonymem této „spravedlivé odplaty" se stal Tuol Sleng, phnompenhské vězení, kde bylo v tomto období permanentních vnitrostranických čistek mučeno a nakonec popraveno několik tisíc kádrů.

„Země byla rozdělena do šesti zón a každý šéf zóny disponoval jistou mocí a absolutní autonomií. Když bylo třeba konstatovat první neúspěchy ekonomického programu, svaloval Angkar vinu na některé šéfy zón a vysílal vojsko jedné či více zón likvidovat kádry zóny, která nesla údajně odpovědnost za tyto nezdary. Roku 1976 se takto vojáci Speciální zóny a Východní zóny vypořádali se ‚zrádci‘ ze Severu a roku 1977 přitáhli vojáci z Jihozápadu očistit Severozápad. Roku 1978 bylo vyhubeno obyvatelstvo Východní zóny. Tato hromadná vražda, nejkrvavější v historii ‚demokratické‘ Kampučie (o život přišlo více než 100 000 osob), byla sama o sobě genocidou. Rudí Khmerové se chytili do vlastní pasti. Vyslali vojska Východní zóny pod So Phimoým velením, aby napadla Vietnam. Po jejich odražení vtrhla vietnamská vojska v odvetu do Východní zóny, jejíž veškeré obyvatelstvo Angkar obvinil, že je domluveno s nepřítelem. Za trest je vojáci likvidovali po celých vesnicích, po celých rodinách, starý i nový lid bez rozdílu. Všichni, kdo přežili, byli deportováni do jiných zón."2 Zde žili tito deportovaní pod cejchem zrádců a byli přednostně zabíjeni...

Režim Rudých Khmerů padl v lednu roku 1979 po napadaní Kambodže Vietnamem. Vietnamští komunisté, kteří dlouhodobě usilovali o nadvládu nad celou komunistickou Indočínou, z pochopitelných důvodů nechtěli vedle sebe trpět šílený a nevyzpytatelný režim, který je smrtelně nenáviděl a který podnikal ozbrojené útoky do příhraničních oblastí jejich státu. O krutosti režimu Rudých Khmerů nejlépe vypovídá fakt, že ačkoliv Kambodžané vnímají Vietnamce jako přirozené národní nepřátele, kteří se odnepaměti snaží jejich zemi ovládat, a navzdory hysterické protivietnamské nenávisti, kterou mezi kambodžským obyvatelstvem polpotovci přinejmenším poslední dva roky své vlády systematicky rozdmýchávali, vítala převážná většina Kambodžanů vietnamské vojáky jako osvoboditele.

Celkový počet obětí vlády Rudých Khmerů se odhaduje na zhruba jeden a půl miliónu z celkového počtu sedmi miliónu Kambodžanů. Tyto oběti zemřely v důsledku záměrných ideologicky motivovaných likvidací, násilných deportací, krutosti vůdčích kádrů a vojáků na „polích smrti", jak byla nazývána zemědělská družstva, vysílením z otrocké práce, hladu, epidemií, nezdařených pokusů o útěk, atd.

Ideologie Rudých Khmerů

Ideologie Rudých Khmerů se rozhodující měrou inspirovala maoismem, za jehož svéráznou, obzvlášť vyšinutou modifikaci lze kambodžský komunismus bezpochyby označit. Samotný maoismus je pak ve své podstatě pouze osobitou variantou ortodoxního marx-leninismu implantovaného do orientálních podmínek. Sám Mao Ce-tung nikdy nepřestal považovat Marxe, Engelse, Lenina a Stalina za své nezpochybnitelné vzory - ideové praotce čínského komunismu. Jeho pozdější roztržku s chruščovovským a brežněvovským Sovětským svazem vyvolalo v ideologické rovině především Maovo přesvědčení, že se „poststalinský" socialismus Sovětského svazu a jeho satelitů zpronevěřil svým nejvlastnějším ideovým kořenům. Že se zbyrokratizoval a zburžoazněl. Podle maoistů zradil socialisticko-komunistickou revoluci, jejíž prapor tak od té doby přešel výhradně do čínských rukou, případně do rukou těch, kdo přijali maoistický pohled na svět.

K těmto ideologickým spřežencům maoismu lze počítat i část radikální západní levice, jež byla fascinována tehdejší Velkou čínskou kulturní revolucí coby důkazem toho, že čínský politický systém usiluje vskutku o permanentní revoluci, o neustálou sebetransformaci v duchu nejradikálnějších revolučních idejí. Kulturní revoluce měla demonstrovat, že ustavičný revoluční pohyb vpřed vskutku existuje, že revoluční úsilí se nemůže zastavit, dokud nedosáhne svého konečného cíle - vytvoření kvalitativně odlišné reality socialisticko-komunistické utopie. Poststalinský SSSR totiž jakoby k tomuto permanentnímu revolučně-vzestupnému sebeproměňování, ztratil odvahu a sílu, ztratil vůli vzdorovat vlastnímu „kontrarevolučnímu" vývojovému regresu, jehož příznakem je nedostatek patřičného totalitárně-revolučního elánu.

Politický život v SSSR se čínským soudruhům a jejich západním obdivovatelům jevil jako přespříliš statický, umrtvovaný stále pevnějším byrokratickým systémem vlády „změšťáčtělé či zburžoaznělé" stranické oligarchie. Sovětský svaz 60. let, alespoň co se týče domácí politiky, zkrátka postrádal onu potřebnou revoluční dynamiku, bez níž důsledně totalitní systém ztrácí svou nejvlastnější identitu. Revolučně-komunistický Západ se tak s veškerými svými nadějemi obrací k Číně coby skutečné líhni světové revoluce. Maova Rudá knížka se tehdy stává novou biblí nejradikálnější západní revoluční mládeže. „Veliký kormidelník" v ní neochvějně ukazuje vytouženou cestu vpřed.

Kambodža Rudých Khmerů, kteří považovali rudou Čínu za svůj vzor, jejž ovšem hodlali dalekosáhle předčít, se pak v krátkodobých plánech maoistů měla stát hlavním čínským satelitem v jihovýchodní Asii a zároveň předpolím pro šíření čínského politického vlivu v dané oblasti. Severní Vietnam, dříve nejvěrnější spojenec Číny, totiž zklamal, neboť se po čínsko-sovětské roztržce postupně nepokrytě přidal na stranu sovětského kontrarevolučního imperialismu. Rudí Khmerové takovou optiku plně přijímají a s posedlou megalománií se rozhodují, že se stanou vzorem světové socialisticko-komunistické revoluce v jejím radikálně maoistickém pojetí.

Tuto základní genetickou vazbu polpotovské ideologie na čínský komunismus výstižně charakterizuje P. Johnson. Cílem Rudých Khmerů byl pokus zhustit do jediného strašlivého zásahu veškeré společenské změny, k nimž došlo za více než dvacet pět let v Maově Číně. Měla to být totální sociální revoluce, zavrhující a určující k totální likvidaci vše minulé. Každého jedince bylo třeba „psychologicky převychovat", tj. demontovat terorem nebo jinými prostředky tradiční základny, struktury a síly, které až dosud utvářely a vedly každého člověka, a přestavět ho pak dosazením řady nových hodnot v duchu stranického učení.3 Tak v kostce vypadá jádro politického programu Rudých Khmerů.

Program je to ryze maoistický, ovšem to, co je na něm zvlášť úděsné, je bezprecedentní radikalita, s níž měl být uskutečněn. Především je třeba zmínit časové hledisko. Revoluce měla být ve svých základních bodech uskutečněna fakticky přes noc. Prostředkem radikální proměny kambodžské společnosti pak měl být v rozhodující míře permanentní teror. Měla to být podle mínění samotných Rudých Khmérů revoluce „všestravujcí, nemající precedens v žádné dosavadní dějinné události, revoluce živená strašlivým a lítým hněvem - nesmiřitelnou a divokou třídní nenávistí". Jejím zaklínadlem a fetišem se stávají „potoky krve" oddaných revolucionářů, kteří položili své životy v boji proti třídnímu nepříteli, především proti Lon Nolovu režimu, jež se z druhé strany spájí s potoky krve nepřátel kambodžské revoluce všeho druhu pobitých ve jménu svaté spravedlnosti. Militarismus a brutální expresivita slovníku Rudých Khmerů jsou samy o sobě unikátem. Krev pomstí krev, toto heslo museli zotročení obyvatelé zemědělských družstev fanaticky provolávat na konci pravidelných ideologických školení.

Maoistická revoluce se měla primárně realizovat v převážně chudých, zemědělských oblastech východní Asie. Zde ovšem neexistovala nejpokrokovější společenská třída, která je podle marxistické ortodoxie vyvolena dějinami k revoluční úloze - průmyslový proletariát. To ovšem podle maoistů rozhodně nemůže být samotné revoluci na překážku. Chybí-li moderním kapitalismem „zbídačovaný" proletariát, je třeba opřít se o jinou vrstvu společnosti, která je vyvolena být nositelem a posléze realizátorem revolučních idejí.

V případě zaostalých zemí třetího světa se může jednat pouze o rolnictvo. Mao Ce-tung nachází v chudých rolnících to, co nacházeli evropští marxisté v proletariátu. Ten byl v revolučně-spasitelských vizích západních komunistických intelektuálů mytizován coby hříchem sobectví neposkvrněná tabula rasa, matečné lůno „totální transformace", na jejímž konci bude stát kvalitativně zcela přepodstatnělý, vší hříšné nedokonalosti zbavený nový nadčlověk komunismu.

Podobně i Mao Ce-tung spatřuje v rolnících čistou, dosud nepopsanou stránku, na níž je možno napsat ta nejkrásnější slova. Zde je třeba si uvědomit, jak mocně působí gnostická vidina dovršené sociální spravedlnosti. Rozhodující je v každém případě revoluce, jež k ní údajně vede. Kdo je vyvoleným nástrojem takové revoluce, je vposledku druhotné. Zásadní je nepřekonatelná vůle uvést věci do pohybu, samotná skutečnost revoluční praxe vedoucí ke konečnému vítězství. Maoismus tak „osvobozuje" myšlenku proletářské revoluce od jejího ideologického purismu dovedněji a dalekosáhleji, než to před ním učinil leninismus. Nezbytné je zkrátka přesvědčení, že revoluce je nutná, že k ní musí dojít. Případné nesrovnalosti ohledně zralosti časů, v nichž má být uskutečněna, i povahy jejích ústředních hybných sil jsou nakonec bez větších potíží vyřešeny. Mao Ce-tung tak předkládá nové cesty k dosažení socialismu a komunismu.

I nová geopolitická situace tehdejšího světa si žádá nových interpretací univerzální pravdy marxismu. Pro kambodžské studenty uhranuté myšlenkou sociální revoluce „to byla úžasná vize. Cesta k socialismu už nevedla přes kapitalismus západního typu. Další povzbuzení pro ně představoval okřídlený Mao Ce-tungův slogan, že ‚jediným měřítkem pravdy je revoluční praxe miliónů‘, což znamenalo, že revoluce je vlastně cokoli, co si lidové masy nebo jejich vůdci budou přát. Univerzální pravdu marxismu ... je nutné spojit s národními specifiky, protože jedině touto kombinací získaná národní forma může uspět. ‚Univerzálně‘ platný návod na úspěšnou revoluci podle Mao Ce-tunga neexistoval."4

Rudí Khmerové sami sebe chápali coby součást světového revolučního hnutí, jemuž v dané chvíli vévodila ideologie maoismu. Nicméně svou roli v tomto hnutí pojímali zcela originálním způsobem. Pol Pot a jeho soudruzi byli přesvědčeni, že k vedoucí úloze ve světové revoluci je od nynějška předurčen khmerský národ, který je dějinami povolán k tomu, aby dovršil to, co bylo v Číně, případně ve stalinském SSSR sice započato, ale nedovedeno ke zdárnému konci. Pol Pot byl přesvědčen, že oheň revoluce ve světě vyhasíná. V době, kdy Rudí Khmerové uchvátili moc, byl již maoistický dogmatismus v Číně na ústupu. Po Maově smrti, která následovala o rok později, a po odstavení radikálně levicové kliky tzv. „bandy čtyř" se čínští komunisté vůbec odklonili od maoistických dogmat (v ekonomické oblasti) a vydávají se cestou revizionismu, zosobněného Teng Siao-pchingem.Vůdčí úloha ve světové revoluci tak podle Pol Pota připadla Kambodžanům.

Rudí Khmerové byli fanatickými, byť povrchními, nedovzdělanými, marx-leninisty, ale zároveň byli extrémními nacionalisty, ba přímo (zejména ve svém vztahu k Vietnamcům) rasisty. Nedá se ovšem přesvědčivě doložit, že by ve svém nacionalistickém fanatismu byli vědomě inspirováni fašistickými či nacionálně socialistickými teoriemi západního původu. Tento prvek jejich ideologie má spíše domácí, ryze khmerské kořeny.

Zde se již dostáváme k druhému faktoru, který se značnou měrou podílel na vytvoření jedinečného charakteru ideologie i praxe Rudých Khmerů. Je jím výrazná svébytnost kambodžského národa, jeho kulturní a dějinné tradice. Khmerové kdysi vytvořili mocnou říši Angkor, která od 9. do 15. století patřila k nejvýznamnějším státním útvarům na poloostrově Zadní Indie. Největší chloubou Angkoru a také symbolem jeho zašlé slávy se stal rozsáhlý hinduisticko-buddhistický chrámový komplex, který bývá považován za jeden z nejpodivuhodnějších starobylých architektonických skvostů světa. Po úpadku moci Angkorubyla Kambodža soustavně ohrožována a utlačována dvěma silnějšími sousedy, Siamem a Vietnamem. Khmerové od té doby trpěli a stále ještě trpí těžkou národní frustrací. Svůj národní osud chápali jako ohromnou nespravedlnost. Kromě toho se obávali, že je jejich mocnější sousedé, to se týkalo především Vietnamců, nakonec pohltí či zotročí. Sedmdesát let francouzské koloniální správy, jež v této oblasti usilovala o vyvážené rozložení sil, jim v tomto ohledu zajistilo relativní pocit klidu. Po získání státní nezávislosti se ovšem tradiční obavy rozhořely nanovo.

Z vědomí bývalé národní velikosti, jež díky nešťastné nepřízni osudu pominula, avšak, jak Kambodžané věřili, pouze na omezený čas, plynula mimořádná národní hrdost Khmerů, která mnohdy přerůstala ve zcela iracionální megalomanství. Pol Pot byl kupříkladu přesvědčen, že khmerský národ je, na rozdíl od jiných, schopen vybudovat dokonalý a prosperující komunismus takřka z vody, pouze silou vůle, živené nezlomným ideovým přesvědčením. „Když náš národ dokázal vybudovatAngkor, dokáže všechno."

A právě toto fantasmagorické přesvědčení o údajně nepřekonatelném nadání kambodžského národa, o jeho vyvolenosti k realizaci „nejkrásnějšího snu lidstva" se zřejmě stalo hlavní příčinou chorobného nacionalismu (či rasismu), jenž v polpotovské ideologii vytvářel bizarní syntézu s marxistickým internacionalismem. Aby totiž mohla revoluce uspět, musí být skrznaskrz khmerská. Jiné národnosti se na ní nemohou podílet, neboť k tomu nemají patřičné dispozice. Má-li mít tedy revoluce opravdovou naději na úspěch, je jejich násilná asimilace, vyhnání či vyhlazení holou nezbytností. Pouze čistokrevní Khmerové (zde je namístě konstatovat, že vůdci kambodžských komunistů včetně Pol Pota samého žádnými čistými Khmery nebyli, nýbrž měli smíšený, khmersko-čínský původ) jsou totiž způsobilí vyvinout nezbytné úsilí k vytvoření nového světa rolnického komunismu. Vždyť přece „dokázali zbudovat Angkor".

Tento „rudý fašismus" se samozřejmě v rámci internacionálního marx-leninismu jeví jako metahereze, ale kambodžským komunistům dokonale zapadal do jejich šílených vizí. Kambodžský komunismus se pochopitelně měl stát vzorem pro celý svět. Jeho význam a vliv měl být tedy vposledku univerzální. Nicméně nejprve musel být vytvořen, a to bylo výhradně záležitostí Kambodžanů. Vietnamci, Thajci, Číňané a muslimští Čamové, nejvýznamnější národnostní menšiny v Kambodži, museli tudíž z kambodžského území okamžitě zmizet.

Dalším význačným rysem khmerského národa je podle názorů samotných Kambodžanů nebývalá krutost. Mimořádná brutalita, jíž je režim Rudých Khmérů proslulý jako ničím jiným, má údajně hluboké kulturní kořeny. Slavné království Angkorse vyznačovalo velice brutálním trestním systémem a jednou z nejkrutějších forem otrokářství v celé oblasti jihovýchodní Asie. Instituce otroctví zapustila v Kambodži hluboké kořeny. Plně vymýtit otroctví se podařilo až Francouzům na konci 19. století. O kambodžské mentalitě v tomto ohledu výmluvně vypovídá následující text: „V civilizované společnosti lidé chápou, co znamená slůvko spravedlnost. V naší khmerské společnosti je to neznámý pojem... Jako bychom se stále řídili divošskými zásadami dávné minulosti. Pokud někoho odsoudíme, pozabíjíme i všechny jeho příbuzné, aby se nám jednoho dne nemohli pomstít... Pokud srazíme protivníka k zemi, mlátíme ho, dokud nezemře. Vítězství pro nás znamená, že náš protivník je mrtev. Pokud zůstane naživu, tak to není žádné vítězství. To je naše khmerská mentalita."5

K vražednému šílenství režimu kambodžských komunistů pochopitelně přispěla i celková atmosféra nemilosrdné, dlouhotrvající občanské války, kde byla násilná smrt na denním pořádku. Nenávist k buržoazii a ke všemu západnímu velkou měrou podnítilo i rozsáhlé bombardování venkovských oblastí, které bylo pod kontrolou komunistů, a které podnikla na žádost Lon Nolova režimu americká armáda. Toto bombardování sice na čas zpomalilo postup komunistických povstalců na Phnom Penh, avšak způsobilo smrt či ztrátu všeho majetku desetitisícům kambodžských rolníků. Těchto nešťastných událostí pochopitelně propagandisticky využívali Rudí Khmerové, kteří v masách takto postižených lidí získávali své nejoddanější stoupence.

Přesto P. Short, vedle jiných autorů, jednoznačně odmítá oblíbenou tezi západních levicových intelektuálů (mezi nimiž obzvláště proslul známý americký lingvista a profesionální kritik americké zahraniční politiky Noam Chomsky), že vražedné násilí Rudých Khmerů po jejich uchvácení moci bylo jen logickou reakcí na krutosti Lon Nolova režimu a amerického vojenského angažmá v Indočíně. Režim Rudých Khmerů byl takový, jaký byl, především díky své šílené destruktivní ideologii, jež byla jeho hnacím motorem.

Faktor kambodžského náboženství

Poslední skutečností, o níž bych se v této části textu rád zmínil, je kambodžské národní náboženství - théravádový buddhismus. Buddhistické pojímání reality se svou tendencí k negaci všeho individuálního mělo na povahu ideologie a praxe Rudých Khmerů zásadní vliv. Revoluční vidinou kambodžských komunistů byla totální unifikace khmerského společenství - vší různotvárnosti zbavená monistická jednolitost. Otevřeně vyznávat buddhismus, jenž byl hlavním pilířem starého světa, který měl být beze zbytku pohřben, bylo v nové Kambodži z pochopitelných důvodů zakázáno pod hrozbou nejvyššího trestu. Buddhističtí mniši byli buď pobiti, nebo posláni do převýchovných táborů, kde většina z nich zemřela. Chrámy a svatyně byly zbořeny nebo znesvěceny, tj. využívány k „hospodářským účelům". Veškerá vzpomínka na buddhistickou minulost měla být nemilosrdně vymýcena.

Přesto se kambodžský komunismus silného buddhistického vlivu nezbavil. Ba naopak, buddhistická spiritualita, byť značně zvulgarizovaná, spoluutvářela jeho ideové jádro. „V kambodžském stranickém vedení i mezi členy strany théravádový buddhismus výrazně ovlivňoval pojetí marxismu stejně, jako se konfucianismus v sousední Číně podílel na utváření maoismu."6 (Sám Pol Pot býval v mládí buddhistickým novicem.) Buddhismus výrazně pomohl kambodžským komunistům při utváření jejich originálního pojetí marx-leninské ideologie, jež byla aplikovatelná na místní kulturní podmínky.

Jak již bylo řečeno, v Kambodži neexistoval téměř žádný průmyslový proletariát. Úkol stát se výhradním nositelem revolučních idejí tudíž padl na chudé rolnictvo. Toto rolnictvo bylo ovšem nutno „proletarizovat" a tím jej učinit hybatelem dějin podle elementárních tezí marxistické dialektiky. (O to usiloval poněkud odlišným způsobem i Mao Ce-tung v Číně.) Tento problém měl být v souladu s kambodžskými národními specifiky vyřešen buddhisticky. K potřebné „proletarizaci" rolnictva stačilo získání revolučně-proletářského vědomí. „Společenská třída marxisty všude jinde ve světě (včetně Číny) definovaná druhem ekonomické aktivity byla pro kambodžské komunisty záležitostí vědomí. Vůbec nezáleželo na tom, že se jednalo o zcela kacířskou tezi, protože Khmerům připadala velmi lákavá a zněla jim logicky."7

Vůdci Rudých Khmerů během svých studií ve Francii přičichli k myšlence marxistické revoluce. Idea násilné cesty ke komunismu je natolik uhranula, že si vysnili vlastní marxismus, který měl být dostatečně srozumitelný pro buddhisticky smýšlející kambodžský národ. Objektivní historické, ekonomické faktory, jež mají pro samotnou možnost třídní revoluce v ortodoxním marxismu primární význam, byly odsunuty na druhou kolej. Vše se zde stává záležitostí pouhé vůle. „Proletářské vědomí" je plně osvobozeno od své příčinné závislosti na reálné existenci jakéhokoliv proletariátu. Ideologie kambodžského komunismu je tak v posledku rozhodující měrou obyčejným, nikterak nezastíraným voluntarismem.

Théravádový buddhismus se neblaze podepsal i na bezprecedentní krutosti režimu Rudých Khmerů. To ostatně není nic překvapivého, vezmeme-li v potaz odlišné chápání povahy a hodnoty lidské osoby v kulturním světě křesťanského Západu a v duchovním prostoru orientálního monismu. Vnímání reality je u Kambodžanů do značné míry prostoupeno bezmocným fatalismem, důsledkem víry v reinkarnaci. Četná svědectví obětí teroru Rudých Khmerů jednoznačně vypovídají o přesvědčení těchto obětí, že jejich utrpení zapříčinila špatná karma - trest za zlo páchané v předchozích životech.

Konečným cílem polpotovců bylo vytvořit společnost, v níž by vědomí jakékoli individuality vůbec přestalo existovat. Všichni měli být naprosto stejní, zbavení všeho osobitého, čímž byla myšlena i veškerá intelektuální výbava - „myšlenkové vlastnictví". Proto ta bezbřehá nenávist k intelektuálům a vzdělání vůbec, proto ten ideál prvobytného, negramotného rolníka nebo ještě lépe ideál zcela poddajného dobytčete bezmyšlenkovitě vykonávajícího příkazy. Člověk měl splynout s přírodou - nižším stupněm organického bytí, poklesnout na úroveň bezvýhradně poslušného a v této své poslušnosti šťastně nevědomého zvířete. Je-li tedy záměrem théravádového buddhismu negace osobnosti, (vlastní „sebezdokonalování v nihilistickém smyslu negace všeho jedinečného"8), která má vést až k jejímu totálnímu znicotnění, rozpuštění v univerzální nirváně, potom Rudí Khmerové ke svým brutálně destruktivním cílům pouze zneužili tradičního smýšlení Kambodžanů.

(Pokračování příště.)

Poznámky:

  • Philip SHORT: Pol Pot - Dějiny zlého snu, BB/art, Praha 2005.
  • Yves TERNON: Genocidy XX. století, Themis, Praha 1997, str. 181-182.
  • Paul JOHNSON: Dějiny dvacátého století, Rozmluvy, Praha 1991, str. 636.
  • P. SHORT: Pol Pot - Dějiny zlého snu, str. 94.
  • Ibid., str. 421.
  • Ibid., str. 181.
  • Ibid., str. 181.
  • Ibid., str. 181.
  • Další literatura:

    Jean-Louis MARGOLIN, Kambodža: V zemi neskutečných zločinů, in: Černá kniha komunismu, Paseka, Praha 1999.

    Ian MABBETT, David CHANDLER: Khmerové, NLN, Praha 2000.

    Thierry WOLTON, Rudohnědá nemoc 20. století, VOLVOX GLOBATOR, Praha 2003.

    Haing NGOR, Kambodžská odysea, in: Revolver Revue 19, Praha 1992.