Ročník 2005‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Srovnání pojetí lidských práv mezinárodních institucí a katolické církve - Díl I.

Lenka Budková

Úvod

Jeden z předpokladů, které s sebou nese psaní textu jakéhokoli druhu, je vědomí, že výslednou práci (snad) bude někdy někdo také číst. Tento úvod se tedy primárně obrací na případného čtenáře a měl by mu sloužit jako jakýsi „návod k použití". Předně je jeho cílem upřesnit, co je středem zájmu celého následujícího textu a proč je na místě bádat právě v této oblasti. Další věc, kterou je nutné objasnit, jsou východiska a postoje, z jejichž perspektivy práce vznikala. Na základě těchto informací by měl mít čtenář možnost lépe porozumět sdělení, které je mu předkládáno, což mu usnadní „použití" výsledného díla.

Jak napovídá sám název práce, středem pozornosti je idea lidských práv. Proč právě lidská práva? Jedním z důvodů je skutečnost, že tento koncept pravidel, na základě kterých by měla být organizována moderní společnost, je v současnosti velmi populární - ne-li v oblasti politologické, pak zajisté v oblasti veřejné, tedy politické. Ovšem popularita s sebou nese i jisté negativní důsledky. Tak jako všechno, o čem se často mluví, i lidská práva jako by občas ztrácela jasný obsah a stávala se pouze nástrojem, který lze použít kdykoli, proti komukoli a na obranu čehokoli, protože kdo by měl výhrady k „lidským právům", toho lze vždy obvinit z nelidskosti. Navíc koncept lidských práv je přijímán širokým okruhem veřejnosti, a to téměř bezvýhradně. Můžeme se tedy ptát, zda je ona nejznámější podoba lidských práv jediná možná, nebo existují-li její alternativy.

Nastíněné téma je velmi široké a je třeba je konkretizovat. K objasnění výrazu „obecně přijímaná podoba lidských práv", může sloužit jejich formulace, s kterou se setkáváme v dokumentech a interpretacích mezinárodních institucí.Typickým příkladem jsou např. Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 nebo Evropská úmluva o lidských právech z roku 1950. Právě tyto a obdobné dokumenty jsou často obecně přijímané, mezinárodní instituce jako EU či OSN vystupují mimo jiné jako garanti lidských práv a jejich orgány (Evropský soud pro lidská práva ap.) mají při jejich výkladu často konečné slovo.2

Možnou alternativu tohoto pojetí představuje interpretace, s níž přichází římskokatolická církev. Důvodů je několik. Církev, byť není institucí s primárně politickým nábojem, se ke konceptu lidských práv několikrát velmi důrazně a jasně vyjádřila. Přestože otázka postavení katolické církve v oblasti politické by vydala na nejednu samostatnou politologickou práci3, je možné říci, že přes veškeré vstřícné kroky zůstává tato instituce autonomní a z této pozice si její představitelé mohou dovolit, a také často dovolují, vyslovovat názory, jejichž cílem není všeobecný souhlas. Lze tedy předpokládat, že i v otázce lidských práv si katolická církev zachovává nezávislost.

Otázka, kterou se tato práce zabývá, tedy zní takto: Existují rozdíly v přístupu ke koncepci lidských práv katolické církve a mezinárodních institucí? Pokud ano, jaké?

K dobrému politologickému zvyku by mělo patřit i to, aby se autor přiznal k určitým hodnotám a osobním postojům. Tato práce vychází ze zázemí katolického. Je však nutné mít na paměti, že sociální nauka církve, do které spadají i lidská práva, nepatří k dogmatickým církevním základům, je tedy oblastí, která se může proměňovat nejen v čase, ale také v různých přístupech jednotlivců, byť stejného vyznání.

1. METODOLOGICKÁ POZNÁMKA

Politologická východiska práce lze objasnit na základě charakteristiky teoretických přístupů, které nabízí němečtí autoři Dirk Berg-Schlosser a Theo Stammen.

Ve své knize Úvod do politické vědy nabízejí tři teoretické přístupy: normativně-ontologický, empiricko-analytický a historicko-dialektický.4 Pro účely tohoto textu je zajímavá především pozice normativně-ontologická, zejména její odkaz na antickou politickou filozofii.

Z platónsko-aristotelovské tradice vychází chápání podstaty člověka jako něčeho, co by se dalo nazvat „činným bytím", základem je tedy jednání člověka. To je zaměřené k dobru, nebo alespoň k tomu, co člověk za dobro považuje. „Dobro je souhrnem toho, o co lidé usilují, nebo co pokládají za usilováníhodné..."5 Tento moment je zvlášť důležitý. Zabýváme-li se konceptem lidských práv a tím, jak jej chápou různé instituce, lze předpokládat, že tyto instituce se k tomuto konceptu hlásí, vyjadřují, přijímají ho za svůj či ho dokonce spoluvytvářejí proto, že ho považují za určité dobro, tedy za něco usilováníhodného.

Z dědictví myšlení Aristotela pak nezbývá než přijmout zařazení politické vědy mezi vědy praktické, tedy směřující k jednání. Jako taková se pak politologie musí vzdát požadavku plné exaktnosti a pravdivosti a dosažitelným cílem pro ni zůstává pouze pravděpodobnost.6

2. LIDSKÁ PRÁVA A MEZINÁRODNÍ POLTIKA

2. 1. Historické proměny

Abychom pochopili, jaké místo mají lidská práva v současném politickém životě, musíme se alespoň letmo zmínit o jejich historii. Přestože lze otázku původu lidských práv nazírat z různých pohledů, v jednom panuje mezi teoretiky širší shoda - hodnota člověka jako individua a s ní související důraz na jeho důstojnost, práva a svobodu pronikly do světa skrze tradici evropskou, respektive „západní".7

Inspiraci moderních idejí lidské důstojnosti, rovnosti a svobody můžeme hledat již v době předmoderní; v kontextu této práce je zajímavý především vliv náboženského cítění Evropy. Bylo to křesťanství, které hlásalo rovnost lidí před Bohem, byla to Bible, která zdůrazňovala nekonečnou hodnotu každého jednotlivého člověka a která kladla důraz na odpovědnost člověka před Bohem, která stojí vždy výš než odpovědnost před člověkem, společností či státem.

Jistě není nezajímavý postřeh Boženy Komárkové (1903-1997), která ve své práci Původ a význam lidských práv (1986) nachází přímou spojitost mezi současným důrazem na individuální práva a reformačním požadavkem svobody svědomí.8Důkladnější rozbor vztahu protestantismu a lidských práv by vyžadoval větší prostor, avšak zde se jím nebudeme podrobněji zabývat. Stačí poznamenat, že právě protestantismus se dokázal s moderním pojetím svobody člověka rychleji sblížit a nikdy nesváděl o své postavení v nově se vytvářející společnosti tak tuhý boj jako církev katolická.

Skutečná historie moderního pojetí lidských práv začíná s příchodem prvních teoretiků přirozeného práva a společenské smlouvy. Byl to právě koncept společenské smlouvy, co přivedlo Johna Locka (1632-1704) k myšlence nezcizitelných práv, která jediná omezují rozhodnutí lidí o smluvené formě vlády.9 Přestože se v jeho teorii objevují prvky antropocentrismu, který chápe „individualismus v jeho metafyzické variantě"10, tedy nejvyšší hodnotou je jednotlivec a jeho svoboda, staví nad svobodu jednotlivce zásadu přirozeného práva. Otázku, o jaká práva se jedná, zodpovídá Locke vcelku jasně - právo na život, svobodu a majetek. Tak pomalu vzniká myšlenka nestranného řádu a práva, který řídí život společnosti obdobně, jako řídí přírodní zákony běh přírody. Tuto myšlenku pak rozvedli další myslitelé jako např. Immanuel Kant (1724-1804). Jeho koncepce hájící novověké přirozené právo (na rozdíl od klasického, viz oddíl 3.1.) se vyznačuje zejména oddělením toho, co je spravedlivé, od toho, co je dobré. V tomto smyslu přísluší státu působit pouze v oblasti spravedlnosti. Ta má před tím, co označujeme za dobré, přednost.11

Z teorie do praxe se lidská práva začala posouvat především na konci 18. století a nutno říci, že ne zcela beze změn. Dvě revoluce přinesly dva dokumenty, které znamenaly první reálné vyjádření myšlenky nezcizitelných práv. Jak americká Listina práv (1791), tak francouzská Deklarace práv člověka a občana (1789) jsou dodnes součástí právního řádu těchto dvou zemí, což jejich význam ještě zesiluje. Přestože jsou oba dokumenty stejně významné, zakládá každý z nich odlišnou tradici lidských práv.

Pro vývoj vztahů těchto idejí ke katolické církvi je významná především podoba francouzská, neboť právě s ní měla církev největší, ne-li jedinou zkušenost. Deklarace z roku 1789 rozvádí revoluční hesla „volnost, rovnost, bratrství". Práva, která přisuzuje člověku, jsou zejména „svoboda, vlastnictví, osobní bezpečnost a právo bránit se proti utlačování".12 Tato práva jsou charakterizována jako „přirozená, nezcizitelná a posvátná".13 Deklarace povoluje pouze jediné možné omezení výkonu práv jednotlivce. V případě, že by člověk zasahoval do svobody druhého člověka, mohou být jeho práva omezena zákonem. Zákon pak vzniká z obecné vůle, tedy na základě obecného souhlasu všech lidí. Takovým obloukem se tedy deklaruje svrchovanost zákona vycházejícího z lidské vůle, která jediná může omezit „posvátná" práva člověka a občana. Vývoj Francouzské revoluce vyústil ve snahu vytvořit na základě práv a svobod nový společenský řád, který se obracel proti veškeré předchozí tradici, čímž bylo zavrženo i dosavadní postavení katolické církve a potažmo všechny ideje spojované s křesťanstvím.

Na první pohled méně nápadná, avšak neméně důležitá, je anglická tradice lidských a občanských práv. Jejich vědomí a především praxe se v této zemi utvářely po několik staletí, počínaje dokumentem Magna Charta z roku 1215, který konstitučně omezoval moc panovníka. Plynulý proces k nové organizaci společnosti vycházející z tradičních forem vyvrcholil tzv. Slavnou revolucí. Ta přinesla Listinu práv (1689), která zakládá partnerský vztah mezi panovníkem a suverénním lidem reprezentovaným parlamentem. Listina deklaruje např. petiční právo, svobodné volby či soudní záruky.14

V Evropě se tedy vytvořily dvě odlišná pojetí lidských práv a svobod - anglosaské a kontinentální. V nich se odráží také odlišný přístup k politice jako takové. Mnohé rozdíly mezi těmito pohledy se shodují s charakteristikami, kterými Noël O'Sullivan definuje omezený a aktivistický politický styl. Zatímco z pohledu omezeného stylu vytváří stát pospolitost díky zákonu, pro aktivistický styl je stát nástrojem k uskutečnění ideologických cílů. Omezený styl zachovává hranici mezi veřejným a soukromým, stát má tedy jasně vytyčené pole působnosti, naproti tomu aktivistická politika je totální a všezahrnující a vyžaduje plné nasazení každého člověka. Moc je z pohledu omezeného stylu chápána jako něco zneužitelného, existuje tedy snaha vytvořit a zachovávat takový institucionální rámec, který by omezoval a vyvažoval její užívání, pro aktivistický styl přestávají ústavní formy platit nejpozději ve chvíli, kdy by byly v rozporu s cílem, kterého je nutno dosáhnout. Oproti aktivistickému stylu, který chápe svou ideologii univerzálně a tedy s geograficky neomezenou platností, vytváří omezený styl politickou autoritu působící především na území daného státu.15

Zatímco kontinentální pojetí vidí v lidských právech cíl všeho společenského a vůbec veškerého života, čímž je ospravedlněn požadavek přebudovat cele společenské uspořádání v duchu svobod člověka, anglosaské pojetí chápe lidská, respektive občanská práva jako právní rámec, který omezuje svévolné jednání, ale nechává volný prostor pro soukromý život. Tento rozdíl se významně projevil v postoji obou směrů k náboženské otázce. Kontinentální pojetí má tendenci ovládat všechny oblasti společenského života, tedy i oblast duchovní, oproti tomu anglosaský přístup se nikdy nevyznačoval snahou zasahovat do církevních záležitostí.16

2. 2. Situace po druhé světové válce: internacionalizace lidských práv

2. 2. 1. Dokumenty Organizace spojených národů

Koncept lidských práv se začal zásadně proměňovat po válečných zkušenostech první poloviny 20. století, zejména po druhé světové válce. To, že předválečné mezinárodní uspořádání umožnilo vznik a prudký nárůst hnutí otevřeně porušujících lidská práva, bylo připisováno mimo jiné jejich nedostatečné mezinárodní garanci. Cílem válečného úsilí antihitlerovské koalice se tak kromě samotného vojenského vítězství stalo „zajištění národů a lidstva před opakováním těchto zločinů i před situací, jež by k němu mohla vést".17 Požadavek ochrany lidských práv se objevuje již v prohlášení „Spojených národů", koalice 23 protifašistických států, z 1. ledna 1942. Ještě více hlasů domáhajících se zachovávání lidských práv se ozvalo na konferenci v San Francisku o poválečném uspořádání světa na jaře v roce 1945. Tímto okamžikem se lidská práva definitivně přesunují do oblasti praktické politiky, a to rovnou na mezinárodní úrovni. Začíná se tak doba hledání jejich konkrétního vyjádření v podobě deklarativních a právních aktů.

Jeden ze základních dokumentů, ve kterém lze zachytit ducha lidských práv poválečné doby, je Charta Organizace spojených národů (1946). V preambuli se mimo jiné píše: „My, lid spojených národů, jsouce odhodláni uchrániti budoucí pokolení metly války, ... , sjednotiti své síly k zachování mezinárodního míru a bezpečnosti,..."18 Ze stejných východisek čerpá i Všeobecná deklarace lidských práv přijatá Valným shromážděním OSN v prosinci roku 1948. Důvod k jejímu vyhlášení vystihuje věta: „... zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům urážejícím svědomí lidstva a vybudování světa, ve kterém lidé zbavení strachu a nouze budou se těšit svobodě a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu".19 Tyto výňatky ukazují, že renesance lidských práv v druhé polovině 20. století je především reakcí na minulé dvě světové války.

Jiná část preambule Všeobecné deklarace říká, že „stejné chápání těchto práv a svobod má nesmírný význam pro dokonalé splnění tohoto závazku".20 Zásadní význam této formulace byl doceněn záhy po skončení druhé světové války. Ve chvíli kdy byl poražen společný nepřítel, začaly se naplno projevovat rozpory mezi jednajícími stranami, zejména mezi Sovětským svazem a západními mocnostmi, a to především v souvislosti s vytvářením konkrétních právně závazných ustanovení. Nakonec bylo rozhodnuto o sepsání dvou paktů, Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech aMezinárodního paktu o občanských a politických právech. Valné shromáždění OSN schválilo jejich konečnou podobu až v prosinci roku 1966, tedy patnáct let od rozhodnutí tyto dvě úmluvy vytvořit. Dalších deset let trvalo, než pakty vešly v platnost, neboť k tomu bylo zapotřebí podpisu 35 států, které by se tak zavázaly k jejich plnění, což se podařilo až v roce 1976.21

V průběhu druhé poloviny 20. století sjednalo Valné shromáždění OSN desítky úmluv a deklarací rozšiřujících agendu lidských práv. Přehled pouze některých z nich s výňatky z agendy může být následující:

Všeobecná deklarace lidských práv (1948): právo na život a svobodu, zákaz otroctví a mučení, rovnost před zákonem, právo na soukromí, majetek, vzdělání a na práci, náboženská svoboda.

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966): právo na sebeurčení národů, zákaz otroctví a nevolnictví, úprava nakládání se zatčenými a vězni, svoboda pohybu, rovnost před soudem, svoboda smýšlení.

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966): právo na práci, právo na přiměřenou životní úroveň, obsahuje také povinnosti státu zajistit tato práva - např. podporou zaměstnanosti, plány k dosažení stálého hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje.

Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (1979): povinnost státu zakotvit rovnoprávnost mužů a žen v ústavách, přijímat opatření k zajištění plného rozvoje a povznesení žen, ke změně společenských a kulturních zvyklostí, pokud jde o chování mužů a žen.

Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (1965): právo svobodného pohybu, právo na osobní bezpečnost, právo na bydlení, státy se zavazují, že podniknou opatření pro boj proti předsudkům.

2. 2. 2. Lidská práva a sjednocená Evropa

I nově se sjednocující Evropa se v poválečných letech vyjádřila k otázce lidských práv. Pod záštitou Rady Evropy byla v Římě v listopadu 1950 podepsána Evropská úmluva o lidských právech. Práva jako taková vycházela z dřívějších dokumentů OSN, zejména ze Všeobecné deklarace, na kterou se úmluva v preambuli přímo odvolává. V preambuli se dále dočteme, že lidská práva jsou chápána jako jeden z prostředků, jak dosáhnout větší jednoty členských států, že základní svobody jsou základem spravedlnosti a míru ve světě a „nejlépe jsou zachovávána na jedné straně účinnou politickou demokracií a na druhé straně společným pojetím a dodržováním lidských práv, na němž závisí".22

Pro zajištění větší účinnosti úmluvy byly na jejím základě vytvořeny kontrolní orgány, jedná se o Evropskou komisi pro lidská práva a Evropský soudní dvůr pro lidská práva, oba se sídlem ve Štrasburku. Je tedy zřejmé, že zpočátku byla otázka základních práv a svobod chápána především jako kompetence jurisdikce. Jedná se tedy spíše o obranný postoj, který lze charakterizovat jako tzv. negativní integraci lidských práv23, která zdůrazňuje především zákaz porušování daných principů (např. „všechny formy otroctví a obchodu s otroky jsou zakázány", „nikdo nesmí být svévolně zatčen, zadržen nebo vyhoštěn"). Tento postoj koresponduje s omezeným politickým stylem (viz oddíl 2.1.), lidská práva jsou formulována zákonem a politické instituce kontrolují jejich dodržování.

V současnosti se hovoří o nedostatečnosti tohoto negativního pojetí, které samo o sobě nemůže zajistit dodržování smluvních cílů. Objevuje se tak požadavek pozitivní integrace, tedy snahy nejen bránit určité principy, ale navíc jejich pomocí dosahovat určitých cílů. To znamená mimo jiné přesunout tuto problematiku z oblasti justice také do oblasti politických iniciativ, avšak dohoda mezi státy o konkrétní podobě těchto snah není vůbec jednoznačná.24

Nově vzniklá Evropská unie prozatím k Evropské úmluvě přímo nepřistoupila, přesto Amsterodamská smlouva z roku 1997 požaduje respektování základních práv garantovaných Úmluvou. O sjednocení politiky lidských práv na úrovni Unie se začalo hovořit v roce 1998. V reakci na 50. výročí Všeobecné deklarace bylo rozhodnuto o vypracování Charty základních práv občanů EU. Ta byla vyhlášena v roce 2000 během zasedání Evropské rady v Nice. Avšak jednotlivé členské státy se nedokázaly shodnout na jejím přijetí a nebylo tedy dosaženo její právní závaznosti. Charta byla inkorporována také doSmlouvy o Ústavě pro Evropu, avšak ani ta nebyla členskými státy ratifikována.25

Přestože ani Charta ani Úmluva nebyly nikdy Evropskou unií oficiálně přijaty, jsou závažným zdrojem pro rozhodování nejvyššího soudního orgánu, tedy Soudního dvoru EU. Bez ohledu na obsah těchto dokumentů, je vzhledem k jejich způsobu vzniku na místě otázka, odkud se bere jejich legitimita a jakou mají pro EU a členské státy právní závaznost.

Učinit přehled dokumentů týkajících se lidských práv, která EU deklaruje, a zejména letmo shrnout jejich obsah je věcí poměrně nesnadnou, ne-li nemožnou. Protože chybí jasný a všeobecně přijatelný výklad povahy lidských práv, který by objasnil základní principy jejich užívání, nezbývá než vytvářet stále rozsáhlejší výčty jednotlivých práv a konkrétních situací, na které se vztahují. Nehledě na to, že plný a postačující výčet všech práv a všech okolností je nemožný, texty týkající se tohoto tématu jsou většinou natolik rozsáhlé, že jakýkoli pokus o jejich přiblížení by vyžadoval nepřiměřené nároky na prostor i úsilí. Následující krátký výčet s výňatky z agendy je tedy jen drobným pokusem o jejich přiblížení:

Evropská úmluva o lidských právech (1950): právo smýšlení, právo kandidovat ve volbách, zákaz trestu smrti.

Evropská sociální charta (1961): příležitost získat prostředky k živobytí, právo na odborné poradenství, právo využít služeb sociální péče, stát se zavazuje přijmout opatření vedoucí k zabezpečení právních nároků občanů.

Charta základních práv občanů EU (2000): zákaz nevolnictví, zákaz obchodu s lidmi, právo na ochranu osobních údajů, právo na vzdělání.

(Dokončení příště)

Poznámky:

  1. Přesto je nutné připomenout, že tato interpretace je pouze jednou, nikoli jedinou. Rozdíly, které panují v chápání lidských práv např. mezi Evropou a Amerikou, je z nutnosti jistého zjednodušení třeba vědomě nechat stranou.
  2. Stranou je ponechána také otázka, do jaké míry mezinárodní instituce lidská práva pouze deklarují a do jaké míry mají dostatečné nástroje pro to, aby reálně přispěly k jejich dodržování, přestože má tento problém v mezinárodní politice bezpochyby významné místo.
  3. V této souvislosti stojí za pozornost práce Petra FIALY: Katolicismus a politikaO politické dimenzi katolicismu v postmoderní době, Brno, CDK 1995. Zajímavá je zejména snaha charakterizovat pozici církve v oblasti politiky a definovat ji politologickými termíny (např. jako zájmovou skupinu). Autor dochází k závěru, že tato snaha vždy naráží na jisté nepřekonatelné rozpory. Viz FIALA, P.: Katolicismus a politika..., str. 81-92.
  4. BERG-SCHLOSSER, D. - STAMMEN, T.: Úvod do politické vědy, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000, str. 54.
  5. Ibid., str. 58.
  6. Ibid., str. 61.
  7. KURTH, J.: Západní tradice - naše civilizace, 2004, in: http://www.obcinst.cz/clanek.asp?id=724.
  8. KOMÁRKOVÁ, B.: Původ a význam lidských práv, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1990, str. 84-116.
  9. K Lockově politické filozofii viz MILLER, D.: Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Barrister & Principal, Brno 2003, str. 254-257.
  10. SCRUTON, R.: Slovník politického myšlení, Atlantis, Brno 1999, str. 70.
  11. ANZENBACHER, A.: Křesťanská sociální etika. Úvod a principy, CDK, Brno 2004, str. 65-67.
  12. FLÉGL, V.: Člověk a lidská práva. Sbírka úmluv a deklarací, Spektrum, Praha 1990, str. 7.
  13. Ibid.
  14. PAVLÍČEK, V.: Občanská a lidská práva, Aleko, Praha 1992, str. 48.
  15. O'SULLIVAN, N.: Fašismus, CDK, Brno 2002, str. 40-42.
  16. HANUŠ, J.: Křesťanství a lidská práva, CDK, Brno 2002, str. 20.
  17. PAVLÍČEK, V.: Občanská ..., op. cit., str. 64.
  18. FLÉGL, V.: Člověk ..., op. cit., str. 13.
  19. Ibid., str. 19.
  20. Ibid.
  21. PAVLÍČEK, V.: Občanská ..., op. cit., str. 65-66.
  22. Evropská úmluva o lidských právech, Dokumentační a informační středisko Rady Evropy, Praha, 2002.
  23. K pojmu negativní a pozitivní integrace viz ALSTON, P.: The EU and Human Rights, Oxford university press, Oxford 1999, str. 10.
  24. Ibid., str. 10.
  25. Viz Zastoupení Evropské unie v České republicehttp://www.evropska-unie.cz.