Ročník 2005‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Karikatury jako stimul mezináboženského dialogu

Václav Meloun

1. Vymezení problému

Kauza karikatur proroka Mohameda zveřejněných v dánském tisku přilákala pozornost širokého publika a zdá se, že zájem o ni neopadá. To je pochopitelné vzhledem k násilným reakcím muslimů v mnoha zemích. Ohlasy v Evropě mají široké spektrum. Od naprostého souhlasu s jednáním dánských redaktorů, který se opírá o absolutní platnost svobody slova, až po odsouzení uvedeného činu jako nezodpovědného znevážení náboženského cítění. Problém sám o sobě není jednoduchý - většina komentářů ho vnímá jako projev střetu rozdílných kultur - a ještě více se komplikuje vlivem druhotných faktorů, např. ekonomických.

Na začátku nejprve vymezíme situaci, který bude předmětem posouzení. Karikatura je podle Slovníku cizích slov: „zkratkovitá kresba zesměšňující nebo satiricky odsuzující přehnáním nápadných znaků..."1 V této definici je podstatné, že se jedná o směšnost plynoucí z akcentování určitých rysů, které jsou karikovanému předmětu vlastní a nepřisuzují se mu tedy nepravdivě. Za karikaturu v tomto smyslu nelze považovat pouhé dehonestující znázornění něčeho, bez určitého - řekněme - „sdělení".

Za reprezentativní příklad lze proto považovat karikaturu, která znázorňuje proroka Mohameda s bombou v turbanu. Slovně vyjádřeno klade kresba otázku: „Nevyplývá násilí, kterého jsme v poslední době svědky, přímo z povahy islámu? A pokud ano, je taková víra hodná následování? Klade si legitimně nárok na přijetí člověkem?" Tuto otázku a odpověď na ni je možné považovat za jádro celého problému. V širším kontextu se jedná o jeden z hlavních problémů v civilizačním střetu islámu a západního světa. Protože nejsem znalcem islámu, nemohu dát na uvedenou otázku odpověď. To je úkol pro povolanější. V této glose se však pokusíme posoudit, zda bylo vůbec oprávněné vznášet takovou otázku, resp. vznášet ji právě takovým způsobem.

Abychom předešli případným námitkám, rovnou dodejme, že cílem tohoto příspěvku nebude nalézt skutečný motiv autorů karikatur. Nechceme se také pokoušet posoudit všechny karikatury, které se v dané kauze objevily. Část z nich jistě nesplňuje výše uvedenou definici a neklade žádnou otázku, ale prostě jen znevažuje islám způsobem, který je nepřijatelný prakticky v každém kontextu. Těmito karikaturami se další text nezabývá a proto na ně není možné vztáhnout závěry, ke kterým dospívá. Problémem se tedy budeme zabývat pouze z určitého aspektu. Někdo by proto mohl namítnout, že takovou abstrakcí se příliš odpoutáváme od původního problému v jeho komplexnosti a závěry tudíž nebude možné aplikovat na samotnou kauzu karikatur. Zvolený aspekt se však ukazuje jako klíčový a soustředíme-li se na něj, dojde naopak k nezbytnému zacílení na jádro problému.

2. Jde skutečně jen o formu?

Připusťme tedy hypoteticky, že násilné projevy jsou vnitřně spojeny s náboženstvím islámu, vyplývají z jeho podstaty. Karikatury na tuto spojitost upozornily. Zároveň však zesměšnily posvátný symbol vyznavačů islámu a urazily tím jejich náboženské cítění. Na čí straně je pravda? Měli novináři právo na takovou prezentaci svého názoru? Protože svoboda slova je absolutní hodnotou, kterou je třeba respektovat za všech okolností? I když to ne každému musí být po chuti? Anebo jednali nezodpovědně, záměrně znevážili svatou věc, a rozhořčení je na místě?

Problém se tedy na první pohled jeví - a je tak většinou prezentován i v médiích - jako problém adekvátního užití svobody slova ve vztahu k oblasti náboženství. Mnoho hlasů tvrdí, že každé znevážení náboženství je vždy překročením hranic svobody projevu a je tudíž za všech okolností neoprávněné. Povinný ohled k náboženskému cítění přitom úzce souvisí s náboženskou svobodou (resp. svobodou volby životního přesvědčení) jako takovou. Legitimně zastávané životní přesvědčení jistě „má právo" nebýt bezdůvodně uráženo. V určitém smyslu jde o analogii k právu člověka na ochranu osobnosti, tj. právu nebýt pomlouván.

Jestliže ale připustíme výše uvedenou hypotézu o spojení islámu a násilí, objevuje se pod původním sporem svobody slova s náboženskou svobodou hlubší a podstatnější vrstva. Tím hlubším problémem je konflikt práva na život jedněch s náboženskou svobodou druhých. Svým (svobodným) projevem karikaturisté vyjadřují obavy obyvatel západního světa z islámu: „Máme strach, že vaše víra ohrožuje naše životy. Zdá se nám totiž, že jejím cílem je zničení naší civilizace." V takovém případě je právo na život primární a je legitimní náboženskou svobodu omezit.

Nadřazenost práva na život nad náboženskou svobodou v daném případě zdůvodňuje velmi jasně R. Joch ve svém článkuLimity (náboženské) svobody: „Máme-li totiž určitá přirozená práva (např. právo na svobodu slova, náboženskou svobodu), znamená to, že politická obec nám je má garantovat. To ale potom logicky znamená, že nikdo nemá žádné přirozené právo usilovat o změnu spravedlivého, tj. svobodného charakteru oné politické obce. Nikdo tedy nemá přirozené právo pod jakoukoli záminkou zničit svobodné společenské a politické prostředí, v němž můžeme svá legitimní přirozená práva smysluplně uplatňovat."2

Při postupu od jádra problému k jeho vnější vrstvě je spojitost následující: Člověk se přirozeně brání, je-li jeho život ohrožen. A veřejnou deklaraci pocitu ohrožení lze považovat za nejmírnější formu obrany. Třeba se agresor zalekne, že jeho plány byly odhaleny, a od svých záměrů upustí. Nebo se ukáže, že šlo o nedorozumění a obavy budou opět rozptýleny. Právě takovou deklarací pocitu ohrožení karikatury jsou. Vlastně jde o velmi civilizovaný čin: dřív než se začneme bránit, ujistíme se, že nebezpečí je reálné, ne pouze domnělé. Takový postup ostře kontrastuje s barbarskou reakcí druhé strany.

Samotný problém karikatur se tedy jeví pouze jako vedlejší. Jako spor o vhodnost využití určité literární formy k vyjádření nějakého sdělení. Jistě, i formu je třeba volit s rozvahou, zvláště v tak delikátní oblasti, jakou je náboženství. Přesto se zdá, že i pro použití karikatury jako formy byly dobré důvody.

Podle všeho Evropa adresovala karikatury především sama sobě. Političtí představitelé evropských zemí totiž dodržují zásadu politické korektnosti a o ožehavém tématu s představiteli islámu otevřeně nemluví. Z různých důvodů - ať už kvůli obchodním zájmům nebo ze strachu z případné odvety vůči svým zemím. (Ve druhém případě se paradoxně ocitají v bludném kruhu, kdy ze strachu z aktuálního, relativně malého ohrožení, neřeší narůstající, mnohem větší nebezpečí v budoucnu.) Jestliže o problému mlčí ti, kdo jsou odpovědní za jeho řešení, za ochranu a bezpečí obyvatel svých států, lze se divit, že prosákne formou „lidové tvořivosti", jaksi zdola? Řešení strohou, neemocionální formou (diplomacie) nezabírá, protože se nekoná. Co tedy zbývá než zlehčit tíži vlastní bezvýchodné situace? Trefně to vyjadřuje titulek článku Tomáše Němečka: Právo smát se vlastnímu strachu.3

Ale i ve vztahu k islámskému světu má forma karikatury své odůvodnění. Jestliže totiž absolutní Dobro ukládá člověku za povinnost dopouštět se zla, popírá tím samo sebe. Těžko lze myslet absurdnější situaci než rozpor, který se nachází v samotném Bohu. A absurdita si o své zkarikování sama říká. Zpravidla je totiž lépe patrná ve vtipné, pregnantní zkratce než v rozsáhlém traktátu. Vtip také působí jako lakmusový papírek pro odhalení kyselého prostředí fanatismu.

Velmi častá reakce v Evropě má zhruba následující podobu: „Ano, jde o projev střetu kultur. Nicméně zveřejnění karikatur - zvolená forma - byla nezodpovědná. Odpor byl tedy oprávněný. Ale i zvolená forma odporu byla nezodpovědná, násilí je nepřijatelné." Pro samotný problém však není nepřiměřená reakce podstatná. Lze si představit, že reakce by byly umírněné, např. pouze za využití diplomatických prostředků. Tím by problém oprávněného použití karikatur v daném případě nezmizel, i když by se o něm jistě diskutovalo s mnohem menší naléhavostí.

Tento paradigmatický postoj se mýlí v tom, jak identifikuje jádro problému. Ulpívá na povrchu a řeší spornou formu. Místo toho bylo třeba se od takového položení problému odpoutat a vyjadřovat se k podstatnému. „Ano, došlo ke znevážení náboženského symbolu. Nicméně o to tu teď neběží. Takový čin měl upozornit na mnohem závažnější problém -konflikt civilizací. Západ se střetává s mnoha kulturami. Proč právě střet s islámem je tak napjatý? Proč není podobně problematický střet s kulturou hinduistickou, buddhistickou, atd.? Je chyba v západní kultuře? Anebo v islámu? Nebo jde prostě o danost, se kterou je nutné se smířit?"

Zastánci zmíněného postoje totiž vycházejí z toho, že znají odpověď na otázku položenou v úvodu článku. Islám není násilné náboženství. Většina muslimů přece nejsou fanatici. Násilí je dílem minoritních radikalizovaných skupin. Vychází ale toto přesvědčení ze skutečné orientace v dané problematice, anebo jde pouze o mínění, které není podložené dostatečnými důvody? To, že většina muslimů nejedná fanaticky, násilně, ještě zdaleka nevypovídá o povaze islámu jako takového. Co když třeba jen pod tlakem svého svědomí jednají prostě lidsky? Navzdory požadavkům své víry?

Primárně je tedy potřeba zabývat se klíčovou otázkou povahy islámu. Bude-li o ní rozhodnuto, v lepším případě se jeho vnitřní spojitost s násilím nepotvrdí, v tom horším se naopak prokáže. Západ tak bude zbaven své nejistoty. Problém karikatur se pak vyřeší jaksi samovolně, protože západní pojetí svobody slova jistě nezahrnuje bezdůvodný výsměch náboženským symbolům. V případě, že tedy bude vyvráceno podezření ze spojení islámu a násilí, je zveřejňování podobných karikatur odsouzeníhodné a viníci by měli být voláni k zodpovědnosti. Pokud se naopak podezření potvrdí, jsou karikatury odvážným činem, který zaslouží uznání a podporu. Možná právě i kvůli předvídatelným, pro civilizovaný svět však nepochopitelným a nepřijatelným, reakcím.

3. Křesťané o karikaturách

Tolik k rozboru kauzy jako takové. Ve zbytku článku se budeme ve světle výše řečeného zabývat několika komentáři.

Fabiano Golgo, redaktor deníku Metro, který se podle svých slov „proti názoru redakce" rozhodl zveřejnit karikatury, prohlásil: „Zemřu za právo jiných říkat mi buzna, pokud chtějí. Nemohou mi však zakazovat, abych jí byl. Takže, pokud nikdo muslimům nezakazuje, aby věřili v to, co chtějí, nemám povinnost dodržovat jejich víru."4 Zřejmě se chce říci: „Každý ať si věří, čemu chce, a ostatní nechá na pokoji." Takový názor ale odhlíží od obsahu víry. Co když nějaká víra obsahuje článek přímo ohrožující životy jiných? Také její stoupence necháme, ať si věří, čemu chtějí? Ale oni nás bohužel na pokoji nechat nechtějí...

Na kauzu karikatur přicházejí ohlasy z nejrůznějších míst. Mezi jinými se k ní vyjádřil také kardinál Miloslav Vlk. V prohlášení České biskupské konference identifikuje kauzu jako příklad střetu dvou kultur a kritizuje sekularizovanou západní společnost za její bezbřehé chápání svobody a nerespektování náboženského cítění. Své pojetí svobody musí západní kultura zreflektovat, protože z jejího nesprávného pochopení mohou vznikat další problémy. Křesťané se bohužel tomuto nesprávnému chápání svobody přizpůsobili, a proto nehájí důsledně své náboženské cítění. Na závěr kardinál Vlk vyslovuje nesouhlas s reakcí muslimské strany, i když je podle něj možné ji z hlediska islámské kultury pochopit. Řešením je úsilí o vzájemné setkávání kultur, toleranci a úctu, které zabraňují střetům.

Se slovy o chápání svobody bez hranic v současné západní společnosti nelze než souhlasit. Kontext, ve kterém byla vyslovena, je však nešťastně zvolený. V daném případě se nejednalo o takový nezodpovědný projev pokleslého chápání svobody, ale spíše o projev existujícího a přitom neřešeného pocitu ohrožení západní civilizace ze strany islámu. Podobně nešťastná je v tomto kontextu zmínka o slabosti křesťanů při obraně vlastní víry. Jistě, i s tímto tvrzením lze souhlasit a větší důslednost je na místě. Vzhledem k následným reakcím z muslimské strany se ale nabízí otázka, jak asi pochopí uvedenou poznámku čtenáři, kteří se za křesťany nepovažují. Chce snad pan kardinál říci, že i křesťané by měli přitvrdit v podobném duchu? Určitě ne. Logika (kon)textu však strhává tímto směrem.

Namísto kritiky sekularizované společnosti bylo v tomto případě třeba postavit se na její stranu. Čin dánských novinářů totiž nebyl aktem zesměšnění náboženství jako takového, a proto není na místě solidární postoj jednoho náboženství s druhým. Šlo o projev autentické svobody slova, kterou západní kultura (i když většinově sekulární) a křesťanství sdílí, proti reálnému ohrožení zahalenému do náboženského hávu.

Součástí zmiňovaného setkávání a vzájemného poznávání křesťanství a islámu by mělo na prvním místě být vyjasnění otázky o poměru islámu a násilí: zda z pravého islámu násilí skutečně nijak neplyne, zda jde opravdu o náboženství míru a terorismus je jen záležitostí izolovaných skupin, které pravý islám hrubě dezinterpretují. Je-li tomu tak, potom by se tento fakt měl projevit v trvalém postoji náboženských představitelů islámu. Jejich hlavním zájmem by přeci mělo být očistit vlastní víru od sebemenšího podezření z defektu, který korumpuje samotnou podstatu náboženství. Občasné odsouzení největších výbuchů násilí takovým postojem není. A rozhodně jím není situace, kdy výzvy k násilí přicházejí z úst duchovních. Takové případy by měly být předmětem obzvláště důrazného odsudku.

Kauzu karikatur srovnává ve svém článku5 poslanec Jiří Karas s kauzou publikace „Život Ježíše", která zesměšňuje zakladatele křesťanství. Poukazuje na dvojí metr. Zatímco zesměšnění křesťanství se přešlo bez povšimnutí, politická korektnost v případě karikatur Mohameda vede k omluvám z úst evropských politiků a propouštění provinilých redaktorů. Kdyby prý křesťané začali hrozit násilím, šel by hanopis nejspíš do stoupy. Řešením má být stanovení limitů pro svobodu slova tak, aby byla respektována důstojnost všech. Zejména v tak citlivých oblastech jako je náboženské cítění. Kdyby přesto došlo k uražení náboženského cítění, neměl by mít zákonný postih menší účinnost než jiné, tvrdší postupy. Pak by prý nebyl důvod se radikalizovat.

S článkem lze z větší části souhlasit. Problematická je ale implikace, která plyne ze závěrečné pasáže. „Tvrdšími postupy" bude vždy možné dosáhnout větší účinnosti. Záleží jen na míře tvrdosti, kterou zvolíme. Znamená to tedy, že je důvod se radikalizovat? Jak moc? Do stejné míry, jaké jsme nyní svědky v islámu? Tak to jistě myšleno není, ale váha argumentu spočívá právě na této zamlčené souvislosti.

Oběma článkům je společná snaha těžit z nastalé situace a využít ji ke zlepšení postavení křesťanství ve většinové sekularizované společnosti. Parafrázovaně autoři říkají: „Naše náboženské cítění je také uráženo a nikdo si z toho nic nedělá. To není správné. I my máme nárok na stejné ohledy k našim náboženským citům. Nebo budeme muset zajít tak daleko jako oni, abyste nás začali brát vážně...?" Ani jeden z autorů jistě neměl na mysli toto. Nicméně situace, v jaké byly jejich námitky vysloveny, svádí k takové interpretaci a dlužno říci, že ne zcela neoprávněně.

Na místě by bylo spíše jiné srovnání: Křesťanství není slepá víra popírající rozum. Naopak, je s rozumem v harmonii, v určitém smyslu je jeho přirozeným vyústěním. Proto křesťan nemůže ignorovat námitky, které by poukazovaly na závažný defekt (logický, mravní) v obsahu jeho víry. Měl by se jimi zabývat s nejvyšší vážností. Pokud by snad křesťané byli k takovým výzvám hluší, je poukaz formou karikatury naprosto namístě. Není přece nic trapnějšího, než tvrdošíjně uctívat Boha, který ve skutečnosti žádným Bohem není. Kritikům by naopak měli být vděčni za službu pravdou, kterou jim prokázali.

A podobné urážky jako spisek „Život Ježíše" křesťanství snese. To neznamená, že k tomu bude mlčet. Ale nejde o karikaturu podle výše uvedené definice. Nejedná se totiž o akcentování něčeho, co je křesťanství vlastní. Jde o trapný a ubohý pokus, který podsouvá něco, co není pravda. To naší víře neublíží. I díky ní se nyní těší vydavatelé různých spisků svobodě svého hloupého slova. Ve sporu o tuto svobodu naopak stojí křesťanství na straně Evropy, Západu. Současná situace, tedy pokud by představitelé křesťanských církví zaujali takový postoj, je totiž poměrně výmluvným příkladem toho, jak mnoho společného ještě stále mají západní společnost (byť dnes z většiny sekulární) a křesťanství. Bez ohledu na to, že jde o fakt mnohým nepříjemný a že si nenašel cestu ani do preambule evropské ústavy...

Poznámky:

  1. L. KLIMEŠ: Slovník cizích slov, SPN, Praha 1986, str. 333.
  2. R. JOCH: Limity (náboženské) svobody, in: Distance 4/7, str. 65-6.
  3. Hospodářské noviny, 8. února 2006.
  4. Viz citace v článku M. Čermáka - Naše akademická debata o karikaturách Mohameda, Hospodářské noviny, 9. února 2006.
  5. www.christnet.cz, článek J. Karase - Svoboda slova a politická korektnost - je datován 8. února 2006.